Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/rob-robert-pattinson-3986783-1280-1-perex.jpg

Musím přiznat, že mě vyděsil. Co asi může chtít? A proč teď? Zvedla jsem k němu oči plné očekávání toho nejhoršího. Život mě posledních pár týdnů naučil. Serval mi růžové brýle, vyválel je v prachu. Pěkně si na nich zatančil kankán a při posledním doskoku je podpatkem rozdrtil na prach.

Musím přiznat, že mě vyděsil. Co asi může chtít? A proč teď? Zvedla jsem k němu oči plné očekávání toho nejhoršího. Život mě posledních pár týdnů naučil. Serval mi růžové brýle, vyválel je v prachu. Pěkně si na nich zatančil kankán a při posledním doskoku je podpatkem rozdrtil na prach.

„Edwarde?“ pobídla jsem ho.

Ošil se a o krok přistoupil blíž, pak, jako by si to rozmyslel, zase ustoupil. Nakonec udělal půlkrok do strany a rozhodil rukama.

„Nový tanec?“ zkusila jsem nápomocně. Zakryl si oči. No, tak asi ne. Začala jsem být taky neklidná; co jenom chce? Hlavně Edward nikdy nedělal s ničím okolky. Přímý, upřímný a výřečný. Tak proč tu teď stojí a kroutí se jak žížala na suchu?

„Sury?“ Málem jsem poposkočila, jak jsem ho v duchu pobízela k dalším slovům. A zase si projel rukama vlasy. A rozhostilo se ticho. No prima.

„Edwarde?“ Už to začínalo být opravdu divné a navíc se do mě dala zima a...

Najednou jsem měla v hlavě prázdno. Stalo se to přesně ve chvíli, kdy mi přestala fungovat nervová soustava. Bylo to jako rychlý restart, aby potom mohla naskočit hyperrychlost. Sevřel mě v náručí a drtivě mě políbil. Přejížděl mi svými ledovými rty po těch mých, pro něj jistě velmi horkých. Nedýchal. Za to já jsem měla pocit, že pronásleduju rychlík a snažím se ho předběhnout.

Ještě dvakrát mě rychle políbil a pak uskočil, jako by se spálil.

„Omlouvám se, já prostě... musel.“

Nenechala jsem ho mluvit dál a vrhla se na něj sama. Jenom mnohem něžněji. Cítila jsem, že teď už to tak bude správně. Na malou chvilku byl zaražený, protože měl nepochybně spoustu argumentů, jak se sebezmrskat. Ale nakonec...

Svět zmizel a já přestala řešit čas, prostor, dokonce i skupenství. Myslím, že kdyby si mě někdo natočil do láhve, ani bych si toho nevšimla.

Přesunul se na nějaký pařez nebo polom, prostě najednou jsme seděli. Odtrhl se ode mě a upřeně mi hleděl do očí.

„Ta černá ti moc sluší.“

Temně zavrčel. Pohladila jsem ho po tváři a dívala se, jak ty temné zřítelnice schovává pod záplavou hustých řas. Neodolala jsem a na každé víčko mu vtiskla jemný polibek. Motýlí otření rty.

Houpal mě ve svých pažích a usmíval se.

„Cítím se jako...“

„Idiot!“ ozvalo se nám za zády. Zavřela jsem oči. Útrpně.

„Jo, a i tak vypadáš,“ potvrdil mu ten hlas.

Edward si povzdychl a pomalu mě pustil z náruče. Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a pak se se zavrčením vrhl do lesa.

Emmett asi zhubne. Jenom škoda, že to nejde. Usmála jsem se a přistihla se, jak si sahám na rty. Mělo by mi to připadat rychlé a zbrklé, ale přišlo mi to v pořádku a včas. V lese se ozvalo zapraštění a hlasitý smích. No, jak asi pojmenujeme tuhle vichřici? Jasper se jistě zase radostí zblázní. Chudák, měl smůlu, že si vylosoval nejkratší slámku a krytí na těchto deset let obstarává on.

Vyšla jsem pomalu k domovu. Přece jenom mě čekalo ještě nějaké to vyšetření. Doufala jsem, že se už všechno uklidní a oni mi řeknou, jestli zůstaneme s upíry anebo jestli... Teď jsem si uvědomila, že Jazz tu není. Kdopak bude žehlit průšvihy?

„Mám pro tebe překvapení.“ Než jsem stihla přemýšlet, prudce jsem se ohnala. Kdyby nebyl tak rychlý, měla bych zlomenou ruku.

„To se nedělá, plížit se k lidem zezadu!“ napomenula jsem ho.

„Pak je všechno v nejlepším pořádku, tady totiž žádní lidé nejsou,“ zašeptal mi do ucha, předtím než mi ho jemně stiskl rty. Otřásla jsem se.

„Neměla jsi oslavu, co kdybychom někam, řekněme zítra, vyrazili?“

Nedokázala jsem uvěřit, jak snadno jsme vklouzli do vztahu. Nebo něčeho podobného. Proč mi to vlastně nepřišlo divné? Měl by být můj strýc, ale já si uvědomovala, že jsem ho tak nikdy nevnímala. Už od té chvíle, co jsem si byla schopná uvědomit, pro mě byl všechno, jenom ne strejda. Vzal mě za ruku a usmíval se.

„Dal bych cokoliv, vědět, na co teď myslíš.“

Jo! Děkuju genetice za odposlechuvzdornou mysl. To by ses divil, kamaráde.

„Já jsem ráda, že mi do hlavy nevidíš. Vždyť to musí být strašný.“

Krátce se zamyslel a pak mi přikývl.

„Máš pravdu, vlastně s tebou nezažívám tu duševní migrénu normálních dní.“

Nemohla jsem si pomoct a políbila jsem ho měkce na ústa.

„Musíme domů.“

Bez jakýkoliv námitek jsem ho následovala. Maminka zase určitě bude nadávat. Řekli jsme, že jdeme jenom na krátkou procházku, a už jsme pryč několik hodin.

Už ve dveřích jsem cítila tu úžasnou vůni pečeného kuřete. V žaludku mi hlasitě zakručelo a polovina osazenstva obývacího pokoje se začala smát.

„Á, nech mě hádat, máš hlad jako vlk.“

Táta se mi normálně smál. Uvolněná atmosféra vydržela minutu a dvacet dva vteřin. Věděla jsem to přesně, protože ve chvíli, kdy mámě upadla mísa se salátem, jsem se znovu podívala na hodiny nad její hlavou.

Edward mi stiskl ruku těsně předtím, než ji pustil. Nechápala jsem, co ji tak rozlítilo.

„Ven, a hned!“

Chtěla jsem se bránit, že jsem zrovna přišla a je mi trošku zima, ale ona nekoukala na mě. Propalovala pohledem Edwarda. O to víc mě vyděsilo, že její pohled byl vědoucí. A nenávistný.

„Mami?“

Produpala kolem, aniž by o mě jenom zavadila pohledem. Vzala Edwarda za ruku a odtáhla ho s sebou. Tedy on za ní šel jako malý – o dvě hlavy větší - kluk. Se svěšenou hlavou a bez sebemenšího protestu. Protože zkuste si odtlačit upíra proti jeho vůli. To si dřív na trávník odnesete Everest.

Zabouchli za sebou dveře a všichni jsme strnule zůstali zírat na třesoucí se sklo. Měla jsem pocit, jako by se mi ta vibrace přenesla do těla. Nešli nijak daleko. První, co jsem viděla, bylo, jak ho máma udeřila do tváře. Ani se nepohnul. Křičela mu něco přímo do obličeje a on jenom několikrát přikývl. Potom přišla druhá rána a maminčiny slzy. Dlouze se mu dívala do očí a po tvářích jí tekly slané stružky. Nastavil náruč a ona ho po malém zaváhání objala. Hladil ji po zádech a vypadalo to, jako by jí zpíval. To už bylo na tátu moc. Vyšel za nimi, naznačil úder a pak je objal oba.

Stála jsem tam zkoprnělá a nevěděla, co si o tom myslet. Kvůli čemu tohle bylo?

Esmé došla až ke mně.

„Oni se milovali. Ne tím správným způsobem a jenom chvilinku. Tvůj táta musel tenkrát podstoupit útrapy otisku, jednou ti to jistě budou vyprávět...“

Objala mě zezadu kolem ramen.

Táta jim chvilku promlouval do duše a nakonec vzal mámu a společně někam odjeli. Edward stál a díval se na zadní světla. Stál tam tak nějak ztracený. Měla bych za ním jít, ale vlastní zmatek na duši mi to nedovolil. On ji miloval... A... Teď...

Nedostávalo se mi vzduchu. Co když mě nemiluje? Co když jsem jenom náhrada?

Chytila jsem se za hrudník v marné snaze se nadechnout. Proto Alice tolik zuřila. Už jsem to chápala. Ona je chtěla jako pár. Ne jako tchýni a...

Nedokázala jsem si to slovo ani pomyslet. Bolelo mě to. Zadíval se na mě přes skleněnou výplň. Viděla jsem, že to ví. Zíral několik dalších vteřin a pak se otočil, aby zmizel v nejbližším lese. Chtělo se mi křičet. A taky brečet. Hodně.

„On mě opustil?“ zašeptala jsem nevěřícně.

 

Vydržela jsem tam sedět do rána. Esmé přese mě jenom hodila vlněnou deku. Věděla, že nemá smysl mě do ničeho nutit. Paličatá po tatínkovi, to jsem slýchávala celé dětství.

Začalo svítat a před domem zastavilo auto. Z něj vystoupili moji rodiče. Tvářili se spokojeně, ještě když táta otvíral hlavní dveře. Pak jim pohled padl na mě. Maminka zesinala a on tlumeně zavrčel.

„On se vrátí...“ slíbila mi a sedla si ke mně, abych jí mohla položit hlavu na klín a v mžiku usnout.

Ráno jsem se probudila ve své posteli a vedle hlavy mi spala maminka. Zamžourala jsem na ni a viděla, jak leží hlavou na nočním stolku. Zastyděla jsem se a snažila se odtáhnout, aby měla víc místa.

„Odmítla jsi ji pustit. Dokonce i když jsi spala jako dudek.“ Z druhé strany ležel táta a hladil mě po vlasech. Přesně, jako když jsem byla malá.

„Bude celá rozlámaná,“ zaskřehotala jsem potichu.

Opatrně jsme se snažili vstát, táta ji pak položil na moje místo a společně jsme ji přikryli. Spala dál.

Dole nás čekala rodina. Včetně skřítka a Jaspera. Scházela jsem se zdviženým obočím.

Zašklebila se na mě.

„Nebudu se omlouvat, já to tak cítím. Ale mám tě ráda a musím uznat, že za to nemůžeš.“

No panečku, z toho se jeden posadí vážně na zadek.

Ale byla tady. A mně se tak nějak ulevilo. S ní je to těžké, ale bez ní... K nevydržení.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Janeba

29)  Janeba (03.10.2011 03:21)

Amíšku , tak si to parádně užívám, říkám si konečně .... a ono zas nic!!! To se dělá? Kochám se a vyživám ve tvých barvitě líčených situacích!!! Nádhera!!!
Děkuji!!!

Amisha

28)  Amisha (27.09.2011 15:40)

Ještě jsem neumřela, jenom mě semlel život. Takže přidám až se složím dohromady. Snad to bude co nejdříve.

kytka

27)  kytka (22.09.2011 23:12)

To je prostě náš Edward. Poděs je to. Neřešit, utíkat. To je něco. Doufám, že mu to dlouho nevydrží a já se moc moc těším na pokračování.

Karolka

26)  Karolka (20.09.2011 08:00)

Edwarde, Edwarde, ach... proč jen jsi Edward... (Já vím, velmi chabá variave na Shakespeara)
Sury má nervy ze železa. Moc doufám, že to Ed nevzdal na dlouho.
A byla tam spousta úžasných míst. Vážně skvěle napsané!
P.S. Obávám se, že Alici to jen tak neodpustím...

Amisha

25)  Amisha (20.09.2011 06:58)

Takže zlatíčka moje

Twilly

24)  Twilly (19.09.2011 20:08)

Amiško, na naši obranu, byla to polemika vycházející z TVÉ SURY!!!!! Takže...?

Amisha

23)  Amisha (19.09.2011 19:45)

Hele vy dvě Jonatánky, jsem měla radost, že se stal zázrak a rychle mi přibyly komentíky a ono tohle
potvůrky

Bye

22)  Bye (19.09.2011 19:00)

Áááách Konečně.
Chudák Edward, ten snad toho štěstí nedojde. :p Dvě facky! Ty bláho!
Ale, útěk? Edwarde, vzpamatuj se, bojuj!!! Sury se taky určo nedá. ;)
No, konečně trochu pochopení pro Alicino jednání...

Bosorka

21)  Bosorka (19.09.2011 18:29)

Já to tipuju na čistokrevnou pouliční směsku aneb co vesnice dala....

HMR

20)  HMR (19.09.2011 17:18)

u nás se to taky vždycky snášelo

Twilly

19)  Twilly (19.09.2011 17:12)

A náhodou číčo, mám dvě kamarádky, které mají od každého kusu a všichni vycházejí... :D

HMR

18)  HMR (19.09.2011 17:07)

Já nad tím nikdy nepřemýšlela se stydím, jsem pouhopouhá povrchní sledovačka pohyblivých obrázků, důležité věci mi unikají

Twilly

17)  Twilly (19.09.2011 17:00)

Hani, já jsem prioritně na ratilíky :D ... ale ... tobě to nepřipomíná kokra? No jo... :p

HMR

16)  HMR (19.09.2011 16:56)

Jonatán je kokr? Mňau, ty se vážně ptáš, co má číča /kočka divoká/ proti kokrovi /domestifikovanému, kudrnatému psovi/? já myslela, že jsi na jezevčíky

Twilly

15)  Twilly (19.09.2011 16:34)

Hele, číčo, co máš proti kokrům

HMR

14)  HMR (19.09.2011 16:29)

Bos, Tvůj nebohý komentář mne naprosto odrovnal, NAPROSTO! Jak se má člověk, tedy vlastně číča, vžívat do povídky, když má před očima Vašuta? Twilly, on by Jonatán nebyl o moc lepší...

Twilly

13)  Twilly (19.09.2011 09:37)

Mě u toho Pažouta přišel na mysl taky Horáček, ale jinak jsem to prodýchala, Bosi :D

Bosorka

12)  Bosorka (19.09.2011 07:17)

Co ti udělal můj nebohý komentář?

HMR

11)  HMR (19.09.2011 06:47)

Nečíst komentáře, nečíst komentáře, nečíst komentáře, než napíšeš vlastní pamatuj si to Amish, promiň, na ten Bosin komentář mi sjelo jen jedno očko... a už jsem kde? No tam taky!
Skvělá kapitola! Díky ti!

Bosorka

10)  Bosorka (18.09.2011 19:47)

Tak to shrnu - Alici stále nemusím, Edward má evidentně stále oblíbené heslo "kdo uteče vyhraje" a chudák Surya - fakt, že Edward je vlastně Pažout...to musí být děsné zjištění!
ehm...kulovnice nebude? ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek