09.03.2011 [14:15], ambra, ze série Takoví jsme byli, komentováno 37×, zobrazeno 5494×

Když jste spolu

 

 

 

Nestává se mi to často, ale touhle kapitolou jsem rozložila sama sebe...

Wenatchee, začátek zimy 1953

Esmeino tiché vyprávění mi znovu vířilo v hlavě.

Carlisle několik let tajně pracoval na vakcíně proti obrně. Kdysi jsem v nějakém Karenině drahém barevném časopise viděla fotografie ze Sabinových laboratoří a nechápala jsem, jak Carlisle sám a v omezených podmínkách může soupeřit s takovým kolosem. Esme mi však vysvětlila, že její muž nemá ambice proslavit se, jeho jedinou ambicí je pomoci tisícům ohrožených dětí. A tak své výsledky anonymně posílal třem největším laboratořím, které se vzájemně předháněly, která dřív vyvine a vyrobí bezpečnou vakcínu.

Carlisleovo snažení však zašlo ještě dál. Pokoušel se vyrobit lék, který – pokud by byl podán v časném stadiu nemoci – by mohl významně zmírnit následky obrny.

Když na jeho oddělení v Chicagské městské nemocnici přivezli Edwarda Masena, nacházel se jeho výzkum ve fázi, kdy bylo možné zkoušet lék na beznadějných pacientech. Stačilo krátké vyšetření, aby poznal, že Edward je ideální objekt. Napadení mozkového kmene, polykacích i dýchacích svalů. Bohužel však byl tomuto vyšetření přítomen i vedoucí lékař oddělení a Carlisle pochopil, že zázrak, který se právě chystá provést, musí utajit.

Podal tedy Edwardovi lék, ale oficiálně ho musel nechat zemřít. Únos z nemocnice byl jedinou možností. Únos a rychlé přestěhování. Před odjezdem se mu ještě podařilo zařídit výborně placené místo pro pana Masena – víc pro tu rodinu udělat nemohl.

A tak žije Edward s nimi. Bere léky, denně dlouhé hodiny poslušně rehabilituje, ale nedělá prakticky žádný pokrok. Carlisle tehdy v nemocnici zhodnotil jeho fyzický stav. Těžko ale mohl odhadnout, co s mladým pacientem udělá skutečnost, že se bude muset odstřihnout od své minulosti. Edward se s tou nutnou podmínkou očividně nevyrovnal. A tak se ani jeho stav nemohl zlepšovat, protože mu chybělo to nejdůležitější. Vůle a touha žít.

Nikdy se nesvěřil, která z jeho osobních ztrát ho tak poznamenala. Cullenovi přesto pochopili, že kromě rodiny byl v jeho životě ještě někdo další. Někdo mnohem důležitější. Nedokázali mu však pomoci. Když opatrně navrhli, že by se po čase dalo zařídit setkání s někým z Forks, tvrdě to odmítl. Řekl, že všichni už si zařídili nový život, život bez něj.

Zamrazilo mě. O mé a Mikově svatbě obsáhle psaly společenské rubriky všech novin ve státě Washington. Edward věděl, jak brzy jsem ho zradila, ale nemohl vědět, jak bolestně jsem byla zrazena já.

A teď bylo pozdě. Jeho oslabené tělo špatně odolávalo infekcím, svalstvo rychle atrofovalo. Když Esme uviděla tu fotografii na mém stolku a já jí potvrdila to, co ji napadlo, musela se rozhodnout.

Máme se ještě setkat? Má mě nechat prožít radost ze shledání, i když skoro jistě bude následovat bolest dalšího loučení?

Teď, schoulená v podřepu u zdi na té dlouhé tmavé chodbě, jsem si nebyla jistá, jestli to znovu vydržím. Přesto ve mně všechno křičelo Edward žije! Tišší, ale o to úpěnlivější hlas někde v mé hlavě neustále opakoval, že takhle to nemůže skončit. Že ten žert by byl až příliš krutý. Ztratit ho, oplakat, a pak se s ním znovu setkat s vědomím, že jeho smrt se jen někde pár měsíců zdržela, ale teď už je zase na cestě k němu?

Nečekaně se mi vybavila Carlisleova slova ze včerejška. O tom, že někdy je k pochopení všech věcí potřeba čas, odstup a že některé události možná mají smysl, který prostě neodhalíme teď.

Ach Bože, prosím, dej mi nějaké znamení, že to všechno, co se nám stalo, co se nám děje, má nějaký důvod!

Žádné znamení nepřišlo. A přes dveře nepronikl ani hlásek. Netušila jsem, kolik času uběhlo, než se konečně otevřely. Ale v tu chvíli už jsem stála pevně na nohách. Už žádný třas; jako bych po dlouhých měsících našla to důležité, co kdysi tvořilo samou podstatu Belly Swanové.

Edward žije. A dokud žije, budu s ním a budeme šťastní.

xxx

Seděl ve vysokém křesle a v jeho očích bylo smíření a zároveň nejistota. Už jsem chápala, proč si Esme prohlížela fotografii tak pozorně. Po fyzické stránce zde zůstal jen stín mého silného krásného snoubence. Ale pořád to byl on, Edward.

Zdálo se, že mé srdce teď kromě vzbouřené krve pumpuje také příval slz. Ta pálivá horkost mě celou zaplavila, ale úleva přišla vzápětí, přesně v okamžiku, kdy jsem slzám nechala volný průchod. Tekly ještě dlouho potom, co jsem ho málem umačkala, co jsem vroucně a nedočkavě zlíbala jeho tvář, ústa a krk; smáčely jeho vlasy – to jediné, co zůstalo nemocí nedotčeno.

Děsila mě má neohrabanost, netušila jsem, zda a jak silně se ho mohu dotýkat, ale najednou jsem byla u něj na klíně a jeho paže mě objímaly a tiskly k hrudi, která bývala mým přístavem, mým útočištěm, mým smyslem, protože ukrývala jeho srdce.

Síla, kterou mě k sobě vinul, se ani neblížila té, s kterou mě objímal kdysi. Ale já věděla naprosto jistě, že je to veškerá síla, kterou do toho objetí může dát, a ta jistota mě tišila, laskala a objímala spolu s jeho nemocnými pažemi.

Tiskli jsme se tam k sobě jako dva vyprahlí poutníci, kteří nečekaně našli pramen ledové vody uprostřed pouště. Byl to náš čas a nebylo ho dost. Ale věděla jsem, že žádný čas by pro mě nebyl dost dlouhý, aby mi vrátil ty uplynulé dva roky a všechny budoucí roky, o které přijdeme.

Konečně mě vzal za bradu, a zvedl můj obličej k sobě. Bodlo mě u srdce. Nejen vlasy. Hlavně jeho oči zůstaly stejné. Snad jen… zestárly. Ano, dívala jsem se do očí muže, i když jeho tělo bylo víc chlapecké než tehdy.

„Nevěřil jsem, že tě ještě uvidím,“ řekl prostě. „Už si nemůžu víc přát.“ Zvedl i druhou ruku a uvěznil můj obličej ve svých dlaních. Teď to nebyly ty první horoucí polibky, kterými jsem ho zasypala, když jsem se mu vrhla kolem krku.

Jemně se mě dotýkal, jako by se mě teprve učil znát, nebo jako by se probíral z amnézie a moje rty mu měly pomoci vzpomenout si na to, co pro něj bývalo důležité.

Jako by mě líbal poprvé.

Jako by mě líbal naposledy.

Můj vlastní sten definitivně strhl ten černý závěs ze všeho, co nějak souviselo s mým tělem. Poslední dva roky jsem se snažila zapomenout, že nějaké tělo mám; ve chvílích, kdy mi to Mike brutálně připomínal, jsem si představovala, že jsem pouhý divák a že to týrané tělo není moje – leží na jevišti, kde se mu v nějakém absurdním představení dějí všechny ty věci. A na konci se vždycky milosrdně zatáhla těžká černá opona.

Teď, v Edwardově náruči, s ní někdo prudce trhnul. Její pád doprovázelo jen to jediné tiché zasténání.

Scéna se změnila. Vstala jsem ze svého sedadla a šla vstříc zubožené dívce na jevišti. Když jsme se setkaly, jediným dotekem jsme se staly původní celistvou bytostí.

Znovu propojené tělo a duše zoufale toužily mít celého Edwarda. Přesně poznal, co právě v tom okamžiku prožívám.

„Bello, lásko moje, já… nemůžu se s tebou milovat… já…“ Nedovolila jsem mu to dopovědět. Co na tom záleží? Já se přeci mohu milovat s ním. Je zázrak, že to tak cítím, že to vůbec cítím; ještě včera večer jsem nepochybovala o tom, že se budu do smrti sama sebe už jen štítit. Teď jsem schopná nejen lásku znovu přijímat, ale hlavně ji dávat.

Naše zásnuby byly příliš dlouhé. Už jsem nechtěla ztrácet ani minutu.

To, co se dělo po jeho chabém pokusu odradit mě od mého rozhodnutí, víc než cokoliv jiného připomínalo obřad; svatbu, která nám byla odepřena, skutečné a hluboké spojení dvou lidí, věčné a správné propojení těl a duší.

Pomalu jsem odestlala jeho široké lůžko a pomohla mu přesunout se z křesla na bílé prostěradlo. Svlékal se sám; přitom ani na okamžik neodtrhl oči ode mě. Stála jsem naproti němu a zase tak pomalu, abych si každý pohyb dokonale uvědomila a vryla do paměti, jsem odkládala jeden kus oblečení za druhým.

Neunikl mi záblesk bolesti v jeho tváři, když postřehl nejnápadnější jizvy na mé kůži.

Přistoupila jsem k němu a jeho znovu nejisté ruce jsem vzala do svých a položila na své boky.

„Tohle zubožené tělo ti dalo syna, Edwarde,“ řekla jsem tiše. Tušila jsem, že vše podstatné mu řekla Esme, ale tohle jsem skoro bolestně toužila vyslovit.

Položil tvář na mé břicho, jako by chtěl naslouchat životu, který tam ještě nedávno rostl a sílil.

„O tolik jsem přišel…“ Projela jsem prsty ty nádherné zářící vlasy a přitiskla si jeho hlavu k sobě pevněji. Znovu ty jemné zkoumající rty. Znovu horkost, kterou jsem v sobě dávno pohřbila.

Pomalu jsem zatlačila na jeho ramena. Podvolil se. Sledovala jsem jeho zaťaté čelisti, když jsem se sklonila, abych zvedla na postel i jeho bezvládné nohy. Na okamžik zavřel oči.

Nedala jsem mu dost času, aby ho přemohl pocit ponížení a zbytečná bolest. Postel pro mě bývala mučírna a můj manžel kat – byl jen jediný způsob, jak všechny ty měsíce, naplněné hrůzou, přemoci. Jen jediná síla, která to mohla navždy někam odplavit, tak jako ranní déšť spláchne z ulice včerejší špínu.

Milovala jsem Edwarda, milovala jsem svého skutečného muže před Bohem; otce svého dítěte, lásku mého života. To ráno se mi podařilo zahojit vlastní jizvy – ne ty na mém těle, ale ty, co nebyly vidět a co nepřestávaly bolet; zároveň jsem svého muže uzdravila z bolesti, že není skutečným mužem.

Láska dokáže zázraky. Vždy jsem tomu věřila.

Když se ten den chýlil ke konci, napadlo mě, že zemřeme jako šťastní lidé.

A že možná tak moc nezáleží na tom, kdy to bude. Protože to, co jsme si dali za ten jediný den, si někteří lidé nedokážou dát za celý dlouhý život.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Twilly (09.03.2011 21:39)

proboha dopiš to už, ať to můžu začít čííííííst

16)  ambra (09.03.2011 21:36)

Holky, asi takhle - čtu vaše komentáře, culím se jako pako a cítím, jak se mi v přímém přenosu zvedá nálada...
Miluju vás, ale to víte (aspoň doufám!!!)

15)  eMuska (09.03.2011 20:06)

Dostala si ma. Totálne a absolútne. Ak toto prerobíš na netwilightistické postavy a vydáš to knižne, tak ti to preložia aj do emčiny (tak sa bdue hovoriť v mojom vlastnom štáte). Neuveriteľne, straše silná kapitolka. Neuveriteľné. Musím si to prečítať ešte raz. To gesto s nohami, som si ho prečítala dvakrát a stále nemám dosť!

12)  nikolka (09.03.2011 19:38)

bolesť spojená s láskou, má nádhernú podobu, najmä v takomto prípade, v prípade nového prebudenia, v novej šanci na krajší život... spolu dokážu prekonať každú neprajnosť, chorobu a krutosť okolia, ktorá ich stretla, pretože majú seba a dvoch ľudí, ktorí sú patróni ich lásky

11)  Nerissa (09.03.2011 19:32)

Ambro, přečetla jsem dvě kapitoly naráz a stal se ze mě prapodivný uslzený a přejetý tvor. Přirovnala bych se k ježkovi na silnici, ale zachránil mě konec téhle kapitoly a tak vnitřnosti zůstaly vevnitř. Jen to srdce buší o trochu hlasitěji a rychleji než jindy. Jsou zase spolu. Na chvíli, nebo na dlouho, to je jedno, teď jsou spolu...
Krásná kapitolka a tak předchozí taky.

10)  Astrid (09.03.2011 18:34)

ambra, musela som koment odložiť, lebo tesne pred Tvojou publikáciou som čítala motu a ani nevieš aké protichosné pocity sa vo mne prebudili.
Táto kapitola bola typická pre Tvoj styl a čakala som presne toto - akési zmierenie - tak to cítim.
Napísala si oázu menom láska, ale i tak je belasá hladina zdanlivo živej vody zamrznutá, aj keď dlane oboch hrdinov sú horúce.
Obe časťi kapitoly mali svoju osobitú silu.
Myslím, že toto by mohol byť alternatívny koniec, ale možnože máš pre nás toho pripraveného viac.
Lenže, keď si predstavím, relatívne možnosti hlavných hrdinov... Toľko koncentrovanej bolesti. Dokážeš vykresliť hrdinku - ženu - síce je to silná osobnosť, ale je to všetko nanič, lebo nemá energiu poraziť ten svet v ktorom splýva, iba sa môže zmierovať so skutočnosťami, ktoré sa jej stavajú do cesty - je rezignovaná, vie prehrávať(tento jav opisu sa mi veľmi páči). Pokoru berie ako súčasť svojho osudu a naraz je tu moment - tá spomínana zamrznutá oáza a ja cítim aj tak bôľ. Cítim ako on plače, ako obom puká srdce. Stretli sa. Nebyť Esme, ktorá v podstate našla liek... Nejako nemám slov.
Ja, zaujimalo by ma, čo s tým urobíš ďalej. Tento príbeh potrebuje nejaký pevný bod, nech sa ho hrdinka chytí. Pevný bod memom šťastie. (Tým chcem povedať, že teraz ho našli, ale ak budeš pokračovať, mám strach, že im ho nedopraješ.)
Krásny príbeh z pera famóznej autorky, ostáva v mojom srdci.

8)  Lenka326 (09.03.2011 17:07)

Bože, jsem to bylo... dokonalé. Díky, že jsi nás nenapínala s jejich setkáním. Bylo to tak úžasné, láskyplné a přitom tolik bolestné. Pro oba dva. Edwardův zdravotní i psychický stav a Bellina nenávist k vlastnímu tělu. A našli společný lék - lásku a víru. Držím jim všem třem palce, v uzdravování a ve všem, co jim přinesou další dny.
A strašně se na ty jejich další dny těším.
Tahle kapitolka mi udělala opravdu dobře na duši, díky

7)  Janeba (09.03.2011 16:46)

Ambřičko, na tohle se vyplatilo čekat!!! Je to naprosto skvostná povídka o lásce, bolesti, utrpení, ale i naději, doufání a naplnění! Děkuji za pohlazení po dušičce!
Děkuji!!

6)  Lioness (09.03.2011 15:50)

Pokud jsem u předchozí kapitoly nevěděla, co napsat, teď jsem úplně mimo a nemám dojem, že by se to mělo zlepšit.
Byla to krása, rozhodně.
Bylo to... zdravující. Pro všechny tři - Bellu, Edwarda i mě.
Bylo to strhující.
Bylo to okouzlující.
A bojím se. Co bude dál? Jak brzo Edward umře? Nechá ho Carlisle zemřít? Pokud ne, jak se s tím vyrovná Bella? Vždyť to bude stejně znamenat odloučení! A co Karen? Přece jí nedá pokoj tak snadno!
Problémy, problémy...
Tak je nech užívat si toho ostrůvku pohody co nejdéle, jo?

5)  kytka (09.03.2011 15:33)

Měla jsem dnes špatný den, ale Ambři, tohle je přesně to, co jsem potřebovala. Pohladila jsi mne po duši. Děkuji, děkuji, děkuji.

4)  dorianna (09.03.2011 15:21)

3)  semiska (09.03.2011 14:50)

Nádhera, ambro. Já jsem hltala každé slovo... Jak já si přála, aby se setkali... takovéhle setkání stojí za všechno. Snad už budou spolu... I když, mám takového tušáka, že zas tak jednoduché to asi nebude, viď? Vždycky se snažím vidět naději v dobré konce Proč mám ale pocit, že Bella nebude mít od Newtonů pokoj...

1)  Bosorka (09.03.2011 14:22)

Ambřičko - tohle mi chybělo! Každé slovíčko, ba každé písmenko bylo na tom správnm místě Kéž by se navzájem vyléčili ze všch strastí

«   1 2