Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když vám někdo podá ruku

 

Marysville, Washington začátek zimy 1953

 

Jeremy mi bezvládně ležel v náručí a téměř nepřetržitě plakal bolestí. Jen naprosté vyčerpání mu občas umožnilo několik minut neklidného spánku.

Kolem šesté ráno – venku byla ještě hluboká tma – zastavilo před marysvillskou policejní stanicí auto. Jeremy právě zadříml, takže jsem nemohla k oknu, abych se podívala, co se děje. Po chvíli se ozvalo jedno krátké ostré zazvonění.

Charlie vyběhl ze své ložnice tak rychle, jako by vůbec nespal. Slyšela jsem jeho spěšné kroky na schodech, a pak už jen vzdálený vzrušený hovor. O čtvrt hodiny později někdo zaklepal na dveře mého dočasného útočiště. Neovládla jsem zděšené vyjeknutí. Příliš mi to připomnělo Mikovu první návštěvu v našem starém domě ve Forks. Jeremy sebou neklidně trhl.

Tentokrát ale do pokoje nakoukl táta. „Zlatíčko, je tady John Newton, posadil jsem ho do kuchyně a udělal mu kafe. Půjdeš to s ním vyřídit?“ zašeptal. Zděšení ustoupilo překvapení. John Newton? Sám veliký John? Majitel největší sítě obchodních domů ve státě Washington? Nepřístupný a vážný muž, který se mnou za osmnáct měsíců, po které jsem byla součástí jeho rodiny, promluvil sotva dvě věty?

Co nejopatrněji jsem vstala a uložila Jeremyho do postele. Do mých unavených paží se po dlouhých hodinách vracela krev – bolestí jsem zaryla nehty do dlaní a zhluboka se nadechla.

Čekala mě další lekce z ponížení. Budu prosit toho studeného člověka, po měsíce slepého k tomu, co provádí jeho syn, aby mi dal peníze na záchranu toho mého. A i když jsem netušila, kdo je Jeremyho skutečný otec, připadala jsem si jako zlodějka, která se dožaduje něčeho, na co nemá nárok.

„Pohlídej ho, tati, ano? Kdyby začal zase plakat, tak mě hned zavolej,“ vydolovala jsem vyčerpaný úsměv. Táta vypadal zdrchaněji než já. Teď už jsem nepochybovala – celou noc nespal…

Připadalo mi, že John v tom tmavém plášti zabírá celou miniaturní kuchyňku. Přesto působil překvapivě nejistě.

„Dobré ráno, Isabello, jak se má chlapec?“ vyskočil, jakmile mě uviděl. Rukávem přitom smetl šálek se zbytkem kávy. Tentokrát jsem zvuk tříštěného porcelánu slyšela a každý zlacený střípek jako by se mi zaryl přímo do srdce.

Poslední šálek z maminčiny sváteční soupravy. Definitivně poslední kousek mého starého života…

Svezla jsem se na kolena a horečnatě se pokoušela vysbírat z hnědé loužičky střepy. Třeba půjde slepit… Třeba to všechno půjde ještě nějak opravit…

„Já, já… omlouvám se,“ koktal nade mnou Newton.

Nepostřehla jsem, kdy se mi dlaň naplnila krví. Ale když jsem si toho všimla, přemohlo mě konečně vyčerpání a zoufalá beznaděj uplynulé noci.

Uplynulých týdnů.

Uplynulých měsíců.

Jako bych si v tu chvíli konečně dovolila vyplakat se ze své slabosti. Krev se rychle mísila se slzami. Pak jsem ucítila něčí silné ruce, jak mě berou v podpaží a usazují mě na židli. Někdo mi podal kapesník a opatrně rozevřel poraněnou dlaň. Ostrou bolest vystřídal chlad a pak tlak pevného obvazu. Na rtech mě zastudila sklenice.

„Vypijte to,“ poručil cizí, ale nepředstavitelně laskavý hlas. Cizí? Ale vždyť já ho znám… Nebo jsem si dřív myslela, že ho znám. Whisky mi sežehla hrdlo. Rozkašlala jsem se. Nový příval slz, který mi teď zalil oči, byl způsoben tím kašlem. Už ne mým zoufalstvím. To se rychle vrátilo tam, kde přebývalo posledních osmnáct měsíců. Pod zámek ukázněných myšlenek, hluboko do mého srdce a mozku, tak hluboko, aby mě nemohlo přepadat a ovládat, kdykoliv se mu zachce.

Zvedla jsem pohled k vysoké postavě nad sebou. Poprvé jsem se mu pozorně zadívala do obličeje a do pronikavých tmavých očí. Ovládla mě iracionální úleva, když jsem nenašla vůbec nic, co by připomínalo Mika. Zdálo se, že Mike je po všech stránkách dokonalou kopií své matky.

„Omlouvám se,“ zachraptěla jsem. Dosud napjatý obličej mu rozehřál skoro něžný úsměv. „Já se omlouvám, Bello, jsem neohrabaný hlupák,“ shlédl s lítostí v očích k tomu nadělení na podlaze. „Rád bych to uklidil, ale než najdu všechno potřebné, rozbiju vám nejspíš deset dalších věcí včetně pantů u kuchyňských skříněk,“ poškrábal se rozpačitě na hlavě.

Předchozí úlevný pocit zesílil. John Newton je nemehlo?! A dokonce nemehlo, které si dělá legraci samo ze sebe? Začínala jsem zvažovat, jestli se mi to celé nezdá.

Bohužel a bohudík to nebyl sen.

Bohužel proto, že můj malý Jeremy skutečně potřeboval pomoc – obrna se nezeptala, jestli už v mém životě nenadělala dost velkou paseku a s chutí se chystala rozcupovat i zbývající část mého srdce.

Bohudík – John Newton zvládl po mém telefonátu zařídit můj a Jeremyho společný pobyt v sanatoriu ve Wenatchee. V nejlepším, do kterého se dalo pohodlně dojet autem, tak, aby to můj chlapeček vydržel. A samozřejmě byl připravený vše zaplatit. Nemusela jsem prosit – dal mi notýsek s číslem mého vlastního účtu a novou šekovou knížku. Řekl, že ten účet sice zřídil on, ale zrušit jej můžu jen já, a že se postaral, abych každý měsíc dostávala pravidelnou rentu. Znovu jsem plakala – tentokrát úlevou.

Do sanatoria jsme měli nastoupit ještě týž den. Balila jsem jen pár drobností – ukázalo se, že polovinu Johnova Rollsu – dorazil bez řidiče, což bylo nevídané – zabírají moje a Jeremyho věci, které zůstaly ve forkském domě.

S tátou jsem se neloučila nijak srdceryvně – do Wenatchee to bylo něco přes tři hodiny po slušné cestě, donutila jsem ho přísahat, že za námi za pár týdnů přijede.

Malého jsem uložila na zadní sedadlo a obalila jeho bezvládné tělíčko polštáři a dekami.

Sama jsem se posadila vedle Johna – zůstávalo pár věcí k projednání. Tak to nazval on, ale ještě dlouho poté, co jsme vyjeli, zamyšleně mlčel. Nenaléhala jsem – seděla jsem otočená směrem dozadu a neustále kontrolovala chlapečka.

Hned první větou mi můj tchán vyrazil dech. Možná mě to už nemělo překvapovat, celé ráno se choval jako někdo, koho jsem dosud neznala.

„Bello, můžu vám tak říkat, že ano, Bello, asi jste se tehdy divila, že Karen tak rychle souhlasila se sňatkem a že ani já jsem neprotestoval. Myslím, že vám dlužím vysvětlení a hlavně omluvu za nás za oba. Za Mika se omlouvat nebudu, donutím ho, aby to jednou udělal osobně.“ Odmlčel se, ale evidentně ne proto, že čekal nějakou mou reakci – já se stále sbírala z šoku – ale prostě jen hledal vhodná slova. Nakonec si povzdechl, jako by to vzdal a zvolil ta nejjednodušší.

„Myslím, že Mike není můj syn. Vlastně to vím skoro jistě. Karen se před naší svatbou scházela s jedním… jméno není důležité. Jenže její rodiče měli majetek, ti moji o něj sice během krize přišli, ale zase měli dobré jméno a historii, což je zde skoro víc než šlechtický titul. Dokonalé spojení,“ ušklíbl se, ale spíš smířeně než skutečně naštvaně. „Tehdy se ani nemohlo říct, že ji donutili. Prostě nám to oznámili. A ona od něj chtěla mít aspoň něco,“ dodal a já v jeho hlase s úžasem zaznamenala pochopení. Bodlo mě u srdce. Kéž bych já věděla tak jistě, že mám něco od Edwarda…

„Spolu jsme děti neměli a myslím, že to byla její malá pomsta světu. Nedala mi mnoho příležitostí, a pokud něco proběhlo, myslím, že se postarala o to, aby to zůstalo bez… bez následků.“ I když se snažil, nezakryl smutek – na okamžik probleskl v jeho tónu i v jeho výrazu.

„Mám říct, že mě to mrzí?“ ozvala jsem se nejistě. Přeci jen mi připadalo nezdvořilé tak dlouho mlčet. Rychle se ke mně otočil. Už zase se usmíval. Vějířky vrásek kolem očí napovídaly, že se usmívá často. Jen asi jinde než doma…

„Nemusíte, tohle jsem vlastně mohl vynechat, ale chtěl jsem, abyste chápala moje důvody, proč jsem neprotestoval. Řekl jsem si – historie se opakuje.“ Skousla jsem si ret. Nechtěla jsem před ním znovu plakat. „Věděl jste o Edwardovi,“ vydechla jsem nakonec.

„Samozřejmě, všichni o vás přece věděli,“ řekl a mě to kupodivu uklidnilo. „Doufal jsem, že vedle vás Mike dostane rozum, že se jeho chování zlepší, že dospěje. Nepídil jsem se po okolnostech, díky nimž jste mohla prohlásit, že čekáte Mikovo dítě, ale nepředpokládám, že to byla úplně dobrovolná schůzka. Odpusťte,“ natáhl se ke mně a pohladil mě po vlasech, když viděl, co svými slovy způsobil. „Vidíte, dostáváme se k omluvám,“ vzdychl.

„Ještě jste chtěl říct, proč proti svatbě nebyla vaše žena,“ pokusila jsem se změnit téma.

„Jistě, a tím vám možná trochu vynahradím to rozrušení,“ usmál se znovu tím hřejivým způsobem.

„Bello, půl roku před vaší svatbou Mike prodělal příušnice. Byl v hrozném stavu, dva dny měl tak vysoké horečky, že jsme se báli o jeho život. Vykřesal se z toho, samozřejmě, ale doktor nám řekl, že příušnice v jeho věku a s tímto průběhem… Že je prakticky jisté, že zůstane neplodný.“ Zírala jsem na Johnovy ruce, které se při posledním slově zaťaly do volantu tak pevně, až jeho klouby úplně zbělely. Zírala jsem na ně a až když se mi zatočila hlava, došlo mi, že jsem zapomněla dýchat. Ale ani prudký nádech mi nepřinesl úlevu. Rychle jsem pootevřela okénko a nechala si do tváře chrstnout trochu ledového vzduchu. To fungovalo.

Až Johnova ruka s dalším kapesníkem mi pomohla uvědomit si, že znovu brečím. Štěstím, hanbou, láskou. Ta kombinace se zdála skoro nad mé síly. Otočila jsem se ke spícímu Jeremymu. Do této chvíle jsem byla přesvědčená, že ho miluji nadevše. Ale někde ve mně se skrýval temný kout, špinavé a pusté místo, které si uzurpoval Mike a které mělo moc pošpinit všechno ostatní. A teprve teď se z dosahu jeho moci dostala moje láska k Jeremymu. Teprve teď, když jsem s jistotou věděla, že je Edwardův, jsem se na něj dokázala podívat s ničím neokleštěnou láskou a s vědomím, že je skutečně a úplně můj.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a neohrabaně pohladila Johnovo rameno obalené pevnou látkou kabátu.

Několik dlouhých tichých minut přerušil opatrným odkašláním.

„Bello, neřekl jsem vám to jen proto, abych vás potěšil. Má to i praktické důsledky.“ Aha, samozřejmě, teď to bude nepříjemné. Ale mně už nebude vadit nic, mám Edwardovo dítě a to je nejdůležitější.

„Změnil jsem závěť,“ pokračoval. „Veškerý svůj majetek jsem přepsal na Jeremyho. Karen zůstane to, s čím vstupovala do manželství, takže strádat určitě nebude. A ona také dobře zabezpečí Mika. Nemám pokrevního dědice. Ale Jeremy je před zákonem můj vnuk. A tak to navždy zůstane,“ dodal slavnostně.

Zase jsem se ocitla ve stavu, kdy mi jen velmi pomalu docházela jeho slova. A když se to stalo, nebylo už nač se ptát. Znovu jsem mohla jen zopakovat to prosté slovo: „Děkuji.“

Zbytek cesty jsme mluvili jen málo a o lehčích tématech. Zajímalo ho, co mám ráda, jaké knížky čtu, kdy jsem byla naposledy v kině, jestli umím vařit. Když jsem se podřekla a svěřila se mu, že jsem chtěla po střední na univerzitu, překvapeně povytáhl obočí. Přešel to bez komentáře a mě trochu zamrzelo, že patří k těm, kteří v polovině dvacátého století stále vidí ženu nejraději v kuchyni a u dětí.

To byl však jen malý mráček – v mém stavu, kdy jsem byla již tolik hodin nepřetržitě sevřená hrůzou o Jeremyho, mi Johnova laskavost a nepředstíraný zájem poskytly nečekanou a o to vítanější útěchu.

Když se před námi objevilo Wenatchee, překvapilo mě, jak rychle cesta uběhla. Vítala nás zářivě modrá obloha a ostré sluneční paprsky. Zastínila jsem si oči, abych se mohla rozhlédnout.



„Je to nezvyk, že ano,“ usmál se John. „Wenatchee leží ve srážkovém stínu, tři sta slunečných dnů v roce.“

„Znáte to tu? Neříkejte, že tu máte taky obchoďák,“ zakroutila jsem hlavou.

„Samozřejmě, že tu máme obchoďák,“ rozesmál se a nezapomněl zdůraznit slovo máme. „Ale hlavně tady mám svou utajenou vedlejší aktivitu,“ mrkl na mě. „Pěkných pár akrů jablečných sadů.“ Vytřeštila jsem oči. Newtonovi a jablka?

„No copak je na tom tak divného? Vždycky jsem toužil farmařit, a když to nevyšlo, pořídil jsem si aspoň sady. A Karen o tom neví,“ zašeptal spiklenecky. „Wenatchee – hlavní město jablek!“ pokusil se zadeklamovat tak tiše, aby neprobudil Jeremyho.

„To jsem vážně nevěděla,“ zakroutila jsem hlavou. Podíval se na mě znovu vážně: „Bello, já strašně věřím a doufám, že to, co zatím víte o lidech a o světě, je jen nepatrný zlomek. A to ten nejhorší možný. Že to důležité, co byste měla vědět, je teprve před vámi.“ Už zase upřeně sledoval cestu, ale natáhl ruku a na okamžik mi pevně stisknul zápěstí.

„Johne, proč to děláte?“ zeptala jsem se tiše. Stále jsem to nedokázala pochopit.

„Už jsem to říkal – někdo se musí omluvit, Bello. A taky si myslím, že historie se nemusí opakovat úplně ve všem. Mike není můj, ale měl jsem mu dát lásku. Postarám se, aby aspoň Jeremy dostal svůj díl.“

 


xxx

Zajeli jsme rovnou k sanatoriu. Krásná majestátní budova sestávající ze dvou velkých křídel bývala po většinu roku plně obsazená. V malém parčíku po levé straně se procházelo několik větších dětí se strojky nebo s berlemi; některé vozily sestry na kolečkových křeslech. Srdce mi znovu sevřela hrůza. Která možnost čeká na mého chlapečka? Ještě nemá ani rok, nestihl se naučit chodit a zřejmě se ani nikdy chodit nenaučí. Doktor v Marysvillu říkal, že to vypadá na těžší formu. Nechtěla jsem mu věřit, nechtěla jsem si to připouštět, ale realita na mě doléhala čím dál tíživěji.

John vzal Jeremyho do náruče. U pultu přijímací kanceláře stačilo říct jméno a mladá sestřička okamžitě přispěchala s velkým proutěným kočárkem, do kterého jsme malého uložili, a doprovodila nás do pokoje. Zřízence poslala do auta pro naše zavazadla.

Pokoj, překvapivě rozlehlý a světlý, poskytoval veškerý komfort, který si mohli dovolit jen skutečně bohatí pacienti. Široká masivní postel s polosloupky a vyšívaným přehozem, prostorná dětská postýlka s nebesy, sekretář, vybavená knihovna, malá pohovka, křeslo a vyřezávaný konferenční stolek. V rohu stál dokonce televizní přijímač a na polici vedle něj moderní gramofon s vyrovnanou hromádkou desek. Na zdech zánovní drahé tapety, podlaha díky měkkému vysokému koberci ani nezavrzala. Z pokoje vedly další troje dveře – do koupelny uzpůsobené péči o nemocného, do šatny a velké francouzské na terasu, která byla společná pro tři pokoje. Sestra mě upozornila, že dva vedlejší budou ještě několik dnů prázdné, takže máme ten rozlehlý krásný prostor jen pro sebe.

John se rozloučil, očividně nechtěl být u vybalování mého prádla, a slíbil, že se zastaví odpoledne. Sestra – jmenovala se Rita, ale podezřívala jsem ji, že to není její skutečné jméno – mi pomohla s oblečením a s ubytováním. Při odchodu slíbila, že za mnou pošle lékaře, který má právě službu.

Když se doktor Cullen objevil, zalapala jsem po dechu. Nad jeho až nepřirozenou krásou a především nad jeho mládím. Chtěla jsem pro Jeremyho někoho zkušeného. Někoho nejlepšího. Ale stačilo dvacet minut, během nichž chlapečka vyšetřoval a zároveň se mě velmi podrobně vyptával na všechny sebenepatrnější detaily, a získal si mou úplnou důvěru. Navzdory jeho mládí z něj vyzařovala nezvyklá zralost a zvláštní uklidňující kouzlo.

Na místě mi sestavil rozpis léčby a rehabilitace pro první týden a s úsměvem mi připomněl, že bychom s Jeremym – okamžitě začal používat jeho jméno – měli vyrazit na oběd do hlavní jídelny. Při odchodu jsem ho zadržela a roztřesenou rukou mu podávala prázdnou skleničku od svých léků.

„Pane doktore, prosím vás, tohle beru a došla mi zásoba. Mohl byste mi je, prosím, opatřit?“ zeptala jsem se a okamžitě mě vyděsil můj hlas – zněl, jako bych žebrala.

Váhavě si ode mě skleničku vzal a zběžně ji prohlédl. Na malém štítku byla jen rukou psaná značka a číslo.

„Asi netušíte, jakého druhu je váš… lék,“ zeptal se neutrálním hlasem. Mlčky jsem zakroutila hlavou. „Pokusím se, paní Newtonová, ano?“ usmál se už zase přátelsky a srdečně.

„Bella, říkejte mi, prosím, Bello.“

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

37)  kajka (14.04.2016 12:43)

Ambra sladí! A není to jen kostka, ba ani homole, ale už pořádný kopec. Takže se v příští kapitole můžu těšit na sladkou horu? A je mi úplně fuk, že do ní vyklopíš pepřenku nebo nastrouháš mejdlo.
Jupí!
Suma sumárum má Bella v životě na chlapi štěstí. ;) Edward, Charlie, Jeremy, teď John a Carlisle. To monstrum od M. si to označení ani nezaslouží, jedná se o omyl přírody asi jako švábi a jiná havěť.
Děkuji, páč bylo načase, jsem z toho měla skoro depku.

eMuska

36)  eMuska (09.09.2012 00:45)

keby som ti len vedela povedať, ako sa cítim... okrem toho, že nemôžem dýchať, ale vraj sa to celé dá liečiť...
Doktor Cullen. pri tom mene som si dovolila hlboký nádych, ktorý zabil posledné známky strachu. Teraz budeme už iba plakať.

Marvi

35)  Marvi (18.06.2012 14:18)

Historie se opakuje... Tak doufám, že v tomto případě to dopadne daleko lépe. Jeremy si zaslouží lepší život. Doktor Cullen na konci paráda, i ty Belliny pochybnosti, jen mám obavu s jejími prášky, co jí to ta Karen vlastně podstrčila???

Karolka

34)  Karolka (30.05.2011 23:17)

Ta cesta autem... John - úžasný chlap, který se konečně rozhodl udělat správnou věc. Když se Bella dozvěděla, že Jeremy je Edwardův, normálně jsem se rozbrečela.
Tahle kapitola byla tak plná naděje. Vlastně skoro pohádková. Ačkoli se na konci konečně provalil ten očekávaný problém (který asi může být hodně závažný - brala to víc, než rok?), stejně jsem si příjemně vydechla. Snad jsem nabrala dost sil. Předpokládám, že se všechny ty bolavé věci tak snadno nevyřeší...
Děkuju, broučku, je to úžasné!

Twilly

33)  Twilly (31.03.2011 07:33)

Díky bohu za Johna, díky bohu za TEBE!!! A díky bohu za tuto dnešní vystřelenou dávku samopalu značky Ambra

Anna43474

32)  Anna43474 (16.03.2011 20:08)

Carlisle Carlisle Carlisle!!!
Naděje!!!
Mám podezření, že to nebyly léky... Drogy???
Milý tchán, díkybohu za něj
TKSATVO

kytka

31)  kytka (08.03.2011 22:29)

Hurá, Jeremy není Mikeům syn! Konečně se snad Belle blýská na lepší časy. Držím palce.

Alaska

30)  Alaska (10.01.2011 14:31)

ambróóó!!!! Sakra kde jsou ty kapesníky!!! Nechápu, jak jsi od tohohle mohla na chvíli upustit a psát něco jiněho. Číst to předtím, je ze mně teď rozklepaná troska. Probrečela jsem to celý, i když důvody byly různorodé.

29)  KATKA (08.01.2011 03:54)

Ze by se nam nas princ na bilem koni zatoulal do sanatoria? Mohl srdce plesa a jasa!!! Krasa, krasa,krasa!!!! Jeste aby se malej uzdravil:(

nikolka

28)  nikolka (07.01.2011 18:00)

Konečne osud Belle nadelil niekoho, kto je k nej milý a pozorný... Ona si zaslúži ospravedlnenie aj keď od niekoho celkom iného ...
a
Keď se doktor Cullen objavil, zalapala som po dychu.

27)   (06.01.2011 23:45)

Tak predsa som si to musela prečítať už dnes Nedalo mi to:D
A znova za dokázalo, že som to nemala obkladať .
Toto bolo úžasné Pán N bol proste... skvelý, nemám to ako inak nazvať. Konečne niekto, kto je schopný urobiť niečo dobré bez toho, aby očakával odmenu.
Doktor C tu? Nie je tam náhodou 300 slnečných dní do roka?
A tie lieky... prečo mám pocit, že Belle sa ich bude ťažko zbavovať?
A malý Jeremy Dúfam, že sa im ho podarí vyliečiť. Som rada, že je predsa Edov A keď už som pri Edovi...
A prečo stále začínam každú vetu A?!

Krásne optimistická kapitola, ale ten trpký nádych tam stále ostáva a myslím, že ostane až dokonca, nech to skončí ako skončí.
Dúfam, že pokračovanie bude čoskoro:)
A sľubujem, že od tejto chvíle už budem zas poctivo čítať a aj komentovať
Vánoční zázrak, Všechno co bych si přál- oba diely, a aj poslednú Ne až tak křehká, jak se původně zdálo... som si prečítala a bola to len moja hlúpa lenivosť, že som to nekomentovala v čase, keď som čítanie a predovšetkým komentovanie zanedbávala. a zaslúžim si ešte jeden

Ďakujem za túto super kapitolku, teraz môžem ísť v kľude a pokojne spať, budem dúfať, že onedlho sa objaví Edí





magorka

26)  magorka (30.12.2010 10:12)

vaaaaaaaaaaaahuuuuuuuuu Potřebuju odpočinek....právě jsem odskřípala zubní sklovinu :) Ambro já se klaním, já žasnu, smekám, volám vivat a sláva. TJB se tak úžasně čte... (a hele na konci na nás vykouknul Dr. Cullen )

ScRiBbLe

25)  ScRiBbLe (28.12.2010 18:08)

Konečně jsem měla tu možnost vrátit se a přečíst si tuto nádheru.

Pasáž s posledním rozbitým šálkem z matčiny sváteční soupravy mě naprosto odrovnala:'-( . Cítila jsem se stejně jako Bella.

John je úžasný. Nečekala jsem, ženěkdo z jejich odporné rodiny může být tak laskavý a milý.
Jak pro ni všechno zařídil, přepsal závět a zajistil jí peníze. A pak přišlo rozhřešení, čí je Jeremy.
Doufala jsem, že je Edwardů .
Ty jsi zabiják!!! Utnout to právě ve chvíli, kdy se na scéně objeví doktor Cullen? Já jen doufám, že máněco společného s Edwardem a že se zanedlouho znovu setkají.

Ambro, bylo to úžasné , díky!!!

Lioness

24)  Lioness (21.12.2010 21:07)

Dobře, ne růžová, ale oranžová to byla určitě. Děkuju.
John... jedna postava, která se už asi moc vyvíjet nebude. Jeden člověk, který ale dokáže vážně potěšit. Anděl seslaný Belle z nebe. Má vše, co potřebuje -peníze, styky - a dává jí to. Snad se vážně blízká na lepší časy. Snad brzo vyjde slunce.
Minimálně jméno Cullen tomu nasvědčuje. Že mě to nenapadlo! Sanatorium s nejlepšími experty... Nepochybuju o tom, že tam najde Edwarda. Třeba se on stane tím černým rytířem, který dodatečně pomstí Bellinu čest.
Víš, co je ale ironií? Komentáře pod pozitivní kapitoly se píší hůře... A to jsem si ji tak přála!

23)  Tru (19.12.2010 11:26)

Jsem zvědavá, vím to o sobě a mega moc se těším na další dílek, těď už to bude jen lepší a lepší, doufám:) Krásné, hodně jiné, než věci okolo.

giselle

22)  giselle (18.12.2010 16:25)

jsem unesena!
Tvoje povídka je sice trochu temnější, je jiná, zato velmi opravdová. jsi kouzelnice se slovy!
těším se, že tu naději, kterou jsi belle i nám v tomto dílku dala, přetavíš do podoby krásných věcí, které ty dva potkají a udělají je konečně šťastnými

máš můj neskonalý obdiv, ambro!

Astrid

21)  Astrid (18.12.2010 02:30)

Ambra, jedna z tých kapitol, čo vždy žasnem ako genialne píšeš.
Majkov otec - neotec ma dojal.
Vzťahy, presne, Ty dokážeš písať o vzťahoch, presne definovať, kto si čo myslí, a nieže by to bolo neodhadnuteľné, ale Ty to dokážeš s ľahkosťou napísať a to mi príde v tvojej tvorbe priam úžasné.
A ja, netrpezlivo čakám na ich stretnutie, otvorene to hovorím, potrebujem, chcem to hneď a zaraz.;)
Dik, za pekný diel.

20)  gabina (17.12.2010 23:52)

Úžasné, pán Newton prekvapil a kedže už je tu "starší" pán Cullen ,teším sa už aj na "mladšieho"

Yasmini

19)  Yasmini (17.12.2010 20:24)

Ambro kdybych nechtěla, tak to nečtu. Mě se tvoje povídky líbí ať jsou jakékoli. Máš v nich náboj, jiskru a já jsem jak zápalná šňůra :D:D:D:D neboj nebouchnu. O tom tohle je, být osobnost.

Y

Hanetka

18)  Hanetka (17.12.2010 20:21)

Tak hele, mě nikdo nezapudil. Jen prostě nestíhám. Omlouvám se, kapitolu jsem četla v běhu mezi cukrovím a přípravou besídky, pak mě dohnali ke klávesníci moji čerti a teprve teď, když jsem je konečně vložila, doháním resty. A jsem moc zvědavá, koho bude Carlisle muset léčit víc - jestli Edwardova syna z obrny, nebo Bellu ze závislosti. Ale našla jsem řešení... Belle ať naordinuje Edwarda a ta pak prostě jen vymění jednu závislost za druhou. Tak mu zbyde víc času na chudinku Jeremyho. Jestli má vážně obrnu, nevypadá to, že by došlo ke spontánní remisi... Já tak nějak pořád vidím toho klučinu z Už zase skáču přes kaluže a nějak mě mrazí. Nicméně se těším na pokračování, žádné ukládání se k ledu!!! Ještě znovu nastydneš, osobo.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek