Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Den třetí. Rozhovor s Charliem, piknik, skoro dvojnásobně dlouhá kapitola oproti minulé.

Hezké čtení a dík za komentáře u minulé kapitoly.

7. Kapitola – Den třetí

Na téhle lavičce sedával při své pravidelné ranní procházce už bezmála patnáct let a stále stejně miloval pozorování lidí, kteří se kolem něj míhali pěšky, v autech nebo na kolech, což při zdejším počasí nebylo zrovna časté. Rád si k jednotlivým tvářím domýšlel jejich příběhy. Kam jdou? Čeká je někdo? Za čím se tak ženou? Bylo to jeho osobité zpestření penze. Nejraději pozoroval mladé lidi plné životního elánu, nadějí a očekávání a rád vzpomínal na svá vlastní mladá léta. Dnes ho nejvíc zaujal jeden mladý pár. Oba ve sportovním proběhli kolem něj. To by nebylo nic neobvyklého, takových sportujících dvojic tu za ty roky viděl už desítky, snad i stovky, ale na těchhle bylo něco zvláštního. Už jen to, že při běhu mluvili, bylo zvláštní. Zaslechl z jejich rozhovoru velice málo, ale i to málo mu stačilo na rozvíjení imaginárního příběhu těch dvou.

„Oblí… bené čís-lo,“ vyrazilo ze sebe to děvče a nepřestávalo pravidelně dýchat.

„Číslo? To myslíš vážně?“

„Zep-tat se mů-žou na coko-liv…“

„Dobře,“ George ihned zarazilo, že ten chlapec reaguje normálně, jakoby ho běh vůbec nepřipravoval o kyslík. „Pak asi… asi osmička… A tvoje?“

„Osmdesát dva,“ vydechla dívka rychle.

„Proč zrovna…“ a víc už George nevyslechl, přece jenom už jeho sluch nebyl jako za mlada…

 


 

„Oblíbené písmeno?“

„To už přeháníš!“ smál se a nechápal, jak ji ty otázky napadaly.

„No tak, dělej!“

„No tak já nevím… Třeba el.“

„El? Proč zrovna el?“

„Já nevím, prostě mě to napadlo,“ tvrdil, přestože moc dobře věděl, proč zrovna L. Vyskytovalo se hned dvakrát ve jméně Isabella a taky dvakrát ve jméně Cullen. A obě tato jména pro něj byla velmi důležitá.

„Co tvoje oblíbené písmeno?“ oplatil jí stejnou mincí.

„Nemám oblíbené písmeno,“ pokrčila rameny s vítězoslavným úsměvem.

„Hej! To není fér,“ zlobil se na oko.

„Já vím,“ usmála se šibalsky, „můžu si teda odskočit do sprchy?“ zeptala se nesměle. Nepřestávala ho fascinovat. Mluvila odhodlaně, sebevědomě a vševědoucně, ale jak šlo o něco u něj doma, tak byla nesmělým kuřetem.

„Samozřejmě,“ pokynul jí hlavou ke dveřím, co vedly z jeho pokoje do koupelny.

„Díky,“ nezapomněla dodat. Na současné poměry byla až moc dobře vychovaná.

Jen co zašla do koupelny, začal přemýšlet nad tím, jak se má chovat, jestli s ní bude chodit běhat častěji. Vlastně stále nechápal, proč ona chodí běhat. Za těch pár kilometrů skončila několikrát málem na zemi a nepochyboval, že když běhala sama, že na ní skutečně skončila. Každopádně bude muset vymyslet nějaký způsob, jak vypadat zpoceně a zadýchaně a obával se, že to bude úkol doslova nadupírský… Slyšel, jak si ve sprše potichounku pohvizduje a zase se musel usmívat.

„Oblíbené zvíře!“ vybafl na ni, jen co vylezla ze sprchy. Podle lehce zrudlých tváří poznal, že se sprchovala horkou vodou.

„Tygr a tvoje?“ odpověděla nezúčastněně, zatímco si ručníkem sušila vlasy.

„Puma, proč tygr?“

„Protože je to úžasná obrovská majestátní a zdánlivě líná kočka… Líbí se mi ta jejich majestátnost a mohutnost. Fascinující,“ rozplývala se a on nepochyboval, že má tygra před očima.

„Proč puma?“ pokračovala po krátké pauze.

„Majestátní kočkovitá šelma, co se jen tak nevzdává. Taky se mi líbí, jak se vyhřívá na sluníčku…“

„Proč vlastně pumy žijí tady, když tu žádné sluníčko není…“ zamračila se.

„Zima jim nevadí, ale mají rády teplo…“

„Oblíbená kytka?“ zeptal se, zatímco se okolo Belly protahoval do koupelny.

„Chm…“ zamyslela se, „klasika – růže. Ty máš nějakou?“

„Ani ne, ale mám rád vůni lesa,“ říkal už přes zavřené dveře a o zlomek vteřiny později slyšela téct vodu.

Pomalu došla k posteli a chtěla si sednout, když se z koupelny ozvalo prosebné:

„Prosím tě, ve skříni, v té velké béžové, mám vpravo uprostřed volnější látkové kalhoty. Jsou tmavě šedé a zhruba vprostřed skříně nahoře jsou trička, tak tam nějaké vytáhni a podej mi je…“

„Jasně.“

Doslova přiskočila ke skříni a otevřela ji. To, co uviděla, jí málem porazilo. Skříň byla vestavěná, takže zvenku vypadala jako normální skříň, ale ve skutečnosti byla do hloubky asi tak metr a půl, takže se do skříně dalo pohodlně vejít a poličky a věšáky byly i na stěně blíž do pokoje. Zírala a pak si vzpomněla, co že to po ní vlastně chtěl.

„Vpravo kalhoty,“ mumlala si a ze štosu kalhot vybrala jedny šedé, které odpovídaly popisu. Pak se přesunula k hromadám triček a prostě popadla to navrchu.

Otevřela dveře do koupelny a s odvrácenou hlavou natáhla dovnitř ruku s oblečením. Přece jen netušila, co zrovna má, nebo taky nemá, na sobě, že…

„Já nekoušu,“ smál se, když viděl tu nataženou ruku.

Neochotně se tedy pomalu otočila čelem ke koupelně a málem se zakuckala. Přes trička, která obvykle nosil, nebyly jeho svaly tak výrazné, vlastně nebyly skoro vidět. Ale teď tam stál jen s omotaným ručníkem kolem pasu. Nahlas polkla. A neubránila se, aby ho doslova nesjela pohledem.

„A dáš mi už to oblečení?“ řepil se na ni jako malý kluk. Zrudla, protože si neuvědomila, že zároveň se svým zíráním spustila ruku s oblečením dolů.

„Jo, jasně, promiň,“ vyhrkla, hodila po něm triko a kalhoty a hlavou jí projelo, kde asi vezme trenky. Podobné představy si ale okamžitě zakázala a vypadla z koupelny. Sedla si na postel a čekala, až vyleze. Oblečený. Byl to Bůh. Takhle nějak si vždycky představovala antické bohy. Mladé, svalnaté, krásné… A ty mokré vlasy…

„Sakra!“ ulevila si, „vzdycháš tady jak poblblá puberťačka, vzpamatuj se,“ napomínala se pološeptem.

„V pořádku?“ přerušil ji. Lekla se, že ji slyšel, ale nedával na sobě nic znát, takže předpokládala, že to vážně neslyšel.

„Jo… proč by ne?“ snažila se působit úplně normálně.

Pokrčil rameny, ale moc dobře si byl vědom jejích reakcí. A musel uznat, že mu to dělalo dobře. Ne jako ten nadšený obdiv spolužaček nebo studentek, kterým občas přednášel. Tohle mu bylo příjemné…

„Co vůbec rád jíš?“ začala z úplně jiného soudku.

„Je to se mnou trochu složitější. Mám alergii asi tak na devadesát procent potravin. V podstatě snáším jen nearomatická jídla, která jsou obvykle i bez chuti. Ale už jsem si zvykl,“ dodal rychle, když viděl její zděšený výraz.

„Ježíš, a já tě nutila jíst těstoviny! Proč si něco neřekl?“

„To je v pořádku, nechtěl jsem tě znervózňovat, což se mi, jak tak koukám, moc nepovedlo,“ mumlal si spíše pro sebe.

„Co teda můžeš jíst?“

„Maso, ale jen omezeně a nijak kořeněné, zeleninu a některé přílohy, třeba rýži nebo brambory… Zvykl jsem si moc nejíst.“

„To je strašný!“

„Není, věř mi. Dá se s tím normálně žít,“ přesvědčoval ji, ale vědomí, že se o něj zajímá, mu dělalo vážně dobře.

„Umíš hrát šachy?“ napadlo ho.

„Ne! Děda se mě to kdysi dávno pokoušel naučit, ale vážně marně!“ smála se při té vzpomínce.

„Tak jdeme na to,“ řekl odhodlaně a už byl pryč z pokoje. Šla zvědavě za ním a viděla, že po zaklepání vešel do pokoje Jaspera a Alice. Nemohl jim ani stihnout říct, co potřebuje a už vycházel ven s krásnou šachovou sadou.

„Půjdeme dolů, je tam lepší stůl…“

Zavřela za sebou dveře a poslušně za ním cupitala ze schodů. Začal jí vysvětlovat pravidla a ukazoval jednotlivé figury. Pak začali pomalu hrát. Radil jí, ukazoval nejlepší taktiku.

„Nejhorší je hrát s Alice… S tou nikdy nehraj,“ mrkl na ni, „A s Jasperem taky ne… Možná s Emmettem se dá hrát… Nebo s Carlislem.“

„Proč ne s Alice a Jasperem?“

Velice nápadně se rozhlédl kolem, naklonil se přes stůl skoro až k Belle a zašeptal, jak nejtišeji dovedl: „Nehrajou fér…“

V tu samou chvíli se v kuchyni, kde hráli, zjevil Jasper, Alice i Emmett a začali se překřikovat. Jediné, co z toho pochopila, bylo, že tvrdí, že jediný, kdo nehraje fér, je Edward…

„Kdo je Edward?“ zeptala se se zájmem. Ještě nikdy o něm nikoho neslyšela mluvit. Všichni čtyři se zarazili uprostřed vět, dokonce i uprostřed slov, jako kdyby řekla sprosté slovo. Emmett se otočil na patě a beze slova opustil kuchyň. Jasper se na Bellu podíval a jí najednou bylo všechno jedno. Ať si říkají, co chcou. Edward je vlastně děsně vtipný jméno, napadlo ji a rozhodla se se s nimi o tuto převratnou myšlenku podělit.

„Nech toho, je jak ožralá,“ slyšela Tonyho hlas a najednou nechápala, co se to dělo.

„Jeden známý, co podvádí při šachách a při všech ostatních hrách a s oblibou poslouchá cizí rozhovory…“ řekla Alice ješitně a i s Jasperem vyplula z místnosti.

„Tohle bylo…“ nestihla Bella dopovědět, protože ji předběhl Tony se stejnou myšlenkou: „divný… Jo, to bylo,“ povzdechl si, ale poznala v jeho hlase i stopy hněvu. Na koho se asi zlobil?

„Dnes už hrát nebudeme, že?“ ani nevěděla, jak to poznala, ale bylo jí to naprosto jasné.

„Ne,“ odvětil stroze.

„Takže bych asi měla jít domů…“

„Odvezu tě.“

Přikývla a šla si nahoru pro věci. Když scházela dolů, slyšela rozzlobené šeptání, ale slovům nerozuměla.

S Edwardem v patách zamířila do garáže, odkud vyjel směrem do Forks.

„Udělala jsem něco špatně?“ vzdychla, jen co vyjeli na hlavní cestu do Forks.

„Ne! Co tě to jen napadlo?“

„Já… já nevím.“

„Ne, Bello, ty jsi nic neudělala. To jen… To nic. Zapomeň na to, prosím.“

Přikývla.

„Co bys řekla večeři? Nebo třeba pikniku. Vím o pěkném místě,“ usmál se na ni a všechen předchozí hněv na okamžik zmizel.

„To by bylo fajn,“ přikývla.

„Ve čtyři?“

„Může být. Tak zatím.“

„Ahoj,“ pozdravil ji už z otevřeného okýnka a rozjel se směrem domů.

 


 

Už toho měl docela plné zuby. Nic pořádného se nedělo, ale někdo z nadřízených měl pocit, že by neměl být placený za nicnedělání. Tento týden překopával sklad důkazních materiálů a evidenci, minulý měsíc musel přepsat hlášení za poslední dva roky (ano, DVA ROKY) podle nových norem a poslat je na státní zastupitelství a příští týden ho čekala jakási rekvalifikace. Měl odjet na týdenní školení, na které se mu ani za mák nechtělo. Prostě se to sešlo všechno ve stejnou dobu a chodil domů mnohem vyčerpanější, než když řešil různé přestupky nebo zatoulané psy. Dnes se prostě rozhodl, že vypadne dřív, ať se někdo třeba postaví na hlavu. Ale stejně nikdo nezjistí, kdy tady s tou šaškárnou skončí… Dodělal jednu krabici a zamířil do své mrňavé kanceláře vypnout počítač a sebrat si svých pár švestek.

„Jime, dnes to balím,“ houkl na jediného kolegu, kterého měl.

„Jasně, šéfe. Já to tady dneska dodělám, ať už od toho máme pokoj,“ narovnal se na chvilku Jim a setřel si z čela pár kapek potu.

„Hlavně se nepředři,“ dodal už s úsměvem Charlie a věděl, že to u Jima rozhodně nehrozí.

„Neboj, šéfe,“ věnoval mu Jim pobavený úsměv a pokračoval v práci.

„A pozdravuj Bellu!“ houkl ještě za odcházejícím Charliem.

„Jasně, Jime, vyřídím.“

Charlie sedl do auta a pustil si potichu rádio, aby se trochu odreagoval. Když dojel domů, byl překvapený odemčeným domem a podezíral Bellu, že za sebou zase nezamkla. Jaké však bylo jeho překvapení, když doma našel svou dceru, jak kouká na televizi. Ani si nepamatoval, kdy ji naposledy viděl sedět na gauči před televizí a dobrovolně.

„Ahoj, zlato. Copak děláš?“ ptal se s neskrývaným zájmem.

„Zabíjím čas,“ zněla znuděná odpověď. Zvedl jedno obočí v tázavém gestu.

„Později jdu s Tonym ven a teď se mi nic nechce,“ znělo prosté vysvětlení.

„Tak to chápu. Taky se mi dnes už nechtělo nic dělat. Je tady něco k snědku?“

„Jasně, v ledničce je těstovinový salát, nebo si něco ulov.“ Ani se nenamáhala se na něj otočit.

Zamířil do kuchyně, a protože salát vypadal výtečně, dal si z něj pořádnou porci.

„To si vařila pro regiment?“ zeptal se se smíchem, protože i přes jeho obří porci v míse zbylo pro dalších pět lidí.

„Trochu mi to ujelo,“ ozvalo se z obýváku a Bella se neochotně zvedla a šla si sednout za otcem do kuchyně.

„Jak bylo v práci?“

„Hrůza. Spousta papírování a přenášení věcí z jednoho místa na jiné. To abychom se náhodou nenudili…“ vysvětloval rozrušeně. „Co ten Tony? Vydržíš to s ním dva měsíce?“

„Myslím, že jo. Je trochu zvláštní, i ta jeho veliká rodina, ale je mi s ním fajn.“

„To je dobře. Slyšel jsem na doktora Cullena jen samou chválu a to je v práci první den…“

„To je možné, Tony říkal, že je dobrý. Asi své práci rozumí.“

Charlie se s plnou pusou zmohl jen na dvojité přikývnutí, a když polkl, pokračoval: „Co máš vůbec v plánu na celý týden?“

„Ještě nic moc, snažíme se se co nejvíc poznat, dokud to jde. Příští týden Newtonovi potřebují pomoct v obchodě, protože Carol, co jim tam dělá, jede na dovolenou a všichni Newtonovi mají zrovna v rodině nějakou svatbu v Kanadě, a tak tam taky jedou na celý týden. Co budeš dělat, když sis udělal volné odpoledne?“

„Ještě nevím, myslel jsem, že bych jel s Billym na ryby, ale včera se choval nějak divně, že musí nutně projednat něco s tou jejich radou, nebo co, takže nejspíš pojedu sám, nebo si dám lenošení u televize. Taky jsem chtěl posekat trávník. Určitě se zabavím.“ Zvedl se a šel po sobě opláchnout nádobí.

„Jak se vůbec má Jacob, nevíš?“

„Ale jo, vím. Má spoustu práce, je jeden z nejlepších mechaniků tady v okolí. Teď mu teda prý má konkurovat někdo od Cullenů, ale moc o tom nevím.“

„Vážně?“ podivila se. Nikdo od Cullenů jí nepřipadal vhodný na šťourání se v autech. Musí se na to zeptat Tonyho.

„Jojo.“

„No nic, jdu si chvilku číst…“

„Jasně, běž.“

 


 

„Tak jak je to daleko? Upadnou mi nohy?“ zeptala se se zájmem a s nadsázkou. V jeho přítomnosti se rychle naučila zdůrazňovat, co myslí vážně, a co ne, protože měla pocit, že Tony některé věci bere až moc vážně. Občas se tak vyděšeně zarazil a zíral, dokud se nezačala smát.

„Ne, neboj, je to kousek. Při nejhorším tě tam donesu.“ Zase to myslel smrtelně vážně. V něčem byl vážně jako z jiného světa.

„Co si myslíš o tom, že chlapi jsou z Marsu a ženský z Venuše?“ zeptala se nevinně.

„To je rozhodně pravda. Rozdíly v myšlení žen a mužů jsou gigantické jako vzdálenost mezi těmi dvěma planetami.“

„Mluvíš jako psycholog…“

„Nejdeme moc rychle? Vyhovuje ti tohle tempo?“ strachoval se a Bella věděla, že kdyby jen naznačila, že jdou rychle, nebo že snad už nemůže, že by si ji skutečně vyhodil do náruče a nesl ji.

„Ne, takhle je to v pořádku. Ráda chodím.“

„Ale moc ti to nejde,“ zašeptal, ale jí to neuniklo.

„Hej!“ drcla do něj loktem. „Jau. Měl bys přestat posilovat…“ zlobila se na oko.

„Myslíš, že je dobře, že každé pohlaví přemýšlí jinak?“ nereagoval na její poznámku o posilování.

„Jasně, vždyť byste se bez ženských šifer nudili. A my bez vás vlastně taky,“ přiznala neochotně.

„To máš recht. Co nejraději piješ?“ začal zase z trochu jiného soudku.

„Čistou vodu… Ty?“

Podle seznamu, který mu Alice vytvořila, měl odpovědět, že vodu, ale nešlo mu to přes zuby. Prostě jí nemohl lhát. Nevěděl, jak z toho ven. Pravdu jí říct nemohl a lež jí říkat nechtěl.

„Je mi to jedno. To nijak nerozlišuju. Ale nejčastěji taky vodu.“ Vždyť krev je z 50 % voda, že… „Jaký je tvůj oblíbený dezert?“

„Miluju všechno sladké, ale nejradši asi sachr dort. Ty asi sladké moc nejíš, co?“

„Ne, to vážně ne,“ zasmál se té představě.

„Jakou nejbláznivější věc si kdy udělal?“ zeptala se ho vesele.

Tu otázku nečekal a zkoprněl. Před očima se mu míhaly obrázky z jeho temného období.  Nebyl na sebe hrdý. Nenáviděl se za to a věděl, že jí to rozhodně nebude vyprávět.

„Já nejsem moc bláznivý…“ snažil se ji odvézt na jiné téma.

„Ale no tak, něco tě určitě napadne… Zas takovej suchar nejsi…“ přesvědčovala ho.

„Tak dobře. Něco přece jenom,“ podíval se na ni, a když viděl to očekávání, rozesmál se.

„Nečekej nic světobornýho. Vypadáš jako dítě o vánocích…“

„No tak mluv, jsem děsně zvědavá, jak se baví právníci.“

„Jednou k nám přijeli známí a Tanya, jejich dcera, po mě neustále vyjížděla. Ale vážně doslova. Byla neodbytná. No tak Emmett vymyslel, jak se jí zbavím. Nikdo nebyl doma jen já a Jasper. No a Tanya měla přijít domů zrovna ve chvíli, kdy se velice náruživě objímám s Jasperem. Povedlo se. Načasování bylo perfektní. Zůstala stát naprosto přimražená a pak utekla. Běžel jsem za ní a na oko ji přesvědčoval, aby hlavně nic neříkala Alice nebo rodičům. Sliboval jsem jí, že už se to nebude opakovat, že to bylo jen chvilkové pomatení smyslů z mé strany, a že na rozdíl ode mě Jasper na muže vážně není. Já samozřejmě taky nejsem na chlapy, ale fungovalo to na ni. Od té doby se mi vyhýbá a k mé ložnici by se nepřiblížila ani za zlatý prase…“

Bella se chvíli tvářila naprosto šokovaně, ale pak se spolu s Tonym naplno rozesmála.

„Pšt. Plašíš zvěř…“ napomínal ji.

„Počkej, to jste se jako to… políbili?“ nemohla tomu uvěřit.

„Jo. Byl to nejhorší polibek v mém životě. Vážně. Nic horšího si ani neumím představit,“ smál se společně s Bellou.

Snažila se utišit, ale moc jí to nešlo. Představa líbajících se bratrů ji naprosto odrovnala.

„Co nejšílenějšího jsi dělala ty?“

„Nechala se uvrtat do týhle šílený a bláznivý soutěže?“

„Ale no tak!“ zarazil ji, „nebuď tak přízemní. Navíc jsi tam nešla moc dobrovolně podle toho, co si říkala. Čekal jsem nějaké líbání s kamarádkou nebo třeba se lžící.“

„Kdo by se proboha líbal se lžící?“ další představa, která ji málem poslala do kolen.

„Divila by ses, kolik takových holek, i kluků,“ dodal tiše, „jsem už potkal.“

„No to bych se asi vážně divila,“ přiznala a veselá nálada oběma vydržela až na místo určení. Po pár kilometrech se před nimi rozprostřela nádherná louka, která byla tak pravidelná, jakoby ji někdo nakreslil kružítkem.

„Páni,“ vydechla. „Netušila jsem, že se tu skrývá taková nádhera,“ pozorovala zasněně rozkvetlou loučku.

Tony z velkého batohu vytáhl deku, pár sendvičů a nějaké ovoce a vše rozprostřel po dece.

„Prosím,“ pokynul Belle.

„Děkuji, pane,“ odvětila stejným způsobem.

„Tak povídej, tu šílenost.“ Nedal se.

„Já jsem asi nic šíleného nikdy neudělala. Vážně nejsem nijak akční...“

„Jakou nejšílenější věc jsi kdy udělala?“ byl neodbytný.

„Přišla do televize na natáčení téhle soutěže. Opravdu. Nic akčnějšího jsem nikdy neudělala.“

„Dobře, věřím ti,“ Usmál se.

„Nic jinýho ti nezbývá… Jak se uklidňuješ, když tě něco nebo někdo naštve?“

„Obvykle během… Nebo, ehm, štípáním dřeva,“ dodal s otazníkem, který patřil spíš jemu samotnému než Belliným uším. „A ty?“

„Čtením a uklízením, taky během… Moře nebo hory?“ Přesedla si z nohy na nohu, aby na něj líp viděla.

„Hory.“

„Slunce nebo měsíc?“ vyptávala se bleskově dál.

„Měsíc.“

„Psi nebo kočky?“

„Je mi to jedno. Ani psi, ani kočky mě nemají rádi. Kolik bys jednou chtěla mít dětí?“ začal z trochu jiného soudku.

„Nějak jsem nad tím nepřemýšlela. Ještě mám na děti čas. A taky… Sama si stejně dítě nepořídím. Ale asi dvě děti. Jsem jedináček a vždycky jsem si přála sourozence… Co ty? Chtěl bys stejně velkou rodinu, jako máš teď?“

Až po Bellině otázce si uvědomil, do čeho zabředl.

„Já vlastně nemůžu mít děti,“ řekl a podíval se jí do očí, aby viděl její reakci. Bella na sobě ale nedala žádnou reakci znát. Po chvilce promluvila: „To je mi líto. Je to definitivní?“

Jenom přikývl. Nechtěl to dále rozebírat.

„Jaké máš úchylky?“ zeptal se jí se zájmem a bavil se jejím vytřeštěným výrazem. „Ne, nezajímají mě tvoje choutky, teda… ne, nezajímají,“ zamyslel se na oko a díval se, jak se Bella mračí, „ale co je pro tebe typické a nikdo jiný to nedělá?“

„Jeden kousek oblečení nikdy neupevním dvěma kolíky různých barev. Musí být stejné barvy, jinak mě to rozčiluje. Pak taky rovnám všechny hrníčky ouškem na stejnou stranu a časopisy a noviny čtu zásadně odzadu, když už se mi nějaký dostane do ruky. V práci nesnesu zamatlaná skla u kasy ani ve výloze. A to je tak asi všechno…  Co ty?“

„Tedy, páni. Nezdáš se být taková perfekcionistka.“

„Já vím, toho si normálně nikdo nevšimne. Co tvoje rituály, nebo, jak ty říkáš, úchylky?“

„Všechna cédéčka si rovnám podle toho, kdy jsem je koupil, ne podle autorů nebo žánrů nebo názvů a každou knížku, kterou jednou začnu číst, dočtu. Žádnou nenechám nedočtenou, i kdyby mě sebevíc nudila.“

„Zajímavé. Co uděláš ráno jako první, když vstaneš?“ Zase ho zaskočila. Jak to má asi vědět, když nevstává?

„Svleču se z pyžama?“ zkusil to, co mu přišlo nejlogičtější. Bella se zvonivě rozesmála. Hádal, že se netrefil.

„Jo, to je dobrý.“ Zněla Bellina reakce po dostatečném výbuchu smíchu. Tak se asi trefil…

„Co je na tom vtipného?“

„Ani nevím, jen jsem si to představila.“

„Jsem rád, že tě moje nahé tělo tak pobavilo,“ předstíral naštvanost.

„Ne! Tak… Tak jsem to nemyslela,“ začala koktat a rudnout. „Já… jen, jako ne že bys to…“

Musel se zase začít smát jejím rozpakům. Když poznala, že si z ní jen střílí, plácla ho rukou přes prsty.

„Hej! Nesměj se mi!“ tvářila se uraženě, ale koutky jí cukaly.

Podobná nálada jim vydržela na celý zbytek odpoledne a ještě dlouho do večera, když se konečně začalo stmívat, pozorovali hvězdy a povídali si o všem možném, nebo prostě jen tak mlčeli a užívali si okolní přírodu. Bella si musela přiznat, že je mu s Tonym moc příjemně, že se s ním umí bavit a nestydí se před ním. Byla přesvědčená, že mu může říct cokoliv a věděla, že u něj to zůstane v bezpečí. Jen nechápala, jak může mít jeden člověk tolik zdravotních problémů a litovala ho. Nemohl jíst, co chtěl, měl nejspíš nějakou poruchu termoregulace, protože kdykoliv se ho dotkla, byl strašně ledový, a to bylo léto, nemohl mít děti… Na jednoho člověka trochu moc… Přesto ho obdivovala, jak se se vším dokázal vyrovnat. Bral věci takové, jaké jsou, netrápil se tím, jaké by měly být.

„Na co myslíš?“ přerušil ji.

Zase ta podivná otázka, napadlo ji. Proč se na to ptá, nikdo se na to neptá. A už vůbec ne tak často jako on.

„Proč tě to zajímá?“ usmála se na hvězdy. Leželi na zádech na dece, hlavami u sebe a tiše šeptali, přestože nemuseli. Ani jeden nechtěl porušit kouzlo tiché noční přírody.

„Zajímá mě, co se ti honí hlavou,“ odpověděl popravdě.

„Je mi s tebou fajn,“ přetlumočila mu ve zkratce své myšlenkové pochody.

„Mně s tebou taky. Popravdě, takhle dobře mi s někým nebylo už… no hodně dlouho. Jsi tak jiná,“ povzdechl si tichounce, ale Belle to neušlo.

„Jak jiná?“

„Nečitelná. Obvykle dokážu odhadnout reakce ostatních, ale u tebe? Jsem jako slepý…“

„Nečitelná? Já?“ podivila se naprosto upřímně a stejně tak se i rozesmála.

„Vážně, dost často mě překvapuješ.“

Přešla to nechápavým mlčením. Hádat se s ním o tom nechtěla, ale vždycky si o sobě myslela, že je naopak hodně čitelná.

„Podle čeho odhaduješ reakce ostatních?“ nedá se přece odhadnout, co dotyčný udělá, nebo jo?“

„Vlastně do určité míry ano. Pomáhá mi v tom mimika, gesta i postoj člověka. Nonverbální komunikace je mnohdy výmluvnější než tisíc slov. Řekne ti o člověku hodně,“ rychle vymýšlel, co si ještě pamatoval ze studia psychologie.

„Neříkal si, že studuješ práva? Tam máte i psychologii?“

„Jistě, pro právníky je důležitá. A navíc mě baví,“ usmál se na ni, ale neoklamal ji. Už dokázala rozlišit výmluvný úsměv, jako byl tento, a ten skutečně upřímný.

„Měli bychom jít…“ navrhl po krátké odmlce

„Já vím, ale…“ nestihla doříct.

„Nechce se mi…“ dokončil za ni a díval se jí přímo do očí.

„A pak že jsem nečitelná,“ povzdechla si.

„Víc než si myslíš.“

Přešla to bez komentáře a začala se zvedat. „Asi bychom vážně měli jít. Už je pozdě, a i když Charlie ví, že jsem s tebou, bude mít strach.“

Pokýval hlavou, společně složili deku a pomalu se vydali směrem k Bellině domovu.

„Proč si byl večer tak rozčilený, když začali mluvit o tom Edwardovi?“ zeptala se nesměle a hlavu měla sklopenou k zemi. Ta otázka jí vrtala v hlavě celé odpoledne, ale bála se ji vyslovit nahlas. Vždy si vzpomněla, jak rozrušeně při vyslovení toho jména vypadal. A ne jen on. I jeho sourozenci. Bylo to hodně zvláštní…

Chvilku váhal, co jí na to odpovědět.

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“

„Ne, o to nejde,“ ujistil ji. „Jen… jednou ti to řeknu, ano?“ zvolil taktiku vyčkávání. Věděl, že jí jednoho dne řekne pravdu. Nechtěl jí lhát a každá další smyšlená odpověď ho tížila víc a víc. Přikývla a nevědomě se zatřásla od zimy. Přestože bylo léto, ve Forks noci nijak teplé nebyly.

„Není ti zima?“ zeptal se skoro hystericky a nečekaje na její odpověď pokračoval: „Jsem vážně blbec, mělo mě napadnout, že ti může být chladněji. Já… Já bych tě nějak zahřál, ale, no moje zmrzlé ruce ti asi…“

„Tony, to je v pořádku,“ přerušila jeho hysterický výstup, „ten kousek už to vydržím. Neumrznu tady, slibuju.“ Zavrtěla hlavou. Někdy byl vážně mimo.

„Dobře, půjdeme rychleji, ať nezmrzneš.“

Protočila oči v sloup, ale přidala do kroku. A po dvou krocích se konečně projevila její nešikovnější polovička a Bella očekávala velmi blízký pohled na složení místní zeminy. Ten se však nekonal, Tony ji zachytil dřív, než se stihla políbit se zemí. Neohrabaně se zvedla ze země a zamračila se na něj:

„Říkal si, že půjdeme rychleji, ne, že budeme sprintovat. Vidíš, co to se mnou dělá?“ nakrčila obočí. Zase ho napadlo, proč tedy chodívá ráno běhat, ale rozhodl se to nekomentovat.

„Vezmu tě na záda a budeme tam mnohem rychleji.“

„Né, chci se projít. Nemusíme spěchat. Není mi zima. Vážně,“ dodala po jeho skeptickém pohledu.

„No tak!“ protočila oči, „vážně chci domů dojít normálním tempem, a ne uřícená.“

Sotva znatelně přikývl, ale mračil se jako sto čertů. Sám by byl u jejich domu za pár minut, s Bellou jim to trvalo skoro hodinu. Jen co došli před dům, vykoukl Charlie.

„No konečně jste tady! To je dost, málem jsem Vás šel hledat! Pojďte se ohřát!“ rozkázal nekompromisně.

„Já půjdu domů,“ usmál se na Bellu a s přáním hezkých snů zamířil ke svému autu.

„Dobrou,“ houkla za ním Bella a v duchu si přála, aby ještě neodjížděl. Byl na tom podobně. Od Belly se mu nikdy nechtělo a naopak – nemohl se dočkat, až ji zase uvidí. Rozhodl se. Doma se dnes moc nezdrží. Dojel domů, smykem zaparkoval auto pod přístřešek u garáže, vběhl do domu, ignoroval Jasperovo pochechtávání, rychle se vysprchoval, převlékl a zamířil zase ven. Už se neobtěžoval chůzí přes dům, ale vzal to rovnou oknem. Po krátkém lovu vysoké se rozběhl směrem k domu Swannových. Ještě přesně nevěděl, co tam chce dělat, ale věděl, že ji musí zase vidět. Nebo aspoň slyšet. K jeho překvapení už Bella spala, stejně jako Charlie Swann. Jen tiché pravidelné oddechování a tlukot dvou srdcí mu dávaly jasně najevo, že jsou v domě. Rozhodl se během zlomku vteřiny a stejně rychle se také vyhoupl do okna Belliny ložnice a otevřeným oknem se protáhl dovnitř. Ten pohled ho uhranul. Bella zachumlaná v teplé dece spala na boku tváří k oknu. Viděl její uvolněnou tvář s jemnými rysy a smyslně pootevřené rty, které okamžitě zatoužil políbit.

 

 


Políbí? Nepolíbí? Vzbudí? Nevzbudí?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

emam

24)  emam (19.09.2013 20:25)

Já se culím na obrazovku jako blbec Ještěže mě nikdo nevidí

SarkaS

23)  SarkaS (25.09.2011 14:21)

Úžasná a báječná kapitola, vážně. Edward si pokaždé se svojí zvědavostí naběhne a neví jak z toho ven. Je to k popukání

Nosska

22)  Nosska (18.09.2011 20:54)

Já tu povídku, vážně žeru

Nothing

21)  Nothing (18.09.2011 16:18)

Krásna kapitola

20)  hellokitty (17.09.2011 20:29)

Marvi

19)  Marvi (17.09.2011 14:54)

Hodně dobrá kapitolka, moc se mi líbíla je tam humor, napětí no prostě všechno Nádhera

KalamityJane

18)  KalamityJane (17.09.2011 09:17)

HMR: děkuji za poklonu, ale nevím, jestli je na místě...

17)  marcela (17.09.2011 08:16)

Je to překrásné,já nevím co víc psát.

eMuska

16)  eMuska (16.09.2011 23:36)

políbí a vzbudí? čí? :D veľmi pekná kapitolka, obľúbené písmeno vyhralo...

HMR

15)  HMR (16.09.2011 23:10)

KJ: ty máš pocit, že tvoje: tisíc otázek a odpovědí je snad méně náročnější než AKCE? No, nevím, myslím, že co se týká náročnosti - autorské, je to více než srovnatelné. Jak říkám, klobouk dolů

KalamityJane

14)  KalamityJane (16.09.2011 23:01)

v tuhle noční hodinu to lze odpustit:D

Twilly

13)  Twilly (16.09.2011 22:59)

Tak ne ... no... jsem ještě lehce v šoku z té fanynky, tak plácám páté přes deváté

KalamityJane

12)  KalamityJane (16.09.2011 22:55)

jo, jakékoliv otázky klidně posílejte:D beru všechno;-)
Twilli, v téhle povídce moc akce nebude. Chtěla jsem něco odpočinkového, romantického, nenáročného :D

Twilly

11)  Twilly (16.09.2011 22:47)

Po Tořině dnešním dílku na BH - JASNEJ SUPERMAN

HMR

10)  HMR (16.09.2011 22:36)

Tak uděláme novou anketu - kolik autorek /čtenářek/ tolik otázek - kdo je větší frajer - Batman nebo Superman?

Twilly

9)  Twilly (16.09.2011 22:30)

Tak dej akci :D

KalamityJane

8)  KalamityJane (16.09.2011 22:28)

Twilly: Jo ták! budu se snažit hejbnout, ale v pondělí mi začíná škola, tak nevím, nevím:(
HMR: už mi ale dochází nápady!

Twilly

7)  Twilly (16.09.2011 22:25)

No další... já chci VÍC!!!

HMR

6)  HMR (16.09.2011 22:21)

Klobouk dolů taková smršť otázek a odpovědí

KalamityJane

5)  KalamityJane (16.09.2011 20:58)

Jaký písmenka, Twilly?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek