Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Uf, trochu v nervech, ale předodjezdová kapitola je tu. Jak už jsem psala níže, další bude po návratu z cest, dá-li Pánbůh a nízkonákladová letecká společnost, tak nejpozději za týden.

Děkuju ♥

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Mike na nás čekal před šatnou. Snažil jsem se protahovat sprchu, jak jen to šlo, ale nakonec jsem stejně musel vypadnout.

„Kde jsi, člověče?“ Mike odcvrnkl špaček cigarety takovým tím super pohybem, který jsem nikdy pořádně nezvládl. Opatrně jsem se rozhlédl. Emmett už zmizel. Od Roseiny nevysvětlené a nevysvětlitelné návštěvy knihovny jsem s ním sotva promluvil. Kdykoliv jsme se ocitli v jedné místnosti, teplota v ní rázem prudce klesla.

„Potřeboval jsem rozmasírovat lýtko,“ zabručel jsem. Lhaní mi šlo vždycky mizerně.

„Ty baletko,“ ušklíbl se Mike a praštil mě pěstí do ramene. „Doufám, že jsi nezapomněl na zítřek. Volnej barák, ty vole. A asi tak třicet volnejch a nadrženejch holek.“ Tentokrát vyrazil pěstí proti tmavnoucí obloze. Jeho nadšení bylo nakažlivé. Zasmál jsem se a balvan, který mi poslední týdny rostl v břiše, na okamžik ztratil něco ze svojí váhy.

„Jsi ve Forks, vole, ne v Beverly Hills. Tady sbalíš leda tak Angelu Weberovou v tlustým roláku a širokých tmavomodrých džínách.“

Věnoval mi trochu kyselý škleb. „Hej, vole, já vím, že jediný použitelný kusy jste sbalili ty a Emm, ale nemusíš mi to porád předhazovat. Krom toho,“ mrknul na mě, „má přijít i ta malá Haleová. I když malá,“ naznačil si před hrudí dva výmluvné kopce, „není úplně přesný slovo.“

Tanya? O důvod víc, proč tam nejít.

„Víš, Miku...“

„Ani to nezkoušej, Cullene,“ zvedl ruce, jako by mě chtěl zatlačit zpátky do šatny. „Byl to tvůj nápad, vzpomínáš? V podstatě jsi mě k tomu vyprovokoval.“

„Jo,“ ušklíbl jsem se. „Říkal jsem si, proč by měl zůstat v dezolátním stavu jenom náš barák.“ Před rokem a půl se v našem domě konal pamětihodný mejdan. Dodnes o něm na škole kolovaly legendy, pro mě ale časem získal trpkou příchuť. Byl to poslední víkend, kdy si máma s tátou někam společně vyjeli. „Fajn,“ pokrčil jsem rameny, jen abych ho setřásl. „Ukážu se.“

 

Nakonec o našich životech nejspíš rozhodují náhody. Nešel bych tam, navzdory tomu, že jsem to Mikovi slíbil, ale máma se po dlouhých týdnech cítila dobře a domluvila si návštěvu svých trhlých kámošek.

„Nechceš jít někam ven, Edwarde? Mně je skvěle a k tomu je pátek večer! Musíš jít někam ven, jinak budu na nervy z toho, že ses kvůli mně totálně odřízl od kamarádů.“

Chtěl jsem jí udělat radost, jasně. Ale ve skutečnosti jsem možná tajně doufal, že první člověk, na kterého tam narazím, bude Rose. Vrhne se mi kolem krku a během jediného úžasného polibku stihneme vyřešit všechny ty divné věci, které se kolem nás poslední dobou děly.

„Edwarde!“ Visela mi kolem krku, ještě než jsem za sebou zavřel dveře od auta.

„Proboha, Tanyo!“ Zaklonila hlavu a vzduch i tentokrát vibroval přívalem jejího zvonivého smíchu. Než jsem stihl přijít na to, jak ji ze sebe setřást, přestala se smát, jako když utne. Místo toho se mi zadívala do očí. „Nechoď tam, Edwarde. Říkala jsem ti to – na tebe budu hodná. z tebe nebudu dělat přede všema kreténa.“

„O čem to zas meleš?“ vzal jsem ji za zápěstí a silou ji ze sebe sundal. Objala si nahé paže a popotáhla. „Klidně si kleknu, Edwarde, jen tam prosím nechoď!“

„Mohla bys s tím hysterčením přestat?“ odstrčil jsem ji a vyrazil k ozářenému vchodu do domu.

Ještě přede dveřmi mě dunění decibelů vcuclo do podivné bubliny, ze které jsem sice zdravil ostatní, a ostatní zdravili mě, ale všichni jsme byli smíření s tím, že se navzájem neslyšíme.

Neměl jsem sílu ani náladu něco předstírat. Rozrážel jsem hloučky přiopilých lidí a hledal jediného člověka, který mě tu doopravdy zajímal. Zatím jsem ji neviděl a nějaká zlomyslná část mozku mi nepřetržitě připomínala, že zatím jsem neviděl ani Emmetta.

Někdo mě chytil za loket. „Zdar, vole!“ Mike řval, až se mu napínaly šlachy na krku. „Vyser se na ni, vole!“ ječel jako šílený. „Mrkej, co je tu za matroš!“ mávnul kolem sebe. Já byl ale jako omráčený. Jako bych věděl, že na konci téhle výpravy mě čeká černá díra, kterou sice ještě nevidím, ale už teď mě přitahuje gravitací, proti které nemám nejmenší šanci.

„Přines mi pivo!“ zařval jsem na Mika a vytrhl se mu. Opřel jsem se o zeď, jako bych se ho chystal poslechnout. Nerozhodně přešlápl, ale nakonec zmizel směrem ke kuchyni. Rychle jsem v duchu prošel zbývající možnosti. Jen při pomyšlení, že bych měl procházet ložnice v patře – že bych je mohl najít v jedné z nich – se mi chtělo zvracet. Pak jsem si vzpomněl na salón, chloubu Mikovy mámy. Stůl z leštěného dřeva, čalouněné židle, kolem stěn lenošky ve stylu nějakého Ludvíka na americký způsob. A obrovské vitríny plné drahého porcelánu – sbírka paní Newtonové – a zbraní – sbírka pana Newtona. Trochu se mi ulevilo. Určitě budou tam. A s nimi dalších dvacet lidí, kteří se chtěli schovat před tímhle rachotem. Odlepil jsem se od stěny a zamířil zpátky do haly, odkud vedla samostatná chodba k salónu.

„Edwarde!“ slyšel jsem za sebou Mika. Neohlédl jsem se, místo toho jsem se rozběhl.

Do salónu jsem v podstatě vpadl. A neviděl jsem – nic. Nesvítilo tu jediné světlo. Ale něco bylo špatně. Jako by i čas zatajil dech. Couvl jsem zpátky ke dveřím a nahmatal vypínač. Zaváhal jsem. Ještě můžu dělat, že se nic nestalo. Protože dokud jsem to neviděl, tak se zatím vážně nic nestalo.

Zhluboka jsem se nadechl a rozsvítil.

Seděla na jedné z lenošek a dívala se přímo na mě. Oči měla plné toho, co jsem tam nikdy nechtěl spatřit.

Lítosti.

McCarthy klečel před ní a v té zamrzlé vteřině jí ještě pořád fascinovaně zíral na obnažený hrudník. Celé to vypadalo jako obraz nějakého magora, který to přehnal s koksem.

S realitou mi je nakonec spojil jediný detail. Její ruce. Její krásné útlé dlaně se štíhlými dlouhými prsty zůstávaly zapletené v jeho vlasech.

Ale ty přece patřily mně. A to gesto patřilo mně. Přesně takhle se dotýkala mých vlasů. Dotýkala se jich a bez dechu sténala moje jméno.

Nechtěl jsem se s ním rvát. Prostě jsem jen vyrazil k ní a on mi stál v cestě. Ano, stál, protože z opojení vyvolaného Roseiným tělem se probral překvapivě rychle. Z kleku se bleskově zvedl a zaujal pozici, o níž nebylo pochyb, co znamená.

Neřekli jsme ani slovo. Taková nenávist slova nepotřebuje. S každou ránou – ať už jsem ji dal nebo schytal – ve mně něco umíralo. Nepřicházel jsem jen o Rose. Přicházel jsem o svého nejlepšího kamaráda.

Když jsem najednou zíral do ústí hlavně pušky, blesklo mi hlavou, že tohle bude nejlepší řešení pro všechny. Ale něčí ruka do ní praštila právě v tom okamžiku, kdy mi ucpala uši drtivá síla výstřelu.

 

 

Bella

(současnost)

 

„To je moc, Bello,“ přejížděl si šerif v rozpacích bradu s půldenním strništěm.

Celý dům provonělo pečené kuře, česnekový chleba a salát s čerstvou bazalkou. Nenapadl mě lepší způsob, jak mu poděkovat za to, že mou nebohou Toyotu vytáhl z bažiny u Lesního zátiší.

„Další možnost je, že si ode mě vezmete nájem a k tomu dvě stovky,“ nasadila jsem svůj nejvíc dospělý výraz.

Na okamžik vykulil oči a mě napadlo, že to s ním jeho žena nejspíš měla dost snadné. Rychle zašermoval rukama v odmítavém gestu. „Fajn, jen se opláchnu a jsem u stolu. Voní to báječně, to je bez debat.“

„Skvělé,“ vydechl o něco později nad druhou porcí.

O nic nešlo, ale stejně jsem měla radost. „Nechci vám brát iluze, ale tohle je vrchol mého kuchařského umění.“

Lokl si piva. „Kolik vám je? Dvaadvacet? Na trénink máte spoustu času. A ehm… než to zamluvíme. Zařídil jsem, aby na cestu k Lesnímu zátiší navezli pár fůr štěrku. Aspoň na nejhorší místa. Tuhle zimu by to mělo vydržet a na jaře zkusíme vymyslet, co dál. Edward Cullen nepotřebuje další záminku, proč nevyjíždět z domu,“ zamrkal na mě.

„Šerife,“ vydechla jsem překvapeně. „Měl byste tu dělat spíš pastora. Na šerifa jste moc hodnej,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se ovládnout nepřiměřeně široký úsměv, který mi málem rozpůlil obličej. O nic přece nešlo. Cullenovi byli jen jedněmi z mých svěřenců. Neměla bych být tak… přešťastná, že mi od teď nic nebude bránit v častých návštěvách u nich. Protože – popravdě – přesně tohle mě trápilo, když jsem seděla vedle šerifa v jeho obřím náklaďáku s pohonem na všechny čtyři a na laně za námi úpělo moje chrastítko. Dostanu se tam ještě letos? Nebudu muset spoléhat na nejistou forkskou zimu, která většinou přináší jen několik opravdu mrazivých dnů a nocí?

„Umím být i ostrý,“ pokrčil rameny. „Ale je fakt, že se bez toho klidně a rád obejdu.“

Znovu jsem se na něj zazubila. „Tak tohle vám věřím.“

 

Meredith se nakláněla přes svůj stůl a s vřelým úsměvem podávala ruku vysokému blonďákovi kolem čtyřicítky. Byl mi trochu povědomý, ale nakonec jsem usoudila, že s těmi neskutečnými vlasy a zářivě modrýma očima mi nejspíš připomněl nějakou filmovou hvězdu. Byl na odchodu, přesto mě mrzelo, že mi ho Mer nepředstavila. Filmové hvězdy jsem moc často nepotkávala.

„Kdo to byl?“ neovládla jsem zvědavost, sotva za ním zaklaply dveře. Meredith mi ale neodpověděla – její výraz se z vřele přátelského bleskově změnil na chladně odměřený.

„Ty jsi včera v noci přespala u Cullenů?“

Nechtěla jsem si připadat jako neposlušná školačka, ale přesně tak jsem se v tu chvíli cítila. „No ano, ale prostě to jinak nešlo. Málem jsem se utopila v bahně.“ Zlobila jsem se sama na sebe, že zním tak defenzivně.

„To je vedlejší,“ mávla netrpělivě rukou. „Tohle je Forks, Bello. Nejpozději zítra o tom bude vědět celé město. Nemůžeme si dovolit zpochybňovat svou práci.“

„Svou práci dělám dobře.“ Rychle se mi vracela odvaha. Nic jsem neprovedla, tak se tak nebudu chovat.

„Přespala jsi u svobodného chlapa s pověstí lehce promiskuitního magora,“ ušklíbla se.

Zalapala jsem po dechu. „Nic z toho jsem nenašla v žádném z tvých hlášení, Meredith! přespala v domě svého šestiletého klienta, kde jsem čas navíc využila k tomu, abych se s jeho opatrovníkem dohodla na vstřícnějším přístupu z jeho strany. Tedy abych udělala něco, co se přede mnou nedařilo zvládnout několik let!“ Byla jsem rozrušená a už zase mě pálily oči. Tohle jsem na tom nenáviděla nejvíc – děsivě snadno jsem se teď dostávala na pokraj hysterických výlevů a plačtivých scén. Já, které táta říkával tichá síla.

Meredith si uhladila vlasy. Se zadostiučiněním, za které jsem se vzápětí zastyděla, jsem zaregistrovala, že se jí třesou ruce.

„Takže Jasper nastoupí do školy?“

Můj vztek zmizel během jediného nádechu. „To zatím ne, ale…“

Vycenila zuby v ošklivé nápodobě úsměvu. „Ale nás v jeho případě ostatní detaily nijak zvlášť nezajímají. Nikdo nikdy netvrdil, že o Jaspera není více méně dobře postaráno. Kdybys to nemohla najít v žádné z mých zpráv,“ naklonila se ke mně přes stůl, „ráda ti to dohledám.“

„Nemůžeš to takhle zjednodušovat!“ vyjekla jsem. „Štěstí dítěte přece nezávisí na tom, jestli chodí do pitomý státní školy!“

Další úšklebek. „Tak to se omlouvám, že tady jinou nemáme. Chápu, že pro tebe s tvým vzděláním je to něco nepředstavitelného, ale takhle to tu prostě máme.“

Zvedla se a zamířila směrem ke dveřím.

„Mer, počkej, takhle jsem to přece…“

„Pokud by sis to rozmyslela a chtěla odejít dřív než po roce, na kterém jsme se dohodly, nebudu ti bránit,“ ohlédla se po mně a pak za sebou zavřela dveře tak tiše, až mě z toho zamrazilo.

 

Zvonilo to snad celé věky.

„Kdo je tam!“ Znělo to jako výhrůžka.

„Edwarde, tady Bella. Bella Swanová.“ Dala jsem mu pět vteřin na případné ahoj nebo aspoň zdravím, jak se máte. Nic, samozřejmě. „Já jen… nechci vás tak brzo otravovat, ale měla jsem dnes takovou… neformální debatu s Meredith Copeovou a chtěla jsem se zeptat… ujistit se… Platí ty věci, na kterých jsme se dohodli? Víte, nerada bych byla za blázna a tak…“

„Říkal jsem vám, že se kvůli mně nemáte s nikým hádat.“ Jeho hlas konečně trochu změkl.

„To nebylo kvůli vám. Teda ne úplně… Kašlete na to, to je komplikované. Fajn, beru to jako ano a jdu zařídit těch pár drobností.“ Moje emoce udělaly další veletoč a já se ze dna beznaděje přehoupla rovnou do stavu euforie. Ničím nepodložené, jak jinak.

„Bello?“

„Ano, Edwarde?“ Nemohla jsem si pomoct. Tak moc se mi líbilo opakovat to jeho trochu ujetý nemoderní jméno.

„Nechci, abyste si od toho něco slibovala. Od naší dohody,“ dodal tak rychle, jako by mohl vidět, že se mi do tváří žene krev.

„Slibuju si od ní přesně to, co jsem vám řekla. Dejte mi pár měsíců a pak si to povíme.“ Usmívala jsem se, protože jsem věděla, že to je v telefonu poznat, přesto jsem zněla nejistě a roztřeseně. Kruci kruci kruci. Meredith mě rozhodila víc, než jsem myslela.

Zhluboka si povzdechl. „Přeju vám, aby vám ten optimismus vydržel. Vedle takových lidí jako jste vy, mi vždycky dojde, že na to zapomínám. Že existujou i lidi, co je nic moc netrápí. Co mají jako hlavní starost pracovní výsledky,“ uchechtl se.

Kousla jsem se do rtu a volnou ruku sevřela do pěsti, abych odolala nutkání položit ji na břicho. Asi jsem mnohem lepší herečka, než jsem si myslela.

„Tak to je fajn. Jsem ráda, že vám přináším takový… závan bezstarostnýho mládí do vašeho vyprahlýho staromládeneckýho života.“

V telefonu se ozval divný zvuk.

„Vy jste se zasmál?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla promyslet. Ozvalo se to znovu. A tentokrát to bylo nezpochybnitelné. „Smějete se,“ obvinila jsem ho a zároveň si kontrolovala dech, abych se prudším nádechem nebo výdechem nepřipravila o vlnu tepla, která mi naplnila hruď.

„Mějte se, Bello,“ řekl přidušeně a položil to.

 

Ze školy vypadla mezi prvními. Jak jinak. Zapálila si ještě pořádný kus před hranicí, která vymezovala prostor zákazu kouření. Jak jinak. Vzápětí mě uviděla a rozhodla se předstírat, že neexistuju. Jak jinak.

„Alice, počkej na mě!“ S povzdechem se zastavila, věnovala cigaretě zmučený pohled a než ji zahodila, několikrát z ní skoro zuřivě potáhla.

„Co je zas?“ zabručela. „Docházku mám přes devadesát procent. Když to říkám takhle nahlas, ani tomu sama nevěřím,“ vykulila oči v předstíraném šoku.

„Už máš nějakou práci?“ vypálila jsem na ni bez okolků.

„Práci?“ protáhla znechuceně.

„To je ta věc, co ti pomůže vydělat na cigára,“ podívala jsem se k jejím nohám. „Pokud si to potřebuješ najít ve slovníku, můžeme se vrátit do školní knihovny,“ kývla jsem k budově za jejími zády. Otřásla se odporem.

„Nemám práci,“ trhla rameny. „Každej obstojnej džob se tu dědí v rámci rodiny. Docela prdel, řekla bych. Starší brácha vypadne na vejšku, mladší nastoupí do supráče na jeho flek, aby další čtyři roky skládal psí žrádlo do symetrickejch komínů.“

„Takže ses byla ptát.“ Komunikace s touhle holkou byla jako cvičení z jinotajů.

Další trhnutí rameny.

„Něco bych pro tebe měla,“ mrkla jsem na ni. „Nastup si, rovnou ti to můžu ukázat.“

Otočila jsem auto a doufala, že cesta k Lesnímu zátiší už bude zpevněná.

 

 

 

 

 



 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

23)  kajka (17.04.2018 16:26)

To se tak krásně čte.
Přiznám se, že na mě zřejmě leze jaro, takže si užívám především Edwarda s Bellou. *
Charlie je dobrák od kosti. Vždycky byl, ale tenhle je miliónovej. Hezky jim to s Bellou klape.
Zhrzená láska, zrada nejlepšího kamaráda, pochroumaná noha, druhá v čudu a umírající maminka... tohle všechno najednou. Platí na to takové hezké české přísloví - čert se.. na větší hromadu. V tomhle případě kdo za to může? Ty jedna, ty ho nešetříš! Víc líto už mi ho být nemůže. Ale to by nebyla pravá ambra, aby si ještě v dalších kapitolách nepřisadila. ;) Už se bojím a kapesníky mám v zásobě.

kajka

22)  kajka (25.09.2017 11:58)

Tahle zrada byla pro Edwarda hodně trpká. Nakládáš mu toho na bedra dost, není divu, že se z něj stal takový zarytec, který nedokáže nikomu důvěřovat.
Jejich telefonní rozhovor byl báječný. Edward se nezapomněl smát! ;)
A Alice na závěr! Přidrzlá, nesnesitelná puberťačka s velkým srdcem, že?
Nádhera!!!

leelee

21)  leelee (03.12.2016 23:47)

jo, jo, příležitosti nechodí dvakrát,
náhoda je blbec a tak dále,
figurky se po šachovnici pohybují tak trochu svéhlavně a každá hraje vlastní partii

Q

20)  Leylla (01.12.2016 09:42)

Jalle - tuhle povídku absolutně zbožňuju
jsem na ní závislá

Jalle

19)  Jalle (30.11.2016 22:19)

Leylla - vidím, že ty si väčší závislák než ja podľa času pridania komentára
teším sa a čakám (ne)trpezlivo

18)  Leylla (30.11.2016 00:21)

ambra

17)  ambra (30.11.2016 00:11)

Právě jsem se dostala do poloviny, zkusím to zítra dorazit

16)  Leylla (29.11.2016 22:59)


Prosím, prosím...

Jalle

15)  Jalle (29.11.2016 16:20)

Ambri, nechcem tlačiť, ale... ja túto stránku kontrolujem 3x za deň vôli novej kapitole už týždeň

14)  betuška (24.11.2016 19:02)

vitaj doma

ambra

13)  ambra (24.11.2016 11:14)

Dívky moje drahé, fyzicky trpím, že jsem se k tomu ještě nedostala, ale zčásti za to může ponávratový frmol, zčásti knížka, kterou jsem (já idiot!!!) rozečetla v letadle (Jojo a její Dívka, jíž jsi tu zanechal). Ale v noci jsem dočetla, takže zítra určitě přidám kapitolu (aspoň vidíte, že jsem upřímná ). Popravdě se mi to zdržení hodí - současnost jsem hodila na podzim 2016 a byla jsem tak rychlá, že se mi z toho málem stala sci-fi . Děkuju za trpělivost i za všechny krásné komentáře

12)  martisek (23.11.2016 08:52)

Edova minulost je podobně děsivá jako ta Belly. Naprosto dokonalá je Alice, úplně ji vidím jako věčně naštvanou puberťačku už se těším, až přibude další kapitola

11)  Dommy1 (20.11.2016 00:56)

ambra

10)  ambra (18.11.2016 19:35)

9)  Iva (17.11.2016 23:30)


Asi som závislá od tvojich písmenok. Asi urcite.

GinaB

8)  GinaB (17.11.2016 21:10)

Milá ambruško, samozřejmě, že zvědavě nakukuju, ale říkala jsem si, že počkám až to dopíšeš a pak si to nechám jako úžasný bonbónek na dlouhé zimní večery. A samozřejmě, že jsem to nevydržela a zhltala všechna tvoje písmenka jako žíznivý vodu na poušti. Moc se těším na další a zároveň se bojím, jaké nástrahy jim připravíš.
P.S.Ten Londýn ti děsně závidím. :D Užij si to!

7)  betuška (17.11.2016 19:56)

ano, uži si voľno pokiaľ je;)
a k veci...zírám... edward si prestrelil nohu sám meredith mi už nepríde taká sympatická,vypadá že bude zainteresovaný aj carlisle, možno ňou??? bella má čo zachraňovať, len či stihne? edward v telefone a alice na záver zlatíčko...tak ako ťa poznám, ešte to bude hodne dramatické

Jalle

6)  Jalle (17.11.2016 19:28)

Takže Edwardovi niekto možno zachránil život...
Veľmi sa teším na ďalšiu kapitolu. Nemôžem sa dočkať. Ďakujem za túto.

5)  Sneja (17.11.2016 14:24)

Alice pôjde k Edwardovi a Jasperovi? Priznávam, trochu som na ňu za tých pár kapitol už aj zabudla . A to Edwardove namýšľanie si, že široko ďaleko nikto nič také hrozné ako on nezažil...tak rada by som chlapcovi otvorila oči, ale to ostane asi na Belle...a na Alice, keďže tam príde ako ďalší votrelec zo sveta mimo Lesního zátiší . Teším sa,veeeeeľmi sa teším . Ďakujem, že si pridala pokračovanie, ty naša šikovnica! . A budem (ne)trpezlivo čakať na ďalšie

Marcelle

4)  Marcelle (17.11.2016 14:18)

Ambroušku, užij si Londýn a děkuji za příjemné pohlazení s nádechem hororu

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek