Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit, co vydržíte, a posunout jejich setkání třeba na devátou kapitolu, ale to už by asi nebylo vtipné, že? :) Přesto to asi ještě nebude úplně ono ;)

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Nechápal jsem, proč přijela s ním. Jessica měla oproti mámě jen jednu očividnou výhodu – svoje mládí. Nebyla nijak oslnivě krásná, ale když jsem z okna svého pokoje viděl, jak se na Carlislea usmála, zahřál ten úsměv na okamžik i mě. Jenže stejně se na něj dřív usmívala i máma a v odlesku jejích úsměvů jsme se stihli hřát i já s Jasperem. Nepřišli jsme jen o tátu. Přišli jsme – nejspíš navždy – o úsměv naší matky. Jessice Stanleyové jsem mohl odpustit leccos, ale tohle ne.

„Bylo to nutný?“ Mámin hlas zněl víc vyčerpaně než naštvaně.

„Zašel jsem po směně na skleničku s kolegy. John slavil třicet. Jessica byla tak hodná, že mi nabídla odvoz.“ Táta se zuby nehty snažil, aby se přiblížil své mladé přítelkyni. Dokonce i většinu svých letitých přátel vyměnil za mladší.

„Kdo je sakra John?“ skočila mu na to máma.

„Toho neznáš,“ odbyl ji tím přezíravým tónem, kterým s ní mluvil poslední dva roky.

„Mám pocit, že neznám ani tebe,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. „Balil to Edward, takže možná něco pomíchal. I tak bys mu měl poděkovat.“

„On mi někdy za něco poděkoval?“

Vykoukl jsem přes okraj zábradlí v patře. Máma jen nechápavě vrtěla hlavou, kterou si omotala jedním ze svých lepších šátků. Přesto vypadala strašně. Oteklý obličej jako by vůbec nepatřil k vyzáblému tělu pod ním. Carlisleovu knihovnu jsem balil skoro týden. Chtěl na to někoho najmout, ale doktor řekl mámě, že by v tomhle chřipkovém čase měla omezit jakýkoliv kontakt s cizími lidmi.

Možná pode mnou vrzla podlaha, možná jsem mu plivl do vlasů, v každém případě můj bývalý otec zvedl hlavu a zachytil můj pohled. Ignoroval, co v něm spatřil, jinak by se mě nemohl zeptat.

„Pomůžeš mi s tím do auta?“ Halou se kvůli množství krabic dalo sotva projít. Pár okamžiků jsem si vychutnával svou pozici. Pak jsem pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne. Beru Jaspera ven. Jen pro jistotu - Jasper je to dítě, co má tvoje příjmení, tvoje vlasy a oči, a co jsi tu s ním dva roky bydlel. Jen kdyby sis náhodou nemohl vzpomenout.“

„Nech toho, Edwarde!“ přerušil mě překvapivě mírně.

„Čeho? Lhaní, tati?“ Zrudl. Hodně. Prokletí všech modrookých blonďáků. Nečekal jsem na jeho odpověď a vydal se do Jasperova pokojíčku. Našel jsem ho, jak si hraje na podlaze. Když ke mně zvedl oči, ta podoba byla tak děsivá, že jsem musel chvíli polykat, abych překonal povědomý tlak v očích.

„Půjdeme na zahradu, chlape?“

Visel mi kolem krku dřív, než jsem svou otázku dokončil.

 

 

Bella

(současnost)

 

Nakonec jsem se musela zeptat na cestu. V poznámkách jsem sice měla adresu, ale navigace předstírala, že o Lesním zátiší nikdy neslyšela. Ten chlap se vážně umí schovat.

Už po pár metrech jízdy po zpevněné cestě (tak to nazval kuchař od Mikea) jsem litovala, že jsem svou starou Toyotu do tohohle dobrodružství zatáhla. Kdyby to s námi tolik neházelo, možná bych měla šanci obdivovat neskutečný zelený příkrov, který se nade mnou uzavřel v tom okamžiku, kdy jsem sjela z hlavní silnice, takhle jsem ale měla co dělat, abych si neukousla jazyk. Nakonec jsem těch pár set metrů k Lesnímu zátiší zdolávala téměř půl hodiny. Dvakrát tolik, co trvala cesta z Forks k nenápadné odbočce.

Dům stál na poměrně prostorné mýtině, kterou si ale les očividně bral zpět do svého vlastnictví. O příjezdové cestě nemohla být řeč; na tom, co z ní zbývalo, stálo velké rodinné auto; pod vrstvou prachu a listí ale nebylo možné rozeznat značku ani barvu. Jak se dostávají do města? Nechala jsem Toyotu na okraji lesa, na místě, kde zřetelně končila kompetence lesní správy, která měla na starost údržbu zdejších cest, a snažila se nemyslet na to, jak se později otočím mezi metr a půl vysokými, divoce rostoucími stromky.

Z podlahy u sedadla spolujezdce jsem vytáhla papírovou tašku. Její obsah přežil celou tu krasojízdu kupodivu bez následků. Někde v půli cesty k domu – nádherné, i když zchátralé stavbě ze dřeva a z kamene – mě napadlo, že ten divný pocit, který mě začíná ovládat, je strach.

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

Ke všem nepříjemnostem, které máminu nemoc provázely, se brzy přidala nespavost. Několikrát jsem ji přistihl, jak v noci sedí v nohách mé postele, a pozoruje mě. Kvůli Jasperovi na chodbě vždy svítila noční lampičku, a když nechala máma pootevřené dveře, pruh slabého světla dosáhl až k mojí posteli.

„Mami?“ zamumlal jsem se zmateně, když jsem ji tak našel poprvé. Jen se usmála, zavrtěla hlavou a pohladila mě po ruce. Něco ve mně se zkroutilo zatím nepoznanou bolestí. Tehdy jsem tomu ještě nechtěl dát jméno, ale bylo jasné, co dělá – loučila se. Pak už jsme nikdy nemluvili, jen jsem jí vždycky stiskl ruku a ona odešla. Do Jasperova pokoje.

Pár měsíců předtím, než pro mě všechno skončilo, mě ale požádala, abych šel s ní. Nezměnila své zvyky. I tentokrát zamířila k bratrovi. Opřela se o postýlku a přikryla ho. Vždycky se odkopal jen pár minut potom, co usnul.

„Nikdy ho nesmíš opustit, Edwarde,“ zašeptala důrazně. „Bude mít jenom tebe.“

„Ale vždyť doktor říkal, že…“ zkusil jsem jí odporovat, ale rychle mě přerušila. „Na hlouposti už nemám čas, Edwarde. Potřebuju vědět, že se o něj postaráš.“

„Kdo jiný, mami? Táta dal jasně najevo, že si chce zařídit nový život,“ ušklíbl jsem se.

Zvedla ruku nad Jasperovu hlavičku, jako by ho chtěla pohladit, ale nakonec mu jen znovu upravila přikrývku.

„Měl pravdu, víš? Když říkal, že jsem to na něj ušila. Už kdysi jsem mu musela slíbit, že od něj nebudu chtít dítě.“ Zavrtěla hlavou. „Byla jsem stejně pitomá jako miliony ženských přede mnou. Navzdory všemu jsem doufala, že ho k sobě dítětem připoutám. Ani tak toho ale nelituju. A možná jsem naprostý blázen, ale zvlášť v téhle situaci. Puklo by mi srdce, kdybych tě tu měla nechat samotného. Takhle budete mít vždycky jeden druhého.“ Její šepot zněl vyrovnaně, ale všiml jsem si, že jí po tvářích tečou slzy.

„Mami…“

„To je dobrý, Edwarde. To svinstvo mi úplně rozhodilo hormony. Brečím teď v jednom kuse.“ Jako bych to nevěděl.

„Postarám se o něj, mami, jak nejlíp budu umět,“ zopakoval jsem svůj slib. Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. „Vyrostl z tebe krásný kluk, Edwarde. Není to fér – mám dvě děti a obě jsou kopií svých otců.“ Usmála se přes slzy a sáhla do kapsy županu. „Ještě tohle. Nejsem s ním v kontaktu, ale nebylo těžké zjistit jeho adresu. Je tam jeho stará fotka a taky pár řádků o tom, co se tehdy stalo. Možná, že až si to přečteš, definitivně ti dojde, kolik jsem toho ve svým životě podělala a budeš mě nenávidět, ale rozhodla jsem se, že po sobě nechám tak čistej stůl, jak jen to bude možný. Jen tě poprosím, abys to otevřel až po… Až tu nebudu,“ dodala rychle.

Chvíli trvalo, než jsem pochopil. „To je kontakt na mého biologického otce?“ Rozpačitě se kousla do rtu a přikývla. Zavrtěl jsem hlavou. „Jsem dospělý, mami. Když jsem se bez něj obešel doteď, nevidím důvod, proč bych…“

„Do ničeho tě nenutím,“ přerušila mě. „Jen si to přečti. Potom. Někdy,“ naznačila rukou gesto, jako by ono někdy mělo nastat za sto let, v bezpečně vzdálené budoucnosti.

Jasper se zavrtěl a naučeným pohybem ze sebe shodil deku. Oba jsme se s mámou zasmáli. Posunul jsem se nad něj a tentokrát ho přikryl já. Máma spokojeně vydechla. Jako bych svůj slib tímhle jednoduchým způsobem definitivně zpečetil.

 

 

Bella

(současnost)

 

Strach se rychle měnil ve frustraci. Hlavní dveře byly zamčené, ale s jistou nadějí jsem se vydala k zadnímu vchodu. Našla jsem dokonce dva – úzký východ z kuchyně a široké francouzské dveře, které nejspíš vedly do obýváku (přes zatažené závěsy z tlusté látky to nebylo možné říct s jistotou). Oba zamčené. Vrátila jsem se dopředu, shrnula s horního schodu vrstvu listí a posadila se. Co teď? Po chvíli jsem se sklonila nad tašku a vytáhla jeden z kelímků. Káva už nebyla horká, ale jak jsem říkala – kofein je kofein bez ohledu na teplotu. Dostala jsem se sotva do poloviny, když jsem někde vysoko nad sebou zaslechla tiché prasknutí. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost – okolní les vydával překvapivé množství zvuků – ale když kousek přede mě dopadla menší větev, opatrně jsem vzhlédla.

Prozradily ho vlasy. Skrz husté listí se prodralo právě tolik tenkých slunečních paprsků, aby si našly tu neuvěřitelně světlou hlavičku a rozsvítily ji jako malou baterku. Zaclonila jsem si oči a chvíli ho pozorovala. Do tváře jsem mu neviděla, ale očividně dělal to samé – zíral na mě.

Po pár nekonečných minutách, během nichž jsem se bála i hlasitěji nadechnout, jako bych ho svým dechem z té příšerné výšky mohla shodit, jsem sundala ruku z čela a zašátrala v tašce. Nahmatala jsem největší z kelímků a v natažené ruce jej zvedla směrem k němu.

„Koktejl. Banán a vanilka. Bojím se, že za chvíli už mu úplně spadne pěna.“

Ani se nehnul. Postavila jsem kelímek na schod pod sebou a sáhla do tašky znovu. „Koblihy a taky mandlový koláč.“ Zase nic. Položila jsem sáček vedle koktejlu a vrátila se ke své kávě, i když se mi žaludek houpal jen z představy, kde se to dítě právě nachází.

U paty stromu se ocitl dřív, než jsem polkla další doušek. Vlasy, po létě vyšisované skoro do běla, mu v neučesaných chumáčích sahaly až na hubená ramínka. Oblečení měl potrhané, ale nijak zvlášť špinavé. Stál po kolena v trávě, takže jsem neviděla jeho chodidla, ale měla jsem zvláštní pocit, že je bos.

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem ho a v mém hlase se jasně odrážela úleva a taky trochu pýcha. Rozhodně jsem ho dostala dolů dřív než za několik hodin. „Jsem Bella a měla bych na tebe tak trochu dohlídnout,“ mrkla jsem na něj, ale ostražitost v té mrňavé tváři mi zabránila, abych vstoupila na tenký led příliš přátelských úsměvů. Místo toho jsem se s povzdechem odsunula od koktejlu a sáčku s pečivem. „Jak jsem řekla – z té úžasné pěny za chvíli nebude nic.“

„Nesmím s tebou mluvit,“ oznámil mi tiše.

„To je v pořádku. S cizími lidmi bys opravdu neměl mluvit a už vůbec by sis od nich neměl nic brát. Ale kdyby tu někde byl tvůj bratr, mohla bych mu ukázat svůj průkaz a bylo by to v pořádku. A taky by si s námi mohl dát něco dobrého. Má rád latte? Nevěděla jsem, jakou pije kávu, ale latte má rád skoro každý.“

„Latte je nějaký kafe?“ Málem jsem zasténala úlevou. Chytil se.

„To je moc dobrý kafe s našlehaným mlíkem.“

Nakrčil nos. „Edward pije černý. Černý jako smrt. Mlíko dostávám jenom já. Když ho máme.“

„Máš rád mlíko?“

Přikývl.

„Mohla bych zařídit, abys ho měl každý den. A taky všechno ostatní, co ti chutná a co nemáte pořád.“

Okamžitě se naježil. Nafoukl tváře a založil si tenké paže na hrudníčku. „Mám naprosto všechno, co potřebuju.“

Horlivě jsem přikývla. „To je vidět. Dům vypadá báječně, určitě máš krásný pokoj, a za tohle místo by spousta lidí dala nejmíň milion dolarů.“

Měla jsem ho zpátky. Ruce mu sklouzly k bokům a vykulil oči.

Milion dolarů?“

Vážně jsem přikývla.

„Možná víc, kdyby se tu trochu uklidilo. Stačilo by odmést listí a možná natřít zábradlí kolem verandy.“

Znovu nakrčil nos. „Edward pořád říká, že se do toho jednou pustí. Ale má moc práce doma, víš?“

Další horlivé kývnutí. Další významný pohled na jídlo a pití po mém boku. Konečně se s odhodlaným povzdechem vydal ke mně. Nepletla jsem se. Byl bos.

Posadil se tak, aby byl co nejdál ode mě, ale aby dosáhl na připravené dobroty.

„Máš brčko?“ zeptal se.

„V tašce jich pár je. Můžeš si vybrat barvu.“ Reagoval skoro stejně jako na milion dolarů.

Po prvním usrknutí přivřel oči neskrývaným blahem. Všimla jsem si, že řasy má oproti vlasům nezvykle tmavé. Dosahovaly mu až hluboko na chladem zčervenalé tváře.

Nad druhou koblihou se definitivně uvolnil. Dokonce se skoro usmíval. Zariskovala jsem.

„Nezavoláš Edwarda na tu kávu? Vím, že pije černou, ale tohle latte je naprosto báječné,“ zvedla jsem vlastní kelímek a labužnicky z něj upila. Jasper přestal kousat. Obří sousto mu uvízlo v puse jako balvan. Do očí se mu vrátila ostražitost. Znovu začal žvýkat, ale pomaleji a bez prvotního nadšení.

„Nebude rád, když tě tu uvidí. Nebude na tebe hodnej,“ upřesnil s náznakem lítosti v hlase.

Pokrčila jsem rameny. „Spousta lidí na mě není hodných. Zpočátku. Ale když mě poznají, je to mnohem lepší. Dokonce se z nás někdy stanou přátelé,“ pronesla jsem významně.

Jen zavrtěl hlavou. „Edward nemá přátele. Říká, že mu stačím já. Říká, že když má svůj džob, černý kafe a mě, tak už nic jinýho nepotřebuje.“

V předstíraném zamyšlení jsem si poklepala na bradu. „Vadilo by ti, kdyby Edwardovi začalo chutnat i kafe s mlíkem?“ Po chvilce přemýšlení zavrtěl hlavou, až mu slepené blonďaté prameny pleskly o tváře. „A vadilo by ti, kdyby měl Edward časem i nějaké další přátele? Ty bys byl samozřejmě pořád na prvním místě, ale představ si, jednou odejdeš do školy, pak na střední a na vysokou. Přece bys nechtěl, aby tu Edward zůstal úplně sám?“

Věnoval mi pohled, ve kterém se odrážela lítost nad mým mdlým rozumem. „Ale já nikdy nikam neodejdu. Ani Edward nikdy nikam neodejde. Jsme bratři a to je nejvíc, chápeš?“ Už jsem dokázala bezpečně rozeznat okamžiky, kdy přesně citoval svého bratra.

„Ale co kdyby ses chtěl někam jen podívat? Třeba do New Yorku? Nebo do Disneylandu? Kvůli tomu přece nepřestaneš být Edwardův bratr. A i pak to, že jste bratři, zůstane nejvíc, nemyslíš?“

Poprvé mu doopravdy došly argumenty. Zíral na mě a já skoro viděla, co mu běží hlavou. Bylo jasné, že doteď ho ani nenapadlo, že by něco z okolního světa mohl spatřit na vlastní oči.

Zamrkal a sklonil se ke zbytku koblihy ve své dlani. „Nemůžu ho opustit,“ zamumlal nejistě.

„Nikdo po tobě nechce, abys ho opustil, Jaspere,“ řekla jsem tiše. „Jen bys mu mohl ukázat, že kafe s mlíkem může být taky fajn. A že mít kamarádku není vůbec špatný. Protože ty už teď tak trochu víš, jaký to je, ne?“

Zvedl hlavu a znovu na mě vykulil oči.

„Jsi moje… kamarádka? Nechceš mě odsud odvézt?“

Pomalu jsem se k němu přisunula. „Ráda bych byla tvoje kamarádka, ale jen pokud ty budeš chtít být můj kamarád. A ne, nechci tě odsud odvézt, Jaspere. Jak jsem řekla – jen bych na tebe ráda trochu dohlídla. A to dobří kamarádi dělají.“ Poslouchal mě s nábožným výrazem a pootevřenou pusou. Trochu jsem se styděla. Tohle bylo překvapivě snadné vítězství.

„Jaspere!“

Oba jsme nadskočili. Musel na nás být vlastně docela komický pohled, jak jsme i sérii následujících pohybů dělali synchronizovaně. Ve stejném okamžiku jsme se otočili ke dveřím. A ve stejném okamžiku jsme otevřeli ústa, abychom začali vysvětlovat. A zároveň jsme je taky zavřeli, protože z výrazu Edwarda Cullena bylo jasné, že se s námi nehodlá bavit.

„Okamžitě domů, Jaspere!“ Pořád jsme byli synchronizovaní. Vyskočili jsme současně. Ale Jasper byl přeci jenom mrštnější. Zmizel v domě rychlostí světla. Sevřela jsem v dlani jen vzduch, když jsem se ho pokusila zadržet.

Nehodlala jsem se ale vzdát. Vyrazila jsem za ním. Vecpala jsem se do dveří dřív, než se mi stihly zabouchnout před nosem. A tak se stalo, že na mě vzápětí ze vzdálenosti sotva několika centimetrů zíraly zelené oči plné nenávisti.

Pár vteřin a byla jsem zpátky u svého původního pocitu. Jen tentokrát už to nebyl obyčejný strach. Edward Cullen mě naprosto vyděsil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

21)  kajka (13.04.2018 19:40)


AMO

20)  AMO (12.09.2017 13:18)

Nic... další!!!

ambra

19)  ambra (13.02.2017 12:57)

milička!

milica

18)  milica (13.02.2017 12:37)

Jasper je tak sladkej
No Edward už míň.
Krásný, krásný, krásný

kajka

17)  kajka (10.12.2016 20:46)

Jeee, Bella jako zaříkávačka divokých, dvounohých zviřátek. Toho mrňouska zvádla bravurně, ale u toho velkýho to tak lehký nebude.
Super kapitola, navzdory začátku a závěru pro mě velice něžná.

Jalle

16)  Jalle (05.11.2016 18:01)

z Carlislea je monštrum.

ambra

15)  ambra (30.10.2016 10:22)

Koldo, moc děkuji za povzbuzení (a uklidnění)

14)  Kolda (29.10.2016 22:47)

Tak to se vůbec neděs. Zaprvé, na OSPODu jsem praxi nikdy neměla, abych tyto kontroly u rodin znala tak zblízka. (možná kdybys psala o seniorech :D ) A v Americe to můžou mít úplně jinak. :D A zadruhé, stejně by mě to neodradilo od čtení. Navíc to vypadá, že téma máš dobře zmáknutý a rozhodně ti do sociální práce v tvým příběhu nebudu kecat. :D
A i další kapitola je perfektní, zrovna jsem ji dočetla.

ambra

13)  ambra (29.10.2016 16:48)

martisku, tak ty nevíš, co se ti líbí víc? Moc hezky jsi to napsala
BabčaS
Kolda, tak teď jsi mě vyděsila i potěšila zároveň . Takže tu mám odbroníka? Ou, tak se omlouvám předem za nesmysly
wuzinka

wuzinka

12)  wuzinka (29.10.2016 00:09)

11)  Kolda (28.10.2016 22:50)

Wow! Je to parádní! Píšeš o mým oboru studia, takže mě to ještě víc zaujalo, i když od tebe čtu naprosto všechno. Píšeš fenomenálně. A zajímalo by mě, proč se Edward tolik izoluje od zbytku světa. Nejdřív jsem si myslela, že z nějakého důvodu kvůli Jasperovi, ale ten vypadá v pohodě. Asi to bude mít dost co dočinění s Rose a Emmettem... Jsem natěšená na další pokračování

10)  BabčaS (28.10.2016 20:49)

9)  martisek (28.10.2016 14:15)

Zatím si nejsem jistá, jestli se mi líbí víc Edwardův pohled do minulosti, nebo Bellina přítomnost. Každopádně už se moc moc těším na další kapitolu

ambra

8)  ambra (28.10.2016 11:05)

Ááááách vy moje . Zase nicky, které už jsem tu nečekala .
Ivi, kapitoly jsou dokonce o něco dělší, než je můj standard , ale jako - lepší takto, než kdyby bylo utrpení to dolouskat do konce
Marcelko, zatím
a. miluju slovo tuze!
betuška, na tvoje komenty se vždy třesu, takže jen houšť s trojbodkama!
lee, samozřejmě je v tom něco dalšího, dyk mě už znáš
Snejuška! Zlatá si! Milujem!!!
Fanny, takže to funguje? Taky to celé vidíš? Tak to je důvod, proč to dělám
Nejpozději zítra další

Fanny

7)  Fanny (28.10.2016 09:35)

Ať napíšeš, co napíšeš, já ti prostě věřím každé slovo. I když z tohohle mrazí. Přesněji děsí mě Edwardova minulost i Edward sám. Jasper to vyrovnává. :) Bos na stromě... A pak s koktejlem v ruce... Absolutně kouzelnej pohled.

6)  Sneja (27.10.2016 23:37)

Ty si to ale usekla! Ako teraz vydržím čakať na ďalšiu kapitolu? Prvé tri som zhltla ako malinu, úplne vo vytŕžení z toho, že si môžem opäť prečítať niečo z tvojho pera. Prosím, prosím, prosím o pokračovanie(nech už má Edward pohľady akokoľvek nenávistné)!
Neviem sa tvojho písania nasýtiť - len prednedávnom som dočítala tvoju knihu, ambra (úžasnú,pohlcujúcu, srdcervúcu, božskú knihu ) a už servíruješ nový príbeh. Cítim sa nádherné rozmaznávaná:D :D :D a úplne na tebe závislá :D

leelee

5)  leelee (27.10.2016 22:15)

střet dvou světů může vypadat různě...
třeba takhle
malej andílek se třeba vybarví a ukáže bráchovi, že svět mu ho nesebere, ale co já vim, třeba je v tom něco dalšího zatím nezřetelnýho

Q

4)  betuška (27.10.2016 22:00)

Po komentári, čo napísala leelee v 1 kapitole, nie som schopná napísať ani tie svoje blbé polvety s troma bodkami a smajlíkmi
Ničmenej môj výraz je rovnaký po každom dočítaní- od úžasu nemo civím na monitor a nie som schopná akéhokolvek verbálneho prejavu ,teda písaného ale však si rozumieme.
Takže na záver len tolko, že si im nandala na plecia hromadu bolesti a bude zaujímavé ako sa s tým jednotlivé postavy vyrovnajú. Pre mna teda Bella zatial jednička.

3)  a. (27.10.2016 20:11)

Moc děkuji za tuze příjemné počtení. Těším se na pokračování :)

Marcelle

2)  Marcelle (27.10.2016 20:00)

Jim jsi teda výjimečně nic hroznýho neprovedla (kromě toho děsivýho setkání) :) , ale nám jo co to jako je za konec? Stejně tě miluju, víš to, viď? :D :D :D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi