Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/svatební%20koláčky.jpg

Den D nastal a Bella je nucena splnit slib a to pomoc při pečení svatebních koláčků Jessici Stanleyové. Pro Bellu znamená tento den něco děsivého. Seznamování s cizími lidmi nepatří mezi její největší záliby a tady jich bude hned několik. A co teprve, když se objeví neodolatelný Edward, který Belle pořádně zamotá hlavu? Může se z obyčejného pečení vyklubat láska na první pohled?

Poznámka autora: Vím, že v USA se zvyk pečení svatebních koláčků nejspíš nedodržuje, ale na jednom takovém jsem v sobotu byla a tak to tady máte.:-)

Svatební koláčky

Znechuceně jsem zamáčkla budík a přála si, aby ještě nebylo sedm nebo možná aby bylo tak pět odpoledne a já už to všechno měla za sebou. Nejraději bych se otočila na druhý bok a znovu upadla do blaženého spánku, který mě ušetřil veškerého přemýšlení o tom, co mě čeká a nemine, jenže to bohužel nebylo možné.

S nešťastným zafuněním jsem vstala a šla navštívit koupelnu. Umýt obličej, vyčistit zuby. Nějak jsem nepředpokládala, že si mě tam někdo všimne, takže jsem neztrácela čas s nějakými zkrášlovacími procedurami a prostě si jen učesala vlasy. Džíny a tričko budou bohatě stačit, stejně se zaručeně umažu, tak proč se strojit. Nezdržovala jsem se snídaní, pouze jsem se napila sklenice vody. Bylo mi tak nějak všelijak, takže jsem radši nepokoušela svůj žaludek.

Někdo by mohl říct, že zbytečně přeháním, ale já jsem prostě taková. Nemám ráda společnost a bytostně nesnáším společnost cizích lidí. A přesně to mě čekalo.

Jessica Stanleyová se brzy stane paní Wesleyovou, vlastně už za necelý měsíc. Od doby, co jsme opustily základku, jsem ji neviděla. Jessica se odstěhovala s otcem někam do Kalifornie a díky tomu jsme úplně ztratily kontakt. Byla jsem opravdu překvapená, když mě jednoho dne Jessičina maminka odchytila na ulici a předávala mi pozvánku na svatbu, kterou doprovodila žádostí o pomoc s pečením svatebních koláčků. Prý přijde ještě pár Jessičiných kamarádek. Dáme si vínko, pobavíme se. Moc bych jí tím pomohla. Každá ruka se hodí. A tak jsem souhlasila. Až pozdě jsem si uvědomila tu ohromnou chybu. Pokaždé, když jsem paní Stanleyovou potkala, bylo mi připomínáno, k čemu jsem se to vlastně zavázala. Vždycky jsem jí to odkývala a šla dál. Bylo mi jasné, že se z toho nevyvlíknu, ale bandu holek snad přežiju. Bude to rychlé a bezbolestné.

Tak jsem uvažovala do doby, než se kolem domu Stanleyových nezačala sjíždět auta a kupit davy lidí. Dobře, davy jich zrovna nebyli, ale dost jo. Jak jsem posléze zjistila, přijela Jessica se svým snoubencem, kamarádkami a všechny ty kamarádky si s sebou vzali svého přítele. V tu chvíli se mi udělalo špatně a začala jsem vymýšlet, jak se vymluvit, abych tam nemusela. Vždyť je jich tolik, jak by jim mohly pomoct moje nešikovné prsty? Nijak, to jsem si myslela já, ovšem paní Stanleyová byla jiného názoru. Musím tam být stůj co stůj. A tak jsem se chystala do domu plného cizích lidí, kde budu znát paní Stanleyovou a Jessicu, kterou jsem neviděla několik let.

Moje noční můra se stala skutečností. Neuměla jsem jednat s cizími lidmi. Představa, jak tam nakráčím, všichni na mě budou koukat, budou se bavit, smát se a povídat si a já na ně budu koukat, mlčet, poslouchat je a hlavně se modlit, aby už byl konec, mě děsila víc než střet s baseballovým míčkem, a že jsem byla na sport úplný antitalent a vždycky se mu vyhýbala velkým obloukem.

„Tak já jdu, tati,“ křikla jsem do útrob domu, kde se schovával táta.
„Užij si to,“ popřál mi bezelstně. Neměla jsem odvahu svěřit se mu se svými obavami, určitě by se mi smál. Každý by se mi smál, kdyby to slyšel.
„Hmm,“ odpověděla jsem a s bundou v ruce za sebou zabouchla.

Stanleyovi bydleli ve vedlejší ulici. Svižnou chůzí bych tam byla za pět minut, ovšem to nebyl dnešní případ. Vlekla jsem se, co noha nohu mine a nějak doufala, že třeba začnou padat trakaře a já se budu muset vrátit do bezpečí našeho obydlí. Třeba pak přijde déšť a kroupy, bude zákaz vycházení a já pak budu muset zavolat s velkým smutkem a politováním v hlase paní Stanleyové a omluvit se jí za svou nepřítomnost.

Nestalo se. Ani jeden z mých úžasných scénářů nevyšel a já po čtvrt hodině došla před velký dům obložený tmavým dřevem. Zelené okenice to celé zútulňovaly a dělaly domovem. Jak ráda bych byla ve svém domově.

Kolik, že tam bude těch lidí? Osm, deset nebo snad víc? Ne, nebudu na to myslet a prostě zazvoním. Ať už to mám za sebou.

Stiskla jsem zvonek a se zpocenými dlaněmi čekala, až se dveře otevřou. Netrvalo to dlouho a mezi veřejemi se objevila hlava paní Stanleyové.

„Ahoj, Bello, už na tebe čekáme.“ Znělo to poněkud vyčítavě. Jako bych snad šla nějak extra pozdě.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a víc to nerozváděla.
„Tak pojď dál, ať můžeme začít.“ Ustoupila a já udělala krok do jámy lvové.

Bundu jsem si pověsila na věšák a proklínala paní Stanleyovou, která na mě ani nepočkala a šla rovnou do kuchyně. To tam mám jako přijít sama, jo? Čím dál tím líp. Ale přece nemůžu zůstat celý den schovaná na chodbě.

Nadechla jsem se a šla do dveří, za kterými zmizela. Ocitla jsem se v kuchyni, která byla propojená s obývákem. Všude byly nějaké stoly, ingredience a hlavně… hlavně lidi. Proč já, proč?!

„Bello,“ vykřikla tmavovlasá dívka sedící na opěradle křesla, ve kterém se rozvaloval docela hezký blonďák. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala Jessicu. Za těch několik let se hodně změnila. S holčičky s dětskými rysy se stala mladá žena. Vlasy jí spadaly po lopatky, obličeji srdcovitého tvaru dominovaly šedé oči mandlového tvaru. Byla štíhlá, o trochu vyšší než já. No a oblečená byla taky líp než já. Měla sice džíny, ale ty doplnila barevným topem, který jí seděl k očím. Ach jo.

„Jessico,“ vydechla jsem, ale to už mě svírala v náruči.
„Jsem tak ráda, že tě vidím. Je dobře, že jsi přišla,“ povídala. „Lidi, tohle je Bella, chodily jsme spolu do školy, když jsem tu ještě bydlela,“ představila mě. Úplně jsem cítila, jak se do mě zabodávají pohledy kolemsedících. Tohle je fakt za trest. „Bello, tohle je Austin, můj budoucí manžel,“ zaculila se na toho blonďáka. „Támhle je Quinn a Troy, Mac s Patrickem, Liv a Steve a Branda s Dannym.“ Nevěděla jsem, co mám udělat, tak jsem jim jen strnule mávla a zahuhlala něco, co připomínalo ahoj. Je jich tu tolik, já jsem vážně nadbytečná. A taky jako jediná bez partnera, pokud teda nepočítám Jessičinu matku.

„Tak mládeži, začneme, abychom to stihli ještě dneska,“ zavelela paní Stanleyová. Holky se začaly pomalu zvedat a trousit se k pracovním plochám, zatímco kluci se pohodlněji usadili v obývací části. Takže je vidět, kdo je tu na práci.

Netušila jsem, co dělat, nikdy jsem nic takového nepekla. Postávala jsem tam jako páté kolo u vozu a nevěděla jsem, kam se postavit.

„Těsto už mám hotové, takže vám to jen rozválím, rádýlkem nadělám čtverečky, Quinn vám bude stříkat náplň a vy ostatní balit,“ vydávala rozkazy. „Jessica jako nevěsta motat nemůže, takže nám je pak hotové obalí v cukru.“ Proč by Jessica balit nemohla, jsem nevěděla, ale nahlas jsem se neodvážila zeptat.

Asi jsem tam stála jako tvrdý y, protože mě vyzvala: „Bello, pojď sem k Mac, budeš balit.“ Mac byla exotická kráska, za kterou se zaručeně každý otočí. Měla kakaovou pleť, husté černé vlasy spletené do ohonu, který jí padal přes rameno, žluté tričko, které si oblékla, jen zvýrazňovalo její pokožku a možná ji dělalo ještě krásnější. Tahle holka musí mít spolu nepřítelkyň, pomyslela jsem si a nesměle se na ni usmála.

Vyfasovaly jsme tvarohovou náplň. Moje nejoblíbenější. Sledovala jsem, jak Quinn vymačkává z pytlíku s odstřihnutým rohem hromádečku náplně. Šlo jí to pěkně od ruky. Holky se hned vrhly vedle ní a pustily se do práce. Pokoušela jsem se udělat hezky vypadající šátečky. Jasně se zde projevil můj hodně špatný smysl pro estetiku, protože z toho nakonec vznikly podivné kuličky, které koláček ani vzdáleně nepřipomínaly. Cítila jsem se trapně.

„To je dobrý,“ řekla najednou Mac. „Stejně se to pak obalí v cukru a nikdo nebude koukat na to, jak to vypadá. Hlavně, že to bude dobrý,“ zasmála se. Vlastně měla pravdu.

Kluci začali probírat baseball, což nebylo nic pro mě, a vůbec si nás nevšímali. Krátce po zasunutí prvního plechu do trouby se rozdělala první lahev vína. To, že bylo teprve osm, nikoho nezajímalo. S díky jsem odmítla a dál pracovala, což se o ostatních říct nedalo. Vypadalo to tak, že mají času dost. Oni možná, já ne.

Mezi řečí došlo i na přípravy svatby, což evidentně bylo Jessičino oblíbené téma, jelikož se okamžitě chytla a vykládala, jakým problémům museli čelit, jak to původně chtěli a jak to nakonec bude, ale prý je celkem spokojená a až na pár detailů je všechno připraveno.

„Příští týden mě čeká zkouška šatů,“ povídala Quinn a s vyplazeným jazykem stříkala náplň. Jak jsem pochopila, holky byly Jessičiny družičky, tudíž byly do příprav svatby zasvěcené.
„Já jdu už v pondělí,“ vložila se do toho Mac. „Měla by být už poslední. Jen malé dodělávky a je to. Minule jsme zjistily, že jsou mi malé přes prsa, takže to švadlena musela celé předělat. Doufám, že to bude v pohodě. Nerada bych vypadala jak idiot.“
„Tobě sluší všechno,“ mávla nad tím rukou Jessica a sledovala naši práci.
„Jo, Jess má pravdu,“ přitakala Branda.
„To by měl slyšet Austin, občas to nechápe,“ zasmála se Jessica. Její snoubenec otočil hlavu a hned se zajímal, co se děje. Holky se rozřehtaly a zavrtěly hlavami, to by stejně nepochopil. Trochu mi cukaly koutky, ale ovládla jsem se.
„Nemáš fotky ze zkoušky?“ ptala se Branda Mac.
„Jednu v mobilu, ale kvalita je na houby, na živo o bude lepší. Takže, dámy, výsledek až za tři týdny,“ zazubila se.

Jak pro koho, nepůjdu tam, takže šaty neuvidím. Nevím, co bych dělala na prakticky cizí svatbě, kde nebudu znát ani nohu. Otřásla jsem se.

„Je ti zima?“ zeptal se mě zrzek Steve. Ovládej se, Bello, přikázala jsem si.
„Ne, dobrý.“
„Kdyby jo, tak řekni, zavřem okno.“ Přikývla jsem, jakože jo, ale stejně bych si o to neřekla, to raději zmrznout. Bože, chovám se jak blázen. Vždyť jsou to jen lidi, žádné nestvůry.

Před desátou se ozval zvonek. Tak nějak jsem naivně doufala, že budeme tou dobou finišovat, ale my nebyly ani v půlce. Těsta neubývalo a plných plechů nepřibývalo. Proč vůbec někdo peče tolik koláčků doma, copak neexistuje milion cukráren, které by to udělaly na zakázku?

Paní Stanleyová odběhla zjistit, kdo je neočekávaný návštěvník a já si rukou od mouky utírala tvář. Ukázalo se, že dotyčný byl neočekávaný jen mnou, protože když vešel do dveří, strhl se nadšený halas, všichni všeho nechali a běželi ho přivítat.

„Tak jsem vás přišel zachránit,“ zaslechla jsem hlas, který mi způsobil husí kůži. Kluka, který to řekl, jsem přes hromady vítacích neviděla a tak jsem se snažila připravit na další představování.
„Jsi nejlepší,“ říkal mu někdo. „Koho by napadlo, že když se pečou koláčky, budou potřeba krabice, no řekni.“ Strhl se výbuch smíchu. Dál se o něčem dohadovali, takže jsem usoudila, že budu předstírat pracovitou holku, abych oddálila seznamování. Třeba jen dovezl zmíněné krabice a zase odjede. Omyl.

„Bello, tohle je Edward,“ dloubnul do mě Patrick. Vzhlédla jsem. Edward… páni. Měla jsem co dělat, abych udržela spodní čelist na svém místě.
„Edward,“ natáhl ke mně ruku naprosto nádherný kluk. Potkat ho někde na ulici, myslela bych si, že je to filmová hvězda. Copak tahle někdo vypadá v běžném světě. Vysoký, ramenatý tak akorát, s rozcuchanými vlasy a očima snad jantarové barvy, nikdy jsem nic podobného neviděla.
„Já… hmm… Bella,“ dostala jsem ze sebe a bylo mi jasné, že líp jsem se uvést nemohla. Potřásli jsme si rukama. Při doteku jeho dlaně jsem málem ucukla. Měl ruku jako led a to mi nepřišlo, že by bylo venku tak chladno. Držel mou dlaň ve své o chvíli déle, než bylo vhodné. Pustil mě a nečekaně natáhl paži k mému obličeji. Tentokrát jsem opravdu ucukla, co to jako dělá?

„Promiň, já jen, že tam máš mouku,“ vysvětlil s úsměvem a ruku stáhl. Zrudla jsem až po kořínky vlasů a několikrát po tváři přejela rukou. Já vážně vím, jak na to!
„Jo, aha.“ Rychle jsem se otočila a šla radši balit další koláčky. V zádech jsem cítila zvědavý pohled, ale zatnula jsem zuby a neotočila se. Tohle byl takový trapas.

Edward se přidal ke klukům a holky opět nastoupily na galeje. Nevím, čím by to mohlo být, ale najednou mi všechno padalo z rukou. Téměř každý koláček skončil zpět na vále a to jsem mohla být ráda, že jsem nad něj nakloněná, protože na zemi by to bylo horší.

Paní Stanleyová vyndala hotový plech a dala do trouby další. Napadlo mě, kolik toho asi budeme péct, tohle už by stačilo, ne? Hmm, radši nic.

Měla jsem takové nutkání se otočit. Podívat se, jestli se mi Edward nezdál. Třeba jsem si ve své popletené hlavě jen vysnila jeho nádherný obličej a ve skutečnosti je to kluk s tváří plnou uhrů a mastnými vlasy. Možné je všechno. Přece nemůže existovat někdo tak dokonalý. Bylo to dilema, ale nakonec jsem nevydržela a mírně pootočila hlavu. Nechala jsem si vlasy spadnout přes rameno a skrz ně hledala mezi kluky toho správného. Našla jsem to hned. Díval se na mě. Jako by věděl, že ho špehuju. Přistiženě jsem ucukla. Sakra.

Marně jsem rukama hledala na válu další těsto. Bylo hotovo a pro nedostatek plechů jsme si mohly dopřát krátkou pauzu. Holky se chopily sklenek, aby je vyprázdnily a mohly si je nechat znovu naplnit. Maličko jsem si lokla červeného a nechala víno rozlít po jazyku. Nebylo špatné. Víno jsem pila spíš bílé, červené mi přišlo těžké. Navíc jsem ho vždycky pila spíš večer při nějaké příležitosti a ne v sobotu dopoledne. Zase jsem skleničku odložila a přemýšlela coby. Holky štěbetaly o nějakém fitcentru. Do konverzace jsem neměla čím přispět, tak jsem šla za paní Stanleyovou, jestli nechce pomoct s obalováním v cukru. Odmítla mě s tím, že to Jess zvládne a já si mám jít na chvíli sednout. Ta ženská mi vůbec nepomáhá!

„To je teda pracovní morálka,“ zvolal Troy, když zjistil, že se popíjí a povídá. „Místo abyste mlely pusami, měly byste mlít rukama. Pak si to přijdu zkontrolovat,“ rozumoval.
„A co kdybyste šli chvíli pracovat vy?“ navrhla Liv. „Jste tu, tak přece nebudete jen sedět.“
„Zlato, my nejsme tak šikovní jako vy. Ještě bychom vám to pokazili,“ zamítl to Steve.
„Ženich tohle určitě nesmí, když nemůže nevěsta,“ vymlouval se Austin.
„Je to tak, tohle je ryze ženská práce,“ přisadil si Danny a ostatní moudře kývaly hlavami.

Holky pronesly něco ve stylu, že tohle je naprosto normální. Hnout prstem chlapa ani nenapadne. Paní Stanleyová pozorovala rozpravu s porozuměním v očích a já mlčela, ale všimla jsem si, že Edward neřekl ani slovo. Ten kluk podivně přitahoval mou pozornost. Musela jsem se na něj neustále dívat a studovat jak se tváří…

„Já bych vám klidně pomohl,“ řekl najednou s pohledem upřeným do mých očí. Zamrkala jsem, jako bych se probudila z mikrospánku a podívala se jinam.
„Myslím, Edwarde, že kluci mají pravdu. Vy radši seďte a my se postaráme o to důležité,“ odmítla ho Jessica. Škoda, napadlo mě.
„Jak myslíš.“ Skousla jsem si spodní ret a zase po něm zašilhala, jsem nepoučitelná.
„Děvčata, máte tu další,“ zavolala na nás paní Stanleyová.

„Je to fešák, že?“ přitočila se ke mně Liv. Krátké červené vlasy jí zářily kolem hlavy jako svatozář a zelené oči mě se zájmem pozorovaly.
„Kdo?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Edward přece. Vidím, jak po něm koukáš. Je to fakt kus. Nebýt zadaná… Ale s Edwardem to bude asi těžké, za celou dobu, co ho znám, jsem ho nikdy s žádnou holkou neviděla.“
„Ne?“ vypadlo ze mě překvapeně. Edward byl rozhodně typem kluka, co by mohl mít na každým prstu deset holek.
„Ne,“ potvrdila. „To ale nic neznamená, takže směle do toho.“
Osmělila jsem se na další otázku. Edward byl prostě zajímavé téma. „Odkud ho znáte?“ Hlas jsem se snažila co nejvíc ztišit, aby mě nemohl slyšet nikdo kolem nás a hlavně Edward sám.
„Chodili jsme s ním na univerzitu. Přišel k nám až ve třeťáku, ale skvěle zapadl. Je fajn. Milej, hodnej, řekla bych, že sen každý holky.“
„Hmmm.“ Zamyšleně jsem sledovala čtverečky těsta na vále. To všechno kolem Edwarda mi nešlo dohromady, vůbec to nedávalo smysl. Ale nebyl to můj problém.

„Přidej toho rumu,“ ječel Austin na Jessicu, když pokapávala právě upečené koláčky.
„A nemám na to náhodou vylít rovnou celou flašku?“
„Jo, to by bylo nejlepší, miláčku.“ Austin se zvedl ze svého křesla a šel k Jessice. Než jí uzmul lahev z ruky, políbil ji a pak si přihnul.
„Nech to,“ okřikla ho snoubenka. „To není pro tebe.“ Tahala mu rum z rukou.
„Ta ti ani nic nedopřeje. To tě v tom manželství čekaj hezký věci,“ dělali si z Austina kluci srandu.
„Musíte si to umět zorganizovat, pánové. Ženská musí vědět, kde je její místo,“ řekl a v tu chvíli mu přiletěla jedna za ucho od Jess. Kolem se strhl smích.
„U vás je to jasně daný,“ konstatoval Edward. Musela jsem se smát taky, to prostě jinak nešlo.

Splácaly jsme další plech. Byla to tak titěrná práce. Z věčného stání mě začala bolet záda. Snažila jsem se nějak protáhnout, abych vydržela ještě pár hodin, ale šlo to těžko. Najednou se vedle mých rukou objevily ještě jedny. Bílé a vyloženě mužské. Vzhlédla jsem a srdce mi poskočilo. Vedle mě stál Edward a krásně se culil.
„Nemůžu tě v tom nechat.“
„Nás,“ opravila jsem ho. Nebalila jsem koláčky sama.
„Ááá, gentlemani ještě nevymřeli,“ poznamenala Mac. Připadala jsem si hloupě. Proč šel ke mně a ne třeba k Liv? Měla jsem se aspoň trochu namalovat!

Nádech, výdech, nádech, výdech. Znovu jsem se nadechla, ale spíš proto, abych se ujistila, že to tu opravdu krásně vodní. A nebyly to koláčky vytažené z trouby. Tohle byla zvláštní vůně, nasládlá, ale neuvěřitelně příjemná. Zavřela jsem oči a znovu ji nasála. Je to snad… No jo, to je opravdu Edward! No páni. Nádech…

„Dělám to dobře?“
„Cože?“ Nechápala jsem, na co se ptá.
„Jestli to dobře motám,“ vysvětlil. Podívala jsem se na jeho silné prsty, jak se snadno poradily s kousky těsta s povidly. Bylo to dobrý, až na jeden, který se pomalu, ale jistě rozjížděl.
„Jen tenhle…“ natáhla jsem se ke koláčku ve stejnou chvíli jako on. Naše ukazováky se dotkly a já měla pocit, že mnou proběhl lehký záchvěv. Chtěla jsem ucuknout, ale Edward mi přejel prstem po zápěstí. Zamrazilo mě. Podívala jsem se mu do očí. Sledoval mě. Tohle mě zabije! „Je to skvělý,“ vydechla jsem.
„Já vím.“
„Myslím tvoje koláčky,“ řekla jsem rychle.
„Jasně, já taky,“ mrkl na mě, ale stejně jsem v tom slyšela dvojsmysl.

Pak jsme chvíli pracovali mlčky. Teda my dva. Ostatní se pořád o něčem dohadovali, smáli se a prostě ani chvíli neudrželi zavřenou pusu. Vůbec jsem nevěděla o čem je řeč, protože Edwardova přítomnost mě natolik rozptylovala, že jsem mohla vnímat jen jeho. Každé nepatrné otření, když jsme rovnali koláčky na plech. Dotek ruky na vále. Všechno to mi zrychlovalo tep a rozpalovalo tváře. Chovala jsem se jako idiot. A nejhorší bylo, že se mi vážně líbil a já nedokázala udělat nic, čím bych to dala najevo. Klopila jsem oči a nadávala si. To jsem celá já.

„Děti, už jen jeden těch malých a pak uděláme rohové pro svobodné dámy a pány,“ oznámila nám paní Stanleyová. Rohové? Není jich snad už několik?
„Rohové? Tohle není rohový?“ zeptal se Edward a ukázal na koláček v rohu plechu.
„No… já myslím, že jo,“ pokrčila jsem rameny.
„Asi jsem si měl přečíst něco o svatebních tradicích. Chápeš třeba, proč na to těsto nesmí Jessica ani sáhnout?“ rozvíjel debatu.
„Přemýšlela jsem nad tím, ale bez výsledku,“ přiznala jsem.
„Je to přece její svatba, tak by se měla snažit nejvíc.“ Mluvíš mi z duše, Edwarde, odpověděla jsem mu v duchu.
„To musíš vyřešit s někým jiným, já jsem v tomhle úplně mimo.“ Sama jsem zírala, jak mu odpovídám. Ani jsem se přitom nestihla červenat.

Edward s hledáním řešení neotálel dlouho a šel rovnou ke zdroji. „Jess, prozradíš nezkušenému mládenci důvod tvé absence u válu?“ Jessica si oprášila ruce od cukru a vysvětlila nám, že nevěsta by si tak zabalila štěstí, měla by ubrečené děti a tak, ve zkratce prostě manželství na prd, to bych taky neriskla.

„Fajn, to zní rozumně a ještě mi prosím vás někdo vysvětlete záhadu s rohovýma koláčkama. Je tenhle rohový?“ Opět ukázal na toho chudáka šoupnutého v rohu.
„Není, rohové jsou větší, za chvíli ti to ukážu. Však taky jeden dostaneš,“ slibovala mu paní Stanleyová. „Rohové se dávají svobodným účastníkům svatby. Ten, kdo ho sní pod stolem, se do roka a do dne vdá,“ prorokovala.
„Tak to radši vynechám,“ ozval se Danny a vysloužil si tím přísný pohled od Brandy. Edward si jich nevšímal a pokračoval ve vyptávání.
„Pod stolem?“ Jo, to bylo vážně divné. Pod stolem jsem nikdy nic nejedla.
„To je tajemství. Vyzkoušej a uvidíš.“ Výborná odpověď.
„To jsem se toho dozvěděl,“ stěžoval si Edward a já podvědomě kývla, jakože s ním souhlasím.
„Však ty dostaneš taky Bello. Všichni tady.“ Edward se zazubil stylem jsi v tom taky a šel pomoct paní Stanleyové, která balancovala se dvěma plechy.

„No, Bello, když už mluvíme o svobodných, jak jsi na tom ty s chlapama? Skrývá se někde pan dokonalý?“ přitočila se ke mně Jessica. Taky nemohla trochu ztišit hlas, když se ptá na něco tak osobního? A co jí mám povědět? Těžko můžu přijít s tím, že jsem ve svých čtyřiadvaceti neměla žádnou známost, absolvovala pouze pár příšerných schůzek, z nichž většina neměla žádné pokračování.
„Jo, Bello, pročpak jsi sem taky někoho nepřivedla?“ přisadila si Mac.
„No… já…“ Mysli, Bello! Chtělo by to nějakou diplomatickou odpověď, kterou nevyvolá další otázky. „V tuhle chvíli…“ Cítila jsem na obličeji pohled, jenž mi svou intenzitou propaloval díky do tváře. Na malý moment jsem se podívala tím směrem. V jeho výrazu jsem četla zvědavost a jasný zájem o odpověď. „Teď zrovna nikdo není,“ řekla jsem prostě.
„Nikdo není? To se mi nezdá, taková hezká holka,“ nechal se slyšet Troy. Začervenala jsem se. Co na tohle říct?
„Hmm… není,“ zahuhlala jsem a už se o tom nehodlala bavit.
„Vsadím se, že je spousta kluků, kteří po tobě vzdychají,“ poznamenala Liv, a když jsem po ní loupla pohledem, přesně jsem věděla koho tím myslí. Hloupost. Přece se mu nemůžu líbit já.
„To asi ne.“
„Já myslím, že určitě,“ řekl Edward. Naše pohledy se střetly. Nabírala jsem tak rudou barvu, že být poblíž býk, určitě bych nepřežila. Nevydržela jsem to dlouho. Raději jsem splácala ze zbytků těsta kuličku a tu jsem pak matlala v prstech jako modelínu. Proč mě tak znervózňuje? Proč na mě tak kouká? Proč řekl něco takového? Myslel tím snad něco? Samé otázky, ale odpověď jsem najít nedokázala.

Z rohových koláčků se nakonec vyklubaly takové větrníky bez tyčky. Byly v nich všechny čtyři náplně a hned po upečení nám je paní Stanleyová strčila do rukou a hnala nás, abychom je snědli. Chtěla jsem se bránit, ale usoudila jsem, že nemám šanci. Vlastně mi to nic neudělá. Jen sním koláč, to přece ještě neznamená, že by měla fungovat pověra, no ne? Na tohle stejně nevěřím.

S protočenýma očima a koláčkem jsem si teda vlezla pod nejbližší stůl a překvapeně koukala na Edwarda, který se objevil vedle mě.

„Tak jdem na to?“ zeptal se.
„Vypadá to tak. Z tohohle se nevyvlíknem.“
„Myslíš, že to funguje? Do roka a do dne svatba?“ Prohrábl si rukou vlasy a mně se odpověď vykouřila z hlavy. „Bello?“
„Co?“ Já jsem nemožná!
„Myslíš, že se příští rok ožením?“
„Nemyslím. Je to jen pověra.“
„Fajn, hned je mi líp,“ usmál se. „Dobrou chuť,“ popřál mi a zakousl se do svého koláče. Napodobila jsem ho. Bylo to dobré. Dokonce moc dobré. Litovala jsem, že jich není víc. Všimla jsem si Edwardova zkrouceného obličeje. Nezdálo se, že by z nich byl na větvi. Žvýkal jako by měl v puse gumu.
„Nechutná?“
„Je to…“ polkl, „výborný.“ Nevěřila jsem mu to, ale pravdu jsem z něj páčit nehodlala.

Chtěla jsem vylézt ven. Sezení pod stolem s Edwardem po boku nedělalo moc dobře mému srdci. Zvedala jsem se, ale špatně jsem si to vypočítala a hlavou jsem se praštila o nohu stolu, jen to zadunělo. Chytila jsem se za postižené místo a zasténala. Před očima se mi začaly dělat mžitky.

„Ježiši, jsi v pořádku?“ Edward mi hned sundal ruku z hlavy a díval se, jestli nemám náhodou díru v lebce.
„Já… au…“ zanaříkala jsem, když mi šáhnul na hlavu.
„Budeš tam mít bouli.“
„To jsem celá já,“ zamumlala jsem a konečně otevřela oči. „To bude… dobrý,“ vydechla jsem. Edwardův obličej byl hned u mého. Jeho oči se vznášely pouhých pár centimetrů od mých. Takhle se zdály ještě zlatější, něžnější… krásnější. Pohledem jsem sklouzla níž. Na rovný nos a nádherně tvarovaná ústa. Namáhavě jsem polka. Jsou na dotek tak jemná jako se zdají na pohled?

Vyplašená ze směru svých myšlenek jsem k němu opět spěšně vzhlédla.

„Bello,“ zašeptal a nepatrně se ke mně naklonil. Naše nosy se téměř dotýkaly. Dech se mi zadrhl v plicích a srdce vyběhlo na maraton.

„Tak co vy dva, už máte dojedeno?“ objevila se na úrovni desky stolu Steveova hlava. Odskočili jsme od sebe a já se znovu praštila do hlavy, tentokrát však z druhé strany. Zavyla jsem bolestí, ale to už mě oba kluci tahali nahoru a ukládali na pohovku.

₰₰₰₰₰

Ve tři hodiny bylo po všem. Koláčky byly urovnané v papírových košíčcích se zlatým potiskem a krabicích. Kuchyň byla uklizená, tři lahve vína vypité. Byl čas se zvednout a jít. Ale přestože jsem se ráno nemohla tohoto okamžiku dočkat, váhala jsem. Chvíle pod stolem se nedala jen tak zapomenout. Po prohlídce mé hlavy už nebyl čas na další hovory, natož k návratu k tomu, co se dělo. Nechtěla jsem jen tak odejít. Ale taky jsem nevěděla, co bych mohla dělat.

„Tak já už půjdu,“ oznámila jsem.
„Moc ti děkuju za pomoc, Bello. A tady máš výslužku.“ Paní Stanleyová mi podávala pytlík od mouky plný koláčků. Po celém dni jsem byla tak přeslazená, že se mi při pohledu na něj spíš zvedal žaludek, ale byla jsem si jistá, že je táta zmákne na posezení.
„Děkuju.“
„Díky, Bello. Uvidíme se na svatbě.“
„Hmmm… no…“ To vyřídím potom s její mámou. „Mějte se tu,“ řekla jsem do davu.
„Ráda jsem tě poznala, Bello.“
„Určitě se ještě uvidíme.“
„Měj se.“
„Ahoj.“
„Čau.“

Rozloučil se se mnou téměř každý až na Edwarda, který se jen díval. Podivně se díval. Přemýšlivě. Mírně jsem se pousmála a zklamaně se otočila. Čekala jsem jiné sbohem.

S pytlíkem a bundou v ruce jsem se vydala domů. Loudala jsem se ulicemi, kopala do zatoulaných kamínků a mračila se na celý svět. Náladu jsem měla na bodu mrazu. Nejraději bych do něčeho praštila. Ach jo. Bello, Bello, přece sis nemohla myslet, že by ho zaujala taková obyčejná nezkušená holka jako ty. Protože kdyby jo, musela bys být na hlavu. Zamračila jsem se ještě víc, protože blbá určitě nejsem.

Půjdu domů. Dám tátovi koláčky. Zavřu se ve svém pokoji a budu si číst. Ideálně strávené odpoledne, no ne? Paráda.

„Bello,“ zavolal někdo. Měla jsem chuť dělat, že jsem nic neslyšela a pokračovat v cestě, ale pak jsem se přece jen otočila, abych tu pak nebyla za tu nevychovanou.

Strnula jsem v půli pohybu. Po chodníku za mnou klusal Edward. Lehký větřík mu cuchal vlasy a všimla jsem si, jak se mu při pohybu napínají svaly. Bože, to je pohled. Proč mi to děláš?!

„Zapomněla jsem něco?“ zeptala jsem se, když se přede mnou zastavil a božsky se usmál. Niky jsem neviděla, aby se kluk usmíval takovým způsobem. Jeden koutek výš.
„Zapomněla?“ Nechápavě stáhnul obočí. Myslela jsem, že tam sebou seknu. Přímo před ním.
„Běžíš za mnou,“ napověděla jsem mu.
„Aha. Nic sis nezapomněla.“ Nechápala jsem.
„Tak proč…“ Nenechal mě doříct větu. Můj rozpálený obličej chytil do dlaní a přitáhl si ho ke svému. Stála jsem na špičkách, ale vůbec to nevnímala. Jeho rty byly stejně jemné a hladké, jak se zdály na pohled. K tomu všemu byly neuvěřitelně ledové a krásně sladké. Nechala jsem se líbat a po chvíli mu začala polibky oplácet. Pomalu, polehoučku se naše rty vzájemně dotýkaly, naše dechy se mísily. Byla jsem ráda, že mě drží, protože jinak bych se na ten chodník zaručeně svalila.

„Tohle jsem chtěl udělat celý den,“ zašeptal, když se ode mě nepatrně oddálil. Já taky, odpověděla jsem mu v duchu, ale neměla odvahu to říct nahlas. Když jsem mlčela, znovu se ke mně sklonil a zaměstnal má ústa zajímavější činností než je mluvení.

 

O tři týdny později

Nenápadně jsem si otírala oči. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já jsem ten typ, co na svatbách brečí. Ale je to tak. Jsem ta ufňukaná holka ze třetí řady. Zmuchlala jsem v dlani Edwardův kapesník, který mi gentlemansky přenechal, a usmála se, je to přece svatba a ne pohřeb.

Obřad byl nádherný, romanticky pojatý, což mi k Jess přesně sedělo. Nemohla jsem si nevšimnout, jak je z ní Austin vedle, když vešla do sálu. A jak šťastně se teď k sobě tulili. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se chtěla vdávat, vlastně jsem o tom ani nikdy neuvažovala, ale najednou jsem si dokázala představit, že bych tam stála já. Jasně, udělala bych to asi trochu jinak. Míň taftu, míň růžové. Ale jo, byla bych schopná dojít k oltáři.

„Blahopřeju. Moc vám to sluší,“ řekla jsem nevěstě a ženichovi, když se na nás dostala řada ve frontě hostů.
„Díky. Vám taky,“ mrkla na mě Jess. Neubránila jsem se začervenání. To jsem prostě celá já a vypadá to, že už ani jiná nebudu.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

7)  Kate (29.10.2013 22:11)

A za rok bude svatba! Krásná povídka, Bella jako vždy a Edward... Úžasné, překrásná povídka na dobrou noc. A ta romantika...

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (28.09.2013 09:38)

Krásna,vtipná poviedka.:)
Typická Bella,hlavu si obucha o stôl...
Dobré Zuzka:),hneď je sobotné ráno ešte lepšie;)

Marvi

5)  Marvi (28.09.2012 18:41)

Krásná povídka

eMuska

4)  eMuska (05.09.2012 14:47)

v prvom rade ma nahnevalo to, že mám teraz chuť vrhnúť sa na čokoľvek sladké. v druhom som úplne unesená z toho, aká perfektná poviedka to bola! naozaj som si čítanie náramne užila, Edward aj Bella boli perfektní a ja som rozvláčnená z posledného bozku. hmmm, idem si nájsť niečo fajné. ďakujem za zážitok!

3)  hela (05.09.2012 14:03)

jéééé to bylo kouzelné

Marcelle

2)  Marcelle (05.09.2012 10:04)

1)  lelus (04.09.2012 21:43)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek