Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/spole%C4%8Dn%C3%A1%20modr%C3%A1.jpg

Tuhle situaci jsem si vždycky toužila napsat, jenže je to tak strašně profláknuté, že jinde než v tak krátké povídce (snad předposlední kapitola) bych si to nedovolila.

Takže se omlouvám za neoriginalitu, berte to tak, že si plním sen :)

Dík, ženy ♥

 

Stála jsem před zrcadlem. Ani po takové době jsem si pořád úplně nezvykla, že se odněkud nepřiřítí Rose a nestrčí do mě, abych jí uvolnila její místo. Zbývalo mi pár minut, a tak jsem znovu sáhla po lesku na rty a po kartáči na vlasy. Nebylo to špatné. Obočí se pořád odmítalo srovnat do dokonale pravidelných oblouků, ale brada se zaoblila, uši jsem schovala pod rozpuštěnými vlasy a dokonce jsem poprvé v životě měla i něco jako lícní kosti. Ozvalo se tiché zaklepání a do pokoje vklouzla mamka. Objala mě zezadu a položila mi bradu na rameno.

„Vypadáš jako já před dvaceti lety,“ povzdechla si.

Nechápavě jsem se zamračila. „Rose vypadá jako ty, mami. Vlasy, oči, prsa, prostě všechno. Já jsem přeci celý táta,“ položila jsem si nad horní ret ukazováček v narážce na tátův knír. Máma se zasmála, ale zavrtěla hlavou. „Prsa mi narostly až po druhým těhotenství, do té doby jsem si áčkový košíčky vycpávala ubrouskama,“ zachichotala se. „Obočí mi upravuje kosmetička a vlasy si zesvětluju od šestnácti. Kdybych ti ukázala svoje starý fotky, uvěřila bys.“

„Takže se mám nechat vylepšit?“ nakrčila jsem nos. Uvažovala jsem o tom mockrát, ale i při pohledu na pitomou pinzetu se mi dělalo zle. Máma se rozesmála a objala mě pevněji.

„Ty jsi truhlík, Bello. Až když tě vidím, dochází mi, jak jsem byla pitomá, když jsem si myslela, že nejsem dost hezká. Moc ti to sluší, holčičko, Jacob je šťastnej kluk,“ líbla mě na tvář, trochu mě rozcuchala a popotáhla mi triko, i když se tím v mém výstřihu vůbec nic nezměnilo.

Jako na povel se pod okny ozvalo zatroubení. „Šťastlivec je tu,“ zakřenila jsem se.

 

 

„Čau, krásko,“ naklonil se ke mně a pevně mě políbil. Ještě celá omráčená z mámina vyznání jsem se na něj potěšeně usmála. Takhle mi říkal pořád, ale teď, když jsem věděla, že připadám hezká i někomu jinému než jemu, to znělo o dost věrohodněji.

„Jsi trapně přesný,“ mrkla jsem na něj.

„Přece nezačneme poslední ročník se zpožděním?“ vykulil oči v předstíraném zděšení. Trochu mi zatrnulo. Poslední ročník. Rok, kdy se budu muset definitivně rozhodnout, co dál. Rok, kdy budeme s Jacobem řešit, jestli můžeme a chceme aspoň zkusit spojit svou budoucnost. Rok, kdy za sebou definitivně nechám Forks a všechny bolavé vzpomínky.

Nebo ne?

Dokážu se někdy doopravdy oprostit od bolesti, která se, když jsem měla lepší dny, měnila v hořkost? Dokážu někdy doopravdy uvažovat o životě s člověkem, který se stal náhradníkem a smířil se s tím?

Jacob věděl, že jsem před ním někoho milovala. Věděl, že jsem se s tím nevyrovnala. On říkal zatím. Já říkala pořád.

„Jsi nějaká zamyšlená,“ pohladil mě zlehka po stehně. Ztuhla jsem a on to samozřejmě ucítil. „Promiň,“ omluvil se chladně. „Včera večer jsem měl dojem, že jsme v pohodě.“

Stiskla jsem rty, abych mu neřekla něco, co by mě později mrzelo. Jo, minulý večer jsme udělali významný pokrok. Aspoň z jeho pohledu. Občas bylo příjemné zavřít oči a nechat hormony, aby převzaly kontrolu. A já Jacobovi po půl roce opatrných pokusů nečekaně dovolila, aby mi sundal všechno kromě kalhotek. Byl nadšený. A popravdě taky… vzrušený. Hrozně moc. Vyrazilo mi dech, že takhle můžu na někoho působit. Navíc vůbec nebyl naštvaný, když celá ta hodinu trvající udýchaná záležitost neskončila ani u jednoho z nás tak, jak asi měla.

Začínala jsem propadat panice. Zdálo se, že mě Jacob Black doopravdy miluje.

„Jsme v pohodě, Jacku. Ale nikdy jsem ti netvrdila, že sis našel úplně normální holku.“ Mluvila jsem tiše, aby nezachytil vzdor, který se mě zmocnil pokaždé, když na mě zkoušel tlačit. Podíval se na mě a já poznala, že jsem ho neoblafla.

 

 

Před školou zastavil v už lepší náladě. Neuměl se dlouho zlobit, znala jsem jen málo takhle pozitivních lidí. Možná i díky tomu jsem byla schopná trávit s ním čas a dát mu aspoň nějaké city. Jeho dobrá nálada byla nakažlivá, vedle něj mi bylo prostě dobře. Až na občasné výjimky.

Vystoupili jsme, Jacob obešel auto a majetnicky mě vzal kolem ramen. Věděl, že tentokrát neucuknu. Dvakrát za sebou jsem ho nedokázala odstrčit. Blížili jsme se ke škole a on mával na známé z atletického družstva. Já se dívala pod nohy. Angela, moje jediná bližší kamarádka, se už druhý týden marně snažila zbavit letní angíny, takže jsem se mohla plně soustředit na své nemotorné nohy.

„Co ten taky kruci dělá?“ pronesl Jacob překvapeně a trochu zpomalil.

Automaticky jsem zvedla hlavu, ale neviděla jsem nikoho, kdo by mohl Jacoba vyvést z míry.

„Tamhle,“ zastavil se a pootočil nás oba tak, abych viděla na část parkoviště vyhrazenou pro učitele. O dveře nablýskaného černého SUV se někdo opíral. Nepoznala jsem ho hned – na očích měl výrazné brýle s tmavou obroučkou a telefonoval, takže mu většinu tváře zakrývala dlaň s telefonem.

Ale pak se pohnul.

Prostě si tím svým odvěkým způsobem sáhnul do vlasů a prohrábl je, jako by kontroloval, jestli je má dost rozcuchané.

Zatočila se mi hlava. Všechno ostatní na pár vteřin zmizelo. Byl tu jen Edward a to, co zbývalo z mého srdce. Když zachytil můj pohled, ruka s telefonem mu klesla k boku. Vypadalo to, že prostě přestal mluvit uprostřed věty. Jen jsme tam stáli a zírali na sebe přes školní parkoviště. Přes to samé místo, kde jsem ho dva roky vídávala, jak se vítá a loučí s mou sestrou, holkou tak krásnou, že nad její fotkou ve starých školních ročenkách vzdychaly další a další třídy sedmaček.

Myšlenka na Rosalii mě probrala. Takhle to bylo a bude vždycky. I když se rozešli před víc než rokem, i když už Rose měla svou skvělou kariéru a nového přítele, Edward pro mě vždy bude existovat jen jako kluk, se kterým chodila moje sestra. To, jak moc jsem ho milovala – to, jak moc ho pořád miluju – na tom nemohlo nic změnit.

Pootevřel ústa, jako by na mě chtěl zavolat, ale já sklopila hlavu, vzala Jacoba kolem pasu a nasměrovala nás zpátky do školy.

„Chodil s Rose tak dlouho a ty se s ním ani nepozdravíš?“ Jacob byl jako otevřená kniha. Samozřejmě si všiml, že uplynulá minuta byla mírně řečeno divná a v jeho hlase rezonovalo napětí a nejistota.

„Ten rozchod byl dost ošklivej,“ zahučela jsem. Můj hlas zněl cize a ochraptěle. „Nikde není napsaný, že se musím kamarádit se všema klukama, co je Rosalie přitáhla domů.“ Tohle nebylo fér. Chodila jen s Mikem Newtonem a pak s Edwardem, se svou velkou láskou. Ale udělat z ní tak trochu couru znamenalo zařadit Edwarda do neurčitého stáda Roseiných exkluků, kteří se kolem mě vždycky jenom mihli.

„To jsem netušil. Cullen měl pověst slušňáka.“ Jacob se ohlédl přes rameno. Byla jsem si jistá, že nachytal Edwarda, jak nás sleduje. Mimoděk jsem se přikrčila. „Vypadá nějak vystresovaně. Asi se v něm při pohledu na tebe ozvalo špatný svědomí.“

Zaskřípala jsem zuby. To kruci doufám.

 

 

Byla jsem tak rozhozená z ranního setkání – nesetkání, že jsem ještě nestihla začít přemýšlet o tom, co tu Edward vlastně dělá, když se objevil mezi dveřmi třídy na hodině anglické literatury.

V roli učitele, jak jinak.

Jestli jsem si ráno myslela, že se mi točí hlava, teď se se mnou pro změnu roztočil celý svět. Soustředila jsem se na pravidelné dýchání, protože omdlít mu pod nohy bylo to poslední, co jsem si přála udělat.

Zdrhnout bylo to první.

Panika na mě hrnula vír myšlenek. Z anglické literatury se nevyvlíknu. Ale mám dva další volitelné předměty, které pravděpodobně taky bude učit. Z těch bych se ještě mohla přesunout. Kamkoliv. Klidně na volitelný tělák. Horší už to být nemůže.

Pane bože, co tady kruci dělá? Jak přežiju deset měsíců v blízkosti Edwarda Cullena, kterému teď budu muset říkat pane Cullene?

Zajela jsem hlouběji do lavice a soustředila se na horní roh tabule. Soustředila bych se na cokoliv, jen abych se mu nemusela znovu podívat do očí.

Lehce si odkašlal.

„Ahoj, někteří si mě možná ještě pamatujete. Jmenuju se Edward Cullen a přesně v téhle třídě mě paní Bluryová naučila milovat knížky. Budu vás učit anglickou literaturu a taky volitelné literární předměty. Zaskakuju za slečnu Carterovou, jak asi víte, je na půlroční stáži v Evropě. Mám jen dvě ambice: Předat vás slečně Carterové s takovou úrovní znalostí, aby s vámi před závěrečnými zkouškami neměla moc práce, a taky…“ Odmlčel se a já udělala přesně to, proč tu pitomou pauzu zahrál. Podívala jsem se na něj. Jenže on se na mě nedíval. Když jsem se nenápadně ohlídla, abych zjistila, koho si tak zaujatě prohlíží, zachytila jsem Jacobův zamračený kukuč.

„…a taky,“ pokračoval konečně, „bych vás chtěl naučit milovat.“

Zalapala jsem po dechu.

„Protože i když vás v životě zradí kamarád nebo vaše holka, je tu něco, co spolehlivě zachrání vaše zlomené srdce. Už víte, co myslím?“

„Playboy s Pamelou?“ Alec, samozřejmě. Třída vybuchla. Během prázdnin jsme si od Alecových přitroublých vtípků stihli odpočinout, takže se teď dočkal patřičné reakce.

Edward se jen uculoval. Sklonila jsem se k lavici, aby nemohl vidět, jak si objímám hrudník. Bolelo, když vypadal šťastně. I beze mě pořád šťastný.

„Což není nic jiného než pokleslá forma literatury,“ mrkl na Aleca.

„Tak to asi nevíš, kdo všechno psal do Playboye,“ vyhrkla jsem. Ještě než jsem dořekla poslední slovo, byla jsem si jistá, že už nejsem rudá jen ve tváři, ale i na krku. Vlastně na všech viditelných částech svého těla.

Třída zmlkla, jako by ji zavalila lavina. Edward si prohrábnul vlasy. Tentokrát ne mimoděk. Nervózně.

„Představ si, že vím,“ řekl chladně a zadíval se do papíru, který držel v ruce, jako by si v zasedacím pořádku musel ověřovat, s kým mluví. „Takže Bella Swanová je náš první dobrovolník a do příště si připraví esej o tom, proč nemůžeme Playboy řadit mezi oceňovanou literaturu.“ Za zády jsem uslyšela ostrý nádech. Jacob zuřil. Ale ani zdaleka ne tolik jako já.

„A ještě drobnost.“ Místo vlasů si teď upravil brýle. „Sice si mě mnozí pamatujete jako studenta, ale uvítal bych, kdybychom zachovali běžné zvyklosti a vy jste mě oslovovali jako svého učitele.“

Odložil papíry a promnul si ruce. „Fajn, myslím, že teď už můžeme začít pracovat na vaší lásce ke knihám.“ Konečně se zase trochu pousmál a třída si jednohlasně oddechla.

 

 

Paní Copeová na mě zírala přes horní okraje brýlí. Zlaté obroučky. Žádné černé hipster hrůzy. I když mu samozřejmě pekelně slušely.

„Ty chceš jít na volitelnou fyziku místo volitelné evropské literatury devatenáctého století? Nechytila jsi tu angínu náhodou od Angely?“ Paní Copeová byla sarkastická mrcha. Nechápala jsem, že se mi její smysl pro humor dřív líbil.

„Je to problém?“ zaútočila jsem.

„Samozřejmě,“ ušklíbla se. „Při přebírání Nobelovy ceny za literaturu vznikne zhruba za třicet let okno jen proto, že se Isabela Swanová rozhodla zasklít své volitelné literární semináře. Z naprosto nepochopitelného důvodu.“ Znovu se na mě zadívala a já si byla jistá, že mi vidí až do žaludku.

„Prosím,“ zkusila jsem to po holčičím. Rose a její metody by si s touhle situací poradily okamžitě.

„Přijď za dva týdny. Letos je o fyziku ohromný zájem, ale jestli ti i za dva týdny budou literární semináře připadat tak… neperspektivní?... budu ochotná o tom znovu přemýšlet.“

Dva týdny? Ach bože…

Přikývla jsem a otočila se k odchodu. Edward se opíral o stěnu ani ne tři metry za mnou. Nemohla jsem si ani na vteřinu namlouvat, že neslyšel každé slovo. Odvrátila jsem se od jeho ledových očí a dala se na ústup.

Dohnal mě až skoro u jídelny.

„Tak počkej přeci,“ zafuněl mi u boku. „Nemůžu lítat po škole jako cvok.“

„Přejete si, pane Cullene?“ Jasně, že to nebylo fér. Ani kdyby stokrát chtěl, nepřipadalo v úvahu, abych ho ve škole oslovovala jinak. Jenže veškerá moje nahromaděná frustrace se soustředila na tuhle konkrétní pitomost.

„Musíme si promluvit, Bello.“ Pořád zněl jako dokonalý učitel. Vážně. Zodpovědně.

Ušklíbla jsem se. „Ve vaší pracovně, pane?“ zahýbala jsem významně obočím.

„Přestaň, prosím,“ vzdychl unaveně a já si okamžitě připadala jako ta nejpitomější puberťačka pod sluncem.

„Na kafe nemůžeme, veřejné prostory nepřipadají v úvahu,“ uvažoval polohlasně. Zajel prsty pod ty nemožné brýle a promnul si oči. Vážně byl unavený.

„Ještě chodí vaši spát tak brzo?“

Srdce se mi znovu rozletělo, ale navenek jsem zachovala přezíravý a uražený výraz.

„V devět, jako hodinky,“ přikývla jsem.

„Můžu se večer na hodinku stavit? Půjdu rovnou na zahradu, jestli to nevadí.“ Na okamžik znovu připomínal toho kluka ze starých časů.

„Tak jo,“ hlesla jsem.

Spokojeně se usmál, čímž mě znovu vytočil. „Pane Cullene!“ zařvala jsem za ním, když se vydal směrem k jídelně. Pár děcek z prvního stupně na mě vyvalilo oči.

„Co koukáte?“ zamračila jsem se na ně. „Člověk si od nich nemůže nechat všechno líbit, ne?“

 

 

Jako by to hodiny přehnaly s tequilou a pořádně to roztočily zpět. O nějaké tři roky a kousek. Seděl na naší zahradní houpačce přesně jako tehdy. Jenže tentokrát nehypnotizoval okno, za kterým se nakrucovala moje sestra, ale hypnotizoval mě.

Když jsem k němu došla a zastavila jsem se na přesně stejném místě jako tehdy, nechtělo se mi spoléhat na to, že si bude pamatovat náš rozhovor a vzala jsem mu jeho tehdejší první repliku.

„Ahoj?“

Usmál se. Pamatoval si to.

„Jak se pořád máš?“ přidal se k mé hře.

„Za těch pět hodin, co jsme se neviděli, pořád stejně. Ale díky za optání.“

Oba jsme se culili, jako bychom našli a vyhulili zásoby trávy z toho večera.

„Sedni si,“ posunul se a povzdechem to kouzlo zrušil.

„Raději ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kolem desátý mi volává Jacob. Neměli bychom to moc protahovat.“

„Jacob,“ zopakoval a podařilo se mu, že to znělo úplně prázdně.

„Jo, druhý nejlepší v ročníku, vzpomínáš?“ Nemohla jsem si pomoct, pořád to ve mně vřelo.

„Ještě se zlobíš,“ konstatoval.

„Chceš říct, že se mi divíš, Edwarde? Byla jsem malá pitomá holka a tys mě málem využil k tomu, abys vytočil mou sestru!“ Šeptala jsem, i když mě to stálo spoustu sil.

„To není pravda, Bello,“ zaprosil.

„Chceš říct, že to byla náhoda, když se tam objevila přesně v tu chvíli? Byl na tebe úžasný pohled! Dvouminutová hádka, pak spousta objetí a nakonec odjezd do hotelu, ze kterého jste tři dny nevylezli. Jo,“ zareagovala jsem na jeho vykulené oči, „moje sestra mě nezapomněla informovat. Vždycky mi říkala všechno. I to, co jsem rozhodně nechtěla slyšet.“

„Rosalii zavolala moje máma, Bello. Poznala, že máme krizi a myslela si, že se u nás pod vánočním stromkem a nad tvou čerstvě sešitou nohou usmíříme.“

„Což se taky stalo,“ zašeptala jsem.

„Jo, bohužel. Kdyby se to nestalo, mohli jsme si ušetřit tři měsíce hádek přes telefon.“

Tuhle část už jsem znala. Rose hned po Vánocích odjela do Kalifornie s pusou plnou slibů, že za vztah s Edwardem bude bojovat. Samozřejmě to neklaplo. Později mi vysvětlovala, že neměla čas ani na pořádnou depilaci, natož na hovory se svým klukem, který v tu dobu mrznul v NY a neměl pochopení, pro její skutečný potřeby.

Schovala jsem si obličej do dlaní. Tohle k ničemu nevedlo.

„Já se zlobím, Edwarde, a mám v úmyslu zlobit se na tebe dál. Je to jediná možnost, jak…“ Zatřásla jsem hlavou. Tohle se nedalo říct nahlas.

Na zápěstích jsem ucítila jeho prsty. Páčil tak dlouho, až mě připravil o mé krytí.

„Jediná možnost jak co, Bello?“ dožadoval se vysvětlení.

„Jak můžu existovat,“ trhla jsem rameny. „Jak můžu existovat ve stejný realitě, ve který budeš navždy bývalý kluk mojí ségry.“

„Tys na mě ještě nezapomněla,“ vydechl a jeho úžas byl upřímný.

Rychle jsem spolkla slzy, které nade mnou začínaly vyhrávat.

„Jasně, že jsem na tebe zapomněla,“ odsekla jsem a snažila se mu vykroutit. Nedovolil mi to. Místo toho si mě přitáhnul blíž. Mezi svoje stehna. „Zapomínám na tebe každý den. Ráno, sotva otevřu oči. Přes den tisíckrát, a večer, večer je jedno velké nekonečné zapomínání,“ vzlykala jsem mu do ramene, kam jsem se před ním znovu zkusila schovat.

„Ach bože, Bello, co budeme dělat? Přišel jsem ti říct svůj dospělý plán a teď si z něj nepamatuju ani písmenko,“ chraptěl mi u ucha a já si uvědomovala, že mě objímá čím dál pevněji. A že nemusím zavírat oči, abych pustila hormony na volno, protože moje tělo, moje mysl a moje srdce reagovaly na Edwarda pořád ve stejně dokonalém souzvuku jako vždycky.

Vlastně ne jako vždycky.

Bylo to tisíckrát silnější.

Zabořila jsem mu prsty do vlasů. Aspoň jednou jsem chtěla cítit tu pevnost a jemnost zároveň.

„Já vím, co budeme dělat, Edwarde. Začneme tím, že ti nezničíme kariéru. Dneska je to naposledy, co se vidíme mimo školu,“ řekla jsem a znovu se rozbrečela.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Janebka

30)  Janebka (01.06.2015 14:24)

Aááááá...au,
Děkuji!!!

Janebka

29)  Janebka (01.06.2015 13:43)

Ok, už můžu panikařit??!

eMuska

28)  eMuska (11.05.2015 18:32)

Ty si taká skvelá, až ma srdce bolí. Nádherný diel. Záver musím dať ešte raz.

matysekmj

27)  matysekmj (01.05.2015 22:44)

Ať je to téma originální nebo ne, od tebe to originál je a to bez debet musím utíkat na další, nedá se to zastavit

MaryAngel

26)  MaryAngel (01.05.2015 13:41)

Kam na tie hlášky chodíš? Predstieram, že ešte pracujem, aby som nemusela ísť chystať ten obed a dosť mi to kazí krytie, keď sa každú chvíľu pochechtávam pri počítači.

Marvi

25)  Marvi (30.04.2015 20:48)

No teda Bella je dospělejší než on :D :D No jsem zvědavá jestli se jim podaří tajit a mlžit... A jak dlouho to ještě bude trvat. Pádím na poslední část.

Ivana

24)  Ivana (30.04.2015 13:10)

Ty si originálna vždy a žiadna neoriginalita sa nekoná ani teraz. Mne sa to hrozne páčilo. Ale teda učiteľ a študentka. To bude aj nejaká moja tajná predstava.

SestraTwilly

23)  SestraTwilly (29.04.2015 22:41)

Takže Edward ako učiteľ .Hm ,zaujímavá situácia.No,ľahké to mať nebudú,ani jeden ako sa zdá. .

ambra

22)  ambra (29.04.2015 21:17)

Člověk míní, děti mění. Ještě chvilku

kala

21)  kala (29.04.2015 21:13)


začínám zjišťovat, že hodina může mít úplně jiný rozměr...

kala

20)  kala (29.04.2015 20:08)

Děkuju

ambra

19)  ambra (29.04.2015 19:45)

Díky, dívky, za hodinku bude poslední, tak snad vydržíte ;)

Anna43474

18)  Anna43474 (29.04.2015 17:05)

Nenávidím Tě

Jalle

17)  Jalle (28.04.2015 21:07)

Edward s okuliarmi... Vitaj v klube!
Milujem klasiku. Bella je zlatučká, veľmi sa v nej vidím.
Teším sa na záverečnú kapitolu.
Famózne dielo.

16)  betuška (28.04.2015 20:27)

Hanetka: to bola úchvatná básnička...
sa teda pripájam k hlasovaniu za šťastný koniec:p
a ulla perfektné vystihnutie mojich pocitov,cez kopírák
autorke

15)  Seb (28.04.2015 19:56)

Ty teda dovedeš vzít za srdce, krása. Děkuju!!!

DopeStars

14)  DopeStars (28.04.2015 19:53)

Tak toto som naozaj nečakala!! Bolo to riadne prekvapenie! Edward a pán učiteľ literatúry? :D nečakané, ale ten koniec.... juuu, som ale nadšená :D :D Teším sa na ďalšiu časť...

ambra

13)  ambra (28.04.2015 17:57)

Já su tak ščastná, děcka, že vám to stojí za pár slov . Hanetko, tys mě dneska rozbulela .

12)  Ulla (28.04.2015 17:28)

Panebože. Uhm. Nádech, výdech. Trochu se mi třesou prsty.
Děkuju. Tohle je dokonalý zážitek.

kala

11)  kala (28.04.2015 17:21)


potřebuji pokračování
děkuju

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek