Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

I vážnější témata je nutné probrat.

22. kapitola - Otázka života a smrti

„Já jsem usnula?“ zamumlala rozespale, když se uprostřed noci z ničeho nic probrala a zmateně se dopátrala jeho očí, které naopak nenesly vůbec žádné stopy po spánku.

„Trochu. Klidně spi,“ pohladil ji po vlasech.

„Promiň…“ pronesla provinile do peřiny.

„Nic se neděje. Spi,“ promlouval k ní laskavě a dál pozoroval její teď už klidný spánek a v duchu přemítal nad tím, co všechno o ní věděl, a co by ještě vědět měl a chtěl.

Ráno si šli zaběhat, i když později netušil, jak ji k tomu vůbec přemluvil, protože měl pocit, že má v plánu ho při nejbližší příležitosti upálit. Pro jistotu vybral cestu kolem malého jezera kousek za městem. V půlce si dali pauzu na jednostranné občerstvení. Napjatě pozoroval, jak jí hrdlem protékají jednotlivé loky, a na chvíli se zamyslel nad tím, že by si taky něco menšího ulovil. Zakázal si nad tím v její přítomnosti přemýšlet a nakázal si, že v noci jde na lov.

„Jak si představuješ ideální žádost o ruku?“

Půl minuty jí trvalo, než pochopila, na co se to vlastně ptá. Další půl minuty přemýšlela nad tím, proč se na to ptá zrovna teď. Další minutu jí docházelo, že on nejspíš nechápe, jaké to je uběhnout ten kus cesty a skutečně se přitom zadýchat! Třetí minutu strávila hledáním vhodné odpovědi a čtvrtou sbírala dech pro tuhle odpověď. V páté minutě se stihla v duchu pochválit, že to stihla všechno obdivuhodně rychle a ještě mu svou odpověď sdělila.

„Nic velkolepého… Takové ty žádosti na stadionu, v kině, na náměstí… Za to bych někoho zabila.“ Velké pauzy dělala úmyslně a doufala, že Edward pochopí, že se jí stále trochu zadrhává dech.

„Taky nic extra romantického... Zámky, hrady, večeře pod Eiffelovkou, plesové šaty a nažehlené smokingy… To ne…“

Nepochopil. Stále ji pohledem pobízel, aby pokračovala.

„To je moc patetické, nezdá se ti?“

„Nejspíš?“ odpověděl neurčitě. Nikdy nad tím moc nepřemýšlel. Když dospíval, měl jiné starosti a dosud neměl na svatbu ani pomyšlení.

„Takže něco jednoduchého, ale ne zase Hele, už jsme spolu nějak dlouho, tak si mě vem… Chápeš?“ Přikývnul a přemýšlel o tom. Pokud soutěž vyhrají, prostě se vezmou. Na nějaké velké žádosti nejspíš nebude prostor. Oba s podmínkami soutěže souhlasili. Zbytek cesty nakonec prošli chůzí a při cestě si povídali.

„Kdyby… Kdybychom vyhráli. Jak to bude dál? Jak si představuješ budoucnost?“ zeptala se opatrně a z nějakého důvodu se mu neodvažovala podívat do obličeje. Nevěděla, co za odpověď čekat.

„Bello, nejdřív bychom asi měli vyřešit jinou věc. Chceš být se mnou? Chtěla by sis mě vůbec vzít, kdybychom vyhráli?“

„Ano. Chci,“ odpověděla pevně a konečně vyhledala jeho oči. „A ty se mnou?“

„Nic jiného na světě si nepřeji víc,“ zastavil a přitáhl si ji k sobě. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju.“ Vytáhla se pro další polibek. A další. A další.

„Potom jsem o tom přemýšlel. A myslím… Myslím, že bych nám zajistil menší domek tady ve Forks, nebo kdekoliv jinde bys chtěla. Ale myslel jsem, že bys nejspíš ráda zůstala tady. Ovšem musíš počítat s tím, že já ve Forks nebudu moci zůstat déle než šest, sedm let. Spíš méně… Oficiálně je mi čtyřiadvacet a vypadám na sedmnáct. Jak dlouho bude trvat, než si lidi začnou všímat? A upřímně Charlie je všímavější, než si myslíme. Občas ho napadne nějaká zbloudilá myšlenka, obvykle ji rychle zaplaší, jenže, jak se mu tyhle domněnky začnou potvrzovat… Tohle všechno si musíš uvědomit. Nebude lehké se mnou žít. Budeš stárnout, nemůžu ti nabídnout rodinu. Není to legrace, Bello. A bude to náročné a já musím vědět, že si skutečně plně uvědomuješ, s čím souhlasíš, když říkáš, že se mnou chceš být.“

Chvíli jeho slova vstřebávala. Měl pravdu, ale ona už tohle všechno zvážila.

„Myslím, že jsi mě nepochopil…“ začala opatrně. Překvapeně se na ni podíval. Zhluboka se nadechla a… Vydechla. Sebrala svou vůli a po dalším hlubokém nádechu pevně promluvila: „Chci s tebou být navěky.“ Prudce sebou trhnul, Bella setrvačností udělala další dva kroky, než zaznamenala, že ji nenásleduje.

„Tohle není legrace,“ dostal ze sebe jen.

„Já nežertuji. Sám si mi řekl, že se mnou chceš zůstat na věčnost,“ dívala se mu zpříma do očí, aby z jejího výrazu nevyčetl ani stín pochybností.

„To jsem tedy rozhodně neřekl.“

„Napsal. Básnička - …chci navěky zůstat s Tebou, Má Lásko…“ přeříkala tiše těch pár slov ze závěru básničky, kterou ji napsal, když jí sdělil, že je upír.

„Dobře, tak napsal. Ale to je něco jiného.“

„V čem přesně?“ Nehádali se. Mluvili oba naprosto klidně.

„Já už upír jsem. Nemůžeš se prostě jen tak vzdát svého lidského života a stát se tímhle,“ naznačil rukou pohyb od hlavy až k patě ukazuje při tom sám na sebe.

„Nechci se vzdát života, ale hlavně se nechci vzdát tebe. Já… Já tě vážně miluju. Jsem nervózní, když nejsi u mě, stále přemýšlím nad tím, co děláš, kde jsi, představuji si, jak lovíš… Pořád zaměstnáváš mou mysl. Když jsem s tebou, cítím se v bezpečí, úplná… Prostě nechci o to přijít. Nikdy. A zkus si aspoň představit, jak bych se cítila, kdyby si byl třeba o čtyřicet let mladší než já. Mám deprese i z těch šesti let, co je mezi námi teď…“

„Prosím, zkus se nad tím znovu zamyslet,“ snažil se ji přesvědčit, ale jeho srdce sobecky zaplesalo nad tím, že to sama od sebe navrhla. Byl sobec. A věděl to. A chtěl proti tomu bojovat, ale jak dlouho by to vydržel? Sám nevěděl.

Jenom přikývla.

„Tak dál. Domek, si říkal. Takže, jak přesně si představuješ, že bychom to financovali? Navíc mně zbývá ještě rok studia v Seattlu.“

„Přes rok bychom mohli bydlet společně v bytě v Seattlu a o finance se vůbec starat nemusíš.“

„O finance se CHCI starat,“ zdůraznila.

„Tušil jsem to,“ zahuhlal si spíš pro sebe, než pro ni. „Přijde mi zbytečné v manželství všechno řešit striktně půl na půl. Proto mě napadlo, že bych se staral o bydlení a ty o jídlo.“

„Ale no tak! Přece si nemyslíš, že ti na to skočím! Živit jednoho člověka je mnohem levnější, než byt v Seattlu pro dva, natož nějaký domek ve Forks.“ Dovolila si ho počastovat pohledem, podle kterého ho považovala minimálně za blázna.

„Já vím. A ty zase víš, že mám vyšší příjmy. Mně to přijde fér.“ V tomto směru preferoval model muž – živitel rodiny a její snahy to sabotovat se snažil nenápadně vytěsnit.

„Dobře, to ještě dořešíme,“ protočila oči. „Měl by ses naučit neutrácet,“ zabrblala.

„Prosím?“ podíval se na ni překvapeně.

„No nekoukej. Zbytečně rozhazuješ peníze. Nevím, a ani to vědět nechci,“ zdůraznila, když se nadechoval, „kolik máš peněz na účtu, ale nikdy nevíš, co se může stát. Co když se prostě ocitneš někde bez peněz?“

„Pochybuji, že se to někdy stane, ale kdyby náhodou, tak to přežiju. Já nejsem tak závislý na penězích, jak to vypadá. Upřímně mi k životu stačí les plný zvěře. Ale pokud si chci hrát na člověka, musím se tomu přizpůsobit co nejvíc. Naše vábivá přirozená krása by vypadala ještě výrazněji, kdybychom chodili v otrhaných šatech… Lidi si musí myslet, že máme na to vypadat dobře… Přiznávám, že mám slabost pro rychlá auta, ale stejně dobře ji dokážu nahradit rychlým během. Po pár letech jen v lese, by mi možná začaly chybět knihy a hudba, ale pokud by ses o mě starala, abych se nenudil…“ Významně na ni mrknul. „Chci tím říct, že si umím docela dobře představit život bez peněz a s prací taky nemám problém. Klidně budu chodit do práce a oba nás uživil.“

„Tobě by nevadilo odstěhovat se od rodiny?“

„Věř tomu nebo ne, ale nevadilo. Teď už je chápu. Chápu, co to znamená někoho skutečně milovat. A uleví se mi, když chvíli nebudu muset pro změnu poslouchat jejich myšlenky a upřímně jim se taky uleví. A nejspíš se jich nikdy nezbavíme úplně,“ zasmál se při představě, jak by Alice zuřivě poskakovala, kdyby jí oznámil, že se stěhuje na severní pól, a že tam tedy rozhodně není žádná civilizace.

„Ublížilo by jim, kdyby tě ztratili,“ poznamenala a on cítil, že nemluví jen o stěhování… Měla pravdu – to by jim skutečně ublížilo.

„I když jsme o tom nemluvili, přemýšlela jsem o tom hodně a skutečně si přeji celou svou existencí zůstat s tebou navěky. Myslela jsem… že… že bych tento rok dostudovala a pak…“

„Bello, prosím. Uvědom si, co všechno ztratíš.“

„Ale to, co získám, to mnohonásobně převažuje, copak to nechápeš?“

Jak by se na jejím místě rozhodl on? Tato jednoduchá věta mu konečně dovolila ji pochopit. Pochopit její zarputilost a rozhodnost. Nedokázal by si vybrat smrt. Nedokázal by ji opustit.

„Ty nechceš mít děti? Nikdy?“ Chápal její rozhodnutí, ale musel vědět, že si je jistá. Že si skutečně uvědomuje, co musí obětovat.

„Zůstala bych s tebou i jako člověk. Tak v čem je rozdíl?“

„V možnosti. Jako člověk bys stále měla možnost volby. Ale jako upír… ani adopce nebo osvojení nepřipadají v úvahu. Nikdy. Podívej se na Rosalie. Dala by všechno za tu možnost. Za možnost volby. Nedává to najevo, ale každou minutu svého bytí si představuje, jaké by to bylo mít skutečnou rodinu. To je něco, co jí nikdy nikdo nemůže dát.“

„Já nejsem Rosalie, Edwarde…“

„Alice, Esmé… Všechny se tím trápí. Dřív nebo později, nad tím začneš uvažovat. Nechci, abys mi jednou vyčítala, že jsem ti tu možnost vzal.“

„Je to moje rozhodnutí.“ Neřekl ne, všimla si a potěšilo ji to. Čekala prudší reakci. „V tomhle jsem asi trochu po Charliem. On si taky moc neumí poradit s dětmi…“

„Máš dost času. Není kam spěchat.“

„Kdyby ta možnost existovala i pro tebe, chtěl bys mít děti?“ zeptala se na to, co ji už několikrát napadlo.

„Víš, já si zakázal nad tím uvažovat. Beru věci tak, jak jsou. Nerad přemýšlím nad tím, co by, kdyby…“

„Tak to jednou zkus,“ zaprosila.

„Nevím… Asi si neumím představit sebe v roli otce. Říkat někomu, jak se má chovat, co nemá dělat… Jak mu vysvětlit, že jeho tetičky a strýčkové jsou upíři…“ otočil to v žert, pak ale pokračoval vážněji. „Vážně nevím… Neumím si to ani představit. Zkrátka nevím…“

Chápavě pokyvovala hlavou. Těsně před polednem se vrátili zpět domů. Na stole v kuchyni na Bellu čekal dopis s povědomým růžovým ohraničením.

„To je z televize,“ připomněl jí Edward, odkud je jí povědomý. Jediným pohybem obálku roztrhla a vytáhla krátký dopis, ve kterém jim sdělovali podrobnější informace o natáčení závěru soutěže.

„ÚUUU!“ zahučela nešťastně, „přímý přenos. Já to pokazím. Nezvládnu to. Nemáme šanci.“

„Bello, no tak. To nebude tak strašné. Budu tam s tebou. Zvládneme to. A když ne, svět nespadne a budeme mít pokoj,“ uklidňoval ji. Předchozí měsíc a půl si skvěle užíval. Ale teď šlo do tuhého. S tím dopisem všechno dostávalo mnohem reálnější obrysy. Pokud chtějí skutečně vyhrát, mají před sebou ještě dvanáct dní tvrdé dřiny, uvědomil si a taky na to Bellu ihned upozornil. Zuřivě přikyvovala. Rychle se najedla a odpoledne se vydali ke Cullenům.

„Tak jak pokračujete?“ odchytla je hned v hale Esmé. V rychlosti jí sdělili, co je vlastně čeká.

„A máte aspoň tušení?“

„Právě že ne. Mysleli jsme, že by Alice…“ naznačil Edward.

„Alice by nemohla,“ zjevila se rázem vedle nich černovlasá upírka a na tváři jí pohrával škodolibý úsměv, když se jednou rukou zaklesla za Edwardovo rameno a druhou kolem Bellina pasu.

„Alice, nebuď labuť,“ otočila se na ni zamračeně Bella.

„Nechci být, jen to prostě nevidím. Nemají pevně danou variantu. Budete si otázky losovat, a to, jak jistě víte, já neovlivním.“ A rozhodně nevypadala, že by jí to vadilo. Počastovala oba dalším škodolibým pohledem.

„Kam mizíš?“ zeptal se taktně Edward nahlas.

„Do dílny. Jazz tam chce pomoct vymalovat.“

„Chceš mi tvrdit, že budeš malovat? Barvou? Stěnu?“ koukala na ni Bella, jako by Alice právě spadla z nejbližšího smrku.

Edward jen prohodil: „Pozdravuj Jacoba a řekni mu, že jsem to stihnul.“

„Co si stihnul?“ zeptala se s podezřívavým pohledem. Jen mávnul rukou, tak pokrčila rameny a zamířila za ním. Seděli na posteli a snažili se o brainstorming na téma soutěžní otázky. Moc se jim nedařilo a Emmett naznal, že by měl zasáhnout. Vtrhnul za nimi a skočil mezi ně na postel, která to odvážně přežila.

„Emmette…“ zavrčel Edward.

„Budu hodný! Jen vám chci pomoct. Budu se vás ptát, vy odpovídat. Jednoduché.“

Edward ho ještě chvíli provrtával pohledem, ale když si z toho Emm ani Bella nic nedělali, rezignoval.

„Takže položím otázku, ale odpovídat musíte za toho druhého, to je přece jasný, že jo… Takže, ehm… Datum narozenin?“

„Třináctého září,“ odpověděl bez rozmyslu Edward.

„Dvacátého června,“ spokojeně se usmála Bella.

„Jo a navzájem se kontrolujte, nevím všechno, že jo…“ dodal Emmett a pokračoval, „Počet předchozích partnerů?“ a kousal se do rtů, aby se nerozesmál.

„Nula,“ odpověděli shodně.

„Spíš jsem se měl zeptat na prodlevu mezi jednotlivými partnery,“ utahoval si z nich, hlavně tedy z Edwarda, dál Emmett. Odpovědí mu bylo jen vrčení a tlumené uchechtnutí se.

„Kdy má narozeniny tvoje matka?“ pokračoval dál a Edward si v duchu říkal, že se zatím drží věcí, na které by se klidně ptát mohli…

„Patnáctého března?“ zeptala se s otázkou Bella. Oba upíři přikývli.

„Sedmého listopadu,“ odpověděl jistě Edward.

„Jméno tchýně za svobodna? To byl vtip,“ dodal, když ho oba obdarovali pohledem tvá hlava na tisíc kousků, co ty na to?

„Co si dáváš obvykle na snídani?“

„To záleží na tom, co zrovna po ruce, a v kolik hodin vstává,“ usmál se Edward na Bellu. Ta mu úsměv s přikývnutím oplatila.

„Když už snídá, tak pumu...“

„A teď oficiální odpověď?“ zamručel Emmett.

„Nesnídá,“ pokrčila rameny a stále se dívala přímo na Edwarda.

„Nejlepší možná dovolená?“ pokračoval raději Emm.

„Ta se mnou?“ zkusila zavtipkovat Bella, ale Edward ji překvapil, když se k ní přes Emmetta natáhnul a po láskyplném polibku zašeptal „Přesně tak, lásko.“

„Hele, já jsem pořád tady…“ ozval se dotčeně Emm. Edward se neochotně odtáhnul, Bella si poposedla blíž k Edwardovi, aby k němu měla přímou cestu a ten ještě Emmetta sotva znatelným šepotem varoval, že klidně nahlas zmíní, na co že to Emmett minulý týden potřeboval převlek policisty… Emmett zmlknul a dělal, že tam vůbec není a tiše svého bratra proklínal.

„Tu odpověď,“ zamručel Emmett a Bella se marně snažila zachytit, co způsobilo změnu v jeho náladě.

„Pro Edwarda není důležité, kde to je, ale s kým.“

„Pro Bellu je důležité, jestli tam je moře a sluníčko,“ zasmál se Edward a Bella ho lehce plácla po rameni. „Ale jo, máš pravdu,“ rozesmála se taky. Cítila se skvěle. Milovala Edwarda a on ji to plně oplácel, milovala jeho rodinu, jejich ztřeštěné nápady, zvláštní zvyky… Bylo úžasné je jen pozorovat, ale když s nimi mohla i být a oni se před ní chovali přirozeně… Vážila si toho. Přijali ji mezi sebe bez mrknutí oka.

Emmett pokračoval, vyptával se na všechno, co mu přišlo aspoň trochu důležité, i když u věcí jako Jak vysoký UV faktor používáš nebo Jak často se češeš a Co používáš za kondicionér se, co se týče důležitosti, moc neshodli.

„Čeho se nejvíc bojíš?“ zněla jedna z dalších otázek.

Edward marně pátral v paměti. Tohle nevěděl.

„To jsi mi ještě neřekla…“ poznamenal a stále se ještě snažil tu informaci najít.

„Asi ne… Nejvíc se bojím toho, že tě ztratím. Možná se ti to zdá bláznivé. Známe se chvíli, ale zkrátka… Ne, neumím si představit ani den bez tebe. Při tom pomyšlení se mi svírá srdce i žaludek a špatně se mi dýchá…“ oba upíři jasně poznali, že mluví pravdu – mělký dech, rychle bijící srdce, to pomyšlení u ní skutečně vyvolávalo fyzické reakce a oba je to do značné míry fascinovalo. Edward si ji stáhnul do náruče. „To se nikdy nestane. Nedokázal bych tě opustit. Nejvíc se bojím toho, že ti někdo ublíží, že se ti něco stane. Všude vidím nebezpečí…“ Jediným pohledem naznačil Emmettovi, že pokračovat se bude zítra a bylo slyšet jen tiché klapnutí dveří, jak se rychle vypařil. Edward houpal Bellou ve své náruči sem a tam a něžně ji políbil na čelo, když mu v náruči usnula. Chtěl ji položit na pohodlnější postel, ale probrala se.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal.

„Měl jsi mě vzbudit, musím do sprchy,“ brblala a stáhla obočí k sobě.

„A můžu tě tam doprovodit?“ usmál se rošťácky. Chvíli ho pozorovala se směsicí touhy po něm a po spánku, nakonec zvítězila ta první a do sprchy se vydali společně.

 

 


 

Doufám, že vás tahle konverzační kapitola příliš nenudila, ale potřebujeme se přiblížit velkému finále!


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Domik

11)  Domik (27.03.2012 18:15)

moc se těším na další díl!

10)  leluš (27.03.2012 14:33)

aj mna by mohol

9)  hela (27.03.2012 14:21)

já se u těch otázek docela dobře bavila, klidně dej ještě jednu otázkovou

Marvi

8)  Marvi (27.03.2012 13:54)

Parádní kapitolka, a na velké finále jsem zvědavá!!!

SarkaS

7)  SarkaS (27.03.2012 12:07)

Půl minuty jí trvalo, než pochopila, na co se to vlastně ptá. Další půl minuty přemýšlela nad tím, proč se na to ptá zrovna teď. Další minutu jí docházelo, že on nejspíš nechápe, jaké to je uběhnout ten kus cesty a skutečně se přitom zadýchat! Třetí minutu strávila hledáním vhodné odpovědi a čtvrtou sbírala dech pro tuhle odpověď. V páté minutě se stihla v duchu pochválit, že to stihla všechno obdivuhodně rychle a ještě mu svou odpověď sdělila.

Promiň, ale já musela. TOhle je totiž moje oblíbená pasáž. Dokonale jsem se do belly v tuhle chvíli dokázala vcítit, akorát že ona dokázala stát na nohou, já bych po takové zátěži asi vypustila duši :D

6)  Babča S. (27.03.2012 10:21)

5)  marcela (27.03.2012 06:06)

Prožívala jsem snad každé písmenko. Ne,opravdu nejsem šílená jenom miluji Tvoje povídky .
Jsem neskonale nadšená,že jsi přidala další díl

ireen

4)  ireen (26.03.2012 23:50)

Před čtením: KalamityJane! To je vesmírná (nebo upírská?) rychlost, už další kapitolka? Skvělé, báječné, úžasné!

Po přečtení: To bylo pěkný, jak se znaj a milujou :) :) :) !

Krása, krása, krása ! Jsem nedočkavá :p , ale zároveň nechci, aby to někdy skončilo !!!

3)  Jana (26.03.2012 23:48)

Nosska

2)  Nosska (26.03.2012 23:25)


Nádhera, nádhera, náááádhera

semiska

1)  semiska (26.03.2012 23:21)

Kapitola super, bavila jsem se. I vážné téma musí příijít. ;) *fworks*

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek