Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Tak%20to%20je%20haluz%2001.jpg

Všichni jsme se na sebe nejistě zadívali. Bylo to, jako by mezi námi probíhala tichá domluva, jejíž hlavním tématem bylo, zda věřit nebo nevěřit Ave…

9. kapitola

Emmett

„Teď zmizíme zadním vchodem,“ prohlásila Ave a telefonem přivolala limuzínu.

Všichni jsme na ni jen překvapeně koukali.

„No co? Nejste jediní slavní a teď odsud zmizme, než budou chtít, abych zazpívala,“ prohodila a vydala se k zadnímu východu z budovy.

„Jak jako zazpívala?“ nechápala Rosalie.

„Možná vypadám jako Avril, ale nejsem. A taky nezpívám,“ prohlásila.

„Jsem v šoku,“ zhrozil jsem se.

„Jo, jasně. A ty bys určitě dostal Oskara, že jo?“ odsekla.

„Zdá se mi to? Nebo právě urazila naše herecké umění?“

„Sklapni, Emmette!“ usadil mě Jasper.

„No, tak teda jo.“

Rozhodl jsem se tedy raději mlčet, ale jenom prozatím. Ave přece slíbila, že nás dostane domů. Zatím jsem neměl žádný důvod nevěřit jí, ale přesto jsem k ní přistupoval s jistou rezervou.

To ona nás do toho přece dostala…

Alice

„Takže, my nejsme skuteční?“ zeptala jsem se a vyslovila tak to, co nás všechny trápilo. Teď, když jsme se ocitli v bezpečí a na sedadlech limuzíny, mi to přišlo jako docela dobrý nápad.

„Jste jen v jiné realitě,“ odbyla mě Ave a ujišťovala se, že řidič za diskrétní plentou opravdu nic nevidí a ani neslyší.

„Vážně? Co když jsme jen herci, co jim přeskočilo a teď si skutečně myslí, že jsou ty postavy. Nejspíš jsme se do nich až moc vžili…“ uvažoval Emmett nahlas.

„Dobře, tak znova. Tohle je jen jiná realita, dimenze. Říkejte si tomu, jak chcete, ale pravda je, že existuje tenhle svět, váš svět a spousta jiných světů. A ve všech se vyskytuje někdo, kdo je jako vy,“ vysvětlovala.

„Co ta Stephenie Meyerová?“ nechápala jsem.

„Jo, no, to je tak. Někteří lidé jsou vnímavější než jiní a může se stát, že se ve snu ocitnou za hranicí vlastního světa. Kde myslíte, že Tolkien přišel k Pánovi prstenů a Lewis k Narnii…?“

„Co Alenka v říši divů? Nebo Země nezemě?“ přerušil ji Emmett a my všichni jsme otráveně protočili oči.

„Pokud vím, tak tohle není ten případ…“ Zavrtěla hlavou a vypadala trochu rozladěně.

„Byla jsi v Narnii, nebo ve Středozemi?“ pokračoval Emmett ve vyslýchání.

„Byla jsem na spoustě míst, ale ne na všechny mám právě příjemné vzpomínky a vy byste o nich neměli vědět vůbec,“ odbyla ho vážným hlasem.

Zřejmě chtěla pokračovat ve vysvětlování, ale to by nebyl Emmett, aby ji nechal...

„Ale víme,“ namítal.

„Jo, evidentně v jedné takové jsme,“ přidal se k němu Jasper.

„Evidentně,“ potvrdila Ave nevrle.

„Takže?“ zeptala se Rosalie.

„Nepatříte sem. Já jsem na rozdíl od vás uzpůsobena tomu, čím jsem. Nenechávám za sebou zamrzlý svět jako vy.“

„Zamrzlý?“ nechápala jsem.

„No, ano. Bez vás nemůže pokračovat, proto zamrzl. A proto musíte zpátky,“ řekla s rozhodným výrazem ve tváři.

„Jak jako zamrzl?“ nechápala jsem stále. Nedovedla jsem si to totiž dost dobře představit.

„Nemůžu vám tu všechno vysvětlovat. Stejně to nepochopíte. Je jen málo z naší rasy, kteří skutečně dokáží to co já.“

„To, že světy můžeš procházet neznamená, že bys to měla dělat. Strkáš nos, do čeho nemáš a pak to takhle dopadá,“ rozčiloval se Edward.

„Nedělám to pro zábavu,“ ohradila se ublíženě.

„Tak proč?“ zeptala jsem se.

„Protože někoho hledám,“ přiznala.

„Koho?“ naléhala jsem.

„Svého bratra. Umí to co já, ale bojím se, že ještě neví, jak se jeho schopnost používá, takže někde uvíznul. Jenže je tolik možností a já netuším, kde může být. Proto procházím světy křížem krážem a hledám ho.“

„Chceš říct, že… To je přece jako hledat jehlu v kupce sena,“ namítla Rosalie.

Musela jsem uznat, že to byla opravdu dobrá připomínka…

„Ne tak docela, když se na nějaké místo dostanu, portál zrudne, pokud se na tom světě nachází někdo jako já. Což chvíli trvá prověřit, ale náš národ není tak velký jako lidstvo, nebo ve vašem světě upíři. Když se ale barva portálu po výstupu nezmění, jdu prostě rovnou dál.“

„Chápu tvé důvody. Proč ale tohle vaše rasa dělá?“ zeptal se Jasper.

„Cestování napříč světy či realitami a sbírání poznatků prostě patří k našemu životnímu stylu. Jsme něco jako archiváři. Nezasahujeme, pouze dokumentujeme…“

Všichni jsme se na sebe nejistě zadívali. Bylo to, jako by mezi námi probíhala tichá domluva, jejíž hlavním tématem bylo, zda věřit nebo nevěřit Ave…

Jasper

„Tohle je teda svět, kde lidé milují upíry?“ dělal jsem si v tom jasno.

„Ne tak docela," odporovala mi Ave.

„Vždyť o nich natáčí filmy, píšou knihy. Co jiného to tedy znamená?“

„Nezapomeň, že zároveň píšou také o nás,“ připomněla mi Rosalie.

„Zaznamenávají příběhy, které my poté žijeme s téměř stoprocentní přesností…“ postěžoval si Edward.

„Už jsem vám říkala, že to jsou hlavně lidé, co prostřednictvím snů přecházejí do jiných realit, aniž by si to uvědomili. Opravdu existuje spousta světů a v tomhle světě jsou některé zaznamenané formou knih a filmů…“ vysvětlovala nám znovu.

„Všechny se tedy jinde odehrávají?“ ujišťoval jsem se.

„V jiné rovině bytí, ale vážně jsou to jenom některé.“ Protočila oči.

Asi už nás začínala mít dost, ale to, co je pro ni normální, je pro nás naprosto nepochopitelné…

„A Stephenie Meyerová je vážně jednou z nich?“

„Přesně tak,“ potvrdila.

„Ale, jak to, že jsi u nás byla upír a teď jsi zase člověk?“ zeptala se Rosalie.

„Vždy, když se objevím v jiné realitě, změním se na nejmocnější ekvivalent toho, co jsem. Proto jsem se u vás objevila jako upír. Bohužel i s vašimi objektivně vzato dost nechutnými choutkami. Musela jsem dokonce pít krev.“ Otřásla se.

„Jak to funguje?“ zajímalo mě.

„Nevím, ale prostě to funguje.“ Pokrčila rameny.

„A jak to teda bylo s těmi ostatními upíry?“ zeptala se Rosalie.

„Chtěla jsem odtamtud zmizet, protože mě pronásledovali ti cizí upíři. Nebylo v plánu vás vzít sebou. Byla to nehoda, ale musím ji napravit.“

„Jak jsi věděla, kde nás hledat?“ ozval se Edward.

„No, ještě že máte tak profláknuté ksichty, protože jinak bych vás mohla hledat celé věky...“

„Jo, fakt klika,“ ušklíbl se Emmett.

„Došlo mi, že jste se také změnili v ekvivalent sebe v této realitě. Tudíž herce, co vás hráli. Viděla jsem vás v televizi v té upoutávce, a když jsem se doslechla, že tam budete, neváhala jsem. Ještě že jsem také VIP, protože jinak bych se tam asi nikdy nedostala,“ připustila. „Jste tady uctívaní téměř jako bohové, což je dost…“

„Nám něco povídej,“ souhlasila Rosalie.

„Musím vás prostě dostat zpátky. To je vše,“ uzavřela to a nezdálo se, že by nám chtěla ještě něco vykládat. No, ono toho bylo na jeden den stejně až dost…

Rosalie

Jasper se už zřejmě na nic zeptat nechtěl, ale já měla v zásobě ještě spoustu otázek. Jediné, co mi zabránilo se na ně zeptat, byl fakt, že naše limuzína zastavila.

„Takže jsme na té louce opravdu měli společnost?“ probral se z ničeho nic Edward. Jemu zřejmě fakt, že jsme u cíle naší cesty, v otázkách nezabránil.

„Ne opravdovou, jen…“ namítala Ave netrpělivě.

„Chápu, ale stejně je mi to vědomí krajně nepříjemné,“ zabručel.

„No, jestli tě to potěší, další díly už zřejmě nebudou…“ prozradila Alice s povzbudivým úsměvem.

„Už nás tedy nikdy neuvidí?“ ujišťoval se vzápětí.

„Ne, bývá to jen chvilkové. Pravděpodobně zachytí jinou frekvenci nebo už se jí to nikdy v životě nemusí znovu povést.“

„Jasně! Ty lidi z Hostitele,“ zajásal Emmett. „Myslíš, že také existují?“

„Velmi nepravděpodobné. Většině se to nepovede víc než jednou. Takové vyladění je velmi náročné a často jde o silný příběh, který prostě chce vyjít na povrh. Takový, který zanechává silné stopy a přitahuje k sobě lidi z jiných světů…“

„Očividně. Jen si vezmi, kolik máme fanoušků,“ přikývl Jasper, ale vzápětí se zarazil. „Teda hlavně ty.“

„Super,“ ušklíbl se Edward.

„Tak už si vystupte,“ požádala nás Ave.

Po krátkém zaváhání jsme tak doopravdy učinili. Musela jsem uznat, že mě překvapilo, jak Emmett dokázal téměř celou cestu mlčet, ale zdálo se, že momentálně si to hodlá vynahradit…

„Hollywood? To jsme si jako udělali výlet k nápisu Hollywood?“ radoval se.

„Emmette, prosím. Ušetři nás alespoň tentokrát,“ požádala jsem ho a založila si ruce na prsou.

Bylo mi chladno. Tady nahoře totiž foukal silný vítr a k tomu všemu začínalo pršet. Kde že jsou ty pověry o slunečném údolí, povzdechla jsem si.

Jasper s Edwardem si automaticky sundali saka a nabídli nám je. Každá jsme si s Alice jedno vzaly a pořádně se do nich zachumlaly.

Toho mého chlapa to ani nenapadlo. Přitom mu přeci muselo být jasné, že je mi zima, vždyť mám na sobě jen ty saténové šaty na ramínka…

Ave poslala svého řidiče pryč a sotva limuzína odjela, vytáhla si zpoza svého růžového živůtku zlatý řetízek s fialovým kamínkem uprostřed. Svým tvarem mi připomínal hvězdnou mlhovinu. Už jsem ho viděla, když jsme se s ní poprvé setkali, ale neměla jsem příležitost si ho pořádně prohlédnout.

„Co je to?“ zeptala jsem se dříve, než jsem se stihla zarazit.

„No, to je,“ zaváhala. „Umožňuje mi to otevírat portály rychleji a hlavně přesněji.“

„Aha. To je zajímavé,“ připustila jsem.

„Jo, to jo. Je to docela cenná věcička. Dokonce i v našem světě,“ upřesnila a posadila se do mokré hlíny.

„Proč jsme zrovna tady?“ zeptala se Alice a drkotala přitom zuby. Aby taky ne, vždyť v těch šatech byla prakticky nahá.

„Vždy je lepší mít na blízku přírodní elementy,“ odpověděla jí Ave.

„Aha, jasně,“ vydechla Alice.

V duchu jsem si vypočítávala všechny elementy a hledala, zda se tu skutečně nacházejí. Je tu hlína, čili země. Jsme na vyvýšeném místě, což znamená vítr, tedy vzduch, a prší. To je voda, ale…

„Nechybí nám tu náhodou oheň?“

Ave jen pokrčila rameny a zvedla hlavu k obloze. Následovala jsem směr jejího pohledu a spatřila blížící se příval černých mraků. Přesně takových, jaké byly nad Forks, když jsme se vydali na baseball.

V dálce se podivně blýskalo a silný vítr nesl přízračně černá mračna přímo k nám. Netrvalo dlouho a nad našimi hlavami burácely hromy a blesky.

„Ale to není stejné jako…“ namítala jsem, ale než jsem to dořekla jeden zbloudilý blesk udeřil do opodál rostoucího keře a ten téměř okamžitě vzplál jasným plamenem.

„Není to ideální, ale někdy to stačí. No, a jindy mám prostě štěstí,“ objasnila mi i přesto, že už to vlastně nebylo potřeba.

„No, ale co potom? Co bude, až ten portál otevřeš?“ zeptal se Jasper.

„Nic. Já budu pokračovat ve svém poslání. Vy se vrátíte domů a na naše setkání a tohle všechno zapomenete. Pro vaše dobro bych o tom ale raději ani s nikým nemluvila,“ řekla a zabořila dlaně hlouběji do vlhké hlíny.

„To má být výhrůžka?“ zavrčel Emmett.

„Ne, jen doporučení. Mohli by si totiž taky myslet, že jste se zbláznili,“ objasnila mu.

„To dává smysl,“ připustil, ale už se opět nadechoval k další otázce.

„Když mě budeš neustále vyrušovat, tak se mi to nepodaří a vy tu zůstanete!“ okřikla ho, ještě než stačil otevřít ústa.

„Ale co ti herci?“ vypálila pro změnu Alice.

„Nebudou si nic pamatovat,“ odmávla to Ave a rukama špinavýma od mokré hlíny se dotkla svého přívěšku.

Vítr nabral na síle a stejně tak déšť. Dokonce svými společnými silami uhasili zapálený keř.

Chtěla jsem Ave varovat, ale zdálo se, že to tomu rituálu, či jak to nazvat, vůbec nevadilo.

Nad našimi hlavami se opět začal utvářet fialový, místy růžový vír, o kterém jsem tentokrát věděla, že se mu říká portál.

Ave svírala přívěšek, víčka pevně sevřená a neustále si něco mumlala v jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměla. A jestli pochází z jejího světa, tak se vlastně není čemu divit…

Prosím, ať to zabere. Ať to zabere. Hlavně ať to zabere a my se dostaneme domů, modlila jsem se v duchu. Nechci skončit někde ve Středozemi.

Chci domů…


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

wuzinka

2)  wuzinka (26.07.2015 18:28)

ambra

1)  ambra (26.07.2015 12:28)

Ahoj Chloe, opravdu už je nejvyšší čas, aby sis ke kapitolovým povídkám vytvořila série. Díky.;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek