Sekce

Galerie

/gallery/svedomi.jpg

Každý může občas selhat, každý může podlehnout své touze a zapomnenout, kým je a proč.

Každý může šlápnot vedle, ale s následky svého činu se pak musí vyrovnat sám.

Uklouznout trvá jen zlomek vteřiny, odpustit si věčnost.

Lidská krev tak krásně a lákavě voní! Co kdyby jejímu vábení neodolala Esmé?

Stála jsem na útesu a dívala se do dáli. Tahle situace byla tak stejná jako tenkrát a zároveň nemohla být odlišnější. Stejně jako tehdy jsem stála nebezpečně blízko u okraje a stejně jako tehdy předtím vyhasl lidský život.

Tenkrát před léty jsem na podobný útes přišla po smrti mého milovaného maličkého synka, jehož skon byl sice předčasný, ale nikým nezavině. Dnes jsem tu byla, protože mnou rukou zemřel člověk. Vzala jsem mu život, to nejcennější, co může lidská bytost mít.

Sledovala jsem ztemně nebe a doufala, že její duše našla zasloužený klid a mír. Byla tak mladá a nevinná… A ze mě se stala zrůda. Krvežíznivá stvůra bez milosti beroucí život jiné bytosti. Neměla bych vůbec existovat. Co bych dala za smrt a zapomně!

Obloha získala zcela černou barvu a strhl se prudký déšť. Kapky vody se spojovaly do proudů a ty dopadaly na ledové tělo. Zaklonila jsem hlavu. Déšť mi teď stékal po tvářích a nahrazoval mi slzy. Sama jsem plakat nemohla, zrůdy slzy nemají. Zvedl se silný vítr a vál mi do zad. promáčené šaty kolem mě vlály a mrskaly mě do lýtek. Vlasy se mi zcuchaly a zakryly mi oči. karmínově zbarvené oči. Neměla jsem sílu odhrnout si vlasy z tváře. Byla jsem ráda, že mám skrytý obličej. Nejraději bych svou tvář už nikdy po celou věčnost neviděla. Po celou věčnost…

Tak moc jsem litovala svého činu, svého neomluvitelného selhání. Litovala jsem ne kvůli sobě, si žádnou lítost nezasloužila, ale kvůli mladé nevinné dívce, její rodině, přátelům, možnému snoubenci… a litovala jsem, protože jsem velmi zklamala nejlaskavější, nejstarostlivější a nejlepší bytost na světě. Svým jednáním jsem zradila Carlisleovu důvěru. Už jsem si dál nezasloužila jeho lásku, nezasloužila jsem si setrvávat v jeho společnosti.

Kdyby jen dnes nepřišla do našeho bytu. ž by šla z nemocnice rovnou domů. Proč musela být tak přátelská a milá? Jistě, kdyby donesla květiny manželce jakéhokoliv jiného lékaře a píchla se o trn růže, nic by se nestalo. Jenže ona je donesla zrovna mně. Carlisle ji ošetřoval, když byla nemocná, a někdo si z v nemocnici dělal legraci, že kvůli pan doktor zanedbává manželku. Tak mi po propuště koupila pugét růží.

Snažila jsem se zapomenout na květinovou vůni její krve. Na její sladkou chuť a na uspokojení, které s prvními doušky lahodné tekutiny, zaplavilo tělo. Snažila jsem se také zapomenout na změnu jejího výrazu z přátelského a omluvného na šokovaný. Chtěla jsem si z paměti vymazat její vystrašené oči a výkřik plný bolesti a nevíry, když zuby prokously její hebkou kůži na krku. Přála jsem si stále před sebou nevidět její mrtvé bezkrevné tělo, schoulené v křesle. Byla tak krásná a křehká. A ji bez rozmyslu zabila. Poprvé jsem nezvítězila nad netvorem ve svém nitru. Nebyla to její vina, vše jsem mohla vyčítat jen sama sobě.

Udělala jsem krok na kraj útesu a podívala se dolů. Pode mnou v hloubce více než padesáti metrů ležely kameny, některé jistě ostré. Toužila jsem skočit a ukončit tak svou bídnou existenci, ale kdybych skočila, kameny by utrpěly více než . tělo bylo pevnější než jakákoliv skála, sama jsem byla kamenem. Kdybych bez pohnutí stála stovky let mož bych se proměnila v sochu. Mož by pak i mrtvé srdce zkamenělo a přestalo bolet.

Nechtěla jsem se vracet domů. Nemohla jsem se vrátit tam, kde jsem prohrála boj se svou podstatou. Nesměla jsem se vrátit na místo, které se stalo svědkem největší hanby. Nedokázala bych jít domů a čelit Carlislově dobrotě a dokonalosti. Nepřipustila bych, aby se mnou zůstal jen z lítosti, nebo aby mě s pohrdáním opustil. To bych nesnesla. Odsoudila jsem sama sebe k věčnému zatracení a osamě.

,,Esmé, lásko, donesl ke mně vítr šepot mého anděla. Našel mě. Znal mě tak dobře, že uhodl, kam se vydám. Nedokázala jsem zůstat na místě. Rozběhla jsem se k němu a padla mu do náručí. Objal mě a políbil do vlasů. Rozvzlykala jsem se. Vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí, do mých rubínových očí. Nedíval se na mě s odporem nebo nenávistí, z jeho zlatých očí jsem četla jen odpuště, pochopení a nekonečnou lásku.

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  Julka (16.07.2014 20:53)

Kate

9)  Kate (16.11.2013 21:44)

Já tuhle dvojici miluju, takže jsem si tvoji povídku užila. Děkuju ti za ni, je úžasná.

8)  kajka (06.03.2012 11:52)

Krásně napsaná pocitovka.
Chudinka Esme. Ty výčitky jí asi hned tak neopustí, když má vedle sebe pana Dokonalého. Někdy si přeju, aby i on měl nějaký ten vroubek.
Děkuju

MisaBells

7)  MisaBells (16.02.2011 21:39)

Brr, mám husinu, osobo. To jsem pro začátek nezvolila nejlíp. Taková srdcovka, ty bláho! Líbilo se mi to. Hodně moc! Sice jsem začala pozdě, ale neboj, neboj, výčitky mě za to teď silně užírají. Super povídka.

Evelyn

6)  Evelyn (11.02.2011 15:30)

Bos, děkuji Pochvala jedné z prvotin vždycky zahřeje u srdíčka

Bosorka

5)  Bosorka (11.02.2011 15:18)

Pamatuji si, jak jsem tuhle povídku kdysi četla, ale....PLACHÁ ;)
Vedle dokonalého C bych si připadala menší a ještě menší až bych se stala trpaslíkem. Esme bojuje na dvou frontách - pocit viny ze "svačnky" a to, že zklamala skvělého Carlise. CHů´dátko nebohý :'-(

4)  dada (12.09.2010 10:39)

krásné :-)

eMuska

3)  eMuska (30.08.2010 14:39)

To bolo krásne, nečakala som, že by sa Esmé rátila na útes. Mala si to nádherne popísané...

Noth

2)  Noth (23.06.2010 16:39)

Čtvrtý:

Jsem to ale nevděčnice!
Před očima mi zcela živě vyvstává obraz jako vyšitý ze starobylého Řecka.
Připadám si, jako bych se snad, po vzoru Bakchově, vyvalovala na pohodlném lehátku a prsty jedné ruky lenivě bloudila nad mísami plnými tyho najsladšího ovoce.
Pomalu bych jí rozvířila miniaturní částečky prachu, jež by se hravě třepotaly v pásu sluněčního světla, a stále nevěděla, co si vybrat...
Mám ochutnat exotické mango, papáju, meloun, či se přiklonit ke klasickému jablku, jahodě, či pomeranči?
Nebo snad podlehnout svodům hroznového vína?

Leží tu před námi něpřeberné množství povídek.
V rámci "Ambřina týdne" mám tendenci tíhnout spíšek k jednorázovým povídkám, abych tak stihla od co největšího počtu autorů ochutnat alespoň kousek z jejich kulinářských zázraků a snad je i trochu potěšit výměnou za to, co tu, nejen mně, nabízí.

Teď již k Tvé povídce.
V seznamu jednorázových povídek jsem sjela až na samý konec do dob, kdy se tento web teprve rozjížděl.
Je škoda, že to nepodnikne více čtenářů, kteří namísto toho stále jen čekají na nové a nové povídky, protože kdyby tak učinili, vsadím se, že by se tato povídka dočkala mnohem většího ohlasu.
Tento námět není žádnou novinkou, v mnoha povídkách se Edward vrací k hrůzným činům, které kdysi, v opojení krví, spáchal.
Jenže to byl "náš Edward".
Jeho sebemrskačská povaha je v našich kruzích veřejným tajemstvím, a možná právě proto si pak neuvědomujeme pravou povahu a hrůznost věci.
Tím, že jsi nechala tzv. "uklouznout" Esme, jsi příběh přesměrovala do jiné roviny.
Navíc bolest, kterou popisuje, umocňuješ přirovnáním k bolesti ze ztráty dítěte.
Musím se přiznat, že Esme lituji.
I přes zdánlivě pozitivní konec, kdy skončila v Carlislově náručí, mi myslí proběhne pomyslná apoziopeze.
Za těmi třemi tečkami vidím nejasnou budoucnost.
Jakkoli idylicky je v sáze líčen vztah Esme a Carlislea, nevěřím, že jejich soužití nikdy nezastínil mrak.
A i kdyby to snad bylo právě tak, v případě návaznosti na události popsané v Tvé povídce by právě Carlislovo odpuštění mohlo být onou překážkou.
Kdykoliv mu Esme pohlédne do očí, uzří jen permanentní tekutý karamel, nepočítáme-li jisté situace, kdy jim oči svévolně tmavnou.
Nedivila bych se jí, kdyby si připadala podřadně, a dokonce se tak v jeho očích viděla.
A kdyby jí snad po celé hodiny opakoval slova útěchy, nebylo by to o to horší?
Tím, že o problému nemluvíte, popřípadě se spokojíte jen s pouhým:
"Nebyla to tvá vina, to se stává," tím sám od sebe nezmizí.
Nevím, co by udělala Tvá Esme, ale já bych křičela.
Musela bych celou věčnost žít s tím, že jsem někomu vzala život.
Navíc po boku perfektního muže, který nikdy neselhal a neustále mne přesvědčuje o tom, že za to vlastně nemohu.
Nebylo by právě tohle jeho selháním?
Nevím, co by dělala Esme, ale já bych křičela.
Křičela bych a někde hluboko uvnitř bych toužila po tom, aby on křičel na mě.
Aby mi to všechno vyčetl.
Aby mne nechal nést odpovědnost za mé činy.
A aby tu potom všem křiku, uvolňující symfonii tříštícího se porcelánu a plejádě němých vzlyků, aby tu byl pro mne...

Myslím, že by to bylo pěkné téma na pokračování.
Tato povídka se mi líbila a určitě by si jej zasloužila, ovšem do ničeho Tě nenutím...

1)  Sfinga (26.04.2010 10:21)

Moc a moc krásné, sedím a brečím a brečím a brečím.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek