Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Bella se učí běhat rychle, menší mezirasový konflikt a velké plány.

14. Kapitola – Jak se vlk s upírem porval

Ráno se probudila s dobrou náladou a vyspaná do růžova. Nevěděla, kolik je hodin, ale v pokoji byla podivná tma.

„Edwarde,“ zašeptala a rozhlížela se po pokoji.

„Jsem tu,“ objevil se u postele.

„Kolik je hodin?“

„Bude osm,“ usmál se.

„A proč je taková tma?“ odpověděla zmateně.

„No, venku se nám trochu vyjasnilo, takže svítí sluníčko. Nechtěl jsem tě vyděsit, tak jsem radši zatáhl žaluzie.“

„Vyděsit?“ brblala rozespale.

„Říkal jsem, že na sluníčku vypadáme trochu jinak, někdo, kdo to ještě neviděl, by se mohl vyděsit,“ usmíval se chápavě a bavil se nad Bellinou rozespalostí.

„Co Comte?“ zeptala se, když si po urputném boji vzpomněla, co že to chtěl v noci číst.

„Moc jsme si nepokecali, nějak jsem se zapomněl.“

„Eh?“ udělala a potlačila zívnutí.

„Měl jsem na práci něco jiného. Jsi strašně roztomilá, když spíš.“

„To nemyslíš vážně!“ obvinila ho a najednou byla vzhůru až moc.

„Smrtelně,“ zašklebil se.

„To chceš říct, že si na mě celou noc zíral? Víš, že to hraničí s úchyláctvím?“

„Jo, asi jo, ale nemůžu si pomoct. Jsi moc krásná.“ Přiznal, nad čím přemýšlel celou noc.

Bella zčervenala a sklopila pohled do peřin. Stáhl z ní deku a vyhodil ji z postele s tím, že se musí jít nasnídat. Zabručela cosi o sadistických metodách a zavřela se do koupelny, aby se trochu zkulturnila. Když po pár minutách slezla dolů, nikde nikdo nebyl a do celého prostoru pronikalo zářivé letní slunce. Potlačila touhu vyběhnout ven a opalovat se a zamířila do kuchyně, kde našla připravenou obrovskou snídani. Něco málo snědla, a když se stále neobjevoval nikdo z upířího osazenstva, s pokrčením ramen zamířila na tearasu za domem a vyhřívala se jako ještěrka. Netrvalo to dlouho a dřevo vedle ní zavrzalo. Překvapeně otevřela oči a…

Zírala. Seděl vedle ní Edward a prostě zářil. Jen si tam tak seděl, zářil a usmíval se. Jeho kůže se třepotavě leskla a odrážela sluneční světlo jako čerstvě napadaný sníh.

„Páni… To je vážně… jiné.“

„Takže tě nespálí na popel?“

„Co myslíš?“ bavil se jejím překvapením.

„Asi ne…“ připustila a dál sledovala tu nádheru. S každým Edwardovým pohybem se zaleskla jiná část jeho kůže, bylo to jako natáčet tisíce malinkatých zrcátek proti slunci.

„Všichni takhle…“ žádné popisné slovíčko se jí nezdálo dost dobré, ale Edward pochopil a přikývl.

„Co ještě umíš?“

Rozesmála ho její formulace, ale zvedl se a se slovy „tak pojď“ ji vzal do lesa. Jak se střídal stín a světlo, probleskovala i jeho kůže a Bella byla stále ohromená.

„Věříš mi?“ zeptal se s potutelným úsměvem, ale vzápětí se zarazil. Chtěl se zeptat, jestli mu věří na tolik, aby mu vlezla na záda a mohl jí krajinu ukázat tak říkajíc z ptačí perspektivy. Ale formuloval to tak nešťastně, že očekával jednoznačně odpověď „ne“. Jak by mu taky mohla věřit po všech těch lžích?

Bella si povzdechla, posmutněla a po chvilce promluvila. „Věřím, že bys mi nikdy neublížil a můžu jen doufat, že mi už nikdy nebudeš lhát.“

Smutně přikývl a slíbil si, že udělá všechno proto, aby mu mohla důvěřovat. Jedním pohybem ji chytil kolem pasu a rychlým ladným pohybem si ji vyhoupl na záda.

„Drž se,“ zašeptal přes rameno a rozběhl se. Nijak se v rychlosti neomezoval a po chvilce cítil, že se Bella konečně uvolnila. Když po pár minutách zastavil, hlasitě se smála.

„Teda, to bylo něco! Ze začátku jsem měla pocit, že zákonitě musíme narazit, pak jsem si jakž takž zvykla na tu rychlost a bylo to skvělé! Páni. Teda. To je skvělé!“ jásala překotně a Edward měl radost, že to bere tak v pohodě. Byli vysoko v horách. Vzal ji na jedno své oblíbené místo, odkud byl nádherný rozhled na celé okolí Forks i na krásná jezera.

„Je to tu nádherné,“ ozvala se dojatě po pár minutách ticha. Edward stál vedle ní a užíval si krásný výhled i krásnou společnost. Belle v hlavě vířily myšlenky, kterých se nemohla zbavit. Nejvíc ji trápilo, že se jí v básničce Edward vyznal, že ji miluje, ale jak spolu byli o samotě, nedal nic najevo, nic si nedovolil, nijak to neřešil. Byl strašně zdrženlivý, staromódní a nesmělý. Nevěděla, jestli má čekat, až ho to přejde, nebo rázně zakročit. Pak si uvědomila, že kdyby měla čekat, bude to nejspíš trvat pěkně dlouho a ona nemá století jako on. Mezitím k ní Edward přikročil a nesměle jí položil ruku kolem ramen. Překvapeně se na něj podívala a on chtěl ruku ihned stáhnout zpátky. Chytla jeho ruku a stáhla ji níž tak, aby ji držel kolem pasu a víc se k němu přivinula. Cítila, jak na okamžik ztuhnul, a to si myslela, že je to u něj nemožné. Opřela si hlavu o jeho rameno a užívala si ten krásný a příjemný pocit.

„Kde všude jsi už žil?“

„Není toho moc… Spojené státy, Kanada, Brazílie, Čína, ale jenom krátce, Norsko, Rusko, Nepál, krátce Polsko a Bulharsko, Jamajka. To byla hlavní místa, kde jsme žili, ale mnoho dalších jsme procestovali, někde jsme zůstali měsíc, někde týden a někde několik let. To je případ těch států, co jsem vyjmenoval.“ Vysvětloval zamyšleně a vzpomínal na ta místa.

„Závidím ti to,“ přiznala.

„Není co, věř mi.“

„Proč si to pořád myslíš?“

„Vím, čím je to vykoupené.“

„Nesmysl. Nejsi žádný netvor, tak se pořád nelituj.“ Mračila se na něj jako tisíc čertů.

„Ty to nechápeš.“ Mračil se taky. „Já nevím, jak to popsat, ale zkusím to. Stojím vedle tebe, užívám si tvou přítomnost, užívám si ten výhled a pak druhá část mého mozku pořád posílá myšlenky a obrázky týkající se tvé krve. Tepající kůže na tvém krku, vystouplé žíly na předloktí a mezi prsty, nepravidelně bijící srdce. Neustále se mě snaží pokoušet, jako kdyby to byla jeho jediná zábava. Ta jedna část mozku neustále vnímá bublání krve, rytmus tvého srdce, všechny drobné změny. A kdybych jen chvíli té části dovolit převzít vládu nade mnou, nepřežila bys to. A nejen ty. Každý člověk, který se kolem mě pohybuje. U někoho je to silnější, u někoho slabší, ale pořád to tam je. Výsledkem toho všeho je neskutečný spalující žár, který cítím v krku při každém nádechu, při každém slově, při každém tvém neklidném pohybu. I když jsem napitý a vzpomenu si na tebe, je tam zase. Už snad ani nemizí. Možná i proto, už ho chvílemi nevnímám.“

Chvíli vstřebávala, co popisoval a snažila se to pochopit. Polkla při slově nepřežila a dál jí dalo hodně práce soustředit se na to, co říká.

„Stojí ti to za to?“ zeptala se přiškrceně.

„Co konkrétně máš na mysli?“

„Postupovat tohle všechno kvůli pitomé soutěži.“

„Pitomé? Pro tebe je pitomá?“ usmál se a pokrčil obočí.

„Ne, to ne, ale z tvého pohledu…“

„Ano, stojí mi to za to. A stálo by to i za mnohem víc. Jsem moc rád, že s tebou můžu trávit tolik času. Mám tě moc rád.“

Otočila se k němu čelem. „Taky tě mám ráda.“ Dívala se mu přímo do očí a čekala na jeho reakci. Topila se v těch rychle tmavnoucích očích.

„Co to znamená?“

„Eh?“ podivil se a přemýšlel, co může mít na mysli.

„To tmavnutí očí. Normálně to souvisí se žízní, ne? Ale takhle rychle…“

„To…“ odmlčel se a hledal nejvhodnější výraz. „To je touha.“ Sklopil pohled a najednou cítil její rty blízko těch svých. Neovládl se a hladově ji políbil. Utápěl se v té touze po její blízkosti, chtěl ji držet a do konce věčnosti nepustit. Když mu polibky oplácela, ponořil se ještě víc do té spalující touhy. Byl rád, že se mu ta kontrolka porouchala už minule, protože po tomhle by ji už nespravil. Vášnivě ji líbal a veškeré jeho myšlenky, energie i síla se soustředily jen do toho jediného polibku. Nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Odtáhl se, až když jí docházel dech a stejně jako ona zhluboka oddechoval a vpíjel se do jejích tmavých očí. Po chvilce rozpačitého mlčení se posadili na sráz a povídali si o dalších aspektech upířího světa. Kolem poledne zamířili zpátky ke Cullenům, kde na ně čekala Esmé s obědem a odpoledne jeli k Belle domů. Po cestě nakoupili, co bylo potřeba, Edward se nenápadně vyptával na všechny ty balíčky a krabičky, u nichž neměl ponětí, k čemu jsou, a jestli se vážně dají jíst. Bella mu se smíchem vysvětlovala kouzlo instantních potravin a bavila se nad jeho nakrčeným nosem.

Byla ráda, že zná pravdu, bavilo jí poznávat jeho pravou stránku, i když ji mrzelo, že ji skoro tři týdny lhal. Ale teď už věděla, co způsobuje jeho reakce a krčení nosu a vyděšené pohledy. Zpětně si vybavovala různé situace a chápala je a ten pocit byl k nezaplacení. Věděla, že teď poznává skutečného Edwarda Cullena a bavilo ji to. Pronikala mu pod kůži. Zbytek dne strávili vařením večeře a koukáním na filmy.

„Tentokrát vybírám já,“ zablýsknul zlověstně zuby a děsivě se usmál. Bella polkla a čekala nějaké šílené horory. Edward ji překvapil a vybral nějaké akční oddechovky, u kterých nemusela moc přemýšlet. Leželi na její posteli a Edward ji celou dobu držel za ruku. Když filmy skončily, zadíval se vážně na Bellu a sbíral odvahu. Ještě nikdy se na tohle žádné dívky neptal a nevěděl, jak to správně formulovat. Přemýšlel, ošíval se a snažil se vzpomenout si, jak se dali dohromady Alice s Jasperem nebo Rosalie s Emmettem. A k ničemu nedospěl.

Zatraceně, je ti 109 let, a nevíš, jak se zeptat? Umíš číst myšlenky, a nevíš, jak se zeptat?! Seš chlap, a nevíš, jak se zeptat? Jdi k čertu, Edwarde!

„Edwarde!“ přerušilo jeho myšlenkový pochod zoufalé zakřičení.

„Co se děje?“ zatřepal hlavou a zaostřil na Bellu.

„Už dvakrát jsem se tě ptala, co si chtěl říct, a ty mě prostě ignoruješ.“

„No,“ ošil se a podrbal se na hlavě, nad čímž Bella protočila očima, a pokračoval, „chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale vlastně nevím, jak na to.“

„Prostě to řekni.“

A nic. Zase mlčel. Začínalo to v ní vřít a nervózně poklepávala prsty o čelo postele.

„Prostě to řekni,“ zopakovala. „O co jde? Ublížit ti nemůžu, ani nechci. Vydržela jsem sdělení o existenci upírů. Kamarád se přímo přede mnou proměnil ve vlkodlaka. Vážně si myslíš, že může být něco horšího?“

„Asi ne,“ zíral zatvrzele někam na palce u svých nohou. Pak se nadechl a vyhrkl to.

„Cože?!“ zeptala se Bella nechápavě.

„Já věděl, že ti to nemám říkat. Omlouvám se. Zapomeň na to. Chápu tě.“ Začal se zvedat z postele a Bella ho rázně zastavila.

„Tak hele. Jen jsem ti nerozuměla. Nemám ten super sluch jako ty a řekl jsi to moc rychle. Znělo to asi takhle: nchschi? Prostě jsem tomu nerozuměla. Takže si zase sedni, uklidni se a v klidu mi to normálně řekni. Vážně.“

„Bello,“ začal, ale neodvažoval se na ni podívat a nervozitou si málem začal kousat nehty. „Chtěla bys… No, chtěla bys být mou přítelkyní?“

V první chvíli málem vyprskla smíchy nad jeho formulací, pak jí došlo, že už by to nejspíš nerozdýchal a rozhodla se ho netrápit.

„Ano, ráda se stanu tvou… přítelkyní.“ Koutky jí cukaly a v Edwardovi se mísily pocity radosti a štěstí a nechápavosti. Čemu se směje?

„A při té příležitosti ti asi budu muset dát lekce současné mluvy. V něčem se orientuješ skvěle, ale v něčem máš vážně mezery,“ nevydržela to a rozesmála se.

----------

Jako každý večer se i dnes vydal na hlídku. Obhlížel hranice a nenápadně sondoval pohyby Cullenů. Byl rád, že sekají latinu a začínal věřit, že vážně nebudou vyhledávat problémy. Každopádně jejich přítomnost byla potenciálním nebezpečím pro kmen, a proto je musel mát pod kontrolou. Každým dnem čekal další proměny svých vrstevníků. Nejblíže přeměně byl podle rady starších Sam Uley. O čtyři roky starší než Jacob a nejstarší z potenciálních adeptů. Někdy se těšil, až nebude sám, jindy zase přál ostatním, aby se u nich vlčí gen neprojevil.  Už ani nepamatoval, kdy se pořádně vyspal, proto by se rád s někým střídal. Na druhé straně si užíval tu nekončící volnost, rychlost a sílu. Bylo to naprosto opojné a osvobozující. Dnes to vzal trochu jiným směrem, obhlédl a oběhl letiště a podél řeky si to namířil blíž k Forks, než bylo obvyklé. Důsledně se držel hranice a se sebezapřením vnímal ten šílený upíří puch. A že tady byl skutečně koncentrovaný.  Když už byl jen pár kilometrů od města, stočil to zpátky na západ a volnějším tempem se vracel. Po pár minutách cítil zase jednoho z těch pijavic. Pokud si dobře pamatoval, byl to ten hromotluk a nezadržitelně se k Jacobovi blížil. Rezavý vlkodlak se zastavil na místě a větřil. Upír se stále blížil a nejspíš nehodlal zastavit. Jacob se přiblížil na samotný kraj řeky, která značila hranici. Přikrčil se a tiše vrčel v očekávání. Ve zlomku vteřiny se na druhém břehu zjevil upír s karamelově hnědým pohledem, který zářil i v téhle tmě. Z hrudi se mu ozývalo vrčení. Jacob se ještě víc přikrčil, ale upír se najednou rozesmál. Jacob se zarazil a nechápavě zíral před sebe.

„Nechci tě sežrat, už jsem po jídle.“ Smál se přiblbě upír.

To je nechutný, pomyslel si Jacob a měřil si Cullena přezíravým pohledem.

„Co se trochu pobavit?“ navrhl, když se přestal řehtat.

„No nekoukej, určitě ses s upírem ještě nepral a jednou by se ti to třeba fakt mohlo hodit a já ti rád posloužím jako cvičný upír. A já se rád peru pro zábavu.“

Jacob přemýšlel. Měl pravdu. Cvičný boj by mu jen prospěl a musel si přiznat - jen běhat, byla občas i nuda. Pomalu a rozvážně přikývl.

„Tak pojď sem,“ kývnul Cullen hlavou směrem k sobě a Jacob zuřivě zavrčel.

To si myslí, že mě k nim naláká?

„Ale no tak. Jsem tu sám, vždyť to musíš cítit.“ Protočila ta pijavice panenky a pak pokračovala. „Tak ve vodě?“ A ukázal dolů na řeku.

Jacob znovu přikývl, ale nehodlal vystavit svůj krk upírovi tak lehko, a proto počkal, až Cullen ladným skokem přistál v řece a pak skočil pár metrů od něj, čelem k němu. Upírovi se zlověstně a šibalsky zároveň zablesklo v očích a Jacob se připravil ke skoku. Šelma s ušima přitisknutýma k hlavě cenila dlouhé tesáky na upíra, který se přikrčil a vyhrnul si rukávy na košili. Ve stejný okamžik vyskočili a ve vzduchu se srazili. Jacob se překulil přes Emmetta a s jeho dopadem vystříkla voda na obě strany strmého skalnatého svahu, který obklopoval řeku. Emmett se ve skoku otočil o sto osmdesát stupňů, odrazil se jednou nohou od skalnaté stěny a dopadl přímo za vlka, kterého chytil kolem krku a na své poměry lehce stiskl. Jacob se mu zakousnul do ruky a Emmett ho překvapeně pustil. Mezitím se Jake vzpamatoval a stál už pevně na všech čtyřech, když se po něm Emmett ohnal rukou. Proto snadno uskočil a předními tlapami se naplno opřel do upíra, kterého povalil na záda do vody. Oba byli mokří a zapálení do boje. Emmett se oháněl obříma rukama a Jacob naslepo cvakal zuby všude kolem sebe. Ani jeden nepostřehli příchod dalšího upíra.

----------------

Překvapeně přijal hovor a jeho sestra na něj valila milion informací.

„Kde sakra jsi? Emmett šel na lov a najednou mi zmizel. Nevím, co se stalo. Jsi nejblíže místa, kde jsem ho viděla naposledy, pak prostě zmizel! Nevím, co se děje. Musíš tam jít. Na sever až k hranici a pak podél ní směrem k La push, někde na něj musíš narazit. Jdeme hned za tebou.“ Chrlila informace tak rychle, že je sotva stíhal vnímat. Na nic nečekal a rozeběhl se. Jak se blížil k místu, které popisovala, něco nehrálo. Slyšel Emmettovu mysl v kombinaci s nějakou další, povědomou, ale nemohl si vzpomenout, nemohl ji zařadit a neslyšel ji přesně. Jak se blížil, došlo mu to.

„Jacob?“ vyhrkl nahlas. Teď už to bylo zřetelné, Jacob se popral s Emmettem. Ještě o něco zrychlil a doběhl až k nim. V řece se zmítalo tělo jeho bratra a koule chlupů. Skočil mezi ně a odtrhl svého bratra od vlka. Odhodil Emmetta o pár metrů dál a postavil se proti Jacobovi.

„Co to má, sakra, znamenat?“ zaklel a zuřivě pozoroval vlka. Jeho bratr se mu plivajíc chlupy objevil po boku.

„To nic, jen jsme si hráli,“ vysvětlil a Jacobova mysl to potvrdila. Nejdřív si myslel, že to na něj Emmett narafičil, pak pochopil, že mu nechceme ublížit a jeho mysl se zklidnila a Edward v jeho vzpomínkách viděl Emmettovu výzvu.

„Emmette, si idiot!“ zavrčel na bratra a rychle vytáhl mobil.

„Porval se s Jacobem, jsem u nich, všechno je v pohodě. Neboj se a vraťte se domů. Ne roztrhnu ho sám. Dobře.“ Zavěsil a vrhnul další zuřivý pohled na Emmetta.

„Omlouvám se za něj,“ podíval se naštvaně na Jacoba a kývnul hlavou k Emmettovi.

To je v pohodě, myslím, že to byl dobrý nápad. Kde ses tu vzal? Slyšel v jeho mysli.

„Volala mi Alice, Emmett zmizel z jejích vizí, vyděsilo ji to a já byl nejblíž, tak jsem se po něm šel podívat. To je vše.

Dobře. Pomyslel si jen směrem k Edwardovi, ale v hlavě se mu míhaly další nápady a myšlenky.

„Pokud bys chtěl…“ reagoval Edward na hlavní proud jeho myšlenek.

Myslím, že to není od věci. Rád bych se pocvičil v boji a vy jste momentálně jediní, kdo mi s tím může pomoct.

„Zkusím poprosit Jaspera, má z nás nejvíc zkušeností s bojem. A vlastně… myslím, že by to nebylo špatné i pro nás, trochu aktivního výcviku.“

Jacob přikývl a Emmett nechápavě sledoval jejich diskuzi.

„O co jde?“ zeptal se, když ho to začalo štvát.

„Pak ti to vysvětlím,“ zavrčel Edward. Stále ho štvalo, že bratr pokoušel Alice a vyděsil je jen kvůli svému povyražená.

„Jdeme,“ zavelel Edward nekompromisně a Emmett se rozběhl za ním. Jacob si to zamířil na druhou stranu a byl rád, že dnešní noc dopadla tak… zajímavě.

„Nebuď takový suchar, Ede!“ šklebil se Emmett a Edward ho přirazil na strom. Držel ho pod krkem a mezi zuby mu unikalo zlověstné vrčení.

„Alice mi volala naprosto vyděšená, že ses jí ztratil z vizí. V pozadí hrůzou vzlykala Rosalie a Jasper s Esmé se rychle převlékali, aby tě mohli jít hledat. Koukej, zatraceně, myslet taky na ostatní, a ne jenom na sebe. Měli jsme o tebe vážný strach a ty se tu mezitím bavíš! Rád bych tě roztrhal na kousky a roznesl je na všechny kontinenty. Ale to bych zkazil radost Rosalie.“

Emmett hlasitě polknul a uvědomil si, co způsobil. Vysmekl se z Edwardova držení, ze kterého ho začal mravenčit krk, a krotký jako beránek šel pár kroků za Edwardem až domů.

Vešel do domu a dřív, než se k němu dostala jeho žena, nahlas zavolal: „Moc se omlouvám, nepřemýšlel jsem.“ Sklopil hlavu a překvapením ji zase zvednul, když se mu kolem krku vrhla Rosalie.

„Už to nikdy nedělej,“ vzlykala mu do košile. „Měla jsem o tebe hrozný strach.“

„Moc se omlouvám, lásko. Mrzí mě to. Zapomněl jsem, že Alice nevidí vlky. Je mi líto, že jsem tě vyděsil.“ Omlouval se a hladil ji po zádech a líbal do vlasů. Čekal, že bude křičet, ale musela být tak vyděšená, že toho nebyla schopná. Hladil ji po zádech a pak se společně vydali k sobě do pokoje.

Edward začal podrobněji plánovat výlet do Paříže. Nemohl nic nechat náhodě, vše muselo být dokonalé. Po pár hodinách se nad sumarizací svého plánu usmíval a spokojeně si představoval, jak bude asi Bella reagovat.

 


 

Moc děkuju za všechny komentáře a nejvíc těm, kteří komentují pravidelně! Díky holky:)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

5)  marcela (28.10.2011 09:34)

Už jsem si začínala trhat vlasy hrůzou,že nenapíšeš pokračování.Tohle mi nedělej.Je to taková krása.

Nothing

4)  Nothing (28.10.2011 00:50)

Edward je úžasný
Staromódny, moderný, hanblivý
A ked sa to spojí všetko dokopy...
Krása

Nosska

3)  Nosska (27.10.2011 23:34)

Stydlín Éďa, provokatér Emmet a chlupáč Jake to je teda sebranka
Skvělej dílek

eMuska

2)  eMuska (27.10.2011 22:26)

ou jé, to bolo perfektné! sa mi strašne páči, ako sa Edward s Bellou dali dokopy... fakt super!

SarkaS

1)  SarkaS (27.10.2011 22:05)

Paráda! Roztomilý Edward, vtipná Bella, ale hlavně Emmett s Jacobem a výjmečně neječící Rose. To jsem si opravdu moc užila!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek