Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Co Bella říká na Paříž? A co říká Edward na šneky? A co říkají šneci na Edwarda?

15. kapitola – Šneci a to ostatní

Přípravy vrcholily, nejvíce úkolů měla Alice, a to ani nikam nejela. Potají musela zabalit kufry Belle a Esmé, ani jedna totiž o chystaném výletu nevěděla. Carlisle taky vzal Alice několikrát do nemocnice a seznámil ji s Liz. Společně jí vysvětlili, že Esmé s panem doktorem teď jedou na výlet a mezitím jí bude dělat společnost Alice. Liz byla skvělá. Malou střapatou dívku si ihned oblíbila a ráda poslouchala její vyprávění o všem možném. Alice jí vyprávěla pohádky, které znala, i které si sama vymyslela. Padly si do oka a Liz byla ráda, že si doktor s Esmé někam vyjedou. Věděla, že se mají moc rádi a chápala, že musí být taky jenom spolu.

Odpoledne Alice s Edwardem dokoupili poslední drobnosti, vyzvedli Carlislea a jeli domů. Přeskládali kufry do Carlisleova Mercedesu. Edward se rozloučil s Alice i Jasperem a šel si sednout do auta. Zaposlouchal se do hlasů v domě. Usmíval se nad překvapením a nechápavými myšlenkami Esmé, jak rychle přemýšlela, co to Carlisle chystá. Nic jí ale neřekl, a tak prostě jen šla za ním a snažila se ho přemluvit, ať to vyklopí. Když zjistila, že Edward jede s nimi, zkoušela to i na něj. Její syn se na ní jen vědoucně, a trochu škodolibě, usmál a věnoval se řízení. Dojel před dům Swannových a zazvonil.

„Ahoj, copak se děje?“ tvářila se Bella zmateně, když si všimla Carlislova mercedesu.

„Jo, děje,“ usmíval se Edward, „jedeme na výlet. Pojď do auta.“

„Cože? Ale já…“

„Všechno je zařízené, prostě pojď.“

„Ale Charlie…“

„Všechno je zařízené,“ zopakoval jen.

„Ale…“

„No tak, prostě pojď.“ Protočil oči, chytil ji za ruku a táhl k autu. Bella se posadila vedle Esmé, vyměnily si nechápavé pohledy a pokrčení rameny a občas se marně snažily ze svých partnerů vymámit nějaké informace. Když pochopily, že se jim to vážně nepodaří, vzdaly to a bavily se radši o módě a designu. Po pár hodinách byli v Seattlu na letišti a obě se začaly tvářit ještě víc překvapeně, až vyděšeně. Carlisle s Edwardem z toho měli hodně škodolibou radost, a aby podpořili zvědavost svých partnerek, občas si i něco pošeptali, nebo pronesli nějakou pro obě ženy nepochopitelnou poznámku. Bella nadhodila, že se třeba na letišti dozví, kam letí, a tím si vysloužila čekání venku. Odbavení Edward zařídil tak, aby se nic nedozvěděly a do letadla šli až po poslední výzvě. Až po startu letadla se dozvěděly, kam že to vlastně letí. Moc nechápaly, proč chlapi s New Yorkem dělali takové cavyky a oni je nechali při tom, že New York je cílovou stanicí.

Když ale v New Yorku přesedli na další letadlo, tentokrát do Francie, byly holky skutečně v šoku. Až v Paříži na letišti Charlese de Gaulla dokázaly uvěřit, že jsou skutečně v Paříži a vášnivě nahlas to sdělovali nejen svým protějškům. Naléhaly tak, že jim Carlisle s Edwardem museli sdělit plán.

„Původně jsme měli strávit pár dní s Emmettem a Rose, kteří by nás provedli po všech památkách známých i neznámých, když se ale rozhodli vrátit z pochopitelných důvodů dřív, nezbývá nám nic jiného než to tu propátrat na vlastní pěst,“ usmál se Edward na obě mladé ženy a předal slovo Carlislevi.

„Dobrý podvečer, dámy. Dovolte, abych vás jménem svým a Edwardovým přivítal v Paříži. Pro zbytek dne se ubytujeme v hotelu, někteří zajdou na romantickou večeři a půjdou spát, jiní půjdou na romantickou večeři a ehm, budou pokračovat v prohlídce noční Paříže, nebo půjdou odpočívat,“ usmál se vyzývavě na svou manželku Carlisle a pokračoval: „Zítra jsou v plánu další památky, zejména Louvre,“ usmál se na Esmé, věděl, že právě Louvre z celé Paříže miluje nejvíc, „a další plán vám sdělíme, až bude čas. Prosím následujte mne.“ Otočil se profesionálně kolem své osy a zamířil ven z letištní haly. Vzali si taxík a nechali se odvézt do hotelu.

----------

Jamie Throw si unaveně oddechl, když se mu konečně podařilo ubytovat skupinu Kanaďanů, kteří se už půl druhou hodinu dohadovali, kdo s kým bude na pokoji, měnili to a hádali se pořád dokola. Když už jim navrhl nějaké řešení, které byli ochotni akceptovat, zase se ozval někdo jiný a dohady začaly nanovo… Znovu si povzdechl a v tom vešli další lidé. Lehce zatřepal hlavou, připomněl si základní pravidla pro práci na recepci a po jeho předchozích chmurách nebylo ani památky. Opět byl profesionál. Aspoň do té doby, než si nově příchozí pozorně prohlédl. Dva mladé páry, nejspíš přátelé, ti dva muži možná sourozenci, byli si hodně podobní. Vlastně vypadali zvláštně, všichni byli nádherní, až oslňující. Jako hollywoodské hvězdy. Opět se rychle vzpamatoval.

„Dobrý večer, přejete si?“ uvítal je s úsměvem.

„Dobrý večer, máme tu dvě rezervace na jméno Cullen.“

„Cullen. Ano, pan Edward Cullen. Dva apartmány, souhlasí?“

Mladší z obou mužů přikývl a Jamie ho poprosil o doklady. Vzápětí mu je s úsměvem vrátil i s kartami od obou luxusních apartmánů jim popřál příjemný a nerušený pobyt. Ještě se díval, jak mizí ve dveřích výtahu a pak už se věnoval zase jen svým myšlenkám.

----------

„Ne, ten je náš!“ vykřikl Edward a Bella se jen s protočením očí podívala na Esmé, která se shovívavě usmála a snažila se krotit cukající koutky. Edward stál s Carlislem uprostřed pokoje, vlastně spíš veliké haly, o které by Bella přísahala, že se snad ani do toho hotelu nemůže vejít, a dohadovali se, kdo kde bude spát. Esmé už byla rozhodnutá nechat je tam spát spolu a jít s Bellou vedle, když si jejího záměru všiml Edward, zmlknul uprostřed slova a s posledním nevraživým pohledem věnovaným jen a jen Carlislovi popadl Bellu za ruku a odporoučel se do vedlejšího apartmá. Po cestě ještě věnoval tučné „odškodné“ poslíčkovi, co se z té podívané nějak zasekl ve dveřích a očividně se nemohl vzpamatovat.
Po cestě Edwarda napadlo, že to je po dlouhé době, co si někam vyrazil s Carlislem a Esmé. Obvykle vystupovali jako jeho opatrovníci, a tak se k nim i na veřejnosti choval. Postupně tohle chování přejal on i jeho sourozenci i do prostor domu, prostě jen ze zvyku, ale tady si po dlouhé době připadal prostě jako mezi nejlepšími přáteli s dívkou, kterou miluje a byl skutečně šťastný. Když si to uvědomil, usmál se sám nad sebou a stiskl Belle ruku ještě víc. Když se na něj tázavě podívala, jen pokrčil rameny a věnoval jí ještě širší úsměv, který se mu ve tváři objevil pokaždé, když se na něj ona usmála.

„Páni,“ vydechla, jen co vešli do pokoje a měla co dělat, aby uznale nehvízdnula. Apartmán byl stylový, moderní a… luxusní. Hodně luxusní. Na to nebyla zvyklá a trochu ji to přivádělo do rozpaků, čehož si samozřejmě Edward všimnul.

„Co se děje, lásko?“

Bezděčně se usmála nad tím oslovením a jen zavrtěla hlavou. Pak přece jen dodala: „Ani nevím, je to… zvláštní. Nikdy jsem nebyla v hotelu, a už vůbec ne v takhle,“ rozmáchla rukama a hledala správný výraz, „honosném…“ Ne, to nebyl ten správný výraz, ale lepší ji v tu chvíli nenapadl. Pousmála se a pak už se věnovala jen Edwardovi, který si ji uprostřed jejího bádání po pokoji stáhl do náruče a hladil po ramenou.  Hladově se zapojila do jeho hry s jazykem a ochutnávala jeho sladkou chuť. Pomalu, jako nejjemnější belgickou čokoládu.

Nevědomky ho tím přiváděla k šílenství. Z ochutnávání ji vytrhlo až sotva patrné vibrování jeho hrudi. Chvilku jí trvalo, než pochopila, co se to děje.

„Jejda! Promiň!“ vyhrkla, když se od něj odtrhla. Když se rozhlédla, nebyla si j stá, jestli uskočila ona, nebo Edward. Nic neříkal.

„Edwarde?“ pípla nesměle. Nic. Stál u zdi a ani se nehnul. Nedýchal. Jen tam stál se zavřenýma očima.

„Do hajzlu!“ zavrčel. Skutečně temně zavrčel. Takhle ho neznala a musela si přiznat, že ji to vážně vyděsilo. On ji děsil. Poznal to, až když její srdce a dech zrychlily a zorničky se rozšířily. Jen nevěděl, jak reagovat. Vřelo to v něm. Nechal se unést a nebyl schopný přestat, nedokázal odlepit své rty od jejích. Do teď s tím problém neměl. V duchu se proklínal a vrčel sám na sebe. Skutečně zuřil. Ale kvůli ní se musel rychle uklidnit. Nebo se tak aspoň tvářit. Ve zlomku vteřiny ovládl své mimické svaly, trochu se uvolnil a tiše na ni promluvil.

„Bello?“ zkusil tiše, jestli ho vůbec vnímá.

„Mám strach,“ přiznala na rovinu. Byl v háji. Neměl ponětí, co má dělat. Jít za ní? Nebo zůstat na místě, aby ji neděsil ještě víc? Ani se nepohnul.

„Omlouvám se. Ne, to nestačí. Udělal jsem chybu. Nechal jsem se až příliš unést. Nevím, jestli ti dokážu slíbit, že už se to nestane.“ Mluvil tiše. Cítil se provinile. Tohle nesměl znovu dopustit. Po tomhle zážitku si ale nebyl jistý vůbec ničím. Doteď si myslel, že to zvládá…

„Půjdu do sprchy,“ pípla a doufala, že se tím atmosféra trochu uvolní.

Přikývl a odstoupil raději dál od dveří, které vedly do koupelny. Než se dveře do koupelny za Bellou zavřely a znovu otevřely, uběhlo přesně 17 minut. Pro něj to byla věčnost. Díky velmi rychlému myšlení, měl v podstatě tak pětkrát víc času na přemýšlení než Bella a řádně toho využil. Představoval si všechny možné, více či méně, katastrofické scénáře dalšího dění. Napadlo ho, že by měl víc lovit, ale nevěděl, kam by se to do něj vešlo. Ne, tohle nepodcenil. Pořád nemohl přijít na to, proč se to stalo. A představy Belly pod tekoucí vodou mu moc nepomáhaly. Počkat, vlastně pomáhaly. Zvykal si na to pokušení a touhu. Myslel si, že to je žízní, ale on byl jen… ne, to si nemohl přiznat. Hledal jiný důvod, ale nic… Byl prostě jen nadržený. Nevěděl, jestli se má smát, nebo proklínat, ale přišlo mu to tak… neskutečné, to se mu přece nemohlo dít. Po tolika desetiletích a k tomu mnohem silnější projevy emocí… To jí asi jen tak nevysvětlí. Ve zbývajících šestnácti minutách stihl zajistit večeři, příjemnou atmosféru, přečíst si dnešní noviny a vyslechnout si hádku staršího páru z protějšího apartmá.

„Páni,“ vydechla zase, když otevřela dveře a viděla tlumené světlo, hromadu jídla a uprostřed sedícího Edwarda s tak útrpným výrazem ve tváři, že jí ho bylo líto. Netušila, že ho tak rozhodilo, co se stalo.

„Edwarde?“ oslovila ho tázavě a smířlivě.

„Šneci…“ zahuhlal.

„Cože?“ nechápala, co se stalo.

„Šneci. Páchne to mnohem hůř než jakékoliv jiné jídlo. Rychle to sněz. Prosíííííím,“ dodal s tím žalostným výrazem.

Rozesmála se naprosto uvolněně. „To já nejím. Klidně to vyhoď,“ pokrčila rameny a prohlédla si dobroty na stole.

Když si uvědomil, že tu celých osm minut trávil s tím odporným pachem úplně zbytečně… Jak mohlo obyčejně uvařené zvíře takhle nechutně páchnout, to prostě nepochopil. Vlkodlak oproti tomu byl hodně příjemný osvěžovač vzduchu.

Bella si na talíř nandala několik smažených mořských plodů a pomalu se do nich pustila.

„Takže, co ty vlastně nejradši jíš?“ zeptala se. Působilo to trochu komicky, když zrovna ukousla hlavu chobotnici.

„Spíš piju,“ poopravil ji.

„Piješ…“ zahuhlala souhlasně.

„Pumy.“

Překvapeně vzhlédla. „Pumy? Neříkal jsi, že je to tvoje nejoblíbenější zvíře?“

„Říkal,“ přikývl.

„Takže lovíš svá oblíbená zvířata? To je trochu ironie, ne?“

„Trochu asi jo,“ zamyslel se nad tím a pobaveně pozoroval, kdy jí to dojde.

„Ahá,“ vyprskla. „Jasně. Dvojsmysl. Chápu. Řekl jsi, že je tvé oblíbené, protože je tvé oblíbené, ale k jídlu. Jasně. Vtipe…“ Obvykle on nechápal její smysl pro humor, teď tomu bylo přesně naopak. Asi jsou vážně každý jiný živočišný druh.

Upřímně se smál nad jejím pronikáním do světa upírů.

„Věčnost je nuda, bavíme se ledajak.“

„Jak třeba?“

„Už jsem ti toho spoustu vyprávěl…“

„To jo, ale to jsem si ještě myslela, že jste lidi,“ připomněla mu. „Nejsem si vůbec jistá, co z toho je pravda.“

„Tak třeba baseball. Obvykle se dá hrát jen, když je bouřka, nebo daleko v horách, ale stojí to za to.“

„Bouřka?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od kalamárů.

„Máme troch sílu a některé rány…“

„Chápu.“ Ale představit si to neuměla.

Po jídle se odněkud začala linout tichá instrumentální hudba a Edward ji vyzval k tanci. Překvapeně zamrkala a snažila se bránit, ale nebylo jí to nic platné. Zoufale pozorovala svoje a Edwardovy nohy a odmítala se mu dívat do očí. Když ji přece jen přesvědčil, během dvou kroků mu třikrát přišlápla špičky, ač se to zdálo nemožné. Pustil ji až po půl hodině, kdy už byla vážně vyřízená. Plynule se přesunula do postele a ani nevěděla, jak usnula. A Edward byl rád, že mu Alice doporučila přibalit Ipod a pár knížek.

----------

Esmé se trochu ošila na posteli, ne že by ji tlačila, a přitiskla se ještě blíž ke svému manželovi. Leželi takhle v tichosti, beze slov, už tři hodiny a ani jednomu to nevadilo. Po dalších několika minutách, možná desítkách minut, Carlisle mrknul na hodinky a kývnul na svou krásnou ženu. „Je čas.“ Pak otočil hlavu směrem ke zdi, i když to bylo zbytečné, stačilo na to vlastně jen pomyslet, a řekl to samé Edwardovi. Slyšel, jak budil Bellu, které se rozhodně vstávat nechtělo, ale když zjistila, že je vážně v Paříži, vypískla a byla připravená během pěti minut. Mohli vyrazit. Na chodbě se pozdravili a společně zamířili do víru velkoměsta. Původně měli v plánu Louvre, ale při pohledu na frontu si to rychle rozmysleli. Jenom čekání by bylo tak na dvě hodiny a projít celý Louvre je samo o sobě tak na dva dny, minimálně. Edward tedy improvizačně vymyslel pěší túru kolem Notre-Dame a zpět na Place de la Concorde a po Champs Élysées k Vítěznému oblouku. S několika zastávkami na jídlo a procházkou po Tuilerských zahradách jim to zabralo celý den.

Vydali se tedy ke katedrále Notre-Dame, která Belle učarovala. Samozřejmě se chtěli jít podívat na vyhlídku a na Emmanuela.

„To je nekonečné,“ protočila Bella oči, když se posunuli asi o půl metru za pět minut. Po půl hodině se na ně přece jen dostalo a mohli si prohlédnout Paříž z Notre-Dame. Bylo na co koukat, ale mnohem víc je, nebo spíš Bellu, uchvátil majestátní zvon. Všichni tři upíři už v Paříži byli několikrát z různých důvodů a díky skvělé paměti ji znali nazpaměť, ale ani to jim nebránilo, aby si to romantické město prošli znovu.

„Já už nemůžu,“ skuhrala Bella u Vítězného oblouku. Edward se zatvářil trošku zklamaně, měl nejspíš v plánu ještě něco, ale nesmí zapomínat, že Bella je jen člověk, pomyslel si Carlisle. Edward po něm šlehl pohledem a zatvářil se trošku provinile.

„Svezeme se taxíkem, co ty na to?“

Bella se nezmohla ani na odpověď a přikývla. Nechtěla to říkat nahlas, ale držet krok se třemi upíry v přeplněné Paříži, to asi nebylo to pravé ořechové pro ni. Vždycky se sem chtěla podívat a Edward jí tímhle splnil sen, ale nebyla připravená na takové davy lidí, mluvící všemi možnými i nemožnými jazyky, hrnoucí se od jedné památky k druhé. Jasně, milovala městský ruch, ale tohle bylo jiné. Všude spousta aut, troubení, překřikování a front a tlačenic. Na hotelu si oddechla. Ale jenom na chvíli. Z protějšího pokoje se začal ozývat řev a výčitky. S hlubokým výdechem se sesunula na gauč a překvapeně zírala na Edwarda, co stál nad ní.

„Proč si nesedneš?“

„Ani nevím,“ pokrčil rameny. Pozorněji se zadíval na Bellu. „Děje se něco?“

Chvilku přemáhala touhu prostě jenom přikývnout a pak zavrtěla hlavou. „Nic.“

„Vážně?“ prohlížel si ji skepticky shora.

„Já nevím,“ rezignovala… „Nechci tě zklamat,“ šeptala a sledovala při tom moc zajímavý vzor na koberci. Bleskově seděl vedle ní, zvedl jí hlavu a vážně promluvil: „Co blázníš, proč bys mě měla zklamat? Prostě mi to řekni.“

„Paříž je skvělá, ale prostě… nevím… Je tu moc rušno. Nejspíš. A tohle“ máchla rukou do prostoru, „je zbytečný luxus, když tu máme jenom přespat. Nejsem na to zvyklá a upřímně, trochu mě to všechno děsí.“

Edward na to nic neříkal. Snažil se ji pochopit, ale moc se mu to nedařilo. Chtěla přece vidět Paříž a on jí ji ukázal. Nepřišlo mu to během dne tak hrozné, až na některé myšlenky, ovšem. Ale možná právě proto, že byl zvyklý mít v hlavě neustálý ruch, mu to přišlo vcelku normální. A když se soustředil, pochopil, že ani tady není klid. Hádka sousedů, troubící, vrčící auta pod oknem…

„Víš co? Mám nápad. Někam tě vezmu. Ne, tohle zvládneš, uvidíš. Sbal se.“ Nečekal na odpovědi a vytahoval telefon. Vyšel na chodbu a rychle vyřídil jeden hovor telefonický a jeden rychlý s Carlislem a Esmé. Bella se mezitím, trochu zkoprněle, sbalila a převlékla.

„A co Carlisle a Esmé?“ zeptala se Bella starostlivě. Přijeli spolu a hned se mají zase rozdělit?

„Věř mi, že se o sebe dokážou postarat,“ mrknul na ní Edward spiklenecky.

„A uvědomuješ si, že jsem naprosto energeticky vyčerpaná a chceš mě táhnout někam dál, než z koupelny do postele?“ zeptala se skepticky svého upíra Bella.

„Naprosto, klidně tě ponesu. A bude to stát za to,“ usmál se šibalsky. Nakonec se Bella odhodlala jít po svých až k výtahu a z výtahu k taxíku to taky zvládla. Když ale po hodině jízdy stále ještě seděla v autě, začaly se jí klížit oči. Vzbudila ji až houpavá chůze, nebo spíš až když dotyčný, co jí nesl – Edward, jak jí rychle došlo – zastavil a začal tiše mluvit. Jiný hlas mu stejně tiše odpovídal, byla ale tak rozespalá, že nedokázala pochopit, o čem to mluví. Po chvilce se opakovalo houpání a zastavení několikrát, až skončila na něčem měkkém. Místo toho, aby toho využila a spala, ji to dokonale probralo.

„Kde to jsme?“ mžourala do tmy pokoje.

„Teď spi,“ rozkázal jí, ale nedala se tak snadno odbít.

„Už se mi nechce spát. Kde jsme?“ naléhala. Kývnul hlavou směrem k oknu a vmžiku stál u něj.

„Páni,“ pronesla své oblíbené slovíčko tak procítěně jako ještě nikdy. Zasmál se a objal ji kolem ramen. Spolu pozorovali noční Paříž, kterou měli, díky tomu, že stáli na kopci, jako na dlani a užívali si mnohem tišší, klidnější prostředí. Políbil ji do vlasů a byl vděčný, že vůbec takovou možnost má.

„Pojď spát, ráno ti ukážu, kde jsme.“

Neochotně přikývla. Natáhla se na obrovskou měkkou postel a plácla rukou vedle sebe. Edward pochopil a lehl si na místo, kam ukazovala. Sotva si lehl, Bella už spokojeně oddechovala. Políbil ji na rty a v duchu se zasmál, když spokojeně zavrněla.

 

 

 


 

Děkuji všem vytrvalým čtenářům za trpělivost a za to, že mě bombardujete dotazy na další kapitoly, což mě nutí k činnosti, a SarceS za pomoc, protože bez ní by tahle kapitola jen tak nevznikla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (24.09.2013 17:30)

Tak já taky bombarduji a žádám další kapitoly!!! Sice jich mám ještě hodně před sebou, ale já chci ten HAPPY END!

KalamityJane

11)  KalamityJane (06.02.2012 09:24)

Eleanor: třeba svatba ani nebude:-)

Všem děkuji za chválu a další kapitolka bude dnes večer:-)

Mekina

10)  Mekina (05.02.2012 21:24)

Tohle mně totálně dostalo !! Obdivuju tě, že prostě dokážeš vymyslet či přijít nějak na to, co tam napsat, a vždy z toho vznikne dokonalý výsledek ! Tenhle ,,příběh,, , či jak to nazvat mně opravdu zaujal.Na konci jsem zůstala s otevřenou pusou zakoukaná na monitor. Máš obrovský talent.;) ;) Nepřestávej..A doufám, že napíšeš další kapitolky :)
Smekám před Tebou

PS.: Napiš pokračování.Další kapitoly, a hlavně nepřestávej.Seš v tom vážně moc dobrá !

Eleanor

9)  Eleanor (05.02.2012 11:06)

Výlet mají moc hezký. Jen by mě zajímalo, kam je pak budeš posílat na svatební cestu...kdyby jim to náhodou vyšlo :-D

Marvi

8)  Marvi (02.02.2012 14:46)

Myslela jsem si, že po tak dlouhé době už nebudu vědět o čem tato skvělá povídka je. Ale bála jsem se zbytečně, protože už po pár větách jsem byla v obraze. Moc krásné!!!

semiska

7)  semiska (01.02.2012 20:03)

nádhera. Užila jsem si to a budu se příště těšit! ;)

Nosska

6)  Nosska (01.02.2012 19:57)

Už se nemůžu dočkat pokračování

eMuska

5)  eMuska (01.02.2012 19:40)

uá, já chci takýýýý! krásne, milé, šnekovské!

KalamityJane

4)  KalamityJane (01.02.2012 13:00)

Další kapitola bude doufám během pár dní, rozhodně ale za mnohem kratší dobu, než tato:)

3)  marcela (01.02.2012 12:57)

Kde jsou????Co vidí???Já se asi .Prosím,moc prosím,pokračuj.

SarkaS

2)  SarkaS (01.02.2012 12:39)

Ale prdlajz, to víš že by vznikla. ;) S radostí jsem si ji přečetla znovu a musím se připojit taky k těm dole. Kdy bude ta další? Á, to moc ráda slyším, že na ní pilně pracuješ. Tak jen tak dál

1)  Jana (01.02.2012 11:19)

Doufám, že bude rychle další díl....Bylo to skvělé....

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still