Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když hledáte důvod

 

 

Moc se omlouvám za zdržení, ale snad jste si všimli, že jsem se neflákala:-). Nicméně teď jsem si další nápady zakázala, dokud nedokončím rozepsané povídky. Díky za pochopení;).

 

Sanatorium ve Wenatchee si svou pověst nezískalo náhodou. Během dvou dnů po našem příjezdu jsem pochopila, v čem se tolik liší od ostatních, a také to, proč by mohl být doktor Cullen Jeremyho spásou.

V době, kdy se považovalo nejen za normální, ale dokonce za správné udržovat co největší odstup mezi lékařem a nemocným, zde vládla vřelost, laskavost a nekonečná trpělivost s malými pacienty, kteří břímě své nemoci nesli sice statečně, přesto ale dlouhé hodiny na lůžku nebo v železné plíci, tom zlověstně vypadajícím válci, kterého se zpočátku všichni báli, často u mnohých způsobovaly neklid, záchvaty pláče a vzteku.

Zde je nikdo nehuboval, nikdo jim nekázal a ani je netrestal.

Sanatorium však mělo důležitější odlišnost – kromě obvyklých léčebných metod tady doktor Cullen zavedl něco nevídaného – na každém patře se nacházela velká, speciálně upravená cvičební místnost s lehátky a žíněnkami, kde se sestry a rodiče s dětmi dlouhé hodiny věnovali fyzioterapii. Lékaři neúnavně obcházeli všechny sály a pečlivě dohlíželi na správnost prováděných cviků. Bohužel nejlepším důkazem jim býval dětský pláč, křik a prosby, ale výsledky se zdály neuvěřitelné. Nefunkčnímu svalstvu prostě nestačily masáže, bolestivé cvičení se ukázalo jako jediná cesta, jak alespoň částečně probudit k životu ochablá tělíčka.

Doktor Cullen. To jméno jako by neustále rezonovalo na chodbách, v tělocvičnách, v jídelně i u bazénu. Přesto jsem ho po oba první dny viděla až při večerní vizitě. Vysvětlila mi to Rita.

„Doktor Cullen během dne? Kdepak, když jste přijeli, zastupoval kolegu, jinak chodí vždy až k večeru a zůstává dlouho do noci, někdy do rána. To víte, tady toho děti moc nenaspí,“ zatvářila se profesionálně tragicky.

„To je trochu zvláštní, ne? Když je tak dobrý, ráda bych, aby se Jeremymu věnoval i během dne.“ Sama sobě jsem zněla protivně; hrozně, hrozně moc mi chyběly moje léky. Rita se zamračila. Tady se chovali všichni mile, očividně si to nechtěla nechat pokazit nějakou hysterkou.

„Kdybyste věděla, jaké má trápení, raději byste mlčela,“ zasyčela a bez pozdravu odešla.

Co by mohl mít takový mladíček za trápení? Možná bych mu mohla povědět pár svých historek, pak by se mu jeho trápení třeba zdálo menší…

Jeremy zvládal procedury překvapivě dobře. Zvykl si i na nové tváře. Sestry si ho zamilovaly, holčičky jen o pár let starší než on se na něj se šišlavými výkřiky vrhaly, sotva jsem s ním vytáhla paty z pokoje.

Jeremy vše zvládal. Narozdíl ode mě. Třetí noc ve Wenatchee už jsem neusnula a poprvé se dostavil třas. Při večerních vizitách v uplynulých dnech jsem nesebrala odvahu zeptat se doktora Cullena na své léky a on o tom nezačal. Zdálo se mi jen, že si mě chvílemi zkoumavě prohlíží, ale jinak se plně věnoval chlapečkovi.

Styděla jsem se, že teď, když mě mé dítě nejvíc potřebuje, věnuji tolik myšlenek sobě, svému ubohému problému.

Třetí den jsem v sobě neudržela žádné jídlo. Vymluvila jsem se na chřipku a Jeremyho si vzaly do péče sestry. Zavřela jsem se v pokoji a snažila se sebrat všechno odhodlání, abych neotevřela dveře na terasu, nevylezla na zábradlí a neskočila dolů. Představa, že by skončilo to utrpení, byla neuvěřitelně lákavá. Upnula jsem se k jediné myšlence: Až přijde Cullen, dostanu z něj své léky, i kdybych si měla kleknout na kolena.

Ten večer ale nepřišel. Když se z chodby začaly ozývat kroky matek, jež vedly děti k večeři, už jsem nemohla doufat. A ani čekat. Roztřeseným prsty jsem ze zásuvky stolku vytáhla ruličku bankovek, na smuchlanou noční košili natáhla plášť a vyplížila se ven. Nějak jsem se dostala do přízemí. U přijímacího pultu už nikdo nebyl, ale v rohu haly klimbal Jim – statný zřízenec, který byl vždy po ruce a mimo jiné také řídil jedinou sanitku, která sanatoriu patřila. Zdejší klientela většinou nepotřebovala odvoz, před vchodem pravidelně stávala ta nejdražší auta.

Přišla jsem k němu a zatřásla mu ramenem. Prudce otevřel oči a vykulil je na mě tak vyděšeně, až to vypadalo, jako by se mu v tmavě hnědé tváři rozsvítily lucerny. Lekl se mě, uvědomila jsem si.

„Promiňte, Jime,“ šeptala jsem horečnatě a rychle rozbalovala peníze. „Tady, to je pro vás, já… potřebuju někam zavézt, pojďte,“ táhla jsem ho za rukáv k hlavnímu vchodu. Děsila jsem se, kdo mě tu v tomto stavu zahlédne. Zároveň jsem neměla dost síly se tím skutečně zabývat. Potřebovala jsem jen jednu věc…

Zdálo se, že se konečně vzpamatoval a rozpačitě mi přidržel dveře. „Normálně to nedělám, madam, nejsem žádný taxi, ale vám nejni dobře, koukám,“ natáhl se slabým jižanským přízvukem.

„Ne, Jime, není mi dobře. Potřebuju doktora. Doktora Cullena,“ upřesnila jsem. Zůstal stát, jako by zamrzl. Zakroutil hlavou. „To nesmím. To je tajný. K doktorovi nikdo nesmí.“

Zalovila jsem v kapse a zoufale uhlazovala další zmačkané bankovky. „Tady, Jime, je to otázka života a smrti, prosím!“

Myslím, že nakonec ho přesvědčil můj stav, ne mé peníze. Vzal si je sice, ale viděla jsem, že neochotně, rozladěně. Pomohl mi nastoupit do auta a zabouchl za mnou dveře.

„Vysadím vás kus vod toho domu a odjedu, nechci, aby mě tam viděl. Nechci ho vidět jinde, než tady,“ kývnul hlavou k budově sanatoria. Nechápala jsem jeho poslední poznámku, ale ani jsem nedutala. Brzy, možná už za pár minut, mi bude líp. O moc líp. Vrátím se k Jeremymu a zase budu silná a milující matka.

Jeli jsme překvapivě dlouho. Kus za městem, u řeky, která provoněla večerní vzduch, se rýsovala tmavá silueta domu. Jim prudce zabrzdil a zamířil ukazovák do tmy.

„Díky,“ zajíkla jsem se a skoro vypadla z auta. Sotva jsem poodešla tři kroky, Jim to prudce otočil a zmizel v prachu silnice. Doklopýtala jsem na příjezdovou cestu. Co když není doma? Na okamžik se mě zmocnila absolutní panika. Sama, uprostřed tmavého opuštěného místa, oblečená jen v noční košili. Kdyby mě tu takhle někdo viděl, Mikovi a Karen by nedalo velkou práci připravit mě o Jeremyho… Chovám se naprosto nepříčetně, měla bych to nějak překonat…

Mé tělo se znovu roztřáslo. Nezávisle na mé vůli. Ztěžka jsem se brodila štěrkem ke schodům. Ještě než jsem se zachytila zábradlí, rozsvítilo se světlo v hale. Vyděšeně jsem vykřikla. Nikdo ale nevyšel. Taková pitomá náhoda… Ale je doma, je doma a dá mi lék…

Křečovitě jsem stiskla tlačítko zvonku. Po několika dlouhých minutách konečně zarachotil zámek a dveře se váhavě otevřely. Na okamžik mě napadlo, že jsem z té terasy v sanatoriu možná opravdu skočila a právě jsem dorazila do nebe, kde mě vítá anděl. Jenže to nesedělo. Pokud bych se zabila, těžko by mě vítalo nebe.

„Dobrý večer, mohu vám nějak pomoci?“ Ne, ona musí být anděl, lidé nemají takový hlas. Vlastně ano, jeden člověk ano, i doktor Cullen, když promluví, vyvolává v lidech potřebu dožadovat se jeho další, jakkoli bezvýznamné věty. Ta myšlenka mě trochu probrala a připomněla mi, proč tu jsem.

„Dobrý večer, jsem Isabella Newtonová, hledám doktora Cullena, má pro mě nějaké léky.“ Ta dívka se zatvářila překvapeně. Ale jen ve společensky únosné míře. Dokonce ani nijak zvlášť nezkoumala to, jak vypadám.

„Omlouvám se, ale manžel není doma,“ pokrčila lehce rameny.

Tentokrát si další myšlenka dala na čas. A pak udeřila s o to větší silou.

Lék nebude. Aspoň ne hned.

O vteřinu později jsem se zhroutila přímo před tou nebeskou branou a skrze ni se řítila rovnou do pekla.


xxx


Bolest. Oheň. Tma a v ní občas kruté záblesky žhavého světla. Pálí, pálí to! Pomozte mi někdo!

„Bello! Bello! Zkuste mě na chvíli vnímat!“ Znovu ten sladký hlas. Jeho? Její? To je jedno, nedokážou mě zachránit, už hořím v pekle. A můj chlapeček, Jeremy, „Jeremy!“ Zůstane sám, opustila jsem ho, nedokázala jsem to, Bože, hořím, Bože, pomoz mi, Edwarde, zkazila jsem to, nebudeme spolu, shořím v pekle a ty na mě budeš navěky marně čekat… „Edwarde!“

„Bello!“ Ta přísnost se k tomu medu vůbec nehodila. I když se to zdálo nepředstavitelné, pokusila jsem se navzdory plamenům, které mě celou už už pohlcovaly, otevřít oči.

Doktor Cullen.

„Ano, to jsem já,“ usmál se nade mnou. Nevěděla jsem, že jsem to řekla nahlas.

„Doktore, hořím,“ zasípala jsem.

„Já vím, Bello, a je mi to moc líto. To jsou abstinenční příznaky. Dva dny jsem vám dával sedativa, ale tahle fáze se dala jen oddálit. Musíte vydržet. Fyzické odvykání trvá zhruba týden. To další… Bude záležet na vaší motivaci.“

„Odvykání?“ Jaké odvykání, já hořím!

„Ty vaše léky… S takovou směsí jsem se ještě nesetkal. Zařídil jsem, aby ten lékárník přišel o licenci. Jste úplně závislá na všech známých opiátech, taky na kokainu a benzedrinu. To všechno bylo v té jediné lahvičce.“ Nechápala jsem, o čem to mluví. Moje léky? Bez nich bych přeci nevydržela ty uplynulé měsíce. Chce mi je sebrat? Proč?

„Já potřebuju své léky, doktore!“ Chtěla jsem zvednout ruku a pro větší důraz s ním zatřást, ale něco mě drželo. Někdo. Vztekle jsem se otočila a díky tomu pohybu postřehla, kde jsem. Vlastně kde nejsem. Nejsem doma. Nejsem v sanatoriu. Ležím v cizí široké posteli, na jedné straně zlý doktor, který má léčit a nedělá to, na druhé straně ten dívčí anděl, který mě má převést do nebe a místo toho mě s neúprosnou silou svírá a zřejmě ji to nestojí žádnou námahu.

„Ahoj, Bello, jsem Esme,“ usmála se teď.

„Moje žena se o vás už dva dny stará, Bello,“ řekl trochu rezervovaně doktor. Dva dny? Jeremy!

„Kde je Jeremy?“ vykřikla jsem.

„Nebojte se, je v sanatoriu a má se skvěle. Vy jste se zhroutila a váš návrat tam nepřipadal v úvahu. Ledaže… No popravdě… Kdybych vás nenechal u sebe doma, skončila byste zřejmě na psychiatrii.“

Blázinec? Zavřeli by mě do blázince? Pomalu mi to docházelo. Bolest neustupovala, každý milimetr mé kůže se chvěl pod útokem neviditelného plamenometu, navíc se přidala i prudká nevolnost, ale můj mozek na chvíli zaostřil a zformuloval tu dokonale jasnou a prostou myšlenku.

Karen se mě chtěla zbavit. Nemusela mě zabít, ani Mike si nemusel špinit ruce, stačil pravidelný přísun pilulek. Skončila bych zapomenutá v nějaké zatuchlé díře…

Oheň na mé tváři na okamžik něco ochladilo. „Bello, neplačte, budete v pořádku.“ Nikdy neuvěřím, že ta dívka je obyčejný člověk. Esme.

Už vím, že andělé mají jména.


xxx


Po týdnu mi opravdu bylo lépe.

Fyzicky.

Udržela jsem v sobě jídlo, když se Esme podařilo do mě něco dostat; dokázala jsem prospat i dvě hodiny bez probuzení, ale ta myšlenka, nutkavá vtíravá potřeba vyklepnout do dlaně jednu nebo raději dvě malé bílé kuličky a klidně bez zapití je spolknout, mě neopouštěla. Nenáviděla jsem to, nenáviděla jsem Karen, za to, co mi způsobila, a nenáviděla jsem sebe, že jsem jí na to skočila.

Carlisle – zakázal mi oslovovat ho doma doktore – se mnou denně dlouho mluvil a vysvětloval mi, co přesně se se mnou děje. Neustále zdůrazňoval, jak je důležité myslet na motivaci, na Jeremyho, na to, že jsem ještě mladá a všechno mám před sebou…

Těžko se tomu odporovalo. Ano, Jeremy je dobrý motiv zůstat při smyslech, dokonce ten nejlepší. Ale všechno před sebou? Nemohla jsem mu říct, jak hluboce se mýlí…

Teď, z dosahu Mikova vlivu, jsem mnohem častěji vzpomínala na Edwarda. Pocit studu zůstával, vědomí, jak moc by byl zklamaný z toho, co se ze mě stalo, mě drtilo, ale oživení těch obrazů, kdy jsme spolu, jeho hlas, jeho smích, jeho zrychlený dech, jeho doteky… Možná mi i z druhého břehu může pomoci a já to nakonec dokážu…

U Cullenů se mi líbilo. Nebyl to jen dům, každý pokoj, každý kus nábytku, ale hlavně každý úsměv a každé pronesené slovo tady zhmotňovaly obsah slova domov. Marně jsem přemýšlela, jestli jsem tak čistou formu domova někdy zažila.

Obývali přízemí a první patro. Do podkroví nechodili. Pár pokojů pro hosty, říkala Esme. Proto mě tolik překvapilo, když jsem v noci začala slýchat ty zvuky. Nedokázala jsem je dešifrovat, jen jemné šramocení, občas hlasitější skřípot.

Myši? Esme se zatvářila skoro uraženě, ale slíbila, že to zkontroluje.

Devátou noc jsem poprvé měla zůstat sama. Večeře u přátel, omluvili se mi, a pak se stokrát ujišťovali, že mi to nevadí a že to zvládnu.

Bez problémů jsem usnula, ale po půlnoci jsem opět zírala do namodralé tmy pokoje a odpočítávala vteřiny mezi jednotlivými zvuky v podkroví. Tak dost! Odhodila jsem přikrývku. Carlisle říkal, že součástí odvykání mohou být i halucinace. Přesvědčím se, jak moc jsem ještě závislá.

Rozsvítila jsem v pokoji i na chodbě a co nejhlučněji se vydala po schodech nahoru. Nepřirozeně jsem pokašlávala a dupala. O co mi jde? Chci zahnat ty myši nebo svá vlastní strašidla?

Na chodbě v podkroví nesvítilo světlo. Šmátrala jsem podél zdi a snažila se odhadnout, která místnost je přibližně nad mým pokojem v patře. Nečekala jsem překážku. Dopadla jsem tvrdě a bolestivě. Zmateně jsem ohmatávala předmět, který mi podrazil nohy.

„Bello!“ Esmein hlas na konci chodby mě tentokrát vylekal. Někdo mě vzal do náruče a vracel se i se mnou do bezpečného království světla. „Carlisle, já se omlouvám, nechtěla jsem se tu courat, ale ty zvuky byly vážně hrozně hlasité, já…“

„To je v pořádku, Bello,“ usmál se, „ráno to zkontroluji. Esme na to nechce ani pomyslet, ale nebudeme první lepší dům, kde dostali mrňavou chlupatou návštěvu.“ Opatrně mě uložil do postele a zkontroloval potlučené nohy.

„Jen pár modřin a škrábanců,“ řekl spokojeně. Jako bych to nevěděla.

„Dobrou noc, Bello.“

Usnula jsem překvapivě rychle. Hádanku, proč mají Cullenovi v podkroví na chodbě invalidní vozík, jsem stejně rozluštit nedokázala.


 

povídky od ambry



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

45)  kajka (14.04.2016 14:57)

Karen je esence ukázkově hnusné tchýně, netušila jsem, že Bellu nechce jen oblbnout, ale dokonce jí dostat do blázince nebo hůř. Tfuj! Ambři, doufám, že pro ni máš připravenou nějakou "odměnu", třeba ostré zoubky.
Vrtá mi hlavou, jestli teda jsou nebo nejsou upíři. Hodně věcí mluví pro... krása, líbezný hlas, mladí, vycházení pouze po setmění, dům v ústraní, zmínka o nepodstatném zranění z výletu do podkroví. Jenže je tu spousta otázek. Proč by žili v místě, kde skoro pořád svítí slunce, nač mají invalidní vozík, co mají za trápení???
A ta hlavní. Je Edward v podkroví? Ukradl ho doktor Cullen na lékařské experimenty a je z něj troska? Přeměnil ho a má žíznivou?
A ta ještě důležitější... Ať upír nebo člověk, kde se, sakra, zasek?
Samá záhada. Ty jsi táááák úžasná.

eMuska

44)  eMuska (09.09.2012 00:58)

ááá, je to tu, moja obľúbená slzavá nádej od teba! že ty tiež dávaš do písmen takú - a či radšej dve - biele guľôčky, čo ma nútia neprestať čítať hm?

Marvi

43)  Marvi (18.06.2012 14:30)

To jsem si mohla myslet, ta potvora Karen!!!
Věřím že Bella je silná a zvládne to, teď mi vrtá hlavou ten vozík u Carlislea, že by tam měl nějakého pacienta???

Karolka

42)  Karolka (31.05.2011 00:07)

Bella a její delirium, neurózy, podrážděnost. Geniální! Nad některými místy jsem se musela zastavit.
Znovu jsi mě rozbrečela - tentokrát scénou u Cullenů doma: "...andělé mají jména."
A pak ten tajemný závěr. Dává vzniknout určitému tušení. Je částečně strašidelné, částečně radostné. Jsem strašně zvědavá co bude dál.
A ještě douška: Myslím, že jsi bezkonkurenční autorka Carlisla Cullena. Ať už ho máš v kterékoli povídce, je prostě... uáááááááá! :)

Twilly

41)  Twilly (31.03.2011 17:06)

Au au au.. co slovo, to zásah...

Anna43474

40)  Anna43474 (17.03.2011 20:45)

U Cullenů
Edward?!
TKSATVO

kytka

39)  kytka (08.03.2011 22:33)

Teď zase drogy a odvykací kůra. Chudinka. Ale co ten vozík? Nestaral se Carlisle o Edwarda s obrnou? Já chci Edwarda! Díky za kapitolku.

Janeba

38)  Janeba (08.03.2011 16:31)

Ambřičko, musela jsem kousilínek vrátit!

37)  Adriana (29.01.2011 16:07)

supr, supr, supr

ambra

36)  ambra (11.01.2011 18:04)

magorečko, jen do nich . Děkuju!!!

magorka

35)  magorka (11.01.2011 11:15)

ale to čekání stálo za to! Fuj pilule , fuj Karen , fuj Mike aby je čert spral!

ambra

34)  ambra (10.01.2011 16:57)

Silvi, ke konci té minulé povídky jsem tajně doufala, že na TJB se tak nějak zapomene:D . Děkuju
Alasko, já se přece moc netajím s tím, že tam bude on, můj chlapec, moje zlato, moje ne moc tajná láska... - no a teď řekni, komu přeskočilo
Děkuju, Ty víš

Alaska

33)  Alaska (10.01.2011 14:56)

Mě to moc divně nepřipadá. Očividně si i Carlisle tahá práci domů.
Ambro, nechci podlehnout falešné naději, že svítá na lepší časy, ale že by?
Pevně věřím, že nedopustíš, aby se Edward mihl jen na začátku... u "stvoření".
Mám trochu pocit, že mi přeskočilo.

Silvaren

32)  Silvaren (10.01.2011 13:18)

Vata? Jaká vata! Úplně dokonalé to bylo. Na odvykání potřebovala Bella čas a tys to popsala tak dokonale, že mi jí bylo líto. A vozík...??? Co mi to děláš? Jak mám vydržet do další kapitolky? á á á

P.S. Tvá přechozí povídka mi dala úplně zapomenout, že se mi po TJB stašně stýská. Ale stýskalo se.

ambra

31)  ambra (10.01.2011 11:05)

Tru, děkuju moc!

30)  Tru (10.01.2011 11:02)

mrazivé, zajímavé, tajemné, krásné

ambra

29)  ambra (10.01.2011 11:00)

Bos, pošli, věkem se pomalu blížím do inkontinenčního stadia .
Gassie, Tys zapomněla, jaké reakční doby mám já?
Bye, fascinuje mě, jak se i z kapitoly, která byla tak nějak skoro o ničem snažíš něco vydolovat. Héééj, jsi zlato, víš to, že jo?;)
Se fakt stydím za tu vatu lidi, ale příště!!! Těšte se! DĚKUJU!!!

Bye

28)  Bye (09.01.2011 23:46)

ambro, vydrž, klid...
Jo, už....
Hele, sanatorium, popis léčby... křik dětí - jediná účinná metoda - mráz po mých zádech. Ano, Nelča je zhruba ve věku Jeremyho, tak na to reaguju JEŠTĚ víc (jestli je to možný).
Ano, že jí "matinka" krmila drogama bylo zjevný už tuhle, ale že jí namíchala až takovej koktejl... ufufuf...
Každopádně jsem Bellu úplně přesně chápala, když byla ochotná se za doktorem dostat JAKÝMKOLIV způsobem!
A pak to přišlo!!! Trochu jsem si tu zapípala. Celá pasáž s Esmé. Hlavně:
"Oheň na mé tváři na okamžik něco ochladilo. „Bello, neplačte, budete v pořádku.“ Nikdy neuvěřím, že ta dívka je obyčejný člověk. Esme. Už vím, že andělé mají jména."
To jsem se normálně vznášela s ní.
A pocit z noční výpravy? Jana Eyrová! ještě mohlo začít hořet!
Vozík? Hmm... hmm... hm...
Díky, skvělý nášup. Další, prosím!

giselle

27)  giselle (09.01.2011 22:53)

ano, ambro, myslím, že jsem na tom s matikou asi jako Ty

tak dík!

Gassie

26)  Gassie (09.01.2011 22:46)

Ambro, krása.
Jsem ostuda. Přečetla jsem to už odpoledne, ale pak jsme se s Carlie pustily do psaní pokračování té naší povídky...
To, že jí dávala tchyně drogy, mě nepřekvapilo. Nic to ale nemění na tom, že mi je Belly strašně moc líto. Ale blýská se na lepší časy. Je u Cullenových
Jsem zvědavá, co se vyklube z podivných zvuků na půdě a vozíku
A kde je Edward

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek