Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Něco o Belle, něco o Edwardovi.

Překvapivě ;)

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

„Vypadni do šatny, Cullene! Jestli se ještě minutu budu muset dívat na ten tvůj línej zadek, přísahám, že si to někdo odskáče!“ Trenér Hollis řval, až mu na levém spánku tepala naběhlá žíla. Na důkaz pokory jsem sklonil hlavu a vyrazil požadovaným směrem. Všichni včetně Hollise věděli, že se koušu do jazyka, abych se nesmál. Za ty roky jsme otupěli. Jediný Emmett se křenil naprosto nepokrytě.

„Závist, brácho!“ houknul na mě, i když moc dobře věděl, že pro mě tahle dočasná svoboda znamená dvacet koleček kolem hřiště. Hned zítra, ještě před vyučováním, což za normálních okolností znamenalo vstávání před šestou.

„Sejdeme se u Mikea?“ syknul jsem na půl pusy.

„V sedm, s holkama už jsem to domluvil.“

„Cullene!“

Přešel jsem do klusu. I Hollisova uřvaná trpělivost měla svoje meze.

Ve sprše jsem se mohl vykašlat na předstírání. Téměř úplně jsem přenesl váhu na levou nohu. Doufal jsem, že i tentokrát Hollisovi jeho herecký výkon všichni sežrali. Měli jsme tajnou dohodu a jednoduché znamení, kterým jsem mu dával najevo, že moje pravé koleno už víc nezvládne. Emmett netušil, že pro dnešek už vyhazov z hřiště nikomu nehrozí. Nikdo se neměl dozvědět, že na ranní trestný běh nedorazím.

Při oblékání mi bleskla hlavou Emmettova poznámka. S holkama už jsem to domluvil. Lauren a Rosalie byly kamarádky, ale ne takové, aby si navzájem předávaly naše zprávy. Potkal je někde společně? Nějak jsem si to neuměl představit. Rosalie byla sladká, ale věděli to jen její nejbližší. Možná jsem to věděl jen já. Pro celou školu byla ledovou královnou. Typickou blond nafoukanou mrchou. A Lauren měla podobnou pověst. Součástí téhle hry bylo, že se navzájem moc nemusely. Že by se něco změnilo? A že by mi o tom Rose neřekla? Zkontroloval jsem si mobil. Na moje obvyklé MTM – moc tě miluju – mi ještě neodpověděla, ale to už mě nezneklidňovalo. Přiznávala, že ji občas ovlivňují pitomé rady z holčičích časopisů. Předstírej, že mu unikáš byl poslední hit. Popravdě – nijak zvlášť mi nevadilo, že ode mě očekává trvalou snahu. O té jsme naštěstí měli dost podobnou představu.

U Mikea znamenalo v bistru, které patřilo rodičům Mikea Newtona. Mike byl náš spolužák a bývalý spoluhráč. Když se ale kolem hřiště začali motat lovci talentů z univerzit, velice rychle vyšlo najevo, že jejich zájem směřuje jen ke mně a k Emmetovi. Emmett byl už teď nejlepší centr ve státě; já to měl na postu quarterbacka těžší, ale i tak jsem dostal už v polovině třeťáku dvě nabídky na slušné univerzity. S plným stipendiem.

V tu dobu to začalo být důležité. Můj biologický otec se o mě nikdy nezajímal, a Carlisle si – pro mě dost nečekaně – najednou vzpomněl, že nejsem jeho. Nikdy mě nenapadlo, že se budu muset odnaučit říkat mu tati. Ještě mi není čtyřicet, pochop, Edwarde, je to trochu divné.

Mike ani Emmett tyhle starosti neměli. A já se snažil, aby se nedozvěděli, co všechno je teď u nás doma jinak. Věděla to jen Rose.

Můj zlatovlasý anděl. Moje nádherná, sladká Rosalie.

Věděla o té ženské, která mámě ukradla muže. Věděla o tom, že máma mezi vzlyky zvrací po chemoterapii a po hrstech si přitom tahá z hlavy chumáče svých nádherných vlasů. Těch samých vlasů, které na ní kdysi Carlislea upoutaly jako první. Věděla, že máme prázdné účty a mámin dluh u pojišťovny roste. Věděla, že jestli to špatně dopadne, udělám všechno, aby zůstal Jasper se mnou.

Tohle všechno věděla, a přesto mě milovala. Ach Edwarde, jsi tak krásný. Tak chytrý. Tak hodný a statečný. Máš nádherné tělo, Edwarde. Já vím, že jsi chtěl ještě počkat, ale tolik tě miluju, Edwarde…

Edwarde, Edwarde, Edwarde.

Přesto všechno mě milovala. Aspoň tehdy jsem tomu věřil.

 

 

Bella

(současnost)

„Bradburyovi?“ Naučeným vřelým úsměvem jsem se snažila zakrýt šok. Ženě, která mi otevřela, muselo být aspoň sedmdesát. Táta byl téměř o generaci starší než máma, ale stejně jsem si neuměla představit, že bych měla svoje pubertální starosti sdílet s touhle… bábinkou. A to tu mají ještě menší děti, nakoukla jsem do svých poznámek. Až bude paní Bradburyová aktuálně šestileté Nancy vykládat o menstruaci, Nancy to nejspíš zařadí do kategorie neuvěřitelných příběhů z minulého století.

„Můžu vám nějak pomoci?“ Ženin hlas zněl překvapivě mladě. Rychle jsem se vzpamatovala.

„Promiňte. Jmenuju se Isabella Swanová. A ne, nejsem příbuzná vašeho šerifa,“ doplnila jsem rychle. I když momentálně bydlím v jeho domě.

Žena se široce usmála. „Já už vím. Naše nová sociální pracovnice. Meredith mi o vás říkala. Vítejte ve Forks, slečno Swanová.“ Navzdory její jasné narážce se mi ještě nechtělo nabízet jí tykání.

„Díky. Můžu na chvíli dál?“ Kousla jsem se do rtu. Ještě pořád mi dělalo potíže vynechat omluvu. Neohlášené návštěvy byly mým denním chlebem.

„Samozřejmě. Dojdu pro Jacka. To je můj muž. I když i jeden z našich chlapců je Jack.“ Couvla do úzké tmavé chodby a já se kolem ní protáhla dovnitř. Ukázala na dveře úplně vzadu. „Běžte dál, hned jsme u vás.“

Obývací pokoj působil překvapivě příjemným dojmem. Ani tady nebylo místa nazbyt – nepřipadalo v úvahu, aby se celá rodina dívala společně na televizi – ale pokoj voněl leštěnkou na dřevěný nábytek a sušenou levandulí. U babičky Swanové to vonívalo podobně.

Na okamžik jsem zavřela oči a vybavila si její domek. Stával jen o pár ulic dál. Vlastně ještě pořád stál, ale neuměla jsem si představit, že by se za patnáct let, co jsem v něm byla naposledy, nijak nezměnil.

„Máš bonbóny?“ Na prahu se objevila drobná zrzavá dívenka. Podle seznamu to musela být Nancy, z dívek v domě nejmladší. „Meredith nám vždycky nosí bonbóny.“ Volnou rukou jsem zajela do kapsy pláště, jako bych doufala, že se mi tam nějakým zázrakem objeví sladkosti. Lítostivě jsem pokrčila rameny. „Omlouvám se. Příště určitě nějaké přinesu. Ty jsi Nancy, že?“ Otráveně kývla rozcuchanou hlavičkou, obrátila se na patě a než jsem se znovu nadechla, byla pryč. Ve dveřích se minula s Beth. O vteřinu později jsem zjistila, že i s jejím manželem Jackem, toho ale za manželkou nebylo vidět. Převyšovala ho o půl hlavy.

Potřásli jsme si rukama a Beth ukázala na pohovku. „Kávu?“ Vděčně jsem přikývla. Ještě jsem si ve Forks nestihla vytvořit spolehlivou síť míst, kde bych mohla pravidelně doplňovat potřebnou hladinu kofeinu. Šerifův kávovar byl v podobném stavu jako jeho mikrovlnka.

„Alice!“ vykřikla Beth. Leknutím jsem nadskočila.

„O dolar,“ ušklíbl se Jack. Po pěti minutách, během nichž jsem s Beth zrekapitulovala jména a věk dětí, k ní její muž natáhl ruku. Bez váhání mu podala bankovku. „Alice je u nás teprve dva měsíce,“ vysvětlila mi s úsměvem. „Zkoušíme ji zapojit do drobných domácích prací, ale je jako hluchá. Za ty roky jsme si s Jackem vypracovali tenhle systém. Místo abychom se rozčilovali, že děti vůbec neposlouchají, udělali jsme z toho takovou naši soukromou hru. Když se soustředíme na to, kdo vyhraje sázku, nezbyde nám energie, abychom se zlobili na děti.“ Zatvářila se trochu nerozhodně a já si byla jistá, že její výraz přesně odráží ten můj. Budu se nad tím muset zamyslet. Rozhodně jsem o ničem podobném nečetla v žádné příručce.

Beth se trochu ztěžka zvedla a vydala se ke dveřím. „Káva bude za chvilku. Budete chtít mluvit s dětmi jednotlivě?“

„To bych moc ráda, díky.“

Nancy trvala na bonbónech. Mer mě měla varovat. U Bradburyových žila víc než dva roky, ale tenhle zvyk jí zůstal ze starých časů. „Něco za něco, zlato,“ uzavřela náš stručný rozhovor a už podruhé mě nechala zírat na její mizející zádíčka. Přesto jsem si stihla všimnout, že na sobě měla čisté oblečení a při přezíravém úšklebku jí z pusy probleskly zdravé zoubky.

Jack junior, sedm let. Narodil se drogově závislé matce. Podle zprávy ze školy vyžadoval speciální péči a jeho učitelka několikrát potvrdila, že se mu doma očividně někdo věnuje. Mně věnoval jen líný pohled zpod přivřených víček. Dlouhé řasy mu vrhaly stín na dokonalou tvářičku. Nemohla jsem nemyslet na to, že aspoň v tomhle k němu byl osud laskavý.

Makena, jedenáct let. U Beth a Jacka byla takříkajíc nejdéle sloužící. Vzali ji k sobě, když ještě neuměla chodit. Říkala jim mamule a taťule. Chápala, že jsou jen její pěstouni, ale několikrát mi zopakovala, že na to zvysoka kašle. Kromě toho mě taky poučila, že v týhle rodině je sice cvrkot, ale podle toho, co říkají děcka, co přišly odjinud, je to naprostej ráj. Obrovská a pořád plná lednice, dost postelí pro všechny, čisté koupelny. „Jen ten kostel,“ protočila panenky.

„Co je s ním?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nemohla byste mamuli a taťulovi vysvětlit, že ohledně vyznání máme v týhle zemi svobodu?

Další záblesk vzpomínky na babičku Swanovou. „Chodíte v neděli?“ Kývla. „Na osmou?“ Další kývnutí spojené se zafuněním. „Na desátou by to tvoje svoboda zvládla?“ Zamyšleně nakrčila nos. „Alice určitě řekne, že jsi mě zmanipulovala.“

„Mám to tak trochu v popisu práce,“ usmála jsem se omluvně. „Zkusím s nimi promluvit,“ mrkla jsem na ni. Spokojeně odběhla.

Patrick, Sara, Kristin. Neměla jsem jediný důvod pochybovat o tom, že mamule a taťule svůj boj bojují poctivě a statečně.

A pak přišla Alice. Drobná, na krátko ostříhaná černovláska s bojovně vystrčenou bradou a spoustou kovu v ušních boltcích.

„Ahoj, Alice,“ natáhla jsem k ní ruku. „Jsem Bella Swanová, vaše nová sociální pracovnice.“ Věnovala mi pohled, který mi měl nejspíš proměnit mozek v sekanou. Mou ruku samozřejmě ignorovala. Beze slova se svalila do křesla, co nejdál ode mě. Odložila jsem zápisník na područku pohovky a pohodlně se uvelebila. Káva už trochu vystydla, ale mému tělu bylo jedno, jakou teplotu má kofein, který mu dodám. Pomalu jsem se napila a jen ji sledovala. Žádný souboj pohledů. Naprosto neutrální výraz. Po chvíli se poprvé ošila. Nohy ve špinavých teniskách zasunula pod sebe. V duchu jsem se za ni omluvila světle béžové dece, která zakrývala křeslo.

„Tak co bude?“ prskla po deseti minutách.

„Co navrhuješ?“

„Jo, je to tady naprosto super!“ vyjekla. „Ze Seattlu rovnou do tohohle,“ zahrnula jediným pohybem ruky všechno, co pro mě znamenalo jen neškodnou kýčovitou útulnost. Sesunula se v křesle co nejníž a nohy si pro změnu položila na stolek. Jen milimetry od mého zápisníku. Ignorovala jsem to.

„Je ti šestnáct, Alice,“ řekla jsem tiše, abych ji donutila věnovat mi pozornost. „Ani na vteřinu mě nenapadne pochybovat, že nevíš, proč jsi tady.“ Opřela si lokty o opěrky a schovala obličej do dlaní.

„Není to fér,“ pronesla do propletených prstů.

„Souhlasím. Napadá tě lepší řešení?“

„Měli mě prostě nechat být!“ Bojovná brada byla zpět, ale ztratila už část své původní razance. Možná se dokonce trochu zatřásla?

Zadívala jsem se na ni a naklonila hlavu k rameni.

„No dobře,“ rozhodila ruce. „Tak mi aspoň měli najít nějakou díru v Seattlu. Tady umřu!“ vypískla tónem sedmiletého dítěte. Nejspíš si to sama uvědomila, protože rychle uhnula pohledem.

„Jsem si jistá, že víš i tohle, Alice, přesto to řeknu. V Seattlu bys nebyla v bezpečí. Nejen před nimi,“ dodala jsem po malé pauze.

„Já bych se tam nevrátila.“

„Vrátila by ses tam v tu chvíli, kdy by ti došly peníze na fet,“ řekla jsem klidně.

„Nebyla jsem závislá!“ zaječela. Možná bylo dobře, že jsem s hlasitým projevem v tomhle malém prostoru udělala zkušenost už s Beth – jen díky tomu jsem teď sebou netrhla. Sotva jsem na ni pomyslela, nakoukla do dveří. Její dlouhé zkušenosti se nezapřely – nezeptala se, jestli je vše v pořádku. Stačilo, že mi z hrdla nestříkala tepenní krev. „Ještě kávu?“ řekla místo očekávané otázky. „Prosím,“ usmála jsem se na ni vřele.

Počkala jsem pár vteřin a znovu se podívala na Alici. Neutralita už nebyla nutná. Můj pohled ztvrdl. „I tak jsem si jistá, že zle ti z toho nebylo. Ještě pořád jsi dítě, Alice. Aspoň podle zákonů téhle země. Nejsou dokonalé, ale pokud chtějí přinutit děti, aby zůstaly dětmi, dokud jimi skutečně jsou, udělám všechno, aby je i holka jako ty vzala na vědomí. Pochopila jsi už, co to v tvém případě znamená?“

Změna mého tónu a výrazu ji naprosto šokovala. Mimoděk sundala nohy ze stolku. „Díky,“ ušklíbla jsem se a trochu teatrálně oprášila svůj notes.

Viditelně znejistěla. Došlo mi, že Beth, Jack ani Meredith s ní za dva měsíce nezmohli vůbec nic.

„Čekám na tvé vyjádření, Alice.“

Trochu se vzpamatovala a věnovala mi svůj původní, mozek drtící pohled.

„Vážně?“ povytáhla jsem obočí.

„Tady stejně nic z toho neseženu,“ zavrčela.

Poklepala jsem si prstem na bradu, jako bych přemýšlela, jestli mi její odpověď stačí.

„Myslím, že ti dám pár dnů, abys tuhle verzi trochu vylepšila. Protože,“ naklonila jsem se prudce přes stolek, „obě víme, že když se budeš jen maličko snažit, seženeš všude všechno.“

„Nemáte představu, jak je to hnusný,“ zasípala. „Tohle,“ mávla směrem ke mně. „Když si o vás každá nula může přečíst podělanej spis a ví o vás úplně všechno.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli si myslíš, že mě baví číst spisy, jako je ten tvůj, tak se pleteš. Když mám náladu na horor, raději si pustím Kruh.“

„Japonskej nebo americkej?“ zašklebila se.

„Můžeš hádat.“

 

Oběd jsem si dala v bistru U Mikea. Vypadalo to, jako by se tam krátce po poledni sešlo celé městečko. Většina lidí si mě nepokrytě prohlížela.

„Bella Swanová, že?“ usmála se na mě servírka, hubená žena ve středním věku. „Na tvou babičku vzpomínám moc ráda a mám takový pocit, že si pamatuju i tebe. Takovouhle,“ podržela dlaň kousek nad zemí.

„Přidejte,“ oplatila jsem jí úsměv. „Bylo mi šest, když jsme sem přijeli naposledy.“

„To s tvým tátou a s tvou babičkou je mi líto.“ Nehraná upřímnost v jejích slovech způsobila, že se mi rychle zamžil pohled. Od té doby, co se máma odstěhovala, jsem neměla nikoho, s kým bych o svých blízkých mohla mluvit.

„Děkuju,“ kývla jsem a rychle se sklonila ke kávě. Lehce mě pohladila po rameni a vrátila se k pultu, kde pár dalších minut celému osazenstvu nepokrytě sdělovala, kdo že je ta vymóděná slečna na šestce.

Pravda byla, že i já si tenhle podnik matně pamatovala. Horké letní dny, kdy se mi hubené nohy lepily na popraskanou koženku zářivě červených sedaček. Mléčné koktejly ve staromódních sklenicích a mámina ruka schovaná pod tátovou tlapou přímo přede mnou, na desce stolu. Tak blízko, že stačilo jen se natáhnout a vklouznout mezi ně.

Abych přišla na jiné myšlenky, vytáhla jsem z tašky zápisník a nalistovala v něm svou přípravu na další schůzku.

Cullenovi.

Jak to říkala Meredith? Tenhle případ je priorita. Jenže právě teď to vypadalo tak, že s ohledem na věčně zamčené dveře Cullenovic sídla jsme vlastně žádný případ neměly.

S povzdechem jsem notes zaklapla.

A pak mě něco napadlo. Mávla jsem na servírku.

„Děláte ještě ty úžasné mléčné koktejly?“

 

 

Edward

(před čtyřmi lety)

 

K Mikeovi jsem dorazil o pár minut dřív. Rose potřebovala najít nějakou knížku v knihovně, tak jsme se dohodli, že se sejdeme až v bistru. U našeho stolu už seděla Lauren a tvářila se naštvaně.

„To vždycky chodí pozdě?“ našpulila svoje silně nalíčené rty kolem koktejlového brčka.

„Není pozdě, ještě má devět minut,“ kývnul jsem k velkým hodinám nad pultem.

„Ale prosím tě!“ mávla rukou. „Měl mě vyzvednout, pak to zrušil. Vůbec se nesnaží,“ kousla se do rtu a mně došlo, že s Laureninou pověstí ledové královny to bude podobné jako s tou Roseinou. Lauren byla do Emmetta blázen a stálo ji spoustu sil, aby to z ní doslova nekřičelo.

„Hollis zase protáhl trénink,“ zkusil jsem ji, tentokrát opravdu upřímně, uklidnit. „A mě zase v půlce vyhodil, takže ne, podle mě se vážně neřiď,“ zakřenil jsem se na ni.

„Možná jsem si vybrala špatně,“ mrkla na mě.

„Nemyslím. Emmett McCarty, tý jo,“ vykulil jsem oči jako nějaká šílená fanynka.

Konečně se rozesmála.

 

Nakonec měl Emmett pětiminutové zpoždění. Rose přišla ještě o dalších deset minut později, ale nijak mě to nerozhodilo, očividně ještě pořád jela v té věci z časopisu.

Vklouzla na sedačku vedle mě. Když jsem se k ní otočil, abych ji políbil, zachytil jsem její pohled. Přesněji řečeno její a Emmettův propletený pohled. Trvalo to stěží pár sekund, přesto…

Rychle se obrátila ke mně.

„Ahoj lásko, jak ses měl?“ Políbila mě tak, že se mi z hlavy okamžitě vykouřila i vzpomínka na nepříjemný pocit z toho, co jsem právě viděl.

„Máš tu knížku?“ zašeptal jsem jí později do pootevřených úst.

Na vteřinu ztuhla. Pak zavrtěla hlavou. „Někdo mi ji musel vyfouknout.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

11)  kajka (09.12.2016 19:10)

Voprsklá Alice se mi moc zamlouvá. Zas z ní bude dějová hybatelka, viď? Mám pocit, že se ti psala tuze dobře.
Vidím, že hlavní postavy nešetříš ani tentokrát, takže se mám na co těšit a už se předem i děsim.

Jalle

10)  Jalle (05.11.2016 17:33)

9)  BabčaS (27.10.2016 11:30)

Marcelle

8)  Marcelle (27.10.2016 08:22)

Proč ti nevěřím? ;)

leelee

7)  leelee (26.10.2016 23:51)

aklimatizace je důležitá, kolikrát zjistíš, že znáš strašně moc lidí a na tý fámě "Přes šest lidí znáš celej svět" něco bude.
Mimochodem líbí se mi ta dynamika vícečlených rodin.

Q

ambra

6)  ambra (26.10.2016 19:10)

betuška
Iva, moc děkuji za přízeň
Fanny, kdybych řekla, že mám ještě nějakou munici v zásobě, bylo by to překvapení? Mě taky překvapilo, jak dobře se mi to psalo . Děkuju!
Další ve výrobě, tak buď ještě dnes v noci, nebo zítra ;)

Fanny

5)  Fanny (26.10.2016 15:52)

Začíná to do sebe postupně zapadat, ale stále je tam víc než dost otazníků... Obzvlášť ohledně současného Edwarda.
Nicméně Bella a Alice... :D :D Jsem na ně zvědavá. A díky za zajímavou návštěvu sociální pracovnice, překvapilo mě to víc, než jsem čekala. :)

4)  Iva (26.10.2016 12:47)

Som veľmi zvedavá na pokračovanie začína to veľmi sľubne. Už čakám kedy sa tí dvaja stretnú

3)  betuška (25.10.2016 21:57)

zajtra musím do práce, takže komentár neskor ;), ale bola som tu

ambra

2)  ambra (25.10.2016 20:45)

Marci neboj, to nejhorší už mají za sebou

Marcelle

1)  Marcelle (25.10.2016 16:11)

Nemůžu si pomoct, ale už teď se děsím co jim zase provedeš :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys