Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když je všechno jinak

 

 

 

Ještě si na ně pamatujete? Pokud ano, tak jistě chápete, že jsem je "v tom" nemohla nechat. Snad se bude líbit;)

 

Wenatchee, začátek zimy 1953

 


Během dalších dvou týdnů v tom velkém krásném domě jsem se pokoušela přijít na to, proč chodí Carlisle do práce až večer. Ritiny narážky na jeho trápení mi vůbec nedávaly smysl. Je snad Esme nemocná? Jistě, byla bledá, ale nikdy jsem ji neviděla polykat nějaké prášky, nikdy si na nic nestěžovala, nikdy nepůsobila unaveně. A hlavně – nikdy jsem během dne nepostřehla, že by se neobešla bez Carlisleovy pomoci.

Popravdě – příliš jsem ho nevídala. Na dlouhé hodiny se zavíral do jedné z podkrovních místností, kde se nečekaně rozhodl vybudovat si malou domácí laboratoř. Esme se ho odvažovala vyrušit, jen když mu na podnose odnášela jídlo. Jednou jsem se nabídla, že ji vystřídám – malý okamžik vypadala vylekaně, vzápětí se její výraz změnil na zdvořile odmítavý. Víckrát jsem to nezkoušela.

Zároveň jsem si ale chtě nechtě musela přiznat, že tahle „záhada“ – proč Carlisle zůstává přes den doma a co dělal předtím, než dostal nápad s laboratoří - je jen jednou z mých chabých berliček, kterými podpírám své ubohé odhodlání zbavit se té prokleté závislosti.

Cokoliv. Hodilo se mi cokoliv, co dokázalo odvést mou pozornost od myšlenky na ten prostý úkon. Pořád se mi to vtíravě vracelo. Odšroubovat víčko. Naklonit lahvičku. Krátkým pohybem vytřepnout do dlaně jednu nebo dvě bílé tobolky. Pak otevřít ústa a polknout. A pak mnohem líp snést a přežít dalších pár hodin.

I když měla být fyzická část odvykání za mnou, cítila jsem se, jako by mě ten žár, který ji provázel, navždy stáhl z kůže. Jako by se mé tělo změnilo v kus obnaženého živého masa. Každý pohyb, dotek, závan vzduchu – všechno mě zraňovalo. Někdy se mi zdálo, že mě bolí i hlasitěji pronesené slovo. Stálo mě veškerou sílu věřit Carlisleovi, že to časem odezní. Ne úplně, ale jednou se dočkám nové kůže. Zpočátku bude slabá, křehká, ale určitě to bude lepší než tahle bolavá absolutní nahota.

Zoufale se mi stýskalo po Jeremym. Ale věděla jsem, že ho ani nedokážu vzít do náruče. Nepotřebovala jsem slyšet argumenty obou manželů, abych chápala, že v tomhle stavu mu opravdu nebudu k ničemu. I beze mě ale chlapeček prospíval – zdálo se, že jeho útlý věk by pro rehabilitaci a částečné zotavení mohl být výhodou. Byla jsem Carlisleovi nekonečně vděčná za trpělivost, s jakou mi každé ráno detailně líčil Jeremyho pokroky.

Kromě mého zuboženého stavu mě trápily dvě věci: Jak celou lapálii utajit před Karen, která nebyla hloupá a jistě si dovedla spočítat, čím právě procházím. Druhé trápení souviselo s rozhodováním, jestli se svěřit tátovi. Tento problém se vyřešil nečekaně snadno. Charlie volal pravidelně; zpočátku bez námitek přijímal různé výmluvy od personálu nebo přímo od Carlislea, ale samozřejmě nastal den, kdy se neústupně dožadoval mé osoby u aparátu. Nepřekvapilo mě to – tvrdohlavost jsem do jisté míry zdědila po něm.

A tak jsem sevřela sluchátko, zhluboka se nadechla, a aniž bych to zvlášť promýšlela, v několika stručných větách jsem mu vysvětlila, co se se mnou děje.

Když po dvou nekonečných minutách našel ztracený hlas, potěšilo mě, že nezní ani šokovaně, ani odtažitě.

„Přijedu. Chci vás oba vidět.“ A já byla v tu chvíli prostě jenom šťastná.

Večer, když jsem usínala, a nad hlavou se mi zase ozývaly ty zvuky, mě to napadlo. Táta mi může přivézt moje věci. Tu stuhou ovázanou krabici, kterou jsem si do života s Mikem rozhodně nemohla přinést.

Poprvé po dlouhých týdnech jsem usínala klidná. I když moje poslední bdělá myšlenka patřila faktu, že hluk nade mnou nemůže způsobovat Carlisle, protože už před večeří odjel do nemocnice.


xxx


U příležitosti tatínkovy návštěvy jsem dostala povolení poprvé zajet za Jeremym. Esme mi pomohla upravit se – teď, když jsem nepotřebovala líčidla, to bylo překvapivě snadné.

Vyzvedl mě Jim. Zajel až ke vchodu a bez mrknutí oka mi podržel dveře auta. Až v půli cesty se na mě nesměle zazubil do zrcátka:

„Jsem moc rád, že už je vám lépe, madam.“

„Díky, Jimy,“ hlesla jsem. Právě v tu chvíli to tak mohlo vypadat. Měla jsem na sobě hezké šaty, trochu jsem přibrala a mým vlasům se vracel ztracený lesk. Ale ve stejném okamžiku mě ty krásné šaty tížily, jako by byly z olova, žaludek se mi houpal, jak bojoval s před chvílí pozřenou snídaní a moje vlasy? Byla jsem si skoro jistá, že díky tomu, jak mě bolí každičký kořínek, bych je mohla bez obtíží spočítat…

Před sanatoriem mě už vyhlížel Charlie. Z Marysville vyjel jistě za tmy, aby tu byl takhle brzo. Zvládla jsem úsměv, ale pak už mě musel podpírat.

Nekomentoval to. Vlastně se celý den choval jako ten nejlepší táta pod sluncem. Chválil Jeremyho i moje pokroky. Nejdřív nejistě, potom s u něj překvapivou vehemencí opakoval, jak dobře vypadáme. Neúnavně podával hračky, které kolem sebe můj malý nezbeda nadšeně rozhazoval, když zjistil, že ten neznámý usměvavý pán je vždycky ochotně přinese. Dokonce se od svého dědečka nechal nakrmit.

Když pro Jeremyho přišla sestra, aby ho odnesla na rehabilitaci, ticho v pokoji mě vrátilo k ranní nejistotě a obavám. Táta mě – teď už mlčky – vzal za ruku. A jen mě opatrně a trochu neohrabaně hladil na vnější straně zápěstí. Stihl si všimnout, jak přecitlivěle reaguju na každý pevnější dotek.

„Já to dokážu, tati,“ dostala jsem ze sebe konečně. „Nedám jim záminku, aby mi ho vzali. Postarám se o něj. Kvůli mamince. Kvůli tobě. Kvůli Edwardovi.“

Bylo dobře, že táta přijel. Bylo dobře, že jsem těch pár vět řekla nahlas. Potřebovala jsem někoho, kdo mi tu mou soukromou přísahu dosvědčí ve dnech, kdy třeba nebudu mít dost síly. Kdy bude zase všechno špatně.

Rozloučili jsme se, až když chlapeček spokojeně usnul. Levou ručičkou, která po odeznění akutní fáze nemoci zůstala očividně silnější, si tiskl k hrudníčku medvídka, skoro většího než on sám. Charlie mě nepřestával překvapovat. Nikdy nekupoval dárky, neuměl to. Když jsem tázavě zdvihla obočí nad balíčkem určeným pro mě a našla v něm překrásný hedvábný šátek, Charlie zrozpačitěl.

„Pomáhala mi to vybrat jedna prodavačka. Bydlí přes ulici, párkrát jsem jí s něčím pomohl. Její muž zmizel za války v Pacifiku.“ Táta se tvářil provinile. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho vzal útěšně za ruku.

„Tati, neblázni, poslední rok ses staral o umírající ženu, která tě většinu času ani nepoznávala. Pokud je šance, že bys ještě někdy mohl být šťastný, tak si ji nenech proklouznout. Věř mi, život jich moc nenabízí,“ dodala jsem s hořkostí, která se už zřejmě navždy stala součástí mého vnímání světa.

Navzdory optimismu Johna Newtona.

Ke Cullenům mě odvezl Carlisle. Zařídil si kvůli tomu kratší službu. Cestou jsme prohodili jen pár vět; doktor si spokojeně pobrukoval. Nedalo mi to:

„Jak můžete mít pořád tak dobrou náladu? Vidíte tolik utrpení, smrti…“ Při vzpomínce na Jeremyho stále ještě bezvládné nožky se mi tlačily do očí slzy. Doktor zvážněl, ale rozhodně se netvářil tragicky.

„Bello, pokud bych podléhal emocím, které ta práce přináší, nemohl bych ji dělat. Nebo bych ji dělal, ale špatně. Víte, že mám své pacienty velmi rád, ale život mě naučil, že někdy je k pochopení všech věcí potřeba čas, odstup a že některé události možná mají smysl, který prostě neodhalíme teď.“

„I smrt?“

„Smrt patří k životu.“ Nad tou zpuchřelou frází jsem se musela ušklíbnout.

„Co vás mohl život naučit? Jste mladý, zdravý, máte krásnou ženu a všechno před sebou. Nemáte představu, co znamená někoho nebo něco ztratit.“ Chudák Carlisle, dopadl na něj jeden z mých abstinenčních výbuchů vzteku. Celodenní emocionální vypětí se prostě někde muselo vyventilovat.

Nemusela jsem se ale bát, že se bude zlobit. Navíc jsem se rozbrečela dřív, než jsem ta děsivá slova pořádně dořekla.

Mlčky mi podal kapesník a na chvíli mi položil ruku na rameno. „Neměla byste posuzovat ztráty jiných, Bello, někdy věci nejsou tak zřejmé,“ zašeptal beze stopy hněvu nebo mně tolik blízké hořkosti.

Než jsme přijeli před dům, dala jsem se jakžtakž do pořádku. Esme nás vítala, jako bych byla skutečnou částí jejich rodiny. Bodlo mě z toho u srdce. Co si bez nich počnu?

Odmítla jsem večeři – tentokrát mě nenutili – a dovlekla se do pokoje. Na tuhle chvíli jsem se těšila celý den. Krabice i stuha byly už trochu vybledlé, ale bylo to ono, kus mé minulosti, kterou jsem si ukradla a ukryla pro chvíli, jako byla tato. Jediným tahem jsem rozvázala mašli a odklopila víko.

Jeho fotografie ležela hned nahoře. Vyndala jsem ji a krabici odložila stranou. Všechno ostatní mohlo počkat.

Byla to trochu kašírovaná fotka z ateliéru. Šli jsme tam spolu. Já se nechala vyfotografovat pro něj, on pro mě. Společnou fotku nám majitel ateliéru rozmluvil. Prý to nosí smůlu. Škoda, že jsme ho poslechli. Možná bych teď líp dokázala uvěřit tomu, že ten krásný a tak živý chlapec kdysi patřil ke mně.

Že mě líbával.

Že se mě dotýkal.

Že mě miloval.

Možná by nad tím tak děsivě nečněla skutečnost, že zemřel.

Netušila jsem, jak dlouho jsem se dívala do těch očí, které byly jen odleskem těch opravdových, živých. Ale než jsem usnula, opatrně jsem fotografii opřela o těžítko na nočním stolku a pomyslela na to, že musím pořídit obzvlášť krásný a pevný rámeček. Jeremy musí vědět, jak vypadal jeho otec.

Esme mě ráno probudila tichým zaklepáním. Spánek byl důležitý, ale pravidelné jídlo a vůbec režim ještě důležitější. Ode dveří přelétla pohledem krabici – její oči se pak vyšplhaly na noční stolek.

Strnula. Pomalu přišla blíž a vzala fotografii do ruky.

„Můžu se zeptat, kdo to je, Bello?“ Její andělský hlas byl plný bolesti. Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem spolkla čerstvé slzy.

„Edward. Můj snoubenec a Jeremyho otec,“ zašeptala jsem nakonec. Esme opatrně postavila fotografii na původní místo a posadila se na kraj postele. Něžně mě vzala za ruku.

„Holčičko, musíme si promluvit. Mrzí mě, že to nemohu odložit, nejsi v nejlepší kondici, ale za pár týdnů by… za pár týdnů by mohlo být pozdě,“ vydechla. Ta bolest v jejím hlase zůstala i během následující půlhodiny, během celého jejího vyprávění.

Pak mi pomohla vstát, umýt se a obléknout. Pohybovala jsem se jako loutka bez vlastní vůle. Moje hlava celou dobu odmítala přijmout to, co mi Esme řekla. Ale moje tělo už vědělo. Neustále jsem se obracela ke dveřím, moje oči se mimoděk stáčely ke stropu.

Po schodech mě Esme skoro nesla. Na chodbě v podkroví mě opřela o zeď. Ze dveří o pár metrů dál vykoukl Carlisle a překvapeně na nás vytřeštil oči.

„Pak ti to vysvětlím, drahý,“ zašeptala Esme a pokynula mu, aby se vrátil dovnitř. Chvíli nás upřeně sledoval, a pak ji poslechl. Esme se nadechla a jemně zaklepala na dveře, u kterých mě opřela.

„Počkej tady, ano?“ otočila se ke mně, než vešla.

„Dobré ráno, Edwarde,“ zaslechla jsem ještě, než za sebou zavřela.

 

 

povídky od ambry

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Bosorka

2)  Bosorka (08.03.2011 15:04)

Já se toho dočkala!!! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost - to je můj dárek k MDŽ

semiska

1)  semiska (08.03.2011 14:35)

Zlato, děkuju ti, žes napsala další kapitolku. I když je tento příběh smutný, prosvítá tu dneska naděje a názkak budoucího štěstí. Moc se těším na další kapitolku.

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek