Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Takový ten děsný pocit, že už nenapíšu ani větu. Fuj.

Takže fajn. Pár vět tu je. Pokud to bude skřípat až moc, tak vydržte. Doma jsem právě oznámila, že tak dlouhou psací pauzu už nikdy nesmím mít ;)

 

Bella

(před třemi lety)

 

„Tak jak, tak jak!“ Rachel doslova nadskakovala nedočkavostí.

„Nech mě, ať si aspoň sundám kabát,“ odstrčila jsem ji.

„Třetí rande, Bello, dýl už mě nemůžeš mučit! Jestli zase spustíš o jeho rtech na tvým krku, tak za ním zajdu, že by se měl nechat vyšetřit.“

Hodila jsem kabát přes křeslo a unaveně se sesunula na gauč. „Řekla jsem mu to, Rach. Hned na prvním rande.“

Rachelin nechápavý výraz se rychle změnil ve zděšený. „Tys mu to řekla, Bello? Řeklas mu, že jsi skoro v devatenácti panna?“ Dopřála si vteřinu na pořádný nádech. „A on tě nenechal? Chtěl tě znovu vidět?“

Neovládla jsem šťastný úsměv. „Nejen to. Slíbil, že na mě nebude spěchat. Víš, je to divný, není z nějak extra pobožné rodiny nebo tak něco, ale mám pocit… no prostě… skoro mi to připadá, že se mu ulevilo, když jsem to na něj vybalila.“

Racheliny velké oči teď připomínaly dva černé talíře. Pak ale mrkla a kouzlo bylo pryč. Netrpělivě mlaskla. „Tak ulevilo, jo? Takže má nějaký problém? Nesnese srovnání? Nebo představu, že se o tebe někdy v minulosti s někým dělil?“

„Hej, okamžitě sklapni!“ sáhla jsem popaměti pro jeden z polštářků, které vyšívala její honduraská babička, a vší silou ho po ní mrskla. Chytila ho kousek před svým podezřívavě nakrčeným nosem. „Už ti do toho nebudu kecat, Bello, ale pamatuj, že jsem tě varovala. Znám tyhle typy, jen jsem nevěděla, že k nim patří i Black. Burani, co si užívají od patnácti, ale v posteli chtějí neposkvrněný panny.“

„Není buran! A i kdyby byl! Pokud to znamená, že u něj mám šanci, tak budu chodit s buranem. Co mi měl říct? Jdi, posbírej nějaký zkušenosti a pak se vrať?“

Rachel se uchechtla. „Vidíš, to je taky možnost. Aspoň by dal jasně najevo, že máš stejný práva jako on.“ Zvedla ruce ve smířlivém gestu. „Když říkám, že jsou všichni chlapi stejný, tak to sice zní, jako by mě to děsně štvalo, ale ve skutečnosti mě to vlastně uklidňuje, takže když se občas objeví nějakej, co reaguje nestejně, prostě mě to vyděsí. A navíc sis tohohle anomála musela nabrnkout zrovna ty. Mám takovej divnej pocit, že si tě dá v dohledný době k večeři.“

Nechtělo se mi pokračovat v tomhle rozhovoru. Těšila jsem se, že si Rachel po mém příchodu domů vyslechne mou ódu na Jacoba Blacka, obejme mě a potvrdí mi, že mám ohromné štěstí, když si tenhle bezchybný chlap všiml zrovna mě. S námitkami jsem nepočítala.

„Ty mi závidíš!“ přerušila jsem ji. Měl to být vtip, ale můj hlas zněl najednou překvapivě vážně.

Zamračila se. „Cože? Teď se mám zasmát?“ Znala mě příliš dlouho. A příliš dobře.

„Promiň,“ popadla jsem ji za ruku a stáhla ji vedle sebe na gauč. Objala jsem ji kolem ramen. „Jsem hrozně šťastná, Rach,“ pošeptala jsem jí do ucha. „Přej mi to. Bez tebe mě to moje štěstí baví o dost míň.“

Protočila panenky. „Vážně myslíš, že ti to někdo přeje víc než já, Bello? Jen buď opatrná, jo? Nenech ho, aby si uvědomil, jak moc na něm visíš.“

Do hlasu se jí vloudila skutečná úzkost. Ignorovala jsem to.

„Tak na tohle je asi pozdě. Dneska jsem mu řekla, že jsem do něj blázen.“

 

 

Edward

(současnost)

 

Jasper usnul těsně před odbočkou z hlavní silnice. Přímo uprostřed vyprávění o tom, jak narazili na Alicina spolužáka, ten ji poznal, a když se jí začal smát, Alice mu předvedla, k čemu všemu může být dobrý Locičin dlouhý cop. Toho chudáka přestala škrtit, až když se jí všechny ostatní děti – včetně Jaspera – pověsily na ruce.

Snažil jsem se ho vnímat a na příslušných místech reagovat nadšenými otázkami, ale bylo to víc než jen těžké. Koutkem oka jsem neustále sledoval Bellin zadýchaný hrudník a ruku, kterou si každou chvíli sáhla na rty.

Konečně zastavila.

„Edwarde…“ Nepodívala se na mě. Místo toho sklonila hlavu. Začal jsem střízlivět. Rychleji, než mi bylo milé. „Já vím, že to zní jako pitomá fráze, ale já tohle normálně nedělám,“ hlesla.

Poslední dvě hodiny se ještě nestaly vzpomínkou. Cítil jsem je v každé buňce. Z jejího zrychleného dechu mě ještě mrazilo, ze dvou příliš krátkých zasténání, která neovládla, mě ještě brněla kůže od stehen až po kořínky vlasů. Vlasů, ve kterých jsem ještě cítil horká bříška jejích prstů.

Pootočil jsem se, abych viděl na Jaspera, ale hlavně abych viděl na ni.

„Normálně se nelíbáš, Bello? Nebo se nemazlíš?“ Při nelíbáš zamrkala, při nemazlíš sebou trhla. Ruka, kterou si ještě před chvílí sahala na rty, teď mimoděk zamířila k jejímu břichu, ale včas se zarazila. Chytila se volantu, jako by potřebovala záchranný kruh. Věděl jsem, na co myslí. Tušil jsem, že od té nehody si vystačila sama. Možná ještě se svou prací a se svou dobře skrývanou bolestí. Choval jsem se jako hajzl. Záměrně jsem útočil na její slabé místo. Kterým byla ona sama. Celá.

„Nedělám…“ začala nejistě ještě tišším hlasem. „Nedělám… tyhle věci s někým… cizím. S někým, s kým nechodím,“ opravila se rychle.

Zachránilo mě, že se Jasper zavrtěl. Na tohle jsem potřeboval pár minut. Pár minut, které – pokud bych si je vybral v těsném prostoru auta – by mohly všechno pokazit.

„Potřebuje do postele,“ ukázal jsem bradou na zadní sedadlo. „Začíná tu být zima. Můžeme to dokončit v domě?“

Na okamžik ztuhla. Dokončit možná nebylo nejlepší slovo. „Bello,“ vydechl jsem pomalu. „Nejsi Karkulka a já nejsem vlk. Prostě si promluvíme.“

Zavrtěla hlavou. Znovu hypnotizovala svá zápěstí zavěšená na volantu. „Neměla bych k vám chodit. Ne dneska.“ Zdálo se, že tohle si promyslela už po cestě.

Frustrovaně jsem se uchechtl. „Přesně kvůli těmhle momentům to tak nenávidím,“ zaryl jsem mimoděk nehty do stehna. „Nerad ti to připomínám, ale potřebuju pomoct s Jasperem. Nemůžu ho nést.“ Prudce se nadechla a střelila po mně vyděšeným pohledem.

„Ježiši, Edwarde, promiň. Já jsem tak... Úplně mi to…“ Rychle jsem se dotkl jejího ramene. I přes látku bundy jsem cítil, jak je napjatá.

„V klidu, jo? Je ti jasný, že tohle je pro mě top okamžik? Pokud se mi za dvě hoďky povedlo, abys zapomněla na mou… nekompletnost, tak se po hodně dlouhý době cítím zase jako naprosto kompletní chlap. A to vůbec není špatný,“ dodal jsem ještě – už předkloněný, s obličejem jen centimetry od jejích znovu rozpálených tváří.

„Edwarde?“ Jasper se definitivně probral. I on se teď předklonil a na okamžik s námi vytvořil trochu komickou trojici.

„Už jsme doma, prcku,“ vzal jsem mezi palec a ukazovák jeho malou bradu, která se okamžitě pohnula v mohutném zívnutí.

„Dneska to bylo super, víš? Byl jsem jako normální kluci. A holky,“ dodal po malé pauze. Jeho dech voněl skořicí a čokoládou. Potřeboval jsem víc času a klidu, abych se zamyslel nad tím, co právě řekl. Zatím jsem se soustředil na první část jeho prohlášení.

„To jsem moc rád. Pojď, Bella tě přenese a pomůže ti do postele.“

 

Po špičkách přebíhala k hlavním dveřím. Boty sundala hned při příchodu. Stejně jako Jasper a já. Alicin proslov o zabahněných čuňatech jsme si hodlali nechat ujít.

„Vážně se chystáš zdrhnout?“ natáhl jsem se po vypínači. Zastavila se a v prudkém světle zamžourala mým směrem.

„Edwarde,“ zaprosila.

„Pojď ke mně, Karkulko. Nemůžu tě takhle pustit. Nemůžu riskovat, že na mě při další návštěvě vybalíš pana Cullena a pravidelnou kontrolu obsahu naší lednice.“

Nerozhodně přešlápla. „Tady nejde o mě. Ať mě klidně vyhodí. Ale znehodnotí se tím všechny moje zápisy. Všechno, s čím jsme tady za těch pár týdnů pohnuli,“ zabrala jediným pohybem ruky čistou podlahu a moje čerstvě upravené vousy.

Sáhl jsem si na bradu. „Všimla sis toho?“ Zrudla tak rychle a tak dokonale, až jsem se o ni začal bát. „Pět minut, slibuju,“ využil jsem jejího zakolísání. Nečekal jsem na její odpověď, otočil se a zamířil zpět do obýváku. K pohovce. K té, která měla naproti křeslo. Měla na vybranou. Nechtěl jsem ji do ničeho nutit. Odchod, pohovka – vedle mě, křeslo. Trvalo jí to nekonečné dvě minuty, než dorazila. Posadila se na kraj křesla, tak, jako by chtěla každou chvíli vystřelit ke dveřím. Polknul jsem pachuť zklamání.

„Chci ti poděkovat, Bello.“ Nadechovala se, aby mi odporovala, ale nedal jsem jí prostor. „Hlavně za Jaspera. Viděla jsi ho, ne? Takhle šťastný nebyl ani o minulých Vánocích.“ Viditelně se jí ulevilo.

„Tak fajn,“ usmála se nejistě. „Znamená to, že mi dáváš za pravdu? Ty změny nejsou jenom nutný zlo?“

„Brzdi, jo?“ zasmál jsem se. „Ty si do domu nepouštíš šílenou holku, která tě chce zabít, ale zároveň ti očumuje zadek.“

Tentokrát kupodivu nezrudla. Nebo aspoň ne tak moc. „Všiml sis toho? Neber si to osobně. Je v tom věku, takže prostě…“

„Nemám si to brát osobně? Kouká na můj zadek! Jak jinak to mám brát? Zrovna teď si ale možná beru osobně, že mi tu říkáš, abych svou jedinou fanynku nebral osobně.“

Dost marně se pokusila schovat svůj smích do spojených dlaní. Pak ale zvážněla a potřásla hlavou. „To je tvoje volba, Edwarde. Že ses tu takhle zavřel. Že nikam nechodíš. Mohl bys mít spoustu fanynek, to mi věř.“

„To bys chtěla?“ opřel jsem se o stehna, abych k ní byl aspoň o kousek blíž. „Přála bys mi spoustu fanynek? Vážně, Bello? I po dnešním večeru? Spoustu?“

Kousla se do rtu. Najednou vypadala utrápeně. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak rychle vychladl po… po něčem, co sice nebyl sex, ale v jistém ohledu – v mnoha ohledech – to bylo lepší než sex. Rozhodně lepší než sex, který jsem měl v posledních čtyřech letech. Po tom, co mi o ní řekl Jenks, jsem to svým způsobem chápal, ale to nic neměnilo na tom, že mě to příšerně žralo. Nelíbilo se jí to tak, jak jsem si myslel? Nelíbilo se jí to tak jako mně?

„Vlastně ne,“ řekla skoro bezhlesně. „Já jen… nemělo se to stát. Ty vůbec netušíš…“ Po tváři jí sklouzla slza. Rychle se mě zmocňovala panika. Na tohle jsem nebyl připravený. Ani trochu.

„Bello…“ Pohnul jsem se, ale zastavila mě prudkým gestem

„Nikdy s tebou nebudu spát, Edwarde,“ vyhrkla najednou. „S nikým už nebudu spát. Kdybys mě viděl… I když ve skutečnosti nejde jen o to, jak vypadám. Jde o to, po čem jsou ty jizvy. Mám jizvy, víš? Spoustu jizev. Všude,“ objala se rukama kolem břicha. „Dnešek byl… bylo to…“ Krátce se usmála, přestože slzy už jí teď tekly proudem. „Nenapadlo mě, že se ještě někdy budu cítit takhle. S nějakým mužem. Ale přesně jsem poznala okamžik, kdy to skončilo. Kdy už to nemohlo zajít dál.“

Zpětně jsem si uvědomil, že jsem ho poznal i já. Dovolila mi, abych ji hladil – pod rolákem, ale přes tenké tričko, které měla pod ním. Nakonec jsem to zkusil a zajel rukou pod pružnou látku. Na vteřinu naprosto ztuhla, ale vzápětí mě skoro drsně odstrčila. Když jsem otevřel oči, zírala mi přes rameno z okna. Myslel jsem, že někdo procházel kolem auta a že zpanikařila. „Tady ne,“ zachraptěla ještě a tím mě v mém omylu utvrdila.

Tady ne ale ve skutečnosti znamenalo nikdy a nikde ne.

„Bello, pojď ke mně. Prosím.“ Nebyla to prosba. Žebral jsem. A nijak jsem se nesnažil to skrývat. Nereagovala; s nepřítomným výrazem sáhla do kapsy bundy pro balíček kapesníků a začala si otírat tváře.

„Potřebuju, abychom se vrátili k normálu, Edwarde,“ řekla pak. Předtím si odkašlala, jako by hledala svůj pracovní hlas.

„A co je pro tebe normál, Bello? Vstát, jít do práce, nechat na sebe naložit cizí problémy, přijít domů, nechat ty cizí problémy, aby ti úplně zaplnily hlavu, a pak jít spát? A ráno znovu? Nejsem slepý, Bello. Vidím, že nejsi šťastná. A je mi jasný, že nejsem ani zdaleka ideální kandidát na to, abych tě zachraňoval, ať už tě potkalo cokoli. Ale prostě si nemůžu pomoct… Když ses tu objevila, já… Nevím, jak jinak to říct, ale jako kdybych se probral z kómatu. Chleba zase chutná jako chleba a vzduch zase voní jako vzduch. A najednou mi není jedno, jestli je voda ve sprše teplá nebo studená, nebo jestli zítra bude nebo nebude konec světa. A jestli na tom nejsi aspoň trochu jako já, tak jsem definitivní magor, který trpí nějakou šílenou setrvalou halucinací. Protože občas ses na mě koukla tak… tak…“

Znovu si položila dlaň přes ústa. Tentokrát ale neskrývala smích. Snažila se zadržet další vlnu pláče. Oči jí zabloudily k volnému místu vedle mě. Už jsem neprosil. Místo toho jsem jen rozevřel paže.

„Tohle není dobrý,“ zaprotestovala naposledy, ale zároveň se zvedla ze svého bezpečného místa. Ještě jsem se jí nedotýkal, ale moje tělo reagovalo jako uprostřed naší dvouhodinovky v autě. Tak strašně jsem ji chtěl. Ale zdaleka ne jen fyzicky. Jako bych se do ní chtěl a mohl propálit. Jako by buňky mého těla mohly naplnit volný prostor mezi jejími a s přispěním dost vysoké teploty se s nimi neoddělitelně spojit.

Položila mi ruce na tváře a pomalu po nich přejela. „Víš, jak ses předtím ptal? Všimla jsem si,“ usmála se roztřeseně. „A líbí se mi to.“

Myslel jsem si, že hodně čtu, ale na tenhle pocit, nebo spíš stav, mě nepřipravila žádná knížka. Když byla u mě, byl jsem naprosto šťastný. A naprosto vyděšený.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

18)  Leylla (29.01.2017 15:34)


Jako vždy sladko-horke

ambra

17)  ambra (26.01.2017 00:05)

Miluju vás!!!

16)  Sneja (25.01.2017 23:36)

Áno, áno, áno!!! Toto som potrebovala! Ďakujem, že si späť s novou kapitolou. Toto bolo tak krásne horkosladké... Budem trpezlivo čakať na ďalšie tvoje písmenká - som na nich príliš závislá na to, aby ma dokázala odradiť dlhšia pauza;) :) Nádherne si mi rozbúšila srdce, ambra, tie tvoje opisy ich pocitoo sú... číra mágia. ĎAKUJEM.

Iwka

15)  Iwka (25.01.2017 21:27)

Chleba zase chutnal jako chleba...
Doprčic, ty můžeš klidně psát o chlebu a já jsem zas jednou krůček od selhání slzné přehrady. MI-LU-JU

kala

14)  kala (24.01.2017 21:12)

děkuju

13)  BabčaS (24.01.2017 19:45)

Anna43474

12)  Anna43474 (24.01.2017 15:35)

wuzinka

11)  wuzinka (24.01.2017 02:53)

Jupii jupiii jeej. Super kapitola. Nooo a sup na dalsi :D :D :D :D

Jalle

10)  Jalle (23.01.2017 22:58)

jupí, ako sa nám to pekne posúva
ale prosím, už im nerob nič zlé ok? stačilo. vážne. už len samé dobré veci.
ďakujem krásne za ten Edwardov pohľad. to je špica

9)  Dommy1 (23.01.2017 20:59)

Len tak ďalej

ambra

8)  ambra (23.01.2017 19:14)

Ach vy moje . Přiznávám bez mučení, že jsem vaše komentáře četla jedním okem (poprvé) - jakože když mi budete moc nadávat, tak abych to trochu odfiltrovala . Ale očividně vám posílá čokoládu nějaký můj tajný příznivce, takže jste na mě zase neuvěřitelně hodné . Mám půlku další kapitoly, ale čeká mě hora šanonů do práce, ale zítra bude další, i kdybych měla dát noční směnu . Uf, zase mě to neskutečně chytlo!

Marcelle

7)  Marcelle (23.01.2017 12:31)

Děkuju

leelee

6)  leelee (22.01.2017 23:10)

Jedna najivka, která narazila na experta na všechno včetně plánováný zlatý klece, teď ví, že tohle nechce ani s expertem ani s nikým jiným.

Jenže co když se najde někdo, kdo neni expert ale spíš jeho kontra verze? Co si počne když narazí na někoho kdo v tom plave jen o trochu míň než ona, ...hmm co s tím?

aspoň nehrozí, že poklekne a stane se z toho převrhnutá cukřenka (tenhle odstavec je samozřejmě převážně nevážně)

Q

5)  evelsten (22.01.2017 23:08)

Ambričkaaa ĎAKUJEM veľmi pekne, už som sa nevedela dočkať a každý deň som sem chodila nakukovať, či nepribudla nová kapitola a dnes sa mi splnilo moje želanie Kapitola bola prekrásna len mi prišlo veľmi ľúto Belly. Chúďa, čím všetkým si musela prejsť, ja len dúfam, že dá Edwardovi šancu a skúsia to spolu. Obaja si toho moc preskákali a jazvy majú obaja či už fyzické, alebo emocionálne. Len mám strach, že Keď mu Bella otvorí svoje srdce dá mu šancu, Edward jej ublíži tým ako sa informoval na jej minulosť a to, ako mu poradil jeho právnik, aby ju zbalil a tým neprišil o opatrovníctvo nad malým Jasperom
Ďakujem veľmi pekne ešte raz a už teraz sa neviem dočkať pokračovania

4)  martisek (22.01.2017 22:43)

Naprosto dokonalá kapitola! Pořád mě děsí Bellina minulost, ale momentální vztah mezi Bellou a Edwardem to všechno tak nějak urovnává. Už se nemůžu dočkat pokračování

Fanny

3)  Fanny (22.01.2017 22:23)

Neskřípe to. Rozhodně ne tak, abych si toho, pohlcená písmenky, všimla :)
Takže díky. Znovu. Tentokrát za zpříjemnění večera. :D
Jen... Takhle to utnout? Teď?
Zcela sobecky doufám, že pauza nebude ani poloviční! B)

2)  Iva (22.01.2017 22:08)

Ďalší zákusok poliaty horkou čokoládou úprimne, obávam sa toho, čo bude ďalej. Ako sa pokazí táto bublina šťastia.
Ďakujem za zážitok

1)  betuška (22.01.2017 22:07)

ambruška,práve si zapríčinila,že som sa tu opäť skoro roztiekla blaženosťou
tak nejak dúfam , že si k sebe nájdu cestu, držím im palce

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward - EC promo