Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Dvě návštěvy a další telefonát.

Edward

 

Sally pomalu uklízela tlakoměr. Podle toho, jak střídavě nafukovala a vyfukovala tváře, už jsem poznal, že má něco na srdci.

„Všechno v pohodě?“ mrknul jsem na ni.

Založila si ruce na prsou a věnovala mi přísný pohled. „Když vám řeknu, že tu máte návštěvu, tak mi musíte slíbit, že nebudete ani na chvilku doufat, že by to mohla být ta nemožná holka, který pořád voláte a ona vám nevolá zpátky,“ vychrlila rychlostí dobře promazaného kulometu.

Chvíli jsem to zpracovával. „Sally? Vy mě šmírujete?“

Zadržela dech a jako obvykle zrudla. „Jen jsem vás párkrát zaslechla. Náhodou. Než mi došlo, že s Tanyou nejste pár, tak jsem si myslela, že ji podvádíte.“

„To byl ten týden, kdy jste se mnou skoro nemluvila?“ Teď to dávalo smysl.

Uhnula pohledem. „Stejně si myslím, že byste se měl na tamtu vykašlat. Tanya by vás brala hned, bez doprošování.“

„Kdyby to bylo tak snadný, Sally,“ přinutil jsem se k úsměvu. „A nedoprošuju se. Tamta je nejhodnější člověk na světě a má dost důvodů, aby na mě byla naštvaná. Zasloužím si pár dnů bez telefonátu.“

„Dnů?“ ušklíbla se.

„Už brzo zavolá. Cítím to. Ale zpátky k té návštěvě. Zkoušela jste mi říct, že za mnou někdo přišel?“

Plácla se do čela. „Jasně. Nejspíš jeden z těch, co tehdy volali. Cullen. Ale na vašeho otce se mi zdá trochu mladý. Starší bratr?“

Na okamžik mi vynechalo srdce. Něco se určitě stalo. Něco s Jasperem. Co jiného by Carlislea přimělo, aby sem přijel osobně?

„Můžete ho sem rychle přivést, Sally? Naše rodinné vazby vám vysvětlím potom.“

 

Vypadal trochu unaveně, ale rozhodně ne zdrceně. Dovolil jsem si krátký záblesk úlevy. Přesto jsem se musel zeptat.

„Je Jasper v pořádku?“

„Taky tě zdravím,“ ušklíbl se a stáhl ruku, kterou se mi chystal podat.

„Tamhle je židle,“ ukázal jsem mu. Netoužil jsem po tom, aby nade mnou stál.

Než se posadil a znovu ke mně zvedl pohled, jeho výraz se změnil. Starý známý arogantní Carlisle Cullen se někam odporoučel. Zůstala z něj jen únava a skleslost. Rozepnul si sako a promnul si kořen nosu.

„Jasper je v pořádku, Edwarde. Po tom pádu byl dva dny v nemocnici na pozorování, ale…“

„Po jakém pádu?“ vyletěl jsem.

Překvapeně zvedl obočí. „Ta Swanová ti o tom neřekla?“

„Nemluvil jsem s ní,“ zavrčel jsem.

„Dva měsíce?“

„To je moje věc. Chci vědět o tom pádu. A jestli je v pořádku, tak proč jsi tady. O tom, jak jsi mě obešel a podvedl, si promluvíme, až budu mít v pořádku obě ruce.“

„Chceš mi vyhrožovat?“ uchechtnul se.

„Raději se neptej, co v souvislosti s tvou osobou chci.“

„Můžeme mluvit vážně?“ zvedl netrpělivě ruce v obranném gestu.

Rád bych ho ještě chvíli dusil, ale Jasper musel zůstat na prvním místě.

„Tak co se vlastně stalo?“

Složil ruce zpátky do klína. „Když jsem pro něj přijel, utekl na strom. Swanová říkala, že to bude v pohodě, že tam leze každou chvíli, jenže noc předtím mrzlo a pršelo dohromady a větve byly obalené vrstvou ledu. Jedna pod ním praskla. Vypadalo to ošklivě, ale nakonec z toho vyšel s lehkým otřesem mozku a pár modřinami. Očividně měl větší štěstí než ty,“ přejel doktorsky rezervovaným pohledem moje tělo.

„Je ti jasný, že kdyby se mu něco stalo, byla by to tvoje vina,“ zachraptěl jsem.

Nadechl se k protestu, ale nakonec jen mávl rukou. „Nic se mu nestalo a to je podstatné.“

„Tak proč jsi tady? Můj právník už se ti určitě ozval.“

„Ano, Edwarde, ozval. A kvůli tomu jsem přijel.“

„Já bych upřednostnil, kdyby se mezi sebou bavili jen naši právníci,“ vypálil jsem na něj, i když jsem stěží odolával touze začít se ho podrobně vyptávat na to, jak se má Jasper teď. Co dělá každý den. Jestli se mu po mně stýská. Jenže tím bych dal najevo, že akceptuju, co se stalo. Že se začínám smiřovat s realitou, která zahrnuje Jaspera v Carlisleově a Jessičině péči.

„Edwarde… prosím. Možná to neuslyšíš rád, ale Jasper se má skvěle. Chodíme s ním k nejlepší dětské psycholožce, taky na terapii a na pár hodin ho vodíme do školní přípravky. Nemáš zdání, jak je mezi dalšími dětmi šťastný. Jenže můj právník mi vysvětlil, že když se o něj budeme soudit, bude Jasper muset vypovídat a nakonec nahlas a jednoznačně říct, s kým chce žít. Oba víme, že si vybere tebe.“

„Samozřejmě. Protože jsem jeho rodina!“

„Víš jistě, že tohle bude ten důvod? Já z něj mám spíš pocit, že za tebe cítí zodpovědnost. Myslí si, že ho potřebuješ. Aby se o tebe staral. Aby na tebe dohlídnul. Myslí si, že bez něj nezvládneš svůj život. To přece není normální, Edwarde, nemůžeš na šestiletého kluka nakládat takovou tíhu!“

„Přestaň!“

„Proč? Protože bych mohl mít pravdu? Já vím, že ho máš rád, já sám jsem z něj úplně vedle a proklínám každý den, kdy jsem s ním měl být a nebyl, ale právě proto bys mu měl dopřát…“

„Sklapni už konečně! Proč si prostě neuděláte vlastní dítě? Jestli dobře počítám, Jessice je sotva třicet. Jasper patří ke mně, odmítám o tom diskutovat!“

Sklonil hlavu a na okamžik jako by celý ochabl. „My… zkoušíme to celou dobu. Vlastně už od začátku. Devět neúspěšných pokusů o umělé oplodnění. Utratil jsem všechny úspory, na domě mám druhou hypotéku, ale to je jedno, klidně bych se zadlužil ještě víc, jenže už nemáme další embrya.“

Na chvíli mi ho bylo skoro líto. Skoro. „Aha, takže pokud to chápu správně, tak když selhaly všechny ostatní možnosti, vzpomněl sis na Jaspera? A když Jessica nakonec přece jen otěhotní, tak co? Pověsíš mu ceduli na krk a pošleš mi ho s poděkováním zpátky?“

„Edwarde, tvoje máma…“

„Neopovažuj se do toho tahat mámu!“

„Edwarde, prosím…“

„Měl bys jít. Hned.“

Rozčileně vstal. „Fajn, vidím, že po dobrém to nepůjde. Ale ani tak to nebyl ztracený čas. Aspoň jsem viděl, v jakém jsi stavu. Soudce bude zajímat, jaká je reálná možnost, že se o Jaspera postaráš. A pochopil jsem správně, že s holkou, které jsi ho nechal na starost, už nejsi v kontaktu? Tak to byla určitě důvěryhodná osoba, přesně jak říkala Meredith. Uvidíme se u soudu, Edwarde. Snad si seženeš někoho, kdo tě tam přinese.“

Vyrazil ke dveřím, v nichž se srazil se Sally. „Co se to tu… pane!“

„To nic, Sally, omlouvám se. Pan Cullen právě odchází. A rozhodně se už nevrátí.“

 

Pan Cullen se už skutečně nevrátil, ale ve stejném týdnu za mnou přišla ještě jedna návštěva. Právě jsem se snažil nebrečet bolestí po dvouhodinové fyzioterapii, když se mě sestra přišla zeptat, jestli za mnou může pustit pana Volturiho.

Pokrčil jsem rameny. Proč ne? Nejspíš někdo od pojišťovny. Čekal jsem, kdy mi přijdou říct, že moje pojistka už na účty z nemocnice nestačí.

Byl jsem si jistý, že mi to jméno nic neříká, ale když se mezi dveřmi objevila vysoká postava a trochu klátivou chůzí zamířila ke mně, blesklo mi hlavou, že je mi povědomý tak moc, že už jsem ho určitě někde musel potkat. Bylo to, jako když si člověk nemůže vzpomenout na slovo, které má v podstatě na jazyku. Jako svědění na zádech – přesně na tom čtverečním centimetru, na který si skoro nikdo nedosáhne. Přišel blíž a ten pocit ještě zesílil. Ležérní, ale na první pohled drahý oblek, široká ramena a celkově postava, kterou ve svém věku určitě neměl zadarmo. Upravený dojem narušovaly jen jeho vlasy – přerostlé tak, že to musel být záměr -, a třídenní strniště.

Rozpačitě si odkašlal. „Ahoj, Edwarde. Omlouvám se, že tě otravuju… tady,“ máchl kolem sebe dlouhými pažemi. „Můžu si sednout? Možná to bude chvíli trvat. Ale možná taky ne,“ uchechtl se a v očích mu zablýskla podivná směs pobavení a smutku.

„Známe se?“ Musel jsem se zeptat, ten pocit povědomosti byl k nesnesení.

„Jednou jsme se potkali. Ale tehdy jsi měl úplně jiné starosti. Původně jsem ten den myslel, že tě půjdu pozdravit, ale hrozně lilo, ty jsi byl na vozíku a… Kruci,“ hrábl si do vlasů způsobem, který mou déjà vu frustraci výrazně znásobil. „Myslím, že tímhle jsem neměl začínat. Připomínkou dne, který byl možná nejhorší v tvým životě. V tomhle jsem břídil. Často dřív mluvím, než myslím,“ pokrčil bezradně rameny.

Zavrtěl jsem hlavou. „Omlouvám se, ale vůbec nechápu, o čem se tu vlastně bavíme.“

Sáhl si na krk, jako by si chtěl povolit kravatu, jenže žádnou neměl. Pomalu spustil ruku zpátky do klína a zhluboka se nadechl. „Ne že bych úplně přesně chápal, proč to dělám, ale i když jsme si s tvou mámou kdysi ubližovali všemi možnými způsoby, od jistý doby jsme si přestali lhát. Takže když mi před pár lety napsala, že je moc nemocná a že mám syna, neměl jsem důvod nevěřit jí.“

Trvalo to pár vteřin, ale nakonec to zapadlo do sebe. Ta povědomost tváře, postavy i gest. Připomínal mi mě samotného. Dokonce tak, že se to zdálo skoro nemožné.

Vzduch v pokoji ztěžkl. Netušil jsem, co bych měl říct. Co po mně ten člověk chce?

„Netvař se tak nadšeně,“ vzdychl nakonec.

„Doufal jsem, že se tvářím nijak. Protože to by nejlíp vystihovalo, jak si teď připadám. Tak nějak…“

„Nijak,“ doplnil. „Hele, Edwarde, věc se má takhle. Na tom pohřbu… jo, byl jsem tam a viděl, že nemáš kapacitu na další změny. Dneska si říkám, že jsem možná udělal největší chybu svýho života. Víš, já se tehdy poptal a bylo mi řečeno, že máš otčíma, kterej se o tebe staral odmala, že máš bráchu, který je jeho vlastní dítě, a tak nějak jsem z toho vyvodil, že i když Esmé umřela, pořád máš rodinu. Očividně jsem podcenil, jak velký kreténi chlapi můžou být, protože když jsem se před půl rokem poptal znovu… Ech…“ Tentokrát zabořil do vlasů obě ruce a svraštil obočí v dokonalém obrazu bezradnosti.

„Tak vy jste se poptal?“ Bodlo mě v hrudi při vzpomínce na to, jak se já sám jen před pár měsíci poptával na Bellu.

„Můžeš mi, prosím, tykat? Jsem Aro,“ navrhl místo odpovědi.

„Co je to za jméno,“ ušklíbl jsem se.

Spokojeně se zazubil. Na tuhle otázku byl zřejmě zvyklý, i když mu ji lidi nejspíš kladli mnohem příjemnějším způsobem. „Italské. Ale ve třech předchozích generacích máš i Francouze, Řeka a pár Irů, jak jinak. I když o tvé řecké prababičce se říkalo, že měla tvého dědu s jedním německým důstojníkem, takže možná je to ještě pestřejší. Pozoruješ u sebe výrazný smysl pro pořádek?“

Nemohl jsem si pomoct, hltal jsem každé jeho slovo, protože, upřímně, někdy na začátku puberty jsem byl svým biologickým otcem trochu posedlý. Až vztah s Rose a hlavně mámina nemoc všechny tyhle nedůležité starosti definitivně odsunuly na vedlejší kolej.

„Já a smysl pro pořádek? To asi těžko,“ uchechtnul jsem se. Se zmínkou o pořádku se vrátila další vzpomínka na Bellu. Na to, jak poprvé vešla do mého domu a já ten chlívek okamžitě uviděl jejíma očima. „Ale zlepšuju se. Myslím.“

Opatrně se usmál. „Fajn, možná jsme prababičce přece jen křivdili. Ale oči máš určitě po mojí mámě. Irka jako poleno.“ No, pokud jsem mohl soudit, rozhodně jsem měl oči po něm.

„Žije ještě?“

„Jasně. Za celý život nevypila kapku alkoholu. Někdy si říkám, že nás přežije všechny. Neví, že mám syna,“ dodal po krátkém zaváhání. „Myslíš… myslíš, že bych jí o tobě mohl říct?“

„Proč jsi to neudělal, když to víš už několik let?“

„Měl jsem pocit, že na tebe nemám žádné právo. Že nemám právo ani o tobě mluvit.“

„Máma mi o tobě řekla. Než se to s ní… zhoršilo,“ přiznal jsem potichu. „Teda ne jméno, nebo co děláš a tak,“ zareagoval jsem rychle na jeho překvapený výraz. „Nechala to na mně. Dala mi obálku, kde asi bylo víc informací, a řekla, že se můžu podívat. Potom. Když budu chtít.“

„Nechtěl jsi,“ zkonstatoval smířeně.

„Měl jsem spoustu jiných starostí. A taky mi připadalo, jako bych ji tím, já nevím, zrazoval, nebo co.“

„Rozumím. Ale možná je škoda, že ses nekouknul. My se nerozešli ve zlém, Edwarde. Mnohem víc jsem se na ni zlobil až po letech. Když jsem se dozvěděl o tvojí existenci. Sice se mi pokusila vysvětlit, proč mi o tobě neřekla, ale víš, jaká byla. Někdy měla vážně…“ zatřásl hlavou a na rtech se mu mihl skoro něžný úsměv.

„Specifický názory,“ doplnil jsem. S potěšením jsem si uvědomil, že vzpomínání na mámu už mě zdaleka nebolí tak jako dřív. Vzpomínkám na ni jsem se díky tomu definitivně přestal bránit.

„Mírně řečeno,“ ušklíbl se.

„Dneska ji za to obdivuju. Je těžký zůstat svůj, když zapadnutí do stáda přináší tolik výhod.“

Přimhouřil oči. „Ty ale taky nejsi zrovna stádní typ, co Edwarde?“

Překvapilo mě to. Nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlel. „Hrál jsem fotbal. Docela dobře. Měl jsem ten pocit rád. Že někam patřím.“

„Ale vyrovnal ses i s tím, když to dopadlo… jinak.“ Pohled mu zalétl k mým nohám. K tomu, co z nich zbývalo.

„Bez bráchy bych to nezvládl. Bez bráchy a bez…“ Rychle jsem polkl Bellino jméno. „To je fuk. V každým případě má asi ten nahoře pocit, že jsem si ještě neužil dost dramat, takže až tohle rozchodím,“ kývnul jsem k protéze, „čeká mě dost nepříjemnej boj o Jaspera.“ A boj o Bellu, i když nějaká moje část pořád ještě nemohla uvěřit, jak to mezi námi dopadlo.

Aro jen krátce přikývl, ale viděl jsem na něm, že by k tomu chtěl něco říct. Nakonec v pokoji znovu zavládlo rozpačité ticho. Od jeho příchodu teprve podruhé, uvědomil jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že moje první setkání s otcem bude takhle pohodové. Líbil se mi. Chápal jsem, čím zaujal mámu. A nemohl jsem se dočkat, až otevřu tu obálku, abych se konečně dozvěděl, proč s Arem Volturim tehdy nezůstala.

Jako by mi četl myšlenky. „Není to tak strašný, ne? Myslím – napoprvé. Měl jsem ze setkání s tebou takové nervy, že jsem do sebe od rána dostal jen kafe. Jak to tu máte s obědy? Můžu sem třeba objednat pizzu? Nebo něco – cokoliv, co máš rád.“ Málem jsem se rozesmál. Tenhle stárnoucí frajírek z velkoměsta se třásl na to, aby se dozvěděl, co má rád k jídlu jeho dospělý syn.

„Jsem přísnej vegan,“ oznámil jsem mu s kamennou tváří. „V podstatě přijímám jen syrovou stravu.“

Šokovaně zamrkal. „Tak… tak fajn? Můžu teda něco… já sním všechno, jen teda nevím, kde se takové jídlo…“

Dál už jsem se neovládl a rozesmál se nahlas. „Dělám si srandu. Budu rád, když zůstaneš na oběd. Kousek odsud mají skvělou čínu. Ale pizza je taky fajn. Donáška může jen na recepci, ale sestry mě docela rozmazlují.“

„Feferonky, houby a česnek?“ zkusil to.

„Uf,“ vydechl jsem. „Naprosto přesně. Asi budeš vážně můj táta.“

 

Nakonec odjel až večer, i když odpoledne musel na pár hodin odejít – čekalo mě pravidelné kolečko cvičení a vyšetření před poslední operací. Dohodli jsme se, že brzo zavolá a možná spolu něco podnikneme. Oba jsme cítili, že si minimálně potřebujeme doplnit vzpomínky na mámu. Když umřela, byl jsem ještě moc mladý na to, aby mi o svém mládí pověděla dospěle, otevřeně. A Aro se mi zase přiznal, že si ji pořád nedokáže představit jako zodpovědnou matku v domácnosti.

 

Byl to náročný den, náročnější než spousta předchozích, ale když jsem osaměl, bolest spojená s Belliným mlčením na mě znovu dolehla plnou silou. Možná ještě víc – strašně jsem toužil probrat s ní všechno, co se právě odehrálo. Po tisící jsem zopakoval svůj vlastní sebemrskačský rituál. Vzal jsem do ruky telefon, našel její číslo, držel prst nad voláním a představoval si, že to doopravdy dělám. Volám jí, ona mi to zvedne a já hned v prvním slově, které vypustí z pusy, ucítím všechnu tu lásku a něhu, kterou mi pár měsíců dávala. Představoval jsem si náš rozhovor – normální rozhovor, rozhovor v nějaké jiné realitě, ve které jsme si neublížili, ve které jsem ji neobvinil z té příšernosti, ve které mě neviděla, jak objímám Tanyu. Rád jsem si namlouval, že umím přesně odhadnout každou větu, kterou by mi řekla, ale zároveň mě vzrušovalo vědomí, že Bella by nejspíš řekla něco úplně jiného, naprosto nečekaného. Něco, co by mě dojalo i rozesmálo, něco, po čem bych se do ní znovu a znovu zamilovával.

Kdybych jí aspoň mohl napsat zprávu. Jenže jediné číslo, které jsem na ni teď měl, bylo číslo pevné linky její mámy.

Možná, že kdybych věděl, jak náš rozhovor nakonec bude vypadat, tolik bych po něm netoužil.

 

Několik následujících dnů jsem v podstatě jen zíral na její jméno u nově uloženého kontaktu. Zkoušel jsem přijít na to, co jsem měl říct jinak. Kdy jsme definitivně přišli o šanci mluvit spolu normálně.

Nakonec jsem to nevydržel, posunul jsem se v seznamu kontaktů jen o kousek výš – od B k A - a zmáčkl volání.

„Nechci s tebou mluvit,“ ozval se ledový hlas. „Jsem na Bellině straně. S tebou se odmítám bavit, dokud…“

„Alice, počkej, prosím. Ona mi volala. Před pár dny. Nenechala mě, abych jí to vysvětlil. Byla tak…“

„Totálně nasraná?“ napověděla mi kysele.

„Fakt totálně,“ zahučel jsem rezignovaně. „Přesto si myslím, že mě mohla aspoň vyslechnout.“

„Nemůžu nikomu radit, v tomhle jsem břídil, ale řekla bych, že tohle je jedna z těch situací, které by se neměly řešit přes telefon. A to je další věc. Kde, kruci, trčíš? Proč už jsi za ní dávno nezajel? Já ji znám, nahodíš ty svoje zoufalý oči a ona ti padne kolem krku.“

„Mám asi tak šest celkem vážných důvodů, proč za ní teď nemůžu,“ vzdychl jsem unaveně.

„Hele, Edwarde, to je tvoje věc. A otázka priorit. Ta holka je v háji. Nemůžu uvěřit, že jsi jí takhle ublížil.“

„Já taky ne,“ přiznal jsem tiše.

„Grrrrr! Tak prostě zvedni zadek a…“

„Vážně teď nemůžu, Alice. Jen mi prosím řekni… Je v pořádku? Je pořád u mámy? Řekni mi, že se nevrátila k tomu…“ Ani jsem nedokázal vyslovit jeho jméno.

„Je smutná, Edwarde. Ne šílená. A fakt ti doporučuju, aby ses jí zrovna na tohle nikdy neptal. Mohl bys přijít o nějakou další končetinu. Za to, že tě taková hovadina vůbec napadla.“

„Poslední dobou mě napadají jenom hovadiny,“ zachraptěl jsem.

„To ti nebudu vymlouvat. Hele, je dost pozdě, musím končit. Chceš, abych jí řekla, žes volal?“

„A nemohla by ses za mě trochu přimluvit?“

„Dobrý pokus. Řeknu, že jsi volal a že jsem na tebe byla mega hnusná.“

„Byla jsi docela milá. Na Alici,“ uchechtnul jsem se.

„To je tím, že už z vás dvou blbnu. Jsem z toho nějaká rozhozená. Už vážně musím, Edwarde. Měj se. A udělej laskavě něco s těma pitomýma důvodama.“

„Makám na tom, Alice. Měj se. Zase zavolám.“

Položil jsem to dřív, než stihla protestovat.

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

28)  betuška (06.08.2017 21:13)

...

ambra

27)  ambra (06.08.2017 19:41)

Za chviličku 27

26)  betuška (04.08.2017 21:31)

dobré správy
(a manžel palec hore za pozvanie )

ambra

25)  ambra (03.08.2017 20:47)

Ahoj, zlata moje! Tak mám za sebou tři dlouhá odpoledne s touhle povídkou - samozřejmě jsem ji musela celou poctivě přečíst, z čehož vzniklo pár stránek podrobných poznámek, aby se mi nestalo to, co se mi stalo v zatím posledních dvou kapitolách - totální logický a faktický chaos . Takže zítra bude opravená 26. kapitola a doufám (!!! ) 27. kapitola. Těším se na vás!
Edit 4.8. - takže úprava kapitoly vložená. 27 mám skoro hotovou, ale muž mě pozval na večeři, tak nevím, jestli to dnes dorzazím. pokusím se :)

24)  Lara (14.07.2017 09:27)

Podle toho, jak rychle tu se tu zvyšuje počet: zobrazeno, tak asi nejsem jediná, kdo se sem dívá několikrát za den, jestli už se neobjevila nová kapitolka. :D

23)  SusannaMartin (06.07.2017 17:47)

ambri, už sa neviem dočkať ďalšej kapči..inak táto poviedka by bola podla mňa perfektná aj ako kniha

22)  Iwka (26.06.2017 12:48)

ambrusko, my vydržíme, neboj :* Hlavne, ze to bude a naopak se teď ještě muzem tesit na další příběh

21)  betuška (23.06.2017 21:46)

ambruška žije!!!!
no ved, leto na krku, hromada práce na zahrade a v baráku, bo kedy,že... a ešte k tomu také sucho,jeden aby furt behal s krhlou...
už sa teším až to bude, nevadí kedy, hlavne aby bolo;)

ambra

20)  ambra (23.06.2017 07:51)

Děcka, já jsem fakt mimo. Vážně jsem nepoděkovala? :'-( Moc se omlouvám, taky za to zdržení, důvodů moc, hlavní asi stavba (respektive přístavba - domeček je nám a našim knihám malý ), ale abych úplně nekecala - je to strašné, ale přepadl mě nápad na další příběh a strávila jsem týden vytvářením dějové osnovy, psaním charakterů atd. Teď jsem ve fázi přepínání zpět na TDTB, ale jde to velmi dobře, pohnu zadkem, slibuju!

19)  Vera (22.06.2017 21:26)

Přiznám se, že začínám mít špatný pocit. :( Ambra vždy ke každé kapitolce reagovala alespoň na naše komentáře, ale tentokrát ani to ne. Tak snad se neděje nic vážného a brzy si na nás najde čas s další kapitolkou. :)

Jalle

18)  Jalle (16.06.2017 21:15)

že vegan toto nie
spomínala som už, že slovo sebemrskačský je TOP slovo českého jazyka?
teraz fakt neviem, ako to máš s Jasperom vymyslené komu ho len dáš?
rozhodne sa nemôžem čakať najbližšej kapitoly a ak to mieniš ukončiť tak, že budú spolu len v poslednej kapitole, spíšem petíciu za bonusové kapitoly, ktoré budú sladšie než med! (žiadne vyhrážky)
ďakujem, Pani autorka

17)  janda (14.06.2017 20:11)

Já snad zešedivím. On jí to prostě snad nikdy neřekne, že je v tý po... nemocnici. Ale příchod Ara je naprosto boží. Mám takové tušení, že tam ještě sehraje svojí roli. :D :D Už se prostě nemůžu dočkat další kapitoly.

Anna43474

16)  Anna43474 (11.06.2017 10:11)

Odi et amo, znáš to

15)  Radka (11.06.2017 10:08)

Ahoj Ambro, chci Ti poděkovat za další skvělou kapitolu Je fajn, že se v Edwardově životě objevil další člověk, který ho má rád a chce mu pomoci. Bylo by fajn se podívat k Jasperovi jak se mu daří, jestli je u Carlisla a Jessicy tak spokojený, jak říkala Carlisle Edwardovi. Fandím Ti aby se Ti dobře psalo a těším se na další kapitolu

Fanny

14)  Fanny (05.06.2017 15:02)

Ááááááá! Ať už jí konečně řekne, že je v nemocnici! Já chápu proč jí to říct nechce, ale sakra, spolknout hrdost a vyřešit půlku problémů. Fakt.
Alice je skvělá. Nicméně ani ta už je nemůže víc popostrčit.
Překvapení v podobě Ara je úžasný! Jméno má pěkně podezřelý, ale jinak je tak milej, že se z něj žádnej psychopat vyklubat nemůže, že ne? Zvratů už snad stačilo. :)
Díky! Promiň za odmlku... Bylo toho moc...

13)  SusannaMartin (05.06.2017 14:33)

uf Aro ako Edwardov tatík? dobreeeeee

leelee

12)  leelee (04.06.2017 22:50)

to je koncentarce lidí v jednom týdnu,
nejdřív Carlisle a jeho "Jaspera ti nedám, nezbývá ti nic jinýho než věřit mýmu slovu že je v pohodě"
potom se tam objeví Aro se svojí novinkou, že se asi měl stavit dřív
no a potom Alice samorost každým coulem, kdyby rejpala o něco víc třeba by se dozvěděla něco o tajemných důvodech...

Q

11)  Kolda (04.06.2017 22:10)

No teda, čekala jsem, že Aro bude Carlisleův právník nebo tak něco a on je z něho fajn tatík :) Taky Eedward mohl Alici říct ty důvody, třeba by Bella dojela. :) Bylo to boží! těším se na další

Iwka

10)  Iwka (04.06.2017 17:32)

Aro pohodář a Carlisle Cullen jako kardinální kretén - v jaké dimenzi jsem se to ocitla?!
Achjo, tou minulou kapitolou a jejich hnusným rozhovorem jsi to zase celý tak zamíchala a já jsem zas v pytli, potřebuju mít tohle jako knížku a mít možnost přečíst to na jeden zátah, protože tohle napětí mě zabije!

9)  betuška (04.06.2017 17:06)

aro ako zľahka ovínený ozzy osborn? ťažká predstava...ale ano, páči sa mi...carlisle mi tiež záporný v predstavách neprichodí...ale je to ľudský svet a ten nie je čiernobiely a zjavne aj edwardov otčim má svojho trápenia dosť...záleží ako je zúfalý...záfalí ludia robia hrozné veci...
páči sa mi ako sa edward borí s tým všetkým a ešte raz vďaka bohu za alicu

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella