Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Trochu vážnější témata, problémy a odhalení?

Nějak mi bylo líto tuhle kapitolu rozdělit, tak snad Vás svou délkou nebude nudit.

9. Kapitola – Den sedmý

V pondělí se snad poprvé od začátku prázdnin udělalo pěkně, takže celé Forks se nejspíš rozhodlo vyrazit za sportem, turistikou či dovolenou. Bella se v obchodě nezastavila ani včera ani dnes a hlava jí z toho šla kolem. Proto ani neměla pořádně čas přemýšlet nad tím, co se stalo u Tonyho. Když si ale přece jen chvilku našla, hlava jí zase pracovala na plné obrátky a snažila se zjistit, kde je chyba. Něco jí na Tonyho chování nesedělo. Říkal přece, že ji ráno odveze do práce, místo toho našla jen prázdný dům a vzkaz v kuchyni na stole, že musel jet nutně něco zařídit ohledně investic na burze. Nějaký nečekaný propad nebo co. Vedle lístku ležely taky klíče od jeho černého miláčka. Podle pokynů na lístku se tedy najedla a vypůjčila si Volvo. Ráno se stavila doma, kde už Charlieho nezastihla. Na stole jí jenom nechal vzkaz, ve kterém připomínal, že musel odjet na ono týdenní školení. Pak už zamířila do obchodu Newtonových. Po poledni se krám na chvíli vyprázdnil a Bella si u kafe zase přemítala ráno u Cullenů. Nikdo nebyl doma… Kdy vůbec Tony vstával, že věděl, že se něco děje? Přece z postele vylezla docela brzo. Na druhé straně byla ráda, že nemusela řešit, co mu řekne na svoje večerní chování. Styděla se za to, že ho tak využila, ale v jeho náručí jí bylo příjemně a bezpečně. Měla pocit, že by ji ochránil i před koncem světa. Usnula jako mimino a celou noc spala tvrdě. Ale že jí ani nezavolal… Sakryš! Tři dny ho nevidíš, a už chceš, aby ti volal? Prober se! Okřikovala se v duchu a ušklíbla se nad svým myšlenkovým pochodem. Pěkné počasí hlásili i na zbytek týdne, což bylo ve Forks naprosto šokující. Ani pamětníci nepamatovali, že by tu bylo týden v kuse slunečno a relativní teplo! A zrovna ona schytá celý ten pěkný, slunečný týden v krámě. Ach jo, povzdechla si a začala utírat potlapkaný pult. Jen co se do toho pustila, zapípal jí mobil. Rychle pustila hadr, a div se na ty dva kroky nerozběhla.

Ahoj, jak to jde v práci? Omlouvám se, že jsem se neozval, měl jsem práce nad hlavu a nejspíš se mi to tu trochu protáhne. Tony

Nadšení z esemesky vystřídal smutek z toho, že ho nejspíš ještě pár dnů neuvidí. Tak nějak si na něj za těch pár dnů zvykla. Rychle vyťukala odpověď.

Ahoj, mám tu fofry, všichni se rozhodli využít slunečných dnů k rekreaci a nakupují jak o život. Miláček ti zatím stojí u nás, ale můžu ti ho večer hodit k vám. A kde vůbec jsi? B.

Odpověď přišla snad ještě dřív, než tu zprávu vůbec mohl dostat.

V Seattlu. „Miláčka“ hlídej dál, vyzvednu si ho u tebe, klidně ho trochu projeď. :-) A mimochodem nejhorší noc v tvém životě?

Na chvilku se zamyslela a pak vyťukala:

Ta nedělní to nebyla;-) Chvilku ještě váhala s prstem na tlačítku odeslat, pak ho ale přece jen zmáčkla a s napětím očekávala odpověď. Odpověď sice přišla zase vzápětí, ale stejně tak přišel do obchodu zákazník, kterému se Bella musela věnovat skoro půl hodiny. Jen co odešel, rychle popadla mobil a četla:

Neříkej, že si z ní něco pamatuješ, spala jsi jako dřevo. :D

„Hele!“ ohradila se nahlas, ale na tváři jí pohrával úsměv.

To ale vůbec není vtipný! Odeslala.

Promiň, zlobíš se? :-( Protočila oči v sloup.

Nezlobím, dělám si z tebe srandu:-P

Ty jedna! Počkej, až se mi dostaneš do ruky! Musím končit, ale brzo se zase ozvu.

Po zbytek dne se už jen připitoměle usmívala a některá přání zákazníků si musela nechat i dvakrát zopakovat. Večer už byla pořádně unavená, a tak zamířila rovnou do vany a do postele. Zalezla si s knížkou a po dlouhé době se pořádně začetla. Po desáté ji vytrhlo ze čtení pípání mobilu.

Můžeš mi otevřít dveře, prosím?

Chvilku nechápavě zírala na mobil, pak na dveře, na mobil pak sešla s nechápavým pohledem a mobilem v ruce dolů a za hlavními dveřmi venku viděla světlo. Došla až ke dveřím a otevřela je. Stál před nimi Tony.

Spodní čelist jí spadla někam ke kolenům.

„Co… tady děláš?“ vykoktala v šoku.

„Ani nevím, asi jsem tě chtěl vidět,“ pokrčil rameny.

„A kde ses tu vzal?“

„Mám volnou noc, tak jsem přijel…“

„Chceš říct, že si sem jel čtyři hodiny, aby si mě viděl, a ráno jedeš zase zpátky?“

„No, v podstatě jo, ale když jezdím sám, tak jezdím fakt rychle, takže mi to netrvalo tak dlouho,“ usmál se vševědoucně.

„Eh. Jasně… Chceš jít dál?“

„Rád, už mi tu začínala být zima,“ zatřásl se hraně, „Nebude to Charliemu vadit?“

„Myslím, že ne. Není doma. Tak pojď, ať mi tu nezmrzneš,“ uhnula konečně ze dveří.

„Tak povídej, co se neobešlo bez tvé přítomnosti?“ spustila na něj šeptem, jen co vešli do jejího pokoje.

„Neočekávaný pokles na burze, musel jsem se rychle rozhodnout, jestli budu čekat, nebo akcie prodám. Potřeboval jsem k tomu vidět všechny analýzy a dle všeho se to teď bude hodně hýbat a po telefonu se takové věci řeší špatně. Neodhadnu, jak dlouho mě tam ještě bude potřeba, ale snažím se vymyslet jakýsi krizový plán, podle kterého by měl broker postupovat v určitých situacích. Snad to bude stačit. Nerad bych se tím zdržoval zrovna teď.“

„Aha, dobře. Dáš si něco? Třeba čaj?“

„Ne, díky. Mám tu nevyřízené účty…“ nechal větu vyznít do ztracena a začal se pomaloučku krůček po krůčku přibližovat k Belle. Ta stejně pomalu couvala, až stála nohama opřená o postel. Tony už byl u ní, nakláněl svou hlavu stále blíž a blíž k jejímu obličeji a Bella se zakláněla, až na postel spadla. Tělem jí projela vlna vzrušení, což ji v tuto chvíli naprosto šokovalo a připoutalo k posteli tak, že nebyla schopná nejmenšího pohybu. Tony to postřehl a stále ještě velmi pomalu se nad ní skláněl. Když se jejich nosy skoro dotýkaly, a cítil její mělký dech, zapřel se o jednu ruku a druhou použil k tomu, aby Bellu začal lechtat.

Vypískla a mezi jednotlivými záchvaty smíchu ho prosila, aby toho nechal. Když toho konečně nechal, nemohla popadnout dech. Zhluboka dýchala, břicho ji bolelo a snažila se na něj usilovně mračit.

„Za co to bylo?“

„Tak ty nevíš?“ zasmál se škodolibě, „to jsem tě asi lechtal málo…“

„Ne, už ne, prosím,“ udělala na něj štěněčí oči a doufala, že to zabere. Zabralo.

„Za to, že si ze mě děláš srandu…“

„Když ty bereš všechno strašně vážně!“ rozhodila rukama.

„Nene!“ ohradil se.

„Jojo,“ zašklebila se na něj.

Přešel to bez komentáře. „Co budeš dělat zítra?“

„Budu v práci…“

„Já vím, ale potom máš nějaké plány?“

„Ne, zatím nic. Možná se sejdu s Angelou, proč?“

„Ani nevím, jen tak. A neodpověděla si mi na otázku.“

„Jakou zase?“ Začínala být zoufalá. Teď tu byla ona ta nechápavá.

„Nejhorší noc v tvém životě.“

„Jo aha. No… to je na dlouhé přemýšlení. Ale asi noc po tom, co jsem se dozvěděla, že se naši rozvádí. Nic jsem nechápala, nevěděla, proč se to děje. Myslela jsem, že je to moje chyba. Co tvoje nejtěžší noc?“

„Když mi zemřeli rodiče. Moc si z toho nepamatuju, ale dlouho jsem křičel, nemohl jsem tomu uvěřit.“ Ne, nemohl říct, že těch hrozných nocí zažil mnohem víc. Jednoznačně nejhorší byla noc jeho přeměny. Na tu bolest nikdy nezapomene. Další strašnou noc prožil, když si uvědomil, že nechce zabíjet lidi. Odloučil se od Carlislea a chtěl si zkusit žít jako pravý upír, a tehdy, tu noc, si uvědomil, že takhle žít nechce. Zpytoval svědomí a styděl se byť jen pomyslet na to, že by se měl ještě někdy podívat Carlisleovi do očí. Nakonec zvítězila jeho sobeckost a neochota žít úplně sám a vrátil se. Carlisle se ho nikdy na nic neptal. Jeho myšlenky prozrazovali zvědavost. Ale neptaly se, co Edward dělal, ale co ho přimělo se vrátit. Za tohle ho obdivoval. Carlisle ho vždy podporoval. Řekl mu k věci svůj názor, ale rozhodnutí vždy nechal na něm. Proto ho i nechal odejít. Později stejné postupy používal i u všech dalších svých adoptivních „dětí.“ Každý měl svou „botu.“ Něco, na co nebyli příliš pyšní, ale ani Carlisle ani Esmé jim nikdy nic nevyčítali.

„To mě mrzí, muselo to být těžké,“ přerušil Bellin hlas tok jeho myšlenek. Seděli vedle sebe na posteli, Bella v tureckém sedu, on s nohama na zemi a potmě si povídali. Nepotřebovali světlo ani mluvit nahlas.

„Už si to moc nepamatuju,“ pokusil se o úsměv. Ničilo ho, že jí musí lhát.

„Zvolila bys milosrdnou lež nebo pravdu?“

Chvíli mlčela a zvažovala různé situace.

„Pravdu,“ vydechla po chvíli, „a ty?“ Té otázky se bál, ale zároveň pro něj byla jako malé rozhřešení.

„Milosrdnou lež.“

Přikývla a po několika sekundách se zeptala: „Řekl bys mi proč?“

Chvilku zvažoval své možnosti a slova. „Myslím, že jsou situace, kdy je lež lepší než pravda, nebo je nevyhnutelná. Jsou okamžiky, kdy pravda není důležitá.“

„Třeba?“

„Naděje je důležitější.“

„Myslíš?“

Přikývl.

„Já si teda myslím, že člověk má vždy nárok znát pravdu.“

„Nárok ano, ale ne vždy je vhodným východiskem.“

Přikývla. Ani jeden neměl důvod prosazovat svůj názor za každou cenu.

„Lhal jsi někdy někomu?“

„Ano.“ Zarazilo ji, s jakou neochvějnou jistotou to říkal. Byl přesvědčený, že dělal správnou věc.

Na chvíli se odmlčela „Věděl o tom?“

„Ne. Lhala jsi někdy někomu?“

„Ano,“ přiznala.

„Dozvěděl se to někdy?“

„Ano.“

„Neměla bys spát?“ měl pocit, že těch vážných témat už bylo pro dnešek dost.

„Měla. Ráno nevstanu.“

„Dovezu ti kafe, teď už běž chrnět.“

„Měla bych tě doprovodit.“ Zívla.

„Myslím, že to zvládnu sám. Dobrou noc, Bello.“

„Dobrou, Tony,“ hlesla, „víš, že se to jméno k tobě nehodí?“ zamumlala už v polospánku.

Smutně se usmál a špitl „Vím.“

Cestou domů si přemítal všechny okamžiky strávené s Bellou a znovu se nad nimi usmíval. Bylo mu s ní dobře, chtěl ji chránit, naslouchat jí, být jí partnerem. Byla pro něj drogou. Když ji zrovna neměl u sebe, přemýšlel o ní, hledal možnosti, jak jí být nablízku. Zajímalo ho všechno kolem ní, nemohl si pomoct. Zaparkoval Aston Martina, se kterým k Belle jel, samozřejmě že v Seattlu vůbec nebyl, do garáže a v hlavě mu zněly jednotlivé neznámé tóny. Po dlouhé době zamířil ke klavíru. Zkoušel jednotlivé tóny k sobě, zapisoval si poznámky, spojoval akordy, po několika hodinách ji měl. Dokonalou písničku, která ji přesně vystihovala. Byla tichá a plachá stejně jako rozverná, usměvavá i hubatá. Hrál ji pořád dokola a nevnímal nic kolem. Přestal, až když si byl jistý, že i podesáté zní stejně dobře. Na tohle byl perfekcionista, neuměl od toho odejít, dokud nedokončil, co začal. Když konečně začal vnímat své okolí, všiml si, že jej zamyšleně poslouchají. Esmé měla radost, že hraje, Alice cosi zuřivě plánovala a nadšení jí v hlavě málem dělalo ohňostroje, Jasper se přiblble usmíval, což mluvilo za všechno a Carlisle přemýšlel, co ho zase přimělo začít hrát.

„Tak fajn. Co takhle jeden noční baseball?“ šeptl s rošťáckým úsměvem a už se zvedal. Věděl, že neodmítnou. Už několik let nehráli. Všem se na obličeji usadil šťastný výraz a cestou na vhodné místo se dohadovali, kdo s kým bude hrát. Nakonec hrál Edward s Esmé proti ostatním třem. Esmé začínala na pálce a Alice jí nahazovala. Pořádně se do odpalu opřela a Carlisle měl co dělat, aby si všiml, jakým směrem vůbec míček letí. Mezitím Esmé hravě oběhla tři mety a na domácí metě si plácla s Edwardem. Carlisle míček sice nechytil, ale jen velice těsně. Edwardovi v rychlosti nikdo z přítomných nemohl konkurovat i odpal mu vyšel, takže to byl druhý homerun. U třetího míčku už Esmé neměla takové štěstí a Jasper ji vyautoval chycením míčku. Chytře vyběhl ještě dřív, než Esmé míček odpálila, a tak jej hravě chytil. Podobně zastavil i Edwarda zašlápnutím druhé mety po Carlisleově nahrávce. Pak se střídavě víc dařilo Edwardovi s Esmé, střídavě Alice s Jasperem a Carlislem, ale první sérii vyhrál Edward s Esmé. Druhou díky Aliciným vizím její tým a třetí zase Alice s Jazzem a Carlislem. Edward s Esmé sice tvrdili, že to rozhodně nebyla fér hra, ale nic platné jim to nebylo. Cestou domů si ještě dali společný lov. Edward narazil na pumu, která se líně válela na stromě a než stihla pochopit, že jí hrozí nějaké nebezpečí, měla to za sebou. Víc pro dnešek nepotřeboval, tak se vydal na smluvené místo a chvíli čekal, než přiběhli ostatní. Čekal na stromě a ze srandy skočil Jasperovi na záda. Jeho bojové reflexy nezklamaly, takže Edward ležel přišpendlený k zemi a zíral do Jazzova rozzuřeného obličeje.

„V klidu, brácho. To byl jen fór.“

„Já vím.“ Jasper se uvolnil, pustil Edwarda, a jen co Edward vstal, Jasper ho rychlým pohybem znovu přišpendlil k zemi. Ani čtení myšlenek mu v tu chvíli nepomohlo. Ještě chvíli se váleli po zemi a vrčeli po sobě. Edward odkoukával Jasperovy techniky, jako už tolikrát před tím, ale stále nebyl a věděl, že ani nikdy nebude, tak dobrý jako jeho bratr.

 

 

Den osmý

Jak se blížilo ráno, vymýšlel plán, jak Belle doručit slibované kafe. Nakonec se ještě před východem slunce vypravil do města a v termohrnku Belle nechal na zápraží obchodu kafe. Prodavačku v místní pekárně ukecal na dvě buchty ještě před začátkem otvírací doby a připojil je ke kafi. Přiložil krátký vzkaz a zavčas zmizel. Moc chtěl vidět její reakci, ale nemohl si dovolit takhle riskovat.

 

Bella ráno měla neodbytný pocit, že se jí zdálo něco hodně divného. Jak nad tím postupně přemýšlela a vzpomínala na další a další detaily, uznala, že to nejspíš nebyl sen, a že za ní Tony večer, nebo spíš v noci, vážně přijel. Zakroutila hlavou. Ten kluk byl prostě zvláštní. V jednu chvíli se choval jako puberťák, pak zase bral všechno smrtelně vážně, jindy si z ní dělal srandu a z toho se choval jako pravý anglický gentleman. Byl pro Bellu jednou velkou záhadou. Pořád měla pocit, že jí v souvislosti s ním něco uniká. Jen nemohla přijít na to, co by to mělo být. Cestu do práce jí zpříjemňovaly tóny z rádia a dobrá nálada způsobila, že si začala broukat a pak i nahlas zpívat spolu se zpěvákem. Zaparkovala na malé parkoviště před obchodem a při vystupování uviděla nějaký balíček u vchodu. Nedůvěřivě se přibližovala, až když poznala logo místního pekařství, se trochu uklidnila a se zájmem balíček zvedla. Odemkla obchod a ihned zamířila k pultu. Nedočkavě otevřela sáček, ze kterého vonělo kafe. Mlsně se olízla a vytáhla věci ze sáčku. Přečetla si malou cedulku a s úsměvem si ji postavila nad pokladnu. Mřížka s javorovým sirupem jí přišla k chuti o dvě hodiny později, kdy konečně měla chvilku volnou. Ráno přijelo nějaké zboží, a tak vše vybalovala, naskladňovala a dávala dohromady. V průběhu odpoledne se zatáhlo a přišla bouřka. Do obchodu už nikdo nepřišel, a tak jen dělala administraci a naceňovala zboží. Chvíli před zavřením, přece jen cinkl zvonek nad dveřmi a Bella s očekáváním vzhlédla.

„Ahoj,“ vydechla překvapeně, „co tady děláš?“ Stál před ní Tony, z vlasů mu odkapávala voda a dělala kolem něj na zemi malou kaluž.

„Přišel jsem se podívat, jak ti to jde,“ usmál se uličnicky a ve skutečnosti se od ní v blízké době nechtěl hnout ani na krok. Málem Alice umačkal, když mu sdělila, že po té dnešní bouřce slunce jen tak nevyleze.

„No, moc ne. Nikdo nechodí, když je tam takhle,“ mávla směrem k výloze, za kterou byly vidět provazce deště a voda valící se v proudu po chodníku i silnici.

„Ani se nedivím, je tam pěkná čina.“

Přikývla na souhlas a ušklíbla se. Neměla ráda déšť. „Kdy jsi přijel?“

„Před chvílí.“

„Vyřešeno?“

„Doufejme.“

„Nechceš si sednout?“ vyhrkla roztržitě.

„Stání mi nevadí,“ usmál se.

„Myslela jsem si, že se mi to včera zdálo, ale když jsem tu pak našla kafe…“

Tony se zatvářil zmateně a nechápavě. „A co se ti mělo zdát?“

„No… Večer si byl u nás a…“ zarazila se a pozorně sledovala jeho přemýšlivě zamračený obličej. Tony pomalu zavrtěl hlavou.

„Nebyl?“ vypískla, vytřeštila oči a srdce jí začalo bít mnohem rychleji. Nechápala. Byl to tak reálný sen. A kde se tu vzalo to kafe? Co když ji někdo sleduje? To tlukoucí srdce ale Tonyho vyděsilo a přiznal barvu.

„Dobře. Dobře. Dělám si legraci, jen se uklidni, ano?“ řekl něžně a přiblížil se k Belle.

„Vyděsil jsi mě.“ Probodla ho pohledem.

„Omlouvám se, mrzí mě to,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Přikývla a Tony si ji k sobě přitáhl. Schoulila se m u do náruče a on jí přejížděl dlaní po zádech. Sklonil k ní hlavu. „Chyběla jsi mi,“ přiznal šeptem.

„Ty mně taky,“ špitla sotva slyšitelně a nastálé ticho bylo přerušeno hlasitým hromem. Její srdce se uklidnilo a bylo v normálním rytmu, pak se zhluboka nadechla nosem a mimovolně tak nasála Tonyho vůni. Neskutečně ji přitahovala a… a vzrušovala. Tentokrát jí srdce začalo být ve zběsilém nepravidelném rytmu. Tony se na chvíli zarazil, pak si vše pospojoval a došla mu příčina téhle změny. Ještě jednou ji pohladil po tváři a se smutným úsměvem odstoupil o pár kroků dozadu. Chtěl se jí za to omluvit, ale nakonec si to rozmyslel.

„Takže,“ začali oba naráz a naráz se zarazili.

„Začni,“ předběhla ho Bella.

„Něco nového ve Forks za tu dobu, co jsem tu nebyl?“

„Vlastně jo. Celé dny bylo slunečno.“

„Ne…“

„Fakt! Taky jsem tomu nemohla uvěřit. A zrovna jsem musela trčet tady,“ rozmáchla rukama po obchodě. Stále ještě byla nervózní a pořádně ani nevěděla z čeho.

„Taková událost a já o to přišel.“ Oba se rozesmáli.

„Něco pro tebe mám,“ sdělil jí tajemně.

„A co?“ zamračila se a Tony se marně snažil odhalit příčinu.

„Překvapení. Ukážu ti to u nás. Co děláš večer?“

„Nejspíš mám volno.“ Neměla ráda překvapení, ale zvědavost byla v tomhle případě silnější.

 

„Kde máš auto?“ podivila se, když konečně zavřela obchod a zamířili domů.

„Přišel jsem pěšky,“ pokrčil rameny.

„V té bouřce?“ vyděsila se upřímně.

„No, když jsem vycházel, ještě nepršelo, snažil se o obhajobu.

„Ještě nachladneš…“

„Je teplo… Ty se o mě bojíš?“ zeptal se zvědavě.

Bella pokrčila rameny. „Měl by sis vážit svého zdraví.“

Tonyho to upřímně rozesmálo. Chechtal se jako blázen.

„Co? Zrovna ty - alergik na kde co - by mohl vědět, o čem mluvím,“ mračila se a probodávala ho pohledem.

„Promiň. Samozřejmě že máš pravdu.“

Belle neuniklo, že se sice snaží tvářit vážně, ale koutky mu neustále cukají. Přešla to protočením očí.

„Někdy mi připadáš jak puberťák,“ obvinila ho, když už seděla v autě. Tony jen něco zamumlal a na její nechápavý výraz mávl rukou.

Nechápal, jak je možné, že ho v mnoha ohledech odhalila, aniž by o tom měla tušení. Jméno, věk… byly to jen detaily, ale po pár dnech měl pocit, že ho zná až moc dobře.

„Tak co je to za překvapení?“ vyzvídala celou cestu ke Cullenům.

„Neřeknu. Teda tys tady řádila,“ řekl a srovnal si sedadlo a zpětné zrcátko.

„Neměl si mi ho půjčovat,“ obvinila ho. Když na to nic neříkal, pokračovala s vyzvídáním.

„Řekni…“

„Neřeknu…“

„Proč?“

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!“

„Masone, nezlob!“ zamračila se jako tisíc čertů, což ho opět rozesmálo.

„Swanová, nebuď drzá!“oplatil jí mračení.

A vyplázla na něj jazyk.

„Pak kdo je tady puberťák, že?“ připomněl jí.

„Co to je za překvapení?“

„Jen taková drobnost, nečekej nic úžasnýho.“ Krotil její zvědavost.

„Co si říkal?“ zeptala z ničeho nic po chvilce ticha, kdy měla pocit, že si Tony něco bručí pod vousy.

„Jen si broukám,“ usmál se, ale zmlkl.

„Aha.“ duchaplnější odpověď v tu chvíli neměla na skladě.

„Jaké země jsi navštívila? Kromě států.“

„No… Kanadu,“ přiznala zahanbeně, „jezdili jsme s mámou hodně, ale jenom po státech. Žádné výlety na jiné kontinenty nebo tak. Co ty?“

„Navštívil jsem hodně zemí…“ řekl neurčitě, ale v hlavě mu jednotlivé země postupně vyskakovaly před očima.

„A kde se ti líbilo nejvíc?“

„Kupodivu ve Washingtonu,“ zasmál se a podíval se přitom něžně na Bellu.

„Nekecej!“ rozesmál ji.

„Vážně, není důležité místo, ale lidé, jací tam žijí. Ale krásnou přírodu mají i severské evropské země.

„Páni, vždycky jsem se chtěla podívat na starý kontinent.“

„Někdy tě tam vezmu,“ slíbil a pak se zarazil. Stejně tak Bella. Bylo to poprvé, co někdo z nich naznačil, že by spolu snad vážně mohli být i v budoucnu. Edward se na Bellu podíval trochu vyděšeně, ta na sobě ale nedala nic znát, i přestože jí to vrtalo v hlavě stejně jako jemu.

„Já…,“ začal opatrně, „promiň. Nemyslel jsem to tak.“ Přišlo mu důležité se jí za to, co řekl omluvit. Nechtěl, aby si myslela, že ji bere jako samozřejmost, nebo že ji do něčeho nutí.

„Nic se nestalo,“ pokusila se o chabý úsměv a ovzduší v autě evidentně ztěžklo a ticho bylo přerušováno slabou melodií, která se linula z rádia. Nikdo už nic neříkal, dokud nedojeli ke Cullenům.

„Jsme tady.“ Oběhl auto, aby Belle otevřel dveře.

„Děkuji,“ zrudla. Na takovou pozornost nebyla zvyklá.

„Je někdo doma?“ zeptala se, ani si nebyla úplně jistá proč.

„Ani nevím. Myslím, že ne.“ Ne, podle myšlenek nikdo nebyl doma. Zaslechl jen myšlenky Jaspera, ale to bylo o pár kilometrů dál. Mysli, na které byl zvyklý, nebo doslova vyladěn, dokázal slyšet i na několik kilometrů. Jeho rodina do této skupiny bezesporu patřila.

„Poslyš,“ zamyslel se, jen co vstoupili do domu, „nemáš taky hlad?“ říkal to tak nevěřícně, protože ať vzpomínal, jak vzpomínal, neviděl ji za celé odpoledne nic sníst.

„Jak jsi to řekl, tak už jo,“ zamračila se.

„Něco ti seženu,“ vyhrkl a zamířil prozkoumat zásoby v kuchyni. Nedělal si moc velké iluze, ale od té doby, co Esmé počítala s občasnou návštěvou Belly, vždy v kuchyni nechala spoustu zásob.

„Co třeba palačinky?“ odhadoval a v mysli pátral po receptu, který kdysi zahlídl někde v televizi.

„Hmmm…“ zamyslela se, „sladké už dnes ne…“

„Dobře, tak co toasty?“

„Jo, toasty jsou fajn. Můžu ti s tím pomoct?“

„Ani ne, díky. To je jen chvilička.“ Usmál se a začal hledat ty správné ingredience. Díky tomu, že občas i sledoval, co si ve škole na ten tác nandává, měl celkem jasnou představu, co by tak měl dát.

„A co když bych ti chtěla pomoct?“

„Tak samozřejmě můžeš. Tady si sedni a napovídej mi, jak je máš ráda,“ řekl a Bellu, která se k němu blížila, chytil za pas a vysadil ji na kuchyňskou linku. Rozesmál ji, ale neprotestovala.

„Máte křen?“

Netušil, podle čeho by to poznal. „Nevím, kouknu se.“ Zkusmo otevřel ledničku, ale nic s nápisem „křen“ tam nebylo. „Asi ne… To musí být?“

„Ne, nemusí. Dej tam jen, co máš.“

„Takhle?“ ptal se s každým kouskem šunky a sýra v ruce. Bella vždycky jen přikývla, nebo mu ze srandy kousky šunky nebo tuňáka přerovnávala.

„Tos‘ nikdy nedělal toasty?“ podivila se, když se ptal, co by tam chtěla dál. Už tam měla vejce, tuňáka, salát, kečup a nevěděla, co tam chce ještě dávat.

„Vlastně ne, nedělal,“ přiznal popravdě.

„Aha.“ Ani ji to nepřekvapilo.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se se zájmem.

„Esmé s Carlislem pracují a Jasper s Alice… no řekněme, že se šli projít do lesa,“ řekl s podivným sarkastickým tónem, který Belle neunikl.

„Jak řekněme?“

„Dobře, prostě si užívají jeden druhého…“ dodal a užíval si Belliny rozpaky. Ta viditelně zrudla a sklopila pohled někam k podlaze.

„Myslím, že se ti to pálí,“ kývla směrem toustovači.

„Sakryš!“ zaklel a dodal něco tak rychle, že tomu Bella prostě nerozuměla.

„Říkal jsi něco?“

„Ne, proč?“ zamračil se. Pokrčila rameny a nechala to plavat. Asi se jí jen něco zdálo.

„Tak a teď to překvapení!“ vyhrkla Bella rázně, jen co utřela nádobí, které Tony umyl.

„Rozkaz,“ usmál se tím svým, upřímným, křivým a strašně vzrušujícím úsměvem.

„Tohle bys neměl dělat,“ zamračila se.

„Co?“ rozhlížel se nechápavě a pátral v mysli, co že to udělal.

„Takhle mě omamovat. Vlastně bys na tohle,“ snažila se napodobit ten jeho zářivý úsměv, „měl mít zbrojní pas!“

„Já tě omamuju,“ podivil se se smíchem, ale už to nebyl ten upřímný. Věděl, že ano, byla to jeho přirozenost. Svou oběť přivábit a ohromit. A následně ochromit.

„Pojď sem,“ pokračoval a vedl ji směrem ke koncertnímu klavíru. „Tady si sedni,“ posadil ji na jednu ze dvou stoliček. Sám si sedl na tu druhou a krátce se na Bellu nervózně usmál. Ta mu usměv opětovala, sic trochu nechápavě.

„Tohle je pro tebe,“ dodal ještě a v zápětí začal hrát. Bella byla uchvácena, polapena těmi tóny, které se prolínaly v krásné melodii – místy tiché a klidné a v jiných okamžicích výbušné, ale něžné. Jednotlivé motivy se spojovaly v celky a opakovaly v několika variacích. Celé to bylo protkáno zvláštním citem, který nedokázala dost dobře identifikovat, a něhou, se kterou kladl své dokonalé prsty na jednotlivé klávesy. Zdálo se jí, že nehraje, ale že klavír jenom hladí a pobízí k tak dokonalým tónům. Když skončil, přistihla se, že ani nedýchala. Zhluboka se nadechla a vydechla.

„Tedy, páni. Co to bylo?“ mluvila tiše, stále ještě jí v hlavě zněly tóny té skladby.

„To jsi byla ty,“ naklonil hlavu na stranu a opatrně sledoval její reakci.

„Tomu asi nerozumím,“ přiznala.

„K tomu jsi mne inspirovala ty. Tvá povaha a chování.“

Překvapilo ji úplně něco jiného. „To jsi složil ty?“ neskrývala údiv ani obdiv.

Přikývl.

„To je úžasné. Nádhera. Děkuju, že jsi mi to zahrál. Bylo to nádherné.“ Dojal ji. Dojal ji tím, jak nádherně hrál, tím, že jí složil skladbu i tím, že ta skladba byla o ní.

„Jak dlouho už hraješ?“ zeptala se po chvilce, kdy Tony vyťukával jednodušší melodie.

„Ani nevím. Spoustu let,“ usmál se a Bella měla pocit, že v jeho spojení slovo spoustu neznamenalo pět nebo deset let, ale mnohem víc. To zjištění ji najednou praštilo přímo mezi oči. Jednotlivé náznaky, útržky se jí najednou promítaly před očima a vytvářely prapodivnou mozaiku Anthonyho Masena. Přešla to mlčením, nechtěla vypadat jako blázen, když by ho osočila z toho, že je mu víc let, než jí tvrdil.

„Copak?“ všiml si jejího přemýšlivého výrazu.

„Jen jsem se zamyslela,“ odpověděla vyhýbavě.

„A řekneš mi nad čím?“

„Lhal jsi mi někdy?“ ta otázka z ní vylítla dřív, než se nad ní vůbec stihla zamyslet.

Evidentně se zarazil, jeho rysy ztvrdly a na malý okamžik přestal dýchat. Pak se naopak celý uvolnil a svěsil hlavu i ramena.

„Ano.“ Nemohl to vyslovit nahlas, proto to jen zašeptal a přesto, jak ho to trápilo, zněl jeho hlas neochvějně jistě. Toho si všimla i Bella.

„Proč?“ nechápala a do očí se jí pomalu draly slzy, aniž by to chtěla. Smutek v jejím hlase, zranění a zklamání ho bodaly a pálily jako plameny, které spalovaly jeho hrdlo ihned po přeměně. A nebyl si jistý, jestli tohle nebylo ještě horší.

„Já neměl na vybranou,“ neodvažoval se jí podívat do očí. Sledovala ho se zarputilým smutným pohledem a snažila se přijít byť jen na jednu jedinou pohnutku, která by ho k tomu mohla vést.

„V čem jsi mi lhal?“ chtěla znát ty odpovědi, i když si byla jistá, že ji zničí. Dřív než stihl odpovědět, rozezněl se domem zvuk jeho mobilního telefonu. Tony jej vytáhl z kapsy a podíval se na displej. Hovor odmítl a špitl, „Promiň, Alice, já musím.“ Telefon se rozezněl znovu a po odmítnutí už zůstal v tichosti ležet na stolku.

Konečně se odhodlal podívat se na Bellu. Zavrtěl hlavou v náznaku neschopnosti odpovědět na tu otázku.

„Bylo toho víc, že?“ přikývla smířeně a brala to spíš jako řečnickou otázku. Doufala, že to všechno popře, ale nic neříkal. Jen tíživě mlčel.

„Dobře. Já… Zavolám Charliemu, ať pro mě přijede, dobrá?“

„Charlie je na školení, odvezu tě.“

„Ne!“ vyhrkla bez rozmyslu, „půjdu pěšky.“

„Bello,“jeho hlas zněl nejčistším smutkem, jaký kdy slyšela, „prosím, dovol mi to. Klidně budu celou cestu mlčet, ale dovol mi tě doprovodit domů,“ naléhal.

Bella pomalu přikývla a začala se zvedat. V hlavě měla jeden velký obrovský zmatek a nedokázala tu spleť myšlenek a vzpomínek nijak rozmotat. Nic jí najednou nedávalo smysl. Jaký mohl mít důvod k tomu, aby jí lhal? A o čem? A proč opakovaně?“ Nic z toho nedávalo smysl. Jako ve snách si sedla na místo spolujezdce a později si nedokázala vybavit, jak se tak rychle dostala domů. Jak slíbil, nepromluvil za celou cestu jediné slovo a jen jí otevřel dveře, aby mohla vystoupit. Ani se na ni při tom nepodíval a neřekl jediné slovo. Jindy by ji to mrzelo, ale tentokrát za to byla ráda. Potřeboval přemýšlet. Pochybovala.

Tichý domov jí ale úlevu nepřinesl. Spíš naopak. Měla stále pocit, že ji někdo pozoruje. Chtěla se uklidnit, v klidu si znovu rozebrat vše, co řekl a co řekla ona, ale nešlo jí to. V hlavě měla neskutečný chaos a všechny myšlenky a rozhovory se jí před očima míhaly neskutečnou rychlostí a v absolutně nepředvídatelném pořadí. Zkoušela sprchu, čtení, muziku i žehlení. Nic nefungovalo. Stále ho měla plnou hlavu, ale ne tak, jak by si představovala, aby nad vším mohla uvažovat v klidu. Její zpropadená mysl jí schválně předhazovala všechny okamžiky, ve kterých s ním byla šťastná, smála se a bavila. Nakonec se zhroutila a rozbrečela.

Proč by se někdo přihlašoval do televizní soutěže, která je plná otázek a hledání odpovědí, když by o sobě nemohl říct pravdu? V čem vůbec mohl lhát? Nemohla se zbavit dojmu, že jeho věk je jednou z věcí, o které lhal. Ale nemohla se rozhodnout, jestli je mladší, anebo starší, než jí tvrdil. Občas se choval jako rozpustilý sedmnáctiletý kluk a z toho mluvil jako její dědeček. To byla první záhada. Netušila, jestli by si toho všimla, kdyby spolu trávili čas jako normální přátelé, ale oni spolu ten týden strávili skoro non-stop. Věděla, že se musí rozhodnout. Buď to celé odpískat, nebo to s ním ještě zkusit. Říkal, že neměl na vybranou, když musel lhát, ale důvod jí říct nechce. Mohla by mu ještě věřit? Mohla by se spolehnout na to, že Tony skutečně ví, co dělá? Ne, rozhodně mu už nemohla věřit. Ale zároveň si nedovedla představit, že by se s ním přestala vídat. Proboha, vždyť ti lhal! Ani nevíš, jestli se skutečně jmenuje Anthony Masen! A najednou před očima měla tu šachovou hádku. Mohl by se jmenovat… Ne, to nemohl. Při castingu přeci předkládali doklady totožnosti. Ale najednou do sebe spousta věcí zapadala. Až na motiv. Ten stále chyběl. Zapnula počítač. Trvalo věčnost, než vůbec naběhl, ale když už se jí podařilo dostat do vyhledávače, zaváhala. Vážně to chce vědět? Ano.

Carlisle Cullen napsala a ještě na malý okamžik zaváhala s prstem na tlačítku Enter. Pak ho zmáčkla a… nic. Ať projížděla všechny stránky, nic nenašla. Tedy nic, co chtěla najít, ale co to vlastně bylo? Čekala, že odhalí nějaké temné tajemství Cullenovic rodiny? Ne, vše se zdálo naprosto v pořádku a našla dokonce nějaké zápisy ze školy v Baringu, kde Cullenovi bydleli dřív, než se přestěhovali do Forks. Vše odpovídalo Tonyho popisům, až na jednu věc. Nikde nenašla jméno Anthony Masen. Dokud nezačala ta soutěž, tam byl zapsaný, ale předtím jakoby neexistoval. Za to byl s Cullenovými na škole zapsán Edward Cullen.

„To přece není možné,“ vydechla nahlas a stále tomu nemohla uvěřit. „Proč?“

Ale nedalo jí to a hledala dál. Edward Cullen skutečně přednášel na právech jako asistent, byl tam zapsán i jako student a Anthony Masen? Zapsán ke studiu 3. července. Sotva před čtrnácti dny. Bylo skutečně možné, že se jedná o stejnou osobu? Neustále dokola si pokládala tu samou otázku. Proč?

Rozhodla se. Nemůže se dál stýkat s Anthonym Masenem, ať už je to kdokoliv.

-------

„Ty jsi idiot!“ ječela Alice na svého bratra, „Naprostý idiot! Jednou po mně chceš, ať tě varuju, a když to chvi udělat, tak mě ignoruješ! Edwarde, ty ses asi zbláznil!“ Takhle rozčilenou ji neviděl už… no hodně dlouho. A měla pravdu. Byl idiot.

„Kdyby si to všechno popřel, měl bys aspoň malou šanci! Teď tě nechce ani vidět! Ne, rozhodně za ní teď nechoď!“ ječela a mávala rukama a měl pocit, že se po něm chce vrhnout a roztrhat ho na kusy.

„Ano, to teda chci! Neudělám to jen proto, že by jí to ublížilo!“

Potlačil samolibé ušklíbnutí ‚vážně jí na mě záleží‘ a vlastně byl rád, že na něj Alice křičí. Potřeboval to, a sám na sebe křičet nemohl.

„Já jí nemůžu lhát!“ snažil se chabě bránit. Alice to rozzlobilo ještě víc. Vytřeštila oči, svěsila ramena a kroutila hlavou tak rychle, že být člověk, ani si toho nevšimne.

„A co jí chceš jako říct? Ahoj, jsem Edward Cullen, je mi něco málo přes sto deset let a jsem upír? Proboha vzpamatuj se! Musíš ji svést jinam, než si něčeho všimne. Chceš nás všechny i ji dostat do potíží?“

„Tak mi řekni, co mám dělat.“

„Neměl jsi jí říkat, že jí lžeš! Později by to pochopila sama, ale né ty jí to všechno musíš potvrdit. Jsi blbec, Edwarde.“

„Já vím, co můžu udělat teď?“

„Nevím,“ odsekla, „Něco tuší, chce si tě proklepnout na internetu.“

„Nemůže tam…“ přešli plynule do tichého, telepatického rozhovoru.

„Ne, víš, že Jasper s Emmettem tohle hlídají. Najde tam jen to, co sis zkazil sám.

„Musím za ní!“

„Ne, to v žádném případě nesmíš. Už by s tebou nikdy nepromluvila. Copak to pořád nechápeš?“

„Co by se stalo?“

„Co by se… Ty jsi vážně tupec. Tak se podívej, co by se stalo,“ přehrála mu v hlavě jednu ze svých vizí.

„Nemůžu tam, nevydržel bych to,“ přikývl a bolelo ho to. Byl v koncích. Chtěl si s ní promluvit, vysvětlit jí to, ale nemohl.

„Správně, pane Chytrý.“

„Alice,…“

„Ne, ano, ne, rozhodně ne, může být, v žádném případě!“ podívala se na něj pohoršeně s poslední odpovědí.

„Díky.“ Myslel to skutečně upřímně a jeho sestřička smířlivě přikývlosma. Znala ho líp jak všechny svoje boty.

Rozhodl se počkat, nechat reakci, pokud nějaká přijde, na Belle a podle ní se zařídit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (20.09.2013 21:08)

Mazec! To nám to najednou vzalo spád

eMuska

11)  eMuska (30.09.2011 00:25)

uá, toto bolo veľmi boľavé, aj keď ešte stále nie sme v stave upírviemdenia...

semiska

10)  semiska (29.09.2011 19:16)

Wow a je tady velký zvrat. Co bude dál? Odpustí mu to Bella? Bude ho chtít ještě vidět? No, jsem na to opravdu zvědavá.

Marvi

9)  Marvi (29.09.2011 17:06)

To se to fajně zkomplikovalo, jsem zvědavá jak bude Bella reagovat dál.

Nothing

8)  Nothing (29.09.2011 15:20)

Edward je pako :p :p :p Ale hrozne milo zamilovaný pako

7)  Petronka91 (29.09.2011 15:17)

juuujda to je krááásna povídka, celou jsem jí přečetla jedním dechem... je krááásná a těším se na další dílečky

Nosska

6)  Nosska (29.09.2011 14:27)

No, stále přemýšlim, kdo to zavařil víc, jestli Edward nebo Alice s tim, že z něho udělala úplně jinou osobu...

SarkaS

5)  SarkaS (29.09.2011 14:21)

Ty jsi mi dala. Takhle se mám zase soustředit na učení??? Ještě mě čekají dvě hodinyy angličtiny a já se soustředím jen na to jestli to Bella zkousne nebo úžasného super Tonyho, který jí lhal pošle k šípku. Ten to fakticky zeslonil...

Twilly

4)  Twilly (29.09.2011 13:39)

ou ou ou ou ou ou .... tak jsem zvědavá, jak z tohodle vybruslí, kluk jeden ušatej

3)  Aalex (29.09.2011 12:44)

Skvělé. Edward to opravdu podělal, ale mohl by jí aspoň říct pravé jméno. Alespoň jednu pravdu... no jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, protože bez sebe s Bellou nevydrží.

2)  lena (29.09.2011 12:38)

super, rychle další kapitolku

1)  marcela (29.09.2011 12:02)

Tak tohle je tada bomba.Jsem úplně mimo.Nádhera.Bylo by troufalé křičet,že chci rychle další?Jinak děkuji za odpověď.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek