Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se osud naplní

 

 

Je to tu! Díky, moje milé čtenářky, užijte si to!:)

 

Carlisle splnil svůj slib dřív, než jsem čekala. Tři týdny potom, co mi uprostřed té horké letní noci v létě roku 1955 přivezl zpět mého syna, odhadem v době, kdy jsem se přestávala třást při každém zazvonění telefonu, dorazili i s Esme na neohlášenou podvečerní návštěvu. Jejich omluvy nebraly konce; uťala jsem je až naoko rozzlobeným připomenutím, že před návratem do vlastního domu se opravdu dovolovat nemusí.

Seděli jsme na verandě, která pomalu vydechovala teplo nashromážděné během srpnového odpoledne; počáteční rozruch spojený s jejich příjezdem pominul a oba se mlčky a trochu rozpačitě věnovali nekonečnému míchání své chladnoucí kávy. Domnívala jsem se, že jejich radost z našeho setkání teď kazí myšlenka na všechno nevyřčené mezi námi – myšlenka na Edwardovy poslední dny a hodiny, u nichž jsem já nebyla. Něco mě ale mátlo. Jejich kradmé pátravé pohledy, nejistota a skoro hmatatelné napětí rozhodně znamenaly ještě něco dalšího a já netušila, jak moc se mám bát toho, co se mi očividně chystají říci.

Nakonec to Esme nevydržela, prudce vstala ze svého křesla a přisedla si ke mně na vyřezávanou pohovku s měkkým polstrováním. I ta tu samozřejmě zůstala jako důkaz jejího dokonalého vkusu. Vzala mě za ruku a svým upřeným pohledem k sobě připoutala moje oči.

„Bello, holčičko, co cítíš.“ Při vyřčení posledního slova pevně stiskla mé prsty a krátce, ale významně pohlédla na naše spojené dlaně. Netušila jsem, kam tou otázkou míří, takže jsem reagovala jen na její zřejmý základní význam.

„Tvoje ruce jsou… chladné. A pevné. Ale to byly vždycky. Přesto dokážou být neskutečně jemné, vím to, staraly se o mě v době, kdy jsem to vážně moc potřebovala.“ Usmála se na mě a vzala ze stolu nůž, kterým jsem před chvílí rozkrájela jablečný koláč. Opatrně mi ho podala.

„Omlouvám se, ale lepší způsob mě nenapadá.“ Pustila mou ruku a položila mi do klína rozevřenou dlaň. „Prosím, Bello, zkus mě bodnout.“ Zděšeně jsem se zajíkla. Esme vzala druhou rukou tu mou, která držela nůž, a opatrně mě navedla. Žádný prudký pohyb – špička nože se její dlaně nejprve sotva dotkla. Když jsem ucítila odpor, odvážila jsem se a přitlačila. Došlo mi, proč mě Esme požádala o tak šokující úkon. Nemohla jsem jí ublížit. Když jsem na nůž zatlačila vší silou, s ošklivým skřípnutím se smekl po její dlani. Než se stihl zabodnout do mé nohy, skláněl se nad námi Carlisle a s káravým výrazem pokládal nůž zpět na stůl.

„To myslím stačí, drahá,“ mrknul na Esme. Ta mě vzala znovu za ruku. „Bojíš se mě, Bello? Potom, cos viděla? Jsem jiná, i on je,“ kývla hlavou ke Carlisleovu křeslu. „Potřebuji s jistotou vědět, jaké pocity v tobě vyvolala naše jinakost. Na to, jak si to vysvětluješ, se zatím neptám, to má čas,“ povzbudila mě s úsměvem, když viděla, jak marně hledám slova. „Znovu – cítíš strach?“ Nelhala jsem, když jsem rázně zavrtěla hlavou. Ani náznak strachu – spíš úžas, překvapení a někde v koutku mysli i úleva, že existuje nějaké vysvětlení pro všechny ty zvláštnosti, kterých jsem si při našem soužití ve velkém domě všimla.

„Vy nejíte,“ vydechla jsem teď naprosto nelogicky. Oba se hlasitě a upřímně rozesmáli.

„Jíme,“ ujistil mě Carlisle, „jen ne tak často a ne to, co… lidé.“ Poprvé mě zamrazilo. Poprvé to zaznělo nahlas. Oni nejsou lidé. Přitom neznám nikoho lidštějšího než tyto dvě dokonalé, laskavé bytosti.

V tu dobu zrovna vrcholily diskuse o možném životě na Marsu. Dokonce většina vědců tvrdila, že je pravděpodobný. Znovu jsem zareagovala impulsivně. „Jste odtamtud?“ ukázala jsem do tmavnoucí oblohy. Znovu se usmáli. Tentokrát smutně.

„Nikdy mě nenapadlo, že by si někdo takto mohl vysvětlit naši existenci,“ prohrábl si doktor vlasy. „Ale kdo ví, kde jsme se vlastně vzali…“

Byl to dlouhý večer. Než padlo poprvé to slovo – upír – věděla jsem dost, aby mě nevyděsilo. Vysvětlili mi, že po většinu roku sluncem zalité Wenatchee bylo místem dokonalého úkrytu – Carlisle zde našel práci, zároveň nehrozilo, že budou městem procházet jiní jejich druhu, kteří by mohli snadno odhalit to zvláštní a v jejich světě přísně zapovězené soužití člověka s upíry. Slunce je mělo ochránit před prozrazením.

Věděla jsem dost, ale to hlavní jsem nepochopila. Proč se rozhodli svěřit mi své tajemství? Proč teď? Blížila se půlnoc, když jsem se odvážila zeptat:

„Edward to věděl? Věděl, že jste jiní?“ Znovu ten kradmý pohled, znovu to napětí. Nepolevilo, ani když mi Esme tiše odpověděla: „Věděl. A přijal to stejně dobře jako ty.“

„Škoda, že on nemůže být nesmrtelný,“ vzdychla jsem a natáhla se pro hrnek kakaa, které mi Esme stihla připravit. Moje ruka ale zůstala trčet ve vzduchu. Jejich pohled už nebyl kradmý, byl víc než výmluvný. Roztřásla jsem se. Esme si ke mně rychle přisedla blíž a objala svou nezničitelnou paží má ramena.

„Nechtěl to, drahoušku, nevěřil tomu, že bude v sebeovládání tak dobrý jako my s Carlislem. A navíc pochyboval o tom, že je to správné, zasáhnout do osudu. Pořád opakoval, že je mu prostě souzeno zemřít. Tvůj příchod všechno změnil. Nejprve to chtěl kvůli pomstě. Nemáš tušení, jak těžké pro něj byly ty měsíce po tvém boku, kdy na invalidním vozíku myslel na Newtona, jak si spokojeně užívá života, zatímco tobě ho zničil. Edward viděl všechny nezhojené šrámy nejen na tvém těle, Bello.“ Přestala jsem se třást. Jen horké slzy – spousta slz – mým drahým přátelům sdělovaly, co právě prožívám.

„Kde je,“ zachraptěla jsem. Carlisle nerozhodně vzdychnul. „Bello, nejde jen o to, že před tebou podruhé vstane z mrtvých. On… je jiný. Samozřejmě, pořád je to Edward, ale… Už celé měsíce tráví každou noc v pokoji u Jeremyho. Ještě před jeho odjezdem do Forks a pak i celou dobu u Newtonových. Přesto ještě neměl odvahu dotknout se ho. Nevěří si, bojí se, že-“

„Kde je!“ přerušila jsem napůl hystericky jeho překotné vysvětlování. Vysmekla jsem se Esme, vyskočila z pohovky a přeběhla k okraji verandy. Světlo lampy vyřízlo na trávníku jen omezený oblouk světla; snažila jsem se propátrat tmu za jeho hranicí. Mezi stromy přímo přede mnou se něco pohnulo.

„Edwarde?“ Znovu jsem plakala. Kdo dostane v životě druhou šanci? A kdo dostane třetí? Pomalu vstoupil na osvětlenou plochu.

„Tvoje nohy,“ vzlykla jsem nesmyslně. Stál trochu rozkročený, ale důvod, proč hledal rovnováhu, neměl s obrnou nic společného.

„Neměl bych tu být, Bello,“ zašeptal, „není to správné. Už nejsem člověk a musím tě nechat, abys žila dál svůj -“

Když jsem seskočila z terasy a rozběhla se k němu, nejprve o krok ucouvl, ale pak zůstal stát. Když jsem se na něj vrhla, nedokázal se mi nedat. Netrvalo ani půl vteřiny, a svíral mě v náručí, tiskl mě k sobě a jeho ústa se z mých vlasů rychle přesunula k mému čelu, mým tvářím a nakonec našla mé rty.

„Netisknu tě moc? Nebolí tě to?“ zachraptěl po několika příliš krátkých minutách.

„Netiskneš mě dost,“ odpověděla jsem trochu nespokojeně. Za zády jsem uslyšela tichý smích našich zachránců.



xxx



„Edwarde, pojď ke mně.“

„Bello, já… pořád si myslím, že to není dobrý nápad.“

„Už jsme to dělali, drahý, a pokud o tom pochybuješ, můžeš se podívat na našeho syna.“

„Nezlob mě, miláčku, víš, že teď je to jiné.“

„Jistěže je to jiné, konečně jsi ze mě udělal počestnou ženu. Jen doufám, že to nebude znamenat nudu.“

„Ty jedna...“

„Co?“

„Snažíš se mě vyprovokovat!“

„A vůbec se to nesnažím skrývat.“

„Ach bože, Bello, jsi tak krásná…“

„Nápodobně, pane Cullene.“

„Už sis na to zvykla? Na moje nové jméno?“

„Jistě, a věřím, že když je teď i moje, brzy mi ani na mysl nepřijde, že to někdy bylo jinak.“

„Miluju tě, Bello.“

„Já vím, Edwarde. Ne víc, než já tebe. Tak pojď ke mně a buď můj muž.“

„Tolik po tobě toužím…“

„Slibuju, že nedopustím, aby to někdy bylo jinak.“

 

 



Epilog


O pár let později jsme s Edwardem společně ukončili studia na naší první vysoké škole. Hodně jsme cestovali – vynahrazovali jsme si vše, co nám v mládí nebylo dopřáno. Prožili jsme spolu spoustu nádherných let.

Jeremyho zdravotní stav se nikdy úplně nezlepšil. Kromě oslabených končetin trpěl především častými zápaly plic. Přesto vystudoval nejlepší chicagskou univerzitu. Carlisle mu přes mé protesty koupil v Chicagu dům – dost velký na to, aby si tam náš syn mohl pozvat svého děda Charlieho, který z té návštěvy nikdy neodjel. Poslední roky svého života tak strávil ve společnosti Jeremyho laskavé neutuchající péče, nekonečných žertíků a hlasitého zpěvu. Po svém otci totiž zdědil kromě krásy také nesporný hudební talent.

Charlieho jeho dobré srdce zradilo krátce předtím, než Jeremy obhájil svou závěrečnou práci. S ještě čerstvým diplomem zamířil náš chlapec na prázdniny domů. Tou dobou jsme už dva roky žili v blízkosti Carlisleových přátel na Aljašce, v Denali. Musela jsem se usmívat při pohledu na našeho přísně racionálně a logicky orientovaného syna, jak sedí ve společnosti tolika bytostí, které podle všech vědeckých výzkumů neměly existovat, a poslouchá vyprávění o událostech, jichž byly svědky a z nichž mnohé byly staré několik stovek let.

Myslím, že se té nečekané lásce zpočátku bránili oba. Chápala jsem jejich důvody, ale zároveň jsem tušila, že pro ně není úniku. Vzdělaná, sečtělá a tak krásná Tanya a můj Jeremy.

Vzali se na Vánoce téhož roku; ze svatební cesty, na níž Jeremyho málem zabil další těžký zápal plic, se můj teď už opravdu dospělý chlapec vrátil s tichým, ale stále stejně vřelým srdcem, bez berlí a s hlavou plnou plánů, jak by se pro dobro lidstva dala využít jeho zvýšená mozková kapacita.

A Newtonovi?

John se po Karenině smrti zázračně uzdravil. Vyšlo najevo, že jeho zranění zdaleka nebyla tak omezující; to spíš koktejl sedativ, který mu Karen se svým podařeným doktorem trvale podávala, aby ho udržela při životě a zároveň mohla převzít vládu nad jeho majetkem. John sehrál svou roli truchlícího vdovce; přesně po roce si ale vzal svou oddanou sekretářku, se kterou měl tři vlastní zdravé děti. Rodinný podnik jim předal v požehnaném věku devadesáti let. Jejich rodiny majetek dodnes pečlivě spravují a zvelebují.

Mike za pár měsíců rozházel peníze, jež mu zanechala jeho matka. Odjel z města. Nikdo se s ním neloučil a nikdo si nedal tu práci zjišťovat, jak dopadl mladý muž, jenž mohl mít všechno, ale neunikl prokletí zla, které bylo zřejmě součástí jeho duše odjakživa a které díky Karenině péči dostalo prostor vyrůst a pevně zakořenit. Ale dost už o něm. Snad je samota a zapomnění pro něj tím nejhorším trestem.

A já?

Příliš neplánuji. Stále zbývá dost snů, které bych si ráda splnila. Ale nic z toho není tak důležité, jako náruč mého muže a láska mých dětí. Jistěže dětí.

Často s Renesmé sedáváme na verandě našeho domu; přineseme si všechny sešity a alba s fotografiemi, co jsem za ta léta nashromáždila. Ona ale stejně nejraději sáhne po tom prvním, nejstarším; z doby, kdy jsme si s Edwardem mysleli, že jsme dostali jen pár týdnů štěstí navíc.

Má dcera se opatrně dotýká zašlých obrázků a úhledných řádků, v nichž jsem tehdy zaznamenala drobné radosti těch dnů. Jako by nemohla uvěřit, jak zranitelní, hořce šťastní a zoufalí jsme tehdy byli.

„Ach maminko, jste to vážně vy?“

„Ano,“ odpovídám a ujišťuji tím sebe i ji.

„Takoví jsme byli.“

 

 

 

KONEC

 

 

 

 

-----------------------

Milé čtenářky, jedenáct kapitol skoro nestojí za řeč. Přesto se chci rozloučit a poděkovat za věrnost, kterou jste ty z vás, jež jste došly až sem, povídce zachovaly. Bylo to s ní chvíli trošku nahnuté, a i když jsem se k hrdinům po nějaké době vrátila, neměla jsem z výsledku úplně dobrý pocit. Teď jsem ale tak nějak smířená a vlastně šťastná, že jsem i této Belle a tomuto Edwardovi, kteří to na začátku opravdu neměli lehké, dopřála jejich šťastný konec.

Dívky, ženy, ještě jednou moc děkuji, pokud na mě o kousek níž mávnete nějakým smajlíkem, budu moc ráda.

Těším se u některé z mých dalších povídek!

Vaše ambra.

 

 

povídky od ambry

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

83)  hela (04.12.2011 18:51)

moc krásné ale takové trápení si ani nechci představit :'-( :'-( :'-( :'-( ještě že to dobře dopadlo

ambra

82)  ambra (05.11.2011 13:56)

Morgause, ty plníš bobříka ambra? Mám obr radost, díky tobě jsem dnes zjistila, kolik zobrazení u téhle povídky mám . Děkuju!

81)  Morgause (05.11.2011 10:53)

já se budu stále opakovat , bylo to úžasné

ambra

80)  ambra (24.08.2011 17:14)

addyCullen, moc děkuju, zbožňuju čtenářky, které o sobě dají vědět;) .

Kacikacko, zlato, Tebe jsem nějak nezastihla . Dodatečně veliký díkanec!

79)  addyCullen (24.08.2011 12:27)

Ahojky, nemám slov... Tuhle povídku jsem začala číst dnes ve 9:42 a je 12:25, zhltla jsem ji, ani nevim jak.. krása... krása

Kacikacka

78)  Kacikacka (07.08.2011 19:30)

Ach Ambří Další povídka, kterou dokazuješ, jak úžasný talent na psaní máš
Tohle bylo opravdu povedené, moc se mi to líbí
Nádherný, dojemný příběh, plný štěstí, lásky, utrpení, trápení, pochopení, odpuštění... prostě pošušňáníčko
Nezklamala jsi, opět a jako vždy. Tvoje povídky, ať mají jakýkoliv konec, jsou nádherné a tahle není vyjímkou
Už se nemůžu dočkat dalšího dne, kdy se pustím do další z tvých povídek

ambra

77)  ambra (01.06.2011 11:09)

Haničko, jsem dávno smířená s tím, že pár závitů v mém mozku nefunguje úplně správně (ne, opravdu to není tak, že bych se samoúčelně vyžívala v popisu utrpení, prostě mi to takhle naskakuje ). Děkuju moc!
Karolko... Takhle Ty? A bez varování?;)
Málem mě kleplo, když jsem viděla, že sis sehnala kvalitní potápěčskou výstroj a skočila do toho...
Díky za všechny překrásné komentáře a ten poslední... Taky toužím být jako moje hrdinky, ale nějak to nefunguje. Takže možná si prostě jenom kompenzuju vlastní slabost?
Děkuju moc, broučku...

Karolka

76)  Karolka (31.05.2011 23:17)

Tohle už se mi strašně dlouho nestalo... Dočíst a sedět a jen koukat a užívat si ten pocit. Víš ty vůbec, jak úžasnou věc jsi napsala? A jak úžasně jsi ji napsala?
O bolesti, utrpení nebo třeba hrdinství (které se třeba projeví v tom, že člověk najde vůli a sílu vstát ráno z postele) se dá psát mnoha a mnoha způsoby. Tortura ve tvém podání je ale uměleckým dílem, koncertem. Až s odstupem mnoha tvých příběhů jsem pochopila věc, kterou jsem v LČP cítila, ale nedokázala ji úplně pochopit a docenit. Tvůj obrovský talent spočívá v tom, že uchopíš každého z nás, postavíš ho doprostřed kulis, které jsou k nerozeznání od reality a dáš nám pocit, že je to náš skutečný život. Zdálo by se, že není nic lákavého na představě stát se například hrdinkou Sophiiny volby nebo Titaniku. Ale já jsem snad, myslím, konečně prozřela. Celou dobu, kdy to čtu a jsem celá bolavá všemi těmi hrůzami, něco se ve mně mobilizuje. Miluju postoje tvých hrdinek. Miluju jejich odhodlání, které se vykřeše za cenu obrovských ztrát. A dokonce i v případě, kdy končíme v slzách, protože se nekonalo Šťastni až na věky, si ta žena dokáže obhájit TO, co jí celou dobu dávalo sílu.
Jsem vděčná, že to tentokrát dopadlo tak moc dobře. A jsem vděčná, že jsem to mohla číst.
Děkuju.

HMR

75)  HMR (31.05.2011 22:44)

Tak jsem taky zabloudila... nějak mi tohle dokončení uteklo, tss, jak je to jen možné Ambro, co říct? Občas mě tvoje tvorba děsí, s jakou lehkostí necháváš svoje hrdiny, hrdinky, trpět, s jakou lehkostí je ne trápíš, ale týráš. Původně jsem si myslela, že musíš být psycholog se zaměřením na týrané ženy. Zároveň mne naprosto fascinuje tvoje dokonalé psaní, tvoje tvorba je... fascinující, nenapadá mne jiné přídavné jméno. Byl to dokonalý zážitek, děkuji

ambra

74)  ambra (05.05.2011 17:45)

jenko, moc děkuji!!! Tahle povídka měla s dokončením namále, i kvůli Tobě jsem ráda, že jsem se nakonec překonala;)

73)  jenka (05.05.2011 17:40)

Na tuhle povídku jsem (naštěstí, protože je krásná a já si jí mohla vychutnat najednou) narazila až v době, kdy byla dokončená. Přestože tragiské anebo alespoň hořkosladké konce jsou určitě (alespoň podle všeobecného mínění) umělecky cennější, jsem ráda, že tahle skončila šťastně. Hrozně ráda si poláču během povídky, ale nerada se pak utápím v slzách ještě pár večerů po přečtení - to protože je to až moc konečné.
A tak se tu rozplývám a říkám si, že mám štěstí když jsem objevila takovou skvělou spisovatelku jako ty.

Bosorka

72)  Bosorka (13.04.2011 13:46)

Plánovaná volná variace na téma Jeremy a Tanya?

magorka

71)  magorka (13.04.2011 13:25)

Ambruš znáš mě....UŽ NIKDY SE MĚ NEZBAVÍŠ mueheeheeeeee Ale uznávám, že mám dlouhé reakční doby (ad prodleva mezi zveřejněním povídky a komentářem) a taky, že jsem slibotechna (ad pravidelné kecy, že se s tou reakční dobou polepším ). Takže jsem moc ráda, že mě stále ještě považuješ za svoje čtenářky (ikdyž s lehkou nevírou, jak vidím:):) :) )

ambra

70)  ambra (12.04.2011 14:28)

magorečko, nemůžu uvěřit, že to se mnou pořád dobrovolně táhneš:) . Děkuju, hrozně moc, zlato moje!!!

magorka

69)  magorka (12.04.2011 14:18)

Nejraději z Tvých povídek mám začátky, prostředky, konce a pak to skvělé mezi tím. Vždycky mě nějak nenápadně dostaneš do děje a pak už jen louskám jedno písmenko za druhým. Nejinak tomu bylo i s touhle povídkou, která BOHUŽEL už končí. Nebo BOHUDÍK??? možná spíš to druhé, protože si nejsem jistá, jestli bych dokázala ustát všechny ty strasti, slasti a pasti, které pro svoje hrdiny vždycky uchystáš, se zdravým obsahem své dutiny lebeční. Ambro drahá, milovaná jedno prosím slib - že mě nikdy nebudeš nutit vybrat, která z Tvých povídek je mou nejoblíbenější, že? ;) Moc a moc děkuju za krásný příběh a jednoho navrch

ambra

68)  ambra (11.04.2011 23:10)

Lejla!!! Chtělo se mi tancovat! (Jsem vždy smutná, když někdo milý na delší dobu zmizí ). Lejlinko moje drahá, jsem strašně ráda, že jsem to dotlačila do dobrého konce, jinak bych Ti nemohla přijít na oči . Děkuju, má milá!

67)  Lejla (11.04.2011 23:06)

Drahá Ambro já moc dobře věděla proč si to nechávám na večer až budu mít klid a budu sama. Má hlava je zahlcená pocity. Tělo poněkud vláčné a má mysl křičí... v těle mi hoří láva a já se nejen snažím tišit mé vzlyky, ale s radostí přivítávám každou slzu steklou po tváři. V jednom momentě jsem ztuhla a zadržela dech a pak zase spadla ta tíha a přišla úleva, celé tělo propadlo do euforie a vychutnávalo si ten krásný pocit vítězství. Bylo krásné se položit na pár minut do tvého světa fantazie. DĚKUJI Ambro a těším se na další

ambra

66)  ambra (11.04.2011 21:16)

No, já mám zase "postřeh" .
piky - je to tak, jak pravila Bye;) S upíry na věčné časy a nikdy jinak .
kamčí Kamilko - s tou poslední kapitolou jsi mě dorazila Děkuju!!!
belko, dyk už mě znáš, já jiná nebudu - nějaká porucha asi . Děkuju!!!

65)  belko (11.04.2011 20:57)

Ambro, Ambřičko, to byla taková nádhera!!! Ještě že jsem tu krásu mohla číst naráz, protože čekat kapitolku po kapitolce bych nezvládla. Jo, často jsi mě donutila proplachovat slzné kanálky - to byl záměr?!? Jak můžeš být tak krutá, byť i jen k vymyšleným literárním postavám!!! Ale máš štěstí, že to pro všechny dopadlo upírsky dobře!!
Ambří, díky a jen tak dále!!!! Strašně se těším na tvoji další skvělou tvorbu!!!!

64)  kamčí (10.04.2011 14:16)

to je táááák nádherná povídka
tak proč jsem jí sakra celou vořvala?
ze tvých povídek čtu vždycky nejdřív poslední díl a do přečtení celé se pouštím, až když se ujistím že to dobře skončí. bojím se že bych je jinak asi nepřežila, i když jsou bezesporu geniální,(nebo možná právě proto, že jsou geniální)

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek