Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/spole%C4%8Dn%C3%A1%20modr%C3%A1.jpg

Nějak se mi toho teď v práci i doma sešlo moc a nemám dost času soustředit se na něco pořádného, takže tohle berte jen jako psací rozcvičku (odhaduju to tak na čtyři kapitolky).

Být mladší sestrou krásné Rose Swanové není zrovna výhra. Ale být mladší sestrou, která je tak pitomá, že se zamiluje do kluka své perfektní starší sestry, to je teprve peklíčko...

Užijte si to ♥

 

Stála jsem před knihovnou a snažila se soustředit na svůj úkol. Vybrat si dost zajímavou knížku. A dost dlouhou. Musela mi vydržet celou noc. Roseino prozpěvování mě ale rušilo. Každou chvíli jsem na ni přes rameno vrhla naštvaný pohled. Možná některý z nich zachytila v zrcadle, před kterým se už dvě hodiny vylepšovala, ale jako obvykle jí moje výhrady byly naprosto ukradené.

Nakonec jsem to vzdala, svalila jsem se na postel, skopla tenisky a nepokrytě ji sledovala.

Moje sestra. Metr sedmdesát. Devadesát – šedesát – sto tři. Bráno odspodu. To vše korunováno hřívou přirozeně světlých vlasů a obličejem tak souměrným, že jste měli chuť sevřít vlastní hlavu do svěráku a něco s tou nedokonalostí na svém krku udělat. Aspoň já si to občas představovala. Jenže neexistovala sada nástrojů, která by něco svedla s mým nepravidelným obočím, špičatou bradou, pršákem a odstátýma ušima. Teda – možná existovala, ale na patnáctihodinovou narkózu jsem se necítila.

„Nechceš udělat vlasy?“ zavrkala na mě. Ty svoje upravila do měkkých vln, já svoje hnědé dráty jako obvykle stáhla do culíku.

„Zbytečný. Potřebuju, aby všechno zůstalo v rovnováze,“ ušklíbla jsem se a mávla rukou nad svým kostnatým tělem. „A navíc stejně nevystrčím nos. Mám spoustu čtecích restů,“ ukázala jsem druhou rukou ke knihovně.

Přistoupila ke mně, zatahala mě za culík a zkusila namotat na prst jeden z uvolněných pramínků, které mi padaly do očí. „Z toho čtení zblbneš. A navíc to máš přečtený všechno a nejmíň třikrát dokola,“ vyplázla na mě jazyk. Kupodivu i při tom vypadala roztomile. „Kdybys mě tak nechala, abych z tebe aspoň jedinkrát udělala holku,“ povzdechla si, když jsem se odtáhla od jejích tyrkysově nalakovaných nehtů.

„Jsem holka,“ zavrčela jsem. „A až to bude aktuální, něco se sebou provedu.“ Což nebude nikdy. Protože jediný kluk, kvůli kterému bych byla ochotná o něco se pokusit, by si mě nevšiml, ani kdybych vypadala jako supermodelka.

Jediný kluk, kvůli kterému bych byla ochotná udělat cokoliv, totiž patří mojí sestře.

 

 

Začali spolu chodit přede dvěma roky. Když se Cullenovi přistěhovali do Forks, byla to naprostá senzace. Rosalie se v té době asi podesáté rozcházela s Mikem Newtonem a zpočátku se zdálo, že Edward Cullen bude jen dočasná náplast na její lehce pošramocené sebevědomí.

Než se ale Mike vzpamatoval, ti dva se do sebe zamilovali. „Jakože za-mi-lo-va-li,“ slabikovala Rose zasněně večer co večer, když zalezla do postele a po ruce nebyl nikdo lepší pro její emocionální výlevy, než její šprťácká dvanáctiletá sestra.

Tehdy jsem si dávala polštář na hlavu a kvílivě jsem zpívala vlastní píseň s jednoduchým textem: „Já tě neslyším, vůbec nic neslyším, ani trochu tě neposlouchám!“ Rose to bylo jedno. Dál básnila o Edwardu Cullenovi. Nejdřív o jeho krásných očích a lícních kostech (tehdy jsem poprvé slyšela o tom, že i lícní kosti jsou důležité). Pak o jeho širokých ramenou. Jen o něco málo později o jeho dokonalém pevném zadku. A v těsném závěsu následovaly informace o jeho skvělé líbací technice a něžných a zároveň důrazných rukách… Některé večery jsem končila úplně ochraptělá.

Před pár měsíci se něco změnilo.

Ne, mezi Rosalií a Edwardem to bylo pořád perfektní. Jakože se pořád mi-lo-va-li. A samozřejmě i jeho lícní kosti a zadek a vůbec všechny ostatní části jeho těla zůstávaly stejně dokonalé, možná se dokonce ještě zdokonalovaly. A ano, Rose zůstal ten starý zlozvyk a každý večer mi líčila skoro všechno, co spolu prožili. Jenže já už si nezakrývala uši a rozhodně jsem se nesnažila ji překřičet.

Teď jsem jen tiše ležela na zádech, zírala na hvězdičky, které mi máma vylepila na strop, když mi bylo pět (a já je v sedmi přelepila tak, aby odpovídaly skutečnému rozmístění hvězd na obloze), a představovala si, že při všech těch super věcech, co stihl Edward za den vykonat, jsem na Roseině místě já…

Samozřejmě starší, chytřejší a hlavně… krásná. Z toho všeho jsem za půl roku dokázala jen vyrůst o půl centimetru (na výšku; nikde jinde mi centimetry bohužel nepřibývaly). A pak jsem zvládla ještě něco – v tichém breku jsem byla hotový mistr světa.

 

 

Netušila jsem, kdy se to stalo. Edward mi vlastně vždycky tak trochu lezl na nervy. Občas jsem se vrátila z knihovny moc brzo a našla jsem ho, jak se prohrabuje v mých knížkách. A ani se nesnažil o skutečnou omluvu. Jen občas pronesl něco jako „Jé, ty čteš Dostojevského!“ a díval se při tom na mě, jako by si až do té chvíle myslel, že jsem nejen malá a ošklivá, ale taky retardovaná.

„Ne, používám ho k zabíjení švábů,“ vyrvala jsem mu z ruky Zločin a trest a vrhla na něj pohled, jako by se tím švábem mohl stát klidně on. Zašklebil se tím svým speciálním způsobem – Rose tomu říkala Edwardův zvlhčující úsměv – a odkráčel. Bohužel sotva o tři metry dál. Tam se svalil na postel, aby se s Rose mohli muchlovat. Samozřejmě očekávali, že to budu já, kdo vypadne do obýváku.

Tak co se, kruci, pokazilo?

Dobře. Časem jsem si zvykla, že sahá na moje knížky. Přiznávám, občas jsem mu i nějakou půjčila. Jasně, výjimečně jsem byla ochotná podělit se s ním o svoje postřehy, když potřeboval doplnit esej o anglickém viktoriánském románu, kterou psal pro svou přihlášku na univerzitu.

Jen pár slov. Jen několik emailů, ve kterých kromě ahoj a díky nepadlo jediné slovo o mně nebo o něm. Nebo dokonce o nás. Nic jako my nikdy neexistovalo a existovat nebude.

Jen by to měl někdo vysvětlit mojí pitomý hlavě.

 

 

Po šesti měsících utrpení, které bylo o to horší, že jsem ho musela zoufale skrývat, mě čekalo vysvobození.

Nebo peklo.

Rose a Edward měli po zkouškách a za měsíc, v půlce prázdnin, měli společně odjet na univerzitu.

Na druhý konec země.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že už nebudu muset brečet potichu.

 

 

Byl pátek, naši odjeli na víkend na chatu Billyho Blacka, a dali tím Rosalii tichý souhlas, aby rozlučkový večírek letošních maturantů proběhl u nás. Samozřejmě spoléhali na to, že na tu sběř nakonec dohlídne jejich vzorná abstinující mladší dcera, která s rouškou na nose zvládne uklidit i neomezené množství zvratků (tohle byl ověřený fakt, moje společenská sestra pořádala tajné párty každé dva měsíce).

Mělo to být veliké. A já z toho poprvé vycouvala. Představa, že budu celý večer v jedné místnosti s Edwardem a že se budu zase dívat, jak objímá a líbá moji sestru, byla nad moje možnosti. Oznámila jsem Rosalii, že si pustím něco do sluchátek (něco ještě uřvanějšího, než co bude hulákat v obýváku) a budu si celou noc číst. Nebrala mě vážně. Nikdo mě nebral vážně.

Možná jen Edward. Když se mi podařilo opravdu dobře rozebrat Nicolase Nicklebyho. A to mi už nějakou dobu nestačilo.

 

Probíhalo to jako obvykle. Spousta piva, trávy a uječené muziky. Sluchátka jsem vzdala. Neměly šanci. Každých deset minut se někdo pokoušel dostat do naší ložnice. Samozřejmě jsem se zamkla a samozřejmě mi bylo jasné, kam zamíří ti, co v prvním možném pokoji neuspěli. Jen jsem doufala, že i s tímhle je mamka smířená a má představu, jak si vydesinfikovat postel.

Kolem třetí opadla největší vřava a já to nevydržela. Hodila jsem na sebe džíny a bosky vyklouzla ven. Opatrně jsem nakoukla přes zábradlí. Rose stála uprostřed hloučku spolužáků – samozřejmě to byli většinou kluci – a zvonivým smíchem reagovala na něco, co právě řekl ten pitomec Newton. Musela to být fakt pecka, vzhledem k tomu, že se musel opírat o židli, aby se udržel na nohou.

Edwarda jsem nikde neviděla.

Seběhla jsem dolů a přes kuchyň, která aktuálně připomínala fotky z domů po náletu, jsem proklouzla na zahradu. Každý představitelný kout zaplnily muchlující se dvojice. Na houpačce seděla jediná osamocená postava. Čekala bych, že se uprostřed tichého smíchu a hekání bude cítit divně, ale vypadalo to, že Edward Cullen je plně zaujatý vlastními myšlenkami. A možná taky trochu pohledem na svou holku, která si bez něj docela dobře vystačila. Ze zahrady ponořené do tmy měl do jídelny až nepříjemně dobrý výhled. Na chvíli mnou projel pocit, za který jsem se hrozně stydívala a nikdy bych nepřiznala, že se u mě dostavuje pravidelně a nepříjemně často. Styděla jsem se za svou sestru. Několika rychlými kroky jsem došla k houpačce a zastoupila jsem Edwardovi výhled.

Zvedl hlavu a nechápavě se na mě zadíval. „Ahoj?“ řekl, jako by mě chtěl slušně požádat, ať vypadnu. Najednou mi vyschlo v krku. Uvědomila jsem si, že takhle blízko jsem se k němu nepřiblížila už pár měsíců. Vlastně přesně šest měsíců. Celou tu dobu, co mi jeho přítomnost způsobovala bolest. A taky spoustu jiných věcí, na které jsem se zoufale snažila nemyslet. Teď ale bylo pozdě na to, abych se prostě otočila na patě a utekla. Rozhodně bych se nemohla vymlouvat na opilost. A jeho bych nemohla obvinit, že byl opilý. V ruce sice držel pivo, ale jako obvykle to pro něj spíš byl doplněk. Vsadila bych se, že bylo úplně teplé.

„Ahoj,“ vymáčkla jsem ze sebe konečně. A samozřejmě nejdementnější fráze všech dob – „Jak se pořád máš?“

Překvapeně zvedl obočí a zašklebil se. „Za těch pět hodin, co jsme se neviděli, se v mým životě neudálo nic zásadního, ale dík za optání.“ Mechanicky si cucnul piva a dvě vteřiny se zdálo, že mi ho vyplivne pod nohy. Nakonec statečně polknul. Díky tomu jsem měla dost času uvědomit si, že stojím zády k osvětlenému oknu a on tudíž nevidí, jak jsem rudá.

„Promiň,“ usmál se a mě zabolelo u srdce tak strašně, až jsem lapla po dechu. „Nějak to na mě dolehlo. Konec školy a tak. Nechceš si sednout?“ Posunul se a houpačka zavrzala. Zírala jsem na místo, které mi uvolnil, a myslela na to, že dřevo bude ještě teplé od toho, jak na něm seděl tím svým dokonale pevným zadkem. Roseina formulace mi ji připomněla a já se ohlédla, jestli už konečně vytvořila bezpečnou vzdálenost mezi sebou a Newtonem. Celá skupinka ale někam zmizela. Doufala jsem, že nehrajou uprostřed obýváku flašku.

Otočila jsem se, zhluboka se nadechla a posadila se. Dřevo opravdu hřálo a to teplo se mi okamžitě rozlilo do celého těla.

„Tak jak se máš, Bello?“ zeptal se v narážce na mou stupidní otázku. Jenže to vůbec neznělo ironicky. Usmíval se, ale jeho hlas zněl vážně. Doopravdy mě bere vážně, pomyslela jsem si. Musela jsem stisknout rty, abych mu neřekla to, co se mi okamžitě vecpalo na jazyk.

Jo, celkem by to šlo, až na to, že je mi čtrnáct, nemám prsa a miluju tě, takže chápeš, že to není žádná hitparáda.

„Většinou jako někdo, kdo moc čte a přitom chodí na státní střední ve městě, jako je Forks,“ zabručela jsem místo toho. Hlasitě se rozesmál a já sebou překvapeně trhla. Když mě ale vzápětí vzal kolem ramen a stiskl mi paži, trhnutí se změnilo ve ztuhnutí. Trvalo to jen půl vteřiny, ale dalších deset minut jsem se snažila uklidnit zcvoklé srdce.

„To se poddá,“ znovu zvážněl, ale hlavu nechal pootočenou a zadíval se mi do očí. Takhle zblízka se na mě nikdy nedíval. Ne doopravdy. Nedýchala jsem. „Vůbec si nejste podobný,“ zavrtěl hlavou. Když jsem si uvědomila, na co naráží, rychle jsem sklonila hlavu, aby nezachytil můj výraz. Nestihla jsem to. „Ježiš, promiň, Bello, nemyslel jsem to tak, jak si myslíš, že jsem to myslel. Bude z tebe hezká holka, jen prostě… vůbec nevypadáte stejně.“

„Raději už mlč,“ okřikla jsem ho a prudce vstala. Houpačka se nepříjemně naklonila a jemu chvíli trvalo, než získal ztracenou stabilitu. Přitom mu na džíny cáklo trochu piva.

„Taky si dost často nejsi podobný,“ vyhrkla jsem, než jsem se dala na útěk.

„Bello…“ Nevolal na mě. Znělo to spíš jako povzdech.

 

O hodinu později vběhla Rosalie do pokoje a rychle začala sbírat nějaké věci do kabelky.

„Ty někam jdeš?“ zamžourala jsem na ni.

Snažila se potlačit úsměv. Nakonec to nevydržela. Sedla si ke mně na postel a vyklopila to.

„Edwardovi rodiče taky odjeli. Je nám osmnáct, Bello. Chci to udělat, ještě než odjedeme. Nechci odsud vypadnout s cejchem panny.“

Vyskočila a zaběhla do koupelny. Měla jsem čas spolykat první příval slz. Věděla jsem, že spolu dělali skoro všechno. Ale celou dobu jsem se utěšovala, že tamto ještě pořád ne. Jako by záleželo na tom, jestli se to stane teď nebo za měsíc.

„Tlačil na tebe?“ zavolala jsem za ní roztřeseným hlasem.

Odpověděla mi až při odchodu.

„Co myslíš?“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Janebka

23)  Janebka (01.06.2015 13:00)

No páni!!! Mylovaná ambřičko, vůbec nevím, co napsat. Merlin zaplať za tvoje... "Nějak se mi toho teď v práci i doma sešlo moc a nemám dost času soustředit se na něco pořádného, takže tohle berte jen jako psací rozcvičku...", protože pokud by ses navíc mohla i soustředit, fakt by už bylo po mně. Takhle jen doufám... ... opravdu moc doufám, že to ti dva ustojí a zvládnou, protože je myluješ jako já.
Děkuji!!!

eMuska

22)  eMuska (11.05.2015 18:12)

Ahhh, ja si túto psychológiu tak užívam, si úžasná, ďakujem.

matysekmj

21)  matysekmj (01.05.2015 22:01)

Tak to nám začíná zajímavě 14??? tak to teď určitě uplyne nějakej ten rok, co?
Díky Ambřičko za písmenka utíkám na další

MaryAngel

20)  MaryAngel (01.05.2015 13:12)

K čítaniu ff poriadne dlho nedostala (hádam to už bude rok ), vzhľadom na okolnosti som všetko tak nejako obmezdila, pracovala, písala... tak že som dnes prvýkrát zlomila svoje odhodlanie a keď som videla, že toto má 4 časti, to nebude žiadny prehrešok... a ja teda úplne strácam slová! Parááádne! Až ma štve, že som s tým nezačala ráno, aby som to mohla zhltnúť spolu a nemusela ísť teraz chystať obed. Som neskutočne zvedavá! .

Jalle

19)  Jalle (28.04.2015 20:27)

ups, trošku meškám ale už to dobieham
Bella knihomoľka- milujem

ambra

18)  ambra (28.04.2015 12:49)

Hani!!! Kde ty se tu bereš?

Hanetka

17)  Hanetka (28.04.2015 10:57)

Tak už mi to řekni,
že jsem ještě malá,
že se mi ta láska
k tobě jenom zdála,

tak už to jen řekni,
že mě to zas přejde,
že do mých snů časem
někdo jiný vejde...

Jenže já vím dobře,
že už je to pasé,
když o tobě sním jen
roky zas a zase.

Maruško...

16)  Kulisek (26.04.2015 19:44)

Jéé to je tak ... nemám to slovo ale prostě - nedokonalé postavy v dokonalém příběhu

Marcelle

15)  Marcelle (26.04.2015 14:08)

Ambruše :) ty uděláš všechno, abys nemusela dopisovat rozepsané viď? Ale stejně tě miluju vždycky mě dostaneš

ambra

14)  ambra (26.04.2015 12:15)

Za chviličku bude dalšíB) .

piky

13)  piky (26.04.2015 10:44)

Jůůů

SestraTwilly

12)  SestraTwilly (25.04.2015 21:10)

Zaujímavé:) .Rose a Edward,trochu nezvyčajná kombinácia,ale...??? Ako ťa poznám,ono to nebude len tak ,ono sa to ešte niekoľko krát skomplikuje .Takže som veľmi zvedavá ako ;) . Super Maruška

ambra

11)  ambra (25.04.2015 12:15)

Seb, děkuju . Jestli dnes urvu hodinku, mohla by být večer další:)

10)  Seb (25.04.2015 08:02)

Fajn začátek a jsem neskutečně zvědavá, jak to máš dál vymyšlené. Rosalie a Edward to je pro mě nestravitelný pár.
Chudák Bella:( Bude líp, že?
Děkuju.

9)  betuška (24.04.2015 22:02)

pre nás dobre my máme novú skvelú poviedku

ambra

8)  ambra (24.04.2015 21:57)

Vy jste prostě úžasné!
betuška, takový nějaký týden mám za sebou a prostě jsem potřebovala hodinku vypnout. No a takhle to dopadlo .

7)  betuška (24.04.2015 21:48)

tak toto presne som dneska potrebovala...po práci (od siedmej do devätnástej s cestou) a dalšou dvojhodinovou šichtou doma, aby zajtra rodina neumrela bo som opať v práci;) sa nesťažujem, do práce chodím rada, akurát ma bolia nožky a "TOTO" som fakt potrebovala...
chudák bella,protivný vek, pamätám jak dnes...a to nemám staršiu sestru ala rosalie, ale moja vypadá jak ja , ale tolko isto mindrákov a prečítaných kníh;) a našťastie žiadny edward to už by som asi v štrnástich neuniesla
skvelá oddychovka

DopeStars

6)  DopeStars (24.04.2015 21:27)

Wow, super nápad! teším sa na to, ako to bude pokračovať, najskôr nejakým časovým posunom? žeby? Som zvedavá čo bude nasledovať... tie tvoje nápady ma nikdy neprestanú udivovať!

Empress

5)  Empress (24.04.2015 21:13)

Neopätovaná láska býva fakt neskutočne boľavá, i keď v mnohom zvláštne krásna. Ale mať to v tzv. priamom prenose, keď objekt túžob máš rovno pod nosom... To musí byť priamo na nevydržanie.:( :'-(
Ambri, úžasný začiatok, zase si ma lapila o svojich sietí a ja sa teším na pokračovanie

Fanny

4)  Fanny (24.04.2015 20:47)

Jak ty to děláš... Sakra, jak ty to děláš!
Je mi jí tak líto, do háje! Ale to nic nemění na tom, že hltám každý slovo.
Perfektní!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still