05.05.2016 [19:55], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 41×, zobrazeno 10118×
Před minutkou dopsáno, takže se ještě trochu klepu :)
Děkuju, že jste tady se mnou.
Jacob a Edward.
18+
V namodralým světle noční lampičky ztrácel Edwardův pokoj něco ze svý strohosti a nepřirozenosti. Ještě pořád jsem se úplně nezbavil tísnivýho pocitu z toho, že by nás mohla přistihnout jeho máma, ale byl jsem víc než ochotnej nechat se uklidňovat.
„Máma je v pohodě,“ šeptal a hlas se mu chvěl potlačovaným smíchem. „Možná by po pohledu na nás chtěla podstoupit lobotomii nebo tak něco, ale určitě by tě nezabila.“
„No tak to dík.“ Otočil jsem se na bok, abych na něj líp viděl. Ještě pořád jsem se dost nenabažil. Nikdy ho nebudu mít dost. Zvedl hlavu od mý hrudi a zvědavě se na mě zadíval.
„Hm? Furt jsem takový dřevo?“
Usmál jsem se. „Jde ti to skvěle. Jseš přirozenej talent.“
Pohladil mě po stehně. „Ten Paul musel být cvok. Jak od tebe mohl jenom tak odjet? To si fakt myslel, že nikoho nepotkáš?“
Vynechal jsem poznámku o tom, že i on, Edward, ode mě za pár měsíců jenom tak odjede. Bylo bezpečnější změnit téma.
„On ode mě jenom odjel. Ty jsi mě pět let šikanoval,“ ušklíbl jsem se.
S povzdechem se převalil na záda a zahleděl se do stropu. „Čekal jsem, kdy to vytáhneš.“ Chvíli se kousal zevnitř do tváře, jako by si nebyl jistej, jestli má pokračovat. Zhluboka se nadechl. „Víš, Jakeu, já byl z tebe totálně vedle už od dvanácti.“ Zavřel oči a ještě si přes ně položil předloktí, jako by se potřeboval co nejvíc schovat. „Nenáviděl jsem tě. Myslel jsem, že je to jenom tebou. Že kdybys neexistoval… bylo by všechno fajn. Byl bych normální. Odpustíš mi to někdy? Byl jsem takovej kretén…“
Objal jsem ho kolem pasu a přitáhl ho zpátky k sobě.
„Nechal bych se od tebe mlátit klidně dalších deset let, kdybych měl naději, že jednou budu s tebou. Takhle,“ naklonil jsem se nad něj a jemně mu skousnul spodní ret. Za každý jeho zasténání bych dal rok života a tohle fungovalo spolehlivě. Zajel mi rukou do vlasů a přitáhnul si mě blíž. Mohl bych ho líbat celý hodiny, ale Edward byl nenasytnej jako každej nováček. Zvedl proti mně boky a trochu rozpačitě se uchechtnul.
„Je to normální?“ zašeptal.
„Co? Že můžeš desetkrát za noc? Nebo že jsem ochotnej tě v týhle tvý nenormálnosti podporovat?“
Napodobil jsem jeho pohyb. Prudce vydechl. „Koukám, že v tom nejsem sám.“ Na další řeči už nám nezbýval dech.
„Můžu se na něco zeptat?“ začal potichu, když se asi o půl hodiny později vrátil z kuchyně s krabicí džusu a sáčkem krekrů. Musel jsem se usmát, s jakou samozřejmostí ze sebe stáhnul boxerky, než vklouznul za mnou zpátky do postele.
„Na tomhle principu funguje většina dialogů,“ zamrkal jsem na něj. „A i když to tak možná občas nevypadá, já si s tebou i moc rád povídám, Edwarde Cullene.“
Šťouchnul mě loktem do žeber a já se zkroutil předstíranou bolestí. Krátká bitka skončila překvapivě něžným objetím.
„Stačí ti to takhle?“ zeptal se nejistě.
„Jak to myslíš?“
„No jen… rukou… a… pusou… V každým péčku to po pár minutách dělají… dovnitř…“
Nechtěl jsem se smát, ale nemohl jsem si pomoct. Edward měl úplně stejný starosti jako já kdysi. Řekl jsem mu prakticky to stejný, co řekl Paul mně.
„Na péčko se vykašli. Je to jen divadýlko. Pro ty lidi je to gymnastickej výkon. My nikam nespěcháme.“
Trochu se uvolnil. „Takže jsem pořád… panic?“
Teď už jsem se rozchechtal. „Tak jestli chceš po posledních čtrnácti dnech tvrdit, že jsi ještě pořád panic, budu se cítit vážně dotčenej.“
Opřel se o loket a otočil se ke mně. Špičkou jazyka si rychle navlhčil rty. Pořád je míval trochu suchý.
„Miluju tě, Jacobe. Strašně moc.“
Ve škole to ale bylo čím dál divnější. Pořád jsme se vzájemně ignorovali. Když jsem ho jednou potkal na chodbě obklíčenýho jeho obvyklou suitou, střetli jsme se pohledem. Už už jsem chtěl pohnout hlavou, abych na něj aspoň kývnul, ale bleskově se odvrátil.
Trvalo mi pár hodin, než jsem to rozdejchal.
Vydržel jsem ještě další dva týdny.
„Musíš to tak hrotit?“ Měřil ten svůj hnusnej pokoj ostrými kroky a já se snažil nemyslet na to, jak mu sepraný džíny tak tak drží na bocích. Oba jsme v poslední době dost zhubli. „Za pár týdnů vypadneme ze střední a jen o trochu pozdějc i z tohohle města. Už ty lidi nepotřebuju vidět, ale nechci, aby na každým školním srazu mluvili o Cullenovi jako o…“ Prudce se zastavil a sevřel ruce do pěstí.
„Jako o buzíkovi? O bukvici, kterou dostal ten lůzr Black?“ Cítil jsem, jak mrznu. V břiše mi rostl celej trs rampouchů.
Edward zvedl ruce v bezmocným gestu a zabořil si je do vlasů. „Ty víš, že takhle to není, Jacobe,“ řekl, ale oba jsme vnímali, jak nepřesvědčivě to zní. „Já… prostě to chci dohrát. Hraju to už tolik let… Všechny ty holky…“ Zatřásl hlavou, jako by z ní mohl dostat vzpomínky na všechny ty ubrečený tváře.
„Možná by se jim ulevilo. Kdyby věděly, jak to s tebou je, nebraly by si kopačky od tebe osobně.“
„Nech toho, prosím tě! Věříš na ty sračky o tom, že každá buzna má spoustu kámošek? Jakože bych teď mohl chodit s Bellou Swanovou na zmrzlinu?“
Vzpomněl jsem si na Alfieho a jeho Klub přátel Jane Austenový. Jen on a sedmnáct holek mezi patnácti a osmdesáti.
„Vlastně docela jo. Možná bysme mohli mít i kámošky. Kdyby věděly, že od nás nic než kamarádství nedostanou.“ Vyslovil jsem to, i když jsem si byl jistej, že jsme se definitivně ocitli ve slepý uličce.
Edward stiskl rty. „Jdu na závěrečnej ples, Jacobe. Už jsem pozval Angelu Weberovou..“
„Chudinka,“ ušklíbnul jsem se. Zároveň jsem vstal a protáhl se. Jedinej způsob, jak zakrýt ten pitomej třas.
„Já nejdu na ples, Edwarde. Na hry mě nikdy neužilo. V každým případě… přeju hodně štěstí. U zkoušek, s Angelou, na Harvardu a tak… vůbec. Měj se.“ Ještě jsem zaregistroval, že mu překvapením poklesla brada. V duchu jsem cítil škodolibý zadostiučiněný. Bohatej blbeček, kterej si celej život myslí, že může mít všechno. A poprvý všechno mít nebude.
Rozbrečel jsem se až v autě.
Nezavolal ani nenapsal, ale musel bych být slepej, abych neviděl, že vypadá hrozně. Zhubl ještě víc a kruhy pod jeho očima – těma krásnýma zelenýma očima, ve kterých pro mě jen před pár dny bylo tolik lásky – vypadaly úplně jinak, než když jsme spolu probděli noc. Byly sytě šedý, skoro popelavý.
Přesto bylo jasný, že ani jeden z nás nemůže couvnout. Nebylo kam.
Chtělo se mi umřít.
„Máš venku návštěvu,“ zavolal na mě Alfie od vrat dílny. Než jsem tomu dokázal zabránit, zaplavila mě krátká intenzivní vlna naděje. A hned potom… blbost. Kdyby mě chtěl vidět, měl lepší možnosti, než chodit za mnou do práce, kde by nás mohlo očumovat deset dalších chlapů.
Utřel jsem si ruce z nejhoršího a vydal se ven.
„Paní Cullenová?“
„Jenom Esme, prosím. Ahoj, Jacobe,“ usmála se. Mnohem smutněji, než když jsem ji viděl pár dnů po smrti jejího muže.
„Můžu vám nějak…“
„No auto mám v pořádku, ale kdybys měl tak hodinku čas…“
„Vedle je bistro. Není to nic extra, ale kafe a koláč tam mají slušný. Když mi dáte pět minut.“ Ani jsem nečekal na její kývnutí a vběhl jsem zpátky do dílny, abych se dal trochu do pořádku.
Počkali jsme, až nám Rhonda naleje kávu.
Než Esme promluvila, kousla se zevnitř do tváře. Úplně stejně jako Edward. To byla jediná známka její nervozity. Hned potom se mi koukla rovnou do očí.
„Miluješ Edwarda, Jacobe?“
Ruka s cukřenkou mi ztuhla na půl cesty k šálku.
„Co?“
„Než ti řeknu, co potřebuju, musím vědět, jestli ho miluješ, nebo jestli byl pro tebe jen… úlet? Tak se tomu teď říká?“
Osladil jsem si kafe. Hodně. Potřeboval jsem pár vteřin, abych popadl dech.
„Nenapadlo mě, že to… o nás…“
„Že o vás vím? Nebo že to vím o Edwardovi?“ Konečně se znovu usmála a byl to ten správnej úsměv. Něžnej a širokej. „Vlastně jsem to o něm tušila odjakživa. A když se v devíti poprvé zamiloval…“
„Zamiloval se v devíti letech?“
„Legolas,“ protočila pobaveně panenky.
„Legolas? Ten se mi teda zrovna moc nepodobá,“ zašklebil jsem se.
„Naštěstí,“ zahihňala se jako malá holka. „Netuším, jak bych reagovala, kdyby mi přivedl domů nějakého takového… Legolase.“
To už jsme se smáli oba.
„Proč jste mu neřekla, že o tom víte? O něm? O nás dvou?“
Rychle zvážněla. „Kvůli jeho otci. Když jsme se poznali, byl Carlisle moc fajn člověk. Ale později… pořád s něčím bojoval. U sebe, u ostatních. A když pochopil, že Edward půjde svou vlastní cestou…“ Zavrtěla hlavou. „Jak se ti líbí jeho pokoj?“
Trochu jsem se otřásl. „Upřímně? Chybí už jen cedule na dveřích – jsem hetero a kdo je víc.“
Vrátila se ke smutnýmu úsměvu. „Ten pokoj do poslední poličky zařizoval jeho otec. Myslel si, že tím něco změní. Víš, Edwarde, tam venku jsou vlci. A jen čekají na projev tvé slabosti. Takhle mu to vždycky říkal. Myslím, že Edward se ještě pořád bojí vlků.“
Ježiši.
„Teď už spousta věcí dává smysl, i ty Edwardovy holky, ale stejně – proč jste si s ním ještě nepromluvila?“
Lehce zčervenala. „Jsem sobec, Jacobe, jako každý člověk. Edward nebyl jediný, kdo v naší rodině trpěl. Den po tom, co můj muž zemřel, jsem si v Port Angeles pronajala ateliér. Kdysi jsem malovala, věřil bys tomu? Jako bych najednou chtěla všechno dohnat…“ Zamyšleně zamíchala studenou kávu. „A možná jsem si myslela, že Edward bude potřebovat víc času než já. Že bych s naším rozhovorem měla počkat. Jenže místo toho jsem to zkazila,“ zvedla ke mně oči plný lítosti. „Proč jste se rozešli, Jacobe?“
V krku mi narostl knedlík. Chvíli trvalo, než jsem mohl promluvit. „Není připravenej. Na vztah. Vyjít s tím ven. A já nechci další schovávání a předstírání. Už jsem to zažil, víte?“
Natáhla se přes stůl a pohladila mě po sevřený pěsti. „Myslela jsem si, že už máš nějakou zkušenost za sebou. Hned když jsem tě uviděla. Vyzařovala z tebe tak uklidňující jistota…“
„To nestačí,“ odtáhnul jsem se. „Nechci jít s kůží na trh sám. Edward jde na ples s Angelou, věděla jste to? Taková šaškárna!“
Lítostí se jí stáhla ústa.
„A s kým jdeš na ples ty, Jacobe?“
„Já? Na ples?“ Jízlivě jsem se zachechtal. „I kdybych ještě byl s klukem, o kterým jsem si chvíli myslel, že bude můj přítel, jsou tu takový podružný detaily, jakože třeba nemám co na sebe. Ségra jede na letní školu pro nadaný děti. Už půl roku na to šetřím,“ dodal jsem, jen aby ve mně neviděla ubožáka, kterej si nevydělá ani na slušný hadry.
Najednou jí zajiskřilo v očích. Naklonila se ke mně. „Myslíš, že by sis na mě udělal čas i zítra odpoledne? Já teď musím něco zařídit a vlastně jsem ti nestihla říct to podstatné, to, kvůli čemu jsem dnes za tebou přišla.“
„Tak… tak jo,“ přikývnul jsem zmateně. Odmlouvat dospělým mi nikdy moc nešlo.
„Můžu tě vyzvednout tady? Nebo doma?“
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem, aby mě znovu viděla špinavýho. „Raději hned po škole. Končím ve tři.“
„Tak jo,“ usmála se.
Vzala mě do Port Angeles.
A koupila mi smoking.
Trvalo jí jenom tři hodiny, než mě přemluvila.
Nakonec jsem souhlasil jen pod podmínkou, že si to u ní odpracuju. Její ateliér potřeboval nový podlahy a taky vymalovat a natřít všecky okna.
Nad další kávou – v o dost lepším podniku, než ve Forks provozovala Rhonda – jsem se jí zeptal, co mi vlastně původně chtěla.
Zhluboka se nadechla. Úplně stejně jako Edward.
„Chtěla jsem tě poprosit, abys to s ním ještě nevzdával, Jacobe,“ řekla tiše. „Je moje jediné dítě. Nemůžu se dívat na to, jak strašně trpí. Dáš mu prosím ještě šanci?“
Nemusela prosit. Automaticky jsem přikývnul. Jak jsem říkal – dospělým jsem neuměl odmlouvat.
Závěrečnej ples forkský střední byl stejnej jako samotná škola – snažil se ze sebe dělat něco, co nebyl. Lacině vyzdobená tělocvična ale i tak měla něco do sebe. Nahlas bych to nikdy nepřiznal, ale měl jsem skoro na krajíčku.
Už žádný laborky z biologie.
Žádný okoralý pizzy ve školní jídelně.
Už nikdy hlava v záchodě a koleno vražený do břicha.
Uchechtnul jsem se právě včas. Oslnil mě blesk a za pár vteřin jsem držel v ruce vlastní fotku. Fotku, na který jsem se málem nepoznal.
Kruci. Ten smoking nebyly špatně utracený prachy.
Schválně jsem přišel pozdě a připravenej na všechno. Především na Edwarda, kterej se bude motat po parketě s natěšenou Angelou v náručí.
Asi jsem něco propásnul.
Angela vypadala natěšeně (a taky dost nadrženě), ale její ruce byly omotaný kolem krku toho slizouna Justina. Trvalo mi pár minut, než jsem našel Edwarda. Opíral se o stěnu v nejhůř osvětlený části tělocvičny a zíral do země úplně stejně jako tehdy v garáži. Občas se trochu naklonil ke kapse svýho saka. Až když to udělal potřetí, došlo mi, že v ní schovává placatku. Zamračil jsem se. O co mu jde? Chce se nechat vyhodit týden před zkouškama?
Vyrazil jsem k němu.
„Můžeš mi říct, co tady blbneš?“ Kvůli výrazu v jeho očích bych byl ochotnej přijít i v růžovým smokingu. Teoreticky.
„Jacobe…“ Natáhl ke mně ruku.
Couvnul jsem. „Je tu půlka školy,“ zavrčel jsem.
„Seru na ně.“
Znovu jsem couvnul. „Jen proto, že jseš namol.“
Lítostivě se uchechtnul. „Mám tam dva panáky vodky,“ poklepal si na kapsu. Připravila mi to máma. Prý jeden pro mě, jeden pro partnerku. Abysme nepili nějaký levný sračky, co nám budou podstrkovat ostatní. Jsem možná v půlce prvního panáka. Hrozně rád bych byl namol, ale s tímhle přídělem to nezvládnu.“
Musel jsem se zasmát. Esme vážně myslela na všechno. „Pro partnerku?“ ušklíbnul jsem se. „Mohl bych si dát místo ní? Mám takovej pocit, že Angela dala přednost levný sračce,“ mávnul jsem směrem k parketu.
Edward se odlepil od zdi a udělal krok ke mně. Ani trochu váhavej.
„Angela není moje partnerka. Nikdo tady. Zvoral jsem to, Jacobe. Chceš být… Mohl bych tě požádat… Mohl bys bejt dneska večer můj partner?“ zachraptěl.
Zase měl trochu oschlý rty. Ale oči se mu leskly.
„Jenom dneska večer?“
Zrušil zbytek vzdálenosti mezi náma a políbil mě. Pak mě vzal za ruku a odvedl mě na parket. V půlce další písničky – zhruba ve chvíli, kdy lidi kolem nás začínali chápat, že to, co vidí, není sranda, se naklonil blíž k mýmu uchu. „Strašně moc ti to sluší, Jakeu. Mám nejhezčího chlapa v sále.“
Zhruba u čtvrtý písničky k nám – v objetí s Mikem Newtonem – dotančila Bella Swanová. Popadla Edwarda za límec, ale při pohledu na její rozzářenou tvář jsem hned pochopil, že se nemám čeho obávat.
„Že ti to ale trvalo,“ zařvala na Edwarda. Musela řvát. Dýdžej v tu chvíli zesílil zvuk a ztlumil světla. Nikdo z přítomných proti tomu neměl žádný námitky.
Když jsem druhej den po poledni dorazil na Cullenovic pozemek, okamžitě mi bylo jasný, že je něco jinak.
„Jsem tady!“ uslyšel jsem Edwardův hlas z otevřených vrat garáže. A – panebože – zase mi z něj přejel po páteři mráz, i když jsme se rozloučili teprve před pár hodinama.
Zarazil jsem se hned na prahu.
To snad…
„Líbí?“ usmíval se a já si uvědomil, že i když u něj jsem takový úsměv ještě nikdy neviděl, přeci jen ho znám. Viděl jsem ho u jeho mámy.
„Někdo z nás má halucinace,“ zabručel jsem.
„Říkal jsem ti, že to dřív byly stáje, ne? Vždycky mi připadalo, že by se sem tahle vůně hodila líp než ten benzínovej smrad.“
Tam, kde dřív pod plachtami stálo dvanáct nablýskaných veteránů, byl teď prostor rozdělený na dvanáct perfektně vybavených koňských stání. A dvě z nich už měla svý obyvatele.
„Koukal jsi na Zkrocenou horu?“ uchechtnul jsem se, ale jen abych skryl to zvláštní dojetí, co mě už potolikátý za poslední měsíce naprosto dostalo.
„Ty ne?“ zamrkal na mě s rádoby svůdným výrazem.
„A brečels?“ pokračoval jsem.
„Tss, ani omylem,“ mávnul rukou.
„Tak to asi házím zpátečku. Kdo neořval Zkrocenou horu, není správná buzna.“
„Neštvi mě,“ objal mě konečně a políbil mě zase tím způsobem, kterej mi bude vždycky připomínat první pusu.
„Děkuju za super večer,“ řekl jsem pak a opřel se čelem o jeho čelo.
„Budou další,“ usmál se.
Zavřel jsem oči. Nemělo smysl to odkládat. „Za dva měsíce jdeš do školy,“ připomněl jsem mu.
Pohladil mě po tváři a počkal, až se na něj znovu podívám.
„Vážně? A proto jsem rozjel tohle?“ ukázal na koně, kteří nás trochu přidrzle pozorovali.
„Jak to myslíš?“ zamračil jsem se.
„Harvard byl tátův plán. Stejně jako naplánoval můj pokoj a mámin život, myslel si, že naplánuje i to, co chci já. A mě napadlo, že chci chovat koně. A taky být s tím, koho miluju. Myslíš, že mi škola někam uteče?“
„Ale Edwarde, tvoje máma…“
„Máma mi řekla, že mám jedinej úkol. Být šťastnej. A taky se postarat o to, aby tihle krasavci neumřeli hladem.“
Docházelo mi to strašně pomalu.
„Zůstaneš tady?“ Musel jsem se znovu ujistit.
Objal mě pevněji. „Zatím jo. Včera mi došlo, že když nevnímám Forks jako divadlo, je tu vlastně dost hezky. Ale kdybysme se tu jednou přece jenom začali nudit…“
„Dvě tři univerzity o mě mají pořád zájem,“ připustil jsem neochotně.
Zaklonil hlavu a rozesmál se.
Ježiši.
Držel jsem v náručí Edwarda Cullena. Kluka, kterýho bych si musel vymyslet, kdyby...
Jenže on naštěstí existoval.
1) betuška (05.05.2016 19:58)
prvá...prvá!!!!...sa picnem