09.03.2011 [14:15], ambra, ze série Takoví jsme byli, komentováno 37×, zobrazeno 5496×

Když jste spolu

 

 

 

Nestává se mi to často, ale touhle kapitolou jsem rozložila sama sebe...

Wenatchee, začátek zimy 1953

Esmeino tiché vyprávění mi znovu vířilo v hlavě.

Carlisle několik let tajně pracoval na vakcíně proti obrně. Kdysi jsem v nějakém Karenině drahém barevném časopise viděla fotografie ze Sabinových laboratoří a nechápala jsem, jak Carlisle sám a v omezených podmínkách může soupeřit s takovým kolosem. Esme mi však vysvětlila, že její muž nemá ambice proslavit se, jeho jedinou ambicí je pomoci tisícům ohrožených dětí. A tak své výsledky anonymně posílal třem největším laboratořím, které se vzájemně předháněly, která dřív vyvine a vyrobí bezpečnou vakcínu.

Carlisleovo snažení však zašlo ještě dál. Pokoušel se vyrobit lék, který – pokud by byl podán v časném stadiu nemoci – by mohl významně zmírnit následky obrny.

Když na jeho oddělení v Chicagské městské nemocnici přivezli Edwarda Masena, nacházel se jeho výzkum ve fázi, kdy bylo možné zkoušet lék na beznadějných pacientech. Stačilo krátké vyšetření, aby poznal, že Edward je ideální objekt. Napadení mozkového kmene, polykacích i dýchacích svalů. Bohužel však byl tomuto vyšetření přítomen i vedoucí lékař oddělení a Carlisle pochopil, že zázrak, který se právě chystá provést, musí utajit.

Podal tedy Edwardovi lék, ale oficiálně ho musel nechat zemřít. Únos z nemocnice byl jedinou možností. Únos a rychlé přestěhování. Před odjezdem se mu ještě podařilo zařídit výborně placené místo pro pana Masena – víc pro tu rodinu udělat nemohl.

A tak žije Edward s nimi. Bere léky, denně dlouhé hodiny poslušně rehabilituje, ale nedělá prakticky žádný pokrok. Carlisle tehdy v nemocnici zhodnotil jeho fyzický stav. Těžko ale mohl odhadnout, co s mladým pacientem udělá skutečnost, že se bude muset odstřihnout od své minulosti. Edward se s tou nutnou podmínkou očividně nevyrovnal. A tak se ani jeho stav nemohl zlepšovat, protože mu chybělo to nejdůležitější. Vůle a touha žít.

Nikdy se nesvěřil, která z jeho osobních ztrát ho tak poznamenala. Cullenovi přesto pochopili, že kromě rodiny byl v jeho životě ještě někdo další. Někdo mnohem důležitější. Nedokázali mu však pomoci. Když opatrně navrhli, že by se po čase dalo zařídit setkání s někým z Forks, tvrdě to odmítl. Řekl, že všichni už si zařídili nový život, život bez něj.

Zamrazilo mě. O mé a Mikově svatbě obsáhle psaly společenské rubriky všech novin ve státě Washington. Edward věděl, jak brzy jsem ho zradila, ale nemohl vědět, jak bolestně jsem byla zrazena já.

A teď bylo pozdě. Jeho oslabené tělo špatně odolávalo infekcím, svalstvo rychle atrofovalo. Když Esme uviděla tu fotografii na mém stolku a já jí potvrdila to, co ji napadlo, musela se rozhodnout.

Máme se ještě setkat? Má mě nechat prožít radost ze shledání, i když skoro jistě bude následovat bolest dalšího loučení?

Teď, schoulená v podřepu u zdi na té dlouhé tmavé chodbě, jsem si nebyla jistá, jestli to znovu vydržím. Přesto ve mně všechno křičelo Edward žije! Tišší, ale o to úpěnlivější hlas někde v mé hlavě neustále opakoval, že takhle to nemůže skončit. Že ten žert by byl až příliš krutý. Ztratit ho, oplakat, a pak se s ním znovu setkat s vědomím, že jeho smrt se jen někde pár měsíců zdržela, ale teď už je zase na cestě k němu?

Nečekaně se mi vybavila Carlisleova slova ze včerejška. O tom, že někdy je k pochopení všech věcí potřeba čas, odstup a že některé události možná mají smysl, který prostě neodhalíme teď.

Ach Bože, prosím, dej mi nějaké znamení, že to všechno, co se nám stalo, co se nám děje, má nějaký důvod!

Žádné znamení nepřišlo. A přes dveře nepronikl ani hlásek. Netušila jsem, kolik času uběhlo, než se konečně otevřely. Ale v tu chvíli už jsem stála pevně na nohách. Už žádný třas; jako bych po dlouhých měsících našla to důležité, co kdysi tvořilo samou podstatu Belly Swanové.

Edward žije. A dokud žije, budu s ním a budeme šťastní.

xxx

Seděl ve vysokém křesle a v jeho očích bylo smíření a zároveň nejistota. Už jsem chápala, proč si Esme prohlížela fotografii tak pozorně. Po fyzické stránce zde zůstal jen stín mého silného krásného snoubence. Ale pořád to byl on, Edward.

Zdálo se, že mé srdce teď kromě vzbouřené krve pumpuje také příval slz. Ta pálivá horkost mě celou zaplavila, ale úleva přišla vzápětí, přesně v okamžiku, kdy jsem slzám nechala volný průchod. Tekly ještě dlouho potom, co jsem ho málem umačkala, co jsem vroucně a nedočkavě zlíbala jeho tvář, ústa a krk; smáčely jeho vlasy – to jediné, co zůstalo nemocí nedotčeno.

Děsila mě má neohrabanost, netušila jsem, zda a jak silně se ho mohu dotýkat, ale najednou jsem byla u něj na klíně a jeho paže mě objímaly a tiskly k hrudi, která bývala mým přístavem, mým útočištěm, mým smyslem, protože ukrývala jeho srdce.

Síla, kterou mě k sobě vinul, se ani neblížila té, s kterou mě objímal kdysi. Ale já věděla naprosto jistě, že je to veškerá síla, kterou do toho objetí může dát, a ta jistota mě tišila, laskala a objímala spolu s jeho nemocnými pažemi.

Tiskli jsme se tam k sobě jako dva vyprahlí poutníci, kteří nečekaně našli pramen ledové vody uprostřed pouště. Byl to náš čas a nebylo ho dost. Ale věděla jsem, že žádný čas by pro mě nebyl dost dlouhý, aby mi vrátil ty uplynulé dva roky a všechny budoucí roky, o které přijdeme.

Konečně mě vzal za bradu, a zvedl můj obličej k sobě. Bodlo mě u srdce. Nejen vlasy. Hlavně jeho oči zůstaly stejné. Snad jen… zestárly. Ano, dívala jsem se do očí muže, i když jeho tělo bylo víc chlapecké než tehdy.

„Nevěřil jsem, že tě ještě uvidím,“ řekl prostě. „Už si nemůžu víc přát.“ Zvedl i druhou ruku a uvěznil můj obličej ve svých dlaních. Teď to nebyly ty první horoucí polibky, kterými jsem ho zasypala, když jsem se mu vrhla kolem krku.

Jemně se mě dotýkal, jako by se mě teprve učil znát, nebo jako by se probíral z amnézie a moje rty mu měly pomoci vzpomenout si na to, co pro něj bývalo důležité.

Jako by mě líbal poprvé.

Jako by mě líbal naposledy.

Můj vlastní sten definitivně strhl ten černý závěs ze všeho, co nějak souviselo s mým tělem. Poslední dva roky jsem se snažila zapomenout, že nějaké tělo mám; ve chvílích, kdy mi to Mike brutálně připomínal, jsem si představovala, že jsem pouhý divák a že to týrané tělo není moje – leží na jevišti, kde se mu v nějakém absurdním představení dějí všechny ty věci. A na konci se vždycky milosrdně zatáhla těžká černá opona.

Teď, v Edwardově náruči, s ní někdo prudce trhnul. Její pád doprovázelo jen to jediné tiché zasténání.

Scéna se změnila. Vstala jsem ze svého sedadla a šla vstříc zubožené dívce na jevišti. Když jsme se setkaly, jediným dotekem jsme se staly původní celistvou bytostí.

Znovu propojené tělo a duše zoufale toužily mít celého Edwarda. Přesně poznal, co právě v tom okamžiku prožívám.

„Bello, lásko moje, já… nemůžu se s tebou milovat… já…“ Nedovolila jsem mu to dopovědět. Co na tom záleží? Já se přeci mohu milovat s ním. Je zázrak, že to tak cítím, že to vůbec cítím; ještě včera večer jsem nepochybovala o tom, že se budu do smrti sama sebe už jen štítit. Teď jsem schopná nejen lásku znovu přijímat, ale hlavně ji dávat.

Naše zásnuby byly příliš dlouhé. Už jsem nechtěla ztrácet ani minutu.

To, co se dělo po jeho chabém pokusu odradit mě od mého rozhodnutí, víc než cokoliv jiného připomínalo obřad; svatbu, která nám byla odepřena, skutečné a hluboké spojení dvou lidí, věčné a správné propojení těl a duší.

Pomalu jsem odestlala jeho široké lůžko a pomohla mu přesunout se z křesla na bílé prostěradlo. Svlékal se sám; přitom ani na okamžik neodtrhl oči ode mě. Stála jsem naproti němu a zase tak pomalu, abych si každý pohyb dokonale uvědomila a vryla do paměti, jsem odkládala jeden kus oblečení za druhým.

Neunikl mi záblesk bolesti v jeho tváři, když postřehl nejnápadnější jizvy na mé kůži.

Přistoupila jsem k němu a jeho znovu nejisté ruce jsem vzala do svých a položila na své boky.

„Tohle zubožené tělo ti dalo syna, Edwarde,“ řekla jsem tiše. Tušila jsem, že vše podstatné mu řekla Esme, ale tohle jsem skoro bolestně toužila vyslovit.

Položil tvář na mé břicho, jako by chtěl naslouchat životu, který tam ještě nedávno rostl a sílil.

„O tolik jsem přišel…“ Projela jsem prsty ty nádherné zářící vlasy a přitiskla si jeho hlavu k sobě pevněji. Znovu ty jemné zkoumající rty. Znovu horkost, kterou jsem v sobě dávno pohřbila.

Pomalu jsem zatlačila na jeho ramena. Podvolil se. Sledovala jsem jeho zaťaté čelisti, když jsem se sklonila, abych zvedla na postel i jeho bezvládné nohy. Na okamžik zavřel oči.

Nedala jsem mu dost času, aby ho přemohl pocit ponížení a zbytečná bolest. Postel pro mě bývala mučírna a můj manžel kat – byl jen jediný způsob, jak všechny ty měsíce, naplněné hrůzou, přemoci. Jen jediná síla, která to mohla navždy někam odplavit, tak jako ranní déšť spláchne z ulice včerejší špínu.

Milovala jsem Edwarda, milovala jsem svého skutečného muže před Bohem; otce svého dítěte, lásku mého života. To ráno se mi podařilo zahojit vlastní jizvy – ne ty na mém těle, ale ty, co nebyly vidět a co nepřestávaly bolet; zároveň jsem svého muže uzdravila z bolesti, že není skutečným mužem.

Láska dokáže zázraky. Vždy jsem tomu věřila.

Když se ten den chýlil ke konci, napadlo mě, že zemřeme jako šťastní lidé.

A že možná tak moc nezáleží na tom, kdy to bude. Protože to, co jsme si dali za ten jediný den, si někteří lidé nedokážou dát za celý dlouhý život.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

37)  kajka (09.04.2018 08:14)

Jejda, vidím, že minule jsem ti to tu děsivě zaplácala, takže se tentokrát budu krotit.
Je to nádherný! A bolavý.
Cítím s Bellou její potřebu a touhu využít každé vteřiny, která jim byla dána.

36)  kajka (15.04.2016 10:18)

Komentář č. 2.
Jsem si zrovna přečetla komentáře pod kapitolou a nedá mi to.
Ambro, je ti jasný, že až si dosud žijící nositelé Nobelovy ceny za literaturu přečtou, jakým způsobem získáváš inspiraci ("zahrála jsem si Bellu a nechala to na ní"), bleskově sáhnou po láhvi dvacetileté whisky pečlivě ukrytou za Encyklopedií Britannica na třetí poličce zleva nebo budou hledat nejbližší větev. Protože až do této chvíle netušili, že ne zírání do bělostných vln Tichého oceánu z terasy jejich honosného sídla, případně pozorování hmyzu opylujícího fialové květy levandule v prosluněné krajině Provence či zběsilé studium všech dostupných pramenů a úmorná snaha o nalezení té správné formulace, ale starání se o děti, chození do práce, příprava svačin a večeří pro početnou rodinu, žehlení, praní a úklid domácnosti jsou tou pravou cestou, na jejímž konci netrpělivě podupává Múza,aby se s nimi podělila.
Čímž absolutně nesnižuju tvou přípravu nebo studium (ano, všimla jsem si fotek ), jen tím poukazuju na fakt, že máš ohromný dar. A je prostě velká škoda, že nejsem multimilionářka, která tě v záchvatu nečekaného altruismu (po zakoupení ostrova, cesty kolem světa, výletu do vesmíru a jiných zbytečností) může podpořit nejen blaznivým výlevem pod tvá písmenka.
Vono by tě to bez toho frmolu ani nebavilo, viď?

35)  kajka (15.04.2016 08:35)

Ambři, je ti jasný, že...
... když napíšeš takovouhle kapitolu, žádná slova chvály či obdivu nevyjádří dostatečně pocity čtenářky.
... ani klanící, hopsajicí a srdíčkový smajlíci nepomahají.
... si v podstatě koleduješ o to, aby tu čtenářka neoplývající rozsáhlou slovní zásobou nechávala koment, protože pod tvá slova jí pak přijde jako svatokrádež cokoliv přidávat.
... tahle povídka rozhodně patří na papír. (Doufám, že ji přidáš do své druhé knihy.)
... hrozí, že ji čtenářka nedočte, páč přes slzy nevidí na písmenka. Už jsi někdy zkoušela číst pod sprchou?
... jsi génius.
... tě miluju.

34)  Ivana (09.09.2012 01:49)

Tak toto bolo nádherné. Cez slzy veľmi nevidím. Takže sa mi ťažko píše. Neviem, či som niekedy čítala niečo krajšie. Totálne ma to dostalo.

33)  eMuska (09.09.2012 01:23)

akcia Plačem po prvý raz.
Musím ti povedať, že na túto kapitolu som myslievala neuveriteľne často od kedy si ju napísala - a vlastne kvôli nej som znovu s touto akciou Plačeme s ambrou začala. Nezasiahla ma tak pre to, že sa spolu milovali a vlastne všetko pokrivené sa tými okamihmi vyrovnalo. Pamätám si ju preto, že mu dvihla nohy. Toto úplne definívne gesto. Myslievala som na to ticíce ráz. Dvihla mu nohy. Dvihla mu nohy, dvihla mu nohy, dvihla mu nohy, keď sa išli milovať. A ja som išla z toho gesta umrieť vtedy, umierala som ten rok a pol, a umrela som teraz.
Počas čítania som si všimla jednu zásadnú vec, čo sa mi stáva iba málokedy. Túto kapitolu som nečítala ako čitateľ, čítala som ju ako autorka. A všímala si každú jednu vetu, to, ako bola vykonštruovaná, aké slová si použila, aký obraz, akú metaforu. Ohromuješ ma, neuveriteľne. A mne sa stále viac uľavuje. Ty si presne moja značka heroínu, jahniatko moje.

32)  Marvi (18.06.2012 14:52)

Přestávám vidět na písmenka... Rozložila jsi mě... Stydím se pod tento skvost cokoli napsat...

31)  Karolka (31.05.2011 21:54)

Vůbec se mi nechce pod to cokoli psát. Jsem úplně přemožená. Tohle byla koncentrovaná krása. Jenom koncentrovaná dokonalá krása dokáže vehnat slzy do očí. Cítím to stejné, co Bella na konci. Někdy prožijeme něco tak obrovského a naplňujícího, že by už nemusela přijít další minuta a nám na tom nesejde. Protože to zásadní už se stalo...
Děkuju. Cítím se obdarovaná.

30)  magorka (12.04.2011 13:29)

já jsem z téhle kapitoly taky pěkně rozložená huuuuuuuuuuuuuf, že to ale byla jízda. I když je určitě v budoucnu nebude čekat moc dobrého, tak za těchto pár hodin....já nevím, můžu říct, že to za ně stálo? Pro někoho by to bylo možná málo, ale pro ně...přijde mi to, jako bys jim dala všechny poklady světa a předplatné na zázraky k tomu Plkám tu nesmysly...konec úvah o nesmrtelnosti chrousta, jdu číst dál

28)  Twilly (31.03.2011 17:29)

Ach.... nemůžu to tady prznit. Prostě mě máš, Ambři, to je vše

27)  Lioness (28.03.2011 22:13)

Tohle bylo odzbrojující. Tuhle povídku a všechna její nebezpečná zákoutí jsem přežívala s myšlenkou na to, že Edward tam někde je. Musí.
Až u téhle kapitoly mi ale došlo, jak těžké to setkání pro oba bude muset být. Pokud by Edward o Belliných osudech nic nevěděl a jen viděl ty jizy a ona musela vyprávět... A pokud by věděl, jak by to cítil? Jak by se s tím srovnával? A co teprve Bella?
Ale ty jsi to napsala tak... elegantně, procítěně. Opravdově. Nádherně. Byla jsem tam s nimi, omámená, zakřiknutá, překvapená. Stojící v koutu, ale toužící hodit se mu okolo krku...
Úžasné.

25)  ambra (11.03.2011 11:05)

Tak s radostí jdu napsat ještě jedno veliké díky!!!
Jaruško, hopky-šupky... . Tuhle kapitolu jsem šla psát bez plánu - jen jsem si prostě chvilku zahrála na Bellu a nechala to úplně na ní. Jasně, mohli třeba rok řešit Bellino trauma z fyzického kontaktu, ale já jim chtěla dopřát lepší léčbu . I tak si ještě "užijou" dost...

24)  Ewik (10.03.2011 22:19)

Děkuji. Brečím jako želva. Byla to moc krásné, i když je lituju předem. Věřím, že je nečeká nic dobrýho.
Klaním se

22)  Silvaren (10.03.2011 13:29)

Jsem úplně na kousíčky a brečím jak želva.
Za poslední větu bych připojila Amen. Díky, díky moc, že jsi jim tohle dopřála.

20)  Bye (09.03.2011 22:46)

Uf! Tak nakonec v tom jejich milování probleskla taková dávka smíření, naděje (snad ), štěstí a lásky, že jsem byla schopná všechny ty jizvy na tělech i duších na chvíli upozadit.
O o víc mě děsí, co přijde příště. Jestliže se Edward opravdu nachází na pokraji smrti, vidím jen jediný řešení... Ale co potom Bella??? A co Jeremy??? Hele, fakt doufám, že mi od toho zase neutečeš!

19)  Bye (09.03.2011 22:24)

Uf, teď jsem si přečetla perex a přemýšlím, jestli odsuď zase neuteču. Radši... Myslím, že od nikoho jinýho by mě taková hláška nemohla vyděsit víc.

1 2   »