Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Tak%20to%20je%20haluz%2001.jpg

Postupně jsme vystupovali z limuzíny a nervózně se ošívali. Ani jeden z nás neměl potuchy, jak se máme na takovéto akci chovat…

6. kapitola

Alice

„Vezou nám šaty,“ zajásala jsem, když se znovu rozdrnčel zvonek u dveří a já upustila kartáč, kterým jsem právě dodělávala Rosalie účes na tu dnešní slávu.

„Mě z toho nadšení laskavě vynech,“ upozornila mě už asi po tisící a sehnula se, aby kartáč sebrala.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak ho pokládá na noční stolek, a pak mě následovala do obýváku, kde jsem spatřila něco naprosto šokujícího…

„Fuj! To je ale smrad!“ zanaříkala Rosalie a zmáčkla si prsty obě nosní dírky.

„Edwarde Cullene, ty mi kouříš v obýváku!“ zavrčela jsem.

„Říkal jsem, že bude řvát,“ prohlásil Jasper.

„Fajn. Dlužím ti dvacet babek, spokojenej?“

„Docela jo,“ přiznal Jasper.

„Edwarde, to je hnus,“ postěžovala si opět Rosalie a opět zmizela v ložnici.

„Nemůžu si pomoct,“ ohradil se. „Vypadá to, že jsem kuřák. A ti, když jsou nervózní, dělají co? Kouří! No a já jsem v tuhle chvíli opravdu hodně nervózní, tak si dejte pohov,“ odpálkoval nás.

„Ty si dej pohov, ty smraďochu,“ zakřičela právě přicházející Rose a začala všude rozstřikovat nějaké spreje.

Sotva se mi jemné částečky dostaly k nosu, uvědomila jsem si, že je to lak na vlasy.

„Rosalie, ty ses snad vážně zcvokla. Okamžitě přestaň, vždyť nás všechny otrávíš!“

„Promiň,“ pípla. „Nic jiného tam nebylo.“

Začala jsem hlasitě kašlat a tak tak, že jsem se doploužila ke dveřím.

Emmett s Jasperem duchapřítomně otevřeli okno, aby mohl kouř spolu s lakem unikat z uzavřeného prostoru. To mohlo Edwarda napadnout rovnou…

„Dobrej, slečno. Posílá mě…“ začal poslíček.

„Já vím, já vím,“ odbyla jsem ho a natáhla se pro formulář, abych mu ho podepsala a co nejrychleji se ho zbavila.

Když jsem tak učinila, natáhla jsem se pro stojan s obleky s několika večerními šaty, které byly úhledně pověšené v ochranných pytlích. Dole pod nimi bylo i několik párů čerstvě nalakovaných panských bot a dámské střevíce. Taky dvě nebo tři sametové kazetky na šperky.

Super, pomyslela jsem si a pokusila se stojan odtáhnout dovnitř.

„Asi mi budete muset píchnout, kluci!“

„Jasný,“ řekl Emmett s Jasperem a společnými silami stojan odnesli.

„Tak naschle,“ řekla jsem s úsměvem a chystala se zabouchnout dveře.

„Ehm,“ odkašlal si poslíček a vložil nohu mezi dveře a futro tak, abych je nemohla zabouchnout.

„Děje se něco?“ Zapomněla jsem na nějaké spropitné, nebo něco?

„Myslím, že tohle není správné jméno,“ řekl a znovu mi podal desky s formulářem.

Ajaj!

Podepsala jsem se jako Alice Cullenová. Jsem prostě idiot…

„To byl doufám jenom vtip. Máte štěstí, že mám sebou náhradní formulář,“ řekl a přistrčil 
mi další list papíru.

„Pardon.“ Opět jsem ho podepsala a tentokrát už to bylo správně.

Poslíček si na odchodu brblal cosi o celebritách, ale když jsem zavřela dveře, už jsem jeho hlas neslyšela.

Někdy je vážně úleva nemít tak citlivé smysly…

***

Rosalie

„Přestaň se líčit, jako bys byla blondýna,“ okřikla mě Alice a přišoupla mi jiný a mnohem vhodnější odstín rtěnky.

„Ty toho naděláš,“ odbyla jsem ji. „Vždyť je to přece každému úplně jedno…“

„To tedy není! Copak ty u nás nečteš bulvár? Víš ty vůbec, jak dokážou být kritičtí pokud jde o garderobu?“ rozčilovala se.

„Máme šaty od předních návrhářů, co víc můžou chtít?“

„Eh, holky? Jste připravené?“ zeptal se Emmett v elegantním tmavě modrém obleku.

„Jo,“ řekla jsem a natáhla se pro zlaté psaníčko, které skvěle doplňovalo moje dlouhé, saténové šaty zlaté barvy na tenká ramínka.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal a ohromeně mě pozoroval.

No, je pravda, že moje zlatavě opálená pokožka a tmavé vlasy s těmito šaty mimořádně ladily, ale nechtěla bych to nosit každý den.

Je to totiž hrozně nepraktické…

Jasper

Rosalie s Alice se už hodnou chvíli připravovaly v ložnici Ashley. Chápu, že lidé potřebují na údržbu svého zevnějšku mnohem více času, než my upíři, ale stejně už to trvalo až moc dlouho. Vždyť já, Emmett i Edward jsme už byli připravení.

„Nemohu uvěřit, že tam opravdu jedeme,“ stěžoval si Edward a neustále si upravoval manžetové knoflíčky u svého tmavě zeleného obleku.

„A já zase, že ta agentka zná tvoji velikost.“

„Co?“ zeptal se Edward vyplašeně.

„Myslí oblečení. Na co ty hned nemyslíš, Edwarde,“ zahalekal Emmett.

„Jsem nervózní,“ prohodil na oplátku.

„Já vím. To my přece taky,“ ujišťoval jsem ho.

„Jo, ale vy se tam nesetkáte s ženou, která bude vypadat stejně jako vaše žena, aniž by jí byla. Bude mě pokládat za někoho jiného. Co když se se mnou dá do řeči? Co budu asi tak dělat?“ panikařil.

„Jo, tohle my dva řešit nemusíme a věř, že jsme za to opravdu rádi, protože tohle ti teda rozhodně nezávidíme.“

„Ten, kdo by mi to záviděl, by byl blázen,“ řekl Edward.

„No, já ti trochu závidím ty fanynky,“ připustil Emmett. „Běhal jsem po ulici v trenýrkách a nikoho to nezajímalo. Kdyby se něco takového stalo tobě…“

„Ani to nevyslovuj! Nechci si to představovat,“ zarazil ho a už si zase chystal zapálit cigaretu.

„Edwarde, ty magore! Chceš, aby zase Rose nastoupila s lakem na vlasy?“

„Samozřejmě, že ne,“ ohradil se a cigaretu schoval.

„Chytrej kluk,“ pochválil jsem ho a on po mně vrhl vražedný pohled.

„No nic. Tak já jdu pro holky,“ prohlásil Emmett.

Přikývl jsem a víc si ho nevšímal. Edward přistoupil k oknu a vyhlížel ven na ulici. Nemluvili jsme spolu. Oba jsme zřejmě cítili ono napětí, které v celé místnosti panovalo…

Po chvíli se dveře otevřely a vešla Rosalie, která vypadala stejně neodolatelně jako vždy. Možná díky té zlatavé kombinaci barev ještě lépe. Emmett si ji hrdě vedl a nadouval se přitom jako páv.

Hned za nimi se objevila Alice. Moje Alice. Vypadala překrásně. Dlouhé tmavé vlasy měla spletené do složitého uzlu a zářivě červená barva dlouhých šatů ladila s barvou jejích rtů. Jen matně jsem si uvědomoval, že se mi ústa otevírají úžasem.

„Jaspere, ty slintáš,“ ozvalo se jakoby z velké dálky.

Emmett! Už zase si ze mě střílí, došlo mi a ústa jsem zavřel. Alice se jen potěšeně zachichotala.

„Už je tu ta limuzína,“ prohlásil Edward stojící u okna.

Všichni jsme po sobě zoufale pokukovali, ale co naplat. Na tu akci prostě musíme…

***

Alice

Sotva jsme dorazili na místo, bodyguard v tmavém obleku nám otevřel dveře. Zaslechli jsme dav řvoucích fanoušků a fanynek. Volali naše jména s téměř posvátnou úctou. Nejvíce však provolávali Roberta. Už teď jsem Edwarda litovala. Neměl totiž rád takovýto druh pozornosti. No, alespoň, že nebyl zatížen svou schopností číst myšlenky, protože to by jeho utrpení ještě znásobilo.

Postupně jsme vystupovali z limuzíny a nervózně se ošívali. Ani jeden z nás neměl potuchy, jak se máme na takovéto akci chovat…

„Tak fajn. Hlavně se všichni držme pohromadě a dopadne to dobře. Jasný?“

Pohlédla jsem přísně na každého z nich, ale někdo chyběl.

„Do háje, kde je Edward?“ zaklela jsem.

„Myslím, že se šel paktovat s domorodci,“ prohlásil Jasper upíraje svůj pohled kamsi do dáli.

„Cože?“ Nechápavě jsem pohlédla oním směrem.

Stála tam dívka, která vypadala jako Bella, a kluk, co zase vypadal jako Jacob. Edward už byl v půli cesty za nimi.

„No jistě. Kristen. Že mě to hned nenapadlo…“ Zakroutila jsem hlavou.

„Udělám mu zeď,“ prohlásil Emmett a vydal se za ním.

Sledovala jsem, jak Emmett objímá druhého Jacoba a vede ho stranou od Edwarda a ne-Belly, aby měli soukromí, a pak se spolu ztratili v davu.

„A jéje! Schovejte mě někdo,“ špitla Rose.

Než jsem se však mohla zeptat, co tím myslí, byla fuč.

„Sakra, co jsem říkala o tom, že se máme držet pohromadě?! Jaspere, mohl bys…“ Zarazila jsem se. „Jaspere?“

Jasper nikde.

„No, to je vážně paráda, že si tu můžu povídat sama se sebou..."

Už abychom byli doma. Tam nemají na výběr, protože tam se nedá jen tak ztratit pozornost…

***

Rosalie

Alice právě vedla jeden z těch svých proslovů, když jsem spatřila toho chlapa, který byl údajně mým manželem.

„A jéje! Schovejte mě někdo,“ špitla jsem, ale když se k tomu nikdo z nich neměl, odběhla jsem od nich stranou.

Doběhla jsem až ke stolu s občerstvením, který byl ze tří stran obklopen malými smrčky v květináčích. Nad nimi se tyčily makety jednotlivých fází měsíce, které zřejmě byly považovány za symbol celé knižní ságy. Pamatovala jsem si je totiž z přebalů knih.

Bylo to nevkusné, ale momentálně jsem pro smrčky našla vskutku úžasné využití. Slibovaly mi totiž dokonalý úkryt…

„Nikki! Nikki! Nikki,“ skandovali někteří fanoušci.

„Hm. Nikki. To budeš ty, Rose,“ ozval se Jasper a objevil se po mém boku.

A to jsem si myslela, bůh ví jak dobře jsem se neschovala. Musel mě sledovat. Blbec!

„Ale já ty lidi neznám,“ odporovala jsem mu.

„Ale je dost divný, když nereaguješ na své jméno,“ upozornil mě.

„To není moje jméno,“ zavrčela jsem.

„Teď ano.“

Hlasitě jsem zaúpěla a otočila se. Chtěla jsem si najít nějakou jinou schovku. Někde, kde by mě ani Jasper nevyčmuchal, ale zase jsem spatřila svého údajného manžela.

Stál u stolu v elegantním, černém obleku s motýlkem a ládoval se jednohubkami.

„Do pytle,“ uklouzlo mi.

„Co?“ zajímal se Jasper.

„To je ten chlap! Tedy, její manžel. Musíme zmizet,“ panikařila jsem.

„Ne, to právě nesmíme,“ odporoval mi Jasper.

„A co s ním mám podle tebe dělat?“ zeptala jsem se hystericky.

„Však ty si poradíš,“ prohlásil a hrubě mě vystrčil z úkrytu.

A co čert nechtěl, narazila jsem přímo do osoby, které jsem se chtěla nejvíce vyhnout…

„Nikki! Bože! Měl jsem o tebe takový strach.“ Pevně mě k sobě přitisknul a objal.

„Přišel jsem z práce a ty nikde! Měl jsem hrozný strach,“ mluvil mi zpanikařeně do vlasů.

„Byla jsem u Ashley,“ vymlouvala jsem se přidušeně, protože mě držel opravdu pevně.

„Proč jsi nezavolala? Nebo alespoň neposlala sms?“ vyptával se.

„Ehm. Nechala jsem doma telefon.“

To je ta nejčastější výmluva hned po došla mi baterie, tak doufám, že zabere…

„Uf. Hlavně, že jsi v pořádku,“ řekl s jasně znatelnou úlevou v hlase a chystal se mě políbit.

Oh ne! Po druhé už to nezvládnu! Jestli to zkusí, tak mu ten jazyk ukousnu!

Honem, Rose. Vymysli něco…

Jo! Už to mám! Zajásala jsem v duchu.

„Tady ne. Je tu moc lidí. Jsem z toho nesvá…“

„Dobře,“ řekl pohotově.

Uf. Tak pro tentokrát jsem z toho vybruslila…

Emmett

„Do háje, kde je Edward?“ zaklela Alice.

„Myslím, že se šel paktovat s domorodci,“ prohlásil Jasper a upíral svůj pohled na Edwardova záda, blížící se k falešné Belle.

Zřejmě si nevšiml, že místo po jejím boku už bylo obsazené. Byl tam totiž Jacob. No, vida. I tady v tom Bella zřejmě nemá úplně jasno.

No nic. Co bych to byl za brášku, abych v tom Edwarda nechal?

„Cože? No jistě. Kristen. Že mě to hned nenapadlo,“ nadávala Alice.

„Udělám mu zeď,“ prohlásil jsem, vyhrnul si rukávy a vydal se za nimi.

„Tay, ty kluku! Pojď, na mou hruď,“ zahalekal jsem a sevřel ho v drtivém obětí, zatímco na nás falešná Bella koulela těmi svými zelenými kukadly.

Odtáhl jsem ho od té holky, co vypadala jako Bella, dostatečně stranou, aby si s ní mohl Edward pokecat. Jenže, co já budu dělat s tímhle exemplářem? To jsem vůbec nedomyslel…

„Tak, čím se teď vlastně zabýváš?“ zeptal jsem se ho.

„No,“ podivil se mé otázce, kterou jsem náhodně zaslechl od jednoho z novinářů, a přemýšlel nad odpovědí.

„Hochu, tohle není žádný kvíz, ani extrémně obtížná otázka. Jen se ptám, co je nového? Jsme se dlouho neviděli a tak…“

„No, mám nový fotoaparát,“ přiznal váhavě, ale bylo vidět, že se celkem rád pochlubí.

„Vážně?“ prohlásil jsem znuděně, ale on to zřejmě nepostřehl.

„Ano. Mám ho tu dokonce sebou. Chci si udělat co nejvíc fotek, abych si to všechno zapamatoval…“

Bla, bla, bla… Počkat! To vůbec nezní špatně. Vlastně je to dosti dobrý nápad…

„Myslíš, že bys mi ho mohl na chvíli půjčit? Taky bych si rád udělal pár exkluzivních záběrů.“

„No,“ zaváhal. Nejspíš měl trochu obavy a dát z ruky takhle cenou věc se mu asi taky nechtělo…

„No tak. Musíš přece vědět, že na mě je spoleh,“ lísal jsem se.

„To je fakt,“ přikývl a přendal fotoaparát ze svého krku na ten můj.

Sevřel jsem tělo fotoaparátu v dlaních a zazubil se.

Ty lidi tady vůbec netuší, co se na ně řítí…

Jsem Emmett paparazzi!

No, jo! Jenže teď, když jsem člověk, to sám nezvládnu. To jsem si prostě musel přiznat…

Pořádně jsem si toho falešného Jacoba přeměřil pohledem a rozhodl se to risknout.

„Jak moc škodolibý umíš být?“ zeptal jsem se.

„No, když chci, tak vlastně docela dost, ale proč se na něco takového ptáš?“ nechápal.

„To není správná otázka. Mám pro tebe mnohem lepší. Chceš takový být právě teď?“

Falešný Jacob se rozhlédl po novinářích a ostatních účastnících dnešního slavnostního večera a v očích se mu zalesklo.

Už nemusel nic říkat. Tenhle jeho výraz jsem moc dobře znal. Sice jsem ho vždy přisuzoval jakési štěněčí radosti, ale zřejmě to nebylo jen tím.

„Proč ne? Je tu trochu nuda…“

„Ty se mi líbíš, ty kluku,“ pochválil jsem ho.

Edward

Ježiši, co to má znamenat? Ty lidi jsou vážně úplně šílení! Jestli mi to, co se dělo na letišti a před domem Ashley, přišlo jako davové šílenství, tak na tohle by mi nestačila slova.

Fanoušci provolávali Robertovo jméno a měli všelijaké papírové transparenty. Některé ty nápisy už jsem poznával. Vem si mě! Kousni mě! A podobné pitomosti…

Koutkem oka jsem zahlédl povědomou postavu.

Byla to ona, Bella. Vlastně ne. Byla to Kristen. Až sem jsem viděl ten rozdíl. Byl sice jemný, ale byl tam. I tak jsem si ale nemohl pomoci. Můj strach z našeho setkání přehlušilo něco naprosto odlišného. Byla to touha.

Chtěl jsem vědět, kdo je ta dívka. V čem jsou s Bellou odlišné. Chtěl jsem… Ne. Potřeboval jsem s ní mluvit…

Zprvu jsem si to neuvědomoval, ale moje srdce divoce tlouklo, dlaně se mi zpotily a mé nohy mě unášely jejím směrem, aniž bych jim k tomu vydal jediný pokyn.

Vypadala úžasně. Měla na sobě dlouhé, černé šaty bez ramínek, které byly díky vysokému obsahu krajky částečně průsvitné. Nebyla tak bledá jako bývala Bella. Vlastně měla vcelku normální odstín pleti a dlouhé, místy lehce vlnité tmavě hnědé, téměř černé vlasy. Pořád byla překrásná, ale v jejím výrazu bylo něco, co celkem jasně říkalo, že tohle není moje milovaná a skromná Bella.

Tahle mladá žena pózovala před fotografy s naprostou samozřejmostí a elegantně se otáčela do nejrůznějších úhlů. Přesně věděla z které strany jí to sluší a z které ne. Při každé otočce házela úsměvy na všechny strany, ale když mě spatřila, zarazila se a nejistě si skousla přední ret. A aby toho nebylo málo, vyplašeně na mě upřela své zelené duhovky.

Vyrazila mi tím dech. Najednou už to nebyla krásná, sebevědomá žena, ale jen vyplašená dívka, která moji Bellu připomínala mnohem více.

Bylo jí to vidět na očích, které mě i přes svoji rozdílnou barvu přitahovaly jako magnet. Byl jsem tak blízko, že jsem dokázal cítit její vůni. Byl to nějaký parfém, který mému momentálně lidskému nosu lahodil téměř stejně, jako kdysi její krev…

Sotva jsem se ocitl přímo před ní, mohl jsem téměř cítit, jak se její dech zatajil…

„Ahoj, Robe,“ pozdravil mě kdosi.

Zmateně jsem na dotyčného pohlédl a zjistil, že se jedná o Jacoba. Byl jsem jeho přítomností opravdu překvapen, protože jsem si ho až doteď vůbec nevšiml.

Naštěstí jsem se vyhnul trapnému momentu, protože jsem jeho zdejší jméno naprosto zapomněl, když se přiřítil Emmett.

„Tay, ty kluku! Pojď na mou hruď,“ zahalekal, sevřel ho v drtivém obětí a odtáhl pryč.

Sotva nám zmizeli z dohledu, Kristen se zamračila.

„Vážně hezká blokace. Cvičili jste to dlouho?“ zeptala se uštěpačně.

„Co? Ne!“ ohradil jsem se.

„Co se s tebou děje, Roberte? Na Taylora jsi přeci nikdy nežárlil,“ zlobila se.

„Ale já přece vůbec nežárlím,“ hájil jsem se, jenže ona jen protočila oči. Evidentně mi to moc nevěřila.

„Proč bych měl žárlit na někoho, kdo mě podvedl?“ vytáhl jsem svůj nelepší možný argument, který jsem zřejmě pochytil od své sestry.

Kristen se nadechla, jako by na to chtěla něco říct, ale nakonec si jen v povědomém gestu skousla spodní ret. Nejspíš, aby si připomněla, kde právě teď je a že by nebylo vhodné dělat scény před tolika novináři a fotografy.

„Tohle nemá cenu. Nevím, proč jsi sem vůbec chodil, když jsi měl v úmyslu mě pouze urážet.“

„Ale vždyť to já nedělám,“ ohradil jsem se, ale věděl jsem, že jsem to asi opravdu trochu přepísknul.

„Ale jo. Děláš,“ vzlykla a rozběhla se pryč.

„Já jsem takovej idiot,“ zaklel jsem a plácl se do čela.


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek