Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se osud naplní

 

 

Je to tu! Díky, moje milé čtenářky, užijte si to!:)

 

Carlisle splnil svůj slib dřív, než jsem čekala. Tři týdny potom, co mi uprostřed té horké letní noci v létě roku 1955 přivezl zpět mého syna, odhadem v době, kdy jsem se přestávala třást při každém zazvonění telefonu, dorazili i s Esme na neohlášenou podvečerní návštěvu. Jejich omluvy nebraly konce; uťala jsem je až naoko rozzlobeným připomenutím, že před návratem do vlastního domu se opravdu dovolovat nemusí.

Seděli jsme na verandě, která pomalu vydechovala teplo nashromážděné během srpnového odpoledne; počáteční rozruch spojený s jejich příjezdem pominul a oba se mlčky a trochu rozpačitě věnovali nekonečnému míchání své chladnoucí kávy. Domnívala jsem se, že jejich radost z našeho setkání teď kazí myšlenka na všechno nevyřčené mezi námi – myšlenka na Edwardovy poslední dny a hodiny, u nichž jsem já nebyla. Něco mě ale mátlo. Jejich kradmé pátravé pohledy, nejistota a skoro hmatatelné napětí rozhodně znamenaly ještě něco dalšího a já netušila, jak moc se mám bát toho, co se mi očividně chystají říci.

Nakonec to Esme nevydržela, prudce vstala ze svého křesla a přisedla si ke mně na vyřezávanou pohovku s měkkým polstrováním. I ta tu samozřejmě zůstala jako důkaz jejího dokonalého vkusu. Vzala mě za ruku a svým upřeným pohledem k sobě připoutala moje oči.

„Bello, holčičko, co cítíš.“ Při vyřčení posledního slova pevně stiskla mé prsty a krátce, ale významně pohlédla na naše spojené dlaně. Netušila jsem, kam tou otázkou míří, takže jsem reagovala jen na její zřejmý základní význam.

„Tvoje ruce jsou… chladné. A pevné. Ale to byly vždycky. Přesto dokážou být neskutečně jemné, vím to, staraly se o mě v době, kdy jsem to vážně moc potřebovala.“ Usmála se na mě a vzala ze stolu nůž, kterým jsem před chvílí rozkrájela jablečný koláč. Opatrně mi ho podala.

„Omlouvám se, ale lepší způsob mě nenapadá.“ Pustila mou ruku a položila mi do klína rozevřenou dlaň. „Prosím, Bello, zkus mě bodnout.“ Zděšeně jsem se zajíkla. Esme vzala druhou rukou tu mou, která držela nůž, a opatrně mě navedla. Žádný prudký pohyb – špička nože se její dlaně nejprve sotva dotkla. Když jsem ucítila odpor, odvážila jsem se a přitlačila. Došlo mi, proč mě Esme požádala o tak šokující úkon. Nemohla jsem jí ublížit. Když jsem na nůž zatlačila vší silou, s ošklivým skřípnutím se smekl po její dlani. Než se stihl zabodnout do mé nohy, skláněl se nad námi Carlisle a s káravým výrazem pokládal nůž zpět na stůl.

„To myslím stačí, drahá,“ mrknul na Esme. Ta mě vzala znovu za ruku. „Bojíš se mě, Bello? Potom, cos viděla? Jsem jiná, i on je,“ kývla hlavou ke Carlisleovu křeslu. „Potřebuji s jistotou vědět, jaké pocity v tobě vyvolala naše jinakost. Na to, jak si to vysvětluješ, se zatím neptám, to má čas,“ povzbudila mě s úsměvem, když viděla, jak marně hledám slova. „Znovu – cítíš strach?“ Nelhala jsem, když jsem rázně zavrtěla hlavou. Ani náznak strachu – spíš úžas, překvapení a někde v koutku mysli i úleva, že existuje nějaké vysvětlení pro všechny ty zvláštnosti, kterých jsem si při našem soužití ve velkém domě všimla.

„Vy nejíte,“ vydechla jsem teď naprosto nelogicky. Oba se hlasitě a upřímně rozesmáli.

„Jíme,“ ujistil mě Carlisle, „jen ne tak často a ne to, co… lidé.“ Poprvé mě zamrazilo. Poprvé to zaznělo nahlas. Oni nejsou lidé. Přitom neznám nikoho lidštějšího než tyto dvě dokonalé, laskavé bytosti.

V tu dobu zrovna vrcholily diskuse o možném životě na Marsu. Dokonce většina vědců tvrdila, že je pravděpodobný. Znovu jsem zareagovala impulsivně. „Jste odtamtud?“ ukázala jsem do tmavnoucí oblohy. Znovu se usmáli. Tentokrát smutně.

„Nikdy mě nenapadlo, že by si někdo takto mohl vysvětlit naši existenci,“ prohrábl si doktor vlasy. „Ale kdo ví, kde jsme se vlastně vzali…“

Byl to dlouhý večer. Než padlo poprvé to slovo – upír – věděla jsem dost, aby mě nevyděsilo. Vysvětlili mi, že po většinu roku sluncem zalité Wenatchee bylo místem dokonalého úkrytu – Carlisle zde našel práci, zároveň nehrozilo, že budou městem procházet jiní jejich druhu, kteří by mohli snadno odhalit to zvláštní a v jejich světě přísně zapovězené soužití člověka s upíry. Slunce je mělo ochránit před prozrazením.

Věděla jsem dost, ale to hlavní jsem nepochopila. Proč se rozhodli svěřit mi své tajemství? Proč teď? Blížila se půlnoc, když jsem se odvážila zeptat:

„Edward to věděl? Věděl, že jste jiní?“ Znovu ten kradmý pohled, znovu to napětí. Nepolevilo, ani když mi Esme tiše odpověděla: „Věděl. A přijal to stejně dobře jako ty.“

„Škoda, že on nemůže být nesmrtelný,“ vzdychla jsem a natáhla se pro hrnek kakaa, které mi Esme stihla připravit. Moje ruka ale zůstala trčet ve vzduchu. Jejich pohled už nebyl kradmý, byl víc než výmluvný. Roztřásla jsem se. Esme si ke mně rychle přisedla blíž a objala svou nezničitelnou paží má ramena.

„Nechtěl to, drahoušku, nevěřil tomu, že bude v sebeovládání tak dobrý jako my s Carlislem. A navíc pochyboval o tom, že je to správné, zasáhnout do osudu. Pořád opakoval, že je mu prostě souzeno zemřít. Tvůj příchod všechno změnil. Nejprve to chtěl kvůli pomstě. Nemáš tušení, jak těžké pro něj byly ty měsíce po tvém boku, kdy na invalidním vozíku myslel na Newtona, jak si spokojeně užívá života, zatímco tobě ho zničil. Edward viděl všechny nezhojené šrámy nejen na tvém těle, Bello.“ Přestala jsem se třást. Jen horké slzy – spousta slz – mým drahým přátelům sdělovaly, co právě prožívám.

„Kde je,“ zachraptěla jsem. Carlisle nerozhodně vzdychnul. „Bello, nejde jen o to, že před tebou podruhé vstane z mrtvých. On… je jiný. Samozřejmě, pořád je to Edward, ale… Už celé měsíce tráví každou noc v pokoji u Jeremyho. Ještě před jeho odjezdem do Forks a pak i celou dobu u Newtonových. Přesto ještě neměl odvahu dotknout se ho. Nevěří si, bojí se, že-“

„Kde je!“ přerušila jsem napůl hystericky jeho překotné vysvětlování. Vysmekla jsem se Esme, vyskočila z pohovky a přeběhla k okraji verandy. Světlo lampy vyřízlo na trávníku jen omezený oblouk světla; snažila jsem se propátrat tmu za jeho hranicí. Mezi stromy přímo přede mnou se něco pohnulo.

„Edwarde?“ Znovu jsem plakala. Kdo dostane v životě druhou šanci? A kdo dostane třetí? Pomalu vstoupil na osvětlenou plochu.

„Tvoje nohy,“ vzlykla jsem nesmyslně. Stál trochu rozkročený, ale důvod, proč hledal rovnováhu, neměl s obrnou nic společného.

„Neměl bych tu být, Bello,“ zašeptal, „není to správné. Už nejsem člověk a musím tě nechat, abys žila dál svůj -“

Když jsem seskočila z terasy a rozběhla se k němu, nejprve o krok ucouvl, ale pak zůstal stát. Když jsem se na něj vrhla, nedokázal se mi nedat. Netrvalo ani půl vteřiny, a svíral mě v náručí, tiskl mě k sobě a jeho ústa se z mých vlasů rychle přesunula k mému čelu, mým tvářím a nakonec našla mé rty.

„Netisknu tě moc? Nebolí tě to?“ zachraptěl po několika příliš krátkých minutách.

„Netiskneš mě dost,“ odpověděla jsem trochu nespokojeně. Za zády jsem uslyšela tichý smích našich zachránců.



xxx



„Edwarde, pojď ke mně.“

„Bello, já… pořád si myslím, že to není dobrý nápad.“

„Už jsme to dělali, drahý, a pokud o tom pochybuješ, můžeš se podívat na našeho syna.“

„Nezlob mě, miláčku, víš, že teď je to jiné.“

„Jistěže je to jiné, konečně jsi ze mě udělal počestnou ženu. Jen doufám, že to nebude znamenat nudu.“

„Ty jedna...“

„Co?“

„Snažíš se mě vyprovokovat!“

„A vůbec se to nesnažím skrývat.“

„Ach bože, Bello, jsi tak krásná…“

„Nápodobně, pane Cullene.“

„Už sis na to zvykla? Na moje nové jméno?“

„Jistě, a věřím, že když je teď i moje, brzy mi ani na mysl nepřijde, že to někdy bylo jinak.“

„Miluju tě, Bello.“

„Já vím, Edwarde. Ne víc, než já tebe. Tak pojď ke mně a buď můj muž.“

„Tolik po tobě toužím…“

„Slibuju, že nedopustím, aby to někdy bylo jinak.“

 

 



Epilog


O pár let později jsme s Edwardem společně ukončili studia na naší první vysoké škole. Hodně jsme cestovali – vynahrazovali jsme si vše, co nám v mládí nebylo dopřáno. Prožili jsme spolu spoustu nádherných let.

Jeremyho zdravotní stav se nikdy úplně nezlepšil. Kromě oslabených končetin trpěl především častými zápaly plic. Přesto vystudoval nejlepší chicagskou univerzitu. Carlisle mu přes mé protesty koupil v Chicagu dům – dost velký na to, aby si tam náš syn mohl pozvat svého děda Charlieho, který z té návštěvy nikdy neodjel. Poslední roky svého života tak strávil ve společnosti Jeremyho laskavé neutuchající péče, nekonečných žertíků a hlasitého zpěvu. Po svém otci totiž zdědil kromě krásy také nesporný hudební talent.

Charlieho jeho dobré srdce zradilo krátce předtím, než Jeremy obhájil svou závěrečnou práci. S ještě čerstvým diplomem zamířil náš chlapec na prázdniny domů. Tou dobou jsme už dva roky žili v blízkosti Carlisleových přátel na Aljašce, v Denali. Musela jsem se usmívat při pohledu na našeho přísně racionálně a logicky orientovaného syna, jak sedí ve společnosti tolika bytostí, které podle všech vědeckých výzkumů neměly existovat, a poslouchá vyprávění o událostech, jichž byly svědky a z nichž mnohé byly staré několik stovek let.

Myslím, že se té nečekané lásce zpočátku bránili oba. Chápala jsem jejich důvody, ale zároveň jsem tušila, že pro ně není úniku. Vzdělaná, sečtělá a tak krásná Tanya a můj Jeremy.

Vzali se na Vánoce téhož roku; ze svatební cesty, na níž Jeremyho málem zabil další těžký zápal plic, se můj teď už opravdu dospělý chlapec vrátil s tichým, ale stále stejně vřelým srdcem, bez berlí a s hlavou plnou plánů, jak by se pro dobro lidstva dala využít jeho zvýšená mozková kapacita.

A Newtonovi?

John se po Karenině smrti zázračně uzdravil. Vyšlo najevo, že jeho zranění zdaleka nebyla tak omezující; to spíš koktejl sedativ, který mu Karen se svým podařeným doktorem trvale podávala, aby ho udržela při životě a zároveň mohla převzít vládu nad jeho majetkem. John sehrál svou roli truchlícího vdovce; přesně po roce si ale vzal svou oddanou sekretářku, se kterou měl tři vlastní zdravé děti. Rodinný podnik jim předal v požehnaném věku devadesáti let. Jejich rodiny majetek dodnes pečlivě spravují a zvelebují.

Mike za pár měsíců rozházel peníze, jež mu zanechala jeho matka. Odjel z města. Nikdo se s ním neloučil a nikdo si nedal tu práci zjišťovat, jak dopadl mladý muž, jenž mohl mít všechno, ale neunikl prokletí zla, které bylo zřejmě součástí jeho duše odjakživa a které díky Karenině péči dostalo prostor vyrůst a pevně zakořenit. Ale dost už o něm. Snad je samota a zapomnění pro něj tím nejhorším trestem.

A já?

Příliš neplánuji. Stále zbývá dost snů, které bych si ráda splnila. Ale nic z toho není tak důležité, jako náruč mého muže a láska mých dětí. Jistěže dětí.

Často s Renesmé sedáváme na verandě našeho domu; přineseme si všechny sešity a alba s fotografiemi, co jsem za ta léta nashromáždila. Ona ale stejně nejraději sáhne po tom prvním, nejstarším; z doby, kdy jsme si s Edwardem mysleli, že jsme dostali jen pár týdnů štěstí navíc.

Má dcera se opatrně dotýká zašlých obrázků a úhledných řádků, v nichž jsem tehdy zaznamenala drobné radosti těch dnů. Jako by nemohla uvěřit, jak zranitelní, hořce šťastní a zoufalí jsme tehdy byli.

„Ach maminko, jste to vážně vy?“

„Ano,“ odpovídám a ujišťuji tím sebe i ji.

„Takoví jsme byli.“

 

 

 

KONEC

 

 

 

 

-----------------------

Milé čtenářky, jedenáct kapitol skoro nestojí za řeč. Přesto se chci rozloučit a poděkovat za věrnost, kterou jste ty z vás, jež jste došly až sem, povídce zachovaly. Bylo to s ní chvíli trošku nahnuté, a i když jsem se k hrdinům po nějaké době vrátila, neměla jsem z výsledku úplně dobrý pocit. Teď jsem ale tak nějak smířená a vlastně šťastná, že jsem i této Belle a tomuto Edwardovi, kteří to na začátku opravdu neměli lehké, dopřála jejich šťastný konec.

Dívky, ženy, ještě jednou moc děkuji, pokud na mě o kousek níž mávnete nějakým smajlíkem, budu moc ráda.

Těším se u některé z mých dalších povídek!

Vaše ambra.

 

 

povídky od ambry

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

Twilly

43)  Twilly (31.03.2011 23:22)

Tuto větu: "Milé čtenářky, jedenáct kapitol skoro nestojí za řeč" ABSOLUTNĚ ODMÍTÁM!!!!!!!

k celé povídce jsem svědomitě dávala komenty, dle dojmu, který na mě jednotlivé kapitoly dělaly.

Ke konci nemám víc co dodat: NO COMMENT

Evelyn

42)  Evelyn (31.03.2011 19:48)

Ambruš, vrhla jsem se na to, hned jak vyšel epilog a kdybych nečetla na mobilu v čekárně u doktora, komentovala bych každý díl... Příště budu poctivější

monikola

41)  monikola (31.03.2011 10:03)

konečne som sa dostala i k tejto poviedke...spotreba papierových vreckoviek bola skutočne vysoko nad priemerom...proste kraaasa, ktorá mi vohnala slzy do očí skutočne krásny príbeh

40)  AMO (31.03.2011 09:34)

ambro srdce moje
už včera jsem Ti psala poděkování za vlastní komentík(a ono se to smazalo):'-( :'-( :'-( :'-(
No, ale nebyla to zádná fuška. Jen příjemná chvilka s "knihou". Obdivuji Vás, všechny, že jste schopné kolem sebe hýřit krásou. A jste odhodlané nám věnovat tolik citu, lásky a sebe

ambra

39)  ambra (31.03.2011 09:19)

Twilly, hodně štěstí (a kapesníků )
vampirka, moc děkuji za věrnou přízeň!
semi, já pořád čekám, kdy pocítíš předávkování ambrou, ale Ty pořád statečně, kapitolu za kapitolou jedeš . Děkuju!
Šári, napadá mě pár způsobů, jak jinak (a zábavněji;) ) by mohla mladá žena jako Ty strávit večer. Ale přiznávám, že jsi mě moc potěšila. Děkuju!
katyka, pochopily jsme se správně (a o hormonálních výlevech mi ani nemluv, dávala jsem se po posledním dokupy dva roky ). Držím palce!
niktoska, mně se z toho trochu lepí jazyk, ale vážně jsem se snažila tu cukrovou lavinu nepustit úplně. Jsem ráda, že jsi to zaznamenala;) . Děkuju, moc!

niktoska

38)  niktoska (31.03.2011 08:54)

Už druhý deň sa snažím v pokoji prečítať koniec tejto úžasnej poviedky, ale vždy mi do toho niečo vojde ... buď šéf alebo manžel sakra aj s tým chlapmi. Takže manžela som dnes pekne poslala do práce a šéfa na služobku;) ;) ;)

Krajšie ukončenie som si nemohla ani priať. Nebolo to nič presladené (priznávam sa, že som niečo také čakala potom ako si ich mučila ) ale príjemné a každý dostal to čo si zaslúžil. Si fakt skvelá

len pre teba

37)  katyka (31.03.2011 08:13)

ambri, TO bude až 10.7., takže moje tehotensko-hormonálne výlevy budeš musieť ešte chvílu znášať... (aspoň dúfam, že sa obidve bavíme o tom istom :-D ) No a potom budú (podľa minulej skúsenosti) následovať kojaco-hormonálne výlevy asi sa ma tak ľahko nezbavíš, želám veľa trpezlivosti

SarkaS

36)  SarkaS (31.03.2011 01:00)

Ambři, to bylo něco neskutečného. Poslední dvě hodiny jsem v kuse četla všechny díly a teď jsem prostě hotová... Tolik citů, zvratů, taková spousta skutečného života a tolik krásné lásky, to už jsem dlouho v žádné povídce neobjevila. Byla to prostě nádhera. Několikrát jsem se neudržela a regulérně si nabrečela o klávesnice. Ten báječný happyend, to byla jen taková třešnička na dortu. Teď můžu jen doufat, že tě brzy zase chytí nějaká můza za flígr a vytřepe z tebe další spousty úžasných slovních spojení...

semiska

35)  semiska (30.03.2011 23:53)

Tahle povídka byla opravdu luxusní a velmi bohatá na zvraty a citové vypětí. Vedla k zamyšlení a byla hlubokomyslná. Nádhera.

34)  vampirka (30.03.2011 23:00)

Twilly

33)  Twilly (30.03.2011 22:59)

Tááááááák a jdu na tebe :D

ambra

32)  ambra (30.03.2011 22:57)

AMO moje milá, tak za tu fušku, že sis tím dobrovolně znovu prošla od začátku, si zasloužíš víc, než jen samostatný děkovný komentík, ale já víc nemám! Takže aspoň tak - děkuju, má milá!

ambra

31)  ambra (30.03.2011 22:54)

Janebko, a já zase miluju ta Tvá úžasná přirovnání . A ano, často to bylo na ránu . Děkuju!
Bos, Tvůj masochismus naznačuje můj sadismus! Děkuju, čarodějko!
nikolko, nepřestává mě udivovat, co jsi ve svém krásném nedospělém věku schopná z těch mých plků vytáhnout . Děkuju, berunko!
Astrid, džízes, když použiješ "moje názory" tak se vždycky trochu vyděsím a začnu zkoumat svou chorou mysl, jak moc jsou v těch písmenkách opravdu moje názory . Jinak budu maličko oponovat, i když jsem to dopsala tak trochu z povinnosti, ani v jiné konstelaci bych asi neměla to srdce ždímat z toho víc kapitol - i tohle mi přišlo až moc . Děkuju, srdce moje crazy .
Evelynko, ech, Ty mě zahanbuješ - fakt jsi to sjela... Děkuju!!!
Nossko, chci doufat, že životy většiny z vás nejsou tak moc opravdové;) . Děkuju!
giselle, jsi moc milá . Ano, ještě něco napíšu a všichni krom manžela a dětí mě budou ještě více milovat Děkuju .
Pájinko, to byl naprosto dokonalej souhrn!!!:D Děkuju!
leno, děkuju za slova chvály
leelee, ještěže jsi nepokračovala, jsem rudá až... Děkuju!
katyka, drahá moja (MOJA! )Děkuju!!! A ehm... Kdy TO bude???
Julo, Ty ses otevřeně přiznala, že se Ti líbilo jejich utrpení! Tak jo, já to chápu . Děkuju, zlato!
Bye, čéče, mně se do toho dopisování TAK nechtělo, ale přiznávám, že se mi dnes při psaní taky dvakrát stáhlo hrdlo . Děkuju, jsi na mě hrozně hodná ;)
sfin, přiznávám, že se mi rozklepala kolena, když ses objevila pod Hříšníkama. Když ses dala na TJB, už jsem ten pocit uměla popsat - regulérní tréma . Děkuju, mám velkou radost!
dori! Jo! Děkuju, sladká dámo!

30)  AMO (30.03.2011 22:44)

Ach Jo... První díly jsem četla a komentovala. Pak jsi měla delší pauzu a já si říkala, že ještě chvíli počkám. A čekala jsem a dnes u epilogu...no dala jsem si to od začátku. Od prvního milování, přes útěk, k léčení.k návratu Edwarda, k opětovné ztrátě, až k úžasnému ukončení celého příběhu. Zase jsem uronila pár slziček a několikrát jsem tady nadávala, ale nakonec se usmívám. Dočkala jsem se i Renesmé. A hlavně Tanya dá pokoj a má svého
Takže...zbývá zatleskat a poklonit se...bylo to zase a znovu super. DÍKY!!

dorianna

29)  dorianna (30.03.2011 22:14)

Tahle povídka byla úžasná, díky ti za ni.

sfinga

28)  sfinga (30.03.2011 22:10)

Ambro, díky za šťastný konec a díky za tuhle nádhernou povídku plnou citu

Bye

27)  Bye (30.03.2011 21:44)

Když jsem se na něj vrhla, nedokázal se mi nedat.
„Netisknu tě moc?"
„Netiskneš mě dost,“

To jsem se ještě držela...
Ale u epilogu jsem už řvala...
Proč kurnik, vždyť všechno dobře dopadlo! A dokonce i pro Jeremyho a Tanyu A... asi senilním... nejvíc ze všeho mě dojala Renesmé...
Ambro, díky. Díky, žes to napsala - je to jedna z nejsilnějších věcí, co jsou tady k mání. A hlavně díky, žes mě nechala protnout tu cílouvou pásku společně s nima ;)

Jula

26)  Jula (30.03.2011 21:32)

Nádhera, Tvoje povídky se mi strašně líbí
Tahle, nehledě na svoji délku, mě chytila díky utrpení, kterým museli Edward a Bella projít než konečně mohli zůstat spolu

25)  katyka (30.03.2011 21:30)

jeeej, ambra! ja som ani neverila, že by si po takých predchádzajúcich udalostiach dokázala spraviť vôbec nejaký HE... a Tebe sa podarilo toto :) Bolo to skvelé... Všetko také tragické, dokonale popísané, ako keby som tam s nimi bola. Niektoré kapitoly som prežívala tak, že som zo seba ani nedostala žiadny komentár, nedalo sa to. ĎAkujem za tento skvelý zážitok a teším sa na ďalšie :)

24)  leelee (30.03.2011 21:13)

nevím co říct možná dokonalý, možná úžasný, možná krásný, možná napínavý, možná dojemný, fakt nevim ale nenapadá mě nic co by yvstihovalo tohle plus spoustu dalších kladů najednou

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek