Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Přesně měsíc. Ne že bych to plánovala...

Velká omluva a snad už to teď půjde líp :)

Bella

 

„A do prdele,“ vydechla Alice polohlasem. Přesto jsem ji slyšela; v domě vládlo od mého příjezdu děsivé ticho.

„Jsem tady, Alice,“ zavolala jsem na ni. Pootevřenými dveřmi Edwardovy ložnice jsem sledovala, jak se ke mně blíží. Zastavila se na prahu a zatěkala pohledem mezi postelí, na níž ležel můj zpola naplněný kufr, a otevřeným šatníkem.

Hlasitě polkla. „Ten blbec… Kde vůbec je?“

Dopřála jsem si dva hluboké nádechy a výdechy a doufala, že mi pomůžou udržet klidný hlas.

„Zůstal v Seattlu. Rosalie na tom zřejmě není vůbec dobře a její rodina a… a Tanya… potřebují ho. Nejspíš,“ zavrtěla jsem prudce hlavou, abych aspoň na okamžik zahnala obraz spícího Edwarda a jeho ruky na Tanyině rameni.

Alice to chvíli vstřebávala, než se zeptala. „Co říkal na Jaspera? Když jsi odjížděla, vsadila bych všecky svoje kérky na to, že minimálně kvůli němu se okamžitě vrátí a zkusí to nějak… já nevím,“ rozhodila ruce v bezmocném gestu. „Že fofrem přijede, seřve Copeovou a pro Jazze si prostě dojde.“

Místnost se se mnou zhoupla. Odsunula jsem kufr, sedla si na postel a uhladila čerstvě vypraný přehoz. Posledních dvanáct hodin jsem strávila tím, že jsem v šíleném tempu uklízela dokonale uklizený dům. Nějaký jedovatý hlas v mé hlavě mi pořád našeptával, že až se sem Edward s Tanyou vrátí, nesmí tu ta pitomá holka najít jediný důvod, kvůli kterému by mohla utrousit jízlivou poznámku na mou adresu. Vždycky mi pomohlo, když jsem měla nějaký jasně definovaný úkol. Jenže Alicina přímočarost můj pracně budovaný a zoufale vratký odstup okamžitě zničila.

„Myslí si, že je to moje vina,“ zašeptala jsem bezhlesně.

„Cože?“ Poprvé za dobu, co jsem ji znala, vypadala opravdu šokovaně.

„Obvinil mě, že jsem se na tom podílela. Že jsem se s Meredith musela nějak domluvit. Že to nemohla být náhoda, to dokonalé načasování.“ Když jsem to teď sama vyslovila nahlas, připadalo mi to ještě absurdnější. „Víš, Alice, já se nikdy netajila tím, že bych nějaké věci v Jasperově výchově chtěla změnit, ale to přece neznamená… Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Co si to o mně, ksakru, myslí?“

Alice pomalu vydechla. Nakonec našpulila modře nalíčené rty. „No víš, Bello…“

„Co!“ vyštěkla jsem na ni, i když jsem se zlobila především na sebe. Za to, že už zase brečím. Za to, že si balím věci, ale přitom mám pořád po ruce telefon pro případ, že by Edward zavolal a všechno mi to nějak vysvětlil.

S lehce zdviženým obočím si počkala, až mi dojde, že ona si můj křik nezaslouží. Teprve pak začala mluvit. Nezvykle měkce, téměř něžně.

„Hele, Bello, nerada to říkám, ale když se nad tím zamyslíš… Ono to vážně mohlo vypadat… divně. Já vím, já vím,“ zamávala rukama v obranném gestu, „mně je jasný, jak rychle se rozkřiklo po městě, že Edward odjel s Haleovýma a že Copeová musela mít všecko nachystaný a jen čekala na vhodnej okamžik, ale Bello, Edward neměl čas o tom přemýšlet. Hele, našla jsi ho v nemocnici, že jo,“ počkala na moje kývnutí, „a asi toho zrovna moc nenaspal.“ Vzpomínka na ta dvě spící a příliš blízká těla mi bleskla hlavou snad po tisící. Uvědomila jsem si, že i po milionté při ní nejspíš sevřu ruce do pěstí, až se mi nehty zaryjí do dlaní. Přesně jako teď. Alice frustrovaně rozhodila paže. Zřejmě jsem pořád nereagovala, jak bych měla. „Kruci, Bello, mně je šestnáct, neměla bys mě ty poučovat o tom, že některý myšlenkový pochody jsou pro unavený, vystresovaný a případně hladový chlapy mimo jejich možnosti? Obvinil tě z naprostý kraviny, totálně to podělal, ale jsem si jistá, že už mu to došlo a právě řeší, jak si to u tebe vyžehlit. Tohle už jste jednou překonali, takže bys z toho pro sebe pomalu mohla vyvodit ponaučení, že hezkej zadek nezaručuje automaticky skvělou sociální inteligenci,“ ušklíbla se, a obličejem jí prokmitl odraz mého vlastního, napůl hysterického uchechtnutí. Skoro mě mrzelo, že ji o její naději musím připravit.

„To asi ne, Alice. Teď má jiné priority. Rosalie je na tom špatně, Tanya vypadala na zhroucení, ale hlavně myslím, že Edward už v tuhle chvíli visí na telefonu a řeší, jak to bude s Jasperem. Vlastně se divím, že jsem se s ním nepotkala v letadle. V Seattlu to musí být hodně dramatický, když kvůli tomu posunul Jaspera až na druhé místo.“ A mě ze svého seznamu priorit vyřadil úplně. „To soudní rozhodnutí, co tu s ním Meredith šermovala, bylo určitě pravý, jen nechápu, proč nevyrozuměli Edwarda. Proč to muselo proběhnout takhle, proč ho museli takhle… podrazit.“ Znovu se mi stáhlo hrdlo. Z představy Edwardovy bezmoci, z představy, že si myslí, že s tím vším mám něco společného.

Alice konečně překročila práh pokoje a po krátkém zaváhání si sedla na opačný konec postele. Tak, abych jí neviděla do obličeje.

„Ty se nestěhuješ zpátky k šerifovi, že ne.“

„Zatím ne. Napadlo mě, že zajedu na pár týdnů k mámě. Vlastně nemám, kam jinam bych jela.“

„To není pravda. Máš přece ten dům po babičce.“ Hlas se jí trochu třásl, ale rychle se do něj vracela obvyklá tvrdohlavost.

„Alice…“ Natáhla jsem se, abych jí mohla položit ruku na rameno. Jako bych se dotýkala dítěte. Pořád byla kost a kůže.

S trhnutím se odtáhla. „Škoda. Celkem jsem si na vás zvykla. Ale hlavně mi teda budou chybět ty prachy.“ Pochopila jsem, že to je její způsob, jak dát najevo, že se jí bude stýskat.

„No tak, Alice,“ zaprosila jsem. „Babiččin dům je ve Forks. Edward se brzo vrátí a já ho teď nechci potkávat.“ Ani jeho, ani Tanyu.

Teď? Takže by ses třeba časem vrátila?“

Už už jsem se to chystala zavrhnout, ale najednou mnou projel záblesk něčeho, co ze všeho nejvíc připomínalo odvahu. Celé roky jsem se někomu přizpůsobovala, před někým uhýbala. Ten dům je přece můj! Nemusím se ho vzdát tak snadno! Zatím jsem odsunula myšlenku na to, jaké bude vídat se později s Edwardem. Příliš to bolelo. Jenže původně jsem přece přijela do Forks, abych se konečně doopravdy postavila na vlastní nohy. Místo toho jsem se chystala k dalšímu útěku. Rozdíl byl snad jen v tom, že tentokrát jsem si místo kostí nechala zlomit srdce.

„Víš co, Alice?“ Znovu jsem k ní natáhla ruku. Chvíli to trvalo, ale nakonec se na mě podívala a nejistě se dotkla mojí dlaně. Pevně jsem ji chytila za tenké zápěstí. „Trochu si to srovnám v hlavě, vybrečím se a užiju si mámy, ale naprosto upřímně ti slibuju, že to doopravdy zvážím. Možnost, že bych se sem vrátila,“ doplnila jsem, aby můj slib zněl věrohodněji. Možná i mně samotné.

Chvíli mě pozorovala zpod přimhouřených víček, pak jediným bleskovým pohybem přehodila nohy v ukoptěných converskách přes naškrobený přehoz a prudce mě objala. O pět vteřin později už jsem slyšela povědomé rachocení motoru kombíku Beth Bradburyové.

 

 

Charlie Swan mi zvládl udělat čaj bez toho, že by něco rozlil nebo rozbil. Za normálních okolností by mi to zvedlo náladu. Teď jsem jen upřeně sledovala, jak se ve zlaté tekutině rozpouští krystalky cukru. Cokoliv, abych nemusela zírat na beznadějně tichý mobil.

„Připadám si jako podvedenej manžel,“ zabručel a ztěžka dosedl na své obvyklé místo. „S Meredith se v tom baráku potkáváme skoro třicet let. Není to žádná světice, ale nikdy by mě nenapadlo, že je schopná něčeho takovýho.“

„Nevěděl jste to?“

Potřásl hlavou. „Nevěděl. Ale mohl jsem to tušit. Varovat tě. Doktora Cullena jsem tam poslední měsíc vídal pravidelně. Bylo jasný, že to s prckem nevzdává, ale já si byl jistej, že když teď s Edwardem bydlí někdo… někdo spolehlivej, tak že Cullen nemá šanci.“

„Vypadá to, že právě toho proti Edwardovi využili. Zjistila jsem si pár informací o soudci, který podepsal to rozhodnutí. Vážně nemá rád páry, co žijí na hromádce. A já se navíc neosvědčila v posledním zaměstnání,“ pokusila jsem se o ubohý vtip.

Šerif neměl podobnou potřebu - skrývat nebo nějak vylepšovat své emoce. Bouchl do stolu tak, až oba šálky nadskočily. „Bello, nesnaž se mi, prosím, namluvit, že jsi v klidu. A co Edward? Proč tu vlastně není? Proč už nesepisuje pořádný odvolání? A proč tě, do háje zelenýho, nechává odjet? Zrovna teď?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To by bylo na dlouho. Teď je důležité, aby bylo Rosalii Haleové líp. A aby byl v pořádku Jasper. Edward a já… my si nějak poradíme,“ sklonila jsem se rychle ke zbytku čaje, abych spláchla další ponižující slzy.

„Hrozně mě to mrzí, Bello. Kdybych pro tebe mohl něco udělat…“

„Víte co, Charlie? Můžete,“ zalovila jsem v kabelce pro další kapesníky a taky pro dvoje klíče. „Tyhle jsou od Lesního zátiší. Nechtěla jsem je nechávat někde kolem domu a Alice by se s nimi nejspíš prošla kolem Edwardova auta, tak kdybyste je Edwardovi předal, až se vrátí… A tyhle jsou od…“ Málem jsem znovu řekla od babiččina domu. Ale správně to byl dům po mé babičce. Teď už definitivně můj dům.

„Od tvého domu,“ usmál se na mě šerif, jako by mi četl myšlenky a stiskl mi rozklepanou ruku. „Rozhodím tam pár pastí na myši, občas vyvětrám a zatopím. Aby byl připravený. Až se vrátíš.“

 

 

„Bello! Nemáš hlad?“ Povědomé teplo mamčiny dlaně mi připomnělo, kde jsem. Zamžourala jsem proti úzkému pruhu slunečních paprsků, které do pokoje pronikaly pod dolním lemem závěsů.

Cítila jsem se jako po dvojité směně v kamenolomu. Bolela mě každá buňka v těle. Za poslední rok jsem málem stihla zapomenout, jak je zoufalství vyčerpávající.

„Dobré ráno, mami,“ zachraptěla jsem. Moje první hodiny v Phoenixu proběhly podle očekávání skoro přesně tak, jak jsem je nastínila Alici. Užila jsem si máminy blízkosti, ale hlavně jsem se konečně pořádně vybrečela. A ona mě nechala, abych jí mezi vzlyky popsala události posledních dnů, a jen mi v pravidelných intervalech dělala kakao a podávala další kapesníky.

„Ráno?“ zasmála se. „Jsou tři odpoledne, spala jsi asi tak šestnáct hodin.“

„Cože?“ Okamžitě jsem zašátrala na nočním stolku. „Kde mám telefon?“

„Zůstal na nabíječce v kuchyni. Usnula jsi v podstatě uprostřed věty, tak jsem ho tam nechala, aby tě nevzbudil nastavený budík nebo něco.“

Nebo něco. Mamka byla vždycky dokonale ohleduplná. Z toho, co řekla, mi ale bylo jasné, že nikdo nevolal. A nejspíš ani nepsal. Znovu jsem zavřela oči. Vlastně to nebylo tak špatné. Nepamatovala jsem si, že bych měla nějaké sny. Šestnáct hodin mě nic netrápilo ani nebolelo. Možná se mi podaří ještě usnout.

„Na to zapomeň,“ stáhla ze mě máma rázně deku. Přesně odhadla, na co se chystám. „Teď se najíš a osprchuješ. A večer si pustíme nějaký film. Nebo si můžeme zase jen povídat.“

„Chceš říct, že můžu pokračovat ve svém ubuleném monologu?“ otřásla jsem se a natáhla se pro cíp přikrývky.

Máma se na mě pozorně zadívala. Nerozhodně se kousla do rtu, jako by něco zvažovala, ale nakonec mě jen jemně plácla přes zadek. „Pojď ke stolu. A hned potom vana. Trochu smrdíš, cestovatelko,“ nakrčila nos.

Už cestou do kuchyně jsem si uvědomila, že umírám hlady. Skoro doslova. Kdy jsem vlastně naposledy něco snědla? Nepamatovala jsem si. Na židli jsem dosedla napůl v mrákotách. Nikdy v životě mi tak nechutnaly nejen máminy lasagne, ale nejspíš žádné lasagne. Házela jsem do sebe obrovská sousta a okrajově přemýšlela o viktoriánských hrdinkách, které v důsledku zlomeného srdce trpěly absolutním nechutenstvím. Pokud to takhle půjde dál, tak až – jestli? - se s Edwardem Cullenem ještě někdy potkám, tak ho při pohledu na mě rozhodně nenapadne, že bych bez něj nějak zvlášť strádala. Potíž byla jen v tom, že sotva jsem na něj pomyslela, začaly mi znovu téct slzy. Kručelo mi v břiše a zároveň jsem vzlykala. A to jsem si myslela, že už jsem zažila všechno.

Máma ani tentokrát nezaváhala. Okamžitě byla u mě, aby mi podala novou krabici s kapesníky a nastavila mi rameno v příjemné bavlněné blůze. Do takové se vejde spousta slané vody.

 

„Je ti líp?“ Seděly jsme na malé terase a přimhouřenýma očima sledovaly rudý srpek, který na obzoru zbýval ze slunce.

„Já nevím, mami,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jsem strašně vyčerpaná. Psychicky i fyzicky. Takhle nějak se nejspíš cítí hadr těsně před vyhozením.“

Jen si tiše povzdechla.

„Jak je to možný, mami? Studovala jsem dysfunkční vztahy. Nemáš zdání, kolik lidí je v průšvihu, protože prostě neznají jiný model z rodiny. Ale i když jsem byla ještě malá, když táta umřel, tak vy dva jste spolu byli naprosto šťastní. Dokonalý pár. Možná jsi mi měla přivést nějakého děsivého otčíma, aspoň bych svoje partnerské úspěchy,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „měla na co svádět.“

„Zapomínáš, Bello,“ začala opatrně, „že dodnes pořádně nevím, co se stalo mezi tebou a Blackem. Když jsi mi v noci líčila tu hádku s Edwardem, jen tak mimochodem jsi zmínila pár věcí o Jacobovi. Věcí, o kterých jsem neměla ani tušení.“ Ta výčitka byla jemná, ale nepřeslechnutelná.

Natáhla jsem se pro hrnek s kakaem, abych získala pár vteřin. Nakonec jsem se zhluboka nadechla. „Takhle to oběti domácího násilí mají, mami. Nemůžou říct nikomu ze svých blízkých pravdu o tom, co se jim děje, protože ji nedokáží přiznat ani samy sobě. Víš, když jsem odjížděla do Forks, byla jsem přesvědčená, že už to mám tady srovnané,“ poklepala jsem si na spánek. „Že už vím naprosto přesně, jak moc mi Jacob ubližoval. Ale ve skutečnosti mi to, mami, došlo až vedle Edwarda. Nikdy mě nenapadlo, že by na mě někdo mohl být tak hodný. Že by mě mohl milovat takhle. Tak… já nevím. Čistě. Nezištně. Bez facek, urážek a ponižování.“ Poslední slovo mi zhořklo na jazyku. Při našem seattleském setkání Edward v několika slovech dokázal popřít všechno, co jsem si o něm do té doby myslela. „Nebyla to obyčejná hádka, mami,“ zavrtěla jsem hlavou. „Proč tohle chlapi dělají? Já myslela… miluju ho, mami. Tak moc, že se ve mně všechno svírá. Nemůžu se pořádně nadechnout, nemůžu ani pomyslet na to, že už mě neobejme, že by tohle měl být vážně konec.“

„Tak to nevzdávej, Bello. Má toho dost za sebou, asi bude nějakou dobu trvat, než si některé věci vyjasníte, ale nejlepší vztahy takové jsou. Zdravě komplikované,“ usmála se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nezavolal ani nenapsal, mami. Nejspíš mu vůbec nedošlo, jak moc mi ublížil. Nebo hůř – ještě pořád věří tomu, co mi řekl.“

„Mrzí mě, že jsem se s ním nesetkala. Ale z toho, co jsi mi o něm říkala už dřív, si dovolím hádat, že tě nenechá jen tak zmizet. Byl by blázen, holčičko.“

„Pořád o tom přemýšlím, mami. Všichni lidi, které Edward v životě miloval, ho nějakým způsobem zklamali. Jeho skutečný otec se o něj nikdy nezajímal, jeho otčím se ho vzdal ještě snadněji než své první ženy, jeho matka za svou nemoc samozřejmě nemohla, ale výsledek je ten, že ho taky opustila. Pak jeho holka, jeho nejlepší přítel… Co když se prostě bojí ještě někomu věřit? Když to na mě v tý nemocnici vytáhl… Já nevím, vypadal skoro jako by se mu nějakým zvráceným způsobem ulevilo. Jako by celou dobu čekal na to, že se přidám k té bandě zrádců. Miluje mě, tím jsem si jistá, ale možná je jeho strach větší než jeho láska ke mně.“

Máma se beze slova přisunula blíž a něžně mě objala. Slunce zapadlo a na dům rychle padala tma. Přesto jsme ještě pár hodin zůstaly venku. Už jsme nemluvily, jen jsme tiše čerpaly sílu ze vzájemné blízkosti.

 

Další den mě hlad dokonce probudil. Venku sotva svítalo, ale já už se motala v kuchyni. Ledničku jsem otvírala bez jasné představy, ale pohled na plato vajec mě okamžitě nasměroval správným směrem. I tentokrát jsem hltala, jako by to mělo být moje poslední jídlo.

Mezitím přišla i máma. Zívala tak, že jí skoro nestačila dlaň, a s rozespalým mrkáním se snažila zaostřit na hodiny.

„Máš úplně rozhozený režim,“ vzdychla a vyndala s ledničky krabici s džusem. Nalila mi taky sklenici. Vzala jsem ji do ruky. Vůně pomerančů se smísila s vůní vajíček a slaniny. Věděla jsem, že je zle. Instinkt mi řekl, že na záchod to nemám šanci stihnout, i ke dřezu jsem to zvládla v posledním zlomku vteřiny.

Ještě jsem lapala po dechu, když máma zapnula drtič odpadků a podala mi hrst kuchyňských utěrek. Teprve když jsem se dopotácela zpátky k židli, prolomila dusné ticho v kuchyni.

„Pomůžu ti, ať se rozhodneš jakkoliv, Bello, ale možná budeš muset zavolat ty jemu.“

Znovu jsem se rozbrečela.

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

3)  betuška (06.05.2017 22:22)


tak už je to tu!!!!
teda...zlatá alice a zlatá reneé...ešteže ich bella má a pomožu jej to všetko rozanalyzovať...edward zjavne také šťastie nemá...na blízkych myslím...no máčajú sa statočne bobánci...som zvedavá jak začnú skoro plávať a ktorým smerom,ked už som pri tých metaforách...
držím ti palce aby si si našla dosť času na písanie a my sme sa čoskoro tešili z pokračovania

2)  Vera (06.05.2017 22:07)

Teda náhodou jsem se rozhodla takto pozdě večer sem ještě nakouknout a ani jsem nedoufala, že zde najdu další kapitolu a hle!!! Bože, bože, to byly nervy vydržet čekání na další kapitolu a po této zas nebudu moct vydržet na tu další. Už teď se na ni těším!!!
Opět skvělá práce a skvělá kapitola. Wau, ten konec jsem nečekala. Je to fakt super, jsi moc talentovaná a vím, že toho máš hodně, ale prosím, brzo další kapitolu.

1)  martisek (06.05.2017 21:56)

Bella je těhotná? Jako vážně? Po tom všem, čím si v posledních kapitolách prošla, je tohle ta nejmíň pravděpodobná věc, ve kterou bych věřila. Ale vypadá to tak, co, Ambro? Klidně bych si ale vsadila, že pokud to bude pravda, nezavolá mu..
Skvělá kapitola

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek