Sekce

Galerie

/gallery/0042506.jpg

Edward hledá smysl své existence na hřbitovech.
Místo toho tam narazí na Bellu.
Nedalo mi to, musela jsem z ní udělat... však uvidíte.
Sice nevím, co tahle povídka přesně je, ale darkfic to není.

Pláče. Ze slzného kanálku se jí valí jedna slza za druhou. Z tváře jako by se jí vytratila veškerá barva. Snad jen až na červený nos podrážděný od občasného útoku kapesníku a zarudlé bělmo. Akt jejího truchlení zcela pozbývá půvabu. A přece je krásná, naplno pohlcena svým žalem. Krásná, svým vlastním způsobem.

Po rameni se jí sveze bledá ruka jejího druha. Hrubá dlaň laská promáčenou tkaninu jejího kabátu. On nepláče. To praví muži přece nedělají. Ne, nepláče. Topí se. Uvnitř.

Duchovní pronáší slova, která nikdo z nich nechtěl nikdy uslyšet. Zpaměti. Oni však stejně přetrpí onu chvíli ztraceni ve svých myšlenkách plných lítosti. Pak rozevřou své deštníky a odnesou si svůj smutek domů. Smutek a hlínu za nehty.

Než se otočím na patě a rozejdu se ke svému pohřebáku, nebezpečnějšímu automobilu na trhu, zahlédnu v davu truchlících prazvláštní tvář. Tvář poznamenanou smíchem, nikoliv smutkem. Tvář, za kterou se skrývá tichá mysl. Ona osoba se na mě usměje a pozvedne ruku v rozverném mávnutí. Jak zvláštní.

 

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Synu, musíme si promluvit.

Tato fráze je špatným znamením, již když na ni pomyslí. Proč mu dávat prostor k její vokalizaci.

Posaď se, prosím.

Nemusí snad ani říkat. Na jeho pseudo psychiatrickém kanape jsem už jako doma. Po několika desetiletích se jednomu však doživotní pozvánka na kobereček trochu přejí.

Edwarde, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?

Je to dobrý nápad? Možná. Snad.

„Nevím,“ odpovím popravdě.

Protože vskutku nevím. A to je právě ten problém. Už nepoznám, co je správné a co není. Chováním napodobuji zažité vzorce vzorového syna, bratra, studenta, vegetariána. Ale proč? Dělám, co se ode mne očekává. Přežívám pro ně, protože už jsem dávno zapomněl, jak žít. Chybí mi cíl. Touha žít. Protože veškerá motivace se z mé existence jednoduše vytratila. Chtít lásku rodiny? Nenašli byste nikoho, kdo by mě miloval víc. Hnát se za akademickými osvědčeními a kariérou? Už jen ze své podstaty jsem předurčen k úspěchu. Mám na to kapacitu, prostředky. A co vidina posmrtného života? Pro něj jsem už dávno ztracen. Snad tedy uznání vrstevníků? Stejně staré jedince najdu jen na jednom místě. A to také pravidelně navštěvuji.

Synu, nemyslím si, že ti to prospívá. Musí to být přece tak deprimující. Denně sledovat pozůstalé. Neustále obklopen smrtí…

Neustále obklopen smrtí. Ale nikdy dost blízko.

„Pomáhá mi to stanovit hranice.“

Co víc mu říct. Že hledám smysl života v lidském odhodlání překonat smrt. Ne. Nic nehledám. Nic jsem neztratil.

Pak dělej, co musíš, synu.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

 

Je malá. Ani ne zdaleka dost vysoká. A přece vyčnívá mezi žalem zlomenými dlouhány s jedinou oporou v jejich černých paraplatech. Se svým sytě žlutým deštníkem nad hlavou a úsměvem na tváři si prorazí svou cestu až ke mně a zařadí se mi po boku. Rozhodnu se využít prostoru, který mi velkoryse nabídla. Prohlédnout si ji pořádně.

Na první pohled je znát, že holduje smíchu. To podle vrásek kolem koutků úst a očí. A pak jsou tu tvrdé vrásky na čele. Prolila svůj příděl slz. Snad ji k nim dohnal právě smích. Na dámu svého věku vyhlíží více než nevšedně, dle toho co neskrývá zmačkaný baloňák. Očividně nenásleduje trend zkracování vlasů s přibývajícími léty, jak to mívají starší dámy ve zvyku. Její vlasy barvy, která snad dříve bývala kaštanově hnědou, jsou spleteny do jednoduchého copu. A nakonec její krev. Zpívá životem. Vitalitou. Dnes však už jen slabou ozvěnou své dávné intenzity, zdá se.

„Znal jsi ho?“ zakřičí šeptem mým směrem.

„Neznal,“ zní má odpověď.

„Já taky ne,“ přizná se bez prodlení.

„Jen ráda chodím na pohřby,“ doplní k mému překvapení. Zvláštní, že někdo sdílí můj koníček. Jednoduše zvláštní.

„Podívej se na to,“ pokyne po chvíli k jednomu z věnců. Bohužel nemůžu přijít na to, co je s ním v nepořádku.

„Sušené květiny. Mrtvé květiny. Kdo by nosil na hřbitov mrtvé květiny? Lidé jsou zvláštní stvoření,“ začne lamentovat.

„A záleží na tom vůbec?“ zeptám se po chvíli.

„Samozřejmě, že záleží. Och, podívej, teď přijde ta nejsrdceryvnější část proslovu! Otec Steinfield se minule opravdu vyznamenal, jedna slabá duše mu tu dokonce omdlela! Lidé stejně smrt berou až moc vážně. Jednou prostě přijde, co s tím naděláš. Když jsi tu v pětasedmdesáti, tak máš štěstí. V pětaosmdesáti na druhou stranu už vážně přesluhuješ. Takových osmdesát, to je podle mě ideální věk pro pěkný klidný obřad, nemyslíš? Mě je devětasedmdesát a mám docela jisto v tom, že nechci nic velkého. A určitě nechci věnce z mrtvých květin, proboha!“

Takže slaměné věnce jsou špatná věc, chápu.

„Už bych si měla jít vybrat auto. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

Snad to bylo její němou myslí, snad jejím věkem, ale návaznost jejích myšlenek jsem zcela nechápal.

„Neříkal.“

„Ano, správně. Jistě, že neříkal. Pěkně popořádku. Já jsem Isabella, ale říkej mi Bello. A co ty jsi zač?“

To je dobrá otázka.

„Já… jsem Edward,“ řekl jsem, když jsem se rozhodl na podobě své odpovědi.

„To mi bude pro začátek stačit. Měj pěkný den, Edwarde. A přihoď hrst hlíny i za mě, prosím.“

A třeba to bude něčím úplně jiným.

Ten den jsem ji viděl odjíždět modrým broukem. S rozhořčeným otcem Steinfieldem v závěsu. V tu chvíli na mě dolehl opravdový význam jejího tzv. výběru aut.

 

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

 

Dalšího dne jsem ji na obřadu nezahlédl a byl jsem z toho lehce mrzutý. Anebo to spíš bylo faktem, že si mě zastavil otec Steinfield a vyptával se, co vím o té dámě, co včerejšího dne odjela s jeho vozem. Zachránil mě až zvuk mého vlastního klaksonu.

„No tak, Edwarde, na co čekáš?“ zvolala s neskrytým nadšením a odemkla pro mě zámek na dveřích předního sedadla spolujezdce.

Skepticky jsem si ji prohlédl usazenou za volantem, ale jeden pohled na šokovanou tvář otce Steinfielda mi pomohl v rozhodování.

 

 

„Takže ráda chodíš na pohřby.  To pak pokaždé jen naskočíš do jakéhokoli auta a jen tak si odjedeš?“ živil jsem svou zvědavost stále dalšími otázkami. Cokoliv bylo lepší než muset se zaměřit na její řízení připomínající poslední tažení sebevraha.

„Ne! Jakéhokoli rozhodně ne. Mám ráda různorodost. Ráda zkouším nové věci.“

„Ale rozčiluješ tím ostatní lidi. Nevadí ti to?“

Že by se vůbec nestarala o mínění ostatních?

„Jestli to někoho rozruší, tak jen proto, že si zvykl, že má nad svými věcmi kontrolu. Já mu jen připomínám, že, co svírá dnes pevně v rukou, tu zítra nemusí být…“

Zvláštní.

„A jestli mi to vadí? Podívej se, Edwarde, každý má právo udělat ze sebe čas od času blbce. Jen nesmíš nechat ostatní, aby tě moc příkře soudili. Koneckonců, je to tvůj život, ne jejich, tak proč si dělat vrásky.“

Proč si dělat vrásky. Třeba pro její jízdu v zabijáckém stylu. Ach ne, zatáčka!

„Tomu říkám nový zážitek, Edwarde! Už jsi někdy řídil pohřebák?“

„Ano.“

„No, já teda ne. Páni, to řeže zatáčky! Vezmu tě domů, co říkáš?“

Domů? Tak teď je asi ten správný čas, říct jí, že-

„Tohle je moje auto,“ informuji ji nezaujatě.

„Tvůj pohřebák?“

„Ano,“ přitakám.

„Pak bys měl ty vzít domů mě!“ prohlásí nadšeně, jako by právě vyřešila tu největší záhadu, strhne můj pohřebák do protisměru a vymění si se mnou místo.

 

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

 

„Podívej se na to, Edwarde, musíme s tím něco udělat!“ prohlásí Bella agitovaně na jedné ze společných cest ze hřbitova, které se s postupem času staly naší soukromou rutinou.

„Udělat něco s čím?“ nechápu, ale jen do té chvíle, kdy prstem ukáže k ubohé omluvě pro strom u kraje silnice.

„A co přesně s tím chceš dělat?“

„Přesadíme ho, do lesa!“ zavelí.

A-ha.

„Ale to nemůžeš,“ pokusím se ji zmírnit. Tuším, že marně.

„A pročpak ne, Edwarde?“ podivuje se mému odporu.

„Je to veřejný majetek,“ odvětím.

„No právě,“ ona na to, s úsměvem predátora na rtech.

Já to tušil.

 

 

„Řidičský průkaz, prosím,“ požaduje strážník, který se za námi vydal, když kolem něj Bella projela jako šílenec, se stromem na střeše, musím podotknout. Alespoň, že zajela ke krajnici.

„Ten nemám, nevěřím v ně,“ odpoví prostě.

„Jak dlouho už řídíte, dámo,“ zeptá se netrpělivě strážník.

„Hm, už to bude asi půlhodinka, co myslíš, Edwarde? Chtěli jsme vyjet dřív, ale v téhle čtvrti bylo těžké sehnat vhodný vůz…“ odpoví Bella pohotově.

„Takže, tohle není váš vůz?“ táže se strážce zákona nevěřícně.

„Ne, prostě jsem si ho vzala.“

Tohle nemůže dopadnout dobře.

 

 

A taky že ne.

„Pořád nás sleduje, víš,“ informuji Bellu, která nemarnila čas a ujela nebohému strážníkovi před nosem. Ten se ale očividně nehodlá vzdát.

„Vážně? Ach, ti policisté, pořád by si jen hráli…“

A pak šlápne na plyn.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

 

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

 

„Bello?“ snažím se upoutat její pozornost během naší procházky městem. Za tu dobu, co se známe, jsme naše setkání rozšířili za hranice hřbitova.

„Hm?“

„Něco pro tebe mám,“ přiznám se, zatímco lovím v kapse ten malý poklad.

„Dárek?!“ vyzvídá nedočkavě a nepřestane, dokud jí do dlaní nevložím drobnou minci. Zjistil jsem totiž, že třebaže je striktně proti nesmyslnému lpění na hmotných věcech, nemá vůbec nic proti sběratelské činnosti, mincí obzvlášť. Tuhle mám ještě ze svého lidského života, snad se jí bude líbit.

„Och, Edwarde, je nádherná!“ zavýskne, když si pečlivě prohlédne i rytinu mince. A pak ji hodí do kašny.

Zmůžu se jen na bezhlesné zalapání po vzduchu.

„Takhle budu vždycky vědět, kde je…“

A-ha.

Co na to říct?

„Mám tě rád, Bello.“

„Taky tě mám ráda, Edwarde…"

 


Kdo poznal, poznal...

 

Jo a kdyby jste si chtěli přečíst něco, co s tímhle vůbec NEsouvisí, tak SEM!

 

CVOKHAUS

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  Nikey (08.01.2012 17:06)

Jj, poznala. Tenhle film jsme měli v programu "Film a škola" zezačátku jsem se sice obávala, co to bude, ale překvapilo mě to. Veřejný majetek a následný převoz a přesazování mě fakt dostalo. Zajímavej nápad dosadit na jejich místo Edu s Bells. A Carlisle Moc pěkně napsané

spinny

28)  spinny (04.01.2012 15:20)

Kuju! (Představte si rozsah po vzoru Babči S.:D )

Marvi

27)  Marvi (03.01.2012 19:21)

Babča Bella je dobrá, ale jak dlouho jim to přátelství vydrží?? No jdu na ten nesouvisející díl

miamam

26)  miamam (30.12.2011 11:51)

Ech, tak tohle jsem teda vůbec nepochopila ... Totálně mimo mísu, to právě jsem. Ale jinak se mi to líbilo

25)  Babča S. (29.12.2011 18:34)

:D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D

Ree

24)  Ree (29.12.2011 15:01)

Škoda, já bych ráda četla nějakou tvou vlastní povídku Jinak "jednookého" smajlíka mi EjBí půjčila ;)

HMR

23)  HMR (29.12.2011 14:47)

Twilly

22)  Twilly (29.12.2011 14:47)

to je buřt, smutním... nech mě...:p

spinny

21)  spinny (29.12.2011 14:45)

No právě, že mýlíš.
"Jednorázové povídky mohou být rozděleny maximálně na dvě části, z nichž každá musí mít minimálně 2000 slov. Pokud se povídku rozhodnete rozdělovat na více částí, řadí se již do povídek kapitolových.":D

HMR

20)  HMR (29.12.2011 14:42)

tss, tak jen takový malý dovětek...sím
Hm, Twilly já myslela, že kočka...

Twilly

19)  Twilly (29.12.2011 14:42)

litr, jestli se nemýlím... a SEŠ DĚSNÁ! Abys věděla! Takhle mně zvednout náladu a rozesmutnit v jediný den... no fujha.. kurňa, to mám jako čekat, až se ti uráčí? No jo.. mám a musím... život je pes!:p

spinny

18)  spinny (29.12.2011 14:37)

Děvčata, asi děláme bordel v administraci.

Ree - jiná, magor... ono je to stejně na jedno brdo.
Že já jsem přehlídla to tvý "o", co?
Takžy ty o voze, já o koze! :)
A kam se, prosím tě, podělo pravidlo, že tenhle smajl je rezervován výhradně pro AB, hm?

Na hrubky peč, zlato.
Já už vlastně stejně úplně zapomněla, jaký jsem s těma povídkama měla plány, víš.

Já přesvědčování nepotřebuju, maximálně musím přesvědčit sama sebe. Ale taky si myslím, že by to nešlo, páč u jednorázovky na pokračování musí mít kapitola min. 2 litry a to asi nepůjde. Tahle část je určitě nemá, pardon.

HMR

17)  HMR (29.12.2011 14:16)

jo, ták... my jsme vlastně taková konzumní společnost, která ti - všechno sežere i s navijákem, že? hm, mělo to mít pokračování, a tobě dá práci ho nerealizovat? a kolik by dalo práce tě přesvědčit, abys realizovala, co??? pověz, Spinny, pověz, cuc...

Twilly

16)  Twilly (29.12.2011 14:14)

Ty jo, hrubka ... áááále to je fuk, hele, jako... lenost je i moje ne-cnost, akorát, u oblíbenců to netoleruju, tak mě, zlatíčko ne... to. Já prostě prudit budu, ať se ti to líbí nebo ne... a když chceš srdíčka.. tak náááá

Ree

15)  Ree (29.12.2011 14:12)

Nejsi magor, jenom... jsi trochu jiná A myslím, že o to ti i jde, ne? Se povídkami odlišit od ostatních...

spinny

14)  spinny (29.12.2011 14:10)

Odhalení? Kde?!
Kotě, já se teda jako buřiče nevidím.
Vlasně je mi úplně šumák, jak si kdo co z povídky vezme. Já prostě občas něco dodám, vy hezky konzumujte. Jak, to je na vás. Každý má holt jiný trávení. Ale za ta srdíčka jsem ráda.

To s těma vidlema, no nevím... Já svý tělo ráda.
A kapitolovky po mně prosím, nechtějte. Tohle taky mělo ještě pokračovat a já mám docela dost práce s tím přesvědčit se to nerealizovat.
Asi si taky něčeho cucnu.

HMR

13)  HMR (29.12.2011 14:07)

hádej...

Twilly

12)  Twilly (29.12.2011 14:02)

čeho?

HMR

11)  HMR (29.12.2011 14:01)

já bych si raději cucla...

Twilly

10)  Twilly (29.12.2011 13:59)

Budu velkodušná, smíš si vybrat jedno místo na svém těle, kde budeš chtít mít zabodnuté prudilkovské vydly. JÁ CHCI LABUTĚ!!!!!!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella