Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Další den, další otázky, další odpovědi, další problémy, další zkoušky, další emoce - ty kladné i ty záporné.

 

Děkuji za skvělé komentáře u předchozí kapitoly, moc mi pomáhají při psaní:)

 

Kapitola 11 – A ty chceš být upírem?

Zazvonil a otevřel mu překvapený Charlie.

„Dobré ráno, Tony,“

„Dobré, pane. Je doma Bella?“ zeptal se zdvořile.

Charlieho potutelný úsměv mu napověděl, co mysl potvrdipotvla.

„Jistě, ale ještě spí. Pojď dál,“ ustoupil Charlie stranou. Sedli si spolu do kuchyně a Edward si vyslechl Charlieho těžký týden.

„Myslím, že byste si měl zajet na ryby, trochu se uklidnit, uvolnit, relaxovat…“

„Jo, tos‘ uhádl. Rád bych jel, ale vlastně se mi nechce samotnému,“ přiznal Charlie a podrbal se na hlavě.

„Myslím, že vím o někom, kdo dřív rád rybařil…“ jen si nebyl jistý, jestli v Jasperově přítomnosti ryby „nevezmou roha“ hodně hodně daleko… Každopádně věřil, že Jasper Charlieho přivede na jiné myšlenky, no nebo alespoň na jiné pocity.

„Vážně? No, to by bylo vážně, vážně skvělé,“ pookřál Charlie, „a kdo to má být?“

„Můj bratr Jasper si s vámi rád vyjede a zná skvělá místa. Myslím, že příští víkend by se mu to hodilo.“

„Tak pokud by to šlo v sobotu, budu moc rád,“ přikývl Charlie.

„A ještě jsem Vám chtěl říct, že bych Belle rád dal předčasný dárek k narozeninám a za čtrnáct dní ji vzal do Paříže.“

„No,“ začal Charlie opatrně a snažil se potlačit všechny ty myšlenky na zřícená letadla, pády z Eiffelovky a mnoho dalších katastrof. „To bude určitě moc ráda, vždy se tam chtěla podívat.“

Edward přikývl. „Nic jí neříkejte, jen jsem chtěl, abyste to věděl. Bude to překvapení.“ Nakonec se rozhodl, že Belle nic neřekne.

Tentokrát přikývl Charlie. „Mám ji jít vzbudit?“ ukázal směrem ke schodišti.

„Ne, to je v pořádku. Pokud vám nevadí, že bych tu počkal…“ naznačil Edward otázku.

„Jen počkej. Vlastně jsem jí chtěl udělat snídani, ale nejsem si jistý, co do těch palačinek patří… Sám je moc nemusím a Belle jsem je nedělal už… no dobrých deset let,“ poškrábal se na hlavě zamyšleně.

„Tak se na to podíváme.“ Edward si oddychl, když si vzpomněl, že Esmé Belle chystala palačinky minulou neděli.“

„Tak, to by mělo být všechno, ne?“ otočil se na Charlieho a přemýšlel, jestli skutečně na nic nezapomněl.

„Vypadá to dobře,“ pokrčil Charlie rameny, „tak to hoď na pánev.“

Nasmažili hromadu palačinek, ke kterým Charlie nachystal ovocný džem a javorový sirup.

„Myslím, že už je vzhůru,“ zašeptal Edward, když s Charliem stáli nad stolem a s láskou se dívali na svůj výtvor. S napětím čekali, až Bella sejde dolů, ta se ale rozhodla ještě pro sprchu, pak chvilku vybírala oblečení, a po dvaceti minutách konečně sešla dolů.

„Páni, co to tu voní?“ volala už ze schodů. Nikdo se neozýval tak s napětím vešla až do kuchyně a modlila se, aby Charlie nic nespálil. A že to tak občas dopadalo…

„Teda, tati, to si nemusel,“ houkla obdivně do obýváku, kde tušila otce.

„To jsem taky nedělal já,“ zasmál se z obývacího pokoje a nechal Edwarda vejít do kuchyně.

„Dobré ráno,“ zasmál se tím úsměvem.

„Jéžiš, ahoj,“ vyjekla Bella a rukou si zakryla pusu.

„To ty?“ vážně netušila, že umí vařit, obzvlášť jídlo, které pravděpodobně ani nejedl.

Přikývl a potichu dodal: „S Charlieho pomocí.“

„Páni, díky, už jsi jedl?“

Přikývl, a tak se do palačinek pustila sama.

„Je to výborné,“ zahuhlala s plnou pusou.

Edward si v duchu oddechl a fascinovaně ji pozoroval u jídla.

„Tak, co budeme dělat?“ začala po snídani a poté, co společně dali do pořádku kuchyň.

„Co bys řekla výletu?“

„A kam?“

„Třeba do národního parku, když je tak hezky.“

„Hezky?“ zeptala se skepticky a podívala se z okna na zamračenou oblohu.

„No, nesněží…“ pokrčil rameny s úsměvem.

„Jo, to je fakt. Tak můžeme vyrazit. Jen se asi skočím převléct.“

Po pár minutách vyrazili autem, aby se trochu přiblížili. Po cestě si ještě koupili něco málo k snědku a vyrazili po jednom z turistických okruhů.

„Prý jsou tady medvědi,“ nadhodil a s pobaveným úšklebkem očekával její reakci.

„Určitě. Nechtěla bych ho potkat,“ otřásla se při té představě.

On si zase představil Emmetta, když ho naposledy viděl lovit medvěda. Možná by bylo horší potkat tu Emmetta než medvěda…

„Já bych tě nedal…“

„Jo, ten medvěd by se tě určitě ptal,“ poznamenala sarkasticky.

„Takže hrnek nebo sklo?“ pokračovala z úplně jiného soudku.

„No… hrnek? Ty?“

„Skleničky. Nejoblíbenější alkohol?“

„Nepiju.“

„Cože? Jako vůbec nikdy?“ To by do něj neřekla.

„Ne, nikdy.“

„Vau. To jsem nečekala.“ Přiznala upřímně.

„Co tvůj oblíbený drink?“

„Příležitostně víno nebo míchané nápoje. Oblíbené místo?“ pokračovala ve zpovědi.

„Tady ve Forks je to ta louka, kde jsme byli nedávno. Ale kromě toho se mi taky moc líbilo na Čínské zdi.“

„Ty jsi byl…“ po jeho přikývnutí jenom obdivně vydechla.

„Ty máš nějaké oblíbené místo?“

„U sebe v posteli,“ zasmála se a pokračovala: „Ale taky ráda chodím do lesa. Uklidním se tam.“

„Nebojíš se chodit sama do lesa?“

„Ani ne, jsem zvyklá od malička,“ podívala se na něj a v očích jí problesklo šibalství. Hned pochopil proč.

„Máš nějaký idol?“

Rozesmál se. „Ne, to nemám. Ty ano?“

„Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Spoustu lidí obdivuju, ale přímo idol asi nemám. Tak mi řekni, jak by podle tebe měla vypadat ideální dívka nebo žena tvých snů.“

„Vypadat? Ale o to přece vůbec nejde!“ ohradil se        a pronikavě se na ni zadíval.

„Ale no tak! Určitě máš nějaký vkus…“

Vkus, vkus. Přemýšlel. Obvykle, když se mu nějaká dívka líbila, ho naprosto odradila svými myšlenkami.

„Vážně. Nejde mi o vzhled. Důležité jsou pro mne jiné věci. Ale pokud to chceš slyšet, líbí se mi ženy s pronikavě tmavýma čokoládovýma očima.“ Čekal na její reakci a stále se jí nepřestal dívat přímo do očí. Nevědomky se zastavili a jeden z druhého nebyli schopni spustit pohled. Oba zároveň si uvědomili, co se stalo a jako na povel sklopili pohledy k zemi a opět pokračovali v chůzi.

„A jaké vlastnosti jsou tedy podle tebe důležité?“

„Záludná otázka. Věrnost, inteligence, tolerance,“ obrovská, ale vážně obrovská tolerance, zejména vůči nadpřirozeným bytostem, dodal si pro sebe, „a smysl pro humor. Například…“

„Jaké slovo používáš nejčastěji?“ zeptala se po krátké odmlce.

„Jaké slovo používám nejčastěji? Kam na ty otázky chodíš?“

„Já nevím, prostě odpověz.“ Škobrtla.

„No, to už tady taky dlouho nebylo,“ rozesmál se zase, když ji pomáhal najít ztracenou rovnováhu.

„Nejčastěji říkám asi Emmette, přestaň!“

To ji upřímně pobavilo a začala zjišťovat podrobnosti. Smála se, až dostala křeč do břicha a museli na chvíli zastavit.“

„Co bys v životě nedal do pusy? K jakému jídlu máš největší odpor?“

„Ke sladkému!“ vyhrkl bez rozmyslu.

„Chceš mi říct, že nejíš sladké a děláš tak vynikající palačinky? Přijde ti to fér?“

„Život není fér, Bello,“ zvážněl.

„Jo, o tom jsem už slyšela,“ povzdechla si.

„Teď se budu vyptávat já,“ převzal roli tazatele, když funěli do kopce.

„Jaké jídlo bys nikdy nedala do pusy?“

„Asi chobotnice a jiné mořské potvory,“ otřásla se odporem.

„Kdy ses naučila plavat?“

„Hm…“ zamyslela se, „myslím, že když mi bylo šest nebo sedm. U mamčiných známých v bazéně.“

„Nejoblíbenější měsíc v roce?“

„Duben.“

„Proč zrovna duben?“ zeptal se se zájmem.

„Všechno roste, kvete a chystá se příchod léta. Chápeš? V létě už je prostě léto a hrozně utíká, ale na jaře je už relativně teplo, ve Forks teda hodně relativně, a máš se na co těšit, ale jakmile je léto, už je tu vlastně podzim. Zní to šíleně, ale chápeš mě, že jo?“

„Jasně,“ přisvědčil, ale koutky mu cukaly. Bella si toho všimla.

„Hej! Nesměj se mi!“ A drbla do něj.

„Umíš nějaký cizí jazyk?“ pokračoval a předchozí poznámku ignoroval. Jen se pořád potutelně usmíval.

„Francouzštinu, ale moc se mi jako jazyk nelíbí. Ty umíš nějaké cizí řeči?“

Jenom přikývl. Nepřišlo mu vhodné je všechny vyjmenovávat. Bezděčně si přitom vzpomněl na Alice. Ta ovládala z celé rodiny nejvíc řečí. A dost často to proti němu používala.

„Nejoblíbenější den v týdnu?“ vyhrkl, aby se nestačila zeptat, jaké že ty jazyky ovládá.

„Samozřejmě že pátek,“ protočila oči stylem: jak se na to vůbec můžeš ptát.

„Teď zase já!“ přihlásila se o slovo.

„Za kolik by ses se mnou vyspal?“ zeptala se, ale zírala přitom velice úpěnlivě do země.

„Co prosím?“ zarazil se uprostřed kroku.

„No, slyšel si. A nedělej, že ne.“ Snažila se znít odhodlaně, ale v obličeji rudla a špičkou boty si v hlíně dělala důlek.

Když viděl její rozpaky, přistoupil na její hru.

„A kolik bys nabídla?“

„Ne! Já se ptala první,“ nedala se Bella.

„No, vzhledem k tomu, že tě ještě moc neznám, reference taky nemáš nic moc,“ dělal, že v duchu počítá, jakoby hodnotil akcie na nejnovějším trhu daného produktu, „no, tak zhruba sto tisíc,“ pokýval hlavou ze strany na stranu.

„Pffff,“ vydechla dotčeně.

„Dělám si srandu,“ objal ji kolem ramen, „takhle to nefunguje, a ani bych to tak nechtěl. A navíc, obvykle se za sex platí ženám, ne? Takže, za kolik by ses se mnou vyspala?“

„Ts… Ani za milion,“ nafoukla tváře a dívala se na něj nepřístupně.

„Víš, že ti to sluší, když se čertíš?“ popichoval ji dál.

Přešla to protočením očí.

„Vyjmenuj mi pět svých dobrých vlastností, Edwarde,“ zaútočila na něj ostře.

Spustil svou ruku zpět k tělu a viditelně zvážněl, až posmutněl.

„Tolik jich nemám,“ povzdechl si.

„Ale no tak!“ rozhodila rukama, „nebuď takový sebekritik. Honem, chci to slyšet.“

„Miluju svou rodinu, kterou bych chránil za všech okolností.“ Pak se na dlouho odmlčel.

„Vážně nevím, nejsem dobrý… člověk,“ hlesl a najednou zase vypadal mnohem starší.

„Edwarde, kolik ti je?“ zavrtěla hlavou nechápavě.

„S… pětadvacet. Říkal jsem ti to,“ zamračil se.

„No, vypadáš spíš, že procházíš krizí středního věku,“ zasmála se na jeho adresu, ale když se k ní nepřipojil, zmlkla.

„Ještě čtyři vlastnosti.“ Trvala na svém a nehodlala se jen tak vzdát.

„Dobře, říkají o mně, že jsem chápavý a dokážu poradit.“ Aby taky ne, když jim čtu myšlenky, že, pomyslel si sarkasticky.

„Jsem trpělivý…“ pokračoval po krátké odmlce.

„A třeba nezkazím srandu?“ zeptal se, jestli se to taky počítá.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ poplácala ho po rameni.

„A co si myslíš o mně?“ zeptala se tiše, ale s neskrývaným zájmem.

„Že jsi milá, hodná, inteligentní mladá žena, která ví, co chce a má smysl pro humor.“

Pod tou poklonou Bella zrudla a nebyla schopná cokoliv říct. Pak jen vykoktala: „Asi… Asi si mě s někým pleteš…“

„Ne, to tedy rozhodně ne,“ stál si dál za svým.

„Vím, že jsi nikdy s nikým nechodil, ale miloval jsi někdy někoho?“

„Dosud ne, asi čekám na tu pravou,“ nebo jsem ji už našel, dodal zase v myšlenkách.

„To chápu. Jsi taková výjimka mezi kluky, které znám.“

„Hm…“ přisvědčil, „ty jsi někdy byla zamilovaná?“

Přikývla a na jeho tázavý pohled spustila: „Ve školce se mi hrozně moc líbil Thomas, ale jemu se líbila Anne a dal jí pusu jako první. Pak už se mi nelíbil,“ vysvětlovala se smíchem a pak pokračovala ve vyptávání.

„A co oblíbený herec? Herečka? Zpěvák? Zpěvačka…“

„Asi to tak neprožívám. Kouknu se na film, ale že bych některé herce vyhledával, to ne…“

„Dobře,“ přikývla, „co tedy oblíbený filozof?“

„To je mnohem zajímavější. Líbí se mi německá klasická filozofie a třeba Giordano Bruno.“

„Dobrý výběr,“ uznale pokývala hlavou.

„Co u tebe?“

„Antická filozofie – předsokratikové.“

„Neobvyklé,“ podivil se a Bella jen přikývla.

„Podívej, veverky,“ ukázal někam mezi větve vzrostlého smrku.

„Ajo!“ vyhrkla po chvilce mžourání na statný strom.

„Řeknu slovo, a ty řekneš, co tě napadne jako první,“ vymyslela Bella další zpovídací hru a po Edwardově přikývnutí spustila.

„Slunce.“

„Měsíc.“ Samozřejmě, že nemohl říct skutečně první věc, která ho napadla. Musel přemýšlet, aby neprozradil něco, co neměl.

„Forks.“ Vybafla.

„Lesy.“

„Rodina.“

„Láska.“ Řekl to s rozpoznatelnou něhou a Bella si byla jistá, že když říkal, že by svou rodinu chránil za každou cenu, myslel to smrtelně vážně.

„Láska.“

„Pochopení.“

„Život.“

„Šance.“

„Smrt?“ zeptala se mnohem opatrněji.

Vysvobození, napadlo ho jako první. „nevyhnutelnost,“ ušklíbl se ironicky.

„Kniha.“

„Poučení.“

„Zvířata.“

„Maso…“

„Vidíš ve zvířatech jenom jídlo?“ rozesmála se.

„Ne, to ne.“ Ano, samozřejmě, že ano…

„Postel.“

„Spánek.“

„Spánek?“

„Sny, odpočinek, úleva.“ Jako bych si to pamatoval…

„Zdají se ti někdy zlé sny?“

„Ne. Nemívám sny,“ zavrtěl hlavou.

„Vážně? To se máš.“ Povzdechla si.

„Tak…“ zamyslela se, „Bratr.“

„Emmett a Jasper. Oba jsou někdy na zabití.“

„Vždycky jsem chtěla staršího bráchu,“ přiznala tiše Bella.

„Blázne, nevíš, o čem mluvíš,“ zasmál se.

Pokrčila rameny, ale stála si za svým.

„Vlastně ti trochu závidím tak velkou rodinu.“

„Jsi blázen,“ zavrtěl se smíchem hlavou, ale Bella viděla, že by je nevyměnil za nic na světě.

„Proč? Je to hezké…“

„No, jo, někdy jo,“ připustil.

„Voda,“ pokračovala.

„Ticho.“

„Oheň.“

Spolehlivě smrt. „Žár.“

„Peníze.“

Vyřeší všechny „Problémy.“

„Práce.“

„Zábava.“

„Zábava.“

„Baseball.“

„Hraješ baseball nebo na něj koukáš?“ podivila se.

„Obojí, ale je to naše rodinná hra. Někdy tě vezmu s sebou.“ Možná…

„Škola.“

„Stereotyp.“

„Kolik je ti let?“ vyhrkla nečekaně.

„Cože? Proč se na to pořád ptáš,“ zamračil se, „říkal jsem ti to.“

„Jo… já vím,“ zarazila se, ale pak pokračovala, „prostě… prostě mám pocit, že mi neříkáš pravdu ani v tomhle…“ přiznala neochotně. Sice si dala předsevzetí, že se na to ptát nebude, dokud jí to nebude chtít říct, ale zvědavost byla silnější než její vůle.

„Stejně bys mi to nevěřila,“ zabručel neslyšně.

„Co si říkal?“

„Nic,“ zamračil se a dával tak najevo, že se o tom nechce bavit.

„Co je špatnýho na tom, říct mi, kolik ti je?“

„Bello, nech to být,“ varoval ji.

„Tím mě jenom utvrzuješ v tom, že neříkáš pravdu,“ vyčetla mu.

„Co chceš slyšet?“ štěkl na ni a snažil se ji tak odradit.

„Jen pravdu.“

„A když ti to řeknu, nebudeš se ptát na nic dalšího? Na žádné podrobnosti, prostě nic? A neutečeš?“

Neochotně přikývla. Zvědavost byla mnohem silnější než cokoliv jiného.

„Dobře,“ odmlčel se a povzdechl si.

„Ale žádné otázky,“ připomněl jí.

Přikývla.

„Je mi sedmnáct,“ řekl tiše pravdu a čekal na její reakci. Vlastně byl připravený na všechny možné varianty – útěk, křik, výčitky… Ale dlouho bylo ticho.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ vyhrkla pak a hystericky se rozesmála. „Jasně, děláš si ze mě srandu, protože jsem ti nevěřila. To bylo, to bylo chytré,“ vyhrkla hystericky.

Edward protočil oči a chvilku počkal, až se Bella zklidní.

„No tak, vážně, dobrý fór…“ Všimla si, že se Edward nesměje, ale mračí. Byla zvyklá, že nechápe její smysl pro hovor, ale až teď pochopila, co to znamená!

„Ty… ty nelžeš!“ obvinila ho s hrůzou v očích.

„Žádné otázky,“ zarazil ji, když se nadechovala.

„Ale…“

„Slíbila si to,“ sklonil hlavu dolů.

„Vždyť! Pane bože, nejsi ani plnoletý! Co to má znamenat? Jak můžeš studovat na vysoké a jak…?“

„Věk je pro tebe důležitý?“ zeptal se výsměšně.

„Ne, to tedy není, ale nejsi plnoletý! Jak ses do té soutěže vůbec dostal?!“ křičela.

„Žádní otázky. Sama si to chtěla vědět,“ uzemnil ji.

„Ano! Ale chtěl jsem slyšet, že je ti vážně dvacet pět, že si ze mě děláš srandu a ne tohle!“ byla nepříčetná, ale vážně chtěla slyšet jenom ujištění, že říkal pravdu? Nebylo tohle bylo přesně to, co si myslela? To jeho chování… Když ho prvně viděla, neodhadla ho na osmnáct?

„Sakra!“ zakřičela a kopla do nejbližšího kamene.

„Vždyť máš narozeniny v červnu. To ses musel přihlašovat ještě, když ti bylo šestnáct!“ vřískala po něm a Edward nevěděl, jestli má zuřit, smutnit, a nebo se smát.

„Ne, už mi bylo sedmnáct,“ řekl jí klidně.

„No, to je ohromný rozdíl!“ vypískla a rozhodila rukama. Pak se zastavila a zírala mu do očí.

„Jak to můžeš brát tak klidně?“

Pokrčil rameny a celá situace mu přišla strašně vtipná. Možná měl vybrat svůj druhý věk… Hm… 109 let. To by se jí asi líbilo víc…Situace jako z absurdního divadla.

„Nejdřív jméno, pak věk, co to bude příště?“

„Hele, chtěla si to vědět. Kromě mé rodiny to nikdo jiný neví. Nechtěl jsem ti to říct, ale jsi fakt neodbytná. Tak se teď nepohoršuj.“

„Pfff, bezva. Vážně bezva,“ rozhlížela se všude kolem v gestu ‚to se mi snad zdá.‘

„Doufám, že jsi nájemný vrah, abychom to měli kompletní.“

„A když jo?“ zeptal se se zájmem.

„No, tak už bych se vážně nedivila ničemu!“ vyhrkla stále ještě naštvaně.

„A kdyby to byla pravda, chtěla bys to vědět?“ zeptal se opatrně a byl si vědom, že skutečně riskuje. Na druhé straně to prostě musel vědět.

„Já, já nevím!“ prohrábla si vlasy. „Co je to za otázky?“

„Chtěla bys vědět, kdo skutečně jsem?“

Chtěla? Věděla, že něco kolem něj není tak úplně v pořádku, ale chtěla vědět co to je, nebo žít ve sladké nevědomosti?

„Asi ano,“ přiznala vážně a zklidnila tón svého hlasu.

„Dobře.“

„Dobře? To je všechno, co k tomu řekneš?“ vyjekla zase a rozhodně ne klidně.

„A co jsi čekala?“ rozesmál se. „A pojď, ať to dnes dojdeme.“

„Edwarde, kolem tebe se něco děje, a já zjistím, co to je!“ vřískla nasupeně, snažíc se ho doběhnout.

Naráz se zastavil, až do něj ramenem narazila.

„Byl bych radši, kdybys to nezkoušela,“ zavrčel vážně.

„Sakra! Ty prostě nemůžeš říct, že není co zjistit, ty mě ve všem musíš utvrdit! Jsi magor, Edwarde!“

„Jo, jsem. Já vím,“ zlobil se. Na sebe i na ni a rychle se rozešel.

„Počkej!“ zakřičela za ním, „tak proč mi to prostě neřekneš? Ty chceš, abych to věděla, nemám pravdu? Ale nechceš mi to říct. No, jasně! Chceš, abych na to přišla, proto mi všechno potvrzuješ, ale nechceš nic říct. Ale proč?“ dumala a Edward uvnitř vřel. Zlobil se na sebe, že to nechal zajít tak daleko a zlobil se na ni, protože… Proč? Protože měla pravdu?

„Proč mi to nechceš říct? Nemůžeš? To je ono! Ty nemůžeš! To není jen o tobě. Týká se to někoho dalšího, já jsem blbá! Že mi to nedošlo dřív!“ mluvila spíš k sobě, než k němu a musela popobíhat, aby stíhala jeho tempo.

„Nezapře se, že máš za tátu policajta,“ zavrčel nevrle.

„Takže mám pravdu!“

„To jsem neřekl!“ ohradil se.

„Tak řekni, že nemám pravdu!“

Zastavil se a otočil se přímo na ni. „Nemáš pravdu,“ zavrčel jé vztekle do obličeje.

„Řekni mi to do očí,“ nedala se.

„Bello,“ zadíval se jí do očí pronikavým pohledem, „ty nemáš pravdu.“ Řekl to, jak nejpřesvědčivěji dovedl.

„Ale uhnul si pohledem!“

„Ne, to tedy ne!“

„Ale ano!“

„Bello, ty dost riskuješ. Nech to plavat.“

„Víš, že nenechám.“

„Musíš.“

„Proč?“

„Tohle je vážné, nesmíš to vědět,“ vztekal se. Dvakrát se nadechl a smířlivěji pokračoval. „Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybys to věděla, ale nesmíš znát pravdu. Tak se o to, prosím tě, nepokoušej. Slib mi to,“ zadíval se na ni úzkostně.

„To nemůžu,“ vydechla, „ I kdyby si byl nájemný vrah, chci to vědět.“

„Ale proč?“ rozhodil rukama.

„Protože mi na tobě vážně záleží,“ přiznala klidně a tiše.

„To myslíš vážně?“ přistoupil k ní a jemně jí zvedl bradu, aby se na něj musela podívat.

Plaše přikývla. Objal ji a Bella se mu v náručí rozbrečela.

„Co se děje? Co se stalo? No tak, neplač,“ smažil se ji utišit zmatený její reakcí.

„Záleží mi na tobě, ale něco se kolem tebe děje a já, já nevím co. A zdává se mi o tobě a vždycky to jsou zvláštní sny, nikdy jsem nic takového nezažila a je mi s tebou vážně dobře, ale někdy mám pocit, jako… jako by si ani nebyl z tohohle světa. Prostě, nevím. Vypadá to, jakoby si žil několik let v izolaci a najednou se probral v téhle době. Jak někdy mluvíš a jak se chováš a všechno… všechno bereš tak vážně! Prostě… prostě tomu nerozumím!“

„Šššššš, no tak. To bude v pořádku. Já ti to prostě říct nemohu. Nevěřila bys mi a utekla. Už by si se mnou nikdy nechtěla promluvit ani mě vidět.“ Šeptal jí tiše do vlasů.

„Tak hrozné to být nemůže,“ vzlykla. Raději na to nereagoval.

„A slíbil si, že mi jednou pravdu řekneš,“ zkusila to ještě.

Chvilku se odmlčel. „To bych si nejdřív musel být jistý, že to zvládneš.“

„A když slíbím, že neuteču a budu ti věřit?“

„Nejde jenom o to. Je, je to nebezpečné.“

„Začínám si myslet, že jsi vážně nájemný vrah…“ vzlykla mu naposledy do trika a pak se odtáhla.

„Asi bychom měli jít dál,“ navrhla neochotně.

„To měli, ale nechceš něco zakousnout? Bude poledne…“

„Zatím ani ne, a ty?“

„Ehm… ne, díky.“ Zapudil myšlenky na medvěda pár mil od nich a pousmál se.

„Proč tě Alice do té soutěže přihlásila?“

„No, řekněme, že Alice vždycky ví, co dělá a já jí věřím.“

„Nechtěla se ti za něco pomstít, když mě teď díky ní máš na krku?“

„Ne, to rozhodně ne,“ zasmál se, „Je mi s tebou hezky a Aliciny pomsty jsou mnohem, ale mnohem rafinovanější.“

„Asi se od ní musím něco přiučit,“ pronesla Bella zamyšleně.

„Ano na to nemysli!“ vyhrkl.

„Jak víš, na co myslím?“ otočila se na něj s obviňujícím pohledem.

„No, to teda vážně nevím… Jak bych to asi tak mohl vědět?“ rozesmál se naprosto upřímně.

„U tebe je možné všechno,“ povzdechlas si zase.

„Myšlenky ti ale vážně číst neumím,“ smál se dál nad tou ironií.

„To je dobře,“ zamumlala, že jí sotva rozuměl.

„Proč si to myslíš?“

„Nelíbilo by se ti, na co myslím.“ A to věděla naprosto určitě. Některé její představy… No, sama se za ně styděla.

„Strašně rád bych věděl, na co myslíš,“ nesouhlasil.

„Chtít vědět a vědět je ale veliký rozdíl…“

„Jo, o tom mi povídej,“ špitl si pro sebe. Akorát doma to fungovalo naopak. Nechtěl vědět, ale věděl.

Nechápal. Jak je možné, že mu Bella tak rozumí, aniž by znala pravdu o tom, kdo skutečně je. Mluvit s ní pro něj bylo stejně přirozené jako pro člověka dýchání. Všechno se mu s ní zdálo jednodušší. Přál si, aby před ní nemusel nic tajit, ale věděl, že ještě není vhodná chvíle.

„Takže sedmnáctiletý ucho… Takže i kdybych chtěla, tak si tě ani vzít nemůžu, když nejsi plnoletý. Páni, to za tebe mám skoro zodpovědnost, neubliž si, prosím,“ popichovala ho.

„Tak hele! To, že jsem mladší, vůbec neznamená, že si můžeš takhle vyskakovat!“ čertil se.

„Jak ses dostal na vejšku?“

„Řekněme, že jsem trochu nadanější…“ hledal přijatelnou výmluvu.

„Řekněme? To u tebe znamená, hledám přijatelnou výmluvu…“ pitvořila se na něj Bella.

Kdo je tady, zatraceně, čtenář myšlenek? Hm??

„To není pravda,“ hájil se.

„Oukej.“ Ale myslela si své.

„Říkala jsi, že se ti zdávají divné sny, jaké?“ zeptal se opatrně.

„Budeš se smát,“ zasmála se, „obvykle se mi ve snech mísí různé vzpomínky z předchozího dne nebo celého týdne. No, a víš, jak jsme se dívali na ty upíří filmy?“ počkala, až opatrně přikývnul a pokračovala: „No, tak se mi zdálo, že jsme spolu tančili waltz v nějakém tanečním sálu, a když jsme došli k zrcadlu, tak si vněm nebyl vidět,“ rozesmála se při té vzpomínce. „Já vím, takhle to zní děsně legračně, ale v tom snu to bylo mnohem děsivější…“ Konečně se podívala na jeho strnulý rádoby úsměv.

„Co je? Nejsem blázen, říkala jsem, že se mi zdají blbosti,“ pokrčila rameny.

Jak tohle zatraceně mohlo její podvědomí vycítit? Edward to nechápal. Byl to u ní snad nějaký náznak daru? Mohla by být podobně jako on čtenář myšlenek? Ale dary by se přece neměli opakovat… Nezbývalo mu, než doufat, že si neuvědomí, že je to pravda.

„Máš zvláštní sny…“ přisvědčil s napodobeninou úsměvu.

„Že? Umíš si představit sebe jako upíra?“ smála se dál a o Edwarda se pokoušely mdloby.

Zuřivě vrtěl hlavou a vyluzoval přitom podivné kňučivé zvuky. Ta holka ho přivede do hrobu! Ne, oheň, ona… Zapomněl dýchat a pořád jenom vrtěl hlavou.

„Trošku delší zuby by ti slušely, viď?“ Řehtala se dál. Pak si všimla, jak strnule zase Edward stojí.

„Jsi v pořádku?“ podívala se na něj skepticky. „Je ti dobře?“

„Jo, v pohodě, promiň. Jen jsem se zamyslel.“ Zatřepal hlavou, aby zahnal všechny ty šílené myšlenky.

„Tak co chtěl bys být upír?“ pokračovala dál v tom ďábelském tématu, které jí přišlo hrozně vtipné.

„Ne, nechtěl,“ odpověděl tak vážně, až Bellu zamrazilo a pokračoval. „Nechtěl bych zůstat zamrznutý v čase bez možnosti na změnu nebo na normální život. Nechtěl bych se neustále skrývat a nechtěl bych ničit lidské životy.“

„Dobře, ale nesmrtelnost… O té přece sní každý…“ nevzdávala se Bella.

„Všechno se jednou omrzí. Co bys chtěla celou věčnost dělat, kdybys nemohla mezi lidi?“

„Četla bych, cestovala, učila se cizí jazyky…“ zasnila se, „I když je pravda, že cestovat a nesmět přitom vylézt na sluníčko, by byl trochu problém a nebylo by to ono, ale asi bych si zvykla,“ rozumovala dál.

Pane bože, za co mě trestáš? Edward v duchu protáčel oči o sto šest a měl pocit, že každou chvílí vybuchne v nekontrolovatelném záchvatu smíchu.

„A co kdybys mohla na sluníčko? Tak to přece bylo v tom jednom filmu, že lidský upír mohl na slunce…“

„Tak to by bylo super! To bych procestovala celý svět!“

„A co pak?“

„Co co pak?“

„Co bys dělala, až bys procestovala celý svět?“

„Studovala, přečetla všechny knihy, které by mě zajímaly…“

„A pak?“

„No, nové knihy přece pořád vycházejí…“

„Nevadilo by ti žít samotné?“

„To nevím. Jsem samotář, ale dlouho bych to asi nevydržela,“ přiznala.

„Nevadilo by ti zabíjet pro krev?“ podivil se.

„To by mi vadilo. Ale měla bych na vybranou?“

„Takže bys byla ochotná přijmout nesmrtelnost a platit nikdy nekončící touhou po krvi?“ Nevěděl, jestli je tak pošetilá, nebo si to jen nedokáže představit.

„Nevím. Zatím jsem takovou nabídku nedostala,“ snažila se situaci odlehčit smíchem.

„Tak si představ, že stojíš tváří tvář upírovi, který ti dává na výběr. Buď smrt, nebo věčnost vykoupená touhou po krvi, nutností zabíjet a skrýváním se.“

„Nevím, člověk má asi moc velký pud sebezáchovy na to, aby si vybral smrt. Já teda rozhodně. Nedokázala bych si vybrat smrt,“ poznamenala pevným hlasem.

„A co ty? Ty by sis vybral smrt?“

Kdybych tenkrát dostal na výběr, vybral bych si smrt? A co kdybych dostal na výběr teď?

„Nejspíš ne.“

„No vidíš, tak bychom se mohli skrývat spolu.“

„Jo, to bychom teda mohli,“ rozesmál se konečně uvolněně.

„Upíry už jsme vyřešili, co máš na skladě dál?“ zeptal se s nadějí, že o tomhle tématu už se bavit nebudou.

„Možná bychom si mohli udělat obědovou pauzu,“ navrhla.

„Dobře, za pár minut jsme u jezera, tak si tam uděláme přestávku.“

„Stejně…“ pronesla zamyšleně, „to upíři vážně nemají jinou možnost než se živit lidskou krví? Chci říct, k čemu ji vlastně potřebují? To mají nějak jinak uzpůsobené zažívání, nebo co? To mě vždycky strašně zajímalo, ale nikde se o tom nepíše. Jako chápeš? Proč zrovna krev?“

Proč mi tohle děláš? Netrestáš mě málo? Tohle je nějaký tvůj zvrácený smysl pro humor? Jestli tam někde nahoře jsi, tak toho okamžitě nech. To se s ní mám vážně bavit o upířím zažívání?

Edwarda to málem položilo na lopatky. Nechápal, absolutně nechápal, kam na to ta holka chodí. Žádný jiný člověk na planetě nevěřil, že by upíři mohli existovat, a pokud ano, tak rozhodně neřešil jejich zažívání! Ale ne, on prostě musí potkat zrovna tuhle cácorku, co žere upíry! Vlastně mohl být rád, že Bella měla tak jasnou představu o upírech, a proto ji ani nenapadlo, že by on mohl být jedním z nich…

„Asi jim dodává sílu?“ naznal nepřirozeně vysokým hlasem a modlil se, aby tohle téma už vážně nechala být.

„No ale jak? To jim ta krev jde jako přímo do oběhu? A teče jim v žilách vůbec krev? Chápeš, to jsou věci, které nikdo neví…“ rozhazovala rukama, jak byla zažraná do tématu.

„Tak to vážně netuším…“

„Já vím, že ne, ale je to zajímavé…“

„Na!“ strčil ji do ruky sendvič doufaje, že ji tím na chvilku umlčí. Rozprostřel malou dečku, spíš pás látky na pláž u jezera a s odporem si začal pohrávat se svým přídělem jídla. Víc toho nadrobil na zem, než snědl, něco málo taky zahodil, když se zrovna dívala na druhou stranu a ten zbytek prostě snědl. Lehl si zády na deku a Bella si položila hlavu na jeho břicho. Chvíli jen tak leželi a pozorovali zamračenou oblohu, která se s přibývajícím odpolednem začala protrhávat, ale slunko k Bellině stesku a Edwardově radosti nevykouklo. Opatrně přejel rukou po Bellině paži, a když nic nenamítala, už ruku nesundal a přejížděl jí prsty sem a tam, od lokte k ramenu a zpátky. Občas ji pohladil ve vlasech a Bella si užívala tu blízkost. Po čase se vydali na zpáteční cestu, kterou už strávili nad bezpečnými tématy, a když konečně došli zpátky k autu, byli oba příjemně unaveni. Bella fyzicky, Edward psychicky. A to radši nemyslel na to, jak se mu bude Alice smát.

„Na zítra máme nějaký plán?“ zeptala se ještě, než se rozloučili.

„Něco vymyslím a dám vědět.“

„Dobře. Děkuju za pěkný výlet,“ usmála se a otočila se směrem ke dveřím.

„Taky děkuju.“

„A Bello,“ vyhrkl ještě, než odemknula dveře a než se stihla otočit zpátky na něj, stál už před ní. Bella leknutím nadskočila a zírala do jeho očí, které byly jen pár centimetrů od těch jejích.

„Dobrou noc,“ řekl o poznání tišším hlasem a v duchu se bavil nad její reakcí. Sám ale měl co dělat, aby se na ni nevrhnul teď a tady. Spalovala ho neuvěřitelná touha, jakou za celou svou existenci nezažil. Tentokrát si skutečně připadal na svých sedmnáct a nestyděl by se ani přiznat, že v tu chvíli myslí jen na jedno. A krev to výjimečně nebyla… Když už se to napětí mezi nimi nedalo vydržet, přibližoval svůj obličej velmi pomalu k tomu jejímu a nepřestával se jí dívat hluboko do očí. Její tep zrychlil na hodnotu, která by měla být zákonem zakázána a dech pro jistotu rovnou vynechávala.

Přibližoval svůj obličej k jejímu, a když cítila jeho ledový dech na svých rtech, všimla si, že zaváhal. Jako by jí dával prostor to utnout. A tak to utnula. Natáhla se těch pár milimetrů k němu a ukořistila si jeho rty pro sebe. Měla pocit, že jeho rty do těch jejích pasovaly jako klíč do zámku, jemně ji hladily a laskaly a projížděl jí elektrizující pocit plný spalující živočišné touhy. Bylo to neskutečně něžné, jemné a zároveň dravé a vášnivé. Jednou rukou ho opatrně držela za bok, druhou ho hladila po šíji a Edward ji k sobě připoutal v železném objetí. Najednou si byla jistá. Teď byla kompletní.

Když pootevřela své rty, zaváhal. Někde v koutku mysli mu blikala červená kontrolka s obrovským neonovým nápisem POZOR! Obkroužil svým jazykem její rty a něžně se dotkl jejích zubů. Pootevřela ústa ještě o kousek víc a on do nich pronikl svým jazykem. Kontrolka vybouchla a roztříštila se na milion malinkatých kousků. Dával pozor, aby její jazyk ani vzdáleně nezabloudil k jeho zubům a snažil se udržovat kontrolu nad svým jednáním. Čím víc se utápěl v tom hlubokém polibku, tím víc se v něm probouzela i ona temná touha. Najednou se dostal na hranici, kdy věděl, že pokud bude pokračovat, nemusel by se udržet. Velice pomalu a velice neochotně se odtáhl a hlasitě zhluboka vdechoval čerstvý vzduch, aby co nejvíce naředil vůni Belliny krve. Nejraději by se po ní znovu vrhl hned ze dvou důvodů… Jen co se trochu zklidnil, zastrčil jí pramen vlasů za ucho, při té příležitosti ji pohladil po tváři a potichu zašeptal: „Myslím, že se Charlie dívá.“ Poukázal očima na nejbližší okno v přízemí.

„Tak ať,“ oplatila mu polohlasem a vytáhla se na špičky, aby si ukořistila další polibek. Edward ji nenechal dlouho čekat a něžně dravé polibky jí oplácel. Tentokrát jenom krátce, ale s o to větší touhou. Rychle se odtáhl a se slovy „Bude se vyptávat,“ se začal vzdalovat. Bella znovu, o něco rozverněji, zopakovala „tak ať,“ a s přáním hezkých snů konečně zamířila do domu. Vešla do kuchyně, aby zahnala žízeň a na Charlieho pobavená slova „To už jsi doma?“ reagovala s protočením očí:

„Nic se nestalo, nechci o tom mluvit a nemám hlad. Jdu si lehnout.“

„Nic jsem neřekl,“ zvedl Charlie ruce v obranném gestu a odšoural se zpět do obýváku. Bella si vlezla pod sprchu. Hodně ledovou sprchu a pak si zalezla s knížkou do postele. První větu musela přečíst třikrát, než byla schopná vnímat, co se v ní píše…

-------------
Rozjel se směrem domů, kde ho čekalo nemilé překvapení. Myšlenky všech přítomných členů rodiny byly momentálně značně melancholické a euforická nálada z něj velmi rychle opadla. Nejspíš i díky Jasperovi, který vnímané pocity vyzařoval do dalekého okolí. Rychle pochopil, o co se jedná a rozhodl se.

Neměl by ses do toho plést, zaútočily na něj Aliciny myšlenky.

„Někdo musí,“ řekl polohlasně. Zase nastoupil do auta a rozjel se směrem do nemocnice. Naprosto ignoroval myšlenky několika doktorek a sestřiček, které po cestě potkal a po menší potyčce na informacích interny se probojoval až ke Carlisleovi.

Bez zaklepání vešel do jeho kanceláře a s naprosto zuřivým výrazem spustil.

„Co si myslíš, že tady děláš?“ nezabýval se tím, že by se měl chovat jako člověk a spustil přirozenou rychlostí. Člověk by jeho drmolení neměl šanci rozluštit.

Carlisle se na něj překvapeně, možná s lehkou obavou, podíval a klidným hlasem v lidském tempu odpověděl: „Edwarde, já pracuji. Nemyslím si, že je vhodné…“

„Nemyslíš si, že je vhodné? Přijde ti vhodné nechávat svou manželku neustále samotnou? Copak nevidíš, že se trápí? Jak dlouho má čekat, než si jí začneš všímat?!“ nekřičel, ale tón jeho hlasu to připomínal. Pro náhodně kolemjdoucího člověka by to znělo jen jako zběsilé vrčení.

„Tohle není tvoje věc. A Esmé mě ujistila, že mě chápe a že jí to nevadí,“ oponoval chladně Carlisle.

„Řekla Esmé někdy někomu, že jí něco vadí? Rozdala by se pro ostatní, tak se vzpamatuj! To, že na sebe máte celou věčnost, neznamená, že ji můžeš takhle… Takhle zanedbávat, nevšímat si jí!“ hledal vhodná slova Edward.

„Já… tak to není,“ vydechl Carlisle.

„Já vím, že ne. Ty si to jen neuvědomuješ a Esmé se trápí. Včera,“ zaváhal, jestli to má Carlisleovi říct, „včera kvůli tomu brečela, vzlykala. A ty…“ Edward nervózně přecházel po kanceláři a rozhazoval rukama. Bezděky si přitom vzpomněl na Bellina podobná gesta. „Ty jí řekneš, že máš moc práce, že to musí pochopit… Samozřejmě, že ti to odkývá! Ale, probůh, co by sis myslel ty, kdyby si tě naprosto přestala všímat a všechen čas trávila v práci? Nebo aspoň tvrdila, že ho tráví v práci?“ Edward zuřil, stále nechápal, proč to Carlisle nechápe. Co on by dal za ženu, jakou byla Esmé.

„Carlisle,“ začal Edward smířlivěji, „ona tě miluje, ale žádná žena na světě nebude čekat, až se uráčíš mít na ni čas,“ zakroutil hlavou na zdůraznění svých slov.

„Jsem blbec?“ zeptal se po chvilce ticha Carlisle.

„Jo, to teda jsi,“ odvětil už s lehkým úsměvem Edward, „a teď mi ukaž ten svůj zázrak,“ nahodil lehce ironicky. Počkal, až Carlisle skončí směnu a vydali se domů společně. Edward ho po cestě zasvětil do svého plánu, ze kterého byl nadšený a děkoval Edwardovi, že ho upozornil, že se Esmé trápí. Carlisle ji miloval a nemohl dopustit, aby se jeho žena trápila. V duchu si nadával do blbců a ignorantů, až ho Edward musel krotit. Každý dělá chyby. Domů dorazili v celkem dobré náladě a Carlisle se bez jediného pohledu kolem sebe vrhl přímo do pracovny, kde seděla v křesle Esmé s knížkou. Edward se vyplížil do svého pokoje a zavřel se ponořen do hudby.

Omlouval se jí hodiny, líbal ji, prosil ji o odpuštění, hladil ji a vyznával jí lásku. Esmé vzlykala bez slz a byla šťastná, že má svého manžela zpátky. Slíbil jí, že ji vezme s sebou do nemocnice a Esmé mu slíbila pomoc. Celou noc si povídali jako už dlouho ne a prožívali vzájemnou blízkost a pocit sounáležitosti. Jasper s Alice prožívali podobné chvilky a Edwardovi to poprvé po skutečně dlouhé době opravdu nevadilo. Ne, že by mu to dřív vadilo, nepřipouštěl si to a vlastně až teď pochopil, že jeho podrážděnost byla reakcí na lásku ostatních. Teď se ale přiblble usmíval a vzpomínal na Bellu. Neměl ponětí, jak to mezi nimi bude dál a v tuhle chvíli mu to bylo naprosto a úplně jedno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

16)  emam (20.09.2013 22:35)

Marvi

15)  Marvi (13.10.2011 17:53)

Krásná kapča, vidím, že je i další tak se na ni co nejdřív vrhnu ;) ;) ;)

14)  Petronka91 (12.10.2011 16:19)

juuujda to bude ještě něco...

Eleanor

13)  Eleanor (12.10.2011 07:51)

Carlisle je fakt pako.

A Edward? Proč nevyužil zatáhnout Bellu do tématu vegetariánství? Trochu by si to usnadnil. Měl to využít.

Jinak moc hezké. Příjmeně jsem se pobavila

12)  hellokitty (11.10.2011 22:40)

eMuska

11)  eMuska (11.10.2011 20:02)

Ona ho asi zabije! tie otázky o upíroch boli perfektné!
A bozk, oujé!

semiska

10)  semiska (11.10.2011 17:56)

Bella ho naprosto rozmasakrovala. Krásná kapitolka. Edward krásně vyběhl se svým otcem Carlislem a udobřil rodiče. Je to ale hodný synek. No a ta dechberoucí líbačka... Božské, moc se těším na další kapitolku.

SarkaS

9)  SarkaS (11.10.2011 16:58)

Ty mi dáváš... Nejprve krásné překvapení, pak takové drámo kvůli věku, stopka před konečným odhalením a pak ta jejich pusa... Teda, ale že to byla pusa. Nejradši bych ti ruce líbala za to že jsi konečně nechala jako jedna z mála jednat Edwarda alespon trochu na jeho vek. Normálně Edward nevypadá jako někdo komu by slovo sex bylo alespon povedome, tomu tvemu i verim ze s nim Bella mava. A to jak zasahl ve prospech Esme... no já se snad zamilovala

Nosska

8)  Nosska (11.10.2011 14:42)

Jen ať ho Bella svýmy pohledy na svět rozsekává častěji

7)  Aalex (11.10.2011 12:20)

Perfektní. Všechno vypadá skvěle. Snad až příliš. Trochu se bojím, že pád bude drsný. Bella něco tuší, ale už několikrát ukázala, že nechce, aby se jí podezření potvrdilo - že ji to pak mate a děsí. Edward to nebude mít vůbec jednoduché... Na druhou stranu Alice tady vůbec není tak vševědoucí - plete se, což je docela příjemná změna. Zvlášť, když na ni Edward zase tolik nedá a rozhodne se i sám za sebe.

6)  marcela (11.10.2011 08:24)

To je taková krása.Umíš nádherně psát. jsi prostě kouzelník.

Bosorka

5)  Bosorka (11.10.2011 08:05)

To vypadá zajímavě...bude se muset na to vrhnout celé!

Nothing

4)  Nothing (11.10.2011 04:59)

Wow, wow, wow Perfektné, tie dialógy sú úplne úžasné... Vtipné, osviežujúce, proste krása

Twilly

3)  Twilly (10.10.2011 23:46)

No ty voe, tohle byl koncert emocí... já tleskám

Carlie

2)  Carlie (10.10.2011 23:05)

Tak, páni , začetla jsem se do příběhu a jsem nadšená!!!
Příjemný námět , kouzelné vyprávění , máš osvěžující styl psaní B) plný originálních a velice vtipných nápadů!!! :D
Např. to, jak se Bella pořád točila kolem tématu upíři: "Že? Umíš si představit sebe jako upíra?“ smála se dál a o Edwarda se pokoušely mdloby.
I hezky šokující představa, že její podvědomí už dávno ví... snová scéna se zrcadlem
Krásný, hřejivý, napínavý!
Díky za zážitek a těším se dál

LadySadness

1)  LadySadness (10.10.2011 23:04)

trávenie u upírov - tak toto ma fakt dostalo:D :D :D chudák Edward, už som čakala, kedy s krikom utečie, Bella mu dáva riadne zabrať je to skvelé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still