Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Uf, na tenhle moment jsem se moc těšila, ale ukázalo se, že mám lehce jasnovidné čtenářky, takže pokud čtete i komentáře, možná to takové překvápko nebude :D

Je čas trošku zatřást s kostkami, ne?

PS: Pokud se vám minule toho cukru zdálo příliš, tak se omlouvám, ale víte, že ten můj čajík občas rychle zhořkne ;)

Děkuju, berunky <3

 

Bella

(před třemi lety)

 

Celý klub se proměnil v taneční parket. Jen kolem baru zůstávala úzká ulička, kterou se s jistými obtížemi dalo protáhnout směrem k toaletám. Pokaždé, když jsem tu cestu absolvovala, vynořila se z chumlu tančících těl nějaká mužská ruka a pokusila se mě k sobě přitáhnout. Pokaždé jsem se dokázala vysmeknout. Po třech koktejlech mi připadalo vtipné, jak zrovna tohle dokonale vystihují můj dosavadní milostný život.

Všimla jsem si ho až po půlnoci. Seděl u baru, na protekčním místě, které vždy okupovali jen barmanovi kamarádi. Ani se nesnažil předstírat, že se na mě nedívá. Když se naše pohledy poprvé setkaly, neovládla jsem rozpačitý úsměv. On se ale tvářil pořád stejně – vážně a zamyšleně. Sklopila jsem hlavu a začala se prodírat zpátky k Rachel.

„Jsi v pohodě?“ zakřičela mi u ucha.

„Úplně vlevo u baru. Znáš ho?“ odpověděla jsem jí, aniž bych se tím směrem podívala.

Rachel stačilo půl vteřinky. „Ty neznáš Jacoba Blacka?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Pojď na cigáro,“ chytila mě za loket a začala se prodírat směrem k hlavním dveřím.

„Nechutně bohatý, nechutně promiskuitní, šíleně sexy, šíleně…“ Zaváhala, dlouze potáhla z cigarety a nakonec se zašklebila. „Jak to říct, abys zase nezrudla? O jeho schopnostech,“ zhoupla se v bocích dopředu a dozadu, „jdou celý legendy. Chtěla bych ho aspoň na jednu noc,“ vzdychla. „Prostě jen proto, abych zjistila, jestli nemám laťku moc nízko.“ Uchechtla jsem se; obě jsme věděly, že testovacích objektů už měla víc než dost. „Héj!“ zaprotestovala. „Prohlídla sis ho? Je dokonalej,“ vzdychla. „Ale taky děsně vybíravej. Už se stalo, že byl i pár měsíců bez holky, než objevil nějakou, která ho zaujala.“ Vybavila jsem si jeho upřený pohled a polilo mě horko. „Vidíš? Už zase rudneš,“ rozesmála se Rachel. „Ty jednou nějakýmu chlapovi podpálíš ložnici.“

 

Zavolal mi o dva dny později. „Ahoj, Bello, tady Jacob. Viděli jsme se v úterý v klubu.“ S vysvětlováním, kde sehnal moje číslo, se neobtěžoval.

„Jo, já vím,“ vyhrkla jsem roztřeseně.

„Nechceš večer někam zajít?“

„Jsem v práci,“ uhladila jsem si volnou rukou červenou zástěru. „Náhodou ses mi trefil do pauzy. Zpátky bych ti nevolala. Na neznámý čísla nevolám.“

„No ona to vlastně tak moc náhoda není,“ ozvalo se za mnou a já si šokovaně uvědomila, že už jeho hlas neslyším z telefonu. Zalapala jsem po dechu. Stál mezi dveřmi malé šatny, pravý koutek úst zvednutý v náznaku úsměvu.

Tolik jsem to toužila zažít. Už od střední jsem se děsila toho, že je se mnou něco špatně, když jsou pro mě všechna ta slova o zamilování a lásce jen prázdnými pojmy. Teď jsem si byla naprosto jistá, že tohle je ono. Smetlo mě to během jediné minuty.

„Kdo… kdo tě sem pustil?“

Schoval telefon do kapsy, prohrábl si vlasy a udělal první krok směrem ke mně. Znovu se usmál. „Měla bys vědět, Bello, že se vždycky dostanu, kam potřebuju.“

Jeho jazyk chutnal po whisky, cigaretách a mentolových žvýkačkách a jeho ruce byly velké, horké a netrpělivé. Na okamžik mi blesklo hlavou, že teď mám nejspíš poslední šanci udržet si nad tím vším kontrolu. Ale ta myšlenka se nakonec ztratila dřív, než se doopravdy objevila.

 

 

Edward

(současnost)

 

„Opakuju vám to pořád dokola, Edwarde. Není ve vašem zájmu, abyste k sobě zbytečně přitahoval pozornost. Měl jste ohromné štěstí, že vám tehdy bratra svěřili do péče. Tedy – vzhledem k vaší situaci. S tou školní docházkou jste jen hloupě rozvířil vodu. Jenže vy jste prostě klikař, že jo. Tu Swanovou nám nejspíš seslalo samo nebe.“

„Takže něco máte?“ Ještě včera jsem přemýšlel, že mu zavolám a celou tu věc odpískám. Z myšlenky, že se Jenksovi lidi budou vrtat v jejím soukromí, se mi dělalo zle. Pak za mnou ale přiběhl Jasper a já si představil, že mi ho seberou. Že ho naloží do auta, on mi zamává a já ho budu vídat dvakrát ročně pod dozorem nějaké další Copeové. Tahle možnost dělala s mým svědomím divy.

„Nic moc. Její kvalifikace a všechny pracovní záležitosti se zdají v pořádku. Měla pár konfliktů se svým nadřízeným; občas mívala jiný názor na to, co je nejlepší pro jejího klienta. Není zrovna fanynkou rychlého odebírání dětí z rodin. Preferuje náročnější a zdlouhavější cestu práce s problémovými klienty, což je pro nás pravděpodobně dobrá zpráva,“ uchechtl se bez náznaku skutečného pobavení. „Její soukromí je ovšem podstatně zajímavější. Zvlášť pokud budeme někdy v budoucnu potřebovat zpochybnit její kompetentnost. V dětství se stala svědkem smrti svého otce a babičky, nepodařilo se nám zatím zjistit, o co přesně šlo, ale několik let potom docházela na dost intenzivní terapii.“

„Jenksi,“ přerušil jsem ho netrpělivě, „znám spoustu lidí, kteří by po svým dětství potřebovali doživotní terapii. Tohle nám nepomůže.“ Tak trochu jsem doufal, že už vlastně skončil. Zapomněl jsem, že můj právník šéfuje firmě Peklo s. r. o.

„Ještě vteřinku, Edwarde. Do Forks přijela prakticky rovnou z nemocnice. A tam si rozhodně neléčila jen tělo. Denně u ní byl psychiatr. Podle všeho málem umřela při autonehodě, kterou zavinil její snoubenec.“ Zvedl se mi žaludek. Bella mohla umřít? Co za hajzla… Dál jsem se ve svých úvahách nedostal. Jenskův hlas byl otravně vytrvalý. „Jeho rodina vlastní několik velkých firem v Arizoně a v Kalifornii. Poslední dva roky se o Blackovi seniorovi mluví jako o vhodném kandidátovi do senátu. Nejspíš i díky tomu to dokázali rychle zamést pod koberec a synek z toho vyváznul s pokutou. Ale zpátky k naší milé slečně. To hlavní teprve přijde. Při té nehodě byla ve vysokém stupni těhotenství. O dítě přišla. Takže i když vím, že se zase budete šklebit, rozhodně bychom při případném zpochybňování jejích závěrů měli na čem stavět. Ta holka podle mě není v pořádku. Není a ještě dlouho nebude. Edwarde? Jste tam? Edwarde!“

Zíral jsem na telefon a zkoušel si to dát dohromady. Co jsem si myslel? Že je nedotčená panna? Skoro vzápětí jsem si šokovaně uvědomil, že přesně takhle jsem o ní přemýšlel. Trochu trhlá intelektuálka se spasitelským komplexem, který ji dovedl až do téhle díry. Přišla sem sama, takže nejspíš nikoho nemá, a protože je do své práce tak udělaná, určitě nikoho nestihla mít ani předtím. Jasně blbečku, vysmál jsem se sám sobě. S jejím tělem, o obličeji nemluvě. Navíc v Arizoně, kde na zakrytí toho všeho potřebovala jen minimum látky. I teď mě dokázala vzrušit jen vzpomínka na šaty, ve kterých se u mě objevila přede dvěma dny.

Když jsem se na to konečně podíval realisticky, zdálo se logické, že měla minulost. Ale dítě?

Zkusil jsem si ji představit těhotnou. To další mi blesklo hlavou vzápětí.

Kdyby se nestala ta nehoda, nikdy by sem nepřijela. Nikdy bych ji nepoznal.

Vyschlo mi v krku, když mi to celé docvaklo. Takže teď jsem rád, že se jí to stalo? A co to o mně vypovídá?

Vzpomněl jsem si na svůj rozhovor s Jenksem těsně po jejím příjezdu.

„Mladá a single? A nevypadá nejhůř? No tak, Edwarde. Dejte se trochu do pořádku a zkuste na ni být milý. Býval jste hezký chlapec, viděl jsem fotky, mě neoblafnete. Nemusíte si ji brát. Ženský jsou většinou mnohem skromnější,“ zachechtal se. „Začněte tím, že na ni nebudete sprostý. Pak můžete přidat nějaký ten úsměv. A pak tu máme to vaše… zranění. V podstatě jsou všechny ošetřovatelky, tak toho trochu využijte.“ Asi jsem mu měl hned říct, že je hnusné sexistické prase, ale místo toho jsem se zaťatými zuby poslouchal další moudra o tom, jak dostat tu pitomou husičku na svou stranu.

Jenže ani Jenks nepočítal s tím, že se Bella usměje na . A ani v nejhorším právnickém snu ho nenapadlo, že by mě její úsměv mohl nějak… ovlivnit. A tak jsem o pár týdnů později pořád poslouchal všechen ten hnůj, co mu vycházel z pusy, i když z mojí výchozí situace už nezůstalo nic kromě dvou základních faktů.

Jaspera jsem pořád miloval. Pořád jsem chtěl, aby zůstal u mě.

Jen jsem si už nebyl jistý, jestli jsem kvůli tomu schopný opravdu čehokoliv.

 

„Jdeme na to?“ Stála mezi dveřmi a já měl asi pět vteřin na to, abych se vyrovnal s faktem, že akce šaty zůstane na seznamu výjimečných událostí. I když v jejím případě ani džíny a šedý rolák nevypadaly úplně marně. Napadlo mě, že s těmi hnědými vlasy staženými do hladkého culíku se až děsivě podobá Ali MacGraw v Love Story. Až na to, že Ali v tom filmu nemohla mít děti.

„Tak co budu?“ Jasper se doslova třásl nedočkavostí.

Zvedla před sebe obří tašku. „Pojď, obleču tě v obýváku. Edwardovi se ukážeš, až to bude komplet.“

Po deseti minutách nadšeného smíchu se vybatolil zpátky do haly. Jinak se způsob, kterým se teď pohyboval, nedal popsat. Zvládal sotva deseticentimetrové krůčky. V dokonalém kostýmu R2-D2 to byl ale vlastně docela slušný výkon. Uznale jsem hvízdnul. „Tak tohle je paráda,“ pochválil jsem ho. A jeden krátký pohled jejím směrem, aby věděla, že ta pochvala je především pro ni.

„Bella mi slíbila, že příště půjdeš se mnou. Za Luka Skywalkera.“

„Jasně,“ ušklíbl jsem se. „Princeznu Leiu je nutný poslouchat, že jo.“

Nemotorně se k ní obrátil. „Půjdeš za Leiu? To by byla pecka. Víš, jako když ukazujou v televizi, jak chodí koledovat celý rodiny v maskách. Tak bysme byli taky jako rodina v maskách.“ Sledoval jsem, jak jí postupně zamrzá obličej. Ne jako by se zlobila, spíš jako by se před námi zamykala.

„Hej, brácho,“ přitáhl jsem jeho pozornost. „Neřeš, co bude za rok. Užij si to letos, jasný?“

Chvíli mu trvalo, než se odpoutal od obrazu, který si tak rychle vytvořil v té svojí mrňavé a neodhadnutelné hlavě. Pomalu přikývl. „Tak… jo.“

Ukázalo se, že projít přes neupravený terén kolem domu je pro Ártúčko téměř nemožné. I přes jeho hlasité protesty ho vzala do náruče. Plíce mi sevřela známá bolest. Můj seznam toho, co s Jasperem nebo pro Jaspera nemůžu udělat, právě narostl o další položku.

A to tenhle mejdan ještě ani pořádně nezačal.

Poslední dva dny jsem si pořád dokola přehrával všechny možné i nemožné situace, které můžou nebo určitě můžou nastat, ale už teď bylo víc než jasné, že spoustu věcí jsem si ani nedokázal představit. Třeba jak malé je ve skutečnosti její auto. Jak se o sebe otřou naše ruce nebo stehna nebo obojí při přejetí úplně každého výmolu na lesním úseku cesty k našemu domu. Jak nám nečekaně rychle dojde kyslík a taky témata nezávazného hovoru. Jak děsivě dlouhých bude těch dvanáct minut, co budeme čekat na Alici a její skorosourozence. Jasper nám to ze zadního sedadla zrovna neulehčoval. Vydyndal si od Belly její mobil i se sluchátky a bojoval teď s vlastní trémou a strachem po svém.

„Měl jsem ho brát mezi děti,“ zamumlal jsem. Bella mě kupodivu slyšela.

„Miluju krátké a výstižné věty,“ přikývla. Dál ale pevně svírala volant a přes čelní sklo hypnotizovala vchod do staršího, obstojně udržovaného domku.

Miluju, když říkáš miluju. Tak strašně rád bych to řekl nahlas. Už jen proto, abych viděl její reakci. Na okamžik zvedla pravou ruku a letmo si zkontrolovala, jestli se jí z culíku neuvolnily vlasy. Připomnělo mi to jedno z Roseiných gest; u ní to ale vždycky bylo součástí dokonale promyšlené sváděcí strategie, kdežto Bella byla očividně duchem nepřítomná. Myslí na něj zrovna teď? napadlo mě. Vzpomíná, jak prožili poslední Halloween? Už spolu bydleli, nebo to teprve plánovali? Chtěli stihnout svatbu ještě před porodem? Jak to, že se rozešli? Jak to, že je společná bolest nesblížila? Nechal jsem svým myšlenkám příliš velký prostor a zapomněl jsem si dávat pozor na ostatní věci, takže když se ke mně najednou otočila, přistihla mě, jak na ni naprosto nepokrytě zírám. Oba jsme zatajili dech. Aspoň jsem měl ten pocit.

„On to zvládne,“ usmála se nakonec.

„Co-o?“ vykoktal jsem. „Jo, jasně. Já vím, jasně, že jo.“ Tohle si myslí? Že na ni zírám a přitom přemýšlím, jestli jsem se ohledně svého bratra spolehl na pomoc toho správného člověka?

„Teď jsem nemyslel na Jaspera,“ vydechl jsem pomalu.

Už zase zírala z okna, ale znovu se ke mně otočila. „Já vím,“ přikývla krátce. „Ale pro mě je jednodušší, když zůstávám soustředěná jen na něj.“

„A jak ti to jde?“

Na vteřinu pevně stiskla rty. „Nic moc,“ přiznala neochotně.

Musela to slyšet. Všechno. Jak sotva lapám po dechu. Jak mi buší srdce. Jak mi praskají klouby na prstech křečovitě sevřených do pěstí.

„Už jdou!“ vykřikla najednou. Nadskočil jsem leknutím. Ze dveří domku se začal valit barevný zástup. Alice vyšla poslední. Sotva jsem ji poznal. Krátké černé vlasy jí zakrývala šílená žlutá paruka, která k mému úžasu končila až někde u jejích kotníků.

„Alice je Locika!“ vypískl Jasper nadšeně, vytrhl si z uší sluchátka a už se dral ven z auta. Jeho strach se někam vypařil. Bella vyskočila za ním a pár minut něco domlouvala s Alicí a se starší ženou, která vyšla za dětmi. Než se celá parta vydala k sousednímu domu, Alice se ke mně obrátila a zamávala mi zdviženými prostředníčky. Jasper se ohlédl jen na vteřinu, mávnul mi a dál něco nadšeně rozebíral s holčičkou v kostýmu princezny Leiy. Bella si bude muset na příští rok připravit něco originálnějšího.

Nastoupila zpátky do auta. „Alice mi řekla, že jestli opravu hodláme jet za nimi, tak začne nahlas zpívat písničky od punkové skupiny s názvem Vyliž si.“ Tvářila se vážně, ale tváře jí cukaly potlačovaným smíchem.

„Já nevím…“ Vážně jsem nevěděl. Jasper byl ode mě nejdál za posledních pět let. Nějakých dvě stě metrů.

„V podstatě stačí, když zůstaneme na telefonu. Alice má jasné instrukce a já jí věřím. A taky jsem jí slíbila pět babek, když to celé proběhne hladce,“ usmála se.

Mozek mi jel na plné obrátky. Takže co teď? Měl bych ji někam pozvat?

Zavrtěla hlavou, jako by mi četla myšlenky. „Nemyslím, že bychom se měli ukazovat někde v kavárně. Spolu.“ I v mizerném světle, které sem dopadalo z pouličního osvětlení, jsem viděl, jak rudne. „Nechce se mi někomu vysvětlovat, že i takhle může vypadat vztah mezi sociálkou a klientem.“

„Jsme klienti.“ Musel jsem si to připomenout. Nahlas. „Jasper a já jsme jeden z tvých případů.“

Tak nějak ztuhle přikývla. „Přemýšlela jsem o tom, Edwarde. Omlouvám se za tu minulou… návštěvu. Ty šaty… vážně to byl Alicin nápad. Ale to víno ne. A byla to pitomost, protože já stejně už víc než rok nepiju a neměla bych takhle…“

Její ruka byla jen pár centimetrů od mojí. A v tom příliš malém autě jsme byli už příliš dlouho. Skoro se mi ulevilo, když jsem si občas musel připustit, že jsem taky jen člověk. Chytil jsem ji za zápěstí, ale naše prsty se překvapivě rychle a překvapivě snadno propletly. Jako by to nedělaly poprvé.

„Já taky nepiju, Bello. Občas potřebuju nějaké prášky na bolest a s chlastem to nejde dohromady. Věř mi, zkoušel jsem to.“

Zadíval jsem se na ni, dokud ke mně nezvedla oči. I tohle byla jedna z možností, o které jsem v předchozích dnech přemýšlel. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že pocit, který mě ovládne, bude dojetí. Mohl za to její výraz. Najednou vypadala naprosto bezmocně. A taky zranitelně. A ztraceně. Vnímal bych to všechno, i kdyby mi Jenks neřekl, co před pár měsíci prožila? Zavadil jsem pohledem o její rty. Kdy ji naposledy někdo líbal? A kdy jsem se naposledy líbal já? Doopravdy líbal?

Roztřásla se.

„Je ti zima?“

Zavrtěla hlavou, i když už skoro vibrovala. „Strašně se bojím,“ hlesla.

„Já víc,“ zvedl jsem druhou ruku a přejel jí přes vlasy tam, kde to před chvílí udělala sama.

„Není to dobrý nápad.“ Znělo to, jako by skoro vzlykla.

„Není a nikdy nebyl,“ řekl jsem a konečně si ji přitáhl blíž. Nebránila se, ale i tak jsem ještě počkal. Ten okamžik, moment, než konečně ucítím její chuť a její vůni, najednou podivně ztěžkl. Možná vším tím očekáváním; neměl jsem ani páru, co se to se mnou doopravdy děje. Ještě nikdy jsem se takhle necítil.

„Já nevím, jestli dokážu přestat,“ zachraptěl jsem se rty jen milimetr od koutku jejích úst. Prudce se nadechla.

„Tak fajn,“ šeptla.

Víc jsem nepotřeboval.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Evelyn

3)  Evelyn (06.12.2016 20:51)

Kde ten čaj zhorknul?! Na konci dosti zhorknul, až bych řekla rozzhavil se akorát teda nevím, jestli Edward ví, že to nehraje
Ambruso, odpověz se tohle nedopsat

2)  Iva (06.12.2016 20:46)

Rýchlo ďalšiu kapitolu

1)  Niki (06.12.2016 20:22)

to jako vážně??? už zase děláš infarktový konce????

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek