Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robstenllll.jpg

Děkuju za trpělivost! <3 <3 <3

 

Edward

(před třemi lety)

 

Stála na Esmeině červeném koberečku, z vlasů jí crčela voda a třásla se chladem. Dalo mi práci ignorovat to.

„Edwarde, hele, já tě moc často neprosím, ale teď jo. Pojď na tu party. Je čas, abys vypadl ven. Mám skvělej kostým, spousta odhalený kůže, nebudeš se za mě stydět, ale jestli chceš, klidně ho vyhodím a vymyslíme něco spolu.“ A i díky tomu budeme tvořit nezpochybnitelný pár. Tohle už neřekla nahlas; nemusela. Oběma nám bylo naprosto jasné, o co tu jde.

Zavrtěl jsem hlavou. „Poslední dva roky Halloween ignoruju.“

„Právě proto!“ naklonila se mým směrem a promodralé prsty sevřela do pěstí.

„Víš, proč jsem s tím seknul poprvé?“ uchechtnul jsem se. „Pořídil jsem si vážně skvělý kostým. Byl bych ten nejlepší smrťák v dějinách Forks. Objednal jsem si ho půl roku předem, tak moc mi na tom záleželo.“ Pořád mi připadalo neskutečné, jaké pitomosti pro mě kdysi měly význam. „Týden potom, co dorazil, se máma dozvěděla…“ Bylo to zpátky. Ten pocit, že uvnitř mrznu. Že v tý ledový jeskyni, co bývala Edwardem Cullenem, už nezbylo místo pro žádnou emoci. Pro žádného člověka. Znala mě dost dobře na to, aby přesně věděla, co se se mnou právě děje.

„Nechceš jít do postele?“ navrhla věcně. „Prospělo by nám to oběma.“ Mimoděk jsem se ohlídl po hodinách. Jasperův odpolední spánek se zkracoval, ale ještě pořád se na něj dalo spolehnout.

„Máme dvacet minut,“ varoval jsem ji. S úšklebkem skopla zablácené boty, pohodila mokrými vlasy a vyrazila ke dveřím do pokoje.

Než jsem se dobelhal za ní, byla už svlečená.

Když jsme skončili, tu věc s Halloweenem už znovu nevytáhla. Naučila se rozeznávat situace, kdy se mnou nepohne.

 

 

Bella

(současnost)

 

Nevěřícně jsem zírala na mobil. On mi vážně volá?

„Edwarde?“ ozvala jsem se nejistě a hlavou mi běžely všechny možné i nemožné dramatické scénáře, které ho mohly přimět k tomu, aby si uložil a nakonec navolil moje číslo.

„Vyhodil jsem ji,“ vyštěkl tak ostře, až jsem musela telefon rychle odtrhnout od ucha.

„Cože?“

„Kradla tady!“

„Kdo?“ zeptala jsem se, i když už mi došlo, o kom mluví.

„Ta mrňavá drzá mrcha! Sahala na věci, na který sahat neměla!“

„Tak moment, opravdu něco vzala, nebo se jen něčeho… dotkla?“ Třeba tvého ega, ty cvoku?

„To je fuk, vyhodil jsem ji. Nechci ji tady. Ta pitomá dohoda…“

„Stop!“ Tentokrát jsem zaječela já. „Nikdo nikoho nebude vyhazovat! A nikdo nebude rušit žádnou dohodu!“ Měla jsem pochopení. Celý oceán porozumění. Ale i moje trpělivost měla svoje hranice. „Co doopravdy spáchala? A v klidu, prosím! Zaručila jsem se za ni, takže?“ Můj tón byl víc než výmluvný.

„Kouřila!“

„No a? Na to jsem vás upozornila hned, když jsem ji přivezla poprvé. Dohodli jsme se, že má po každé odpracované hodině nárok na desetiminutovou pauzu a že během ní může venku kouřit. Kouřila snad v Jasperově pokoji?“ Nebo snad v tvojí ložnici, cvoku?

V telefonu se ozvalo frustrované zafunění. „Kouřila na terase. Ale vzala si mámin zapalovač!“

„Vzala ho, nebo si ho jen půjčila?“ Cítila jsem se čím dál jistější. Debaty s pětiletými jsem odjakživa zvládala výborně.

„Jasně jsem jí řekl, že se nesmí dotknout žádné z jejích věcí!“

„Edwarde…“ Dopřála jsem si výmluvný hluboký nádech. „Dostala za úkol vyklidit její ložnici. Já… I pro mě by to bylo těžký. Má ten zapalovač nějakou zvláštní hodnotu? Teda krom toho, že patřil tvojí mámě? Je třeba zlatý? Nebo to byl dárek od… co já vím.. od prezidenta?“

Další zafunění. „Myslel jsem, že v tomhle městě jsem šéfem cyniků já!“ vyštěkl v posledním zoufalém útoku.

„Asi jsem tě měla varovat, že tuhle funkci jsem převzala v den svého příjezdu,“ ušklíbla jsem se tak, že to musel slyšet. „Víš, jak jsi mluvil o lidech, kterým závidíš takový ty všední starosti?“ dodala jsem smířlivěji. „Kdybych mohla, pověděla bych ti něco o tom, co má za sebou Alice. Ale nemůžu. Takže mi prostě musíš věřit, když ti říkám, že tu holku by měl v příštích padesáti šedesáti letech někdo balit do sametu, něžně ji houpat a zpívat jí songy, ve kterých převládají slova jako koťátka, kuřátka, sluníčko a teplíčko. Takže znovu: co přesně znamená, že jsi ji vyhodil?“

Na druhé straně bylo chvíli ticho, po kterém následoval povzdech. „Řekl jsem jí, ať vypadne. Fofrem. Ale právě stojím u okna a koukám na ni. Ta drzá potvora sedí na svým obvyklým místě, houpe nohama a hulí jak komín.“

Zaklonila jsem hlavu a pronesla tiché díky za Alicinu paličatost a flegmatičnost. „Můžeš pro mě něco udělat?“ Tentokrát jsem nečekala, jestli se mu uráčí odpovědět. Navíc jsem si nebyla jistá, že by se držel obvyklých konvencí a odpověděl podle očekávání. „Jdi za ní a požádej ji, jestli by mohla udělat Jasperovi horkou čokoládu. Je zvyklá pomáhat s mladšími dětmi a díky tomu zapomene, že by ses ji měl omluvit.“

„Já se jí ale…“

„No jasně,“ vyhrkla jsem netrpělivě. „Ty se nemáš za co omlouvat. Fajn, chápu. Tak prostě jen udělej, o co jsem tě požádala. A zkus tu holku nesežrat. Mám takový pocit, že pomocnice na úklid se k vám zrovna nepohrnou.“ Ještě jsem zaslechla začátek dalšího rozhořčeného nádechu, ale to už jsem bleskově zavěsila. „Máš to, cvoku,“ uchechtla jsem se.

Teprve později ten den jsem si uvědomila, že jsem mu začala tykat.

 

Alice se tvářila jako vždycky. Trochu ospale a hodně naštvaně. „Mléčný koktejl? To si děláte srandu, ne?“

Požitkářsky jsem usrkla z limetkovo banánové slasti. „Ochutnej, než budeš pokračovat ve stížnostech.“

Neochotně se naklonila ke svému čokoládovému.

„Hm?“ zvedla jsem obočí.

„Chtělo by to kapku něčeho…“

„Víc našlehat?“ přerušila jsem ji. Znuděně protočila panenky.

„Tak jak to jde u Cullenů?“ vypálila jsem na ni bez dalšího zdržování.

S povzdechem se svezla hlouběji do červené sedačky. „Malej v pohodě, dokonce se mi snaží pomáhat, velkej je mešuge, ale uznávám, že na to jste mě upozornila. Na rovinu ale říkám, že kdyby neměl tak boží zadek, už bych to tam dávno zabalila.“

Trvalo pár minut, než jsem se přestala dusit. „Máš sečtené hodiny, jak jsme se domluvily?“ zasípala jsem konečně.

Očividně pookřála a z kapsy sepraných džínsů bleskově vytáhla zmačkaný papír. „Je toho víc, ale i to jste říkala – že na začátku budu muset máknout. A musím teda říct, že i v mým posledním squatu v Seattlu bylo míň sajrajtu,“ zatvářila se, jako by jí po noze přeběhla krysa.

„Byli v těžké situaci,“ zamumlala jsem a začala jí odpočítávat domluvenou částku. „Edward ti platí včas?“ zeptala jsem se, když jsem před ni pokládala bankovky. Za každou hodinu u Cullenů dva dolary navíc.

„V poho. V jeden moment na mě ječí a v dalším už klopí,“ shrábla zkušeným pohybem peníze a nacpala je do stejné kapsy, odkud vytáhla papír. Vzápětí se začala zvedat, ale ještě předtím se naklonila ke sklenici a dopila svůj koktejl do poslední kapky. „Jen teda jestli můžu…“ prohrábla si rozčepýřené vlasy.

„Jasně, ještě mám pár minut,“ snažila jsem se nevypadat příliš dychtivě.

„Na ten jeho zadek se vážně hezky kouká, ale ani tak mi nepřijde správný, že malýho nepustí na Halloween.“ Asi jsem se tvářila dost nechápavě, protože se s netrpělivým povzdechem znovu posadila. „Víte, kde žiju, ne? Takže byste mohla mít přibližnou představu, jak to tam právě teď vypadá. Jsem z těch příprav tak zblblá, že jsem asi pět vteřin vážně uvažovala, že vyrazím s Nancy a Makenou na koledu. Naštěstí se kostým toho nablblýho sněhuláka z Frozen dělá jen do velikosti deset,“ ušklíbla se, ale skoro bych přísahala, že se jí ve tváři mihlo zklamání.

„Ale Jasper… On asi nemá s kým jít?“ Na tenhle problém jsem nebyla připravená.

„Vy jste fakt vtipálek, že jo. Myslíte, že když ho připlácneme k Bradburyovic partě, tak to bude někomu vadit?“

Najednou se mi špatně dýchalo. A taky se mi podezřele zamlžil pohled. „Alice, to je skvělý. Všechno. Že sis toho všimla. Že tě to napadlo. Že bys ho…“

Vydala zvuk, jako by jí někdo trhal všechny osmičky. Najednou. Bez umrtvení. „Hej! Já v podstatě jenom bonzuju. Ukecat ho musíte vy. Pro začátek doporučuju tričko s větším výstřihem,“ kývla směrem k mému černému roláku. Málem mi znovu zaskočilo.

„Alice,“ zavřela jsem na okamžik oči. „Prosím tě, jestli o tu práci stojíš, vynech tyhle narážky. Zadky a výstřihy,“ doplnila jsem, když mi věnovala jeden ze svých podezřele nevinných pohledů.

Naklonila se ke mně přes stůl. „A ty jeho pracky, všimla jste si? Hrál fotbal a pod postelí jsem mu našla činky a…“

„Alice!“

Spokojeně se zašklebila. „Tak já jdu. Jsem zvědavá, jak to zmáknete.“

Když už jsem myslela, že je z bistra venku, zašimral mě na uchu její dech. „S tím výstřihem bych to nepodcenila. Máte slušný kozy a on přišel o nohu, ne o oči.“

Než jsem stihla zaječet, byla doopravdy v trapu.

 

Zaklepala jsem s vervou, která mi nahrazovala odvahu.

Jasperův rozzářený obličej mě trochu uklidnil. Do okamžiku, než můj bývalý kamarád pootočil hlavu směrem do domu a zařval vší silou svých šesti let: „Bella je tady a je hrozně málo oblečená!“

Pokud mi ještě před chvílí byla v úzkých pletených šatech s mírným výstřihem a délkou patnáct čísel nad kolena zima, teď už to nebyl problém. Měla jsem pocit, že hořím.

„Jaspere,“ hlesla jsem.

„Neseš něco dobrýho?“ zazubil se bezstarostně.

Bezmocně jsem přikývla. Popadl mě za zápěstí a snažil se mě odtáhnout do kuchyně. „Koukej, jak to tu dala Alice do pucu!“ Konečně jsem se trochu vzpamatovala.

„Můžeš rozsvítit?“ I proto jsem tu vlastně byla. Zkontrolovat práci člověka, kterého jsem najala. A nechutně přeplácela. Nebo uplácela? Ozvalo se několik cvaknutí a celý prostor so rozsvítil. Doslova.

„No páni,“ vydechla jsem. „Tohle přece…“

„Jo, je to potvora, ale makat umí,“ ozvalo se mi za zády. Zase jsem tomu nemohla zabránit. Možná, že kdybych ho viděla přicházet, zvládla bych to nějak zarazit, ale takhle jsem byla jen bezmocným svědkem toho, jak na něj moje tělo reaguje. Na jeho hlas. Na vůni, kterou jsem ještě necítila, ale už už jsem se zhluboka nadechovala, abych ji zachytila. Na jeho prostou přítomnost.

Pomalu jsem se otočila. „Natřela skříňky,“ hlesla jsem.

Přikývl a mimoděk si sáhl na tvář. Pořád byl zarostlý, ale očividně odněkud vyhrabal něco, čím si tu divokou změť kolem obličeje zkrátil na úroveň, která už neskrývala skoro nic. Mrkla jsem, abych na něj takhle nezírala, ale stalo se jen to, že jsem pohledem sklouzla k jeho tělu. V hlavě mi bzučel Alicin otravný hlas. Zadek. Pracky. Činky. Pod postelí. Postel. Lapla jsem po dechu a rychle se vrátila k jeho očím. Trochu se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že i on mezitím zvládl bleskovou obhlídku.

„Kozačky?“ ušklíbl se, ale chyběla tomu obvyklá dávka ironie.

„Já vím, že holínky by byly lepší, ale nesnáším gumu.“ Pane bože. Vážně jsem to řekla? Neovladatelně jsem rudla. „Pach gumy. Na oblečení. Botách. Prostě nesnáším holínky. Od dětství,“ blábolila jsem.

„Taky je nemám rád,“ ozval se odněkud ze čtvrtého rozměru Jasperův hlásek. Díky, bože!

„Přinesla jsem čokoládu. Opravdickou,“ zaměřila jsem se na svého skutečného svěřence. „A pro jistotu i smetanu, kdybyste náhodou neměli.“

Malý si nadšeně povyskočil. „A koláč máš?“ Jen jsem kývla.

Dopili jsme čokoládu, znovu vychválili Alici až do nebe a probrali třetí díl Harryho Pottera. To všechno s Jasperem. Edward seděl v křesle a pozorně nás sledoval.

„Měl bys jít do postele, prcku,“ prohlásil kolem deváté. Jasper se nadechl k protestu, pak ale přeletěl očima mezi mnou a svým bratrem a překvapivě rychle vyskočil z pohovky.

„Dobrou!“ oběhl stolek, nechal se od Edwarda obejmout a vlepil mu mlaskavou pusu na tvář.

Když se o pár vteřin později jeho ulepené prstíky zahákly za mým krkem, zabolelo mě v hrudi. Přesto jsem se vzpamatovala a taky ho objala. Trochu nerozhodně, ale jemu to očividně stačilo.

„A neponocujte!“ zahrozil nám mezi dveřmi.

Po jeho odchodu naplnilo místnost tíživé ticho. Zaskočilo mě to; už jsme tu přece takhle seděli.

„Omlouvám se za ten telefonát,“ ozval se konečně. „Asi nemusím říkat, že to pro mě není úplně snadný,“ pokrčil rameny. Pořád zíral na dveře, kterými odešel Jasper.

„Zvykneš si. Je fajn, když člověku dojde, že nemusí zvládat všechno sám.“

Další tichá vsuvka.

„A ty… všechno zvládáš. Sama?“

Najednou se mi špatně dýchalo. To se mě ptá, jestli někoho mám?

„V práci to tak nejspíš vypadá. Ale jinak skoro každý večer visím na telefonu a prudím mámu.“ Zasmála jsem se. Poněkud křečovitě.

„Mámu.“

Bože, ten chlap je vážně ukecaný.

„Kamarádky jsou pár tisíc mil daleko. Navíc teď mají blázinec ve škole. Takže mámu, jo.“

„Ty jsi se školou sekla?“

V duchu jsem zasténala. Co to dělám? Bavím se s klientem o svém soukromí? Zešílela jsem? Zároveň mě ale skoro fyzicky bolelo, jak vlažně jeho otázky působily. Jako by ho moje soukromí ve skutečnosti ani trochu nezajímalo.

„Po přípravce jsem dělala rok práva se zaměřením na sociální otázky. Pak jsem… musela skončit. Vlastně jsem jen přerušila studium a dodělala si pár zkoušek, abych mohla dělat svou současnou práci, ale nemyslím, že se do školy někdy vrátím.“

„Tohle tě baví.“ Konstatoval očividné. Nečekal na mou odpověď, přesto jsem kývla.

„Baví a naplňuje.“

Konečně se na mě doopravdy podíval. „Takže tě nebude nijak zvlášť obtěžovat, když mi teď řekneš, proč jsi dneska tady? V tuhle hodinu? V těchhle šatech? A s vínem, které jsi tak nenápadně strčila do ledničky?“

Byla jsem si jistá, že mi každou chvíli musí zkolabovat vnitřní orgány, protože veškerá krev se z nich přesunula těsně pod moji pokožku. Ale bylo mi jasné, že tuhle dávku ponížení jsem si zasloužila. Což nemělo žádný vliv na vlnu vzteku, která se ve mně nečekaně zvedla.

„To si myslíš, že se takhle snažím kvůli tobě?“ zasyčela jsem na něj. Krev ve tvářích a na krku mi skoro bolestivě tepala. „Za dva dny je Halloween. Už máš pro Jaspera kostým? Už jsi zajistil někoho, kdo ho odveze do města? Nějaké děti, se kterými půjde koledovat?“ Dýchala jsem jako po půlmaratonu. On ale vypadal, že mu dech došel.

„Tohle v naší dohodě nebylo,“ vykoktal nakonec překvapivě nerozhodně. Pane bože, je na tom jako já, uvědomila jsem si. I on zapomněl, že nějaký Halloween existuje.

„Jasně. Takže když v naší dohodě nebylo nic o tom, že tě nezabiju, tak mi nic nebrání?“

Zdálo se, že mě přestal vnímat. Opřel si lokty o stehna, sklonil hlavu a zabořil si prsty do vlasů. Netušila jsem, na co myslí, ale občas se jízlivě uchechtl. Když se na mě konečně znovu podíval, vypadal šíleněji než kdy předtím.

„Tak fajn. Co teď frčí? Za co by měl jít, aby se neztrapnil?“

Překvapením mi spadla brada. Už zase. Meredith rozhodně přeháněla. „Ty ho… pustíš? Hele, já ho vyzvednu, může jít s Alicinými sourozenci, pojedu za nimi v autě, ani na vteřinu ho nespustím z očí, takže…“

Zvedl ruce, jako by chtěl zadržet příval mých slov. „Budu vděčný, když mi s tím pomůžeš. A když to nebudeš brát jako další důkaz mojí neschopnosti. Jako další důvod, proč mi ho vzít.“ Hlas se mu vytratil.

„Edwarde, ale já ti ho přece nechci vzít, už jsem ti to říkala. Chci ti jen pomoct. Aby byl šťastný. Šťastnější,“ opravila jsem se rychle. „On a možná… ty…“

Zíral na mě – nejspíš stejně jako já na něj – a oči mu jednou nebo dvakrát zabloudily k mým rtům.

„Ještě máš v puse chuť toho kakaa?“ zeptal se najednou ochraptělým hlasem.

„Cože?“

Zatřásl hlavou. „To víno,“ zasmál se. „Jestli ti bude vadit, když si dáš po kakau víno.“

Zvedla jsem se, i když jsem k tomu potřebovala víc odhodlání, než jsem ve skutečnosti cítila.

„Měla bych jít.“ Zachytila jsem jeho zklamaný výdech.

„Ale jestli pojedeš pozítří se mnou… s námi,“ dodala jsem rychle, „slibuju, že si to víno dáme potom.“

Zapátral v mém obličeji. „Ale zůstanu v autě. Celou dobu.“

S předstíranou lhostejností jsem přikývla. „V poho. Jasper by asi nebyl moc nadšený, kdybychom postávali kousek za ním.“

Konečně se usmál. Tentokrát už mě ten zrádně svíravý pocit v břiše nezaskočil.

„Uvidíme se pozítří,“ oplatila jsem mu úsměv a vydala se ke dveřím.

„Bello?“ zavolal za mnou.

„Jo?“ ohlédla jsem se přes rameno.

„S těmi šaty tě navedla Alice, že jo.“

Byla jsem ráda, že ze svého místa nemůže vidět, jak znovu rudnu.

„Říkal jsem ti, že je to potvora,“ uchechtl se. Vlna tepla, která mě v tu chvíli zalila, mě hřála celou dobu, než jsem doklopýtala k autu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Marcelle

5)  Marcelle (01.12.2016 11:04)

Alice je potvora, ale skvělá Umí to s nimi a ještě to nepoznali :) Díky za zážitek

4)  Leylla (01.12.2016 09:32)

V noci jsem to slupla jako malinu a šla spinkat s blaženým úsměvem (ještě že mě neviděl manžel, klepal by si na čelo)
Jsem jako feťák a tvoje kapitolky jsou heroin.
Edward a Bella už se těším až si příště spolu dají to víno :)

3)  evelsten (01.12.2016 09:23)

Ambrička, už som ti spomínala niekedy ako veľmi ťa zbožňujem a túto tvoju poviedku uctievam... Ak nie tak ti to hovorím teraz
Kapitola bola fantastická a proste už mám pocit, že sa to uberá správnou cestou medzi týmito dvomi tvrdo skúšanými dušami. Jasper je neskutočne vyspelý a vnímavý na svoj vek, no a Alice tá proste zabodovala s tým návrhom na šaty a poznámkami o Edwardovej mužnosti:D
Ja sa už tak nenormálne teším na to ich spoločné vínko a dúfam, že príde aj k prvému zblíženiu, alebo žeby som bola až priveľmi trúfalá A veľmi by ma potešil Edwardov pohľad na momentálnu situáciu a hlavne ako vníma Bellu.
Ďakujem ešte raz Ambrička, si fakt neuveriteľne úžasná a ja ti nesmierne ďakujem za vytvorenie takéhoto skvostu. Máš môj obdiv a úctu

2)  Kolda (01.12.2016 07:53)

AMbruško, je to úžasný! Celou dobu jsem se usmívala jako magor :D A Alice je skvělá a má moc dobrý nápady.. :D Moc se těším na další kapitolu!

1)  BabčaS (01.12.2016 01:58)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek