19.08.2010 [14:15], MisaBells, ze série Tabula Rasa, komentováno 12×, zobrazeno 2564×

Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

21. kapitola - Mito del medalione

I když Edward u mého domečku ještě několikrát protestoval a mumlal cosi o tom, že se Josh zblázní, nevnímala jsem ho. U dveří jsem mu popřála dobrou noc a zalezla do tmavého vchodu. Elektrika pořád nešla a v kuchyni to bylo jako po výbuchu.

Začínala jsem se bát. Místnosti byly tmavší než noc venku a z každého rohu na mě zírala nějaká monstra.

„Nikdo tu není!“ vrčela jsem na sebe, ale v hlase se mi objevil náznak paniky.

„To byl zase blbý nápad!“ skučela jsem a škrábala se po schodech do patra. V pokoji byla zima. Okno bylo otevřené hodně dlouho. Nejspíš vyvětrávalo ten smrad spáleniny, která se tu držela, jako žvýkačka na podrážce. Nemluvě o zápachu malty a prachu.

„Tohle zvládneš!“

Jak moc jsem litovala, že jsem se nenechala odvézt k tetě, nebo dokonce nezatnula zuby a nezůstala u Cullenů.

Přetáhla jsem si přes hlavu dva svetry, na nohy si oblékla teplé ponožky a zalezla do ledových peřin. Proč je tohle studený tak nepříjemný? Jeho náruč nebyla tak odpudivá  jako tahle zamrzlá peřina. Kdybych ji postavila do rohu, určitě by tam dokázala stát, pomyslela jsem si. Ještě týden a jsou tu podzimní prázdniny. To zvládnu. Nebo bych mohla marodit a nejít tam. Už od nich nic nechci. To, co prozatím vložili do mého domečku, jim splatím a zbytek dodělám sama. Nemůže to být tak těžké, ne?

Jen vymalovat. Vše je tak nějak hotové. Zdi mám, elektriku zvládnu. Musím. Všechno jsem do téhle chvíle zvládala, tak proč najednou být neschopnou? Proč? Kvůli komu?

Důvěřovat Joshovi, jak řekla teta, to bylo něco nemožného. Obzvlášť po tom dnešku. Mohl mě pochopit, omlouvala jsem se mu. Vážně jsem se mu chtěla dát, ale to tornádo mi to překazilo. Měl pravdu. Náš vztah by nejspíš byla jedna další pohroma za druhou, zvažovala jsem a usnula se slzou v koutku oka.

Matně jsem si uvědomovala něčí přítomnost. Někdo tu byl? Ne, jen sen. Jsem sama a jsem ve svém domě. Kdo by sem lezl?

Pootevřela jsem oči a rozhlédla se. Měla jsem pravdu. Nikdo tu nebyl. Jen já. Tak proč se třesu? Vstala jsem. Pod vrstvou svetrů jsem byla zpocená, a přesto jsem měla ledové ruce a nos. Horká sprcha! Jo! Jenže bez elektriky to nejde, posteskla jsem si. Tak čaj. Do háje, taky ne! Místo toho jsem si vypláchla pusu studenou vodou a prohlížela kuchyni. Jen vymalovat a nastěhovat nábytek. To není tak těžké. V obýváku to bylo horší. Elektrika trčela ze zdí. Zaskučela jsem nad tím pohledem.

„Tak tohle teď nedám,“ sykla jsem a zmizela z domu.

Kam jít? Kam jít? Kam jít?

Mé kroky se stočily k městu, a když jsem brala za kliku obchůdku u tety, cítila jsem se trapně. Co jí mám říct?

„Dnes tu být nemáš,“ vydechla teta dřív, než jsem stihla něco říct.

„No pardon,“ odsekla jsem.

„Co tu děláš? Máš být ve škole, tak proč jsi tu?“

„Mám doma práci. Škola počká,“ vrčela jsem dotčeně.

„Počká?“ nechápala. „Ok, tak co je? Co se stalo?“ vyzvídala.

Chvilku jsem zvažovala, jestli mám mluvit, nebo ne. Nakonec jsem se zhluboka nadechla.

„Tornádo,“ vypadlo ze mě.

„Tady?“

„No, spíš v jeho ložnici,“ vzdychla jsem.

„A jé,“ zaskučela.

„Přesně.“

„Dobře. Budu předstírat, že je neděle. Jdeme na to. Máme tak málo času, až to hezké není. To nemůžeme stihnout. Komplikuješ to. Sakra,“ zaklela teta a já povytáhla překvapeně obočí. Ona kleje?

„Máme hodně času. Celý den,“ tišila jsem ji, ale teta mě ignorovala. Lovila cosi v dřevěné polici a nakonec vytáhla knihu. Chvilku v ní listovala a následně ji zaklapla.

„Měsíc,“ zašeptala.

„Co?“

„Nic. Tak poslouchej. Živly očividně ovládáš všechny. Měly jsme vodu, zemi, ehm… Oheň a vítr. Teď jen, jestli už zvládneš i myšlenky.“

„Koho?“

„Chtěla jsi umět vlézt někomu do hlavy, tak se do toho pusť. U tohohle musíš být opatrná. Může se ti stát, že to špatně nasměruješ a nedej bože, aby ses tam ztratila. Myšlenky jsou zvláštní. Musíš vědět, co chceš vidět. Nemůžeš tam jít jen tak, jako do obchodu na čumendu, chápeš? Pokaždé jdeš s jasným cílem. Nikdy bez něj!“ nabádala mě.

„V klidu,“ vzdychla jsem.

„Ne! To není v klidu, Lure. Poslouchej mě a drž se toho. Máme jen měsíc, chápeš? Pak už bude pozdě!“ šílela. Začínala jsem se jí bát.

„Teto? Nechceš mi něco říct?“ zkusila jsem to.

„Ani ne. Nestarej se. Na to přijde taky čas. Teď ne. Věnuj se veršům!“ Nechala mě tam stát u dveří ve dvou svetrech a pomalu rozmrzající v teple obchůdku.

Je vtipná, pomyslela jsem si, když mi došlo, že nemám notes. Rozhlédla jsem se, abych našla kus papíru. Do oka mi padla kniha na pultu, kterou neuklidila. Byla menší a silně mi připomínala můj deník.

Teta tu nebyla. Překonala jsem strach a otevřela černé kožené desky.

Ručně psaná slova! Jako já!

První nadpis mě zaujal. Naposledy jsem se rozhlédla po místnosti, než jsem začala číst…

Mito del medalione

Il suo esordio non è nota. Si parla di Boston, la figlia di Hedges, una strega importante. La leggenda vuole che il medaglione era il cancello. Secondo come riferito è stato creato per magia. Si parla profezia, la maledizione del trio di vampiri. Medallion perso. Restituito dopo un tempo nelle mani di Boston, ereditata da generazione in generazione. Pericoloso! Trova!

Žasla jsem. Nerozuměla jsem jedinému slovu, ale i tak mi naskočila husí kůže. Trova? To znamená najít, ale co? Otázkou bylo, jestli ten jazyk byla italština. Proč?

„Nemám tam hrubky?“ ozvala se za mými zády teta a já nadskočila.

„Omlouvám se, jen jsem hledala papír, to nebylo schválně,“ koktala jsem.

„No, v mém deníku papír asi nenajdeš.“

„Co to je?“ ukázala jsem na text.

„Jen legenda. Nic víc. Nestarej se o to,“ odsekla, a vzala mi notes z ruky. Vrazila jej zpět do police. Poté mi dala papír a pero.

„Pokus se věnovat tomu, čemu máš.“

„Vážně mě to mrzí.“

„Nemusí, ale není to zatím nic pro tebe. Máš svůj, tak se mu věnuj,“ vrčela.

„Ty umíš italsky?“ vyhrkla jsem. Ta otázka mi nedala klid.

„Ty ne?“ vrátila mi to.

„Ne, ale chtěla bych.“

„Budeš umět tolik jazyků, až to hezké nebude. Jen až se naučíš proniknout do myslí.“

„Vážně?“

„Ano, ale ne, pokud to budeš takhle flákat!“ vyjela a já nadskočila. Teta se začala smát. „Piš!“ vybídla mě.

Proniknout do mysli? Jak? Komu?

Zavřela jsem oči. Před nimi mi pobíhala slova, jako listí ve větru. Tančila a měla všelijaké velikosti. Malá písmenka se mísila s velkými, a přesto nedávala smysl. Jak mám proniknout do mysli jiných, když nedokážu otevřít ani tu svou? Mysl… vzpomínky… přání… vchod…

Otevři mysl a pusť mě tam,

k myšlenkám, přáním, ke vzpomínkám,

láska  i strach i radost i žal,

to všechno poznám, když pustíš mě dál.

Poslechni dneska mé zaklínání,

odemkni  vrátka ke vzpomínání,

otevři mysl, mé dlaně jsou most,

ukaž mi, prosím, svou minulost.

Polil mě pot. Četla jsem po sobě ty řádky a sevřelo se mi hrdlo. Jestli tohle bude fungovat, mám tolik možností…

„Máš?“ křikla teta ze zahrady.

„Hm,“ špitla jsem.

„Tak se předveď,“ vybídla mě. V tom okamžiku se mi rozkřičel mobil v kapse. Na displeji byla Rory.

„Nevezmeš to?“ zeptala se teta s potutelným úsměvem.

„Nevím. Stejně tuším, co chce. Nějak nemám energii to teď řešit,“ zašeptala jsem.

„Měla bys ji mít. Nezapomeň, že vše, co se děje, je klíč k budoucnosti.“

Zvedla jsem mobil.

„Ahoj, Rory.“

„Lure! Kde jsi? Jsi v pořádku? Proč nejsi ve škole? Kde jsi?“ šílela.

„Jsem v pořádku. Jsem u tety.“

„Ale Edward tě vezl k tobě! Co děláš u tety?“

„Došla jsem sem. Doma mě to nebavilo,“ vysvětlila jsem a nechala si detaily o strachu pro sebe.

„No, tak hlavně, že jsi v pořádku. Hele, stavím se tam, můžu? Musíš si to s tím blbem vyříkat. Kdybys ho dnes viděla! Je na pěst!“ stěžovala si Rory a mě se sevřelo hrdlo o to víc.

„Nejspíš se mnou nebude chtít mluvit.“

„To je jeho problém. Stavím se tam po škole. Musím jít, zvoní,“ vyhrkla a zavěsila.

„Je vše v pořádku?“

„Záleží na tom, co se do toho vztahuje,“ odpověděla jsem tetě na otázku.

„Učíš se rychle,“ usmála se a podstrčila ke mně kus papíru s verši. Nadechla jsem se a natáhla k tetě ruce. Z předchozích zkušeností jsem věděla, že v nich mám sílu a pomáhá mi to v umocnění kouzla.

„Otevři mysl a pusť mě tam, k myšlenkám, přáním, ke vzpomínkám, láska  i strach i radost i žal, to všechno poznám, když pustíš mě dál,“ šeptala jsem a teta se jen usmívala. Bylo to jako když sáhnu do zásuvky.

„Au!“ vyjekla jsem a teta se stále culila.

„To bylo co?“ vyptávala jsem se a mnula si konečky prstů.

„To bylo varování! Hezky to říkáš, ale nevíš, kam jdeš! Co jsem ti říkala?“ vrčela stále s úsměvem.

„A jo,“ zaúpěla jsem.

„Tak znovu,“ vybídla mě. Chviličku jsem zvažovala, co by mě mohlo zajímat. Nakonec jsem se usmála.

„Mám to, můžu?“ prosila jsem a teta se zavrtěla nervózně na židli.

„No, nejspíš už je ta chvíle. Tak pojď, zvědavče,“ odpověděla a přestala se smát. Zamrzla jsem, když mluvila o té chvíli. Jako kdyby věděla, že mě zajímá ta italština v jejím deníku. Proč asi?

Znovu jsem vzala tetinu hlavu do dlaní a přitiskla je k jejím spánkům. „Poslechni dneska mé zaklínání,

odemkni  vrátka ke vzpomínání, otevři mysl, mé dlaně jsou most, ukaž mi, prosím, svou minulost,“ běželo mi hlavou a zároveň jsem se snažila upřít mysl k těm slovům v jejím deníku. Odkud jsou? Kdes‘ je našla? Kde jsi k nim přišla? A náhle se před mýma očima rozplynul tetin obličej v mlze a já viděla… viděla…

Ztemnělá rozlehlá místnost, na oknech tmavé těžké sametové závěsy a v temnotě kolem zdí police plné knih, svitků, pergamenů… Moje ruka svírá těžký svícen, plamen svíčky plápolá v průvanu a chladu, který sálá z kamenných zdí, vosk mi kape na ruku a pálí, ale nemám čas… spěchám, rychle, než někdo přijde, než mě tu najdou…

Zvedám svíci nad hlavu a prohlížím hřbety knih. Jedna police, druhá… nic. Tady! Tady je to. Pokládám svícen a vytahuji z police těžký svazek, horečně listuji, prohlížím stránky, až mi najednou ústa roztáhne vítězoslavný úsměv. Vytahuji z kapsy deník a pero a rychle opisuji těch několik vět.

Il suo esordio non è nota. Si parla di Boston, la figlia di Hedges, una strega importante.

Někde venku klaply dveře. Zvedám hlavu, ale je ticho. Honem opisuju dál.

La leggenda vuole che il medaglione era il cancello. Secondo come riferito è stato creato per magia. Si parla profezia, la maledizione del trio di vampiri.

Co to bylo? Vrzly dveře? Nebo se mi to zdálo? Ještě pár vět, ještě chvilku a budu moct utéct, do bezpečí, za ním...

Medallion perso. Restituito dopo un tempo nelle mani di Boston, ereditata da generazione in generazione. Pericoloso! Trova!

„Co tady děláš? Kohopak to tu máme?“ ozve se mi hlas u ramene a já s úlekem vzhlížím.  Kniha padá na zem a svíce divoce plápolá. Hrůzou se mi skoro zastaví srdce. Zírám do duhovek rudých jako krev…

„Lure! Lure, prober se!“ Teta mě plácala po ruce a třásla se mnou jak jabloní.

Otevřela jsem víčka a zmateně zamrkala.

„Bolí mě hlava, děsně,“ promnula jsem si spánky.

„To mně taky,“ ušklíbla se teta. „Musíš se to ještě naučit líp ovládat. Stačí mnohem méně energie. Místo abys vešla pěšky, vjela jsi tam jako buldozerem. Ale to se naučíš, neboj. Pojď, dáme si trochu čaje.“

Pomohla mi na nohy a já jsem se roztřeseně zvedla a usadila se na jeden z pařezů.

„Co se stalo? Jak to pak dopadlo?“

„Utekla jsem. Svíčka mi pomohla,  upíři nesnášejí dobře oheň, víš? A já i ty víme, jak ho přivolat, viď?“ ušklíbla se teta.

„Jenže už jsem se tam nemohla vrátit. U knihovny postavili stráže.“ Teta zalila vodou z konvice dva hrníčky a krámkem zavoněly bylinky. Jeden mi podala a z druhého usrkla. Když viděla, že se pořád nehýbu, vybídla mě:

„Jen to vypij, Lure. Po tom tě přestane bolet ta hlava. Potřebuješ to, jsi bledá jako smrt.“

„Kde to bylo?“ zeptala jsem se na to, co mi nejvíc vrtalo v hlavě.

„To zatím nepotřebuješ vědět…“ prohlásila teta a tiše dodala, „pořád stejná. Nedočkavá a zvědavá.“

„Tak si to nech,“ ohrnula jsem uraženě ret a pomyslela si, že na to stejně přijdu.

„Spíš mi vysvětli, co se zase stalo s Joshem,“ obrátila list teta.

„Asi je konec,“ fňukla jsem, „definitivní. Už mě nebude chtít. Myslí si, že ho nechci já… a nechce si to dát vysvětlit.“

„No, myslím, že to tak zlé nebude,“ odtušila teta a pohlédla ke dveřím. „Někdo ti asi nese nové zprávy.“

Vtom zacinkal zvoneček od vchodu a ozval se Roryin hlas.

„Lure, jsi tu?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Karolka (26.08.2010 02:34)

Ty bláho! Čím dál lepší! A napínavější! Tahle povídka je vážně úžasně originální. A miluju Lure!

11)  krista81 (23.08.2010 00:36)

krásný, ale nějak se nám to zamotává

10)  Elwings (20.08.2010 12:41)

Zamotává se to čím dál víc Spousta náznaků, očividně málo času a Lure to zatím nebere moc vážně.. a jéje, jak tohle jenom všechno zvládne

9)  sfinga (19.08.2010 20:32)

Zabiju tě!!! Co je teta zač? A co znamená ten italský text? A jak to, že zbývá jen měsíc? Kde jsou další slova, věty, odstavce, co?

7)  Ivanka (19.08.2010 17:10)

Myslím, že medajlon už není ztracený... Má ho u sebe Joshua a nejde otevřít proto, že je očarovaný!!! Brána kam? A taky mi nedává smysl to prokletí trojice upírů. Jak je to proklelo nebo oni to prokleli? Mám ještě víc otázek než před přeložením.
Jinak, jako vždy, úžasná kapitola. Doufám, že Joshua dostane rozum a vyslechne Lure. Teta se mi začíná zamlouvat čím dál tím víc a jsem moc zvědavá na její minulost. Skládám hold Hanetce, ty tvoje veršíky jsou dokonalé. Holky, obě dvě:

6)  Evelyn (19.08.2010 16:56)

Volturiovi??? Perfektní kapitola. A poklonu skládám i Hanetce, ta básnička je úžasná

3)  milica (19.08.2010 15:00)

Nádhera... nemohla jsem se dočkat pokračování a nezklamalo

1)  arisa (19.08.2010 14:29)

on aspoň ví, co napsat

1