26.08.2011 [21:45], Amisha, ze série Surya, komentováno 22×, zobrazeno 5030×

Tak tu máme vlkodlačici. Co se asi stane dál?

Stála jsem tam vyděšená a rozhlížela jsem se po ostatních, z nichž někteří právě přibíhali. Poslední byla Alice. Opatrně jsem se podívala na Edwarda. Poskakoval z jedné na druhou nohu a pomalinku potřásal hlavou. Jakoby se chtěl ujistit, že mu vážně neupadne. Vypadal by vtipně, kdybych mu svoje tesáky před chvilkou nezatnula do kůže.
Ale stud ještě pořád neměl místo, mým oběhem víc koloval vztek.
„Miláčku...“
Táta si mi stoupl do zorného pole. Natáhl ke mně dlaň ve výšce mého čumáku. Jasná výzva. Naklonila jsem hlavu mírně dopředu a četla v jeho obličeji úlevu, ale když se o půlkrok přiblížil, překvapila jsem sama sebe. Chňapla jsem po něm. Překvapeně uskočil.
Zavrčela jsem a chlupy na krku se mi zježily.
„Ustupte, neví o sobě,“ zařval na ostatní, kteří pořád přistupovali blíž.
Ale já o sobě věděla. I když ve kterém vesmíru bych napadla svého otce? Edwarda...
Sklopila jsem hlavu. Tak nízko, jak mi to jenom moje nová povaha dovolila. Cítila jsem, jak to ovládá každý můj sval v těle. Všechno to chtělo trhat, bez ohledu na city. Přece by srostli, komu by to ublížilo? Začala bych s Alicí a udělala z ní pěkné puzzle, alepoň by se Jasper v zimě nenudil.
Zatřásla jsem hlavou. Tohle nejsem já a oni jsou moje rodina. Usilovně jsem se snažila jim z těla smazat ty terče, které jako by svítily jasně rudou barvu. Kníkla jsem směrem k tátovi. Doufala jsem, že on pochopí, jak mi je.
„Běž severně a snaž se nikoho nezabít,“ zašeptal a ukázal k lesu rukou.

Běžela jsem. Po chvíli mě to přemohlo. Úžasný pocit svobody a síly. Přeskakovala jsem klády a kameny. Zvědavá, jak vypadá s takovým kolosem couvat, jsem to vyzkoušela. Bylo to jako řídit náklaďák bez zrcátek. Zadní nohy při pohybu vpřed nekladly žádný odpor, ale takhle byly k nepoužití. Došla jsem k závěru, že vlkodlaci prostě necouvají. Připadala jsem si krásná. Vyskočila jsem a ve vzduchu chytila veverku.
Byla hnusná.
Vypravila jsem se na lov. Plížila jsem se ke stádu vysoké zvěře a užívala si, že o mě neví.

O půl hodiny a jelena později jsem ležela v mechu a lízala si tlapy. Bránil se statečně a já utržila několik menších šrámů, ale jenom proto, že jsem v poslední chvíli zaváhala. Co budou dělat chudáčci koloušci? Tak jsem je sežrala taky.

Dívala jsem se na obzor a sledovala soumrak. Nejbezpečnější chvíle pro upíry. Tak to říkával Edward. Jestlipak se mnou ještě někdy promluví...
Najednou jsem už nechtěla být sama. Dala se do mě zima a za jedno mrknutí se dívala na třesoucí se lidské ruce. No bezva. Ani jsem nechtěla vědět, jak daleko jsem se dostala od domova. Musím se vydat zpět. Co na tom, že mě nohy neunesou. A ach ano, jsem nahá...
Pitomý vlčí geny!

Plahočila jsem se křovinami a snažila se přijít na to jak se znovu proměnit. Nic nepomáhalo.
„Nechtěla by ses obléct?“
Trhla jsem sebou a ani jsem nevěděla jak, už jsem zase byla na čtyřech. Zuby vyceněné a přikrčená ke skoku.
„No, takhle to vypadá velmi děsivě,“ poznamenal suše Edward.
Došel kousek ke mně a zamával mi před obličejem mohérovým svetrem a džínami.
Přešlápla jsem a svěsila obrovská ramena. Na to, že jako člověk byl skoro o dvě hlavy vyšší, mi teď sahal sotva do kohoutku.
„Jsi nádherná,“ zašeptal. „Ale navrhuji, abychom už vyrazili domů. Máma bude už strachy zelená.“
Ano, maminka se bude bát, umře strachy o svou vlčí dceru, která má velikost náklaďáku.
Ale pomohlo to, za chvilku jsem klečela na mechu s rukama přes prsa. Edward mi položil balíček svršků ke kotníkům a otočil se.
Oblékla jsem se a skočila mu na záda. Dělávala jsem to tak celé dětství. Bez zaváhání se rozeběhl.
Běželi jsme lesem, přemýšlela jsem, jak se omluvit. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.
„Trápí tě něco?“
Usmála sem se.
„Myslíš krom toho, že jsem ti málem utrhla hlavu, chtěla pokousat tátu a tak?“
Cítila jsem, jak přikývl.
„Omlouvám se, Edwarde. To jsem nebyla já. Jako bych v sobě měla nějakou bestii...“
„Která tě ovládá a nutí tě dělat věci, které nechceš?“ skočil mi do toho.
Zastavil a sundal mě ze zad. Přešel ke spadlé kládě a sedl si. Napodobila jsem ho.
„My to tak máme pořád, ať se snažíme sebevíc, pořád v nás ta bestie je. Nejde to vypnout, jenom hodně potlačit. Ale ani tak se to nepovede vždycky.“
Dívala jsem se na něj a viděla hříchy, které nezvládl. Zachytil můj pohled a usmál se.
„Ale většinu času se to dá snést.“
Pohladil mě po hlavě. „Nemáš hlad?“
Zavrtěla jsem se.
„Já bych ti určitě zvládl něco sehnat, už jsem tě nakrmil. Vzpomínáš?“
„Myslíš to, jak rodiče odjeli a Alice se místo starání o mě věnovala modnímu kanálu?“
Spokojeně přikývl.
„Víš, sunar je nápoj, a já si živě pamatuju, jak jsi mě s ním ládoval lžičkou.“
Promnul si bradu. Vypadal zmateně.
„To je z toho, že doma se všechny potraviny přesypávají do stylových nádob,“ povzdechla jsem si.
„Vidíš, já dodneška nechápal, proč Bella tak vyváděla. Ale musíš mít hlad, jsi celý den venku.“
Zastyděla jsem se.
„Já už jedla.“
Zvedl obočí a pak se začal smát.
„Takže slečna si skočila na tataráček? Co se ti povedlo ulovit? Zajíčka? Nebo dva?“
„Veverka...“ Chtěla jsem pokračovat, ale on se začal tak smát, až přepadl na záda. To mě namíchlo.
„Stádo vysoké. Jeden jelen, laň a tři koloušci.“
Vykulil oči. „No jestli se budeš takhle přežírat, tak je asi dobře, že je z tebe vlkodlak. Bys nám zruinovala domácí kasu.“
Zavrčela jsem.
„A jéje!“ zvedl panicky ruce před sebe. Vypadal vážně vyděšeně a já si to na prchavý okamžik užívala.
„Je na čase se vrátit.“
Dívala jsem se, jak ladně vyskočil a upravil si rozcuchané vlasy.

Nestihli jsme dojít ani ke dveřím, a už mě maminka svírala v náručí.
„Jsi celá? Neublížila sis?“ Odtáhla se, aby mi viděla do obličeje. „A...“
„Nikoho jsem nezabila, jestli jde o tohle.“
Pak jsem se kajícně čtvrt hodiny omlouvala. Až když jsem zvedla hlavu, uvědomila jsem si, že tam jedna osoba chybí.
„Kde je Alice?“
Ticho, které nastalo, bylo tak ohlušující, že jsem se musela ovládnout, abych si nepromnula uši.
„Mami?“
Ošila se a bylo jasně vidět, že nechce odpovědět.
„Odjela k příbuzným, za daných okolností tu nemohla zůstat,“ byla to nakonec Esmé, kdo mi odpověděl.
Vzpomněla jsem si, co mi řekla předtím, než se tohle všechno stalo.
„Proč mě tak nenávidí?“ Bylo to logická otázka.
Horlivé ujišťování, že to tak přece není, jsem smetla zdviženým obočím. Jasně, a proto mi vykládá takové věci. Důležitější ale bylo, proč až teď? Nemusela jsem se ptát nahlas, zřejmě mi ta otázka svítila na čele.
„Kvůli mě,“ povzdechla si máma.
„Je to měsíc, co za mnou byla a chtěla, abych se nechala přeměnit a ty taky. Na tatínka vůbec nepomyslela... Hrozně jsme se pohádaly.“
Táta předskočil před nás a tvářil se rozzuřeně. Ruce se mu třásly a já poprvé viděla, jak to mezi nimi funguje, i když se něco stane. Máma mu položila ruku na tu jeho a už jenom ten dotyk pomohl.
Došlo mi to o několik vteřin později, žila jsem v polopravdě. Moje rodina se nemilovala tolik, jak se tvářili, bylo to zdrcující.
„Budeme muset odejít, lásko,“ prohlásil táta směrem k mamince. A ona mu to k mé hrůze odkývala. Ale kam? Vždyť tohle je moje všechno.
Strhla se hádka. Nejvíc byla slyšet teta Rosalie. Odmítala se mě vzdát. Dokonce plakala, sice po upířím, ale pláč to byl. Prosila tátu, a to jsem nikdy neviděla. Pověsila se mu na krk a pustila se až tehdy, když se mu podlomily nohy.
Maminka mě pustila a šla ho podpořit. Vypadalo to, že jsou zajedno.
Vycítila jsem ho dřív, než se mě dotkl. Položil mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
Byl jako můj starší a mnohem rozumnější bratr. Schovala jsem se u něj.
„Chceš odjet?“
„Já nevím.“
Pohladil mě po vlasech.
„Ať se stane cokoliv, budu tu pro tebe. Pamatuj si to!“
Zvedla jsem k němu oči a viděla, jak zatíná čelist, aby přemohl vlastní emoce. Zvedla jsem ruku a přitiskla mu ji na tvář. Zavřel oči. Jeho tělem projel krátký třas.
Nakonec jsem to byla já, kdo objal jeho.

A tak jsme se rozloučili se Skotskou vysočinou. Odjížděli jsme na noc a táta nechtěl, aby s námi jeli na letiště, takže loučení proběhlo už doma. Doma. Jako bych přišla o kořeny společně s iluzemi.
Edward mi dal řetízek se znakem rodu Cullenů. Dlouho se mi díval do očí a nakonec mi slíbil, že pokud budu chtít, kdykoli za mnou přijede. Stačí jenom zavolat.

Takže když jsem sledovala, jak letadlo roluje po ranveji, nepřipadala jsem si tak opuštěná. Zavřela jsem oči a pustila si hudbu, kterou pro mě vybral. Vstříc novému domovu. Bylo jenom jedno místo, kam jsme mohli jet naprosto bezpečně. Rezervace La Push.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  kytka (22.09.2011 22:51)

Tahle Alice, to je ale změna!! A Tys je rozdělila, takhle brzy? Jsem strašně napnutá. Ami, nádhera.

21)  Paja (31.08.2011 17:58)

Její první lov (u jelena, a chuděrek koloušků jsem dostala záchvat smíchu a tekly mi slzy). Jediný co mě drží nad vodou je vědomí toho, že vím, že nakonec skončí spolu, protože jinak by mě tohle loučení zabilo, už teď si připadám nějaká rozbitá, nepoužitelná Možná to ale má taky něco do sebe, aby si uvědomili, že Edward není jen její velký a hodný brácha a Surya to malé škvrně

20)  Karolka (30.08.2011 18:30)

Definitivně nemám ráda Alici. Ale jsem ti moc vděčná, že to smutné loučení neproběhlo až tak srdceryvně. Edward má pravdu. Vlastně mu nic moc nebrání, aby kdykoli přijel. A hm... jestlipak jim to odloučení pomůže srovnat si v sobě, co mezi nimi vlastně je.
A abych nezapomněla - kombinace dramatu a komických situací ve tvém podání je totálně vražedná.
Těším se na další.

19)  Amisha (30.08.2011 18:08)

Dýchejte miláčkové, už to má Hanetka je toho 1600 slov.

18)  Twilly (30.08.2011 16:40)

17)  sakraprace (29.08.2011 20:19)

Jak jsi to myslela??? Ty snad nechceš pokračovat??? Já se tu napínám a překypuju zvědavostí a ty bys to snad chtěla zapíchnout?!?!?

16)  Amisha (29.08.2011 19:22)

Nojak bych to řekla? Asi podle starý pohádky Dnes píšu, zítra čtete. (Dnes za peníze zítra zadarmo)

14)  Amisha (28.08.2011 18:43)

Mám rozepsáno, podle situace dnes nebo zítra ke konzumaci

13)  HMR (28.08.2011 18:18)

Jak psát dál? Jak nelíbí?

12)  Bye (28.08.2011 11:46)

Ami, ten boj s novým pudem zabít upíra jsi vystihla skvěle!
"Došla jsem k závěru, že vlkodlaci prostě necouvají. "
Pěknou zápletku sis vymyslela, jen co je pravda. Sotva to mezi Edwardem a Surií nepatrně (ale přeci jen zaznamenatelně) zajiskří, už je dělíš tím nejhorším možným způsobem. Trháš i rodinné vazby.
To loučení s Edwradem bylo tak jemňounký... By mě celkem zajímalo, co se mu honilo hlavou, když se na ni tak zadíval...
Nenecháš je ale dlouho oddlené, že? Jenom tak dlouho, aby si stihli uvědomit, že jim něco chybí...

11)  Twilly (28.08.2011 08:46)

A kdyžepak to bude další dílek? Já chci víc, SAKRA víc, Amiško ... a opovaž se přerušovat tenhle příběh!

10)  Janeba (28.08.2011 08:31)

Amíšku , je to naprosto skvělý! Sice nevím, kam to půjde dál, ale moc se mi to líbí! Je mi smutno, žes je rozdělila takhle na začátku, ale Ty máš určitě něco za lubem! Líbí se mi tvoje líčení děje, chvilinku je něžné, chvilku strhující a za okamžik skvěle vtipná přestřelka! Moc se na to těším, takže pokračuj, prosím, dál!!!
Děkuji!!!

9)  Twilly (28.08.2011 07:57)

Amiško, dej mi pár minut a jdu na tebe

8)  Amisha (28.08.2011 07:42)

Holky nejsem si jistá jestli psát dál. Vám se to nelíbí?
(Jinak posledním pár statečným děkuju za komentíky )

7)  sakraprace (27.08.2011 08:20)

Jsem z toho kapku na rozpacích. Cullenovi a obzvláště Alice nedrží tolik pohromadě?! Ovšem Edward a Sury mají krásný vztah, jen jsem myslela, že by se Sury mohla do Edwarda otisknout.
Krásná kapitola

5)  HMR (27.08.2011 06:05)

Ta scéna s Edwardem v lese je moc krásná

4)  ODCULTI (27.08.2011 02:01)

kolousci to se ti povedlo takze la push no ta alice to pekne rozdovadela no tak hodne stesti ke kapitolam

3)  MisaBells (26.08.2011 22:27)

krucinál... Romčajzníku! Rozdělila jsi mi je? Ach jo... tohle není fér, ale... Určitě víš, co děláš. Věřím ti. Vrať mi ho...

1 2   »