Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

A je to tu, milé moje! Výroční a zlomová kapitola. Možná jste si všimly, že prvních deset kapitol nám minulost podával Edward a současnost Bella; teď mám pro vás poslední z dalších deseti kapitol, kde si vypravěčské role prohodili.

Ale jak uvidíte, tato kapitola je zásadní i z mnoha jiných důvodů. Pořádný nádech a jdeme na to! Než se dostaneme do finále, bude to pořádně drncat!

 

Bella

(před šestnácti lety)

 

Babička si oblékla svoje nejlepší šaty. Ty tmavě modré s bílými puntíky. Mám je úplně nejraději. Babička mi slíbila, že mě vezme ke svojí švadleně a nechá mi ušít podobné ze stejné látky.

Sklání se ke mně, voní jako růže a ještě něco, co neumím pojmenovat, ale voní tak všechny její věci ve velké skříni i v prádelníku. Musím se zeptat mamky.

„Už jedete, babi?“ Táta už sedá za volant. Ani se se mnou nerozloučil. Asi proto, že se za pár hodin vrátí. Tak to aspoň říkal mamce. Jenom běžná kontrola v nemocnici.

Ale babička v tom nedělá rozdíl. Objímá mě a líbá na čelo a do vlasů úplně stejně, jako když odsud odjíždíme na konci léta a ona ví, že se uvidíme zase až za rok.

„Buď hodná, Bells, ano?“ říká mi tiše. I tak ale poznám, že se jí třese hlas. „Dávej pozor na maminku. Všechno už bude v pořádku,“ říká ještě. Pouští mě a jde k autu dřív, než se jí stihnu zeptat, proč je tak smutná a proč mám dávat pozor na mamku, když se táta za pár hodin vrátí.

O chvíli později se sousedi přes ulici přijdou zeptat, jestli mě můžou vzít se svými dětmi do města. Jedou do velkého kina v Port Angeles na Dobu ledovou a pak na zmrzlinu. Máma souhlasí.

Jedeme jenom chvíli, když zastavíme. Vím, že ještě nemůžeme být v Port Angeles.

Chvíli se rozhlížíme. Před námi blikají policejní auta a sanitka. Sousedka říká něco o nehodě. Všichni se tlačíme k okýnkům, abychom viděli dolů ze srázu. Mám výhodu, sedím hned na kraji. Vidím to auto první, ale trvá věčnost, než mi to dojde.

Protože to přece nemůže být tátovo auto.

Nemůže.

Tohle ne.

Prosím, ne.

 

 

Edward

(současnost)

 

„Takže mám práci do konce roku,“ řekla Bella tiše a pokusila se o úsměv.

Věděl jsem, že se chystá promluvit s Meredith Copeovou hned po Díkůvzdání, ale i tak mě to zaskočilo. Seděli jsme v kuchyni; Bella dorazila rovnou z práce, udělala kávu a ještě před minutou se zdála být naprosto v pohodě. Očividně jsem ji neuměl odhadnout tak dobře, jak jsem myslel.

Naklonil jsem se k ní a vzal ji za ruku. „Dalo se to čekat, ale stejně mě to hrozně mrzí. Když vidím, jaký pokrok jsi za pár měsíců udělala s Jasperem nebo s Alicí… Copeová je blázen, když tě nechá jít.“

Pokrčila rameny. „V podstatě nemá na vybranou. Já jí rozumím, za pár let jde do penze a nechce si to zkomplikovat. Kdyby to někdo rozmáznul…“ Nervózně si skousla spodní ret. Oba jsme věděli, která konkrétní osoba nás má právě teď v hrsti. Pocit, že jsem zodpovědný za Belliny potíže, se mi ani trochu nelíbil.

„Můžeš v klidu dokončit babiččin dům,“ navrhl jsem opatrně. „Vydělávám dost, Bello, to víš nejlíp. Máš dost času, aby ses rozhodla, co dál.“

Další pokus o úsměv. Ani tentokrát to ale moc nevyšlo. „Díky, Edwarde. Už jsem o tom přemýšlela. Víš, tohle… Forks měl být pro mě nový začátek. Potřebuju se nejdřív postavit na vlastní nohy. Po tom všem… Nedokážu si představit, že bych zase měla sklouznout do stavu, kdy jsem na někom v jakémkoliv ohledu závislá.“ Pečlivě sledovala můj výraz. „Řekni, že to chápeš,“ zaprosila.

„Tak trochu,“ připustil jsem neochotně. Bylo příliš lákavé podlehnout té představě – Bella a já se každé ráno budíme ve stejné posteli, snídáme spolu s Jasperem, Bella ho potom odváží do školy –

„Počkat!“ Škola. Kvůli té to přece všechno začalo. Pokud Bella opustí svoje dosavadní místo… „Takže po Novém roce se sem znovu bude cpát Copeová?“

Bella zbledla a sklopila oči. „Vlastně… už od příštího týdne,“ přiznala tiše. „Končím sice až v prosinci, ale péče o Jaspera spadá s okamžitou platností zpět do její kompetence.“

Pustil jsem Bellinu dlaň, protože jsem aspoň na okamžik potřeboval obě ruce sevřít do pěstí. Takhle jsem reagoval na pocit bezmoci, zdroj nekonečné frustrace v mém podělaném životě. Vždycky, když se aspoň na chvíli zdálo, že mě potkalo něco hezkého, muselo se to vzápětí totálně podělat.

Bella vstala ze židle, obešla roh stolu a trochu se naklonila, aby mě mohla obejmout. Ve vousech se mi zachytily její vlasy. Zavřel jsem oči, zvedl ruku a zabořil prsty do záplavy jemných dlouhých pramenů. Pomáhalo to. Trochu.

„Promiň,“ zavrčel jsem skrz vztekem zaťaté čelisti.

„Ty promiň,“ vzdychla. „Měla jsem to předvídat, mělo mi dojít, kam to povede, měla jsem…“

Odtáhl jsem se, abych jí viděl do tváře. „Pokud se chceš dopracovat k tomu, že lituješ toho, k čemu mezi náma došlo, tak to není ten nejlepší způsob, jak mě uklidnit.“

Zrudla a mně bylo jasné, že přesně k tomuhle se tu schylovalo.

„Bello,“ uchechtnul jsem se, „i kdyby se mi Meredith Copeová utábořila na příjezdový cestě a chodila mě kontrolovat pětkrát denně, bude to jen směšně malá oběť za to, co jsem získal.“ Když jsem to vyslovil takhle nahlas, rychle se mi ulevilo. Ruce se z pěstí automaticky změnily zpátky v nenasytný pracky, který si rychle našly cestu k Bellinu pasu a pod okraj jejího trička. Ať všechny Copeové klidně vezme čert.

Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že tuhle báječnou situaci nemusíme vyřešit hned. Belle zbýval měsíc na to, aby si promyslela, jak si představuje svůj další život. Takhle to aspoň nazvala, i když jsme oba věděli, že ve skutečnosti má měsíc na to, aby si ujasnila, jak důležitou součástí jejího života jsem a budu já. Přesněji řečeno Jasper a já. V tomhle na výběr neměla – pokud chtěla zůstat se mnou, musela se smířit s tím, že dostane v balení jednoho Cullena navíc.

Před zraňující nejistotou nás brzy, i když dočasně, zachránily konkrétní a bližší starosti a povinnosti. Bella teprve začala z průzkumem sklepa; na půdu se zatím nedostala. Přiznala, že by ráda do Vánoc zařídila v babiččině domě aspoň obývák a kuchyň. No a pak samozřejmě ta záležitost s Vánoci… Jasper už teď netrpělivě nadskakoval při každé sebemenší zmínce.

Celé to vlastně odstartovala Alice, když nám oznámila, že očekává naši spolupráci při velkém úklidu. Teprve pak utrousila něco o zvláštní vánoční prémii, ale to už jsme s Jasperem byli v plném zápřehu a na protest nám nezbývala energie.

A pak, po jednom z dalších hektických, ale činorodých a radostných dnů, jsem si uvědomil, že moje lahvička s léky na bolest je prázdná. Dávku rozpočítanou na tři týdny jsem spotřeboval za osm dnů. Horší než tohle zjištění ale byla moje reakce. Ztěžka jsem dosedl na sedátko, které mi ve sprše nechala nainstalovat ještě máma.

Teď nebyl vhodný okamžik, abych si něco nalhával. Poprvé po době, která mi teď připadala jako věčnost, jsem se doopravdy podíval na svoje pravé koleno.

Nepřehlédnutelný otok. Podivné skvrny a propadliny tam, kde by žádné skvrny a propadliny být neměly. V tu samou chvíli jako by se probral i zbytek mého těla a vzal na vědomí i všechno ostatní. Už dávno jsem neměl problém jen s kolenem. Tepající bolest v kotníku a v kyčli mi připomněla, před čím vším mě varoval ten doktor, kterého ke mně kdysi přivedl trenér Hollis. Jak že se to jmenoval? Leung? Liung? A kolik že mi to tehdy slíbil? Maximálně čtyři roky, Edwarde.

Byly to až příliš snadné počty.

Uběhly víc než čtyři roky. A ta podělaná lékovka byla prázdná. A noha mě bolela tak, že jsem měl chuť rozdrtit mezi zuby jeden ze skleněných panelů sprchy, jen abych tu bolest přehlušil nějakou jinou, míň otupující.

Se zaťatými zuby jsem se aspoň částečně utřel, navlékl na sebe tepláky a vymotal se z koupelny. Bellin rozzářený pohled se na okamžik zastavil na mém hrudníku. Už už se chystala říct něco o tom, že takhle zbytečně pokouším její sebeovládání, ale pak zachytila můj výraz.

„Ježiši, Edwarde…“ zalapala po dechu. „Jsi strašně bledý, rychle si sedni,“ nastavila mi automaticky rameno a já byl vděčný, že se o ni můžu opřít i na ty tři kroky, které mi chyběly, než jsem dosáhl na židli. Okamžitě přede mnou sklouzla na kolena.

„Je ti špatně? Něco tě bolí? Něco se stalo?“

Bolestí jsem na ni nedokázal pořádně zaostřit, ale i tak jsem poslední zbytky sil investoval do toho, aby můj hlas zněl aspoň trochu klidně.

„V pohodě,“ zaskřehotal jsem. „Uklouzl jsem… v koupelně. Asi jsem si hnul s kotníkem.“ Okamžitě se sklonila ještě víc, aby se mohla uklidnit při pohledu na neexistující výron, ale já ji okamžitě chytil za rameno.

„Nemáš prosím nějaké prášky na bolest? Cokoliv, třeba obyčejný valium.“ I ve stavu, v jakém jsem byl, jsem si uvědomoval, že zním jako zoufalec.

Obyčejný valium?“ zvedla obočí. „Žádný valium není obyčejný, Edwarde. A není to zrovna obvyklá volba, v podobným případě,“ zadívala se nedůvěřivě na můj kotník.

„Vždyť víš, že mívám bolesti, lásko. Jen jsem se nedostal do lékárny a tohle je prostě…“

Kousla se do rtu. „Opravdu nic nemám, promiň. Nemáte nějakou zásobu v domácí lékárničce?“ Měl jsem chuť na ni zavrčet. Vážně bych předváděl tohle, kdybych měl něco v lékárničce?

„Bello, prosím. Tenhle týden byl fyzicky trochu… náročnější. Ty podělaný léky… spotřeboval jsem je dřív než normálně, chápeš?“ naklonil jsem se k ní.

„Zavolám doktora,“ rozhodla se najednou a prudce vstala. „Vypadáš strašně. Jestli to bolí tak… tak… Určitě ti něco píchne a zabere to rychleji. A od zítřka budeš už jenom odpočívat,“ zamračila se směrem ke dveřím, jako by se v nich každou chvíli měla objevit Alice, hlavní organizátorka blázince z posledních dnů.

Vybavilo se mi půl tuctu scén z různých filmů, ve kterých hrdina se smrtí na jazyku důrazně odmítá lékařskou pomoc. Já se zmohl na ubohé polovzlyknutí.

„Díky.“

 

Trvalo tři dny, než jsem se dal trochu dohromady. Doktor mi zařídil sestru, která mi dvakrát denně jezdila měnit infuze plné analgetik a antibiotik. Řekl Belle, že mám těžký zánět v pravém koleni – nejspíš v důsledku trvalého přetěžování. Netrefil se, ale to nebyla jeho vina. Těžko ho mohlo napadnout, že má co do činění s totálním zbabělcem.

Jenže Bellu jsem neoblafnul.

„Víš, Edwarde,“ začala jednou večer. „Já si toho všimla. Zatěžuješ víc levou nohu. Není to úplně…“

„Normální?“ napověděl jsem jí.

„Tak nějak,“ usmála se rozpačitě. „Ty už tam máš ten zánět dýl? Uhýbáš bolesti a přenášíš váhu na levou nohu?“

„Je to složitější,“ vzdychnul jsem unaveně. „Staré sportovní zranění.“

Nebyl jsem zvyklý jí lhát. Oproti starým časům jsem tak nejspíš vyšel ze cviku, protože okamžitě zpozorněla.

„Něco, co by se mělo řešit? Třeba… chirurgicky?“

Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem jí lhát. Slíbil jsem – sobě i jí, že to nebudu dělat. Ale teď nebyl vhodný čas říkat jí o tom, že na tom možná v dohledné době budu podstatně hůř než teď. Zbývalo jí pár týdnů, aby rozhodla o své budoucnosti. Musela to udělat bez pocitu, že má nějakou povinnost vůči mně.

„Stalo se to před tou… nehodou,“ začal jsem opatrně. „Nebylo to nic vážnýho, ale měl jsem poctivě rehabilitovat. K čemuž ze zřejmých důvodů tak nějak… nedošlo. Zavolám do Port Angeles a najdu někoho, kdo mi s rehabilitací pomůže. Hned po svátcích,“ dodal jsem rychle. „Stejně se nejdřív musí doléčit ten zánět,“ usmál jsem se, abych zahnal její přetrvávající pochybnosti.

„Hned po Vánocích,“ ujistila se přísně.

„Slibuju,“ natáhl jsem se po její ruce s varovně zdviženým ukazováčkem.

„Fajn,“ přikývla a sundala mou ruku ze svého zadečku. „Vidím, že už je ti líp. Tak koukej vstávat. Za hodinu je tady Meredith na svojí první misi,“ ušklíbla se.

 

 

„Jak velký kámen byste si představoval?“ Prodavačce mohlo být kolem třiceti a silně nalíčené rty si olizovala tak často, až mě napadlo, jestli nemá tik. Když mi došlo, že se mnou celou dobu flirtuje, málem mě to rozesmálo. Bella měla pravdu. Potřeboval jsem občas vypadnout mezi lidi. Moje sociální dovednosti se daly srovnat s těmi Jasperovými. A tak jsem začal se svými výjezdy na rehabilitace, přesně jak jsem jí slíbil na konci listopadu. Takže lhaní jsem se nakonec úplně nevyhnul, ale sám sebe jsem uklidňoval, že když mám pokaždé schůzku s některým z doktorů, kteří se mnou řeší můj problém, tak to tak velká lež vlastně není.

Krom běhání po nemocnicích jsem taky postupně rozšiřoval okruh obchodů, do nichž jsem si troufnul. Pořídil jsem si hezké boty. Spoustu nového oblečení. Hromadu úžasných hraček pro Jaspera, i když se mi Bella smála, že si s některými hraju s mnohem větším nadšením než on. Taky jsem znovuobjevil kouzlo knihkupectví.

Zvládali jsme to. Něco líp, něco hůř. Bellin odchod z práce a návrat paní Copeové do našich životů kupodivu nepředstavovaly takový zvrat, jakého jsme se obávali. S Alicí a většinou jejích skorosourozenců jsme se dál – hlavně kvůli Jasperovi – vídali. Bellu průzkum našeho domu zaměstnal mnohem víc, než původně očekávala. Při první zběžné obhlídce půdy objevila mámin ateliér, o němž jsem sice věděl, ale netušil jsem, co všechno v něm máma za poslední roky stihla nashromáždit.

Obrazy, grafiky, plastiky ze dřeva i z keramiky. Styděl jsem se před Bellou, že mě tahle část mámina života nezajímala tolik, jak by měla, ale Bellino nadšení můj nedostatek zájmu snadno překrylo. Ještě před Vánoci přišla s nesmělým návrhem, jestli by mohla udělat aspoň základní roztřídění a katalogizaci máminých prací. Teď byla řada s nadšením na mně. Po téměř dvou měsících měla Bella plné ruce práce a Jasper a já jsme byli blahem bez sebe, že ji máme většinu času doma.

Splnilo se mi to, o čem jsem před pár měsíci jenom snil. Bella se skoro každé ráno probouzela vedle mě a nezdálo se, že bych jí začínal lézt na nervy. Spíš naopak. Jak jsme se víc poznávali, padaly mezi námi i poslední bariéry. Za nocí, které se v lednu zdály nekonečné, jsme si až do svítání sdělovali tajemství, o kterých jsme byli oba přesvědčení, že nikdy nenajdeme nikoho, kdo by nám mohl pomoci nést jejich tíhu.

Nikdy jsem si neuměl ani představit, že je možné milovat někoho tak, jako jsem miloval Bellu Swanovou.

Napadlo mě to poslední lednovou noc. Usnula s hlavou na mojí hrudi a já se jako vždycky snažil dýchat mělce, abych ji neprobudil. Po nějaké době se mi z nedostatku kyslíku začala točit hlava, sám sobě jsem v duchu vynadal do pitomců a konečně se zhluboka nadechl.

A právě s tímhle odloženým nádechem přišla i ta myšlenka.

Chci ji navždy. Nemůžu bez ní být.

A tak jsem už o pár dnů později stál v nejlepším portangelském klenotnictví a pokoušel se o nejtěžší nákup ve svém životě.

„Škoda, že jste nepřišel dřív.“ Další pomalý pohyb špičkou jazyka. Ta ženská mě začínala rozčilovat. „Po Vánocích a před Valentýnem není takový výběr. Chápete,“ zamrkala na mě.

Ano, teď už jsem chápal. Valentýn – další ze svátků, které jsem v posledních letech vytěsnil. Bude mě mít Bella za idiota, když před ní vytáhnu prsten zrovna teď? Nebude si myslet, že jsem si jen nevěděl rady s dárkem?

Prodavačka ucukla, když jsem se na ni zamračil. Málem mi zkazila radost. Ale opravdu jen málem, protože přesně v tu chvíli jsem ho uviděl. Prsten pro Bellu. Kroužek, který někdo vyrobil jen pro ni.

Spokojeně jsem vydechl. „Tenhle,“ ukázal jsem na něj. „Je dokonalý.“ Dokonalý jako Bella.

 

Tanyino auto stálo na příjezdové cestě. Okamžitě jsem měl po náladě. V prosinci jsem zkusil dodržet slib, který jsem dal Belle, ale Tanya se se mnou odmítla setkat. Bella se mi přiznala, že na ni několikrát narazila v obchodě, ale Tanya ji naprosto ignorovala. Oba jsme se nakonec shodli na tom – já ochotněji -, že takhle je to nakonec nejlepší.

A teď byla zpátky. Den před Valentýnem. To nemohla být náhoda.

Seděly naproti sobě u kuchyňského stolu. Okamžitě jsem poznal, že tohle – ať už je to cokoliv – je stokrát horší, než jsem čekal. Bella byla bílá jako list papíru, třásl se jí spodní ret a zírala někam přes Tanyino rameno.

Tanya měla pláčem oteklý obličej a třesoucí se ruce nechávala ležet na stole vedle sklenice vody. Než jsem se stihl zeptat, co se děje, zvedla ke mně zarudlé oči.

„Jde… jde o Rose, Edwarde,“ vzlykla tak hlasitě, jako by v sobě ten vzlyk zadržovala příliš dlouho. „Volali ze Seattlu, z nemocnice. Ona… Emmett ji opustil. Snědla nějaké prášky… spoustu prášků…“ Nekontrolovaně se rozvzlykala. Hlava jí padla na stůl, až se sklenice rozkymácela. Bella sledovala netečným pohledem, jak se převrátila.

Sevřel jsem berle, jako by mi mohly poskytnout skutečnou oporu. Žaludek se mi stáhl nefalšovanou hrůzou. „Ale je v nemocnici, pomůžou jí, jestli ji našli, tak přece…“

Tanya prudce zavrtěla hlavou. „Žádný kecy o zachráněným sebevrahovi, co doopravdy nechtěl umřít. Její spolubydlící měla strávit dva dny u rodičů. Vrátila se jen na skok, protože zapomněla dárek pro svého kluka. I tak ji ale našla pozdě. Ona… říkali, že jí brzo selžou játra. Nevratné poškození, říkali. Že jako sebevrah nemá šanci na transplantaci…“ Další příval pláče.

Lapal jsem po dechu a snažil se zachytit Bellin pohled. Co po mně Tanya chce? Se mnou to přece už nesouvisí. Co mám dělat?

Bella se pomalu nadechla a konečně se na mě podívala. „Doktoři jim řekli, že je při vědomí. Pořád opakuje, že tě chce vidět,“ dokončila skoro šeptem.

„Ale já…“

„Prosím, Edwarde,“ zaúpěla Tanya. „Naši už se balí, rezervovali letenku i pro tebe. Prosím, musíš teď jet se mnou. Je to její poslední přání, Edwarde.“

Bylo mi na zvracení. Dopajdal jsem k oknu, prudce ho otevřel a lapal studený venkovní vzduch.

Po chvíli jsem ucítil na rameni lehký dotek. Trhnul jsem sebou, ale byla to Bella.

„Měl bys jet,“ řekla tiše.

Věděl jsem, co ji to muselo stát. Ani jsem nemusel přemýšlet, jestli bych já na jejím místě dokázal být tak velkorysý.

„Nechci tam jet,“ zašeptal jsem.

Zavrtěla hlavou a nešťastně se usmála. „To je v pořádku. Jsou chvíle, kdy… kdy nejde říct ne.“

Vzpomněl jsem si na krabičku ve své kapse. Nesmyslně mě napadlo, jestli bude stejně přistupovat k mojí žádosti.

Pitomost. Stačilo, abych se jí podíval do očí.

„Miluju tě,“ zachraptěl jsem a bylo mi jedno, že to Tanya slyší.

Nepatrně přikývla. „Vrať se, prosím,“ řekla ještě a já se celou cestu do Seattlu snažil přijít na to, proč si myslela, že mě o to musí prosit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

leelee

3)  leelee (20.03.2017 22:39)

vždycky se najde nějakej problém vyžadující původně naprosto neprůchodnou alternativu a Rosalie už dlouho nebyla na scéně.
jó kolena bych mohla vyprávět jak je to na ...(stačí prudká změna počasí a vypadá to že v práci budu sedět na pultě, přitom taková banalita jako čistá zlomenina nártu na jedný noze a natažený vazy v koleně na druhý, oboje celkem dávno)
tak nějak tipuju, že Jasper bude mít super "chůvu" po dobu rekonvalescence

Q

2)  betuška (20.03.2017 22:37)


karma je sviňa... na každého dojde:/
ale si im to pekne zahrčkala, hotové macramé, si kúzelníčka

1)  evelsten (20.03.2017 22:23)

Ambrička, v prvom rade sa ti chcem veľmi pekne poďakovať za tak rýchle pridanie tejto fantastickej kapitoly. Nemierne si to vážim a obdivujem ťa, za všetok tvoj čas, neopísateľný talent, ktorý vkladáš do písania tých najemotívnejších poviedok a táto je vrchol toho najlepšieho.
Tak mi prišlo toho Edwarda ľúto, dočerta asi príde o nohu, ale ja dúfam, že to prežije, to mi nemôžeš urobiť, žeby to malo skončiť zle, lebo už dnes som si pri čítaní dosť poplakala:'-(
Čo sa týka Rosalie, hovorí sa, že karma je sviňa, na jednu stranu si zaslúžila, že ju Emmet opustil a ona ostala sama, ale zas takýto koniec, no... Len mi je teraz ľúto, že Edward nestihol požiadať svoju Bellu o ruku a mám taký zlý pocit z tej poslednej vety, ako ho Bella prosila aby prišiel naspäť :( Bojím sa , že sa niečo zlé prihodí, buď to bude Jacobov návrat, alebo sa niečo stane Edwardovi... Ako to ja len teraz zvládnem do ďalšej kapitoly
Ďakujem ti za všetko čo pre nás robíš, zbožňujem ťa
Och a aby som nezabudla síce to tu asi nepatrí spomínať, ale niekto sa už pýtal, či budeš pokračovať v poviedke Tretia sestra, dnes som sa k nej dostala a ... no dostala ma, čo ti poviem, ako všetko od teba
A ešte jedna otázočka, máš už naplánované koľko kapitol nám ešte ostáva do konca?
Ďakujem

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still