Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když zaberou boží mlýny

 

Už jsem nedokázala déle trápit ani sebe, ani vás, moje drahé čtenářky. Miluju tuhle kapitolu a tu další (pravděpodobně poslední) ještě víc.

 

Wenatchee jaro 1955

Martha se třásla vztekem a bezmocí. „Prostě sbal kufr i sobě, odstěhuj se někam, změň si jméno, cokoliv! Přece tu nebudeš sedět a čekat, až ti ho seberou!“ S třísknutím zabouchla poslední prázdnou zásuvkou Jeremyho prádelníku. Ta možnost byla tak lákavá, že jsem skoro cítila sladkou chuť svobody a bezpečí na jazyku. Dočasné svobody. Falešného bezpečí.

„Promyslela jsem to, Martho,“ zavrtěla jsem znovu hlavou, i když zdaleka ne tak rázně, jako při jejím předchozím návrhu. Naštěstí si toho nevšimla; pokud byla šance, že mě přemluví, právě ji propásla. „Nemohu být doživotním štvancem, nejsem zločinec. A Jeremy potřebuje pravidelnou odbornou péči, tu mu na útěku prostě nedokážu dopřát. A ve chvíli, kdy se svěříme nějakému odborníkovi, jsme pro ně příliš snadný cíl.“ Martha nevypadala přesvědčeně, přesto pomalu rezignovala.

„Jeremy potřebuje hlavně mámu. A dětí po obrně jsou mraky. Než by vás našli, bude kluk na střední,“ hudrovala vytrvale.

„Já to nevzdávám, Martho,“ připomněla jsem jí. „Napsala jsem Johnovu právníkovi, určitě mi pomůže. A když ne on, tak najmu deset dalších.“ Rychle jsem se odvrátila. Bojovné plánování pomáhalo, ale jak se blížil okamžik, kdy budu muset chlapečka odevzdat do cizí náruče, moje odvaha se měnila v pouhé přání odvahy. Nicméně hroucení jsem si tentokrát zakázala. Jeremy neumírá. Bude o něj postaráno. A za pár týdnů bude znovu u mě. Bezpochyby.

Nakonec jsem to dokázala jen díky tomu, že jsem Jeremyho nepředávala Karen – ta naštěstí nedorazila – ale terapeutce ze sanatoria; té, o níž Mike mluvil a na kterou jsem v rozrušení skoro zapomněla. Jeremy ji znal, byl na ni zvyklý a vůbec mu nepřišlo divné, že ho tahle teta bere na výlet. Newtonovi poslali jen auto s řidičem a mladou služkou, kterou jsem neznala.

Martha naložila Jeremyho věci, nejmíň stokrát ho objala a zlíbala a plakala bez zábran, nejspíš i za mě. Já se pro tu chvíli proměnila v kámen. Nepochybovala jsem, že pokud jen na vteřinu povolím zaťaté pěsti, zaťatou duši, zaťaté srdce, rozpadnu se před očima mého chlapce na prach.

A to jsem nemohla připustit.

Prvotní zápal mě opustil po několika týdnech. Pochopila jsem, že nejlepší právníci ve státě pracují pro Karen a pro Mika; Johnův stařičký právní zástupce byl těžce nedoslýchavý, ale hlavní důvod, proč jsme uvízli na mrtvém bodě, byla smutná skutečnost, že se ten starý vzdělaný pán bez ustání divil, proč vlastně tolik toužím připravit Jeremyho o možnost žít v jedné z nejbohatších rodin v zemi.

Když jsem si konečně připustila, že v té zaprášené honosné kanceláři ztrácím čas, ocitla jsem se na začátku. Ale znovu jsem se nadechla. Sehnala jsem seznam právníků a začala se zjišťováním referencí. Do týdne jsem jich s dotazem obeslala téměř dvacet. O pár dnů později, většinou poté, co se sami poptali, mě s díky odmítli. Nikdo si netroufal jít do sporu s Karen Newtonovou. Ne potom, co bylo na spadnutí její převzetí Newtonova království.

Moje snaha kontaktovat Karen a vyprosit si setkání s Jeremym vyšla samozřejmě naprázdno.

Tři měsíce po Jeremyho odjezdu jsem byla stále sama, naprosto bezradná a zoufalá.

Telefon v hale zazvonil právě ve chvíli, kdy jsem se potisící marně pokoušela přijít na nějakou další, dosud skrytou možnost.

Zapomněla jsem jméno toho muže a z jeho sdělení, že je právníkem rodiny Newtonových, jsem okamžitě usoudila, že mi volá kvůli Jeremymu. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsem pochopila, že hlavní důvod je jiný.

„Vnímáte mě, paní Newtonová?“ ujistil se ostře. „Jste pořád ještě manželkou pana Newtona, proto vám volám. A i když bych si měl zachovat profesionální odstup, musím říct, že mě to netěší a že mám pocit, jako bych ho zrazoval.“ Konečně jsem se trochu soustředila.

„Pane, já vás nenutím, abyste mi sděloval nějaké osobní informace o tom člověku. Mě zajímá jen můj syn.“ Hlas se mi zlomil dřív, než jsem dořekla poslední slovo.

„Ono to samozřejmě souvisí,“ přerušil mě chladně. „Mike měl nehodu. Zklamu vás, je v pořádku, ale jeho matka… Karen vypadla z vozu. Zemřela na místě.“ Měla jsem něco cítit? Na okamžik mě sevřela hrůza, že byl v tom autě i můj chlapeček, ale další právníkova slova mě postupně uklidňovala. Aspoň v tomto jediném ohledu. „Věc se má tak, že Mike je samozřejmě schopný a ochotný starat se o chlapce i nadále, ale teď bohužel bude zřejmě muset řešit jiné záležitosti. Obávám se, že s ohledem na množství alkoholu, který před jízdou vypil a s ohledem na svědky, kteří to celé viděli… Stručně řečeno, čeká ho pár nepříjemných chvil na policii a možná i u soudu. Nemohu ale vyloučit, že pokud zneužijete jeho situace, máte zřejmě šanci chlapce vysoudit zpět. Ovšem nepočítejte s tím, že to bude dřív než za rok. Spíše bych řekl, že později. Máme kontakty všude, paní Newtonová,“ dodal mrazivě.

Navzdory staženému a najednou úplně vyschlému hrdlu jsem se ještě dokázala zeptat: „Teď je v pořádku? Je můj syn v bezpečí? Je o něj postaráno?“

„O tom buďte ubezpečena. Nashledanou u soudu.“ Pak zavěsil.


xxx


Tiché zaklepání na hlavní dveře mě neprobudilo. Ani nemohlo - nespala jsem. Rozsvítila jsem lampičku a s úplně prázdnou hlavou sešla schody do haly. Nezajímalo mě, kdo by to mohl být. A obavy? Co ještě by se mohlo stát?

Sotva mě stihl zachytit. „Bello…“

„Ach Carlisle!“ rozvzlykala jsem se bez zábran. Všechen smutek posledních týdnů, měsíců a možná i let se prodral do toho pláče. Nepostřehla jsem, jak mě přenesl do obývacího pokoje. Rozsvítil malou lampu na pracovním stole a přitáhl mi deku až k bradě, přestože právě vrcholila letní vedra. Došlo mi proč – třásla jsem se. Klečel u pohovky, držel mě za ruku, otíral mi slzy a čekal, až ten příval odplaví nejhorší bolest.

„Jsem hlupák, Bello, měli jsme za tebou přijet dávno. Ale Bůh je mi svědkem, že to nešlo. Teď už bude líp, slibuji, znovu můžeme cestovat. Teď ale, Bello, potřebuji, abys mi popravdě řekla, jestli se cítíš dost silná na malé překvapení,“ usmál se tak, že se mi kdovíproč rozbušilo srdce. Několikrát jsem horlivě přikývla; jako malé dítě, když ujišťuje rodiče o tom, že už bude hodné.

„Hned jsem zpět, ano?“ Zmizel dřív, než jsem se stihla nadechnout. V tom okamžiku mě sevřel děs a panika. Je pryč. Jen se mi to zdálo. Odhodila jsem deku a vypotácela se přes halu ke dveřím. Pohled na velké tmavé auto na příjezdové cestě mě trochu uklidnil. Carlisleova postava se skláněla nad zadním sedadlem. Jen velmi okrajově jsem si uvědomila, že uvnitř sedí někdo další, protože v tu chvíli se můj drahý doktor otočil ke mně a jeho náruč byla plná. Plná smyslu mého života.

„Jeremy!“ Byl to výkřik? Spíše jen zasípání, naštěstí, protože chlapeček spal a těžko jsem si dovedla představit, jak by reagoval na takové setkání uprostřed noci. Carlisle mě šeptem přemluvil, ať mu dovolím odnést chlapce nahoru do pokoje. Nedokázala jsem se však vzdát pohledu na něj – stále jsem ho držela za svěšenou ručku a ustupovala před nimi pozpátku – dokonce i na schodišti. Jako bych zapomněla na svou nemotornost, ani jednou jsem nezaškobrtla.

Po krátkém zaváhání Carlisle uložil malého do postýlky, kterou jsem měla stále čistě povlečenou a připravenou. Přehodil přes něj lehkou deku, do níž byl předtím zabalený.

Nezajímalo mě, jak se mu to podařilo, možná jsem se podvědomě bála, že se taková debata nutně dostane k otázce A co bude dál. Ale Carlisle se zřejmě rozhodl zachránit mě dokonale.

„Je to vyřízeno, Bello. Myslím, že Mike konečně opravdu pochopil, že by ti neměl zasahovat do života. Do týdne začne jednání rozvodového soudu. Zajistil jsem ti svého právníka. Nebudeš se toho muset účastnit a vzhledem k situaci, v jaké se Newton právě nachází, ti určitě vyjednáme nejlepší možné podmínky.“ Jeho slova ke mně pronikala se zpožděním, zcela určitě za to mohla skutečnost, že jsem stále hypnotizovala Jeremyho, čechrala mu trochu zpocené bronzové vlásky na temínku a lačně lokala tu známou vůni.

„Bello?“ Carlisleova ruka na mé paži mě vrátila do reality.

„Netuším, jak vám to splatím.“ Znovu se mi roztřásla brada, znovu jsem ho objímala – tentokrát pevně, radostně.

Trochu rozpačitě mě pohladil po vlasech. „Nemáš co splácet, jak jsem řekl – neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Doufal jsem… Ne, už se k tomu nebudeme vracet. Odteď zůstaneme v pravidelném kontaktu. Dopisy, telefon, občas tě Esme nebo já navštívíme. Dokud to půjde…“

„Edward…“ musela jsem se zeptat. Carlisle při vyslovení jeho jména uhnul pohledem. „Mohli byste mě někdy vzít k jeho hrobu? Tenkrát poprvé, když jsem si myslela… Toužila jsem být s ním aspoň tak. Na místě, kde leží.“

„Jistě,“ kývl a překotně začal prohledávat náprsní kapsy svého letního saka. „Tady, všechny potřebné papíry o Jeremyho legálním převzetí. Já teď musím odjet, Bello. Nepotřebuješ nic? Nějaké potraviny nebo…“ Nejistě se rozhlédl. Konečně jsem si hřbetem ruky utřela poslední slzy.

„Všechno, co potřebuju, je tady, Carlisle,“ ukázala jsem do postýlky a nahlas se zasmála. Neuvěřitelné, nemyslela jsem, že toho ještě někdy budu schopná.

„To je dobře,“ oplatil mi úsměv, i když v tom jeho se odrážel smutek. Pocítila jsem ostré šlehnutí viny. „Taky mi chybí,“ zašeptala jsem skoro neslyšně, „ale když na něj myslím příliš soustředěně, je to skoro… k nepřežití.“

„Nemusíš si nic vyčítat, nic by si nepřál víc, než aby měl Jeremy šťastnou a usměvavou matku,“ dotkl se doktor ukazováčkem špičky mého nosu. Uvědomila jsem si, jak moc mi on i Esme chyběli, jak moc mi chybí Charlie, kterému jsem se vymlouvala z návštěvy celou dobu, co byl Jeremy pryč. Nejsem sama, já mám rodinu! Ale Edward… Ta rána nikdy nepřestane bolet. Měl být se mnou. Měl být s námi.

Vyprovodila jsem Carlislea ke dveřím. Blesklo mi hlavou, že se mi to předtím asi zdálo. V autě teď zcela jistě nikdo neseděl.

Netrpělivě jsem přešlapovala, dokud mi v jasném světle měsíce nemávnul. V dětském pokoji jsem se ocitla neuvěřitelně rychle. Musela jsem odejít ještě na okamžik. Z ložnice jsem si přinesla polštář a přikrývku a uvelebila se na mrňavé pohovce pod oknem. Ještě dlouho jsem nemohla usnout. Přeci jen jsem byla příliš rozrušená, každou chvíli jsem rozsvěcela lampu a kontrolovala chlapce, dvakrát jsem dokonce pečlivě pročetla dokumenty, které mi tu Carlisle nechal.

Nastěhovala jsem se do dětského pokoje. Martě jsem tvrdila, že je to dočasné, ve skutečnosti jsem si nedokázala představit, že se od svého chlapečka ještě někdy dokážu odloučit na celou dlouhou noc.

Bylo to dobré rozhodnutí. Vlastně skvělé rozhodnutí. Možná nejlepší v mém dosavadním životě.

Protože tu byl ještě někdo další, kdo si zvykl trávit noci u mého syna, a má neustálá přítomnost ho přinutila jednou provždy vyjít ze stínu.

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

34)  kajka (16.04.2016 20:40)

Chtěla bych se radovat, že se na Bellu konečně usmálo štěstí, ale nějak mi to nejde. Tak jsem si zvykla, že ji a potažmo i mě trápíš, až mi to skoro začíná chybět. To asi proto že vím, jak rychle se blížíme k závěru a nějak se mi nechce, aby to tak rychle skončilo. Budou zoubky?
Taky jsi ve mně probudila krvelačnou příšeru a té se vůbec nelíbí, jak Karen "lehce" vyvázla. Hrozně moc jsem jí přála, aby jí ten samolibej úsměv někdo setřel z tváře. Chtěla jsem krev! Vidíš, co se mnou děláš?
Jinak je to dokonalý.
Ambro, jsi úžasná.

eMuska

33)  eMuska (09.09.2012 01:59)

bum, prásk. neuveriteľne solobodzujúce. znovu si pravdepodobne rozbijem režim, ale stojí to za to.

Marvi

32)  Marvi (18.06.2012 15:29)

Jo????? Že by to co si myslím, to tak bude????? Já musím rychle na další kapitolku, protože zvědavost je strašná věc :D :D :D :D

Karolka

31)  Karolka (31.05.2011 22:53)

Uááááááááááááááááááááááá!!! Kurnik, už potřetí brečím. To je taková úleva. Miláčku, to je Tak úžasný! To je skvělý! Ano! Ano! Ano! Nejen, že je úžasný ten příběh, ale je to napsané tak sugestivně, že se mnou emoce neskutečně cvičí.
A chce se mi křičet HURÁ!!! :D Děkuju! Děkuju! Děkuju!

magorka

30)  magorka (12.04.2011 14:06)

heeeeeeeeeeeeeee, tak jo, už se zase nablbe usmívám :) :) :) . Je mi líto pana Newtona. Jediný slušný z celé rodiny a oni ho takhle....hanba jim fuj fuj fuj A doufám, že jsem to s tou osobou, co byla přinucena jednou provždy vyjít ze stínu dobře pochopila

Twilly

29)  Twilly (11.04.2011 22:51)

Abro, abys nebyla to... na mašli, tak i když jsi mě úspěšně (NĚKOLIKRÁT!!!!) zasáhla, citová troska ze mne není. Náhodou, bylo úžasné zjistit, že vůbec nějaké vlastním :p

28)  Lejla (11.04.2011 22:46)

Drahá udělalas ze mě trosku. Ty tvoje víry emocí mě naprosto dostávají do kolen. Opravdu se snažím být silná a nezdolat další krabici papírových ubrousku, ale já na to prostě nemám sílu. Tak tohle bylo skvělé ještě ted mi chybí slova na slušný komentář

Twilly

27)  Twilly (31.03.2011 23:09)

Zlatíčko tak teď jsi připadám jako Corrado Cattani ... tolik průstřelů a já ještě žiju??? . Opravdu nechc být na tebe hrubá, ale SAKRA AMBŘI, jestli mi ještě jednou povíš (napíšeš... to je mi buřt!!!), že na své věci nejsi hrdá tak dostaneš na holou!!!

Bye

26)  Bye (30.03.2011 21:28)

"Nepochybovala jsem, že pokud jen na vteřinu povolím zaťaté pěsti, zaťatou duši, zaťaté srdce, rozpadnu se před očima mého chlapce na prach."
Chápu, že už je dál nedokážeš trápit. Oni si toho totiž vytrpěli tak moc... Přestože si nepřipouštím ani na chvíli, že by to mohlo dopadnout špatně a pevně doufám, že vím, kdo v tom autě seděl a kdo se skrývá ve stínu dětského pokoje, mám v žaludku kámen. Píšeš tak strašně sugestivně, že se z celýho toho soudního martyria klepu ještě teď. A to setkání s Carlislem - sice přinesl radostné "zprávy", ale ta společná "ztráta, která celou dobu visela ve vzduchu byla drtivá.
Uf, jdu to zkusit... jestli tam je ten hepáč...

ambra

25)  ambra (30.03.2011 15:08)

Berunky moje milovaný, moc děkuju a slibuju, že pod poslední kapitolou bude jmenovitá a pořádná děkovačka!!!

Ewik

24)  Ewik (29.03.2011 23:48)

DĚKUJI!!! Děkuji za nádherný konec. Děkuji za poslední větu, plnou nadějí na už jen lepší zítřky.

nikolka

23)  nikolka (29.03.2011 22:59)

už som sa bála, že Bellin život bude plný smútku a žiadnej nádeje... trhalo mi srdce, keď musela odovzdať centrum svojho bytia... bez ostychu sa radujem... tak im treba Mikovi a Karen.... božie mlyny sú vždy spravodlivé, najmä v tomto prípade...
ale ehmm postava v aute? Nikto ďalší, ktorý trávi noci u maličkého? Netrúfam si povedať, ale dúfam...
Ja ťa jednoducho milujem, tvoje príbehy... všetko!!!!

eMuska

22)  eMuska (29.03.2011 20:39)

Tak. Auto s čiernymi sklami - spúšťač, pri ktorom som začala bučať naplno. Bez šance upokojenia. To nie je plač, to je rev, toto! Neuveriteľné! A dovolím si dúfať, že tá ďalšia postava je Edward. Myslím, že rozhodne nie si jediná osoba, čo miluje túto kapitolku...

Hanetka

21)  Hanetka (29.03.2011 18:45)

Tak jsem po třech dnech konečně zase doma... a čeká mě tu takové nádherné překvapení! Ambro! Já tě miluju! A tohle povídku taky miluju!

Bosorka

20)  Bosorka (29.03.2011 18:27)

Miluji boží mlýny!!!!
V tom Mikově náhlém "prozření" bude mít "někdo" prsty, že jo?;)

Anna43474

19)  Anna43474 (29.03.2011 18:07)

Já Tě normálně obdivuju :'-(
Tohle bylo nádherný!!!
TKSATVO

18)  Contaester (29.03.2011 16:47)

Konečně jsem šťastná po dočtení kapitoly. Konečně!!! :D :D :D :D
Nevím, proč jsem si zvykla cítit s Bellou i po tom, co jsem dočetla kapitolu. Teď jsem prostě konečně happy.
Ambří, děkuju!!! Dneska se pěkně vyspím.

Jula

17)  Jula (29.03.2011 15:30)

Krásná kapitolka plná emocí, nádhera
Škoda, že už to bude příště končit :( :( :( :( :(

milica

16)  milica (29.03.2011 11:31)

Ambruško, jsem tak ráda za ten konec
Nádherná kapitolka. Jsem ráda že jsi Belle dopřála trochu štěstí, po tom co si chudák musela prožít. A doufám, že u štěstí už zůstane

Silvaren

15)  Silvaren (29.03.2011 08:29)

Zase brečím, ale tentokrát je to štěstím. Carlisle, jak jsem jen na něj mohla zapomenout? Objímám ho na dálku, vyřídíš mu to? Vždycky jsem měla pocit, že za celý Stephenin fantazijní svět může právě on, že bez jeho soucitu by prostě nevzniknl. A jako ta nejdůležitější třešnička na dortu Jeremyho noční pozorovatel.
Díky, že jsi nechala Bellu odrazit ode dna a za ten příslib štěstí - ale že jsme si to zasloužily!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek