Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Twilight___Look_After_You_by_perfect_fairytale.jpg

Když se rozhodnete

 

Forks, stát Washington, začátek léta 1952

 


Vnímala jsem maminčiny podezřívavé pohledy. Bolelo mě, že se jí nemůžu svěřit, ale doufala jsem, že když přiznání dostatečně oddálím, nebude mě nutit k potratu. Nemohla bych žít s pocitem, že jsem zabila to jediné, co mi zůstalo po Edwardovi. Byla jsem naprosto přesvědčená, že jakmile dítě poprvé uvidím, okamžitě poznám, zda je jeho nebo… Na to druhé jméno, na tu druhou možnost, jsem nemohla ani pomyslet. Stačilo, že mě neustále pronásledoval ve snech, že jsem znovu a znovu prožívala ty chvíle na opuštěné ulici…

Přitáhla jsem si polštář a zdusila další záchvat pláče. Těhotenství mě zatím trápilo mnohem méně, než bych čekala. Moje bdělé hodiny patřily jediné myšlence – Edward je mrtvý. Nikdo mě nepřipravil na to, že je taková bolest ze ztráty možná. Ještě jsem si pamatovala zlomené matky, manželky a snoubenky, které za války navštívili zástupci Ministerstva obrany. Většina z nich se ale časem vrátila k normálnímu životu a některé vdovy se dokonce znovu vdaly. V mých dětských očích se smrt zdála něčím velmi vzdáleným a velmi přirozeným. Teď jsem ty smířené ženy nechápala. Moje utrpení neztrácelo dech – spíš naopak – jako by se se mnou každý den víc a víc sžívalo, dávalo mi občas minutu k volnému nadechnutí, ale jen proto, abych byla dost silná na jeho další útok.

Hodně jsem teď myslívala na maminku Angely Weberové, mé spolužačky. Ona jediná se vymykala. Když i půl roku po manželově smrti na plážích Normandie zírala na svět prázdným pohledem a stále se nevracela do kostela, ke své práci ve Spolku pro podporu našich chlapců a většinou neodpovídala na pozdrav, sklidila neúprosnou kritiku ostatních žen. I těch, které postihla stejná ztráta. Bylo neslušné truchlit víc než ostatní…

Já podle měřítek města měla právo na pár týdnů smutných očí. Byla jsem přeci nedospělá školačka, která přišla o svou první lásku. Když se mi maminka pokoušela domlouvat, nepoužila přesně tato slova. Ale já věděla, že k tomu časem dojde. Že bude mít nepřekonatelnou chuť mě probrat po zlém, když po dobrém to nejde… Už teď bylo mé chování na hranici skandálu. Tušila jsem další obavu svých rodičů – čím déle ze mě bude vyzařovat mé zoufalství, tím déle si to město bude pamatovat. A tím menší budou mé šance dobře se vdát…

Uvědomovala jsem si, že mou bolest násobí fakt, že ji nemám s kým sdílet. Pan Masen s dětmi se vrátil do Chicaga na Edwardův pohřeb a už tam zůstali. Zázračně se mu podařilo sehnat dobře placenou práci. Neměla jsem Edwarda a neměla jsem ani jeho hrob…

Chodívala jsem plakat na jejich opuštěnou verandu. Ještě jsem je tam slyšela, cítila, viděla…

Když dům po čtyřech týdnech koupila cizí rodina a já poprvé zahlédla neznámé lidi, jak se dotýkají všeho, čeho se dotýkával on, zhroutila jsem se. Teprve v tom okamžiku na mě ta skutečnost dolehla  plnou silou. Už nikdy jeho tvář, už nikdy jeho hřejivé laskající ruce, jeho zářivé oči, jeho smích, jeho hlas…

Už nikdy nemůžu být šťastná.



Podzim 1953


Čekala nás slavnostní večeře u Mikových rodičů. Musela jsem se soustředit, abych si vzpomněla, co se bude zajídat a zapíjet tentokrát. Další z řady bezvýznamných událostí, kterými Karen Newtonová dokázala zaplnit život sobě i své rodině.

Jeremy si hrál s děvčetem ze sousedství, které ho chodilo hlídat. Paní Newtonová na svých večírcích děti netrpěla, a ani její vnuk nedostal výjimku. Měla pro něj vyhrazena čtvrteční odpoledne – mezi kadeřníkem a pedikérkou. Přesto jsem cítila, že ho má ráda. Svým způsobem. Zahrnovala ho hračkami a sladkostmi a na piáně v Newtonovic salónu zabíraly jeho fotografie ve zdobených rámečcích nejvíc místa.

Opatrně jsem se nasoukala do šatů. Vyztužený korzet horního dílu na okamžik přilnul ke srůstajícím žebrům příliš těsně. Kousla jsem se do rtu, abych ovládla zasténání. S námahou jsem zvedla ruce k poslední úpravě vlasů (které mi ale Karen opět zkritizuje – podle ní vypadají příliš přirozeně) a hlavně k důkladnému nalíčení.

Pokaždé, když jsem z malé skříňky vedle zrcadla vytahovala lahvičku s líčidlem a pudr, vybavil se mi den, kdy jsem k těm nezbytným součástem svého přežívání přišla. Mike si několik měsíců po svatbě dával pozor a vyhýbal se mému obličeji. Když i tato zábrana padla, stal se ze mě poustevník. Zavírala jsem se doma, dokud modřiny nevybledly a otoky nesplaskly.

Jednou mě v tomhle stavu objevila Karen. Nikdy se na mě nedívala déle než dvě vteřiny, ale tehdy mě dostrkala k oknu, prstem mi zvedla bradu a pomalu otáčela můj obličej tak, aby si mohla podrobně prohlédnout výsledek práce svého jediného syna.

„Idiot,“ sykla rozzuřeně. Odtáhla mě do koupelny, otevřela svou kabelku a na umyvadlo postavila dvě malé skleničky. Během chvilky jsem vypadala téměř normálně. Spokojeně se usmála a natočila mě tak, abych se viděla v zrcadle. „Nesmíš ho dráždit, drahoušku, on má prudkou a vzpurnou povahu už od malička,“ vzdychla hlasem, který už zase přetékal láskou a pýchou.

Ještě ten den odpoledne mi poslíček přinesl krabici s logem Newtonovic portangelského obchodního domu. Obsahoval zásobu líčidla a pudru. Nejdražší značku, která se na Olympijském poloostrově dala sehnat.

Byla jsem připravená a nervózně pozorovala sloupkové hodiny v hale. Mike se ukázal jen odpoledne, bez jediného slova si vzal něco v lednici a zmizel v garáži. Tam jsem měla zapovězený přístup. Řekl mi, že pokud někdy zjistí, že jsem tam vkročila, zabije mě. A já neměla důvod o jeho slovech pochybovat. Když zazvonil telefon, zděšeně jsem nadskočila.

„Dům Mika Newtona,“ ohlásila jsem se.

„Isabello, vy jste ještě doma? Volám služce, abych se přeptala, v kolik jste vyrazili.“ Karenin hlas zněl jako žiletky.

„Já… omlouvám se, paní Newtonová, Mike se zdržel a já ho nemohu - “

„Neopovažte se dorazit pozdě,“ přerušila mě ledově. Telefon ohluchl. Sluchátko mi v ruce nečekaně ztěžklo. Na chvíli jsem zavřela oči.

Když pro něj půjdu, pravděpodobně mě ztluče do bezvědomí. Ale když přijdeme pozdě, jeho matka mu vynadá a on mě pak stejně ztluče.

Ochromeně jsem se vydala k bočním dveřím do garáže.

Dávno jsem věděla, že na strach, smutek a rány se nedá zvyknout. Zůstávají pořád stejně děsivé. Je jen možné smířit se s nimi a těšit se, až bude konec.

Já ale ještě nemůžu umřít. Mám Jeremyho. Nedokážu jim ho nechat a dovolit, aby z něj udělali to, co udělali z Mika.

Položila jsem roztřesenou ruku na kliku kovových dveří.

 


Forks, stát Washington, začátek léta 1952


Nakonec mě maminka přistihla při ranním zvracení. Plakala. Zoufale. Zklamaně. Křičela. Dala mi facku. Objímala mě.

„Bello, Edwarda jsem ti tolerovala jen proto, že jsem doufala, že to po škole skončí. Doufala jsem, že nedopadneš jako já, že si najdeš někoho… Nejsme žádná honorace, ale Edward… Oni jsou skutečná bída.“ Vždycky jsme měly nezvykle otevřený a vřelý vztah, teď se mnou ale poprvé mluvila jako s dospělou. Slova hledala těžko, napadlo mě, že se stále ještě ovládá, že kdyby mohla říct úplně všechno, co cítí, byl by to vodopád, který by smetl a pohřbil celou naši rodinu, celou tu iluzi spořádané domácnosti, ve které se pro návštěvy vytahuje lepší porcelán, ale punčochy se látají, dokud to jen trochu jde.

Mí rodiče vlastně prožili to, co já s Edwardem. Školní láska, dítě hned po maturitě. Tatínek teď už několik let marně čekal na postup, živořili jsme z mizerného platu zástupce šerifa. Během války maminka pracovala v Port Angeles v továrně na výrobu houní. Vypracovala se na vedoucí směny, vydělávala velmi slušné peníze, ale hlavně jsem na ní viděla, že je poprvé v životě skutečně šťastná. Že navzdory strachu, co je s tátou, se v ní probudila nějaká do té doby skrytá část její osobnosti, která se ukázala být tou nejdůležitější.

Ale s koncem války se vše vrátilo do starých kolejí. Zdánlivě. Maminka bloumala vzorně uklizeným domem a dlouze hledívala z okna v kuchyni, které vedlo na západ – směrem k Port Angeles.

Přála si pro mě jiný život. A mě teď čekal mnohem horší osud, než jaký potkal ji – život svobodné matky, kterou rodina otce dítěte nikdy nebude moci podporovat. Nejen ze mě, i z mých rodičů se stanou společenské mrtvoly. A mé dítě? Bastard s nulovými vyhlídkami…

Seděly jsme u kuchyňského stolu a pokoušely se vyplakat všechnu tu bezmoc a zoufalství. Přesto se mi trochu ulevilo – potřebovala jsem se jí svěřit. Zároveň jsem byla čerstvě otřesená z dalšího děsivého snu, ve kterém se ke mně Mikovy oči přibližovaly s hrůznou neodvratností.

„Maminko,“ zašeptala jsem v náhlém návalu slabosti. „Mně… stalo se mi něco…“

„Chceš říct něco horšího než to, že čekáš dítě s klukem, který už není?“ vzlykla. Nadechla jsem se a přinutila svou mysl a své srdce, aby na chvíli opustily mé tělo. Chystala jsem se vyslovit to, co jsem se tolik týdnů pokoušela zatlačit do nejhlubších vrstev vlastního nevědomí. Mamka si uvědomila, že její věta vystihla skutečnost. Vyděšeně na mě zírala uplakanýma očima. Natáhla se přes stůl a pevně mě chytila za ruku.

Ten hlas, který jsem slyšela, nemohl být můj. Zněl tak klidně a chladně…

„Ten večer, kdy jsem byla u Masenů, jsem u Andyho jídelny potkala nějaké muže. Někteří mě znali. Jeden šel za mnou. Utíkala jsem. Dohonil mě. Ještě na té ulici. Nešlo se ubránit… Nešlo… Byl to Mike Newton. Hrozně mi ublížil, mami…“

Naši jindy útulnou kuchyňku naplnilo dusivé ticho. Maminčin pohled se teď upíral do prázdna. Připadalo mi, že už se snad nikdy nepohne. Nakonec beze slova vstala, klekla si k mojí židli a objala mě kolem pasu. Až po chvíli mi její otřásající se ramena prozradila, že znovu pláče.

Když ke mně po nekonečně dlouhé době zvedla tvář, už neplakala. Měla zpět ten děsivě strnulý výraz. Natáhla ruku a pohladila mě po tváři.

„Bello, holčičko, zajdeme k Newtonům. Mike si tě musí vzít.“


xxx


Tu noc jsem usnula později než obvykle. Vzrušené hlasy z kuchyně mě probudily vzápětí. Po špičkách jsem vyšla na chodbu. Nikdy se nehádali. Nebo aspoň ne nahlas. Táta se vyhýbal přímým konfrontacím, utíkal před starostmi a před tím, že by i maminka mohla mít nějaká přání a sny…

Dnešek to změnil. Dnešek všechno změnil.

„Renée, do toho ji nemůžeš nutit!“ křičel táta. „Půjdu k Newtonům, ale jen proto, abych toho hajzla zabil!“ Pevně jsem stiskla zábradlí. Táta zněl opravdu odhodlaně.

„Na co si pořád hraješ, Charlie? Na zástupce šerifa? Nebojí se tě ani sousedovic děti! Nemáme ani floka, jak chceš vychovat Masenovic parchanta? Jak? A Bella? Máš jedinou dceru, proboha, a přeješ jí, aby skončila jako coura, na kterou si budou všichni ukazovat?“ Maminka křičela snad ještě víc než táta, ale její hlas prozrazoval, že jí slzy brzy vezmou razanci.

„Renée, mysli na to, co jí udělal! Jak bych mohl dopustit, aby na ni ještě někdy sáhnul? Nemohl bych se jí už nikdy podívat do očí!“

„Přestaň mluvit o sobě, Charlie! Tobě by bylo zle? Jak bude po zbytek života Belle? Mladý Newton je možná hajzl, ale je to nejbohatší rodina v kraji, postarají se o ně! A ten večer byl opilý! Jeho matka dohlédne na to, aby se k Belle choval slušně!“

„Jeho matka není pitomá, Renée, vykopne tě po pěti minutách! Všichni vědí, že Bella chodila s Edwardem! Proč by s tím měla souhlasit?“ Táta to trefil přesně. To stejné jsem na mámu křičela dopoledne já, když jsem se ji pokoušela přesvědčit, aby mě nenutila to udělat.

„Proč? Protože nechce skandál! Jistě, může podplatit ty kluky, kteří to viděli, ale my nemáme co ztratit, a i když mu nakonec nikdo vinu neprokáže, lidi na tohle tak rychle nezapomenou. A lidi jsou jejich zákazníci!“ Zábradlí v mé dlani zapraskalo. Máma nezahálela. Našla odpovědi na všechno.

Táta neměl další argumenty. Hádali se ještě několik hodin, ale bylo příliš zřejmé, kdo vyhrál.

Ani oni, ani já jsme ale netušili, že tím rozhodnutím o ně definitivně přijdu. A oni o mě.

 


Podzim 1953


Neotevřela jsem rovnou, i když mi v hlavě poskakovaly ubíhající vteřiny. Opatrně jsem zaťukala. A znovu důrazněji. Nic.

Teprve pak jsem nejistě pootočila klikou. Dveře se tiše otevřely. Ne dokořán, tolik odvahy jsem nesebrala. V úzké výseči ozářené matným světlem jediné lampy jsem viděla přední masku Mikova miláčka – nového Studebakeru Starliner.

Na zdi nad ním měl Mike soukromou galerii – poznala jsem Ritu Hayworthovou a Lanu Turnerovou. Ty ostatní byly oblečené moc málo na to, aby to byly herečky.

Na kovovém stolku u zdi stála zarovnaná řada lahví od piva.

A celý výhled byl podbarvený monotónní zvukovou kulisou. Pištivé ženské vzdychání se střídalo s Mikovým ochraptělým funěním doplněným o občasný krátký povel. Dělej! Ještě! Neflákej se!

Udělala jsem nerozhodný krok a pomalu nakoukla za dveře. V rohu garáže stál velký starý ponk. Mike u něj ale právě pracoval trochu netradičně. Jeho holý zadek se pravidelně pohyboval mezi roztaženými stehny Lauren Malloryové. Její odbarvené světlé vlasy nepřirozeně zářily na pozadí špinavé zdi. Měla zavřené oči. Rozmazaná rudá rtěnka udělala z jejích vzdychajících pootevřených úst podivný beztvarý otvor.

Modlila jsem se, aby dveře nezavrzaly.

Pomalu jsem vešla do domu. Nad telefonem jsem váhala jen chvíli.

„Tady dům manželů Newtonových,“ ozvalo se skoro okamžitě.

„Sáro? Jste to vy? Tady Bella. Vyřiďte prosím, paní Newtonové, že její syn právě šuká v garáži Lauren Malloryovou a že tudíž začátek večírku určitě nestihneme. Díky, Sáro,“ položila jsem telefon dřív, než se děvče zmohlo na odpověď.

Z pokoje zacinkal Jeremyho bezstarostný smích. I já se usmála. Po strašně dlouhé době. Rozběhla jsem se za ním a vzala ho do náruče. Okamžitě ho zaujal náhrdelník na mém krku.

„Pojď, chlapečku, pojedeme k dědovi a k babičce. Ty ještě neznáš. Budou se ti moc líbit,“ zašeptala jsem a zároveň cítila, jak si první slza prorazila cestu vrstvou líčidla na mé tváři.

Nenechám se zabít.

Kvůli mému synovi.

A kvůli mé lásce k Edwardovi.

 

 

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Nerissa

21)  Nerissa (01.12.2010 19:04)

Věděla jsem, že jsi začala psát novou povídku, ale dostala jsem se k ní až dneska a já... rozpadla jsem se na milion malých kousíčků a pak se pracně poskládala dohromady. Ta první kapitola tolik bolela a tahle byla skoro stejná, jen mi otupělost nedovolila to plně prožívat.
Ambří... je to dokonale bolavé! :'-(

Bye

20)  Bye (01.12.2010 15:28)

Tak, teď přemejšlím, kdo v téhle kapitole ztělesňuje největší zlo.
Mike? Ne, ten se chová předvídatelně, je to prostě tupý násilník.
Jeho matka? Ta má na Mikově osobnostním profilu nejspíš lví podíl. Její praktický zásah s líčidly mi nechal na jazyku hořkou pachuť.
Ne, žádný z nich není vítěz mé soukromé ankety. Tentokrát vyhrává Renée! Bože! Ona, matka, zdá se, že milující, je schopná svou jedinou dceru strčit do rukou někoho, kdo ji znásilnil? Já vím, ty její argumenty... Ale upřímně, je mi z ní špatně.
Díky za to, že je Bella tak silná. Málem jsem tu vyskočila a zaskandovala, když volala babě Newtonovic, že nedorazej!
Mám teď jen trochu obavy, co je v domě "babičky a dědy" čeká.
ambro, k tomu jak moc dobře je to všechno napsaný: tak moc dobře se vyjadřovat neumím, abych to dostatečně vyzdvihla. Takže jen... píp, píp, píp ;)

Bosorka

19)  Bosorka (01.12.2010 10:24)

Díky bohu (nebo spíše tobě) za to Ambro...

churinka

18)  churinka (01.12.2010 10:04)


Krásné,krásné,krásné(myslím krásně napsané, jinak obsah je síla). Úplně jiný pohled na EB. Mika je mi trochu líto, jelikož v originále mi přišel jako trouba, ale dobrosrdečný. Tady je to grázl se vším všudy. Bohužel i v normálním životě se takoví najdou. Bohužel.
Těším se na další kapitolku.

Silvaren

17)  Silvaren (01.12.2010 09:20)

Chjo, je mi líto, čím vším si musí Bella projít. Renéin přístup je sice pochopitelný, ale jen z části a rozhodně je neomluvitelný. Tolik tak krásně vyjádřené bolesti
Vzkaz pro paní Newtonovou je naprosto úžasný Snad už teď bude líp.

ScRiBbLe

16)  ScRiBbLe (30.11.2010 21:52)

Když jsem to tu zahlédla, tak si říkala - konečně! Vrhla jsem se do čtení, i když jsem věděla, že to bude bolet. A bolelo:'-( . Víš, ambro, četla jsem to už o půl čtvrté, ale až do této doby jsem nebyla schopna napsat komentář. Všechna ta její nezředěná bolest z odchodu Edwarda z jejího života - cítila jsem ji. Každé písmenko mě neuvěřitelně drásalo:'-( . Její matku bych nejraději , i když to s ní myslí dobře. Mikova matka je... nějak mi došly slova. Je zaslepená láskou ke svému synovi a za všechno, co ten parchant udělal Belle, si může - podle jejích slov - sama. Mike? O tom snad ani raději mluvit nebudu. Ambro, krásné, i když tak neuvěřitelně a surově smutné.:'-(

ambra

15)  ambra (30.11.2010 21:48)

Berunky moje, hrozně moc děkuju!!! Druhá obrovská pyramida žehlení se mi bude díky Vám zdolávat mnohem líp.:D Nemůžu Vám odpovědět na nic, protože to tentokrát nechci prokecnout, ale berte to tak, že na dně propasti už jsme byly. Slibuju, že hůř nebude

14)   (30.11.2010 21:44)

Kruté.
Inak sa to asi ani vystihnúť nedá. Veci, ktoré rozprávala Renné pribíjali jeden klinec za druhým do mojej rakvy. Pani Newtonová hrdá na syna... prišlo mi z toho zle.
Nová rodina v dome Masenovcov... odlúpilo sa mi zo zamrznutého srdca. Chýba mi Edward. Veľmi... Aspoň malý náznak, prosííím
Mike je... škoda reči. Typický príklad toho najhoršieho z chlapa. A v tej dobe ešte... Občas si hovorím, že som sa asi narodila do nesprávnej doby, ale v tých časov to tiež nebolo ktovie aké...
Charlie na mňa urobil dojem. Naozaj ozajstne obrovský.
Som na Bellu hrdá. Konečne robí správnu vec. Naivne budem dúfať, že jej dopraješ aspoň trošku šťastíčka.
Prvá kruťárna pri ktorej si dopredu neobjednávam happy end... vidíš čo so mnou robíš! Ešte si tieto drásajúce kapitoly zamilujem (už sa stalo;) ) a nakoniec mi aj tak bude jedno, či to bude mať šťastný koniec alebo nie. Vlastne, keď to vidím takto biele na tmavosivom, tak už to tak je.
Nech napíšeš čokoľvek, nech to skončí akokoľvek, ja to zhltnem aj s navijákom.


semiska

13)  semiska (30.11.2010 20:48)

Jsem ráda, že v sobě našla tolik síly, že se rozhodla ho opustit. Takového hajzla si nezaslouží. Dnešní pohled do minulosti byl opravdu velmi temný. Reneé mi malinko vhnala hněv do tváře, i když to asi myslela dobře svým způsobem. On ji jako to ... Chudák holka, nemá to jednoduchý. Prožila si svoje a určitě jí ještě čeká hodně překážek za klidem a štěstím.
Krásná smutná kapitolka.

Ewik

12)  Ewik (30.11.2010 20:28)

Ach můj Bože!!:'-( :'-( :'-( Hádka manželů Swanových mě málem srazila na kolena.:'-( A pak ty líčidla...:( Co jiného se mohlo v garáži skrývat, opravdu jsem tohle čekala. Ale, že bude mít Bella tolik odvahy odejít, to bych nečekala. Držím jim palce.
A teď jdu brečet do vany, ať si ze mě manžel nedělá srandu.
Bylo to moc krásně napsané. Děkuji

Janeba

11)  Janeba (30.11.2010 19:29)

:'-( Ach .. Ani nevíš, jak je mi smutno! Je až otřesné, co musí někdo protrpět, aby dokázal se nadechnout, říct si dost a odejít! Tleskám Belle za její okamžité rozhodnutí a doufám, že se ji to s Jeremym podaří:'-( Ambro - je to skvěle a mistrně napsané! Doufám, že od někud co nejdříve vydoluješ Edwarda, aby mohl po kousíčkách rozcupovat Mika Newtona! Díky!

10)  katyka (30.11.2010 19:10)

drásať dušu vieš naozaj dokonale. Toľko smútku a beznádeje, a tak úžasne napísané... Takže trpím s Bellou a cítim sa byť rovnako chytená v pasci ako ona. Neviem či mám byť rada za to, že sa vzoprela, alebo očakávať len to najhoršie. Niečo také, ako si na konci dovolila ona, sa neodpúšťa :(

Bosorka

9)  Bosorka (30.11.2010 18:57)

Ty mě holka drásáš....

8)  AMO (30.11.2010 18:30)

Je to kruté, ale bohužel na tu dobu, i pravdivé.Znám podobné příběhy od mámy a babičky.I tady u nás se hrálo na majetek a tím spojení správných lidí.Jen parchanti, jako Mike, měli vždy štěstí.
Jen si myslím, že útěkem si ještě přitíží a tím žalováním také .
Těším se na pokračování a na další strasti a snad, jednou, i slasti.
Omlouvám se u minulé kapitolky jsem nic nepsala,četla jsem ji v poklusu u účetní a byla krásná.Až do chvíle úmrtí a znásilnění.Pak jsem měla slzy v očích a říkala si,že v dalších dílech si to vynahradím,protože v tvé práci bývá i pohlazení .

sakraprace

7)  sakraprace (30.11.2010 18:26)

Co ti na to mám napsat?! Jdu si ještě jednou přečíst Ježíška, z této kapitolky, i když krásně napsané , mám depku

6)  gabina (30.11.2010 17:59)

Dúfam,že Bella nešla len na návštevu ale že skutočne od Mika odchádza

Lenka326

5)  Lenka326 (30.11.2010 16:53)

Krutý život, krutá doba. Radši být vdaná a denně se nechat bít a ponižovat, než by byla svobodná matka. Navíc tehdy se na domácí násilí prostě "nehrálo". Jediné možné vysvobození byl útěk. Ale bude útěk k rodičům stačit? Bohatý a známý Mike Newton přece nemůže dopustit, aby měl punc chlapa, co ho opustila žena. Jsem ráda, že Bella posbírala všechnu odvahu co měla, popadla syna a utíká pryč. Má naději. Teď by potřebovala i pořádný kus štěstí. Držím jí palce. Je to strašně smutné, ale zároveň skvěle napsané, takže se nemůžu dočkat, co jí čeká a tajně doufám, že něco mnohem mnohem lepšího.

4)  Contaester (30.11.2010 16:28)

No toto! :D Já věděla, že tohle nemá být čtení "jen pro začátečníky" :D :D :D :D Přesto jsem se do toho ale pustila, i když mi na stole leží učeního hromada.
Jako vždy to bylo perfektní, i když to plácám pořád.
Nemohla jsem se odtrhnout, krááásné ambro. Moc!

3)  tru (30.11.2010 15:42)

Jsem asi moc empatická, takže z téhle stránky moc kruté a z té druhé zajímavá kapitolka, jako kdyby jsme byli u toho...Těším se na babičku a dědečka:)

Gassie

2)  Gassie (30.11.2010 15:33)

Ambro, co se na tohle dá napsat?... Spíš co jsem po tomto schopná napsat...
Připadám si totálně rozebraná na součástky. Na to, že umíš podat beznaděj a zoufalství naprosto dokonale, jsem si už zvykla, ale tohle bylo ještě o kus výš. Působí to tak reálně...
Rozhodně to je ale krásná povídka a já doufám, že bude happyend. Protože potom, co si Bella musí protrpět, si štěstí zaslouží.

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still