Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Někdy je ta představivost obtěžující. Jinak řečeno - dnes jsem čerpala z vlastních zážitků ;)

 

Bella

 

Založila jsem si ruce pod hlavu, aby se mi tolik netřásly. Doktorka O´Brianová zatím velice pomalu pohybovala ultrazvukovou sondou po mém břiše. Automaticky jsem sebou cukla pokaždé, když přejela přes některou z jizev, ale buď si toho nevšimla, nebo to ignorovala. Její obličej zůstával tak dlouho naprosto nečitelný, až jsem to nakonec nevydržela.

„Prosím, řekněte, že nejsem blázen.“ A že se těch pět těhotenských testů nepletlo.

Konečně odtrhla pohled od obrazovky. Nerozhodně si povzdechla. „Já doufala, že jsem vám to loni vysvětlila dost jasně, Bello. Doporučila jsem vám minimálně dvouletou, ideálně ale čtyřletou pauzu.“

Matně jsem si vybavovala, že mě na něco podobného upozorňovala. Jenže tehdy mi to připadalo naprosto absurdní. Že bych mohla ještě někdy otěhotnět. Že bych měla s kým otěhotnět.

„Takže je něco… v nepořádku?“ zajíkla jsem se.

Neochotně se pousmála. „Zatím se všechno zdá v naprostém pořádku. Odhaduju to na dvanáctý týden. Proč jste nepřišla dřív?“ věnovala mi káravý pohled.

Vytáhla jsem ruce zpod hlavy a mimoděk je aspoň zboku položila na břicho. Poněkud chabé ochranitelské gesto. Nechtěla jsem doktorce O´Brianové líčit svou hrůzu z toho, že s dítětem bude něco špatně. Nebo že mi kvůli mému zdravotnímu stavu doporučí přerušení. Nebo obojí dohromady.

„Mám za sebou pár rušných týdnů. Stěhovala jsem se. Taky jsem se vrátila do školy. Myslela jsem… myslela jsem, že mám kvůli tomu všemu zpoždění. Používali jsme antikoncepci…“ I když teď už jsem věděla, že velmi, velmi neopatrně. Kondom může fungovat skvěle. Pokud jich člověk nespotřebuje několik za noc a nezapomíná mezitím neustále odbíhat do koupelny.

Doktorka se na své posuvné židli pootočila, kliknutím oživila monitor počítače a začetla se do mé karty. „Tady,“ ukázala špičkou prstu v gumové rukavici. „U prvního těhotenství jste prakticky od začátku trpěla úpornou nevolností. Říkám si, že to pro vás mohl být dost jasný signál, že se něco děje.“

Cítila jsem, jak rudnu, ale neuhnula jsem pohledem. „Je mi špatně, ale teprve pár dnů. Proto jsem si taky konečně koupila test a zavolala vám.“ Lež, lež, lež. Co na tom. Hlavně když je všechno v pořádku. Hlavně když nezačne o tom, že moje zdraví je na prvním místě.

Nesouhlasně si povzdechla. „Bello, než vám nabídnu, jestli si chcete poslechnout srdíčko, je mou povinností upozornit vás na to, že to nemusí dopadnout dobře. Já byla u toho, když vás tehdy přivezli na sál. Dost dlouho to vypadalo, že to nezvládnete. A teď vás tu mám, jen o pár měsíců později, a prostě nedokážu být stoprocentně nadšená z toho, že máte podstoupit zátěž spojenou s graviditou. Na druhou stranu – jste velmi mladá. A mladé tělo nás někdy dokáže překvapit.“ Bylo mi skoro líto, že ji nemůžu aspoň trochu uklidnit. Se špatně skrývanou touhou jsem se zadívala na světlý flíček na monitoru. „Chci slyšet jeho srdíčko. Prosím.“

 

Cestou domů jsem se stavila ve škole, abych si domluvila termín první zkoušky. Z přechodů mezi klimatizovanými prostory budov a horkem venku se mi točila hlava, ale možná za to mohl i hlad. Snídani jsem v sobě udržela sotva pár minut.

Když jsem otevřela dveře, voněl celý dům bazalkou a česnekem. Ve dnech, kdy máma odcházela až na odpolední směnu, uvařila mi pokaždé něco z krátkého seznamu jídel, z nichž se mi nedělalo zle.

„Jsem doma a umírám hlady!“ zavolala jsem na ni z předsíně.

Vyšla z kuchyně, opřela se o zárubeň a vážně se na mě zahleděla. Nálada mi okamžitě spadla k bodu mrazu.

„Zase volal,“ konstatovala jsem.

Krátce přikývla.

„Mami, já…“

Rychle zvedla ruku.“ Nezačínej prosím se změnou čísla, Bello. Bohatě stačí, že jsi to udělala s mobilem.  To přece není dospělé řešení. On má právo na to, abys ho aspoň vyslechla. Ať už udělal cokoliv. A jen pro jistotu, kdybys na to náhodou od včerejška zapomněla - rozhodně má právo vědět o vašem společném dítěti.“

Zavřela jsem oči, jako bych tím mohla zastavit proud jejích slov. Mluvit o Edwardovi mě bolelo víc, než když jsem na něj jen myslela. A myslela jsem na něj nepřetržitě, rozdíl byl jen v intenzitě. A taky v tom, jak se bolest měnila v čase.

S každým dalším dnem byla horší.

Zároveň s ní ve mně ale rostla zeď, za níž se mi Edward vzdaloval. Možná jsme spolu nebyli dost dlouho na to, abych si bez něj svůj další život nedokázala představit. Možná mě jen děsilo, že další zklamání bych ve své situaci nezvládla. Občas jsem se zpotila hrůzou při myšlence, že nějaké zvrácené a zbabělé části mojí mysli se ve skutečnosti ulevilo, když jsem viděla Tanyu v jeho náručí a když mě pak obvinil z toho nesmyslu. Získala jsem pochybný nárok na útěk. Možnost vycouvat ze vztahu, který pro mě kromě krásných chvil znamenal i zmatek, hádky, bolest. Jako každý vztah, jistěže. Potíž byla v tom, že po rozchodu s Jacobem jsem toužila jen po klidu a samotě. To, co jsem právě prožívala, znamenalo přesný opak.

„Bello! Vnímáš mě?“

Pomalu jsem vydechla. „Byla jsem u doktora, mami.“

Nechápavě zvedla obočí.

„Až dneska, mami. Poprvé.“

Položila si ruku na rty, jako by chtěla zadržet šokovaný výkřik. „Proč jsi mi lhala, Bello? A proč jsi čekala tak dlouho?“

Hormony mě rychle přemohly. Rozbrečela jsem se. „Strašně jsem se bála, mami. Že nebude v pořádku. Že mě doktorka bude chtít poslat na potrat. Že nebudu dost silná, zavolám Edwardovi a přesně takhle mu budu kvílet do telefonu.“

Došla ke mně a pevně mě objala. „Šest týdnů jsi mi tvrdila, že je všechno v naprostém pořádku. Jak je to doopravdy?“ zatáhla mě jemně za vlasy.

„Je v pořádku, mami. Slyšela jsem jeho srdíčko.“ Další příval slz a vzlyků. „Promiň, mami. Já… já nechtěla, aby ses musela celou dobu nervovat. Připadalo mi jednodušší říct ti, že už mám prohlídku za sebou.“

„Bello…“ Tentokrát se natáhla a plácla mě přes zadek. „Kdy budeš konečně dospělá? Teď se běž opláchnout a pojď se najíst.“

Když jsem se vrátila z koupelny, seděla za stolem a její výraz jasně vyjadřoval, že téma Edward nehodlá opustit. Se smířeným povzdechem jsem se sesunula na židli a natáhla se pro ubrousek. Ze špaget se ještě kouřilo, a i když se mi do hovoru s mámou nechtělo, hlasitě protestující žaludek mi nedovolil odejít.

Máma mě ale překvapila. Promnula si ruce v gestu, které se u ní vždy vázalo k nervozitě.

„Víš, holčičko, od tvého návratu se ti chystám něco říct. Ale až dnes mi došlo, že by ti to mohlo pomoct v rozhodování. Vždycky, když začneme mluvit o tvých vztahových potížích, vytáhneš na mě tu věc s tátou. Že nedokážu pochopit, jak nemožná v tomhle směru jsi, protože jsem měla ideální manželství, ideálního muže.“ Zadívala se na mě skoro s nadějí. Jako by doufala, že i bez dalších slov pochopím, co mi chce říct. Pokrčila jsem rameny a nabrala si další sousto.

Máma netrpělivě mlaskla. „Mluvila jsem o tom s několika dětskými psychology. Všichni se shodli na tom, že něco si pamatovat musíš, a pokud ne, tak jsi tyhle vzpomínky vytěsnila.“

Polkla jsem a natáhla se pro sklenici s vodou. „Promiň, mami, ale vůbec nechápu, o čem tu vlastně mluvíme.“

Prudce se ke mně naklonila. „Tvůj otec mě tloukl, Bello. Byl to násilník a žárlivý psychopat. Proto jsem trvala na každoročním pobytu u babičky Swanové. Jen před ní se držel zpátky a já měla pár týdnů klid. A jsem přesvědčená, že to je důvod, proč na prázdniny u ní i ty vzpomínáš tak ráda. Bil mě i před tebou, Bello. Vždycky ses schoulila v koutě, hlavu schovanou mezi koleny, uši zacpané, ale i tak jsi viděla víc, než by jakékoliv pětileté dítě mělo.“

„Mami…“ vidlička mi vypadla z ruky, ale máma zavrtěla hlavou a rychle pokračovala.

„To poslední léto se neovládl a začal mě bít, když si myslel, že babička odešla na nákup. Jenže se vrátila pro peníze. Na její výraz nezapomenu. Za tři dny byli mrtví.“

Lapala jsem po dechu. „Ty myslíš…“

„Nemyslím. Vím. Nechala mi dopis. Prosila nás obě o odpuštění. Taky mi napsala, že její muž jí dělal to stejné a tvůj táta se na to díval celé dětství. Je to jako prokletí,“ promnula si oči. „Když jsem začala tušit, že s Jacobem prožíváš něco podobného, bylo málem pozdě. Málem jsem o tebe přišla. A teď je tu Edward a jeho nedořešená minulost. Věci, které tě trápí. Slova, která řekl a neměl říct. Ale Bello, já chci, aby ses doopravdy zamyslela nad tím, jestli tenhle nedokonalý Edward, který si občas nevidí do pusy a chová se jako slon v porcelánu, není čistě náhodou tím, kdo by mohl definitivně přerušit tu děsivou sérii. Pokud ho miluješ a pokud si neumíš představit, že by na tebe někdy vztáhl ruku, dej tomu prosím šanci. Dej šanci vám oběma. A hlavně tomu malému.“

Znovu jsem se natáhla pro vodu, ale ruka se mi třásla tak, že jsem ji položila zpátky na stůl.

„Jak… jak to udělala? Řídil přece otec.“

„Nejspíš mu strhla volant. Podařilo se jí překvapit ho. Byla silnější, než vypadala.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív, mami? A proč jsi mi to řekla teď? Já…“ Zavrtěla jsem hlavou, jako by z ní prudký pohyb mohl vytřást představu, která se v ní zrodila spolu s máminými slovy. Holčička schoulená v rohu místnosti. Přímo před ní muž a žena. Žena klečí na kolenou, muž ji drží za vlasy a něco křičí. Představa příliš jasná na to, aby to ve skutečnosti nebyla vzpomínka.

„Mrzí mě, Bello, že ti beru iluze, které jsi o otci měla, ale musela jsem ti to říct už kvůli babičce Swanové. Dřív to nešlo. Pořád ses mi nezdála dost… já nevím, velká. A proč zrovna teď? Klidně ti to zopakuju ještě třikrát, když to pomůže. Znovu zvaž, jestli chceš Edwarda nechat jít. Nechci se dívat, jak dalších dvacet let lituješ, že jsi své dítě připravila o nedokonalého, ale laskavého otce.“

„Ale Edward není…“ Chtěla jsem říct, že Edward není laskavý, jenže jsem si okamžitě uvědomila, že to není pravda. Kromě několika okamžiků, kdy nad ním zvítězila jeho prudká povaha, to byl ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy potkala. I když se tak moc snažil, aby to skryl.

„Nemusíš se omlouvat, mami. Bude mi nějakou dobu trvat, než si to srovnám v hlavě a zvyknu si na vědomí, jaký byl můj otec ve skutečnosti. Víš, když o tom teď přemýšlím, já si vlastně tátu pamatuju jen z fotek. Těch pár skutečných vzpomínek… všechny se odehrávají někde venku. Restaurace, park, ulice. Z našeho starého domu si třeba mnohem líp pamatuju verandu než vlastní pokoj. Ti psychologové se nepletli. Vytěsnila jsem to. Můj mozek nějak zařídil, že jsem si uchovala jen bezpečné okamžiky. Jsem zklamaná a smutná, samozřejmě, ale svým způsobem se mi ulevilo. Spousta věcí v mém životě teď dává smysl. Všechna ta nejistota, celá ta katastrofa s Jacobem… A Edward? Já o něj nechci přijít, mami, jen čím dál víc cítím, že jsme se potkali moc brzo. Neměla jsem čas vzpamatovat se a postavit se na vlastní nohy. A teď se bojím… Mami, já nevím, jestli jsem dost silná, abych se vypořádala s vlastní minulostí. Jak bych mohla řešit tu Edwardovu? Když to navíc vypadá, že ani on sám neví, co vlastně chce?“

„Miluješ ho, Bello?“

„Strašně moc. Jenže už vím, že to nemusí stačit.“

 

 

„Ahoj, Alice.“

„No to je dost. Budem předstírat pokec, nebo mám rovnou spustit?“

„Jsem vyčerpaná, takže asi…“

„Neboj, je to pořád stejně stručný. O Jasperovi nic nevím, Edward by měl být pořád v Seattlu. Stejně jako Rosalie a Tanya. Pan Hale už je zpátky, musel se vrátit do práce, ale Rose je na tom prý mnohem líp. Za pár dnů má nastoupit do nějakýho cvokhauzu, kde by jí měli odpomoct od depky. Konec hlášení.“

„Díky, Alice. U vás doma všechno v pořádku?“

„Dá se to. Však víš. Šrumec od rána do večera. Než se pokusíš o další rafinovanou zamlouvačku – už jsi mu konečně zavolala?“

Zadržela jsem povzdech. „Ne, ale tentokrát se chystám. Doopravdy.“

„Bello, tohle je trapný. Ten chlap bez tebe… Hele, kašli na to. Jen mi dej když tak vědět, že od něj dáváš ruce pryč, protože chci být první ve frontě na ty jeho pracky. A záda. A jeho...“

„Fajn, chápu,“ přerušila jsem ji. „Běž si dát studenou sprchu. Za pár dnů se zase ozvu. A pozdravuj šerifa, jo?“

Dramaticky si povzdechla. „Kdyby lidi z mojí starý party viděli, jak se kamarádím se sociálkou a s policajtama, mysleli by, že teď beru něco fakt silnýho. Moje pověst je definitivně v háji.“

„Chudinko,“ politovala jsem ji. „Jdu spát. Buď hodná a hezky se uč.“

„Jsi děsná.“

„Taky tě mám ráda.“

 

 

„Haló?“

„Ahoj, Edwarde.“

„Bello…“ Bodlo mě u srdce. Tímhle jsem se týrávala nejčastěji. Představovala jsem si ho, jak vyslovuje moje jméno.

„Mám nové číslo,“ vyhrkla jsem nesmyslně.

„To už mi došlo,“ uchechtl se bez náznaku veselí.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ připomněla jsem mu, protože bylo čím dál jasnější, že se nechystá k žádné srdcervoucí omluvě.

„A pořád chci, jen teď vlastně nevím, odkud začít.“

Zhořklo mi v ústech a nemělo to nic společného s další nevolností. Ta omluva nemusela být srdcervoucí, stačila by prostě omluva.

„Možná bych měla zavolat později. Za dalších pár týdnů. Aby sis to stihl promyslet.“

„Jízlivá jsi nikdy nebývala.“

„A ty jsi mě nikdy dřív neobviňoval z nesmyslů.“

Teď prostě musela přijít omluva.

„Jo. Taky jsem si to pěkně odskákal.“ Další smích, ze kterého mě mrazilo. Ale cítila jsem i něco jiného. Náš rozhovor se vyvíjel úplně jinak, než jak jsem si ho představovala. Před chvílí jsem se cítila osamělá, bylo mi špatně od žaludku a toužila jsem po Edwardově objetí. Teď ve mně rychle narůstal vztek provázený sebelítostí. Nejhorší možná kombinace.

„Vážně? Tanya ti vynadala, že jsi ji na dvě minuty opustil? Mohl jsi ji uklidnit, ty dvě minuty se jí bohatě vyplatily. Má tě teď jen pro sebe.“

Tohle mě mučilo celé dva měsíce. Podle Alice zůstával Edward celou dobu v Seattlu. Hlavou se mi honily obrazy, jak si s Tanyou hledají dočasný společný podnájem, aby byli nablízku Rosalaii. Jak se Edward nabídne, že bude spát na gauči, ale po pár dnech se přirozeně vrátí k tomu, co je pojilo celé čtyři roky. Nic tak lidi nespojí, jako když se navzájem utěšují. Muselo to pro něj být důležitější, než si kdy připustil. Tak důležité, že kvůli tomu odsunul na vedlejší kolej Jaspera. A samozřejmě – mě. Zkoušel mi volat. Jistě. Ale proč prostě nepřijel?

„Bello, plácáš nesmysly. Vůbec tě nepoznávám. Co se to s tebou děje? Nemáš ani tušení, co se za ty dva měsíce stalo.“

„Nemám a nechci mít,“ přerušila jsem ho. To on nemá tušení, co všechno se stalo. Nemá ani tušení, že můj život už nikdy nebude stejný. Za pár měsíců definitivně přestanu existovat jako Bella Swanová. Navždy ze mě bude Bella Swanová – matka. A on mi chce vykládat o změnách?

Prudce vydechl. „Tak proč mi voláš?“

„To ty voláš mně. Už dva měsíce. Každý den. Vzpomínáš? Máma je z toho na nervy. Uvažuje, že si nechá změnit číslo.“ Nenáviděla jsem se za to, co mi padá z pusy, ale současně jsem cítila zvrácené uspokojení. Tentokrát ubližuju já jemu. Tentokrát nejsem rozklepaná chudinka, která jen čeká na to, až ji obviní z hrozných, příšerných věcí.

V telefonu se rozhostilo ticho. Když konečně promluvil, zkroutil se mi žaludek.

„Tak to se omlouvám. Vyřiď prosím mámě, že měnit číslo nemusí. Už tě nebudu obtěžovat. Měj se hezky, Bello. Musím jít, čekají na mě.“

Zavěsil dřív, než jsem stihla zareagovat. Okamžitě jsem ho vytočila znovu, ale hovor spadl rovnou do schránky.

Padla jsem na postel. Co jsem to udělala? Co se to stalo? Tohle je konec? Jen před pár minutami jsem byla tolik upnutá k myšlence, že se mi omluví a všechno mi to nějak vysvětlí, že panika a zklamání, které mě teď zaplavovaly, mě připravily o schopnost souvisle uvažovat. Zvedla jsem ochablou ruku, abych odložila telefon. Ukazoval pár minut po deváté. Edward je v Seattlu. Daleko ode mě. Ale není tam sám. V devět večer na něj někdo čeká.

Zašátrala jsem po dece a přitáhla si ji až ke krku. V pokoji byla vypnutá klimatizace, přesto jsem se roztřásla. Mrazilo mě až v kostech. Třásla jsem se ještě o pár hodin později, když jsem konečně upadla do mrákotného spánku. A někde v tu chvíli, v okamžiku těsně před tím, než jsem přepadala do snu, jsem věděla, že takhle to teď bude.

Bez Edwarda dřív nebo později zmrznu.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

1)  evelsten (28.05.2017 22:56)

Ambrička už som sa nevedela dočkať novej kapitoly a máme to tu...
ĎAKUJEM Len dokedy ich budeš takto trápiť, čo to trepem do kedy mňa budeš takto trápiť Už nech si to konečne všetko vysvetlia a hlavne nech sa stretnú, ale asi Bella bude musieť ísť za Edwardom, keďže on sám nemôže, všetko to medzi sebou domotali:p
Bella si to tiež mohla nechať vysvetliť, ale chápem ju...Edward ju už toľko ráz sklamal a obvinil z hlúpostí, že je teraz ťažké mu veriť a ešte keď sa k tomu pripísalo jej tehotenstvo. Určite čakala, že sa jej začne hneď ospravedlňovať a veru má za čo, ale ten Edward má fakt spomalené reakcie No a čo sa týka jej minulosti a jej otca, no nemali to tie ženy v tejto rodine veľmi ľahké a chlapoch si teda nevybrali veľmi dobre. Edward by to mohol zmeniť, ja len dúfam, že sa nestretnú, keď bude mať Edward po všetkom a konečne ako tak stáť na vlastných nohách a nestretne Bellu aj s bábätkom v náručí. Alebo nedajbože sa ešte objaví na scéne aj Jacob a mňa už fakt porazí
Ďakujem Ambrička za dokonalú kapitolu, i keď ako som spomínala, čakal som niečo v optimistickejšom duchu, snáď už tá ďalšia kapitola bude
Ďakujem za všetko, vážim si neskutočne Tvoj talent, čas a trpezlivosť, všetko čo nám venuješ prostredníctvom tejto krásnej poviedky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse