Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když znovu hledáte důvod žít

 

 

Znovu děkuji za věrnost a trpělivost...


 

Wenatchee, jaro 1955

(rok po Edwardově odjezdu)


Nechtěla jsem na to myslet jako na výročí, bylo tu mnoho jiných, lepších dnů, které jsem si připomínala s radostí a láskou. Po pár týdnech jsem se ale prostě smířila s tím, že jaro pro mě bude mít navždy hořkou příchuť Edwardova druhého odchodu z mého života.

Ten den si Martha jako každé úterý přijela pro Jeremyho hned ráno – měli před sebou spoustu práce v sanatoriu, jak to Martha nazývala. Naštěstí můj malý hrdina dokázal nemyslet na nepříjemnou rehabilitaci a nepokrytě se těšil na celodenní rozmazlování všemi sestrami. Bylo tak snadné zamilovat si ho! První žvatlavá slůvka právě začal skládat do kratičkých vět, do nichž dokázal dostat neuvěřitelně mnoho ze své krásné dětské duše.

Prožívali jsme zlomové období. Sotva před pár týdny se ukázalo, že díky nejnovějším speciálním strojkům, které nám poslal Carlisle, bude snad jednou i Jeremy schopný ujít bez další opory několik kroků. Když jsem si vzpomněla na to drobné ochablé tělíčko v mé náruči, které jsem před více než rokem přivezla do tohoto nadějí, sluncem a jablky provoněného města, svíralo se mi srdce radostným vděkem.

K malé kanceláři Newtonovy Společnosti pro pěstování a šlechtění nových jablečných odrůd to byla jen malá zajížďka. Martha mě vysadila, krátce mi mávla a za okamžik mi auto zmizelo v prachu zpevněné cesty. Kancelář tvořila jen malá dřevěná budova schoulená u boku velkého skladiště. Moje radost. Moje nečekaná vášeň.


xxx


John Newton se jednou provždy stal mou spásou.

Týden po Edwardově odjezdu do Seattlu jsem dostala spěšný dopis od Carlislea. Později jsem si z něj nedokázala vybavit víc, než pouhé dva řádky:

Bello, drahá, je mi to tak líto, ale věř, že jeho myšlenky byly u Tebe do posledního úderu jeho statečného a tolik zkoušeného srdce. A naprosto nepochybuji, že to srdce je u Tebe navěky…

Měla jsem být připravená. Carlisle i sám Edward mě tolikrát varovali. Pohled na oslabené tělo mého skutečného manžela mě varoval tisíckrát. Nebyla jsem dost vděčná. Nedokázala jsem si dost vážit zázraku, který jsme dostali. Ještě jednou se setkat. Společně se několik měsíců těšit z našeho syna, z vlastní vzájemné blízkosti.

Místo, abych teď bohu děkovala, spílala jsem mu, proč znovu otevřel rány, které se mým odchodem z Mikova a Karenina dosahu konečně začaly zacelovat.

Než jsem stihla znovu padnout na úplné dno a poddat se naprostému zoufalství a beznaději, dorazil na neohlášenou návštěvu John Newton. Pouhé čtyři dny po Edwardově smrti…

Později jsem přemýšlela o tom, že ta náhoda byla příliš nepravděpodobná, ale nijak jsem nedokázala přijít na to, jak a proč by Carlisle nebo Esme Johna kontaktovali. Smířila jsem se s tím, že bůh mi prostě nechce dopřát, abych se na něj mohla bezvýhradně zlobit. Jak bych mohla, když mi v nejhorší chvíli mého života pošle na pomoc muže, jenž mě už jednou zachránil?

„Johne!“ vrhla jsem se mu kolem krku, jen co se objevil za dveřmi domu. Ano, Carlisleova domu; on i Esme trvali na tom, že buď do jejich návratu, nebo dokud budu chtít, mohu dům i s Jeremym užívat.

Cítila jsem, jak překvapeně strnul. Jistě, on neměl tušení, čím jsem si prošla, že znovu oplakávám Edwarda, že se podruhé smiřuji s tím, že můj syn bude růst bez otce a já už navždy usínat v prázdné a studené posteli.

Podržel si mě na délku paží a pozorně zkoumal můj uplakaný obličej.

„Bello, vy mě děsíte. Jeremymu se přitížilo? Co se proboha děje?“ Jeho čelo rozdělila na dvě nestejné části hluboká ustaraná vráska. Kvůli ní jsem se dokázala usmát přes slzy. Ještě jsem nemohla promluvit, ale rychle jsem zavrtěla hlavou. Ach, až John mi musel znovu připomenout, že tu jsou zázraky, které bych neměla přehlížet.

Zhluboka jsem se nadechla, abych těch pár slov zvládla pevným hlasem.

„Jsme v pořádku, vážně, Jeremymu je mnohem lépe a já…“ Ne, o své závislosti jsem mu nikdy nechtěla říct, ale teď se to zdálo jako dobrý způsob, jak odvést pozornost od skutečné příčiny mého smutku. „Vlastně mám všechny důvody být konečně spokojená. Chlapeček dělá pokroky, já jsem se dokázala zbavit léků, na které mě naučila Karen, a myslím, že jsem konečně našla místo, kde bychom s Jeremym mohli zakotvit. Najít domov, víte?“ vymanila jsem se z jeho pátravého pohledu a gestem ruky ho pozvala do chodby vedoucí k jídelně.

„Mám radost, Bello, opravdu, a tenhle krásný dům… Jsem rád, že je vám renta k užitku. Chlapec poroste v klidu a bezpečí. Znovu jsem ověřoval, jak je to s výsledky zdejšího sanatoria, a myslím, že i když je mu líp a převoz by teď jistě zvládnul, není to nutné. Zde dostane opravdu nejlepší péči. Jen mě trochu vyděsilo to vaše přivítání, navzdory všemu se mi zdáte smutná,“ dodal tiše a pozorně zkoumal výhled přes zahradu k řece.

„To jen, že když jsem vás uviděla, nějak se mi to všechno na okamžik vrátilo, ale vážně už je to v pořádku, moc se omlouvám,“ bojovala jsem těžce se svou vrozenou neschopností lhát.

Opět se ke mně obrátil a povzbudivě se usmál. Pokud poznal, že před ním něco skrývám, nehodlal mě zřejmě déle trápit: „Takže nemám jezdit? Příliš vám připomínám tu horší část Newtonovy rodiny?“ Úsměv na tváři mu sice zůstal, ale oči znovu zvážněly. Přistoupila jsem k němu a pevně stiskla jeho předloktí: „Johne, tohle už nikdy neříkejte. Vy, Charlie a Jeremy jste moje jediná rodina. Nemůžu si dovolit odhánět od sebe někoho z vás. Nejsem tak silná.“ Cítila jsem, že se mi znovu třese brada. Tentokrát to byl John, kdo mě k sobě přitáhl a pevně objal moje ramena.

„Trocha čaje nebo kávy pro unaveného poutníka by se našla? Mám pro vás obchodní nabídku, Bello. Jsem zvědav, co na to řeknete.“

A tak jsem se od toho odpoledne stala hlavním správcem, obchodníkem a partnerem v Johnově utajeném jablečném závodě. Na můj popud naši nejlepší sadaři odjeli na několikaměsíční šlechtitelský kurz a po jejich návratu jsme se pustili i do toho, co nemohlo přinést rychlý zisk, ale pouhý zemědělský koloběh to povyšovalo na dobrodružnou výpravu k ostrovu, který snad leží někde za obzorem. Měla jsem v tom plnou Johnovu podporu – byl unavený prostým má dáti – dal, jež mu nabízela péče o zavedenou síť obchodních domů. Jezdil za mnou pravidelně každý třetí týden, vždy v úterý, kdy jsem měla v kanceláři dlouhý den.

Postupně jsem přijala skutečnost, že budu žít pro svého syna a pro svou práci. Vlastně to bylo mnohem víc, než o čem bych se ještě před několika měsíci vůbec odvažovala snít.

Příjemným překvapením v mém životě, který rychle a bezpečně zapadl do nových kolejí, bylo přátelství, které si mě ve Wenatchee našlo. V dívčích letech jsem bývala příliš uzavřená, než abych vyhledávala rozčilující švitoření dívčích společenství. Později hrozící prázdnotu dokonale zaplnil Edward. A pak? Pak přišel Mike a jeho pěsti – stalo se nezbytností vyhýbat se společenským kontaktům.

Ritu jsem nejprve najala k Jeremymu, ale ten večer, kdy jsme nad sklenicí vína probraly naše krkolomné životní osudy a ona mě přesvědčila, že bych jí opravdu měla říkat Martho, jsem si začala užívat skutečnou ženskou sounáležitost. Vlastně jsem se to teprve učila, krok za krokem; ale poznání, že svěřená bolest se opravdu snáší lépe, bylo skoro opojné. Těšilo mě, že jsem Marthu tak dobře odhadla; hodnějšího a vřelejšího člověka jsem mezi ženami ve svém životě rozhodně nepotkala.

Můj život plynul – den za dnem, týden za týdnem. Dny naplněné péčí o chlapce, o dům a mou novou úžasnou prací střídaly noci, v nichž jsem se znovu ocitala v Edwardově náruči a budila se uplakaná z prázdnoty, se kterou jsem se tak těžce smiřovala.


xxx


Třetí úterý v měsíci, ale Johna nebo omluvný telefonát od něj jsem čekala marně. Cítila jsem úzkost – byl vždy přesný a spolehlivý, ale zavolat mu domů a riskovat, že se prozradí naše spiklenecké obchodní partnerství, jsem si netroufala.

Martha i s Jeremym mě vyzvedli před šestou.

„Heleď, Bello, návštěva,“ kývla Martha bradou k domu. Viděla jsem to auto dřív než ona. Poznala jsem ho vzápětí. Tento okamžik jsem si představovala tisíckrát. A tisíckrát jsem sama sebe uklidňovala – John mě přeci ochrání. Nedopustí, aby mi Mike ještě někdy ublížil.

Nám ublížil. Rychle jsem se ohlédla na zadní sedadlo. Jeremymu se zavírala unavená očka, ale když se střetl s mým pohledem, jeho tvářička se rozzářila v úsměvu. Bodlo mě u srdce. Věděla jsem, že podoba se u dětí mění. Ale nikdy jsem si neuvědomila, jak dramatická ta změna může být. Po Charlieho kudrnách na Jeremyho hlavičce už nebylo ani stopy. Rozcuchaná čupřinka na jeho hlavičce získala pod šikmými paprsky zapadajícího slunce nezaměnitelný bronzový odstín. V zářivě zelených duhovkách svítily už jen poslední hnědé skvrnky. Jeho nos, jeho ústa, jeho úsměv… Jeremy se teď podobal Edwardovi tak, že víc už to snad nebylo možné.

„Martho, zastav už tady, prosím,“ pokusila jsem se o vyrovnaný hlas. Rychle na mě pohlédla, ale bez zbytečných otázek zajela k okraji cesty a zastavila. Uvědomila jsem si, že to je stejné místo, kde mě kdysi zhroucenou, jen v kabátě hozeném přes noční košili, vysadil Jimy.

„Já raději počkám tady,“ prohlásila pevně a hypnotizovala postavu na přední terase.

„To není potřeba. Už jsem dospělá. Zvládnu to,“ ujistila jsem ji, zatímco jsem brala chlapce do náruče.

„Víš to jistě?“ zeptala se, aniž ho přestala hlídat. Ano, přesně tak mi to připadalo.

„Naprosto. Pokud bych nezvládla tohle, budu už po zbytek života troska, která se pořád někoho a něčeho bojí. Uvidíme se zítra, Martho. V obvyklou dobu,“ dodala jsem ještě a zabouchla dveře.

Než jsem došla k domu, Mike se nepohnul. Snažila jsem se utřídit zběsilé myšlenky – co chce, jak se mám zachovat, jak se vlastně mám k němu chovat, jestli mi přijel ublížit, jestli…

„Koukám, že si nežiješ špatně, Bello,“ sešel pomalu dva schody ke mně, ale pak zůstal stát. Ano, ty další dva schody potřeboval k tomu, aby mi ukázal, že má nade mnou pořád navrch. Že mu pořád ještě patřím. Že se to nikdy nezměnilo. Že to nikdy neskončí.

„Jsme s Jeremym sami, takže se nám opravdu nežije špatně.“ Můj hlas mě vyděsil možná víc, než jeho fyzická blízkost. Poznala jsem ho. Můj hlas, který zároveň nebyl můj. Hlas, kterým jsem mu vždy odpovídala. Hlas, který na minimum snižoval riziko, že ho vyprovokuju k dalšímu útoku. Ani po tolika měsících jsem se ho nepřestala bát. Příliš snadno jsem zase vklouzla do těch starých ustrašených bot. Jeho pohled teď sklouzl k chlapečkovi. Bez zájmu si ho prohlížel; pak, jako by uviděl to, co já viděla tak jasně, co musel vidět každý, kdo znal Edwarda, polohlasem zaklel.

„A kvůli tomuhle levobočkovi mám doma takový peklo,“ odplivl si znechuceně. Neodvažovala jsem se pohnout. Jeremy usínal, naštěstí zůstával skoro nehybný.

„Tak abysme to neprotahovali,“ seskočil ke mně prudce. Uniklo mi vyděšené vyjeknutí. Mike se spokojeně usmál. „Matka trvá na tom, že bysme ho měli vychovat my. Chápej, tys byla vždycky póvl, a pokud má bejt tohle dědic,“ kývl svou širokou hrubou bradou k Jeremymu, „nemůže ho vychovávat taková nevzdělaná husa, jako seš ty.“ Stála jsem naprosto strnule, neodvažovala jsem se ani nadechnout. Konečně se pohnul ke svému autu. „V sanatoriu už jsme si to ověřili. Kluk je v cajku, jak to jenom je možný, zaplatíme mu domů tu jejich nejlepší sestru. Takže ho nachystej, zítra ti někdo zavolá, kdy pro něj přijedou. A pod dveřma máš všechny papíry od soudu a od právníka. Kdyby to nebylo vyřízený, neobtěžoval bych se až do týhle díry.“

Jeho kroky se zastavily u auta. Stále jsem se nedokázala pohnout. „Rád bych ti řek, že tě starej pán pozdravuje, ale v tom autě se rozmlátil tak dokonale, že i když do pár dnů neexne, už toho moc nenamluví. Ale jeho zápisník jsem si pročetl vážně s chutí. Spousta užitečnejch informací. Jo a kdybys někdy potřebovala pořádnýho chlapa, dej vědět, Bello. Nebylas zrovna hvězda, ale chápu, že jako tvůj manžel bych měl občas plnit svý manželský povinnosti,“ zachechtal se. Zvuk jeho hlasu nejprve ztlumily dveře auta, které za sebou prudce zabouchl, a vzápětí úplně přehlušil řev motoru.

Tu noc už jsem nedokázala ani plakat. Jediný zvuk, který na okamžik přerušil to obludné ticho, bylo Jeremyho krátké zaplakání. Ale neběžela jsem k němu. Věděla jsem, že se chlapeček za okamžik sám utiší; jako by nad jeho postýlkou nepřetržitě stál jeho anděl strážný; anděl, který odhání každý zlý sen hned v jeho zárodku. Často jsem si představovala, že ten anděl má podobu Jeremyho otce – Edwardovu podobu.

Doufala jsem, že Jeremyho neopustí a bude ho ochraňovat, když já už nebudu moci.


 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Janeba

14)  Janeba (26.03.2011 13:15)

Někdo Ti sebral kuličky??! Ambro,
Děkuji!!

Ewik

13)  Ewik (26.03.2011 10:20)

Ambro! :'-( :'-( :'-( Na víc nemám, je mi moc smutno.

12)  Contaester (26.03.2011 09:17)

Já se snad smutkem zblázním, tohle jsem nečekala, když jsem šla číst a byla to chybya, měla jsem to předvídat.
Prostě nedokážu zamáčkknout slzu.

Tleskám, protože já už skutečně nevím, jak bych ti můj obdiv vyjádřila.

Janeba

11)  Janeba (25.03.2011 22:54)

Víš co, Ambři, fakt jsem se snažila , ale dle komentíků na to ještě dnes nemám!!!!

Astrid

10)  Astrid (25.03.2011 22:00)

Ambra ja mám chuť mlátiť okolo seba. Keď tam nedáš trocha nádeje, tak Ti budem posielať plešatých Edwardov denne!
Ešteže som sa pred chvílou kŕmila romantickými výlevmi, tak som trocha obrnená.

Velmi výrazne som si všimla plnosť myšlienok, nejako ma to okúzlilo ešte viac ako vačšinou, kapitola mi príde ako znásobená emociami. Bolo tam zopár krásnych momentov Belinej mysle, ktoré ma zobrali, celá kapitola sa mi páčila.
Ale okrem toho, zaklincovala si to fakt festovne - viac to už asi nešlo, jj ja viem... Cez to všetko, Ja dúfam v happy end viac ako kedykolvek predtým. Si skvelá autorka. mysli na nich

9)  Petris (25.03.2011 21:47)

Přikláním se k Bosorce, Tobě museli u toho zubaře provést něco strašného! Ani si nedokážu představit co, když Tě to tak chmurně inspirovalo. A to mám jednoho doma.;)

Lenka326

8)  Lenka326 (25.03.2011 21:20)

Ach Bože Ambro,
už zase??? myslela jsem, že peklo už je v nenávratnu a ty ho sem bez sebemenšího upozornění takhle vrátíš. Cítila jsem se jak po úderu pěstí do žaludku.
To opravdu nestačilo všechno to, co už si Bella prožila? Nemocné dítě, životní lásku ztratila hned dvakrát, teď přijde o jednoho z mála blízkých lidí - Johna a do života se jí vrací ta zrůda Mike i se svou zvrácenou matinkou???
Kde je Edward??? Prosím, vrať ho rychle na pomoc, protože tohle opravdu dál nejde.

Díky, žes mě tak vtáhla do děje, ale prosím tě, už mě trochu šetři, víc zla bych asi neunesla.

eMuska

7)  eMuska (25.03.2011 21:15)

Ach jaj, prečo ma tak trápiš?:'-( :'-( :'-(


viac nie som schopná ani ťuk...:'-( :'-( :'-(

nikolka

6)  nikolka (25.03.2011 21:02)

Prečo? Prečo? Prečo? Nezažila si Bella už dosť bolesti? Oni jej chcú vziať, jediného človeka, ktorý ju drží ako tak nad vodou po strate Edwarda? Moment, ty tomu určite zabrániš... presne.... ale ako.... :'-( :'-(

Bosorka

5)  Bosorka (25.03.2011 20:31)

Ambro - tebe ty zuby musí ukrutně bolet :'-( :'-( :'-(

Hanetka

4)  Hanetka (25.03.2011 20:28)

Ambro, teda... neslibovalas už před pár díly, že na dně už byli a bude to lepší? Tedy, to dno je nejen hluboké, ale taky široké jak Tichý oceán. Edwardův odchod, a teď jí chtějí vzít i syna? Sakra, otoč už to, nebo si tu ukoušu všechny nehty...
Je to strhující a četla jsem to jedním dechem... ale... ale... ALE!!!

3)   (25.03.2011 20:15)

Nesměj jí Jeremyho vzít :'-( :'-( :'-( :'-( ... prosí ať uteče nebo něco takovýho ... ....

niktoska

2)  niktoska (25.03.2011 20:07)


krásne
konečne sa absťák kamsi stratil a s ním aj chuť písať diplomku, ale to nejak prežijem snáď
len pre teba

1)  we (25.03.2011 19:55)

My chceme Edwarda ... ale píšeš vážně perfektně

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek