Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Další kousky skládačky.

Jste úžasné <3

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Má to v játrech. A v kostech. Má to kurva úplně všude!

Hlava mi duněla v rytmu neustále se opakujících slov. Nepamatoval jsem si, kdy jsem brečel naposledy. Možná když mi bylo osm a s Emmettem jsme závodili, kdo sjede rychleji příkrý svah za školním hřištěm. Vyhrál jsem, i když za cenu zlomeného zápěstí a zničeného kola. A i tehdy jsem se rozbrečel až v nemocnici, při pohledu do Carlisleových vztekem přimhouřených očí.

I tentokrát jsem vydržel.

Vydržel jsem celou dobu, co nám mámin doktor vysvětloval, jaký bude další postup. Mlel nesmysly, jen aby se vyhnul tomu podstatnému. Tohle je konec. Definitivní.

Vydržel jsem, než jsme dojeli domů a já uložil mámu do postele.

Vydržel jsem, dokud Jasper nedojedl večeři, nevykoupal se a já mu nepřečetl pohádku.

Vydržel jsem, dokud neusnul.

Teprve potom jsem vytáhl z baru jednu z lahví, které tam zůstaly po Carlisleovi, zalezl s ní do auta a vypil ji.

Pak jsem konečně mohl brečet. Hodně nahlas. Se spoustou slz.

Nejhorší na tom bylo, že jsem ve skutečnosti nebrečel kvůli mámě. Brečel jsem, protože nikdy v životě jsem se takhle nebál.

Máma se pletla. Ještě jsem nebyl velký kluk. Ještě jsem nebyl připravený zůstat na světě sám. Vlastně hůř než sám – s odpovědností za další lidský život.

Netušil jsem, kde se tam vzali. Nějakou dobu před tím, než se objevili, se mi zdálo, že mi do vyčerpaného spánku proniká bzučení telefonu, ale přiřadil jsem to k jednomu ze svých zmatených snů.

„Edwarde? Co tady děláš? Hledáme tě už hodiny!“

„Rose? Miláčku, pojď ke mně…“

„Nech toho, Edwarde! Zbláznil ses? Chceš tu zmrznout? A tohle! Pozvracel ses do auta! Kruci…“

„No tak, kámo, chyť se mě. Vezmu tě domů. Potřebuješ sprchu.“

„Emmette? Jste tu všichni? Kde je Lauren? Lauren tu není?“

„Hej, no tak, musíš mi trochu pomoct, Edwarde. Rose je špatně z toho smradu. Musíme to zvládnout spolu.“

Znovu jsem se rozvzlykal. „Má to v játrech. A v kostech. Má to kurva úplně všude!“ Nemohl jsem se hnout. Nikdy v životě mi nebylo tak zle.

„Ech, je mi to líto, kámo. Ale když dostaneš zápal plic, tak to ničemu nepomůže, ne?“
„Rose je tady?“ Pomalu jsem se vracel do reality. Noc. Studená noc. Příšerně studená noc. Najednou mi začaly jektat zuby.

„Do vany, hned!“ Emmett použil svůj kapitánský hlas. S vypětím všech sil jsem se opřel o loket, aby mě mohl vzít v podpaží a vytáhnout z auta. Z té páchnoucí kobky, co bývala mým autem.

Najednou tam zase byla Rosalie. Nechal jsem je, aby mě svlékli. Napustili mi vanu a Rose mě něžně umyla. Ne všude. Ne jako jindy. Za nocí, kdy jsem se dokázal smát. Přičítal jsem to tomu, že se stydí před Emmettem. Ten bloudil očima po stropě koupelny. Vážně byl v rozpacích? Po všech těch letech, kdy jsme vedle sebe stávali ve školních sprchách?

Uložili mě a k posteli mi připravili kbelík, i když jsem si byl jistý, že prázdnější žaludek už mít nemůžu. Rose se položila na bok vedle mě. Cítil jsem její teplou ruku na čele a na tváři a její rty na krku. Dokonce i v téhle situaci na ni moje tělo reagovalo, i když jsem se nedokázal pohnout. Začal jsem se znovu propadat do spánku, ale stihl jsem si uvědomit, jak jsem jim vděčný. Napadlo mě, že bych jim měl poděkovat. S vypětím posledních sil jsem pootevřel oči. Stejně jako máma nechali rozsvíceno na chodbě. A tak jsem spatřil jen obrys Emmettovy hlavy, jak se sklání nad Roseinou paží. Dotýkal se jí? Proč? Byl to tak šílený výjev, že mi trvalo několik minut, než jsem ho dokázal vtěsnat do slov. Ta mi ale vzápětí unikla a vrátilo se jen to jedno, původní – proč?

„Rose?“ zasténal jsem vyschlým hrdlem. Emmettova hlava se bleskově odtáhla, ale já už nedokázal udržet oči.

„Spi, miláčku. Vyspi se z toho. Ráno ti zavolám, ano? Dobrou, lásko.“

Ona mě přece miluje, blesklo mi hlavou, než mě definitivně pohltila tma.

 

 

Bella

(současnost)

 

Seděla jsem nad otevřeným laptopem a kousala si nehty. Zprávu z návštěvy u Bradburyových jsem sepsala za dvacet minut. Další dvě hodiny jsem jen zírala na monitor. Zvládla jsem jeden řádek. Jasper Cullen. Kromě toho ani slovo. Absolutně jsem netušila, odkud začít. A čím skončit. Co vynechat. Co… přidat?

S povzdechem jsem znovu vzala do ruky Jasperovu složku. Posté jsem kontrolovala to, co jsem už pár hodin věděla. Žádná složka nikdy neobsáhne skutečný život. Skutečné lidi. Ale tady chybělo příliš mnoho podstatných informací.

Narůstal ve mně vztek. Zlobila jsem se na Meredith. Proč mi tolik důležitých věcí neřekla? Zlobila jsem se na Esme Cullenovou. Jak mohla za těchhle okolností hodit všechno na Edwarda? Zlobila jsem se na Carlislea Cullena. Jak mohl opustit svoje děti? A zlobila jsem se na sebe, protože na Edwarda Cullena jsem se nedokázala zlobit tak, jak bych měla. A chtěla.

S frustrovaným povzdechem jsem zaklapla počítač, protáhla se a zaposlouchala se do zvuků zdola. Hlasité rány z kuchyně mi už pár minut napovídaly, že se šerif snaží o něco velkého. Třeba uvařit si čaj. Hlasitě jsem se uchechtla. Na vstup do kuchyně by měl mít zvláštní povolení a na některé spotřebiče zbrojní pas. Uchechtnutí přešlo v tiché zakvílení. Můj rostoucí vztek se bleskově přenesl na šerifovy děti. Jak ho mohly takhle opustit? Je zázrak, že ten chlap má ještě všechny prsty.

S hlasitým dupáním – rychle jsem přišla na to, jak taktně ohlašovat svůj příchod – jsem se vydala dolů.

Na podlaze vedle ledničky ležela rozbitá sklenice s majonézou. Beze slova jsem sáhla pro papírové utěrky. „Budu si dělat sendvič. A taky horkou čokoládu. Dáte si se mnou?“ Bezmocně pokrčil rameny a odevzdaně přikývl. „Ať vás ani nenapadne platit mi někdy nějaký nájem,“ zabručel. Sebrala jsem poslední velký kus skla a zašklebila se na něj z podlahy. „Beru vás za slovo, šerife.“

Jedli jsme v tiché shodě u malého stolu v rohu. V myšlenkách jsem samozřejmě byla zpátky v Lesním zátiší.  Neubránila jsem se dalšímu povzdechu.

„V práci to jde dobře?“ Nadechovala jsem se ke zdvořilému ano, díky, ale najednou mě napadlo, že přece sedím u stolu s místním šerifem. I když to byla jen nehoda, muselo se to nějak vyšetřovat, ne?

„Dnes jsem byla u Cullenů,“ začala jsem opatrně.

Povytáhl obočí. „Pustil vás dovnitř?“

Trochu jsem se ošila. Na svůj vstup jsem nebyla úplně pyšná. „Řekněme… řekněme, že jsem vešla bez pozvání.“

„Divím se, že jste celá,“ uchechtl se, ale vzápětí zavrtěl hlavou. „Hloupost. Edward se snaží všechny děsit, ale je to hodnej kluk. Jsem si jistý, že by nikomu doopravdy neublížil. Taky proto jsem Mer pokaždý poslal do háje, když po mně chtěla, abych tam zasahoval.“

„Co se mu doopravdy stalo?“

Odložil zbytek sendviče a natáhl se pro své pivo. Čokoládu velmi zdvořile a velmi důrazně odmítl. „Oficiálně smím mluvit jen o oficiální verzi.“ Další uchechtnutí. „Obzvlášť s lidmi ze sociálky, chápete?“ Nebylo to poprvé, kdy jsem odkývla něco, co jsem vůbec nechápala. „Oficiálně to byla nehoda, ale to asi víte. Zbraně prostě někdy vystřelí. Zvlášť když s něma blbnou opilí sedmnáctiletí kluci.“

„Ale vy tomu nevěříte.“

Zavrtěl hlavou. „Brali mu krev. Jemu i tomu druhýmu. Měli v sobě sotva jedno pivo. A kromě toho náhodnýho výstřelu byli oba zbití jako koně. To blbnutí bych chtěl vidět.“

„Jak mu za takových okolností mohli svěřit Jaspera?“

„V tu dobu už byl zpátky na nohách. Pokud se to tak dá říct,“ usmál se smutně. „Měl skvělou práci a mohl Jasperovi nabídnout zázemí rodnýho domu. Ale pochybnosti jsou na místě, myslím, že Meredith to stálo spoustu času a oprášení hromady starých kontaktů, než to prosadila. Proto tak špatně nese, jak to dopadlo. Vsadila na Edwarda takříkajíc svou profesní hrdost. A on jaksi neprojevuje vděk tím správným způsobem.“

Proto mě tam poslala takhle? Bez tolika zásadních informací? Myslela si, že když si na Cullenovi vylámu zuby i já, bude její selhání vypadat míň hloupě? Vážně by mohla být tak sobecká?

„Vůbec se v něm nevyznám,“ přiznala jsem po chvíli ticha.

Šerif si povzdechl. „To asi nikdo, ale podle mě je jeho chování do jistý míry pochopitelný. Měla byste ho vidět před pár lety. Nejlepší quarterback, jaký kdy ve Forks hrál. Myslím, že dostal pár nabídek na velmi slušný školy. A pak se mu během roku rozpadl úplně celej život. Nejde mi do hlavy, proč na něj Mer tolik tlačí. Viděla jste toho prcka? Podle mě se vůbec nic nestane, když půjde do školy až za rok.“

Polkla jsem zbytek čokolády. „Tomu byste nevěřil,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jestli půjde Jasper za rok do školy, tak může rovnou nastoupit do třetí třídy. Možná do čtvrté.“

Šerif povytáhl obočí. Zvedla jsem se, abych si dolila kakao a jemu podala další pivo. Vypadalo to na dlouhý večer.

 

V očích Edwarda Cullena jsem sice zahlédla nenávist, ale na dlouhou analýzu vzájemných pocitů nám nezbyl čas. Už když se náš pohled střetl, byl Edward Cullen na cestě k zemi.

Člověk si málokdy uvědomí, kolik různých myšlenek, nápadů a pitomostí mu stihne prolétnout hlavou za pouhé tři vteřiny.

Já si zvládla pomyslet: panebože, vrazila jsem do těch dveří moc prudce – blbost, sotva jsem do nich šťouchla – ten chlap musí být namol – hůř – bere nějaké drogy – normálně zakopl o vlastní nohy, trouba – kriste, já mu fakt ublížila – jen co vstane, zabije mě.

Asi to ale bylo trochu víc než šťouchnutí, protože když zmizel ten, co je měl podle mých předpokladů pevně držet, sama jsem měla co dělat, abych celou tu situaci ustála.

„Edwarde!“ Jasper u něj klečel dřív, než jsem se zmohla na náznak omluvy. Nerozhodně jsem si přidřepla vedle něj. „Jdi pryč!“ strčil do mě malý nečekaně prudce. „Říkala jsi, že chceš být moje kamarádka, ale to je lež! Jsi jako ty před tebou!“

„Jaspere, přestaň!“ Edward se překvapivě těžce hrabal zpět na nohy. Každý jeho pohyb vypadal naprosto nelogicky. Až když se natáhl pro hůl, které jsem si do té doby nevšimla, došlo mi, že se celou dobu opírá jen o jednu nohu. Zranil se? Nebo už zraněný byl? Proto ta hůl? Než jsem stihla vyhodnotit všechny možnosti, stál nade mnou a shlížel na mě s původní nenávistí, která narostla úměrně jeho ponížení.

„Možná byste měla vypadnout,“ sevřel do volné dlaně kliku stále ještě pootevřených dveří.

„Přinesla jsem vám kávu,“ vyhrkla jsem nesmyslně. Měla jsem dojem, že na chvíli vypadal naprosto zmateně, ale vzhledem k tomu, že ze všeho nejvíc připomínal Leonarda DiCapria v The Revenant, mohla jsem být naprosto vedle.

„Latte,“ ozval se vedle mě nečekaně smířlivým tónem Jasper. „To je kafe s našlehaným mlíkem. Vím, že máš rád černý, ale možná bys…“

„Já vím, co je latte, Jaspere.“ Bylo příliš zřejmé, jak moc se musí ovládat. Ale jestli se aspoň kvůli Jasperovi takhle kontroluje, tak je to vlastně velké plus, ne? Pomalu jsem se začala zvedat, jako bych rychlejším pohybem mohla způsobit, že na mě zaútočí. Ta hůl vypadala vážně nebezpečně.

„Jsem Isabella Swanová,“ natáhla jsem ruku přibližně jeho směrem a snažila se ji přimět, aby se netřásla. „Jsem nová sociální pracovnice pro forkský okrsek a přebírám některé klienty po Meredith Copeové. Výběr byl víceméně náhodný. Jejda, zdá se, že jste v téhle loterii vyhráli,“ otočila jsem se k Jasperovi a věnovala mu poněkud křečovitý úsměv, protože Leo pořád ještě vypadal, že mě přetáhne holí přes hlavu.

Jejda?“ opakoval po mně Zmrtvýchvstalý frustrovaně.

„Pár let na jihu,“ vyhrkla jsem omluvně.

„LA?“ Jasper vedle mě nadšeně povyskočil.

„Jen Arizona. Phoenix.“ Obličej se mu protáhl zklamáním a taky soustředěním, jak se snažil přijít na něco, kvůli čemu by stál Phoenix za zmínku.

„Vedro,“ prohlásil nakonec lakonicky.

„Děsný,“ přikývla jsem.

V tu chvíli jeho opatrovníkovi definitivně došla trpělivost, ťukl špičkou hole o podlahu, o krok ustoupil a otevřel dveře dokořán.

„Tak jsme si hezky popovídali. Teď můžete jít a vyřídit té staré čarodějnici, že to odvolání se ještě pořád řeší. Jaspera učím doma. A nemíním na tom nic měnit.“

Sebrala jsem zbytky odvahy a znovu se mu podívala do očí. „Takže by mi Jasper mohl ukázat svoje sešity? A možná i nějakou knížku?“ Rychle jsem se otočila zpátky k malému; najednou mi bylo fyzicky nepříjemně z představy, že bych měla v Cullenových očích ještě jednou zahlédnout nechuť, která byla jednoznačně adresovaná mně.

Jasper znovu povyskočil. Z bosých chodidel mu při tom opadávalo zaschlé bláto a zbytky tlejícího listí. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byla podlaha ve vstupní hale, to ale bylo naprosto bezvýznamné.

„Můžu, Edwarde? Prosím! Udělám večeři a umeju nádobí! Prosím, Edwarde!“ Bez přemýšlení, tak, jak to umí jen děti, mě přitom vzal za ruku. Edwardův pohled chvíli uvízl na našich spojených dlaních. Mně běželo hlavou jen jediné: Sociální deprivace? Ta Meredith se snad úplně zbláznila.

„Deset minut,“ řekla jsem tiše.

„Pět,“ odsekl automaticky.

„Osm?“ pousmála jsem se.

„Sedm a první už vám běží.“

Když jsem Jasperovi v patách vybíhala po nádherném dubovém schodišti, ještě jsem zaslechla ránu. Edward Cullen právě zabouchl hlavní dveře.

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Zíral jsem do mailu a celou věčnost ověřoval pravost adresy, ze které to přišlo. Když jsem tomu konečně začínal věřit, bez přemýšlení jsem sáhl po telefonu, abych o tom řekl Rose. Nakonec jsem ale telefon odhodil, sebral laptop a vyrazil k mámině ložnici. Potichu jsem zaklepal. Prospala teď většinu dne; doktor mi vysvětlil, že do obvyklého koktejlu jedů jí začali přidávat silné léky na bolest a že po nich bude ospalá.

„Jsem vzhůru!“ ozval se zevnitř unavený hlas. Vešel jsem do páchnoucího šera. Ať jsem větral sebevíc, její tělo se snažilo zbavit toho svinstva každičkým pórem bledé kůže.

„Něco nového? Vypadáš nebezpečně spokojeně,“ usmála se a poplácala volné místo vedle sebe.

Uvelebil jsem se vedle ní, otevřel počítač a klikl na ikonu pošty. „Podívej se sama,“ najel jsem kurzorem na příslušný řádek. Cítil jsem, jak se mi skoro nafukuje hruď.

Poslechla mě a se zatajeným dechem si těch pár řádků několikrát přečetla.

„Co přesně to znamená?“

„Znamená to, mami, že mám pravděpodobně práci u jedné ze tří nejlepších reklamních agentur v zemi. No dobře, možná ne nejlepších, ale rozhodně největších,“ zasmál jsem se. „Ale to hlavní – jako externí konzultant můžu pracovat z domu. Dokonce to berou jako výhodu. Chápeš to, mami? Můžu být doma, starat se o tebe a o Jaspera, a přitom můžu vydělávat slušný peníze.“ Teprve teď, když jsem to vyslovil nahlas, mi to doopravdy začínalo docházet.

Máma se usmívala, ale poznal jsem, že nesdílí moje nadšení.

„Není to fér, Edwarde. Měl jsi vypadnout. Studovat a hrát fotbal. A při tom jen tak, pro radost, vydělávat na dálku prachy u nějaké společnosti. Děsí mě, že se tě tu chystám… uvěznit.“

„Mami! Přestaň! Mluvili jsme to tom. Nikdy bych Jaspera neopustil!“

„Neopustil, nebo ho jen za žádnou cenu nechceš nechat Carlisleovi?“

„Carlisle o něj nestojí,“ připomněl jsem jí hořkou realitu.

„Zatím, Edwarde. Co když mě jen chce nechat v klidu dožít, a pak…“ Hlasitě polkla. Automaticky jsem se natáhl pro sklenici vody, kterou měla připravenou na stolku.

Zavřel jsem oči. „Možná to tak dřív bylo. Udělal bych cokoliv, abych se mu pomstil. Ale už se o Jaspera starám moc dlouho, mami. Asi bych umřel, kdyby mi ho vzali.“ V přehnaném gestu jsem se chytil za srdce, abych trochu zlehčil patetičnost svých slov, ale máma zvedla ruku a přitiskla ji na mou, dřív, než jsem ji stihl odtáhnout z hrudi.

„Asi bych umřela, kdyby to bylo jinak. Nemáš zdání, jak dobře se mi…“ byl jsem si jistý, že chce říct umírá, ale rychle se opravila. „Jak dobře se mi dýchá, když vím, že to cítíš takhle. Nemůžu uvěřit, že se mi v tom mým zpackaným životě aspoň něco povedlo. Mám úžasné kluky, nemyslíš?“ Konečně byl její úsměv upřímný, i když už sotva zvládla udržet otevřené oči.

Odhrnul jsem jí z čela dorůstající chmýří. Takhle jsem si ji chtěl pamatovat.

Klidnou, se smířeným úsměvem na rtech.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  evelsten (29.10.2016 19:39)

Ďakujem veľmi pekne za skvelú kapitolu a hlavne za celú poviedku, ktorá je tak nádherná a precízne napísaná. Ambra si proste neskutočne úžasná a tvoje písanie ma vždy dostane a vidím, že práve táto poviedka bude moja naj srdcovka
Ďakujem a teším sa na pokračovanie

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella