Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se osud naplní

 

 

Je to tu! Díky, moje milé čtenářky, užijte si to!:)

 

Carlisle splnil svůj slib dřív, než jsem čekala. Tři týdny potom, co mi uprostřed té horké letní noci v létě roku 1955 přivezl zpět mého syna, odhadem v době, kdy jsem se přestávala třást při každém zazvonění telefonu, dorazili i s Esme na neohlášenou podvečerní návštěvu. Jejich omluvy nebraly konce; uťala jsem je až naoko rozzlobeným připomenutím, že před návratem do vlastního domu se opravdu dovolovat nemusí.

Seděli jsme na verandě, která pomalu vydechovala teplo nashromážděné během srpnového odpoledne; počáteční rozruch spojený s jejich příjezdem pominul a oba se mlčky a trochu rozpačitě věnovali nekonečnému míchání své chladnoucí kávy. Domnívala jsem se, že jejich radost z našeho setkání teď kazí myšlenka na všechno nevyřčené mezi námi – myšlenka na Edwardovy poslední dny a hodiny, u nichž jsem já nebyla. Něco mě ale mátlo. Jejich kradmé pátravé pohledy, nejistota a skoro hmatatelné napětí rozhodně znamenaly ještě něco dalšího a já netušila, jak moc se mám bát toho, co se mi očividně chystají říci.

Nakonec to Esme nevydržela, prudce vstala ze svého křesla a přisedla si ke mně na vyřezávanou pohovku s měkkým polstrováním. I ta tu samozřejmě zůstala jako důkaz jejího dokonalého vkusu. Vzala mě za ruku a svým upřeným pohledem k sobě připoutala moje oči.

„Bello, holčičko, co cítíš.“ Při vyřčení posledního slova pevně stiskla mé prsty a krátce, ale významně pohlédla na naše spojené dlaně. Netušila jsem, kam tou otázkou míří, takže jsem reagovala jen na její zřejmý základní význam.

„Tvoje ruce jsou… chladné. A pevné. Ale to byly vždycky. Přesto dokážou být neskutečně jemné, vím to, staraly se o mě v době, kdy jsem to vážně moc potřebovala.“ Usmála se na mě a vzala ze stolu nůž, kterým jsem před chvílí rozkrájela jablečný koláč. Opatrně mi ho podala.

„Omlouvám se, ale lepší způsob mě nenapadá.“ Pustila mou ruku a položila mi do klína rozevřenou dlaň. „Prosím, Bello, zkus mě bodnout.“ Zděšeně jsem se zajíkla. Esme vzala druhou rukou tu mou, která držela nůž, a opatrně mě navedla. Žádný prudký pohyb – špička nože se její dlaně nejprve sotva dotkla. Když jsem ucítila odpor, odvážila jsem se a přitlačila. Došlo mi, proč mě Esme požádala o tak šokující úkon. Nemohla jsem jí ublížit. Když jsem na nůž zatlačila vší silou, s ošklivým skřípnutím se smekl po její dlani. Než se stihl zabodnout do mé nohy, skláněl se nad námi Carlisle a s káravým výrazem pokládal nůž zpět na stůl.

„To myslím stačí, drahá,“ mrknul na Esme. Ta mě vzala znovu za ruku. „Bojíš se mě, Bello? Potom, cos viděla? Jsem jiná, i on je,“ kývla hlavou ke Carlisleovu křeslu. „Potřebuji s jistotou vědět, jaké pocity v tobě vyvolala naše jinakost. Na to, jak si to vysvětluješ, se zatím neptám, to má čas,“ povzbudila mě s úsměvem, když viděla, jak marně hledám slova. „Znovu – cítíš strach?“ Nelhala jsem, když jsem rázně zavrtěla hlavou. Ani náznak strachu – spíš úžas, překvapení a někde v koutku mysli i úleva, že existuje nějaké vysvětlení pro všechny ty zvláštnosti, kterých jsem si při našem soužití ve velkém domě všimla.

„Vy nejíte,“ vydechla jsem teď naprosto nelogicky. Oba se hlasitě a upřímně rozesmáli.

„Jíme,“ ujistil mě Carlisle, „jen ne tak často a ne to, co… lidé.“ Poprvé mě zamrazilo. Poprvé to zaznělo nahlas. Oni nejsou lidé. Přitom neznám nikoho lidštějšího než tyto dvě dokonalé, laskavé bytosti.

V tu dobu zrovna vrcholily diskuse o možném životě na Marsu. Dokonce většina vědců tvrdila, že je pravděpodobný. Znovu jsem zareagovala impulsivně. „Jste odtamtud?“ ukázala jsem do tmavnoucí oblohy. Znovu se usmáli. Tentokrát smutně.

„Nikdy mě nenapadlo, že by si někdo takto mohl vysvětlit naši existenci,“ prohrábl si doktor vlasy. „Ale kdo ví, kde jsme se vlastně vzali…“

Byl to dlouhý večer. Než padlo poprvé to slovo – upír – věděla jsem dost, aby mě nevyděsilo. Vysvětlili mi, že po většinu roku sluncem zalité Wenatchee bylo místem dokonalého úkrytu – Carlisle zde našel práci, zároveň nehrozilo, že budou městem procházet jiní jejich druhu, kteří by mohli snadno odhalit to zvláštní a v jejich světě přísně zapovězené soužití člověka s upíry. Slunce je mělo ochránit před prozrazením.

Věděla jsem dost, ale to hlavní jsem nepochopila. Proč se rozhodli svěřit mi své tajemství? Proč teď? Blížila se půlnoc, když jsem se odvážila zeptat:

„Edward to věděl? Věděl, že jste jiní?“ Znovu ten kradmý pohled, znovu to napětí. Nepolevilo, ani když mi Esme tiše odpověděla: „Věděl. A přijal to stejně dobře jako ty.“

„Škoda, že on nemůže být nesmrtelný,“ vzdychla jsem a natáhla se pro hrnek kakaa, které mi Esme stihla připravit. Moje ruka ale zůstala trčet ve vzduchu. Jejich pohled už nebyl kradmý, byl víc než výmluvný. Roztřásla jsem se. Esme si ke mně rychle přisedla blíž a objala svou nezničitelnou paží má ramena.

„Nechtěl to, drahoušku, nevěřil tomu, že bude v sebeovládání tak dobrý jako my s Carlislem. A navíc pochyboval o tom, že je to správné, zasáhnout do osudu. Pořád opakoval, že je mu prostě souzeno zemřít. Tvůj příchod všechno změnil. Nejprve to chtěl kvůli pomstě. Nemáš tušení, jak těžké pro něj byly ty měsíce po tvém boku, kdy na invalidním vozíku myslel na Newtona, jak si spokojeně užívá života, zatímco tobě ho zničil. Edward viděl všechny nezhojené šrámy nejen na tvém těle, Bello.“ Přestala jsem se třást. Jen horké slzy – spousta slz – mým drahým přátelům sdělovaly, co právě prožívám.

„Kde je,“ zachraptěla jsem. Carlisle nerozhodně vzdychnul. „Bello, nejde jen o to, že před tebou podruhé vstane z mrtvých. On… je jiný. Samozřejmě, pořád je to Edward, ale… Už celé měsíce tráví každou noc v pokoji u Jeremyho. Ještě před jeho odjezdem do Forks a pak i celou dobu u Newtonových. Přesto ještě neměl odvahu dotknout se ho. Nevěří si, bojí se, že-“

„Kde je!“ přerušila jsem napůl hystericky jeho překotné vysvětlování. Vysmekla jsem se Esme, vyskočila z pohovky a přeběhla k okraji verandy. Světlo lampy vyřízlo na trávníku jen omezený oblouk světla; snažila jsem se propátrat tmu za jeho hranicí. Mezi stromy přímo přede mnou se něco pohnulo.

„Edwarde?“ Znovu jsem plakala. Kdo dostane v životě druhou šanci? A kdo dostane třetí? Pomalu vstoupil na osvětlenou plochu.

„Tvoje nohy,“ vzlykla jsem nesmyslně. Stál trochu rozkročený, ale důvod, proč hledal rovnováhu, neměl s obrnou nic společného.

„Neměl bych tu být, Bello,“ zašeptal, „není to správné. Už nejsem člověk a musím tě nechat, abys žila dál svůj -“

Když jsem seskočila z terasy a rozběhla se k němu, nejprve o krok ucouvl, ale pak zůstal stát. Když jsem se na něj vrhla, nedokázal se mi nedat. Netrvalo ani půl vteřiny, a svíral mě v náručí, tiskl mě k sobě a jeho ústa se z mých vlasů rychle přesunula k mému čelu, mým tvářím a nakonec našla mé rty.

„Netisknu tě moc? Nebolí tě to?“ zachraptěl po několika příliš krátkých minutách.

„Netiskneš mě dost,“ odpověděla jsem trochu nespokojeně. Za zády jsem uslyšela tichý smích našich zachránců.



xxx



„Edwarde, pojď ke mně.“

„Bello, já… pořád si myslím, že to není dobrý nápad.“

„Už jsme to dělali, drahý, a pokud o tom pochybuješ, můžeš se podívat na našeho syna.“

„Nezlob mě, miláčku, víš, že teď je to jiné.“

„Jistěže je to jiné, konečně jsi ze mě udělal počestnou ženu. Jen doufám, že to nebude znamenat nudu.“

„Ty jedna...“

„Co?“

„Snažíš se mě vyprovokovat!“

„A vůbec se to nesnažím skrývat.“

„Ach bože, Bello, jsi tak krásná…“

„Nápodobně, pane Cullene.“

„Už sis na to zvykla? Na moje nové jméno?“

„Jistě, a věřím, že když je teď i moje, brzy mi ani na mysl nepřijde, že to někdy bylo jinak.“

„Miluju tě, Bello.“

„Já vím, Edwarde. Ne víc, než já tebe. Tak pojď ke mně a buď můj muž.“

„Tolik po tobě toužím…“

„Slibuju, že nedopustím, aby to někdy bylo jinak.“

 

 



Epilog


O pár let později jsme s Edwardem společně ukončili studia na naší první vysoké škole. Hodně jsme cestovali – vynahrazovali jsme si vše, co nám v mládí nebylo dopřáno. Prožili jsme spolu spoustu nádherných let.

Jeremyho zdravotní stav se nikdy úplně nezlepšil. Kromě oslabených končetin trpěl především častými zápaly plic. Přesto vystudoval nejlepší chicagskou univerzitu. Carlisle mu přes mé protesty koupil v Chicagu dům – dost velký na to, aby si tam náš syn mohl pozvat svého děda Charlieho, který z té návštěvy nikdy neodjel. Poslední roky svého života tak strávil ve společnosti Jeremyho laskavé neutuchající péče, nekonečných žertíků a hlasitého zpěvu. Po svém otci totiž zdědil kromě krásy také nesporný hudební talent.

Charlieho jeho dobré srdce zradilo krátce předtím, než Jeremy obhájil svou závěrečnou práci. S ještě čerstvým diplomem zamířil náš chlapec na prázdniny domů. Tou dobou jsme už dva roky žili v blízkosti Carlisleových přátel na Aljašce, v Denali. Musela jsem se usmívat při pohledu na našeho přísně racionálně a logicky orientovaného syna, jak sedí ve společnosti tolika bytostí, které podle všech vědeckých výzkumů neměly existovat, a poslouchá vyprávění o událostech, jichž byly svědky a z nichž mnohé byly staré několik stovek let.

Myslím, že se té nečekané lásce zpočátku bránili oba. Chápala jsem jejich důvody, ale zároveň jsem tušila, že pro ně není úniku. Vzdělaná, sečtělá a tak krásná Tanya a můj Jeremy.

Vzali se na Vánoce téhož roku; ze svatební cesty, na níž Jeremyho málem zabil další těžký zápal plic, se můj teď už opravdu dospělý chlapec vrátil s tichým, ale stále stejně vřelým srdcem, bez berlí a s hlavou plnou plánů, jak by se pro dobro lidstva dala využít jeho zvýšená mozková kapacita.

A Newtonovi?

John se po Karenině smrti zázračně uzdravil. Vyšlo najevo, že jeho zranění zdaleka nebyla tak omezující; to spíš koktejl sedativ, který mu Karen se svým podařeným doktorem trvale podávala, aby ho udržela při životě a zároveň mohla převzít vládu nad jeho majetkem. John sehrál svou roli truchlícího vdovce; přesně po roce si ale vzal svou oddanou sekretářku, se kterou měl tři vlastní zdravé děti. Rodinný podnik jim předal v požehnaném věku devadesáti let. Jejich rodiny majetek dodnes pečlivě spravují a zvelebují.

Mike za pár měsíců rozházel peníze, jež mu zanechala jeho matka. Odjel z města. Nikdo se s ním neloučil a nikdo si nedal tu práci zjišťovat, jak dopadl mladý muž, jenž mohl mít všechno, ale neunikl prokletí zla, které bylo zřejmě součástí jeho duše odjakživa a které díky Karenině péči dostalo prostor vyrůst a pevně zakořenit. Ale dost už o něm. Snad je samota a zapomnění pro něj tím nejhorším trestem.

A já?

Příliš neplánuji. Stále zbývá dost snů, které bych si ráda splnila. Ale nic z toho není tak důležité, jako náruč mého muže a láska mých dětí. Jistěže dětí.

Často s Renesmé sedáváme na verandě našeho domu; přineseme si všechny sešity a alba s fotografiemi, co jsem za ta léta nashromáždila. Ona ale stejně nejraději sáhne po tom prvním, nejstarším; z doby, kdy jsme si s Edwardem mysleli, že jsme dostali jen pár týdnů štěstí navíc.

Má dcera se opatrně dotýká zašlých obrázků a úhledných řádků, v nichž jsem tehdy zaznamenala drobné radosti těch dnů. Jako by nemohla uvěřit, jak zranitelní, hořce šťastní a zoufalí jsme tehdy byli.

„Ach maminko, jste to vážně vy?“

„Ano,“ odpovídám a ujišťuji tím sebe i ji.

„Takoví jsme byli.“

 

 

 

KONEC

 

 

 

 

-----------------------

Milé čtenářky, jedenáct kapitol skoro nestojí za řeč. Přesto se chci rozloučit a poděkovat za věrnost, kterou jste ty z vás, jež jste došly až sem, povídce zachovaly. Bylo to s ní chvíli trošku nahnuté, a i když jsem se k hrdinům po nějaké době vrátila, neměla jsem z výsledku úplně dobrý pocit. Teď jsem ale tak nějak smířená a vlastně šťastná, že jsem i této Belle a tomuto Edwardovi, kteří to na začátku opravdu neměli lehké, dopřála jejich šťastný konec.

Dívky, ženy, ještě jednou moc děkuji, pokud na mě o kousek níž mávnete nějakým smajlíkem, budu moc ráda.

Těším se u některé z mých dalších povídek!

Vaše ambra.

 

 

povídky od ambry

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

kajka

101)  kajka (17.04.2016 10:17)

Ambři, jsem v takový euforii, že mám chuť skákat přes kaluže. (není to žádná metafora vztahující se k textu, venku je teplo, ale leje)
Napsala jsi to báječně, všichni došli bohatě zaslouženého štěstí a mně je z toho strašně fajn.
Děkuju moc.

ambra

100)  ambra (18.02.2014 15:58)

99)  lumikk (18.02.2014 12:53)

Jak, proč, závislost a tak dál, to už asi vysvětlovat nemusím . Chtěla bych jen poděkovat, že jsem si tuhle povídku mohla přečíst. Dala mi toho moc . Děkuju

Jalle

98)  Jalle (27.06.2013 17:44)

Tuším už začnem pri tvojich poviedkach počítať množstvo nešťastia, ktoré hlavným hrdinom dopraješ.;) Toľko krát zabiť Edwarda, no toto! Celú poviedku som prečítala bez prestávky za pár hodín- keby ma tak nebavila, určite by som ju tak rýchlo neprečítala. Kráásny HE

SestraTwilly

97)  SestraTwilly (31.05.2013 13:46)

Čo ti napísať Ambra,krásna poviedka. No a záver...
Tanya a Jeremy,že si ich dala dohromady ...Bolo to
nečakané,ale fandila som im.
Ambra,píšeš prekvapujúco,nešetriš svojich hrdinov,ale
ani čitateľov,napriek tomu tvoje poviedky čítam jedným
dychom. Takže pokračujem ďalej.

ambra

96)  ambra (23.04.2013 19:48)

Ivanko, moc děkuju, tahle povídka zůstala málem nedokončená, takže jsem ráda, když někdo ocení, že se tak nestalo;) .
A eMuško a Mayo - tradičně se zpožděním moc děkuju .

Ivana

95)  Ivana (20.04.2013 22:37)

K tejto poviedke je skutočne ťažké vôbec napísať nejaké vyjadrenie. Mám pocit, že žiadne slová nie sú dosť dobré. Určite je to jedna z najlepších, akú som kedy čítala a to nemyslím len tvorbu ff. Rovno do toho zaraďujem aj všetky knihy.

Niekedy som myslela, že toľko emócii v každej kapitole ani nezvládnem. Dala si mi teda poriadne zabrať. Smoklila som ani neviem koľkokrát. Ježiš to bolo tak nádherné, dojímavé a... Fakt nechápem, že sa mám problém vyjadriť. To nezvyknem, ale táto poviedka vo mne zanechala pocity, ktoré je naozaj ťažké opísať.

Tak snáď sa nenahneváš, keď to len zhrniem do jedného, aj tak prislabého, slova: skvost. Čítala som síce už asi tretíkrát, ale aj tak mi nedalo nechať to bez slova.

94)  MayaMystery (25.03.2013 22:36)

eMuska

93)  eMuska (09.09.2012 02:15)

posledné tri tiadky vo mne spustili taký hlasný plač, aký sa mi zatiaľ podaril len raz a bolo to otrasné. znovu nemôžem dýchať a som príliš lenivá, aby som si došla po lieky. keď mne sa pri tebe tak dobre plače! Ja asi umriem. že takí sme boli. musím ti povedať, že lepšie, nežnejšie a vášnivejšie si to už nemohla vymyslieť, nemohla si to lepšie napísať a nemohla si to vražednejšie podať.



taký osviežujúci koniec. normálne si ma v tej špine života potešila. som mladá a hlúpa, avšak tomuto som porozumela dokonale. deju, posolstvu, tomu, čo ma malo zasiahnuť.

ambra, ty ma učíš žiť a ja som si to teraz takmer bolestne uvedomila. ach, sladká tá bolesť, ktorou ma kŕmiš už... no, pár rokov.



prosím, pokračuj v tom, čo robíš.

Ivana

92)  Ivana (09.09.2012 02:14)

Dokonalé. A ja neviem, čo povedať. Ty si si dala toľko práce, túto nádhernú poviedku napísať a ja nemám ani slov na jeden komentár. Hanbím sa. Ale moje pocity sú tak... neviem tak smutne osobné. Dojala si ma k slzám a nie raz. Píšeš naozaj nádherne. Moja hlboká poklona.

Marvi

91)  Marvi (18.06.2012 15:43)

No páni, ještě že to dopadlo jak to dopadlo!!! Moc pěkné počteníčko za které ti moc, moc děkuji!!!

Marcelle

90)  Marcelle (05.06.2012 14:09)

Ambřičko zlatíčko, tahle povídka byla vážně skvělá, bylo v ní sice spousta úzkosti a bolesti, ale taky naděje a hlavně nezapomenutelnej HE. Moc děkuji za zážitek.

89)  ireen (10.03.2012 21:55)

ambro! Úzkost, která provázela ponoření se do příběhu byla nevyhnutelná. O to víc jsem šťastně přijala trošky toho štěstí občas v průběhu a hlavně dobrý a spravedlivý konec pro naše oblíbené hrdiny. Děkuji.

HMR

88)  HMR (15.01.2012 20:40)

Hm , ale jo, odskočila , ale nikomu ani muk!

ambra

87)  ambra (15.01.2012 20:35)

Hančí, co tu bubákuješ? Doufám, že sis jen tak odskočila od psaní!

HMR

86)  HMR (15.01.2012 20:31)

chybí tu smailík utírající si slzy dojetí, chjo:) :) :)

ambra

85)  ambra (15.01.2012 20:20)

helo, děkuju!
mollynko, tys mi konečně tykla! I když pak jsi to zase napravila . Děkuju!

84)  mollynkaska (14.01.2012 22:49)

Velice, velice často jsi mě rozplakala. Áno, brečela jsem jak malé dítě a fňukala že to takhle nenecháte a že zase bude HE. A hle HE byl a neskutečně krásný.
Bože, tohle byla naprosto krásná povídka. Plná smutku..Skoro bez šťastných chvil ale konec to všechno trápení, bolest a smutek vynahradil. Ambro píšu to už po několikáté a říkám zas a znova: Vydejte svoji vlastní knihu!
Znovu Vás moc chválím, Jste moje droga!

83)  hela (04.12.2011 18:51)

moc krásné ale takové trápení si ani nechci představit :'-( :'-( :'-( :'-( ještě že to dobře dopadlo

ambra

82)  ambra (05.11.2011 13:56)

Morgause, ty plníš bobříka ambra? Mám obr radost, díky tobě jsem dnes zjistila, kolik zobrazení u téhle povídky mám . Děkuju!

1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still