Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Tak kdo je ten vyděšenější? ;)

 

Zase tak nějak 14+ (přibližně :D )

 

Ď! ♥

 

Bella

(přede dvěma lety)

 

„Víš, Jacku,“ musela jsem si odkašlat. „Jen chci říct… volala mi máma.“ Seděla jsem na posteli a pozorovala ho, jak si zkušenými pohyby váže hedvábného motýlka. Po tom, co jsem promluvila, ale ztuhl a našel v zrcadle můj pohled. Mimoděk jsem se přikrčila.

„Doufám, že se má dobře.“

„Chtěla vědět, kde budu na Štědrý večer.“

S netrpělivým zasyknutím rozvázal napůl hotový uzel a otočil se ke mně.

„Co to je za otázku? Budeš doma. Jako každý normální člověk.“

Přitáhla jsem si kolena k bradě, jako bych se za nimi mohla schovat.

„Budu tady sama, Jacobe. A to není úplně… normální.“

„Co jsi jí řekla?“ přešel mou poznámku.

„Že se ještě domlouváme. Že možná půjdu s tebou… k tvým rodičům.“

Věnoval mi ledový pohled. „Tohle jsme si vyjasnili, drahá. Schází se tam jenom rodina. Vrátím se pětadvacátého ráno. Právě včas na rozbalování dárků. Ani ty ani já o nic nepřijdeme. A už jsem tě několikrát žádal, abys svou matku netahala do našeho života. Můžeš si vzít příklad ze mě.“ Obrátil se zpátky k zrcadlu, urovnal oba konce hedvábí podél zvednutého límečku a dal se znovu do práce. Pro něj bylo to téma uzavřené.

„Mně by to nevadilo,“ hlesla jsem.

Podruhé spustil ruce k bokům. Dvě minuty jenom oddechoval. Tentokrát se ke mně obracel pomalu, s jasným varováním v každém pohybu.

„Co přesně by ti nevadilo, Bello?“

„Kdyby… kdybys svou rodinu tahal do našeho života. Nebo mě do života svojí rodiny. Aspoň občas. Aspoň… abych nemusela být o Vánocích sama.“

Pomalu vydechl. Když vyrazil, myslela jsem si, že prostě dostanu obvyklých pár facek. Přesto jsem nelitovala, že jsem nemlčela. V tom byla naše potíž, jak říkal Jacob. Ty prostě nemůžeš držet hubu, že, drahá?

Tentokrát ale jen prošel kolem postele a zamířil do šatny. Několik minut se zevnitř ozývaly těžko popsatelné zvuky. Bezpečně jsem rozeznala jen otevírání zásuvek.

Když se znovu objevil, zamířil ke mně. Popadl mě za paži a odvlekl mě do šatny.

Zalapala jsem po dechu.

Pod stropem se houpaly desítky prázdných ramínek. Celou středovou uličku pokrývala vysoká vrstva oblečení a bot. Všechny jeho košile, obleky, pulovry, moje šaty a halenky. A zásuvky… Na svém místě nezůstal snad jediný šátek.

„Chceš si hrát na Popelku?“ položil mi zezadu ruce na krk. Stiskl jen tak, abych se nezačala dusit. „Tak fajn. Ti zlí a chytří se teď odejdou bavit. A hodní a pitomí se tu zatím postarají o to, aby bylo do rána všechno v pořádku. Minimálně košile budou potřebovat znovu vyžehlit. Mám jich skoro šedesát, vzpomínáš, miláčku?“ Zaklonil mi hlavu a tvrdě mě políbil.

Za dvě minuty byl pryč.

Pláčem už jsem se nezdržovala. Místo toho jsem zapnula laptop, otevřela anonymní okno a naťukala název stránky, na které jsem v posledním půl roce byla téměř denním hostem. Přihlásila jsem se.

Ahoj BlackSwan, jsi v pohodě?

Vlastně ano. Dnes žádné facky. Jen pár modřin z trochu pevnějšího objetí.

Chceš mluvit o našem tématu?

Ani ne. Jsou Vánoce. Nemůžu od něj odejít na Vánoce.

Ale včera jsi psala, že on bude na Vánoce u svých rodičů.

To je pravda. Už odjel. Ale i tak… Když si představím, že by se vrátil do prázdného bytu…

Bojíš se, co by to udělalo s ním, nebo se bojíš, co by ti udělal, až by tě našel?

Můžeme toho dnes nechat? Nějak nemám sílu… A musím ještě něco udělat.

Jako obvykle tě zaúkoloval, je to tak?

Neměla jsem sem dnes chodit. Omlouvám se. Veselé Vánoce.

I tobě, milá BlackSwan. Opatruj se.

 

 

Edward

(současnost)

 

„Jaspere, prosím. Stmívá se. Už jsi tam pět hodin. Musíš mít hlad. A žízeň. Slibuju, že si o tom promluvíme. Prosím, Jazzi. Ochlazuje se.“ Ani teď žádná odpověď. Nohy mě bolely tak, až se mi dělaly mžitky před očima, byla mi příšerná zima a především mi bylo fyzicky zle z toho, co se stalo dnes ráno.

„Tak už kruci slez dolů!“ zvedl jsem pravou berlu a praštil s ní do kmene. „Tohle není fér!“

Shora se ozvalo zašramocení. Poprvé od chvíle, kdy Jasper utekl z domu.

„Není fér leda to, že jsi vyhnal Bellu!“ zaječel na mě hlasem ochraptělým dlouhým pláčem a ještě delším mlčením. „A vyhnal jsi i Tanyu! A je mi jasný, že brzo vyženeš taky Alici a potom i mě! Protože ty tu chceš být navěky sám a litovat se!“

„Jazzi…“

„Ale já ne! Já už nechci být sám! Nebaví mě to a nesnáším tě!“

Na pár minut mi došla řeč.

„Jaspere, omlouvám se. Moc prosím, pojď dolů. Já… promluvíme si. A slibuju, že Bellu přivedu zpátky. A omluvím se Tanye.“

„Lžeš!“ Znovu plakal, i když se to snažil přemáhat.

„Bráško, nelžu. Přísahám, že něco vymyslím. Najdu Bellu. Ještě dneska. Já… pojedu pro ni.“

„Lžeš! Bojíš se jet po normální silnici! Slyšel jsem tě, jak jí to říkáš!“

„Jazzi… Fajn, přiznávám, ještě se trochu bojím. Ale mnohem víc se bojím o tebe. Takže moc prosím, pojď dolů. Můžeš jet se mnou, jestli chceš.“

Ticho.

„Jaspere?“

„Slibuješ?“

„Jak jsem řekl. Pojedu pro Bellu a ty můžeš jet se mnou. Slibuju a přísahám.“

Trvalo ještě nekonečných dvacet minut, než konečně slezl. Nakonec to udělal, až když jsem zašel do domu. Zůstal stát na prahu a založil si ruce na hrudníčku. „Jedeme?“

„Víš, Jazzi…“

„Lhal jsi, že jo!“ Rychle začal couvat.

„Ne ne, počkej,“ natáhl jsem k němu berlu, jako bych měl na jejím konci háček, kterým bych ho mohl zachytit. „Jen se pojď dát trochu dohromady. Takhle za ní nemůžeme,“ ukázal jsem na jeho bosá ukoptěná chodidla a na svoje džíny, celé špinavé od trávy a zetlelého listí. „A taky musím přijít na to, kde ji vlastně… kde by tak mohla být.“ Nechtěl jsem ho děsit informací, že u šerifa ji určitě nenajdeme.

Zadíval se na své odřené palce. „Mám hlad,“ přiznal neochotně.

„Já taky,“ zalhal jsem. Od Bellina odchodu jsem měl problém pořádně se nadechnout. Na jídlo mi nezbývala energie. „Pojď, vezmeme si něco od včerejška, umejeme se a zkusíme vymyslet, kde by mohla být.“

 

U třetího portangelského hotelu jsem to vzdal. Nezabrala historka o umírající babičce ani o zaběhnutém štěněti. Neexistovala šance, že by mi nějaký recepční na téhle planetě ve slabé chvilce přiznal Bellinu přítomnost.

„Jsme v háji?“ Jasper dřepěl na bobku naproti mně a celou dobu mě hypnotizoval. Netušíš, jak moc jsem v háji já, bráško, pomyslel jsem si, ale zároveň jsem z posledních sociálních rezerv vydoloval skoro normální úsměv.

„Pusť si chvilku televizi, já si dám v kuchyni pořádný černý kafe. Znáš mě, to mi probere mozek. Na něco přijdu, prcku. Když jsem říkal, že za ní pojedeme, myslel jsem to vážně.“

Nedůvěřivě se na mě zamračil, ale nakonec mě propustil.

V kuchyni jsem se zhroutil na židli. Opřel jsem berle o stůl, vytáhl z kapsy telefon a naposledy zkusil Bellino číslo. I tenhle pokus skončil rovnou ve schránce. Další vzkaz už jsem jí nenechával, byl jsem si víc než jistý, že pokud si je vůbec někdy poslechne, tak určitě ne dnes.

Položil jsem si hlavu na stůl. Zavřel jsem oči. Ovládl mě divný pocit. Otupující kombinace neskutečna a beznaděje. Vážně se to stalo teprve dneska? Připadal jsem si vyčerpaný, jako bych se s Belliným odchodem vyrovnával už celé týdny.

Co když ji nenajdu? Co když ji najdu a nedá mi šanci, abych jí to vysvětlil? Co když mě vyslechne a odmítne moje důvody uznat jako ubohou, ale přece jen dostatečnou omluvu? Jak bych bez ní mohl přežít další den, týden, měsíc? Jasper se mýlil. Teď už jsem nejen nechtěl, teď už jsem nemohl být sám. Bez ní.

Jak to říkávala máma? Když se ti něčí reakce na tvůj přehmat zdá přehnaná, zkus si představit, že by sis s tím člověkem prohodil místo. Myslela jsi to dobře, mami, ale určitě tě nikdy nenapadlo, že se zabouchnu do svojí sociální pracovnice. Do někoho, kdo má v náplni práce číst a psát o mně úplně všechno. Vadilo mi to? Dřív ano. A vadilo ani zdaleka nevystihovalo ten pocit – kombinace ponížení, odporu a bezmoci. Jenže když se můj vztah k Belle změnil, změnilo se i tohle. Přistihl jsem se při myšlence, že mě to zvláštním způsobem uklidňuje. Věděla, co jsem zač, a přesto o mě stála.

Tak proč ji tak znechutilo, když zjistila, že i já vím něco soukromého o ní? Bylo to příliš soukromé? Příliš čerstvé? Příliš zraňující? Nejspíš všechno dohromady.

Podělal jsem to. Naprosto a totálně.

V okamžiku nejčernější beznaděje jsem znovu sáhl po telefonu. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našel, co jsem hledal. Zvedl to při druhém zazvonění. Nejspíš zůstával ve střehu, i když zrovna neměl službu.

„Dobrý večer, šerife, tady Edward Cullen.“

 

Šerif nevěděl přesnou adresu, a tak mi trvalo skoro hodinu, než jsem tu zapadlou uličku a domek se zpustlou předzahrádkou našel. Když jsem uviděl, že se v jednom z oken v přízemí svítí, zalila mě zároveň úleva i panika. Možná jsem jí měl dát pár dnů, aby trochu vychladla. Možná by sama přišla na to, že i když jsem před pár měsíci udělal hroznou chybu, nemusí to mít vliv na to, co se děje teď. Možná…

Zhluboka jsem se nadechl, sebral ze sedadla spolujezdce hůl a pomalu se vyštrachal z auta.

Trvalo věky, než otevřela.

Její vzhled na chvíli rozptýlil můj strach. Měla na sobě staré lacláče a tričko, které se na několika místech rozpadalo. Vlasy stažené do uzlu jí částečně chránil šátek. Od hlavy k patě byla pocákaná bílou barvou. Její obvyklá velkoměstská elegance se někam vytratila a překvapivě mi až bolestně připomněla sebe samu ve chvílích, kdy vedle mě usínala – nenamalovaná a rozcuchaná.

Utrápeně si povzdechla. „Jak jsi mě našel? O tomhle věděl jen – ty jsi volal šerifovi? Řekl jsi mu, že jsem nejela k matce?“ Znechuceně zavrtěla hlavou a sevřela pevněji okraj dveří. Vypadalo to, že mi je každou chvíli zabouchne před nosem.

„Ne, počkej, Bello. Ani na vteřinu ti to nevěřil. Došlo mu, že budeš u mě. A když jsem mu řekl… Prostě jsem ho uprosil. Napadlo ho, že bys mohla být v domě své babičky. Neřekla jsi mi…“

„Co, Edwarde! Chceš mi vyčítat, že jsem měla pár tajemství? Nebo tě štve, že tohle tvůj právník nestihl zjistit? Nemohl, koupila jsem ten dům teprve před týdnem. Mělo to být překvapení, chtěla jsem…“

Zlomil se jí hlas. Rychle se ode mě odvrátila.

„Bello…“ Klekl bych si před ní, kdybych mohl? Pravděpodobně ne, ale chtěl jsem mít aspoň tu možnost. „Prosím tě, neodháněj mě od sebe. Chystal jsem se ti tu něco vysvětlovat, ale došlo mi, že se to nedá nijak omluvit. Neměl jsem to dělat. Neměl jsem ho poslouchat, když mi to začal vykládat, neměl jsem ti to říct v takový situaci a ještě tak…“

„Bezcitně? Krutě?“ zkusila mi napovědět roztřeseným hlasem.

„Nejsem takový, Bello, prosím, věř mi. Už ti nikdy neublížím, jen…“

Prudce zavrtěla hlavou. „To stačí, Edwarde. Od rána se třesu vzteky a ponížením a…“ mávla rukou. „Ale více méně chápu, proč jsi to udělal. Je to i moje chyba. Měla jsem ti to říct už dávno. Vlastně se mi dneska trochu i ulevilo, věřil bys tomu? Došlo mi, v jakém stresu jsem celou dobu byla. Pokaždý, když jsem si představila tu situaci – víš, Edwarde, málem jsem přivedla na svět dítě – končilo to v mý hlavě tak, že zděšeně couváš a říkáš něco o tom, že na tohle se ještě necítíš.“

„Myslela sis, že bych tě…“

„Ne, počkej. To s… dítětem, to není všechno.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Měl jsi pravdu, tohle se nedá probrat mezi dveřma. Jeď za Jasperem, zavolám ti a sejdeme se třeba…“

„Jasper je tu se mnou.“

„Cože?“

„Když jsi… odjela… nejdřív se schoval. Pak…“

„Utekl na strom,“ vydechla.

Přikývl jsem. „Strávil tam skoro šest hodin. Slezl, až když jsem mu slíbil, že ho vezmu s sebou. Za tebou.“

„Ale kde je?“ snažila se mi vykouknout přes rameno.

„Usnul, ještě než jsme vyjeli. Nechtěj vědět, jak jsem ho dostával do auta. Spí na zadním sedadle.“

Nerozhodně přešlápla. „Takže když se teď vrátíš domů…“

„Bude si nejspíš myslet, že jsem si tuhle cestu vybájil.“

„Využíváš ho, abys mnou mohl manipulovat?“ zamračila se.

„Jo,“ přikývl jsem bez zaváhání. „Využil bych čehokoliv a kohokoliv, kdyby to pomohlo.“

Zírala mi do očí, jako by si nebyla jistá, jestli si z ní neutahuju.

Nakonec rezignovaně vydechla. „První dveře vpravo,“ mávla za sebe. „Dej mi klíče, přinesu ho dovnitř.“ Když jsem jí je podával, sevřel jsem jí na okamžik prsty. „Víš to jistě? Jestli je to kvůli Jasperovi, tak…“

„Edwarde…“ Zase ten úsměv, který bolel jako bodnutí. „Pokud jde o tebe… nemám to pod kontrolou. Nic,“ doplnila víc pro sebe než pro mě. „Jdi dovnitř a neumaž se.“

 

„Dneska už vím, že jsem byla učebnicový příklad oběti domácího násilí.“ Seděli jsme naproti sobě v napůl vymalovaném obývacím pokoji, jehož jediné zařízení tvořila dvě stará křesla – teď překrytá plachtami – a provizorní stolek z velké plechovky od bílé barvy. Jasper spal na matraci ve vedlejším pokoji. „Vlastně ne, věděla jsem to už tenkrát. Možná od začátku. Ale součástí definice oběti domácího násilí je to, že si ty sračky nepřipouští, neustále svého tyrana omlouvá a věří, že se to časem zlepší. Že když ho bude dost milovat, stane se zázrak.“ Mluvila tiše, ale zřetelně, podivně odcizeným hlasem. Jako by doopravdy citovala nějakou příručku.

Naklonil jsem se a dolil jí trochu vína. Když jsem odcházel z domu, vrátil jsem se pro něj do ledničky. Napadlo mě, že dneska by se mohlo hodit.

„Co se tehdy stalo? On řídil?“

Natáhla se pro sklenici a chvíli pomalu točila jejím obsahem. Bylo vidět, že kdysi tohle dělávala běžně.

„Nechtěla jsem to,“ zašeptala. „To těhotenství. To dítě. On vlastně taky ne, ale potřeboval mě k sobě připoutat a tak se postaral, abych…“ Nervózně upila. „A když se to pak stalo… Najednou se všechno změnilo. Jako by mi spadly klapky z očí. Od třetího měsíce jsem začala připravovat svůj útěk. Chtěla jsem pro ni lepší život,“ položila si mimoděk volnou ruku na břicho. „Normální život. Našel mě, jak jinak. Naboural se mi do počítače a věděl o všem, co chystám – o novém místě, které jsem si našla, o malém bytě, na který jsem podepsala smlouvu. V Seattlu, ne v Phoenixu. Jednu dobu jsem zvažovala i Mexiko nebo Kanadu, ale kvůli mámě jsem se rozhodla zůstat ve Státech. Jednoho dne… Prostě si pro mě přijel. Byl opilý, už když mě táhl do auta. A pil celou dobu než…“

Teď jsem si byl jistý, že bych klečel. Tak rád bych před ní padl na kolena a objal ji!

„Kolik dostal?“ zavrčel jsem. Částečně za to mohl vztek na toho hajzla, částečně vědomí mé vlastní neschopnosti.

„Cože?“ zamžikala.

„Jak dlouho bude sedět.“

Nejistě se usmála a mírně zavrtěla hlavou. „Asi to byla i moje vina. Nebyla jsem ve stavu, abych…“

„Nešla jsi proti němu svědčit.“

„To je jeden z důvodů, proč jsem ti o tom nemohla říct dřív. Tak strašně se stydím, Edwarde. Lidi se tě nezeptají přímo. Jak sis to mohla nechat líbit? Proč ses chovala jako poslední ubožák? Jako rohožka pod jeho botama? Ale každý si to myslí. Každý to má v očích. Nechtěla jsem to vidět v těch tvých. Pravda je taková, že kdo to nezažil, neumí si představit ten strach. Tu hrůzu. Napadlo by tě, že těch pár hodin, které prospím ve tvé posteli, je můj nejhlubší a nejsouvislejší spánek za poslední tři roky? On… jediné, čeho moje právnička docílila, je zákaz přiblížení. Přesto mám pocit, že ani Mars není dost daleko.“

„Potřebuju tě obejmout,“ natáhl jsem k ní ruce.

„Nechci, abys mě litoval,“ zavrtěla hlavou a utřela si mokré tváře do rukávu.

„Já nelituju tebe, Bello. Teda vlastně lituju, ale nejen tebe. Lituju, že jsi ho potkala. Lituju, že jsem se nenarodil v Phoenixu a nemohl tě najít a ochránit. Lituju, že ho teď hned nemůžu holýma rukama zabít. Já tě lituju, Bello, ale hlavně tě… miluju.“

Oba jsme zatajili dech. Tohle bylo jiné. Bylo úplně jiné říct a slyšet ta slova tady a teď, ve chvíli, kdy jsme se ani nedotýkali, ve chvíli, kdy mi pověděla o tom, co se jí stalo.

„Já tebe taky, Edwarde. Jenže mě to zároveň děsí. Když jsem naposledy někoho milovala – když jsem si myslela, že někoho miluju – někdo další kvůli tomu umřel. Co když jsem nějak poškozená? Co když nedokážu poznat normální lásku? Je tahle správná? Nedělám jen další hroznou chybu?“ Teď už se nesnažila potlačit pláč, ale zároveň ho ignorovala. Byla naprosto soustředěná na náš rozhovor, na mě, na mou reakci.

Byla řada na mně. Nevyhnutelně. Neodvolatelně.

„Bello… Když jsem si naposledy myslel, že někoho miluju… tak mě ten člověk chtěl zabít. Nestalo se to. Nakonec. Ale ne proto, že by si to rozmyslela. Někdo… jí v tom zabránil. Aspoň částečně.“

Vytřeštila na mě oči. „Tebe nepostřelil ten kluk?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Udělala to Rose. Láska mého života,“ ušklíbl jsem se. „Tanya, její sestra, stihla v okamžiku výstřelu praštit do hlavně. Tím mě zachránila. Jestli se to tak dá říct. Doufal jsem, že to nebudu muset říct nikdy nikomu. Především ne tobě. Protože už čtyři roky si kvůli tomu připadám jako naprostý idiot. Jak jsem mohl milovat někoho takového?“

Kousla se do rtu. „Edwarde, to je…“

„Já vím,“ skočil jsem jí do řeči. „Trapné a směšné. Ale má to svý výhody – ta trapnost přebíjí případnou tragiku. Vždycky, když jsem se už už litoval, vzpomněl jsem si, že to já si ji vybral. Že to já si do svýho života a srdce pustil holku, která mě chtěla zabít jen proto, že jsem jejímu frajerovi dal pěstí do nosu.“

Zavrtěla hlavou. „Tohle ti nevěřím. Nejsi cynik, to už vím. Možná je to prostě tak, že jsme oba zaplatili za to, že jsme potkali špatný lidi a pustili si je k tělu. Možná jsi to na mě ráno vytáhl, protože se stejně jako já podvědomě bojíš, že děláš stejnou chybu. Možná si tvoje podvědomí myslí, že být se mnou znamená jen další problémy.“

Zamával jsem rukama, abych ji umlčel. „Dost, Bello! Máš ve všem pravdu, vážně jsme si ve spoustě věcí podobní, dokonce chápu tvůj strach z budoucnosti, ale já to tak necítím. Pokaždé, když ráno otevřu oči, cítím jen úžas. Jsem užaslej a šokovanej, že jsem tě potkal. Že tě chci tak moc a bez výhrad. Vlastně se bojím jen tvýho strachu, Bello. Jestli budu dost dobrej na to, abych tě přesvědčil, že mě se nemusíš bát. A vidíš, pár týdnů a už jsem šlápnul vedle. Tak co teď se mnou? A s námi?“

Zavřela oči. „Strašně dlouho jsem nepila. Mám pocit, že jsem namol.“

„Vypila jsi sotva dvě deci,“ uklidnil jsem ji.

„Musím být namol, protože jinak si nedokážu vysvětlit, co se teď chystám udělat.“ Pořád měla zavřené oči, ale kromě toho se jí tváře rychle barvily do sytě růžové.

„Bello, je ti dobře?“

„Máš nějakou alergii na barvu, Edwarde? Je to normální barva, nic speciálního. I když se svleču, pořád jí na mně zůstane dost a já se teď nechci zdržovat koupelnou.“ Zatímco mluvila – s očima stále pevně zavřenýma – vstala a začala se svlékat. Bylo to krátké svlékání – shodila ze sebe kalhoty a tričko, pod kterým neměla podprsenku. Jejích ztvrdlých bradavek jsem si nevšiml jen proto, že je zakrýval džínový lacl kalhot. Nakonec si ještě sáhla do vlasů a uvolnila je ze šátku. Zatřásla hlavou.

Její krása jako by pohnula všemi pevnými body v místnosti. Najednou bylo všechno relativní.

Místo. Čas. Potřeba mého srdce pumpovat krev v pravidelném tempu.

Konečně se na mě podívala. „Já už dneska nechci mluvit, Edwarde. Nejspíš se ještě pořád trochu zlobím, ale kdybys neměl žádné zásadní námitky, chtěla bych, aby ses se mnou miloval. Teď hned. Tady,“ ukázala na dřevěnou podlahu přikrytou starými dekami.

Seběhlo se to tak rychle, že tomu můj mozek – pořád ještě uvězněný v našich starých bolestech – chvíli nestačil.

Bella si to špatně vyložila. „Nevadí. Promiň,“ shýbla se pro tričko. „Já vím, že mě teď vnímáš jinak a asi potřebuješ víc…“

„Prosím,“ zachraptěl jsem a znovu k ní natáhl ruce. Zaváhala jen na okamžik. V příští vteřině se ke mně tiskla – horká předchozím pláčem i nečekaným vzrušením - a pořád trochu vyděšená.

„Jen tomu nemůžu uvěřit. Počítal jsem s tím, že mě vyrazíš hned u dveří. Nenapadlo mě, že…“

„Že bez tebe nemůžu vydržet jediný den? Jsem do tebe blázen, Edwarde. Tak moc… tak…“ zajíkla se. Zároveň trochu zvedla boky, abych si mohl stáhnout džíny. V příští vteřině mě vzala do ruky, prohnula se do nejlepšího úhlu a jediným prudkým pohybem nás spojila.

Napůl omráčený jsem v posledním záblesku pudu sebezáchovy přitiskl svoje ústa na její, abych ztlumil naše zasténání.

Byl to zbytečný pokus, ale zdálo se, že Jasperův spánek je stejně hluboký jako tahle zázračná páteční noc.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

28)  kajka (22.04.2018 13:54)

Ambroušku, tahle kapitola je o nevyhnutelnosti. Celá ty.
Ať se mezi nimi stalo cokoliv, patří k sobě a milují se.
Nečekala jsem, že mu odpustí tak rychle, ale oni oba tuší, že je to osudový a po tolika strastích a bolesti se prostě musí držet naděje a štěstí, které jim vzájemná blízkost přináší.
Věřím ti (jim) každé slovo.
Jacobem se moc zabývat nechci (kazí mi ten hřejivý pocit z jejich vztahu), jen nemám ráda lidské bytosti, které si našli potěšení a životní zálibu v týrání a ovládání druhých (bez předchozího upozornění a souhlasu, tam je to o něčem jiném). Jsou to ti největší ubožáci. A po světě jich chodí dost.
Fandím Belle, nakonec se z toho vztahu vymanila.

kajka

27)  kajka (01.10.2017 17:01)

Půjčím si nejoblíbenější synovu hlášku:
HUSTÝ!!!
Ambři, já čekala, že mu to hned tak neprojde. Zas mě překvapíš. Takhle je to totiž úžasná, emoční horská dráha. Opravdu. ;)
Občas je mi líto, že nestíhám číst hned, jak napíšeš další kapitolku, ale dneska jsem za to ráda, protože tyhle kapitoly najednou, to byla opravdu jízda. Nevěděla jsem, jestli se rozplývat, brečet, smát nebo všechno dohromady.
Když jsem pročetla komentáře k téhle kapitole, musím se připojit... děkuji za tvá úžasná písmenka. Děkuji, že to s námi občasnými čtenářkámi nevzdáváš. Děkuji, že objetuješ svůj čas (a bůh ví, co dalšího) a píšeš. Jsi báječná a skvělá a úžasná a génius.
Jo a taky jsi děsně poetická:"Její obvyklá velkoměstská elegance se někam vytratila a překvapivě mi až bolestně připomněla sebe samu ve chvílích, kdy vedle mě usínala – nenamalovaná a rozcuchaná." Úplně mě to posadilo na zadek.

Fanny

26)  Fanny (25.03.2017 10:40)

Byla jsem dlouho mimo... Prostě občas někam zmizí čas. Tady se toho zase spoustu stalo! A nejsem naivní, ještě to nebude jen tak, ale konečně se otevřelo spousta věcí! A Jasper opět boduje!
Díky!

25)  Kolda (16.03.2017 23:15)

Tak jsem si řekla, že když tu už chvilku není nová kapitolka, tak si přečtu ty předchozí znovu a koukám, že jsem ti tu předtím nenechala komentář! Mrzí mě to, tak to hned napravím! :)
Já bych toho Jacoba tak nakopala!!! Hajzlík! Nejhorší je vědět, že takoví lidi fakt existují a není jich málo. :( Ale jsem na Bellu strašně pyšná, že se snažila utéct a naplánovala si nový život. Nakonec jí vlastně vyšel moc hezky. Jen ať si to s Edwardem společně nepokoní a ať jim to klape! Bála jsem se, že bude Bella hrozně naštvaná, ale když ho miluješ, není co řešit. :D Úžasná kapitola a moc se těším na další. Ale v klidu, jak budeš stíhat, na tvoje povídky se rozhodně vyplatí čekat!

ambra

24)  ambra (16.03.2017 21:26)

evelsten, kdybych někdy nedej bože potřebovala právníka, tak si tě zamlouvám!
betuška
Já vím, že jsem hrozná, ale sbalit celou partu na hory a vygruntovat předtím celý dům mi prostě dalo zabrat, ale opravdu hlavní důvod pauzy je, že jsem se po strašně dlouhé době zabrala do čtení (a např. poslední díl série má skoro 800 stran, takže teď trochu doháním i spánek ). Ale už buším, a i když už mi dnes padají víčka (půldenní výlet ke krásnému horskému jezeru), zítra bude!!!

23)  betuška (16.03.2017 21:08)

pridávam sa k evelsten... ...máš všetku moju úctu a obdiv ako sa stíhaš ešte venovať písaniu popri všetkých povinnostiach...ja kolkokrát nemám čas ani čítať;)

22)  evelsten (16.03.2017 13:06)

Ambrička teším sa veľmi Ja tu tiež chodievam pravidelne dva krát za deň či náhodou nepribudla nová kapitolka z tejto mojej srdcovej záležitosti, ale ja si vždy rada počkám, pretože na teba sa oplatí čakať. Len ma trošku mrzí, keď tu niekto napíše, že keď nič nepribúda, tak že nevadí, že budú čítať niečo iné. To nevie niekto pochopiť, že máš svoju rodinu, prácu a keď máš trošku voľného času tak ho venuješ nám, neznámym ľuďom a spôsobuješ nám tak neskonalú radosť, aspoň mne určite. A do tejto poviedky som tak zažratá, že by som čakala kľudne pol roka...
Takže ti chcem veľmi pekne poďakovať za všetko čo pre nás robíš, za všetok tvoj talent, precíznosť, trpezlivosť a čas, ktorý nám venuješ
Si úžasná a ja sa už teraz veľmi teším na novú kapitolku a nech bude hocikedy, ja si rada počkám ĎAKUEM

ambra

21)  ambra (15.03.2017 21:41)

Ale dočkáte :) ;) . Trošku mi vzalo náladu, jak vás tu týden po vydání kapitoly ubylo, ale nemůžu se toho příběhu vzdát (navíc jsem včera konečně dorazila Měsíční kroniky - viz moje shrnutí zde s bližším vysvětlením ). Dnes jsem musela znovu přečíst všechny kapitoly, zítra doufám, že dodám další!!!

20)  Lenka (15.03.2017 20:15)

Hm, tak tady uz se asi dalsiho pokracovani nedockame... No, neva. Najdu si na cteni neco jineho. B)

19)  Leylla (14.03.2017 09:43)

18)  Leylla (08.03.2017 12:28)

Grrrrrrrrrrr... Jacka bych odstřelila na místě! Parchant, jsem zvědavá kdy se objeví na scéně a co se stane...pěkný to nebude.:(
Jasper je zlatíčko
Vybájená cesta nakonec skončila daleko líp než jsem čekala
Nádhera

Iwka

17)  Iwka (02.03.2017 23:38)

Jak to vypadá?

Jalle

16)  Jalle (02.03.2017 16:49)

krásne:'-(

15)  Embrizelle (27.02.2017 16:22)

Úplně skvostné!

Iwka

14)  Iwka (22.02.2017 18:51)

Samozřejmě tím koncem jsi mě zase uchlácholila
Děkuju, že nás teď tak pravidelně zásobuješ

ambra

13)  ambra (22.02.2017 11:32)

Moje drahé, dnes aspoň rychlá verze poděkování V hlavě mi to uhání, tak snad se zase brzy dostanu k psaní

leelee

12)  leelee (21.02.2017 23:03)

vlastně se mi nic moc neděje proč bych zdrhala, vlastně to neni nic moz zvláštního... jenže se děje a vůbec nic co by se dalo počítat mezi bežný chování, mno zažila jsem jen náznaky šikany a obrana to spíš zhoršila takže si vlastně dovedu představit porč tolik obětí vůbec nevystupuje jako oběť ale spíš se pasujou do role... katalyzátoru, nejspíš.

a druhá část,
no zjišťovat informace pod rukou neni fér, ale počkat co nejdýl taky neni ideál.
Jesper bude jednou Greenpeace s jeho lezením po stromech tomu věřím :D

Q

kala

11)  kala (21.02.2017 20:54)


děkuju

GinaB

10)  GinaB (21.02.2017 20:49)

Uffffffff! Ááááááááááááách! Nějak mi došla slova. :D :D :D Krása!

9)  betuška (21.02.2017 20:41)

Aááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
neviem ako sa bella cítila na vianoce pred dvoma rokmi, ale takto nejako som sa cítila ja ...ešteže edward má jaspera, bobánci,teda aj bella je bobánek ,nakoniec sa im podarilo navzájom si to vysvetliť

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek