Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Nabušeno v rekordním čase, takže se za případné kostrbatosti omlouvám (potřebuju odstup, abych je vychytala).

Jinak jsem dnes po letech poslouchala v autě soundtrack New Moon, což se prostě musí nějak projevit :-)))

Děcka, kiss, kiss! ♥ ♥ ♥

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Zastavili na příjezdové cestě a chvíli jim trvalo, než vystoupili. Hollise jsem poznal hned, toho druhého muže jsem nikdy neviděl. S pocitem beznaděje jsem se rozhlédl po místnosti, která pomalu mizela pod vrstvou prachu, poházeného špinavého oblečení a Jasperových hraček, přičemž za hračku můj bráška obvykle považoval všechno kromě skutečných hraček.

Hollis se neobtěžoval s tím, že by se mi ohlásil předem, ale ani pak by to tu nejspíš nevypadalo líp. Jakž takž uklízet jsem zvládal jen z vozíku. Ten jsem ale z hloubi duše nenáviděl. Byl jako zhmotnění všeho, co mohlo být a nikdy nebude. Fyzický důkaz mojí bezmoci a neschopnosti. Konec konců, v nepořádku žije i spousta zdravých lidí, ne?

„Je otevřeno, trenére,“ křikl jsem, když jsem ho uslyšel přešlápnout před vchodem. Počkal pět vteřin, než vzal za kliku. Dneska byl špatný den, potřeboval jsem berle, ale aspoň jsem se postavil dost daleko od zárubní i od zábradlí, abych odolal touze se opřít.

Hollis vešel dovnitř a v šeru zamžoural. Jeho obličej zůstal kamenný, jako vždy vyjma situací, kdy zuřil. Čtyřmi dlouhými kroky ke mně došel a pevně mě objal.

„Promiň, že jsem nepřišel do nemocnice,“ zatřásl hlavou. Dalo mi to práci, ale usmál jsem se. Věděl jsem naprosto přesně, proč nemohl přijít. Dívat se, jak končí v nicotě něco, čemu jste obětovali kus života, není snadný ani příjemný.

„V pohodě. Vyděsilo by mě, kdybyste přišel.“

Ušklíbl se. „Koukám, že ten tvůj přidrzlej humor ti zůstal.“

„Dělám, co můžu.“

Najednou zvážněl. „Tomu naprosto věřím, Edwarde.“ Trochu jsem sebou trhl. Oslovení křestním jménem zavánělo lítostí. Nejspíš si to taky uvědomil, protože se rychle pohnul do strany a ukázal na muže, který zůstal stát na prahu a pomalu se hroutil pod vahou velkého stříbrného kufru.

„Tohle je doktor Liung.“ Hollis se se špatně skrývanou pýchou nadechl. „Hlavní lékař seattleských Seahawks.“

Nechápavě jsem na ně zíral. Pak jsem se uchechtl. „To bude omyl, doktore Liungu. Ani takový optimista jako trenér Hollis si nemůže myslet, že bych…“

Hollis mě umlčel prudkým mávnutím ruky. „Je tu kvůli tvojí pravé noze. Ti pitomci v Port Angeles nemají tušení, jak vypadají sportovní zranění. Doktor Liung ti udělá rentgen a řekne ti, jak na tom ta tvoje noha vlastně je.“

Zavřel jsem oči a napočítal v duchu do pěti. „Trenéra, tohle přece…“

„Tak už zklapni, Cullene!“ vyštěkl na mě jako za starých časů. A mně se najednou ulevilo. Zazubil jsem se na něj. „Fajn, může se na mě mrknout, ale na žádný rentgen nejedu.“

Hollis si spokojeně promnul ruce. „To nebude nutný, rentgen máme sebou,“ natáhl se konečně pro stříbrný kufr. Chudák doktor se s úlevným povzdechem narovnal.

O půl hodiny později jako by si vyměnili role. Trenér seděl schlíple na gauči, Liung se nad námi tyčil jako bůh pomsty.

„Může mi někdo říct,“ zíral na jeden ze snímků, „proč nešel na operaci hned po tom úrazu?“

S trenérem jsme si vyměnili nejisté pohledy.

„Doktoři si nebyli jistí,“ začal Hollis. „Říkali, že s klidovým režimem…“

„Jak dlouho jsi ho nechal dodržovat klidový režim?“ obořil se na něj doktor.

Hollis překvapeně zamrkal. Nebyl zvyklý, aby ho někdo stíral, natož před jednou z jeho bývalých obětí.

„Copak si dal říct?“ zahučel a já si zřetelně uvědomil, že žíla na jeho spánku právě vydala jasný signál, že mu dochází trpělivost.

„Ehm,“ odkašlal jsem si. „Ve skutečnosti mi můj nevlastní otec už tehdy řekl, že bych měl na tu operaci jít. V té době se o mě ale začaly zajímat některé velké kluby. Vy víte nejlíp, jak kluboví doktoři prohlížejí zdravotní záznamy možných kandidátů. Stačí zmínka o zákroku – slovo operace snad vůbec nikdo nepoužívá – a už se s váma nikdo nebaví. Nikdy,“ zdůraznil jsem. „Za ten risk to prostě stálo,“ pokrčil jsem rameny. „Jaká je pravděpodobnost, že vám někdo ustřelí zdravou nohu a ta pochroumaná dostane zabrat víc, než se čekalo?“

Doktor pomalu vydechl, ruku se snímkem spustil k boku. „Tak pochroumaná? Edwarde, to koleno je zralé na výměnu kloubu. Jak jste to mohl vydržet? Musel jste mít strašné bolesti. Copak to nikdo nepoznal?“ Odolal jsem nutkání použít směrem k trenérovi naše tajné znamení. To, kterým jsem mu dával najevo, že pro dnešek už víc nezvládnu.

„Asi mám posunutý práh bolesti,“ pokrčil jsem rameny.

„Jasně,“ zavrčel doktor. „A proto celou dobu, co stojíte, přenášíte váhu na protézu. Já vím, jak to bolí, než se pahýl přizpůsobí protéze a posunutému těžišti. Pokud snášíte raději tuhle bolest, nechci si představovat, jak si užíváte tu druhou.“

Na okamžik mi došla řeč. Poprvé jsem narazil na někoho, kdo si nejspíš doopravdy uměl představit, jak vypadá můj běžný den. Jak vypadají moje noci. Ty dobré i ty horší.

„Mám léky na bolest,“ přiznal jsem tiše. „Našel jsem si na netu, kolik toho můžu brát, abych nepropadl závislosti.“

Doktor si konečně sednul a zblízka se mi zadíval do očí. „Edwarde, na tohle běžné léky nestačí. A pokud si hlídáte množství, tak už dávno musely přestat zabírat.“

Sklopil jsem pohled ke svým rukám. Dlaně jsem měl plné starých i čerstvých puchýřů od berlí. Některé noci byly vážně dlouhé a já je trávil tím, že jsem hopsal po domě. Bolest mi znemožňovala sedět.

„Proč vlastně nechcete na tu operaci?“ zeptal se mírně.

Uchechtl jsem se, spíš odevzdaně než jízlivě. „Krom toho, že na to nestačí moje pojistka a ještě jsem nesplatil dluh na té mámině? Mám bratra, doktore. A on má jenom mě. Jsou mu dva, víte? Nebylo snadný dostat ho do péče. A navzdory tomuhle,“ ukázal jsem bradou na protézu, „mě úřady považujou za více méně zdravýho. Kdybych musel na několik měsíců do nemocnice, navíc ta nekonečná rehabilitace…“ A samozřejmě to všudypřítomné riziko. Nemuselo to dopadnout dobře. A já chtěl vozík ze svého života vytlačit, ne ho tam vrátit zpátky, možná definitivně.

„Má cenu ho přemlouvat?“ obrátil se doktor k trenérovi. Ten po mně šlehnul naštvaným pohledem.

„Spíš asi ne,“ zabručel.

„Kolik mám času, než se to rozsype úplně, doktore?“

Liung si promnul kořen nosu. „U sportovních zranění je prognóza vždycky trochu ošemetná, za rok to může být v háji, ale můj odhad je čtyři roky. Možná pět, ale to říkám asi jen proto, že jsem dneska dobře spal a dal jsem si slušný oběd.“

Představil jsem si Jaspera za čtyři roky. Za čtyři roky už bude mít dost velkou slovní zásobu a dost silný hlas, aby dal jasně najevo, že chce zůstat se mnou.

„Čtyři roky mi stačí. Děkuju, doktore.“

Hollis se ke mně mezi dveřmi ještě obrátil. „Edwarde…“ Jako by se mu další slova vzpříčila v hrdle. Položil mi ruku na rameno a lehce stiskl.

„Mrzí mě to, trenére. Nadřel jste se se mnou a já to takhle…“

Prudce zavrtěl hlavou. „Ty nic nechápeš. Do hajzlu s fotbalem. Do hajzlu s ním. Tohle všechno…“ Mávnul rukou a jeho gesto zahrnulo moje nohy, zanedbanou vstupní halu a prázdný dům za ní i nad ní.

„Zvládnu to,“ řekl jsem tiše.

Beze slova mě krátce objal a vyběhl za doktorem.

 

 

Bella

(současnost)

 

Třásla jsem se a nedalo se to zastavit. Ještě jsem nevnímala bolest, ale už jsem věděla, že je všechno špatně.

Zkusila jsem pohnout rukama. Pravá zůstala zaklíněná ve změti plechu, plastu a skla, ale levou se mi podařilo vyprostit. Pomalu jsem ji posouvala k břichu. Pořád bylo vypouklé, samozřejmě, ale zároveň podivně… tiché. Nedokázala jsem pro ten pocit najít lepší slovo.

Bolí tě to, broučku? Bolelo tě to? Miláčku, odpusť, panebože, odpusť mi to.

„Bello!“ Jacobův hlas mě vytrhl z mého tichého dramatu. Jdi pryč, Jakeu, jdi prosím pryč.

„Bello, kruci, ozvi se mi!“ V tu chvíli mě to napadlo. Nemusím tu zůstávat. Můžu odejít s ní. Za ní. Začala jsem šátrat kolem sebe. Nevěděla jsem přesně, co hledám. Nebo jsem to možná věděla naprosto přesně. Nahoře jsem nenahmatala nic vhodného. Sáhla jsem dolů, pod tichou oblinu břicha. A tam byl. Dlouhý ostrý hrot, který už mi stihl protrhnout džíny na stehně. Zkusila jsem ho přitáhnout blíž, ale nestačilo to. Musela jsem pohnout i nohou. Jak hluboko bude dost hluboko?

Zatnula jsem zuby a současně zatlačila z obou směrů. Tahle bolest se dostavila rychle, ale nemohla mě odradit ani zpomalit. Moje holčička je sama. Opuštěná a vyděšená. Natiskla jsem se na plech, jak nejvíc to šlo. Přesně jsem poznala okamžik, kdy už to bylo dost hluboko. Úlevou jsem se rozplakala.

I tentokrát mě probudily vlastní hlasité vzlyky, ale možná i nezvyklé světlo v neznámém pokoji. Když jsem si šla lehnout, nezatahovala jsem závěsy. Zdály se plné prachu a navíc bylo venku tak zataženo, že se to nezdálo nutné. Temnější noc jsem nezažila léta. Sáhla jsem na noční stolek pro mobil. Dvě osmnáct. Celou postel ozařoval nepřirozeně jasný, obrovský měsíc. Zřejmě se už vypršelo. Vzpomněla jsem si na své utopené autíčko. Možná má ještě šanci.

Položila jsem mobil zpět a roztřásla se. Jasper mi připravil jen tenkou deku a prostěradlo a v pokoji byla přitom zima jak v márnici. Pohnula jsem zmrzlými prsty na nohou. Bylo by moc troufalé, kdybych si šla dolů ohřát trochu mléka? Když půjdu bosa, mám slušnou šanci, že nikoho neprobudím. Rozhodovala jsem se možná dvě minuty. Znovu jsem vzala do ruky telefon a použila ho jako baterku. Ze schodiště a haly dělalo to bláznivé měsíční světlo tak trochu strašidelný zámek. Jasper se nejspíš v noci nebudí, jinak by musel mít nějaké trvalé následky. Když jsem přebíhala podlahu v hale, mimoděk jsem se otřásla. Tentokrát ne strachem, ale znechucením. Pod nohama jsem cítila týdny neuklizenou špínu. Ten chlap je vážně mezek.

Teprve když jsem za sebou zavřela dveře kuchyně, dovolila jsem si pořádný nádech a výdech. Nakonec jsem si dodala odvahy, prohrabala skříň se suchými potravinami a našla kakao. Jenom instantní, ale nebyla jsem rozmazlená. Než se svařilo mléko, mrzly mi nohy až ke kolenům. Na rukou mi vyskočila husí kůže. Proč jsem si nevzala tu pitomou mikinu?

Do postele se mi ještě nechtělo. Věděla jsem, že když teď usnu, napojím se na sen přesně tam, kde skončil. Vzpomněla jsem si, že v obýváku byl koberec. Špinavý jako ta poslední rohožka, ale byl to koberec. A možná najdu na gauči nějakou deku. Vzala jsem kouřící hrnek a protáhla se vysokými dveřmi do pokoje. Těžké závěsy na francouzských oknech někdo napůl odtáhl, takže i tady řádil měsíc – bubák, ale s hrnkem kakaa už se mi nemohlo nic stát. Se spokojeným povzdechem jsem se sesunula do sedačky.

A vystřelila z ní rychlostí světla. Mimoděk jsem se chytila za srdce.

„Co tady… já tady…“ zalapala jsem po dechu.

„Co vy tady nevím, ale já tady bydlím.“ Neviděla jsem mu dobře do tváře, to já byla ta, kterou pitomec – měsíc ozařoval jako reflektor, ale na tu dávku ironie v jeho hlase jsem mohla být klidně slepá.

Ještě pořád jsem se třásla.

„Ježiši… Omlouvám se, nahoře je dost zima, chtěla jsem si jen udělat trochu teplého mlíka. Kakaa,“ opravila jsem se, jako by na tom záleželo. Naklonil se směrem ke stolku, na který jsem naštěstí odložila hrnek dřív, než jsem se začala usazovat, a zhluboka se nadechl.
„Voní to moc dobře. Ani jsem nevěděl, že máme kakao.“

„Jenom instantní srač… Ale i tak bude určitě dobrý. Chcete trochu? V kuchyni nějako zbylo.“ Ve skutečnosti jsem doufala, že se zvedne, přenechá mi obývák a odporoučí se do svého kutlochu.

Mlčel. Chvíli jsem si myslela, že to zvažuje, ale když už to trvalo skoro minutu, přimhouřila jsem oči a pozorně se mu zadívala do tváře. Vzápětí jsem málem vybuchla.

Zíral přímo na můj hrudník. To podělané tenké tričko. A taky mi byla ještě pořád zima. Rychle jsem překřížila paže a doufala, že měsíc nestačí na to, aby odhalil i aktuální odstín mojí tváře.

„Půjdu nahoru,“ přikročila jsem ke stolku. Svého kakaa jsem se nehodlala vzdát. Bleskově se předklonil a popadl mě za zápěstí.

„Je vám zima.“

Celkem snadno jsem se mu vytrhla, ale stihla jsem si všimnout, že byl nejspíš znovu ve sprše. Směs vůní – šampon, mýdlo, něco – získala novou intenzitu.

„Všiml jste si?“ zasyčela jsem. To se právě usmál? Nebo mu v těch vousech žije nějaký malý hlodavec?

„Kvůli Jasperovi nahoře na noc vypínám topení. Jediný způsob, jak ho přinutit, aby spal přikrytý. Když jsem zkusil trochu topit, okamžitě se odkopal a měl věčně nudli u nosu. Teď už tři roky nezastonal.“

Neměla jsem léta Meredithiných zkušeností, ale i ty moje stačily na to, abych si byla jistá, že tohle prostě nedokáže nikdo zahrát. Edward Cullen svého bratra naprosto zbožňoval.

„Přinesu vám to kakao,“ kapitulovala jsem. „Musíme si promluvit.“

Vrátila jsem se příliš rychle. Rozsvítil jednu z lamp a já díky tomu zahlédla, jak si stahuje nohavici. Ach bože, nejspíš si tu před mým vpádem dělal pohodlí a sundal si protézu. Teď si ji zase nasazoval.

„Proč vlastně nespíte?“ rozhlédla jsem se. Podvědomě jsem hledala láhev s něčím ostřejším nebo možná aspoň pivo.

„V noci mi to nejlíp myslí. Napadají mě nejlepší věci. Do práce,“ doplnil rychle. Přesto jsem měla pocit, že má kůži kolem očí napjatou a jeho ruka teď ležela na stehně pravé nohy – takovým tím způsobem, který jsem sama velmi dobře znala z doby, kdy jsem se pomalu a bolestivě hojila.

„Bolí vás to,“ řekla jsem tiše a nebyla to otázka.

„Mohl jsem dopadnout hůř,“ mávl rukou a natáhl se pro kakao. „Fakt je to tak trochu sračka,“ zašklebil se do hrnku.

„Já se snažila,“ povytáhla jsem obočí.

„O čem jste chtěla mluvit?“ vydechl smířeně. Oči mu při tom zase mimoděk zabloudily někam pod mou bradu. Hmátla jsem po nejbližším polštáři a pevně ho objala.

„Chci vám říct, Edwarde, že Jasper je naprosto úžasný.“ Na okamžik se mu rozzářily oči. Je normální, aby měl někdo takhle zelené oči? Nenápadně jsem se štípla do zápěstí. Celá tahle situace – gauč, šílený měsíc, horké kakao a vlhké a voňavé vlasy Edwarda Cullena – to všechno mě rozptylovalo způsobem, o kterém jsem si myslela, že už je pro mě zapovězený a ztracený. Když mi to blesklo hlavou, musela jsem se kousnout do rtu, abych se nahlas a nejspíš poněkud hystericky neuchechtla.

„Nejsem si jistá, do jaké míry je to vaše zásluha, možná jste měl prostě štěstí, ale pokud jde o mě, nedovolím, aby někdo vůbec uvažoval o možnosti, že by měl Jasper opustit tento dům.“

Pozorně jsem ho sledovala, takže mi neuniklo, jak pomalu a zhluboka vydechla. Cha! Nebyl ani zdaleka tak sebejistý, jak se tvářil.

„Ale mám pár drobných podmínek.“

Úlevný výdech přešel v naštvané zafunění. Prudce položil hrnek na stolek a opřel se do polštářů. A zase ten záblesk – jsem tu sama uprostřed noci s tímhle paličatým podivínem, oba jen v rozpadajících se pyžamech a oba nejspíš bez spodního prádla. Naklonila jsem se, abych na okamžik schovala obličej v polštáři, který jsem před sebou zatvrzele držela.

„Můžete mít klidně milion podmínek,“ ušklíbl se. „Já vám svoje řekl.“ Tentokrát měl obě ruce položené na stehnech. A obě zaťaté do pěstí. Možná bych se měla bát? Ne. Tu radost mu neudělám.

„Edwarde,“ naklonila jsem se k němu. „ vám nebudu vyhrožovat. Měl byste pochopit, že chci jen trochu zlepšit Jasperovy životní podmínky. Je to taková hrůza?“

Rukama – ještě pořád pevně sevřenýma – si promnul oči. Když je odtáhl, všimla jsem si, že si rozcuchal to svoje divoké obočí. Měla jsem neodbytnou chuť natáhnout se a uhladit mu je.

„Tak spusťte,“ vydechl.

„Úklid. Bezpodmínečně. Seženu vám někoho spolehlivého a levného. Až se to tu uklidí z nejhoršího, myslím, že bude stačit, aby sem někdo chodil jednou týdně.“ Když jsem viděla, jak otvírá pusu, rovnou jsem mu do toho skočila. „Na tomhle prostě trvám. A taky zajistím někoho na základní údržbu domu – zvenčí i zevnitř. Ten dům je nádherný. Chcete mít na svědomí, že za pár let spadne?“ Jeho výraz se změnil. Už se mnou nechtěl bojovat. Cítil se… trapně.

„Ježiši, Edwarde, zvládáte to báječně. Pomoc s domem a s úklidem by potřeboval každý zaměstnaný chlap, který se navíc stará o malé dítě.“

Povytáhl obočí a já věděla, co by řekl, kdyby to nepovažoval za jasné. Každý? Takže nejen mrzák?

„Tak jsem to nemyslela,“ zatřásla jsem netrpělivě hlavou. „Anebo myslela. To je jedno. Prostě to tady potřebuje ženskou ruku. A někoho, kdo z příjezdové cesty zase udělá cestu. Což mi připomíná další bod. Proč neřídíte? Pokud jsem to pochopila správně, nemáte auto na ruční řízení. Zajistím někoho, kdo to zařídí. Staráte se o malé dítě, které necháváte lozit po sakra vysokých stromech. Musíte být schopný odvézt ho k doktorovi.“ O škole nemluvě, ty jeden mezku!

Teď už na mě jen zíral.

Konečně se vzpamatoval. „Proč… proč bych vás měl poslechnout? Proč bych vás, sakra, měl vůbec brát vážně?“

Najednou jsem cítila, že znovu rudnu. Tentokrát ale nebyla šance, že bych to skryla.

„Vy to ještě nevíte, ale já vám chci doopravdy pomoct. Ne podle nějakých tabulek nebo obecně přijímaných pravidel. Mám pocit… mám pocit, že už jsem vás oba stihla poznat. Dejte mi tři měsíce, Edwarde. Když mi za tři měsíce řeknete, že se vám nežije snáz, nechám vás být. Postarám se o to, aby ta vaše žádost s domácím vyučováním prošla a aby vás už nikdo neotravoval. Ale já doufám, doufám a pevně věřím, že řeknete Bello, hele, neměla jste úplně pitomej nápad.“

Zvedl ruce a spojil je vzadu na temeni. Jeho pohled se zatoulal někam za mé rameno. Když se na mě znovu podíval, byla jsem si jistá, že tentokrát vidím skutečný úsměv.

„Vy jste trochu cvok, že jo.“

Horlivě jsem přikývla. „To pevně doufám.“

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Seděla na mně a její dlaně se z mé hrudi posouvaly přes krk k čelistem a lícním kostem.

„Jsi tak krásný, Edwarde. Chlap by neměl být takhle krásný. Komplikuje to život jemu i všem okolo.“ Mluvila, ale přitom se nepřestávala pohybovat. Prohnula se v zádech a její ruce se vrátily na moje břicho. Zadíval jsem se na ni. Nad sebou jsem nepřemýšlel, zvlášť ne po té noci, ale ona rozhodně krásná byla. Takovým tím způsobem, co bere dech. Tak proč to na mě nefungovalo?

Věděl jsem proč – už jsem stihl zjistit, jak je to trapně nedůležité. Panebože, byl by to úžasný svět, kdyby se dal člověk prokouknout jen podle toho, jaký mu pánbůh nadělil obličej. Měla pravdu – hezký ksichtík všechno jen komplikoval.

Počkal jsem, až to dokončila, a pak jsem ji odstrčil.

„Měla bys jít.“

Kousla se rtu, ale nic neřekla. Tentokrát ani nepožádala, jestli se může osprchovat. Za pět minut byla pryč. Natáhl jsem se pro berle a odpajdal do koupelny. Díval jsem se na sebe možná půl minuty; pak jsem vzal všechny věci na holení a hodil je do koše.

Postarám se, abych lidi mátl co nejmíň.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

4)  BabčaS (11.11.2016 23:59)

3)  evelsten (11.11.2016 22:38)

Ambrička najúžasnejšia, ďakujem veľmi krásne za nádhernú kapitolu, nesmierne potešila i pohladila dušu a srdiečko
Bože a tá prvá časť, keď tam prišiel tréner spolu s doktorom, chudák Edward strašne veľa si toho prežil, tú bolesť a trápenie:'-(
A neviem či som dobre porozumela, ale že by Bella prišla o dcérku a teraz si sama ubližuje a od toho má jazvy... a kto je dočerta tá ženská, fakt je to Tanya?
Ďakujem veľmi pekne a už teraz nedočkavo a nadšene čakám na ďalšiu kapitolku

2)  martisek (11.11.2016 22:27)

Minulost Belly mě příšerně děsí, ale ještě větší strach mám z toho, kam tahle část s miminkem směřuje.. No a zatím co tady sem popotahovala, malý hlodavec mě vážně dostal celá kapitola byla fantastická, už aby byla další..

kala

1)  kala (11.11.2016 22:15)


Děkuju

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still