Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se dotknete dna

 

Forks, stát Washington, začátek léta 1952


Nikdy jsem se nedozvěděla, jak přesně probíhala maminčina audience u Newtonových. Táta nakonec nezměnil svůj postoj, a aby – jak řekl – toho hajzla nemusel zabít, odmítl mámu doprovodit. Zlobila se strašně, ale nehnula s ním.

Moje přibližná představa vycházela jen z útržku rozhovoru, který jsem znovu zachytila z mé skrýše nad schodištěm. Jenže tentokrát nekřičeli, a když táta dovřel kuchyňské dveře, neproniklo přes ně už ani slovo. Neměla jsem odvahu zeptat se, co přesně se v Newtonovic salónu odehrálo, a když jsem ji později konečně sebrala, nebylo koho se zeptat.

„John u toho vůbec nebyl,“ říkala máma a zněla hrozně unaveně. „Nechápu, jak takovou věc může Karen řešit a rozhodnout bez manžela.“ Rozhodnout? Co proboha mohla paní Newtonová rozhodnout při prvním setkání s mou matkou? Srdce mi tlouklo jako splašené, znovu jsem křečovitě svírala zábradlí. Pocit, že se na mě valí další vlna, vlna, která mě tentokrát neodvratně smete, byl tak intenzivní, že jsem se skoro zalykala.

„Nechápu, že se nepokusila o nějaké… vyrovnání,“ odpověděl jí táta roztrpčeně.

„S tím jsem tam vlastně šla, čekala jsem, že to bude ponižující a že se nakonec domluvíme na utajených alimentech pro Bellu i pro to dítě.“ Tón, jakým vyslovila poslední dvě slova, mé běsnící srdce sevřel v mrazivém objetí. Máma moje dítě nikdy nepřijme, vždy pro ni zůstane jen fyzickým důkazem nenaplněných nadějí, které do mě vkládala.

„Ano,“ pokračovala, „řekla nějaké tři věty o tom, jak je to nemilé a že Mike je ještě moc mladý, ale strašně rychle souhlasila se sňatkem. A dokonce hned začala řešit detaily!“ Mámin úžas byl nefalšovaný.

„Možná… možná jsou to nakonec docela slušní lidi a jen se jim tak nějak nevyvedl syn. A prostě jen nechtějí, aby se dítě narodilo moc brzy po svatbě,“ pokoušel se táta najít nějaké rozumné vysvětlení pro nečekanou reakci Mikovy matky.

„To a možná -“ máma se zarazila. „Ne, to je hloupost. Prostě je to vyřízeno. Domluveno.“ Ano, moje trpká budoucnost po boku grázla, který mě znásilnil na ulici, byla zařízena a domluvena.

Setkala jsem se s ním o týden později, měsíc před svatbou. Přišel i se svou matkou. Byla to jejich první a poslední návštěva v našem domě.

Přestože jsem se poctivě snažila připravit se na to, roztřásla jsem se už v okamžiku, kdy jsem na příjezdové cestě uslyšela jejich auto.

„Běž do pokoje,“ pobídla mě rychle mamka. „Řeknu, že ti není dobře.“

„A nebudeš lhát,“ ucedil trpce táta při pohledu na můj najednou bílý obličej.

Schoulila jsem se na posteli a snažila se nemyslet na to, jak blízko teď je on. A jak daleko je Edward…

Když se ozvalo nerozhodné zaklepání, okamžitě jsem stála přikrčená v nejvzdálenějším koutě pokoje, čelem ke dveřím. Připravená bránit se. Připravená na všechno. Mlčela jsem, a tak se až po několika minutách dveře pootevřely a ozval se Mikův otrávený hlas:

„Můžu dál?“ Znovu jsem nedokázala promluvit. Dveře se rozletěly, ukázalo se, že balancuje s tácem plným našeho svátečního porcelánu.

Mike mi nese čaj? Ten odporný… člověk, který během pár minut dokázal, že budu nadosmrti nenávidět svoje tělo, mi teď nese čaj?

Vešel dovnitř, ale po dvou krocích se zastavil a popotáhnul. Rozhlédl se po místnosti. O mě sotva zavadil pohledem. Tolik se to podobalo té chvíli potom… Ucítila jsem bolest a uvědomila si, že křečovitě svírám kretonový závěs vedle okna. Levný okrasný kroužek s drátěnou ozdobou se mi zaryl do dlaně. Čerstvá vůně krve zesílila vzpomínku.

Konečně jsem našla hlas. Hystericky jsem se rozkřičela. Křičela jsem tak, že zvuk rozbíjejícího se porcelánu v mém jekotu úplně zanikl.

A pak Mike konečně zmizel. Byl tam táta a po chvíli doktor. Malé píchnutí do ruky. Bude spát, řekl.

Poslechla jsem ho.

Druhý den poslala paní Newtonová svůj první balíček. Nahoře byla vložená kartička:

Pro mou milou snachu!

Drahá Isabello!

Můj doktor říká, že tyto prášky jsou na těhotenské neurózy nejlepší. Ber je podle potřeby, zajistím Ti jejich pravidelný přísun.

K.N.

Poslechla jsem ji. Brala jsem je podle potřeby. Díky nim jsem nakonec nějak přežila svou svatbu s Mikem Newtonem. I když jsem si z ní pamatovala jen to, jak mi táta ještě před kostelem pevně svíral ruce a prosil mě, ať to nedělám. A jak mě pak v uličce před oltářem podpíral, protože mě zradily nohy.

Dokonce jsem díky zázračnému léku od Karen nějak zvládla i svatební cestu. I když z té jsem si nepamatovala nic. Stačilo vzít si o pár bílých kuliček víc, zavřít oči a nemyslet.

Možná kdyby to nebyl Mike, ale někdo laskavý, milující a něžný, snažila bych se v těch chvílích přivolat si Edwardův obraz. S Mikem jsem se naopak rychle naučila potlačit všechny vzpomínky na něj.

Má hanba a mé ponížení byly tak velké, tak bolestné, že jsem nesnesla, aby jim přihlížel byť jen Edwardův stín.

Po návratu z líbánek na nás čekal zařízený vlastní dům. Vlastní garáž a vlastní auto. Prostě naše vlastní soukromé peklo naservírované k okamžitému použití.

V naší vlastní hale, na leštěném stolku vedle telefonu, na mě čekala moje pošta. Všechny obálky byly otevřené. Stříbrný nůž na dopisy ležel vedle nich. Neranilo mě to. Ještě v tu chvíli jsem si myslela, že už mě nemůže nic ranit. Ale pak jsem našla rozbalený dopis od našich.


Holčičko,

doufám, že jsi v pořádku. Ty i dítě. Přeju Ti sílu. Přeju Ti, ať vše dopadne co možná nejlíp.

Dohodli jsme se s Karen, že bude pro všechny nejlepší, když se s maminkou odstěhujeme z města. John mi zařídil místo šerifa v jednom menším městě kousek od Seattlu. Takže jsem vlastně povýšil.

Až se usadíme, ozveme se Ti a určitě vás přijedeme navštívit. Pozdrav posílá i maminka.

Bello, líbám Tě a objímám.

Táta


Nikdy se neozvali a nikdy nepřijeli. Nevěděla jsem ani, kde žijí. Později jsem pochopila, že to bylo součástí dohody. Nebudou svým nízkým postavením kazit společensky čistý štít Newtonových. Byli by trapnou připomínkou poměrů, z kterých pocházím.

A tak jsem zůstala sama.

Vlastně ne úplně – čekala jsem dítě, které možná bylo Edwardovo. A měla jsem své zázračné pilulky.

 


Podzim 1953


Rychle jsem sbalila pár nejnutnějších věcí. Sousedovic děvče mi je pomohlo dát do auta. Jeremyho jsem posadila dozadu a připravila mu polštáře a deku. Měli jsme před sebou dlouhou cestu a já doufala, že jí většinu prospí.

Teď nás ale čekala nepříjemná, i když nutná zastávka. Před Newtonovic vilou stálo víc aut, než obvykle. Dnešní šaškárna měla zřejmě víc účastníků. Tím líp pro mě. Víc svědků, větší jistota, že si Karen nedovolí vyhrotit situaci.

Vzala jsem Jeremyho do náruče. Před hlavním vchodem jsem se několikrát zhluboka nadechla. Navzdory svému odhodlání jsem se třásla po celém těle. Nedalo se to potlačit. Přesto jsem dveře otevřela bez zvonění a rázně. Služky v hale zůstaly stát s otevřenou pusou. Dítě na večírku u Newtonů? Ne, jim jsem opravdu nehodlala nic vysvětlovat.

Nikomu jsem už nehodlala nic vysvětlovat.

Stejně prudce jako do haly jsem vtrhla i do salónu. Trochu mě zaskočilo ticho, které tam vládlo. U piána seděl jeden z hostů a pokoušel se o nějaký kus, který byl očividně nad jeho síly. Nejdál od dveří, v první řadě u leštěného tmavého křídla, seděla Mikova matka.

„Karen!“ zavolala jsem na ni ostře. Nezareagovala hned. Jako by nemohla uvěřit, že si někdo dovolil na ni jen tak pokřikovat. Nedokončená melodie zůstala viset ve vzduchu. Místnost se naplnila výbušnou směsí ticha, napětí a očekávání toho, co přijde.

„Jdeš pozdě, Isabello,“ řekla Karen tak tiše, jako bych stála jen pár centimetrů od ní. Přesto jsem ji dokonale slyšela.

Všichni ji slyšeli.

„Já nejdu na večírek,“ prohlásila jsem klidně. „Jdu si pro adresu mých rodičů. Je načase navštívit je. Určitě nejsem dobrá dcera, takhle je zanedbávat. Dáš, mi, prosím, tu adresu? Mám docela naspěch.“ Řekla jsem prosím, ale můj tón byl všechno, jen ne prosebný.

Karen na okamžik sevřela víčka a naučeným pohybem si přejela dokonale hladký uzel zlatých vlasů. Stejně zlatých, jako má Mike. A jako Jeremy nikdy mít nebude.

„Vyřídíme to v pracovně, ano?“ vyzvala mě sladce a zatleskala: „Vážení, bavte se klidně dál, hned jsem u vás.“

„Já počkám tady!“ zmrazila jsem její úsměv. Zaváhala jen na okamžik, a pak rychle zmizela ve vedlejší místnosti.

O minutu později mi jedna z cizích služek, najatých kvůli večírku, podávala malou tuhou kartičku popsanou Kareniným úhledným rukopisem.

Pod adresou a telefonem byla dopsaná jediná věta:

Nebudou ti chybět Tvé léky?

V tu chvíli se mi těch pár slov zdálo nedůležitých.


xxx


Ukázalo se, že mé rodiče uklidili do Marysville, městečka mimo hlavní cestu do Seattlu. Dorazila jsem tam dávno po setmění. Kvůli Jeremymu jsem se chtěla vyhnout nekonečnému popojíždění prázdnými ulicemi, a tak jsem zastavila na hlavní třídě a z budky vytočila číslo, které snad opravdu znamenalo tátu a mámu.

Zvedl to po prvním zazvonění:

„Swan.“ Proč v tuhle hodinu nespí?

„Tati! Tati, tady Bella! Jsem tady, ve městě, můžeš nás vyzvednout?“

O pět minut později vedle mě zastavilo policejní auto. Byl venku dřív, než utichl motor. Připadalo mi, že mě snad nikdy nepustí. Pak konečně povolil ten medvědí stisk, ale odtáhl se jen na nezbytně nutnou vzdálenost, aby se mnou mohl mluvit. Stále přitom pevně svíral má předloktí. Skoro to bolelo, ale tahle bolest byla utěšující, konejšivá.

„Jsi sama?“ V jeho hlase byla ukrytá hrůza z toho, že mi vzali dítě. Usmála jsem se:

„Tati, Jeremyho mi nikdy nevezmou. Nikdy! Zničili můj život a to stačí. Další jim nedám. Pojď,“ kývla jsem hlavou k autu.

Opatrně otevřel dveře a naklonil se nad sedadlo. Stáli jsme přímo pod lampou, skrze zadní okno se dovnitř dostalo dost světla. Táta překvapeně vydechl, narovnal se a s nevěřícným výrazem se mi podíval do očí.

„Vypadá jako…“

„Jo, tati, vypadá jako tvoje zmenšená kopie. Zřejmě se nikdy nedozvím, kdo je vlastně jeho otec. A teď už můžu říct, že jsem hrozně šťastná, že to tak je.“ Znovu mě pevně objal.

„Rychle domů, nenechávám maminku tak dlouho samotnou.“ Nechápala jsem, co tím myslí, ale poslechla jsem ho.

Objeli jsme sotva pár bloků a zastavili přímo před policejní stanicí. Bydleli v bytě nad ní, proto to tenkrát Newtonovi zvládli tak rychle – v Marysville bylo nejen místo, ale i volný byt.

Táta vzal do náruče Jeremyho, já popadla obě tašky.

Pomalu jsme vyšli po úzkých schodech. V malé předsíni se svítilo. Svítilo se i v pokoji, z kterého se ozýval nelidský nářek.

„Počkej tady,“ zašeptal táta a rychle mi podal malého. Nemusel to říkat. Ty zvuky mě omráčily, nedokázala jsem se pohnout, i když bych nejraději utekla před tím, co mě čeká.

Vrátil se za pět minut. V pokoji už bylo ticho. Vzal mě za loket a nasměroval mě do další místnosti. Rozsvítil lampičku. Uložili jsme Jeremyho do široké postele a posadili se na pohovku pod oknem.

„Máma je nemocná,“ řekla jsem, protože on teprve sbíral sílu. Mlčky přikývl.

„Dozvěděla se to pár dní předtím, než přišla na tvé těhotenství. Nic mi neřekla. Ještě dlouho potom ne. Ale to byl hlavní důvod, proč chtěla tu svatbu. Potřebovala vědět, že o tebe bude postaráno.“

Za dobu, co jsem žila s Mikem, jsem se naučila plakat tiše. Teď se to hodilo. Jeremy spokojeně oddychoval a táta si až po nějaké době všiml, co se se mnou děje. Neohrabaně mi podal kapesník. Když jsem si otřela oči a tváře a se slzami i zbytky líčidel, vyděšeně syknul.

„Ten hajzl…“ Natáhl ruku, jako by mě chtěl pohladit po bolavé tváři, ale na poslední chvíli se zarazil. Vzala jsem jeho velkou hrubou dlaň do své.

„Už je konec, tati, už na mě nesáhne.“ Oplatil mi můj stisk a smutně se usmál. „Stejně ho jednou zabiju.“

Mamince zbývalo pár týdnů. Než jsem k ní ráno šla, pečlivě jsem se nalíčila.

Umřela s vědomím, že žiju ve spokojeném manželství a že jsem přijela, protože mě za ní kvůli její nemoci poslala moje hodná tchyně a můj chápající manžel. Umřela, aniž by se dozvěděla, že je ze mě troska zbitá na duši i na těle, bez práce, bez peněz a bez domova.

Dva dny po jejím pohřbu dostal Jeremy vysoké horečky.

„Je mi to líto, paní Newtonová, ale je to jasná poliomyelitida.“ Nemusel mi vysvětlovat, co to znamená a co to může znamenat. Po Edwardově smrti jsem si o obrně zjistila všechno, co se dalo.

„Co dělají skutečně bohatí lidé, když jejich dítě dostane obrnu?“ zeptala jsem se doktora klidným hlasem. Rozhlédl se po malém pokoji a zatvářil se pochybovačně.

„Skutečně bohatí lidé jedou se svým dítětem do některého ze špičkových sanatorií. Při dobré rehabilitaci se dají docílit skoro zázraky.“

„Pane doktore, které sanatorium je podle vás nejlepší?“ Stále jsem dokázala neplakat. Přemýšlel jen chvilku: „Z těch bližších rozhodně to ve Wenatchee. Mají úžasné výsledky. Je to sice tak trochu konec světa, ale doporučuji to místo každému, kdo si to může dovolit.“

Když doktor odešel, čekala mě ještě jedna nepříjemnost. Vytočila jsem číslo, na které jsem chtěla jednou provždy zapomenout.

„Dobrý večer, vyřiďte, prosím, paní, že volala Bella. Jeremy je nemocný, budu potřebovat její pomoc.“

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

ScRiBbLe

14)  ScRiBbLe (09.12.2010 21:57)

Chjo:( , já nemám slov. Zase mi po tvářích tečou slzy:'-( . Zase jsem úplně sevřená! Co mi to děláš? Fňuk, to je tak smutný!:( Ona konečně opustí toho hnusáka odpornýho, vrátí se k rodičům a její matka zemře. Když jsem to četla, tak jsem si říkala, že už dál nemůžu. Vážně! Byla jsem už úplně na dně, ale četla jsem dál a přišla další rána. Jeremy je nemocný!:( Jediné, co mě drží, je tvůj slib, že bude HE . Ambro, je to tak krásně bolestné! Děkuji a strašně se těším na další !

13)  Contaester (09.12.2010 21:30)

Ááá, no to bylo zase skvělé.
Já jsem nevěřila vlastním očím, každá kapitola ubíhá tak rychle.
Je to jako magnet, přitáhnu se a už se neodtáhnu.
Ambro, byla to paráda!
Jsi skvělá!

ambra

12)  ambra (09.12.2010 21:10)

Berunky moje, odskakuju od lineckého a rohlíčků a prostě to prásknu - TAHLE POVÍDKA MÁ OD ZAČÁTKU NAPLÁNOVANÝ HAPPY END!!!!!!!!!!!!
Pokusím se na úkor Mite přidat co nejdřív další kapitolu, kde už se začnou rýsovat konečně ty nadějné vyhlídky...
Děkuju, že navzdory smutku, který tu dobrovolně berete na svá bedra, vám to stojí za písmenka...

milica

11)  milica (09.12.2010 21:02)

To je strašné, Ambro co jí to děláš?? To snad normální člověk nemůže přežít tolik hrůzy dopřej jí alespoň trochu štěstí prosím Krásné

Bosorka

10)  Bosorka (09.12.2010 19:32)

Ambro prosím kolínka si otláčím, ať to s ním dobře dopadne .
Přiznám se, že moje první myšlenka po přečtení této kapitoly byla - "Tak tohle prostě už nedám, to je moc!" Ale znám se a tak přiště s rukou třesoucí opět kliknu na TJM IV

Janeba

9)  Janeba (09.12.2010 16:39)

Ještě teď si máčím klávesnici slzami! Tomuhle říkám citový masakr! Většina věcí už tady byla naprosto výstižně napsaná a zrovna nyní bych se nechtěla opakovat! Je zvláštní a až s podivem, co lidská duše musí dokázat zvládnout a překonat! Ambro - stvořila jsi nádherně silnou a opravdovou Bellu, která je velmi zkoušená osudem! Podařilo se Ti napsat neskutečně dojemné, citlivé a strhující drama! Máš můj obdiv a poklonu ! Děkuji!

sakraprace

8)  sakraprace (09.12.2010 16:26)

Tak toto je fakt depresivní :( Hlavně, že je pryč od Mika a doufám, že to tak zůstane. Strašně jí i Jeremymu držím palce

7)  fixena (09.12.2010 16:17)

tak bell alespoň ví, že to dítě je edwardovo, ne? to je skvělý;-)
no a to ostatní:'-(

díky za tuhle povídku, je krásná, i když smutná.

semiska

6)  semiska (09.12.2010 16:00)

Strašně smutná kapitolka, ale krásná. Moc si přeju, aby Bella mohla žít šťastně bez Mike. ALe to asi nepůjde,co? NO, jsem fakticky zvědavá, jka tohle bude pokračovat a jestli Bella bude mít po boku v budoucnu hodného partnera a manžela... Jsme zvědavá, fkaticky moc.

Gassie

5)  Gassie (09.12.2010 15:39)

Ambro, smutné, dojemné a nádherné. Zase jsem dočítala s pocitem, že můj život je vlastně nádherná pohádka.
Po minulé kapitole jsem si myslela, že už to horší být nemůže. Právě jsi mě přesvědčila, že to ještě jde. Po tom všem, co si musela prožít jí onemocní syn. :(
Doufám, že už se konečně odrazí.

eMuska

4)  eMuska (09.12.2010 15:28)

A je to! Konečne sa oslobodila! Hoc jej zomrela mamka a Jeremy ochorel, ale snáď to všetko dopadne a ona sa stretne s Edwardom...
Prekrásne!

Lenka326

3)  Lenka326 (09.12.2010 14:36)

Ach jo, jakoby toho nebylo málo. Bellina maminka umírá, i když díkybohu, že ji ještě stihla a mohla se s ní rozloučit, ale vážně nemocný Jeremy, to snad už je moc. Jak to může všechno vydržet? Trochu mě děsí ty poznámky o práškách na nervy, kdoví, co z toho vyleze a hlavně, držím palce, aby se malý vyléčil. Opravdu už je na samém dně a nic horšího ji nepotká? Doufám a těším se na pokračování.

Hanetka

2)  Hanetka (09.12.2010 14:35)

Teda, tohle dno je tedy pěkně hluboké. Přímo Mariánský příkop.
Tak... a jsem zase na prach. Matka, která s vidinou vlastního nešťastného konce se snaží zbezpečit své dítě a nevědomky (nebo to nechtěla vidět?) ho svěří do péče peklu. To je prostě zlý sen. A Jeremyho nemoc... to sanarorium... teď by jen scházelo, aby tam byl jeden náš známý blonďatý vrchní lékař...

1)  katyka (09.12.2010 13:59)

No dobre, tak už som to trochu rozdýchala, hádam môžem niečo rozumného napísať. Ambra, máš úžasný talent. Ešte nikdy mi nebolo po prečítaní kapitoly tak mizerne ako teraz - ja viem, divná pochvala. Ale čo napísať na takúto kapitolu? Tak som sa do toho vžila, že mám pocit, ako keby sa to na mňa valila jedna rana za druhou, všetky rovnako hrozné, jedna beznádejná situácia striedajúca druhú. Len ako stebielka nádeje sa držím Tvojej vety, že "na dne už sme boli" a budem dúfať v svetlejšie zajtrajšky. Úžasné, ako vždy.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still