12.09.2011 [10:15], Cathlin, ze série Svítání (Rozbřesk jinak), komentováno 13×, zobrazeno 2962×

14. Dar

aneb Bella na koni.

14. Dar

Charliemu, Renée, spolužákům a všem, kteří se ptali, jsme museli říct, že jsem onemocněla vzácnou nakažlivou nemocí a že ke mně kromě mé rodiny nikdo nesmí. Zůstávala jsem tedy stranou od lidí, zatímco Edward ve studiu pokračoval, abychom byli nenápadní, když jsme se rozhodli zůstat v Dartmouthu.

Přece jenom jsem byla „trochu nevyzpytatelná“, co se týká setkávání se s lidmi. I takové setkávání, ale skryté, patřilo k mému tréninku – nejlépe k tomuto účelu sloužili turisté na „Stezce pro dobrodruhy“. Cullenovi mi pomáhali, hlídali mě, Carlisle byl neuvěřitelně trpělivý, shovívavý a milý. Nezlobil se ani když já sama jsem ze sebe byla takřka zoufalá. Měl už s podobným výcvikem přece jen dost zkušeností.

Měla jsem dobrou motivaci svoji vášeň zkrotit, získat nad ní kontrolu. Věděla jsem totiž, že jedině potom se budu moci zase setkat s Charliem, Renée, Jacobem… Nejprve jsem to ale musela dokázat.

Esmé a Carlisle měli ohromnou radost z mých pokroků. „Je neobyčejná, že?“ šeptala Esmé. Carlisle přikyvoval: „Něco takového jsem ještě neviděl. Vymyká se to vší přirozenosti. Úchvatné. Má tak velkou sílu ovládat své emoce. Tušil jsem, že jí to dokážeme naučit, ale tohle jsem ani trochu nečekal.“

Jak jsem se lepšila, Jasper měl čím dál horší náladu a snažil se mi vyhýbat. Chápala jsem ho a už jenom díky němu bych ten rozdíl mezi námi nejraději smazala. Odolat lidem nás stálo stejné úsilí, jehož výsledky se ale lišily. Alespoň v jeho očích.

Ačkoli jsem musela uznat, že jsem zatím dokázala odolat, jeho chmury jsem úplně nechápala. Bez pomoci druhých bych to rozhodně nedokázala. Ani v nejmenším. Neměl tušení, jak moc mě to přemáhá... Že na tu vůni a ten pocit... alespoň ustavičně myslím, kdykoliv to jde... Že mám co dělat neutéct. Byly chvíle, kdy jsem podléhala iluzím, že získávám kontrolu. Ale byly jiné chvíle, ve kterých jsem bezhlavě propadala.

Věděla jsem, že Dartmouth ještě hodně dlouho neuvidím. Byla jsem jen v domku nebo v lese, kde jsem se vyznala pomalu líp než ve svém obýváku.

Odolávat vášni po lidské krvi ale nebylo jediné, co jsem se učila. Zlepšovala jsem ovládání svého těla, učila se obratnosti a zlepšovala techniku lovu.

Musela jsem uznat, že Edward měl pravdu. Když jsem se sžila se svými instinkty, lov mě začal svým způsobem bavit. Fascinovalo mě pozorovat, jak to dělají ostatní a jak ladní a nedotknutelní u toho zůstávají. Opět mě napadlo přirovnání k elegantním šelmám. Těm nejkrásnějším šelmám, jaké jsem si uměla představit. Chtěla jsem to umět jako oni.

- - -

Jak se moje smysly bystřily a já se lépe a lépe sžívala s novým vědomím, zpozorovala jsem občas, když jsem byla v klidu, kolem sebe něco jako duhovou bublinu. Rukou se jí dotknout nebylo možné, ruka i veškeré další věci jí prostupovaly aniž by jí porušily. Obvykle hned zase zmizela dřív než jsem jí dokázala prozkoumat. Zaujalo to mou zvědavost a čekala jsem na další příležitost, kdy ji zase uvidím.

Jedna taková příležitost byla, když jsme s Edwardem leželi na pohovce a poslouchali jeho oblíbenou hudbu. Stále přicházel s něčím novým, což mě uchvacovalo. Zaposlouchala jsem se a bublina se zase objevila a tentokrát nehodlala zmizet. Chvíli jsem ji zkoumala a potom si pomyslela: měla by přece zmizet. A zmizela. Okamžitě mi to přišlo líto. A zase se objevila. Ohromeně jsem zjistila, že jí mohu vyvolat kdykoliv jsem chtěla. Objevovala se a mizela podle mého přání. Překvapeně jsem se posadila a koukala kolem sebe.

Edward se taky posadil: „Co se děje?“ Snažil se dívat do míst, kam jsem se dívala i já.

„Pravděpodobně to nemůžeš vidět. Už to nějakou dobu pozoruju.“

„Co?“

„Mám kolem sebe bublinu. Tedy někdy. Nemohu se jí dotknout. Teď jsem ale zjistila, že ji mohu zviditelnit nebo zneviditelnit kdykoliv chci.“

Edward se prudce postavil. „Vážně??!“

„Jo,“ ujistila jsem ho.

„Wow, no… teda. Tak přece.“

„Co… přece?“

„Zatím sice nevím přesně jaký, ale nepochybně máš nějaký mentální dar. Přesně takhle nějak totiž podobné věci vypadají. A stejně jako u tebe, nelze je ovládat jinak než myšlenkami.“

Zůstala jsem ohromeně zírat. Dar?

„Pojď, musíme to říct ostatním. Alici…“

„Já to věděla!“ radovala se Alice. „Moje vize jsou taky tak nějak duhové. Od začátku jsem věděla, že budeš mít nadání. Byla to jen otázka času. To by chtělo oslavit!“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ bránila jsem se propadnout nadšení. „Co když to vůbec nic není. Jen prostě… bublina. Nebo co když je to něco zlého?“

„To sotva,“ řekla, široce se usmála a otočila se na Carlislea.

Přistoupil ke mně a vzal mě za ruku. „Vítej mezi výjimečnými.“

Sklonila jsem hlavu v rozpacích.

„Je velmi nepravděpodobné,“ pokračoval, „že by to bylo něco zlého. Při přeměně v upíra se jen zesilují neobvyklé vlohy, které měl už člověk předtím. Edward předtím dokázal velmi dobře vytušit, co si kdo myslí, Alice měla zase vize ve snech.“ Odmlčel se. „Vlastně jsme doufali, že se to stane. Bello, je velmi pravděpodobné, že je to to co tě chránilo před mentálními útoky ještě jsi byla člověk. Co tě chrání před Edwardovou drzou vlezlostí,“ mrkl na Edwarda, „co tě chránilo před Jane, Alecem… Něco jako štít. Je dokonce pravděpodobné, že jsi tímto štítem dokázala nevědomky pod tlakem strachu uchránit i Edwarda před Alecovým útokem během bitvy.“

„A co mám teď dělat?“ ptala jsem se bezradně.

„Musíš to rozvíjet. Ta věc se v tobě zjevně tříbí a probouzí k plnému životu. Nauč se s ní pracovat. Zkus zjistit, co dokážeš.“

„Ale jak?“

„Musíš si najít svůj vlastní způsob. Unikátní vlastnost vyžaduje unikátní přístup. Na to můžeš přijít jen ty sama.“

„Aha,“ řekla jsem zamyšleně. Ale tak nějak jsem zůstala klidná. Sice jsem zatím nevěděla jak, ale tušila jsem, že se to nějak povede.

Alice neskrývala své nadšení. „Představte si jak jedinečná schopnost by to byla, kdyby to byl opravdu štít!“ Úplně hořela vzrušením. „A ještě k tomu takový štít!“ … „Byla bys téměř neporazitelná. Jane by se mohla jít klouzat.“ Ta představa ji zjevně dost potěšila.

Všechny opanovala výborná nálada. A Alici nikdo nemohl zadržet od příprav upíří oslavy. Přitom můj… ehm, štít… byl zatím v plenkách.

Alespoň to ale byla oslava bez darů, bez jídla, jen jako vždy spousta svíček, květin, skleněných ozdob a atmosféra budící dojem, že se opravdu děje něco výjimečného. Pak jsem si uvědomila, že jsem si vlastně už zvykla být středem pozornosti. Poslední dobou jsem jím byla pořád. A tak mi ani tolik nevadilo, když si mě předávali při tanci (Alice zbožňuje tradiční prvky oslav, k Edwardovu zřejmému potěšení), který mi teď šel mnohem lépe, a všichni se na mě koukali s láskou, kterou může dát jedině rodina.

- - -

Přemýšlela jsem potom, JAK s tím mám pracovat, když nikde kolem nebylo žádné nebezpečí, kterému bych se mohla bránit. Źádná Jane, žádný Aro, ani Alec… nebo kdoví kdo ještě mezi upíry měl podobné schopnosti. Byl tu jedině Edward, ale ten mě nijak neohrožoval, ačkoli i tak proti němu můj štít fungoval stoprocentně.

Nicméně jsem se snažila do bubliny alespoň všelijak dloubat a tahat za ni až se mi jednou podařilo rozšířit ji i na Emmetta, který se v té chvíli zrovna nacházel přímo vedle mě. Bylo to v lese, po společném lovu, kdy jsme sebou všichni plácli do trávy, a já s Emmettem rozebírala, co bych mohla zlepšit.

A najednou byl v bublině. Oťukávala jsem si to zatímco on bezstarostně mluvil dál. Snažila jsem se zároveň odpovídat a náš rozhovor se stočil k obyčejnějším věcem. Bublinu jsem pořád udržovala kolem nás obou.

Edward najednou znepokojeně vstal a podíval se přímo na Emmetta: „Emmette, co to má znamenat?“

„Co?“ ptal se překvapeně Emmett.

„Já tě neslyším.“

Všichni zpozorněli.

„Tedy,“ vysvětloval Edward, „samozřejmě, že tě slyším. Ale jen to co říkáš. Ne to co si myslíš!“

„Co?“ ptal se překvapeně Emmett.

Po tváři mi přelétl úsměv prozrazující sebevědomé uspokojení. A současně údiv.

Edward mě propíchl pohledem. „Bello, to ty!“ zapomněl překvapením zavřít pusu.

Němě jsem kývla. „Podařilo se mi do mé bubliny zavřít i Emmetta.“

Na to Emmett radostně vyskočil. „Jo!!! A máš to, brácho!“

Všichni se postavili radostí.

„No, teda,“ zašeptala Alice.

„Fantastické,“ zhodnotil Carlisle.

A všichni se na mě vrhli a div mě neumačkali.

„Malá, drobná, mrštná, nebezpečná kočka,“ popsal mě Edward když se ke mně dostal a věnoval mi jeden svůj omračující poloúsměv.

Zábavné na tom bylo, že od té doby ostatní začali vyhledávat mou pomoc, když se chtěli skrýt před Edwardovým neustálým nazíráním. Cviku prý není nikdy dost…

- - -

Jedno tedy bylo jisté. Je to opravdu štít. A mohu s ním pracovat. Přemýšlela jsem nad svými možnostmi, stejně asi jako i všichni ostatní. Několik dní se snad bavili jenom o tom.

Zkoušela jsem do bubliny uzavřít i několik osob najednou. Nakonec se mi podařilo uzavřít do něj všechny. To byla samozřejmě skvělá zpráva, která vyvolala další vlnu radosti a nadšení.

Cítila jsem svoji sílu. Věděla jsem, že bych dokázala ochránit před útoky Jane a jí podobných všechny mé blízké. Poprvé v životě jsem si připadala opravdu silná. Byl to hřejivý jedinečný pocit.

Až potom mě napadlo, že by to mohlo jít i naopak. To znamená – nechránit se. Z té myšlenky se mi zatočila hlava. Okamžitě jsem zkusila stáhnout štít do malinké kuličky kolem srdce. A… fungovalo to! Nebylo to zdaleka tak snadné jako zaštítit více osob najednou, ale povedlo se to.

Pane jo, pomyslela jsem si, když jsem dostala ten nápad. Malý dárek pro Edwarda. Kdyby to bylo možné, srdce by mi začalo bít jako splašené a do tváří by se mi nahrnula krev.

Vyběhla jsem po schodech do věže za Edwardem, který se zrovna snažil cosi vydolovat hned ze třech knih najednou. Snažila jsem se nedat najevo svůj zápal. Jen jsem si tiše lehla na pohovku a otevřela nějakou knihu. Usmál se na mě od stolu.

Tiše jsem stáhla svojí bublinu na minimum a vytáhla z paměti konkrétní velmi zajímavé společné vzpomínky, kterými jsem ho chtěla vyprovokovat.

„Bello!“ trhl sebou šokovaně a upřel na mě své oči přimhouřené tak jako vždycky, když se snažil poslouchat myšlenky.

V tu chvíli jsem poznala, že to funguje, takže jsem se schovala ještě víc za stránky knížky, zavřela oči, abych se mohla soustředit a nechala si vzpomínkami zaplavit mysl v naději, že zaplavím i tu jeho.

Některé z nich nebyly jasné – zšeřelé lidské vzpomínky: když jsem poprvé viděla jeho obličej… ten pocit, když mně držel v náruči na louce… jeho sametový hlas říkající „Ano“ v Las Vegas… ten pocit štěstí, když mě dokázal zachránit před Jamesem… jeho obličej, když jsem ho odstrčila do stínu ve Volteře… A mnohé další… A nakonec nečekaně, ale z mé strany záměrně, jako výstřel, ten vír nesnesitelně krásných pocitů z naší poslední noci. Jeho polibky, doteky…

„Ech… ech…,“ slyšela jsem, jako by chtěl něco říct. Dvěma kroky překonal místnost a jeho rty mě vytrhly ze soustředění, když mě začaly zuřivě líbat.

S hlasitým výdechem jsem pustila štít a ten se opět natáhl do obvyklé bubliny.

„Přetrhl jsi mi nit!“ obořila jsem se na něj se příjemným pocitem naprostého úspěchu.

„Bello!“ nemohl na mě přestat zírat. „Já jsem tě slyšel! A tak neuvěřitelně jasně! Jak jsi to udělala?“

„Jednoduše – stáhla jsem štít na nejmenší možnou velikost.“

„Nádhera!“ vzdychnul okouzleně.

„Teď to víš,“ řekla jsem lehce a pokrčila rameny. „Nikdo nikdy nikoho nemiloval tak jako já tebe.“

„Máš skoro pravdu,“ usmál se a jeho oči byly stále trochu vykulenější než obvykle. „Přesto mě napadá jedna výjimka.“

„Lháři.“

Začal mě zase líbat, ale najednou se zarazil. „Mohla bys to udělat znova?“

„Pozor, ať si nevypěstuješ závislost…“

Pohledem přiznal, že by se to mohlo lehce stát.

„Ale nesmíš vyrušovat.“

„Budu hodný,“ slíbil.

Stáhla jsem zase bublinu na minimum a začala tam, kde jsem přestala – u křišťálových vzpomínek na první naší noc mého nového života… a zastavila jsem se u detailů.

Tiše jsem se zasmála, když jeho naléhavý polibek zase přerušil moje snažení.

„Zatraceně,“ zavrčel a líbal mě hladově na šíji.

„Máme věčnost na tom pracovat,“ uklidňovala jsem ho. „Ale nemysli si, že toho budeš zneužívat. Trumfy mám teď všechny v ruce já.“

Mírně jsem ho pošťouchla další vzpomínkou, a pak už jsem na další pokus ztratila síly i myšlenky. Jeho blízkost mě přemohla a jako obvykle jsem opět na nějakou dobu ztratila schopnost myslet úplně.

K O N E C

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Cathlin (08.10.2015 11:55)

Klarcino, koukám, že tě něco z mé tvorby zaujalo. Vážím si toho a díky!

9)  Jalle (16.06.2013 14:52)

poviedku som si musela vytlačiť, lebo mi nefunguje internet, veľmi sa mi táto vetzia páčila, ale pre mňa je Nessie neodmysliteľnou súčasťou

8)  RosalinkaElinka (08.04.2012 18:41)

To je NÁDHERA!!!!!!!!!!!!!!
Proč to nevydáš jako knihu

7)  Cathlin (04.11.2011 13:17)

Twi, jsem moc ráda, že se ti to celé zdálo jako přirozeně navazující na ságu... Přímo si chrochtám, protože jsem tu atmosféru chtěla zachovat, to se rozumí samo sebou. Že ti splývaly barvy je pro mě vyznamenání.
A človeče, čekala jsem, že mi budete trhat hlavu, že jsem tak chladnokrevně vynechala Nessie, ale potom mi došlo, že na půdě FF je člověk už zvyklý na ledacos, že ano.

6)  Twilly (03.11.2011 13:12)

Kačenko, díky moc, opravdu jsem si to užila ... Jak už jsem řekla, ostala jsem překvapená z té tvé "zelené" a "bílé" , kterou jsem považovala za zelenou - mmch, až pozdějc jsem si uvědomila, že v originále už vlastně vejšku nestihli (a přitom mi to přišlo tak moc přirozené - no vidíš, už mi z toho celkem hrabe , ale zase na svou obranu, opravdu jsi vystihla správnou Steph)... a taky Jacob. Dalas mu družku podobnou Belle, když už tady chyběla Ness a taky jsi mu dala půvab dospělosti a zralosti. Jo, líbííííííííí

5)  Janeba (01.10.2011 09:00)

Kačenko , promiň, ale Jed je prostě všude!!! Prýští si a cáká, jak se mu zlíbí a ty tvoje mozkomyši jsou jak noshledi pokorně vykonávající páničkovu vůli!!!! Jinak bych si ráda připsala k dobru spíše Tvoje ZROZENÍ!!!!

4)  Cathlin (30.09.2011 23:39)

Janebko, DUHA, ano duha, přímá souvislost s Jedem a prvopočátek duhy coby symbolu mentální síly vůbec... Přesně tak. Nic ti neujde, viď? Jsi prostě úžasná.
Jen podotýkám: i Venomova mentální síla měla duhovou podobu. Jako všechny upíří mentální síly v mém podání.... A to je přesně to, co Edwarda děsí víc než cokoli.
Ale jsme u Svítání a bavíme se o Jedu...
Navíc kdybys věděla, jakou mám náladu, vybírám celý večer hudbu k 48 Jedu a mám dojem, že jsem splynula se všemi těmi houslemi, violoncely a klavíry.... A s tou náladou, která jde zase až do morku kostí.
Takže ti mohu jen moc moc poděkovat za to, jak mě vidíš. Jednou budeš moje smrt, přísahám.

3)  Janeba (30.09.2011 23:00)

To si nemohu odpustit!!! ..... „Já to věděla!“ radovala se Alice. „Moje vize jsou taky tak nějak duhové. Od začátku jsem věděla, že budeš mít nadání...... Kačenko , D.U.H.A, chápeš??! Sice nejsem v Jedu tak daleko, ale stále a stejně ti neochvějně věřím!!!! Tedy doufám!!!! Jinak jsem si tento návrat ke kořenům opravdu moc vychutnala a mohu ti s čistým svědomím sdělit, že opravdu zraješ jako víno!!! Děkuji!!!
Děkuji!!!

2)  Cathlin (12.09.2011 22:41)

AMO: Ty nikdy nezklameš!
A tvůj komentář, to tedy byla jízda, nejspíš jsem ho četla s otevřenou pusou, aby mi nic neuniklo! To jinak nešlo! Co věta to jiný význam!
Už třeba jen ta Bella na koni, tyhlety tvoje dvojsmysly, bože! Málem jsem nadskočila, když mi to bliklo a to přesto, že jsem si sem odskočila od psaní Jedu a od Belliných vzpomínek, které jsou tomuto více než blízké... Ehm.
A jestli jsi veselá, to je jen dobře, veselou tě beru!
Nejhorší je, že já Rozbřesk četla jen jednou a tak mi to všechno splývá s mým Svítáním, že pomalu ani nevím, co je co! A tak si srovnání s gumou ani nepamatuji - a ano, duha v Jedu, která značí součást všech nadpřirozených mentálních schopností upírů, má svůj prapůvod právě tady, v téhle kapitole. Ale
Trénovat s Emmem... hm, tak teď budu nejspíš dlouho uvažovat, co jsi tím tak mohla myslet, zvláště když uvážím ty blažené smajlíky, co následují...
Jsem ráda, že jsi si ve Svítání našla něco, co se ti líbilo!
A ano, Svítání jsem publikovala právě proto, abych mohla zveřejnit Edward Books, které za to podle mě stojí. Svítání byla spíš taková hra na kdyby, ale Edward Books jsou už trochu o něčem jiném. Ale vzhledem k tomu, že jejich poslední část vychází ze Svítání, Svítání muselo na světlo FF.

1)  AMO (12.09.2011 21:29)

Bella na koni a já si to představila... také mám ráda koně
Já se omlouvám, ale dneska jsem nějaká veselá - to ty léky!!!
Zlatíčko, já jsem se u téhle kapitolky velice bavila. Představila jsem si Bellu, jako opravdové batole dělající pokroky. Eé, paci paci, bum... jé bublina
Omlouvám se...
Ale duhová bublina mi připomněla Jed, spojení s duhou. A je po smíchu.
Líbí se mi víc srovnání jejího štítu s duhovou bublinou než s gumou, jak to bylo v origoši. Tohle je takové lepší pro představu - nafouknout a schovat ostatní, vyfouknout a vpustit Edwarda. No jo, musím si tam někam toho kluka natáhnout
I když trénovat s Emmem, bóže růžo
A zazvonil zvonec a kouzelného příběhu je konec...

Tak nějak bych si to uměla představit i bez dcerky. Tahle Bells byla lepší. Ne taková puťka a ne paní dokonalá.
Už se těším na Edwardův příběh... přidáš ho??? Ten znám, ale mám ho ráda.
Díky kotě a brzy... pa!

1