Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když chcete oklamat smrt

 

 

 

Jsem z toho nějaká rozhozená. Mám pocit, že to je nejdivnější věc, co jsem kdy napsala. Takže pokud vám to bude taky tak připadat, tak vězte, že v tom nejste sami;).

 

Dny a noci získaly barvu. A chuť. A vůni.

A můj život najednou znamenal víc než povinnost nějak přežít kvůli Jeremymu.

Miláčku.

Lásko moje.

V prvních dnech jsem od Edwarda odcházela jen na krátké okamžiky, kdy jsem sbíhala do své koupelny nebo k Esme do kuchyně pro připravené jídlo. Mezitím se o něj postaral Carlisle. Byla jsem mu nekonečně vděčná, že je ochotný dělat to pro mého muže.

Těšila jsem se na to, že jen co trochu zesílím, budu o něj pečovat v každém ohledu. Teď ale byla má slabost dobrou záminkou k tomu, aby některé položky zůstaly prozatím na doktorových bedrech. Přála jsem si, aby měl Edward dost času zvyknout si na mou blízkost a pochopit, jak moc toužím posloužit mu ve všech lidských záležitostech.

I tak zbylo pro rozpaky dost místa. Když jsme nasytili ten první hladový příboj a zůstali ležet v těsném objetí, jen těžko jsme hledali správná slova a skládali je do vět a opatrných bolavých otázek.

Jak popsat dny a noci prožité s myšlenkou na to, že je mrtvý?

Jak vyjádřit bolest z nejistoty, jestli dítě, které čekám a porodím, nezplodil surovec a násilník na setmělé forkské ulici?

Jak pojmenovat zoufalství, které se zdá nekonečné a všepohlcující?

Nebyl na tom líp.

Jak odpustit, že byl zachráněn za cenu ztráty všeho a všech?

Jak odpustit, že na dobu, která se zdála nekonečná, měl skončit jako bezmocný mrzák?

Jak odpustit lásce, která zradila?

Teď, když znal základní fakta, strašně rychle a rád uvěřil tomu, že nemá co odpouštět. Znal mé rodiče, znal poměry, z jakých jsem vzešla. Velmi přesně – mnohem líp než já tehdy – dokázal odhadnout, co by mě bez záchranného kruhu manželství s Mikem ve Forks čekalo. Že z toho kruhu trčely střepy, že byl napuštěn jedem a zatížen olovem, takže mě beznadějně stahoval ke dnu, to už nikdo z počestných spoluobčanů neviděl nebo vidět nechtěl.

Na chvíli se mi ulevilo, že ode mě Edward očividně nečeká žádnou omluvu ani vysvětlení. Ale ta úleva byla dočasná. Potřebovala jsem totiž odpustit především sama sobě. Záhy jsem pochopila, že to nebude lehké. Ujišťoval mě, že jen všechny ty převratné události posledních týdnů – moje nečekaně nabytá finanční nezávislost, jistota, že Jeremy má toho správného otce, a především sladký fakt, že Edward žije – způsobily, že si zpětně vyčítám svou tehdejší slabost a ochotu podvolit se vůli rodičů.

Ještě jsem neměla dobojováno, ale on dokázal, že jsem v tuto chvíli ochotně složila zbraně a zapomněla na své otevřené rány.

Podrobnosti ze života s Mikem jsem hodlala vynechat. Ale nešlo to úplně. Edward viděl všechny ty jizvy. Viděl, co mám v očích, když se o něm jen zmíním. Cítil, jak se v jeho rukách měním v děsem strnulou figurínu, když na něj jen pomyslím. A bláhově si to vyčítal.

„Jak jsem mohl uvěřit, že tvůj život s tím parchantem může být normální? Utápěl jsem se tu v sebelítosti, místo abych se aspoň pokusil něco zjistit, zařídit pro tebe pomoc… Pro vás pomoc…“ Jeho drásavý monolog jsem přerušila jediným možným způsobem. Jeho rtů, jeho chuti, kterou jsem si tak dobře pamatovala, jsem se nemohla nabažit. Všechno ve mně křičelo radostí; stačilo pár hodin a zdálo se nemožné, že by nás ještě někdy něco mohlo rozdělit.

Znovu zrychlený dech, znovu horké ruce všude, znovu jeho prsty zapletené v mých vlasech, znovu tiché výkřiky a něžná vyznání…

Zřejmě bychom úplně ztratili pojem o čase, ale byl tu někdo, kdo měl nárok na největší díl naší pozornosti. Skutečný středobod našeho znovu úplného vesmíru, zároveň naše největší bolest.

Jeremy. Náš syn. Živý důkaz toho, že naše láska byla skutečná, že se nám o ní v těch osamocených zoufalých měsících jen nezdálo. Jenže Jeremy byl nemocný. Zdálo se příliš nespravedlivé, že stejná nemoc téměř zabila dva mé nejdražší. Ale ještě uplynulo málo let od války, v níž mnohé ženy ztratily muže i syny a já takové ženy znala. Navzdory bolesti jsem cítila i hořký vděk. Mám je. Jsou se mnou. I když neunikli bolesti, i když je mnoho bolesti ještě čeká.

Na Edwardovi jsem viděla, jak moc se na to setkání těší a jak se ho zároveň děsí. Nestačily mu dva roky na to, aby se vyrovnal se svou nemohoucností. Jaké bude vyrovnat se s tím, že má podobně postiženého syna?

Carlisle nám zatím nedokázal říci, jaké jsou Jeremyho vyhlídky. Ale byl mírně optimistický a to mi dávalo naději. Už jsem pochopila, že doktor Cullen je ten nejlaskavější člověk na světě a té nejhorší krutosti – milosrdné lži – se za každou cenu snažil vyhýbat.

Třetí den se zdálo, že jsme všichni připravení.

Dopoledne mě vyzvedl Jim. Rita, sestra, ke které náš chlapeček během pobytu v sanatoriu přilnul nejvíce, ho již připraveného držela v náručí a přicházela nám halou naproti. Její příliš výrazné líčení celou dobu tak trochu maskovalo skutečnost, že navzdory proříznuté puse a vyzývavým křivkám je to hodná dívka na svém místě. Nemilovala jen Jeremyho; za všechny děti v sanatoriu byla ochotná cedit krev.

„Dala jsem mu ten teplejší svetřík. A deku by měl mít i v místnosti, pokud nebude pořádně vytopená,“ poučovala mě starostlivě. „A před chvílí měl kousek koláče s mlékem, takže oběd raději později, ať se nají s chutí.“ Tvářila se, jako bych Jeremyho odvážela navždy.

„Nebojte se, Rito, večer je zpět. A já už jsem v pořádku, zvládnu to,“ ujistila jsem ji tiše, ale pevně.

„Já vím, slečno Newtonová,“ uvolnila dosud přísné rty do mírného úsměvu. „A víte… jsem Martha, ne Rita. Ale uznejte sama, Martha!“ zakoulela podmalovanýma očima. Zřejmě nechápala můj následný rozjařený smích. Ale naštěstí pochopila, že se jí nevysmívám. Ten malý projev důvěry z její strany mi připomněl, že když budu chtít, nemusím být na světě sama. Vždycky najdu někoho, kdo pomůže. Na okamžik jsem pocítila záchvěv naprostého a přitom zdánlivě obyčejného štěstí. Silně jsem si uvědomila, že možná právě teď prožívám nejhezčí chvíle svého života.

Jeremy cestou do velkého domu usnul. Opatrně jsem ho vynesla do podkrovního pokoje, kde zřejmě Esme během mé nepřítomnosti vyměnila ložní prádlo a připravila několik hraček a plenek. Netušila jsem, kde je tak rychle sehnala, ale pomalu jsem si zvykala na to, že pro ni a pro Carlislea není téměř nic nemožné. Edward seděl na židli s bočními opěrami, které tvořily oporu pro jeho bezvládné nohy. Neměl přes ně deku – v domě bylo kvůli Jeremymu skoro nepříjemně přetopeno – a mně po pár hodinách odloučení bodlo u srdce při pohledu na obrnou zničenou část jeho kdysi dokonalého těla.

Napětí, nervozita, radost, láska, nedočkavost. To všechno doslova naplnilo vzduch v pokoji. Zastavila jsem se dva kroky před ním a nezadržela další šťastný úsměv.

„Jsi připraven seznámit se se svým synem?“ Neodpověděl, jen vztáhnul ruce. Položila jsem mu Jeremyho opatrně do náruče a přiklekla si před něj, abych byla připravená zase ho vzít k sobě, až bude Edward unavený.

Pozorně si ho prohlížel a já zároveň s ním. Snažila jsem se vidět chlapce jeho očima. Nevyhnula jsem se iracionální pudové obavě každé matky, jestli dítě, které muži dala, nebude pro něj zklamáním. Já hloupá!

„Vypadá jako Charlie,“ zašeptal Edward užasle. „Já vím,“ vydechla jsem a cítila, jak ze mě padá napětí. „To ho pravděpodobně uchránilo před…“ Rychle jsem se zarazila. Edward na to nezareagoval. Opatrně uvolnil jednu ruku a dotkl se Jeremyho růžové tváře. A pak lehce promnul mezi prsty stočený pramínek hnědých vlásků.

„Neochránil jsem ho. Před ním. Před tou nemocí.“ Zavrtěl hlavou, když jsem se nadechla k protestu. „Já vím, že jsem asi nemohl. Ale měl jsem. Nějak.“ Neodporovala jsem mu. S úžasem jsem vnímala, že Edwardovi během jediné věty oschly slzy, které měl v očích na jejím počátku; když domluvil, v jeho hlase bylo pevné odhodlání, kterému jsem nerozuměla. Jako by chtěl napravit, odčinit všechno, co se stalo.

Ale jak by mohl? Nedělal si žádné iluze o svých vyhlídkách. V tu chvíli jsem to nedokázala rozluštit a také jsem neměla dost sil dělit svou pozornost mezi zázrak, jehož jsem byla právě svědkem – zrození hluboké otcovské lásky – a mezi přemýšlení o tom, co dalšího se Edwardovi honí hlavou.

Definitivně jsem na svou obavu zapomněla, když jsem o půl hodiny později přihlížela tomu, jak se ta nová láska stává vzájemnou. Do večera definitivně patřili jeden druhému.

Dokázala bych hodiny, dny, týdny, věky prožít v tom pokoji, jen se svým mužem a se svým synem. Ale ještě to nebylo možné. Potlačila jsem bolestnou otázku, jestli se to někdy opravdu stane – že budeme spolu a budeme mít skutečnou budoucnost, a připravila Jeremyho k návratu do sanatoria.

Carlisle trval na tom, že ještě alespoň měsíc musí být čtyřiadvacet hodin denně v odborné péči. Navíc jsme nejlepší fyzioterapeutku prostě nemohli jen tak odvézt do velkého domu – v sanatoriu dohlížela na všechny rehabilitující děti – a zdálo se, že právě její zázračné ruce začínají porážet nejhorší následky nemoci na Jeremyho křehkém tělíčku.

Nakonec jsme si však přeci jen vymohli privilegium – Jim denně, v době, kdy byl doma Carlisle a Jeremy i Edward měli za sebou nutnou rehabilitaci, přivážel našeho syna za námi. Hned při druhé návštěvě se na psacím stole v podkrovním pokoji objevil velký a drahý fotoaparát připravený k použití.

Přemýšlela jsem, jestli dokážu být Esme a Carlisleovi někdy dost vděčná.

Rychle jsem se s přístrojem naučila zacházet a dokumentovala každý náš společný den.

Edward. Jeremy. Bella.

Pořídila jsem si velký sešit v pevných deskách, kam jsem každé ráno zapisovala zážitky z předešlého dne. Postupně k nim přibývaly fotografie. Nevyslovila bych to nahlas, ale měl to být jakýsi Jeremyho deník. Jediný důkaz, který bude mít o tom, že měl někdy skutečnou, úplnou a milující rodinu.

Každý den měl vlastní zápis. Nakonec těch zápisů bylo sto třicet čtyři. Přesně tolik dnů jsme dostali, než dostal Edward horečku a Carlisle tiše konstatoval zápal plic.

Přesně podle dohody, kterou jsme s Carlislem udělali už dříve, ho Jimy a náš drahý doktor naložili do sanitky a odvezli do Seattlu. Tamější plicní sanatorium zaměstnávalo nejlepšího specialistu na případy, jako byl Edwardův. Carlisle a Esme odjeli s ním, já zůstala s Jeremym ve Wenatchee.

To byl můj slib, který jsem několik týdnů předtím dala Edwardovi. Naše část dohody.

Trval na tom, že nechce, abych byla u něj, až bude umírat. Slíbila jsem mu to. Vybral si totiž den, kdy bych mu slíbila cokoli. Všechno se zdálo skoro dokonalé. Jeremy spal ve vedlejším pokoji, rozhodně mu bylo lépe; Edward a já jsme se právě milovali; kde byla smrt, ta hloupá zapomnětlivá můra?

Kdybych věděla, jak blízko krouží, nedávala bych své slovo tak lacino.

Ale teď bylo pozdě.

Edward Masen znovu odešel z mého života.

Když jsem se tehdy dívala za mizející sanitkou, nepochybovala jsem, že smrt už podruhé nepřelstíme.

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Silvaren

14)  Silvaren (12.03.2011 09:31)

Ten konec je vážně na... ehm, nespravedlivý!!! Zatraceně, kašlu na to, že se shledali, kašlu na to, že jim bylo dopřáno pár měsíců štěstí! Prostě se nechci dívat, jak Bella po tom všem, čím prošla, žije zbytek života jen ze vzpomínek. Opovaž se ho zabít!
Ambro, zase to se mnou strašně zamávalo a zase jsem brečela. Máš mě na svědomí.

Hanetka

13)  Hanetka (12.03.2011 07:49)

Potvoro! Jestli ho zabiješ, tak si tě podám! Belial tě napíchne na vidle a Lucifer si tě dá k večeři!!! Doufám, DOUFÁM, že ho odvezli někam do ústraní, aby po přeměně nesežral Bellu i Jeremyho... nebo jestli ne, tak... Nepřej si mě!
Ale stejně jsi mě zase dostala, což je myslím z toho komentáře znát.

dorianna

12)  dorianna (12.03.2011 05:01)

tak a teď jsi mě vážně rozbrečela, tedy jestli tu chytáš SE, pak jsi normálně tyran ))))

Estampida

11)  Estampida (12.03.2011 02:06)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Na víc se nezmůžu! :'-( :'-( Ambřičko, ty víš, že mám pro tvoje dílka slabost, jsi prostě dokonalá!!

semiska

10)  semiska (11.03.2011 23:53)

Zlatí, právě si mě rozplakala. Co jim to děláš? Když už je celá rodina pohromadě, osud zasáhne a to tak dramaticky a drasticky, že se bojim, zda se Edward ještě vrátí nebo ne. Zlato, překvap mě, nenech je samotné bez sebe. ;)

Bye

9)  Bye (11.03.2011 23:39)

Ááááááááááááááá.... ambro, to je děs! Chudák holka, je tak otřískaná životem a teď tohle... :'-(
Já jen doufám, že to, co se Edwardovi honilo hlavou je to, co se v tu chvíli honilo hlavou i mně! A doufám, tohle odloučení už bude poslední...
Tenhle příběh prostě musí nějak dopadnout dobře
Děkuju

Ewik

8)  Ewik (11.03.2011 22:56)

Úplně jsi mě zlomila. Nečekala jsem, že to budou mít lehký, ale takhle.:'-( :'-( Mají ještě nějakou naději?
Děkuji i za ty slzy(víš, že miluju co se mnou tvoje povídky dělají?!).

7)  vampirka (11.03.2011 22:30)

Nádhera,už se nemůžu dočkat pokračování.

6)  we (11.03.2011 22:06)

že to ještě není konec? :'-(

5)  lena (11.03.2011 22:01)

bože to je nádherné, chce se mi brečet, ta kapitola je naprosto úžasná.

kytka

4)  kytka (11.03.2011 21:56)

Mně se holka moje úplně klepou ruce. To bylo tak moc silné, tak dojemné.:( . Že pro ně ještě neco pěkného vymyslíš. Teď, když se konečně našli. . Úplně vidím Edwarda, jak drží malého. Mně je tak smutno, ale hezky smutno. Ty víš, jak chytit za srdíčko. Krása.

eMuska

3)  eMuska (11.03.2011 21:52)

Moje nervy!
Tak najsamprv chlapeček. To boli krásne scény. Denník. Fotky.
Potom Edward... a smrť, ktorá sa nedá oklamať. Môže sa publikovať jedna kapitola za deň. Kvôli Tebe počkám do polnoci a o 00:01 nabieham semky!
úžasné, malý chlapeček je roztomilý! ešte stále sa rozplývam nad foťákom...

julie

2)  julie (11.03.2011 21:48)

panebože,to je masakr!!!!
Ambro, je to úžasné !

1)  we (11.03.2011 21:47)

Další - nejlepší

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still