Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když zaberou boží mlýny

 

Už jsem nedokázala déle trápit ani sebe, ani vás, moje drahé čtenářky. Miluju tuhle kapitolu a tu další (pravděpodobně poslední) ještě víc.

 

Wenatchee jaro 1955

Martha se třásla vztekem a bezmocí. „Prostě sbal kufr i sobě, odstěhuj se někam, změň si jméno, cokoliv! Přece tu nebudeš sedět a čekat, až ti ho seberou!“ S třísknutím zabouchla poslední prázdnou zásuvkou Jeremyho prádelníku. Ta možnost byla tak lákavá, že jsem skoro cítila sladkou chuť svobody a bezpečí na jazyku. Dočasné svobody. Falešného bezpečí.

„Promyslela jsem to, Martho,“ zavrtěla jsem znovu hlavou, i když zdaleka ne tak rázně, jako při jejím předchozím návrhu. Naštěstí si toho nevšimla; pokud byla šance, že mě přemluví, právě ji propásla. „Nemohu být doživotním štvancem, nejsem zločinec. A Jeremy potřebuje pravidelnou odbornou péči, tu mu na útěku prostě nedokážu dopřát. A ve chvíli, kdy se svěříme nějakému odborníkovi, jsme pro ně příliš snadný cíl.“ Martha nevypadala přesvědčeně, přesto pomalu rezignovala.

„Jeremy potřebuje hlavně mámu. A dětí po obrně jsou mraky. Než by vás našli, bude kluk na střední,“ hudrovala vytrvale.

„Já to nevzdávám, Martho,“ připomněla jsem jí. „Napsala jsem Johnovu právníkovi, určitě mi pomůže. A když ne on, tak najmu deset dalších.“ Rychle jsem se odvrátila. Bojovné plánování pomáhalo, ale jak se blížil okamžik, kdy budu muset chlapečka odevzdat do cizí náruče, moje odvaha se měnila v pouhé přání odvahy. Nicméně hroucení jsem si tentokrát zakázala. Jeremy neumírá. Bude o něj postaráno. A za pár týdnů bude znovu u mě. Bezpochyby.

Nakonec jsem to dokázala jen díky tomu, že jsem Jeremyho nepředávala Karen – ta naštěstí nedorazila – ale terapeutce ze sanatoria; té, o níž Mike mluvil a na kterou jsem v rozrušení skoro zapomněla. Jeremy ji znal, byl na ni zvyklý a vůbec mu nepřišlo divné, že ho tahle teta bere na výlet. Newtonovi poslali jen auto s řidičem a mladou služkou, kterou jsem neznala.

Martha naložila Jeremyho věci, nejmíň stokrát ho objala a zlíbala a plakala bez zábran, nejspíš i za mě. Já se pro tu chvíli proměnila v kámen. Nepochybovala jsem, že pokud jen na vteřinu povolím zaťaté pěsti, zaťatou duši, zaťaté srdce, rozpadnu se před očima mého chlapce na prach.

A to jsem nemohla připustit.

Prvotní zápal mě opustil po několika týdnech. Pochopila jsem, že nejlepší právníci ve státě pracují pro Karen a pro Mika; Johnův stařičký právní zástupce byl těžce nedoslýchavý, ale hlavní důvod, proč jsme uvízli na mrtvém bodě, byla smutná skutečnost, že se ten starý vzdělaný pán bez ustání divil, proč vlastně tolik toužím připravit Jeremyho o možnost žít v jedné z nejbohatších rodin v zemi.

Když jsem si konečně připustila, že v té zaprášené honosné kanceláři ztrácím čas, ocitla jsem se na začátku. Ale znovu jsem se nadechla. Sehnala jsem seznam právníků a začala se zjišťováním referencí. Do týdne jsem jich s dotazem obeslala téměř dvacet. O pár dnů později, většinou poté, co se sami poptali, mě s díky odmítli. Nikdo si netroufal jít do sporu s Karen Newtonovou. Ne potom, co bylo na spadnutí její převzetí Newtonova království.

Moje snaha kontaktovat Karen a vyprosit si setkání s Jeremym vyšla samozřejmě naprázdno.

Tři měsíce po Jeremyho odjezdu jsem byla stále sama, naprosto bezradná a zoufalá.

Telefon v hale zazvonil právě ve chvíli, kdy jsem se potisící marně pokoušela přijít na nějakou další, dosud skrytou možnost.

Zapomněla jsem jméno toho muže a z jeho sdělení, že je právníkem rodiny Newtonových, jsem okamžitě usoudila, že mi volá kvůli Jeremymu. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsem pochopila, že hlavní důvod je jiný.

„Vnímáte mě, paní Newtonová?“ ujistil se ostře. „Jste pořád ještě manželkou pana Newtona, proto vám volám. A i když bych si měl zachovat profesionální odstup, musím říct, že mě to netěší a že mám pocit, jako bych ho zrazoval.“ Konečně jsem se trochu soustředila.

„Pane, já vás nenutím, abyste mi sděloval nějaké osobní informace o tom člověku. Mě zajímá jen můj syn.“ Hlas se mi zlomil dřív, než jsem dořekla poslední slovo.

„Ono to samozřejmě souvisí,“ přerušil mě chladně. „Mike měl nehodu. Zklamu vás, je v pořádku, ale jeho matka… Karen vypadla z vozu. Zemřela na místě.“ Měla jsem něco cítit? Na okamžik mě sevřela hrůza, že byl v tom autě i můj chlapeček, ale další právníkova slova mě postupně uklidňovala. Aspoň v tomto jediném ohledu. „Věc se má tak, že Mike je samozřejmě schopný a ochotný starat se o chlapce i nadále, ale teď bohužel bude zřejmě muset řešit jiné záležitosti. Obávám se, že s ohledem na množství alkoholu, který před jízdou vypil a s ohledem na svědky, kteří to celé viděli… Stručně řečeno, čeká ho pár nepříjemných chvil na policii a možná i u soudu. Nemohu ale vyloučit, že pokud zneužijete jeho situace, máte zřejmě šanci chlapce vysoudit zpět. Ovšem nepočítejte s tím, že to bude dřív než za rok. Spíše bych řekl, že později. Máme kontakty všude, paní Newtonová,“ dodal mrazivě.

Navzdory staženému a najednou úplně vyschlému hrdlu jsem se ještě dokázala zeptat: „Teď je v pořádku? Je můj syn v bezpečí? Je o něj postaráno?“

„O tom buďte ubezpečena. Nashledanou u soudu.“ Pak zavěsil.


xxx


Tiché zaklepání na hlavní dveře mě neprobudilo. Ani nemohlo - nespala jsem. Rozsvítila jsem lampičku a s úplně prázdnou hlavou sešla schody do haly. Nezajímalo mě, kdo by to mohl být. A obavy? Co ještě by se mohlo stát?

Sotva mě stihl zachytit. „Bello…“

„Ach Carlisle!“ rozvzlykala jsem se bez zábran. Všechen smutek posledních týdnů, měsíců a možná i let se prodral do toho pláče. Nepostřehla jsem, jak mě přenesl do obývacího pokoje. Rozsvítil malou lampu na pracovním stole a přitáhl mi deku až k bradě, přestože právě vrcholila letní vedra. Došlo mi proč – třásla jsem se. Klečel u pohovky, držel mě za ruku, otíral mi slzy a čekal, až ten příval odplaví nejhorší bolest.

„Jsem hlupák, Bello, měli jsme za tebou přijet dávno. Ale Bůh je mi svědkem, že to nešlo. Teď už bude líp, slibuji, znovu můžeme cestovat. Teď ale, Bello, potřebuji, abys mi popravdě řekla, jestli se cítíš dost silná na malé překvapení,“ usmál se tak, že se mi kdovíproč rozbušilo srdce. Několikrát jsem horlivě přikývla; jako malé dítě, když ujišťuje rodiče o tom, že už bude hodné.

„Hned jsem zpět, ano?“ Zmizel dřív, než jsem se stihla nadechnout. V tom okamžiku mě sevřel děs a panika. Je pryč. Jen se mi to zdálo. Odhodila jsem deku a vypotácela se přes halu ke dveřím. Pohled na velké tmavé auto na příjezdové cestě mě trochu uklidnil. Carlisleova postava se skláněla nad zadním sedadlem. Jen velmi okrajově jsem si uvědomila, že uvnitř sedí někdo další, protože v tu chvíli se můj drahý doktor otočil ke mně a jeho náruč byla plná. Plná smyslu mého života.

„Jeremy!“ Byl to výkřik? Spíše jen zasípání, naštěstí, protože chlapeček spal a těžko jsem si dovedla představit, jak by reagoval na takové setkání uprostřed noci. Carlisle mě šeptem přemluvil, ať mu dovolím odnést chlapce nahoru do pokoje. Nedokázala jsem se však vzdát pohledu na něj – stále jsem ho držela za svěšenou ručku a ustupovala před nimi pozpátku – dokonce i na schodišti. Jako bych zapomněla na svou nemotornost, ani jednou jsem nezaškobrtla.

Po krátkém zaváhání Carlisle uložil malého do postýlky, kterou jsem měla stále čistě povlečenou a připravenou. Přehodil přes něj lehkou deku, do níž byl předtím zabalený.

Nezajímalo mě, jak se mu to podařilo, možná jsem se podvědomě bála, že se taková debata nutně dostane k otázce A co bude dál. Ale Carlisle se zřejmě rozhodl zachránit mě dokonale.

„Je to vyřízeno, Bello. Myslím, že Mike konečně opravdu pochopil, že by ti neměl zasahovat do života. Do týdne začne jednání rozvodového soudu. Zajistil jsem ti svého právníka. Nebudeš se toho muset účastnit a vzhledem k situaci, v jaké se Newton právě nachází, ti určitě vyjednáme nejlepší možné podmínky.“ Jeho slova ke mně pronikala se zpožděním, zcela určitě za to mohla skutečnost, že jsem stále hypnotizovala Jeremyho, čechrala mu trochu zpocené bronzové vlásky na temínku a lačně lokala tu známou vůni.

„Bello?“ Carlisleova ruka na mé paži mě vrátila do reality.

„Netuším, jak vám to splatím.“ Znovu se mi roztřásla brada, znovu jsem ho objímala – tentokrát pevně, radostně.

Trochu rozpačitě mě pohladil po vlasech. „Nemáš co splácet, jak jsem řekl – neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Doufal jsem… Ne, už se k tomu nebudeme vracet. Odteď zůstaneme v pravidelném kontaktu. Dopisy, telefon, občas tě Esme nebo já navštívíme. Dokud to půjde…“

„Edward…“ musela jsem se zeptat. Carlisle při vyslovení jeho jména uhnul pohledem. „Mohli byste mě někdy vzít k jeho hrobu? Tenkrát poprvé, když jsem si myslela… Toužila jsem být s ním aspoň tak. Na místě, kde leží.“

„Jistě,“ kývl a překotně začal prohledávat náprsní kapsy svého letního saka. „Tady, všechny potřebné papíry o Jeremyho legálním převzetí. Já teď musím odjet, Bello. Nepotřebuješ nic? Nějaké potraviny nebo…“ Nejistě se rozhlédl. Konečně jsem si hřbetem ruky utřela poslední slzy.

„Všechno, co potřebuju, je tady, Carlisle,“ ukázala jsem do postýlky a nahlas se zasmála. Neuvěřitelné, nemyslela jsem, že toho ještě někdy budu schopná.

„To je dobře,“ oplatil mi úsměv, i když v tom jeho se odrážel smutek. Pocítila jsem ostré šlehnutí viny. „Taky mi chybí,“ zašeptala jsem skoro neslyšně, „ale když na něj myslím příliš soustředěně, je to skoro… k nepřežití.“

„Nemusíš si nic vyčítat, nic by si nepřál víc, než aby měl Jeremy šťastnou a usměvavou matku,“ dotkl se doktor ukazováčkem špičky mého nosu. Uvědomila jsem si, jak moc mi on i Esme chyběli, jak moc mi chybí Charlie, kterému jsem se vymlouvala z návštěvy celou dobu, co byl Jeremy pryč. Nejsem sama, já mám rodinu! Ale Edward… Ta rána nikdy nepřestane bolet. Měl být se mnou. Měl být s námi.

Vyprovodila jsem Carlislea ke dveřím. Blesklo mi hlavou, že se mi to předtím asi zdálo. V autě teď zcela jistě nikdo neseděl.

Netrpělivě jsem přešlapovala, dokud mi v jasném světle měsíce nemávnul. V dětském pokoji jsem se ocitla neuvěřitelně rychle. Musela jsem odejít ještě na okamžik. Z ložnice jsem si přinesla polštář a přikrývku a uvelebila se na mrňavé pohovce pod oknem. Ještě dlouho jsem nemohla usnout. Přeci jen jsem byla příliš rozrušená, každou chvíli jsem rozsvěcela lampu a kontrolovala chlapce, dvakrát jsem dokonce pečlivě pročetla dokumenty, které mi tu Carlisle nechal.

Nastěhovala jsem se do dětského pokoje. Martě jsem tvrdila, že je to dočasné, ve skutečnosti jsem si nedokázala představit, že se od svého chlapečka ještě někdy dokážu odloučit na celou dlouhou noc.

Bylo to dobré rozhodnutí. Vlastně skvělé rozhodnutí. Možná nejlepší v mém dosavadním životě.

Protože tu byl ještě někdo další, kdo si zvykl trávit noci u mého syna, a má neustálá přítomnost ho přinutila jednou provždy vyjít ze stínu.

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Silvaren

15)  Silvaren (29.03.2011 08:29)

Zase brečím, ale tentokrát je to štěstím. Carlisle, jak jsem jen na něj mohla zapomenout? Objímám ho na dálku, vyřídíš mu to? Vždycky jsem měla pocit, že za celý Stephenin fantazijní svět může právě on, že bez jeho soucitu by prostě nevzniknl. A jako ta nejdůležitější třešnička na dortu Jeremyho noční pozorovatel.
Díky, že jsi nechala Bellu odrazit ode dna a za ten příslib štěstí - ale že jsme si to zasloužily!

Lioness

14)  Lioness (28.03.2011 23:09)

Tak první část byla infarktová. Vzali jí ho, bohatí, mocní, neporazitelní. A ona se ocitlá bezmocná, zoufalá a sama. A začínala se lámat.
Ten právník mě odrovnal. Na jednu stranu loajální, odhodlaný případný spor vyhrát... skoro. Na druhou stranu poskytující takvéhle informace.
Ale, musím se dostat k druhé části! Díky ní skáču (duševně) až do stropu.
Carlisle! Snad ani nechci vědět, jak to udělal. Zázrak.
Edward! Já vím, že jeho jméno nepadlo, ale stejně tak dobře vím, že z toho stínu vyšel on. A že seděl v tom autě. A že ho Carlisle přeměnil, a proto za Bellou nemůžou (už můžou, co?) moc jezdit. Á!
Další, honem, rychle!

semiska

13)  semiska (28.03.2011 22:58)

Já vidím světlo naděje, které se ukrývá ještě ve tmě, ale až se to světlo v podobě milujícího muže objeví na světle, bude už vše naprosto v pořádku. :) Ulevilo se mi, že Jeremy je v pořádku zpátky u Belly, trnula jsem hrůzou, co by s ním Mike dělal, jak by se o něj staral, atd...Fujktaksl Moc se těším na další kapitolku, i když bude poslední ;)

kytka

12)  kytka (28.03.2011 22:51)

Ambři, děkuji. Jsem tak ráda, že se vše v dobré obrací. Bez lásky, bez dítěte, tohle se snad nedá ani vydržet. Skvěle napsané, ta hloubka, ty city. Nenech je dlouho trápit. Jiskřička už vyskočila. Jsi skvělá.

Astrid

11)  Astrid (28.03.2011 22:47)

Kruci, neviem si predstaviť, že to bude fakt fantasy, ale ani to, že to bude depresívne zmierenie sa so životom bez muža, ktorého milujem, síce má syna, ale aj tak to bude navždy sama.m ok moc nad tým premýšlam a neviem sa dočkať. ;) ;)

Lenka326

10)  Lenka326 (28.03.2011 22:16)

Konečně, konečně, konečně!!!! Díkybohu za to, že je Jeremy zpátky. Nedovedu si představit, jak to dokázala přežít. Bez Edwarda i bez syna. Já bych to nezvládla, bez dětí ne.
Nechci být hnusná, ale nejen Karen měla vyletět z auta... Odporné zvrácené lidské nebo spíš nelidské zrůdy, ale to bych urazila ty skvělé "nelidi", co mají Bellu rádi.
Díky Ambro, sice je mi líto, že připravuješ poslední kapitolku, protože za všechny ty hrůzy by si Bella, Jeremy a všichni dobří (i my) zasloužili pořádnou - i několikadílnou dávku sladkého šťastného konce, ale
"...Protože tu byl ještě někdo další, kdo si zvykl trávit noci u mého syna, a má neustálá přítomnost ho přinutila jednou provždy vyjít ze stínu..."
tak nedočkavě čekám na pokračování.

9)  lady sadness (28.03.2011 22:14)

prosím, nech ten v tieni je Edward-síce iný, ale stále milujúci Edward nech je už konečne šťastná, a tiež jej veľa dlhuje, keby ju vtedy neopustil. ale nechal ju pri sebe, nemusela byť tomu hajzlíkovi vydaná na pospas a zbytočne trpieť, teraz by to mal napraviť, veď aj Carlisle pripustil, že to nechali zájsť priďaleko, tak nech už je, dokelu, aj ona šťastná; no taaak, nooo

8)  vampirka (28.03.2011 22:08)

Nádhera,konečně budou spolu.

7)  leelee (28.03.2011 22:04)

tak a už zase nevím co budu číst :(
ne neboj ted nebudu zase chvíli prudit třeba den, dva
no uvidíme, asi sem závislák

niktoska

6)  niktoska (28.03.2011 22:03)

:'-( fňuk :'-( smrk skutočne dojímavé. Konečne je jedna polovička jej srdiečka späť a na tú druhú asi nebude dlho čakať či????

za túto kapitolu ťa nekonečne milujem
len pre teba

Nosska

5)  Nosska (28.03.2011 21:46)

Polovina smyslu jejího žití se vrátila domů, ale kde je ta druhá polovina?? Něměla by se taky vrátit??

Astrid

4)  Astrid (28.03.2011 21:41)

???????????tě Esme nebo já navštívíme. Dokud to půjde…“ Stín? Ježišmaria!!! omg, toto je vec, Ty to vieš a necháš nás na vážkach, či to je fantasy, alebo nie klačím na zemi, dúfam mám vidiny:p ambra
Chcem to vedieť, netrúfam si hádať ako to dopadne a teraz, v tento moment mám sadomaso chuť aby zo stínu nik nevystúpil, sakriš!
Je to geniálne, Tvoje písanie, Tvoje zmýšlanie, si perfektná autorka neviem sa dočkať skrátka teď né, až po prečítaní poslednej kap budem úplná. Dik, milujem tento príbeh, je v ňom niečo... iné...

sfinga

3)  sfinga (28.03.2011 21:36)

Ambří, jsem bídák. Právě jsem během hodiny prolítla celým příběhem. Panebože, nězlob se, že ti u předchozích kaptol nenechám komentáře, ale jsem vůbec ráda, že v tom duševním rozpoložení, v jakém se nacházím, napíšu aspoň tento.
Zlato, takhle povídka není dobrá - je vynikající. Tolik emocí, tolik srdceryvných scén, tolik lásky a beznaděje. Panebože, kdybych to taky tak uměla napsat
Díky ti ti za ten zážitek a už se nemohu dočkat další kapitoly

2)  we (28.03.2011 21:32)

My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda My chceme Edwarda

Janeba

1)  Janeba (28.03.2011 21:27)

Ambřička už zase našla kuličky!!!!
Děkuji!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek