Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Normálně mě z té dnešní kapitoly bolí u srdce, ale víte dobře, že se nám pod nohama válí pár shnilých jablek a nějak se přes ně musíme dostat. Tak prosím vydržte ♥

Děkuju!!!

 

A jen tak cvičně asi 15+

 

Bella

(před třemi lety)

 

„Jsi v pohodě?“

„Jo, snad jo.“

„Tak co se tak tváříš?“

„Netvářím. Já jenom…“ Hluboký nádech. „Říkal jsi, že rád počkáš. Překvapilo mě to. Dneska jsem s tím nepočítala.“ Tenhle týden jsem s tím nepočítala. Tenhle měsíc jsem s tím nepočítala. „Ještě jsem ani neřešila antikoncepci a…“

„Souhlasila jsi, že půjdeš ke mně domů, Bello. Není ti pět. Muselo ti být jasný, proč sem jdeme.“

Nebylo. Rachel měla pravdu. Dal si mě k večeři. Přesněji řečeno po večeři. Výživný zákusek. Pitomá Bella Swanová.

Otočil se na bok a pevně mě objal. Příliš pevně. „Pusť, Jacku!“ Jeho sevření ještě zesílilo.

„Nepustím, dokud se na mě neusměješ. Já vím, že to poprvý nestojí za nic, ale slibuju, že příště to bude lepší. A pak ještě lepší. A za pár dnů naprosto dokonalý. Nebudeš chtít dělat nic jinýho.“

Skoro jsem ho neposlouchala. Najednou se zdálo nejdůležitější, abych se vymanila z jeho paží.

„Vážně to bolí, kruci!“

Konečně mě pustil. „Tak fajn,“ odtáhl se uraženě. Sklouzla jsem z postele a zamířila do koupelny. Horká voda odhalila, že jsem bolavější, než jsem myslela. Ramena a paže označené modrajícími otisky Jacobových prstů. Škrábance na bocích. Otisk zubů na levém ňadru.

Stiskla jsem rty, abych zadržela pláč. Měl pravdu. Co jsem si myslela? Fajn. Myslela jsem si, že se budeme mazlit jako obvykle. Párkrát už to bylo na hraně, ale vždycky mě nechal bez potíží vycouvat. Až do dnešního večera. Bylo to tím vínem? Nechala jsem se přemluvit na pár skleniček a nejspíš jsem propásla okamžik, kdy se ještě dalo říct jasné ne. Ne udušené tlakem jeho rtů se očividně nepočítalo. Takže co teď? Opatrně jsem prozkoumávala nejen své tělo, ale i své city k Jacobu Blackovi. Miluju ho i po tom, co se stalo? A miluju ho pořád stejně?

„Bello?“ Jeho tichý hlas doprovodilo opatrné zaťukání. „Bells, omlouvám se. Vážně jsem myslel, že když jsi přijala to pozvání, tak to automaticky znamenalo, že souhlasíš. Vylez z tý koupelny, zlato. Nechci, abysme zrovna teďka byli každý sám.“

Zvuk jeho hlasu mi i v téhle situaci způsobil povědomé zachvění v hrudi. Takže je to takhle správně? Je všechno v pořádku? Konec konců jsem nemínila zůstat panna na věky. A stalo se to s někým, koho miluju a kdo miluje mě.

Tohle všechno jsem sama sobě říkala polohlasem. Možná proto, abych přehlušila pochybovačný hlas, který na mě vytrvale dotíral odněkud z mého podvědomí. Našeptával mi, že to poprvé mělo být úplně jiné.

„Bello!“ Začínal znít netrpělivě.

Sáhla jsem po osušce a zabalila se tak, abych skryla nejhorší modřiny. S odhodlaným nádechem jsem otočila klíčem. „Vždyť už jsem u tebe, lásko.“

 

 

Edward

(současnost)

 

„To jsem já. Přijedeš zítra?“

„Už jsem někdy nepřijela?“

„Budeš mít trochu víc času? Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“

„Promluvit? Tak tomu teď říkáme?“

„Tanyo, prosím. Tohle je důležitý.“

„Pro mě je to pokaždý důležitý, Edwarde. A na to, že si se mnou budeš chtít i promluvit, čekám čtyři roky. Takže jo, i kdybych měla zítra odlítat na první marsovskou misi, na náš rozhovor si čas rozhodně udělám.“

Gauč byl ještě teplý od Bellina těla a já potřeboval něco udělat.

Někdo normální by asi vzal telefon a zavolal svému nejlepšímu kamarádovi. Hele, brácho, tak já tu Swanku možná sbalil. Někdo normální by asi napsal mnohoznačný status na facebook. Halloween s překvapením.

Jenže můj nejlepší kamarád mi zmizel ze života tak dávno, že už jsem ani neměl uložené jeho číslo, a na různých sociálních sítích jsem měl sice spoustu profilů, ale všechny byly fiktivní a všechny jsem využíval jenom pro pracovní účely.

Byl to šok. Mírně řečeno. A tak trochu paradox. Až setkání s Bellou mi ukázalo, jak jsem osamělý.

Po vyškrtnutí kamaráda a facebooku jsem svůj pocitový přetlak mohl vyřešit jediným možným způsobem. Zavolal jsem Tanyi. Až když hovor přijala, došlo mi, že Tanya není můj nejlepší kámoš. Jen o setinu vteřiny později jsem pochopil, že tahle šílenost má přece jenom nějaký smysl a důvod. Ta věc mezi námi musí skončit. Kvůli Belle, kvůli mně, ale možná nejvíc kvůli Tanye samotné.

Přijela krátce po setmění. Věnovala mi obvyklé letmé pokývnutí a dalších dvacet minut systematicky plnila lednici. Předtím ji ovšem – jako vždy – pečlivě uklidila. Tohle byl můj jediný ústupek za čtyři roky. Dovolil jsem jí udržovat pořádek ve své lednici. Najednou mi vyschlo v krku. Zvedl jsem se ze židle, odkud jsem ji pozoroval, došel k ní a vzal ji za loket.

„Vykašli se na to. Pojď si sednout,“ kývnul jsem směrem k obýváku.

Posadila se do křesla. Na stejné místo, kde minulý večer seděla Bella.

„Ještě je dost brzo. Co Jasper?“ Najednou vypadala nervózně. A já si byl jistý, že Jasper za to nemůže.

„Je umytý a po jídle. Slíbil, že si bude číst v posteli a pak půjde rovnou spát.“

„Tak o čem chceš mluvit, Edwarde?“ vydechla poraženě a konečně se opřela.

Věděl jsem, co jí potřebuju říct, ale netušil jsem, jak začít. Uvědomil jsem si, že se mi potí dlaně. Najednou bylo těžké dívat se jí do očí.

„Už chystáš přihlášky, Tanyo?“

Na okamžik vypadala překvapeně, ale to se rychle změnilo. Rozesmála se. „Přihlášky? A o čem mám napsat esej? O výhodě vyztužených košíčků? Nebo o tom, že tanga nejsou zrovna pohodlná záležitost?“

„Ale tahle práce byla tvoje volba, Tanyo. Teď už jsi mohla začínat třetí ročník. Copak chceš prodávat spoďáry navždy?“

„Je v tom ta nová ze sociálky? Slečna Já jsem z velkýho města, vy burani? To ona nechala v lednici to víno?“

„Cože?“ Hrál jsem o čas. Ani v nejšílenějším snu by mě nenapadlo, jak rychle jí to dojde.

Protočila panenky. „Ježiši, Edwarde, přestaň. Čtyři roky jsem ti musela měnit i kartáček na zuby. A podívej se na sebe teď,“ ukázala na mě v obviňujícím gestu. „A podívej se na to, jak teď vypadá tenhle barák. Jak dlouho jsem tě prosila, abys tu s tím něco udělal? Abys mě nechal, ať tu s tím něco udělám? A jak dlouho trvalo jí, než tě přemluvila?“

„Tanyo, přestaň! Jo, možná jsem potřeboval někoho zvenku, aby mi otevřel oči. Ale to neznamená, že vidím jenom sebe. Vidím taky tebe. Bydlíš v pokoji se svou patnáctiletou sestrou. Děláš práci, kterou mají dělat holky v šestnácti. Oba víme, že čekáš na něco, co se nikdy nestane. Jsi Haleová, proboha. Tohle město bude i za padesát let mluvit o mně a o tvojí sestře. Pokaždý, když se objevíš mezi dveřma, zadoufám, že se vrátila. A pak se za to nenávidím. A ty tohle všechno víš, protože jsem ti to už asi milionkrát řekl.“

Jako by jí zkameněl obličej. Nikdy neplakala. Nikdy přede mnou, ale tenhle výraz jsem znal a tušil jsem, že to je její způsob, jak se ubránit pláči.

Pomalu přikývla. „Máš pravdu. Řekl. Kdysi dávno. Hned na začátku. Mohla bych ti říct i přesný data a kolikátej sex jsme zrovna měli, ale to není podstatný. Podstatný je, Edwarde, že tak, jak to bylo, ti to celý ty roky dokonale vyhovovalo. Byla jsem pro tebe dar z nebe. Nemusel jsi sestoupit ze svýho piedestalu, na kterým jsi osaměle truchlil, nemusel ses zahazovat kontaktem s ubohýma lidičkama tam dole. Na to všechno jsi měl mě. Ale abych ti nekřivdila. První rok po mý maturitě ses mě na moje přihlášky ještě zeptal. Ale loni už ani to ne. Tak mi tu kurva přestaň hrát divadlo. Já možná doufala, že to mezi náma nějak dopadne, ale ty jsi na to spolíhal!“

Chvíli trvalo, než jsem pobral aspoň část z toho, co řekla. Bylo by snazší, kdyby křičela, kdybych ji mohl obvinit, že se zlobí, a proto všechno zveličuje.

Možná se zlobila. Ale ovládala se tak, až mě to děsilo.

„Pokud to doopravdy vnímáš takhle, tak mě přece musíš strašně nenávidět, Tanyo.“

Útrpně se zasmála. Zavrtěla hlavou. „Nech to-ho, pro-sím.“ Každou slabiku vyslovila pomalu, jako bych byl retardovaný. Naklonila se ke mně, propletené prsty si opřela o kolena. „Oba víme, jaká emoce mě tu celou tu dobu drží.“ Slovo emoce mělo v jejím podání zvláštní pachuť. Jako by se jí lepilo na patro a ona se ho nemohla zbavit.

Najednou na mě padla únava. Tohle už trvalo příliš dlouho. „Tak je možná čas s tím seknou, nemyslíš? Zakoukala ses do přítele svý starší sestry. Kdysi. V pravěku svýho života. Nemusí ti to zničit jeho podstatnou část. Všechno máš před sebou, Tanyo. Půjdeš do školy, potkáš spoustu lidí a z těch lidí z tebe minimálně půlka padne na zadek, to ti můžu zaručit.“ V tu chvíli jsem tomu skutečně věřil. V jediném krátkém záblesku jsem v ní dokázal nevidět podobu s Rose; seděla přede mnou překrásná žena; a já byl zatím jeden z mála lidí na světě, který věděl, že kromě krásy dostala odněkud shůry i spoustu špatně skrývané laskavosti a nekonečné trpělivosti. Vlastnosti, se kterými může mít kohokoliv i po letech, až už krása nebude to hlavní.

Musela to poznat z mého výrazu. Najednou byla u mě. Položila mi ruce na stehna. I přes džínovinu jsem cítil, jak jsou její dlaně horké. „Já nepotřebuju omračovat cizí lidi, Edwarde. Proč to nemůžeš být ty? Proč nechceš? Měním se, vždyť to vidíš. Za pár let, možná měsíců na ni zapomeneš. Z Rose už nezbude nic. Tohle,“ pohladila mě po pahýlu, „nebude vzpomínka na holku, která tě zmrzačila. Bude to vzpomínka na holku, která tě zachránila.“

Šlápla vedle. Vzpomínka na ten večer mě vždycky spolehlivě vrátila zpátky. Do reality.

Vzal jsem ji za zápěstí a vrátil její dlaně k sobě, do opuštěného a roztřeseného uzlíku. Oba jsme zůstali chvíli jen sedět, se skloněnými hlavami, trochu zadýchaní, jak jsme se snažili dýchat co nejtišeji.

„Nikdy jsme o tom nemluvili,“ zachraptěla. „Nikdy jsi o tom nechtěl mluvit. Proč ne, Edwarde? Bál ses, že až když to vyslovíš nahlas, stane se z toho realita?“ Pomalu zvedla hlavu a počkala na mě, aby mohla zachytit můj pohled.

Měla pravdu. Za čtyři roky se mi z toho večera podařilo udělat soubor nesouvislých zamlžených obrazů. Lži, které jsem musel vyslovit na začátku, už později nikoho nezajímaly. A proto se – tak, jak se to často stává v mnohem banálnějších, ale taky v mnohem zásadnějších situacích – staly pravdou. Možná spíš odrazem toho, co jsem si přál, aby bylo pravdou.

„Víš přece, že to neudělal Emmett. To ona. A kdybych nebyla dost rychlá…“

„Přestaň!“ Zařval jsem, až sebou trhla. Další nekonečné minuty jsem se soustředil jen na svůj dech. „Promiň,“ dostal jsem ze sebe konečně. „O tomhle… o tom večeru nemůžeme mluvit. Není to podstatný.“

V jejím výrazu převládla lítost. „Je to úplně nejpodstatnější, Edwarde. Protože ty mi za ten večer dlužíš. Jsi mi zavázaný za poslední čtyři roky, ale za ten večer mi musíš být doopravdy vděčný.“

„To není správný,“ zamumlal jsem.

Olízla si rty. „Samozřejmě, že není. Ale to, že si tvoje holka tehdy vybrala tvýho nejlepšího přítele a že když to vypadalo, že mu rozmlátíš ciferník, chtěla tě zabít, to je mnohem nesprávnější, nemyslíš? Já vím, že můj požadavek není morální. Že by lidi měli druhým pomáhat jenom tak, z křesťanský lásky bla bla bla. Ale víš co, Edwarde? Na to ti seru. Připadalo ti morální, když jsi mě tu čtyři roky píchal a před tím jsi mi skoro ani nedal pusu. Připadalo ti morální očekávat, že budu řešit jídlo pro tvýho bráchu. Každý týden, čtyři posraný roky. A já se mám teď cítit jako amorální člověk, protože ti připomínám, že za všechno se platí? Nasrat, Edwarde, nasrat!“

Její dokonalé sebeovládání vyprchávalo. Jako bych na ni přenesl vlastní frustraci a zuřivost.

Popadl jsem ji za paže. „Tak fajn. Jak si to teda představuješ, Tanyo? Sehnala jsi na ebayi nápoj lásky? Nebo mě prostě přivážeš k posteli a sebereš mi telefon?“

Naše obličeje dělilo sotva pár centimetrů. Znal jsem její tvář dokonale, přesto mi vždycky připadala podivně vzdálená. Neskutečná. Držet si od ní odstup bylo vždycky až děsivě snadné. Rád bych řekl, že jsem se někdy aspoň snažil ji milovat, ale byla by to lež.

Její kamenná maska se zhroutila. Plakala bez hlesu, jen se jí slabě třásla brada a oči brzy neudržely slaný příval. Moje sevření povolilo; opatrně jsem ji pohladil po ramenou. Prudce se zvedla. Stála nade mnou a já si byl jistý, že zvažuje, jakým způsobem mě zabít.

„Víš, Edwarde, to podstatný už jsem řekla. Za všechno musíš zaplatit. A já ti slibuju, ne, já ti přísahám, že za tohle zaplatíš.“ Vyrazila z místnosti a než jsem se vzpamatoval, slyšel jsem vzdálený zvuk motoru jejího auta. Auta, které tu zbylo po její starší sestře.

 

I tentokrát hrozilo, že vybuchnu. I tentokrát jsem mohl zavolat jen jednomu člověku.

„Bello?“

„Ahoj, Edwarde.“

„Už spíš?“

„Teď už jsem asi deset vteřin vzhůru.“

„Moc se omlouvám. Potřeboval jsem tě slyšet.“

„Mohl jsi mi zavolat kdykoliv během dne. Já… čekala, že mi zavoláš.“

„Další omluva. Potřeboval jsem něco… promyslet. A vyřešit. Chtěl jsem mít čistý svědomí, až se příště uvidíme.“

Na druhém konci zavládlo ticho.

„Bello?“

„A povedlo se? Máš teď… čistý svědomí?“

„Připadám si jako ten nejhorší parchant pod sluncem. A neříkám to, abys mi to vyvracela. Nemáš ani tušení, jací dovedou chlapi být.“

„No… možná mám víc než tušení. Zapomínáš, že většina mých klientů má v porovnání s tebou výrazně dramatičtější problémy.“

Navzdory tématu jsem poznal, že se usmívá.

„Strašně mi chybíš.“ Ta tři banální slova ani vzdáleně nevyjadřovala, jak mi doopravdy chyběla. Jak jsem mohl promrhat den bez ní?

„Ještě mám oteklé rty,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.

Zalapal jsem po dechu.

„Bello… Kdy má přijít ten chlap kvůli mýmu autu? Potřeboval bych hned teď skočit do auta. Uvědomuješ si, že bych mohl být za takových osmnáct minut u tebe?“

„Šestnáct.“

„Cože?“

„Jsou dvě v noci, Edwarde. Bez provozu to trvá jen šestnáct minut. Když jsem od tebe včera ve čtyři ráno odjížděla, mrkla jsem na hodiny.“

„Ve čtyři? Už končím. Nechám tě trochu vyspat, jinak mi tu zítra usneš v osm.“

„Fajn. A zavolej mi, ano? Dobrou noc, Edwarde.“

„Dobrou, Bello.“

Dal jsem si dlouhou horkou sprchu. Teprve pak, v posteli, která ještě slabě voněla po ženě, kterou jsem dnes vyhodil ze svého života, mě napadlo, jestli Tanya pokaždé, když jela ke mně, cítila stejnou opojnou a omračující naději, jakou jsem právě cítil já.

A jaké to bylo, když o ni znovu a znovu přicházela.

Týden po týdnu. Měsíc po měsíci. Čtyři roky.

 



 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

wuzinka

1)  wuzinka (26.01.2017 01:38)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek