Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/St%C5%99%C3%ADpky%20L%C3%A1sky.jpg

Poslední kapitola

Důvod mé existence

Bella

Z Palerma jsem zavolala Caiovi. Říct, že byl překvapený, bylo málo. Poslal pro mě auto a opět ho řídil Demetri. Když před letištěm zastavila limuzína a já vklouzla dovnitř, ozvalo se jen tiché: „Páni.“

„Máš nějaký problém?“ vyštěkla jsem, protože jsem na nějaké žertování neměla absolutně náladu.

„Mám, tebe. Proboha, co se ti stalo? Máš tragičtější výraz než tehdy, když jsme vás s Toniem a Nessou eskortovali z Ameriky, Bello.“ řekl vážně.

„Cítím se pod psa, kamaráde,“ přiznala jsem se mu.

„To mi došlo. Asi mi neřekneš, co se stalo?“

„Uhádl jsi.“

Pochopil a zmlkl. K paláci jsme dojeli za naprostého ticha.

Za pár minut jsem se už objímala s Caiem a Marcusem. Jenomže potom mě čekala ledová sprcha. Když jsem vysvětlila, co se stalo a že jsem se rozhodla žít ve Volteře, zavrtěl Marcus odmítavě hlavou.

„Já myslela, že budete rádi. Vždyť jste přece po tom toužili, mít mě v gardě.“

„Ale ne takhle, Isabello. Ty jsi sem nepřišla z přesvědčení, ale ze zbabělosti. Neumíš se poprat s problémem a chceš se tu schovat. Jenomže, cara, Volterra není zaopatřovací ústav,“ zpražil mě Marcus.

„Jsi srab, Bello,“ přidal se Caius. „Kam se poděla ta dračice, která bojovala za svou rodinu, co? Která se nebála ani krvelačných upírů a dokonce jim převrátila naruby jejich životy? Tohle přece nejsi ty, kruci.“

„Vlastně jsi tomu svému Cullenovi podobná,“ usmál se Marcus.

„Já?“ divila jsem se.

„Ano, ty. Podívej se, před lety sem přišel on a prosil o smrt z našich rukou, protože prý zemřel důvod jeho existence. Nyní sem z podobného důvodu přicházíš ty a chceš se tu schovat. Jinak se to totiž nedá nazvat. Oba jste svým způsobem zbabělci. Nedokážete žít sami, bez svého partnera.“

„Tobě se to mlu…“ plácla jsem se přes pusu.

Marcus jen pokýval hlavou. „Ano, mluví. Já to zažil, pamatuješ? Didyme. Zažil jsem staletí prázdnoty a osamělosti. Proto vím, že je naprosto vyloučené, abys tu zůstala natrvalo. Ano, mohli bychom tě k nám připoutat, Chelsea by s tím problém neměla, ale proč? Za dobu, co tě znám, jsem poznal, že jsi nám nanic. Upírka, která má zábrany, svědomí. Ne, cara. Domluvíme se jinak. Zůstaň tu, jak budeš dlouho chtít. Až se rozhodneš odejít, nikdo z nás ti nebude bránit, ale nemluv už o přijetí do gardy. Nejsi na to dost tvrdá.“

To bylo před týdnem. Opět jsem navázala stará přátelství. Demetri, Felix, Alec, Caius, Marcus, Athenodora. S každým jsem trávila čas jinak. S kluky v tréninkové hale, s Caiem ve studovně, s Markem v jeho sklenících. Přes všechnu mou snahu se zabavit se mi po mé rodině nepřestalo stýskat. Tohle nebylo jako obvykle, když jsem sem zajela o prázdninách a věděla jsem, že za pár týdnů budu opět doma. Nyní jsem se je rozhodla opustit. Jak dny ubíhaly, zrálo ve mně přesvědčení, že jsem jim ublížila. Myslela jsem na sebe a nebrala jsem ohled na to, jak jim bude beze mě. Před očima se mi míhaly ty zoufalé pohledy, když jsem jim oznámila, že od nich odejdu. Nedošlo mi, že tak, jako miluju já je, milují oni mě.

Byla jsem tu už týden a seděla u Dory v pokoji. Naše původně holčičí tlachání se změnilo ve vážný rozhovor na téma já a Edward.

„Víš, Bello, já se nedivím ani jednomu z vás, že se chováte, jak se chováte. Oba jste byli přeměněni příliš brzo, oba nedospělí a citově nevyzrálí. Zůstali jste napůl dětmi. Vždyť jemu bylo teprve sedmnáct a tobě devatenáct.“

„A kolik bylo tobě, Doro? Nejsi o moc starší než já,“ ptala jsem se.

„No no, neurážej se. Klidně ti to řeknu. Bylo mi dvacet.“

„No tak vidíš, že nejsi o moc starší než já.“

„Jenomže já žila v době, kdy se dospívalo dříve. Čtrnáctiletá dívka byla povětšinou vdaná a šestnáctiletý chlapec vedl vojsko do bitvy. Život byl mnohem kratší a žilo se rychleji. Já vím, tys vychovala dvě děti a poradila sis dobře, ale v partnerském životě si poradit neumíš. A Edward jakbysmet. Připadáte mi jak Romeo a Julie. Ti taky radši volili smrt, než čelit problémům. Neustále mi vrtá hlavou, co by se stalo, kdyby ti dva nezemřeli. Možná by za pár let zjistili, že se k sobě nehodí, že horoucí láska k životu nestačí. Ale zpátky k tobě. Podívej, Bello, ty máš mimořádný dar.“

„Já vím, Volteře bych se hodila.“

„Počkej, já nemám na mysli tvou schopnost, ale něco, co se skrývá v tobě. Ty si to neuvědomuješ, ale všechny kolem sebe měníš. Jsi plná lásky a rozdáváš ji.“

„Doro, nepřeháněj.“

„Ne, myslím to vážně. Ty ses ve skutečnosti nepřeměnila v upíra. Jen jsi změnila vzhled a stravovací zvyky. Jsi člověk, i když nesmrtelný a s poněkud neobvyklou dietou. Milá zlatá, upír nemá svědomí a o následky svých činů se zajímá jen do té míry, aby neohrozil svou existenci. Jsi soucitná, konáš tak, abys nikomu kolem sebe neublížila.“

„To není pravda a ty to víš. Ubližuju všem kolem sebe,“ skočila jsem jí do řeči a vzpomněla na Edwarda.

„Bello, copak jsi opravdu slepá? Zapomeň na to, že jste se pohádali s Edwardem a přemýšlej. Jaká byla Volterra před tvým příchodem a jaká je teď, proboha, děvče, vždyť ty v nás probouzíš lidi. Za celou svou dlouhou existenci jsem poznala jen jednou bytost, která kolem sebe dokázala šířit auru lásky a soucitu tak jako ty. Tady se mu říkalo Stregoni Benefici, ale ty ho znáš pod jeho pravým jménem.“

„Carlisle,“ vydechla jsem překvapeně.

„Ano, Carlisle. Ale ani jemu se nepodařilo nás změnit a proto po čase odešel. Pamatuj, komu tenhle výjimečný upír věnuje svou lásku, nemůže být darebák. Proto taky věřím, že ty a Edward patříte k sobě. Jen se potřebujete domluvit. V klidu. Jste jen příliš mladí, ale to se srovná.

Dořina slova mi vrtala hlavou. Opravdu to tak mezi námi je? Vždyť my se ani nenaučili spolu žít, tolerovat své chyby, co to bylo těch pár týdnů po svatbě? Nic. Oba jsme měli oči zastřené zamilovaností. Neměla bych poprosit Demetriho, aby mi ho našel?

Mé úvahy přerušil právě jeho příchod. Příchod? Vpád.

„Bello, honem do sálu, nebo se něco stane!“ volal na mě.

„Co je, Demetri?“

„Dělej a neptej se!“

Sál byl na druhé straně paláce, ale my tam byli ve zlomku vteřiny. A tam… upíři zlatí, já snad mám halucinace. Na trůnech seděli Caius a Marcus, poblíž nich stála jejich ochranka a na podlaze… na podlaze se rvali Felix a Edward!

Byli si rovnocennými protivníky. Co Felixovi přebývalo na síle, to Edward vyrovnal předvídáním úderů protivníka.

Přiskočila jsem k Markovi a kývla na ty dva rváče.

„Přišel si pro tebe a Felix pronesl nepatřičnou poznámku na tvou adresu, no a vidíš sama. Bije se za tebe. To už ti doufám jako důkaz, že mu na tobě záleží, stačí.“

Stačilo. Tohle už nebyl ufňukaný chlapeček, který prosí, aby ho zabili. Tohle byl chlap, který se za mě rval.

„Edwarde,“ zavolala jsem. Nic.

Použila jsem svůj štít a začala ho napínat. Když byl dostatečně velký, narazila jsem s ním do nich. Odtrhlo je to a odmrštilo od sebe.

Přiskočila jsem ke svému bývalému muži. Díval se poněkud nepřítomně, ale pak na mě zaostřil. Ve zlomku vteřiny se kolem mě ovinuly jeho ruce a já dýchala vůni vycházející z jeho hrudi.

„Bello, vrať se ke mně, prosím.“ Slyšela jsem jeho sladký hlas. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho očí. Byly zlaté a dívaly se na mě s láskou. Tomuhle jsem nemohla odolat. A vlastně, ani jsem nechtěla.

„Cos to tu vyváděl, prosím tě?“ zeptala jsem se a za sebou slyšela Caiův špatně tlumený smích.

Zatvářil se rozpačitě.

„Přijel jsem si pro tebe a ten zmetek Felix mi řekl, žes‘ vstoupila do gardy a že tady máš kupu pořádnějších chlapů, než jsem já.“

Otočila jsem se na Felixe, který stál u stěny a tvářil se, že tu není. Zavrčela jsem na něj. Zvedl ruce v obranném gestu a vycouval ze sálu. Teprve teď mi došlo, kde jsme. Přerušili jsme oficiální rokování. Do háje, jestli to budou vládci považovat za porušení etikety a urážku své důstojnosti, tak jsme nahraní. Tady mi ani přátelství s nimi nebude nic platné. Je tu ochranka a vstupními dveřmi nakukuje příliš zvědavých tváří. Něco jiného by bylo, kdyby se to odehrálo v soukromí, ale takhle… Vyvinula jsem se Edwardovi z náruče, ale jeho ruku jsem nepustila.

„Caie, Marcusi, promiňte, prosím, toto vyrušení.“ Na znamení úcty jsem sklonila hlavu.

„Kdyby tohle provedl někdo jiný, stihl by ho trest, Isabello,“ začal Caius přísně, ale pak sestoupil z trůnu a došel ke mně. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí.

„Podruhé to nebudu tolerovat ani tobě, ale pro tentokrát vám oběma odpouštím. Vím, jaké důvody tě k tomu vedly, Edwarde Cullene, a varuju tě. Jestli tě tu ještě někdy uvidím, nepomůže ti ani přátelství s Carlislem, ani vztah s Isabellou Swanovou.“

Edward neřekl ani slovo, jen kývl a pevněji mi sevřel dlaň.

„Ať už vás tu nevidíme, uličníci. Demetri, odvez je, kam budou chtít,“ dodal s úsměvem.

Nejradši bych ho objala a políbila, ale věděla jsem, že by se to zde nehodilo. Tak jsem jen poděkovala a přitiskla se k Edwardovi. Objal mě kolem ramen a odváděl ze sálu ven. Že nemám svou kabelku s doklady a osobními věcmi mi došlo až v garáži, kde na nás čekal Demetri. Moje kabelka se mu houpala na prstě.

„Tak kam to bude?“ zeptal se.

„Na letiště ve Florencii,“ řekl Edward, ale nespustil ze mě zrak. Dvířka limuzíny za námi zabouchla a auto se rozjelo. Tentokrát byla přepážka mezi řidičem a vnitřkem vozu vytažená.

Seděla jsem vedle něj a hlavu si opírala o jeho rameno, nemluvili jsme.

„Belli?“ ozval se po pár mílích.

„Přemýšlím, jak se ti omluvit,“ přiznala jsem.

„Nedělej to,“ řekl a já se mu překvapeně zadívala do tváře. „S omluvou bych musel začít já a upřímně, jestli chceš na všechno zapomenout, rád bych začal znovu a za minulostí udělal tlustou čáru.“

Posadila jsem se mu na klín a políbila ho. Měl pravdu. Než se týrat tím, co bylo, raději zapomenout. Už takhle byl dost potrestaný tím, že neviděl své děti vyrůstat. Proč ho trápit ještě víc?

„Jen by mě zajímalo, jak tě napadlo, že o tebe nestojím?“ přemýšlel nahlas.

„Odešel jsi přece od rodiny. Nikdo nevěděl, kde jsi a kdy se vrátíš,“ vysvětlovala jsem mu.

„Jak nikdo, kdo ti to řekl? Jel jsem na týden lovit, chtěl jsem ti dát trochu času na rozmyšlení. Celá rodina to věděla.“

„Ale Alice mi řekla…“ zasténala jsem. Alice! Ta malá dohazovačka. Určitě to, co se stane, viděla v jedné ze svých vizí. Edward zaklel, ale pak se usmál a pokračoval v ochutnávání mé kůže.

„Nechce se mi domů,“ zamumlala jsem ve chvíli, kdy mi právě okusoval krční tepnu. Zvedl hlavu a usmál se.

„To se dá zařídit.“

Vytáhl z kapsy mobil a navolil číslo ze seznamu. Číslo jsem nezaregistrovala, ale hlas v telefonu jo.

„Ahoj, táto. Povedlo se ti to? Přemluvils ji!“ slyšela jsem dychtivý hlas Tonyho.

„Ahoj, synu. Jedeme z Volterry, sedí vedle mě.“

„A je všechno v pořádku?“

„Víc než to. Poslouchej, Tony, vydržíte bez maminky pár týdnů?“

„Táto?! Co máš za lubem?“ chechtal se Tony.

„Chtěli bychom se na pár týdnů někam schovat. A jestli budeš mluvit s Alicí, vyřiď jí, že až se vrátím, utrhnu jí hlavu, Jasper nejasper.“

„Jasně, a dáš mi mamku?“

Edward mi podal mobil.

„Ahoj, Tony.“

„Mami, máme tě moc rádi, prosím tě, už nikam neutíkej.“

„Neboj, nebudu.“

„Řekni tátovi, ať na tebe dává pozor.“

„Ještě ho máš uloženého jako Cullena?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ne, jako tátu,“ ozvalo se rozpačitě a Tony se rozloučil.

„Kam mě vezmete, pane Cullene?“ zeptala jsem se a spokojeně se k němu přitulila.

„Na jeden ráj na zemi, slečno Swanová,“ odpověděl a líbl mě do vlasů.

Na letišti v Římě mi už bylo vše jasné. Edward kupoval dvě letenky do Ria. Jeli jsme tam, kde naše manželství začalo. Na Esmé.

Loď zastavila u mola a já vyskočila ven. Tentokrát mě Edward nenesl v náruči, tentokrát jsme běželi bok po boku pláží až k domku. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Vůbec nic se tady nezměnilo, absolutně nic. Vzal mě za ruku a vedl do modré ložnice. Zastavili jsme se před postelí, která byla naším útočištěm poté, co peří z roztrženého polštáře zasněžilo velkou ložnici. Podíval se na mě s absolutně zbožňujícím pohledem a já… já vyprskla smíchy. Nechápavě se na mě podíval, ale když sledoval dráhu mého prstu, byl mu zřejmý důvod mého veselí a rozesmál se taky.

V čele postele stále chyběly dva velké kusy dřeva.

Na ostrově jsme strávili měsíc. Měsíc milování, sladkého nicnedělání, mazlení, plavání, líbání, procházek a povídání. Neměli jsme sebou žádné oblečení – nechybělo nám. Byli jsme jak Adam a Eva v ráji. Dávno jsme si vyříkali vše, co jsme si měli říct už hodně dávno. A potom jsme si jen vyprávěli o dětech a Jacobovi a Tamar a on, beze stopy hořkosti, vyprávěl o týdnech, které strávil jako pravý nomád, bez rodiny, bez přátel.

„Belli, řekneš mi něco?“ zeptal se mě jednoho večera, chvilku potom, co jsme se neúspěšně pokoušeli unavit milováním.

„Copak chceš vědět, lásko?“

„Proč sis nikdy nikoho nenašla? Víš, nechápej to zle, ale bylo by to přirozené. Přece jsi nevěděla, že se k tobě vrátím.“

„A proč sis nenašel někoho, ty?“ opáčila jsem.

„To nešlo. Mohlas to být jen ty, nebo žádná jiná,“ přiznal se naprosto upřímně.

„Tak vidíš, a se mnou to bylo stejné,“ vysvětlila jsem mu a rozpačitě přejížděla dlaní po jeho dokonalé hrudi. Potom mě něco napadlo. Když dokážu svůj štít napnout jako bublinu, mohl by mi Edward…

„Ani se nehni,“ přikázala jsem mu a dlaněmi sevřela jeho spánky. Napjala jsem štít, jen maličko ho odtáhla od své hlavy.

„Bello, já tě slyším,“ řekl naprosto šokovaně.

Usmála jsem se pro sebe a nechala své vzpomínky, aby zaplavily mou mysl. První pohled do jeho očí, štěstí, které jsem pocítila, když se jeho Volvo objevilo v Port Angeles, náš první polibek, náš tanec na maturitním plese, radost, když jsem k němu kráčela svatební uličkou, slast, kterou mi přineslo naše první milování.

Pak jsem ucítila jeho rty na svých a mé soustředění povolilo.

„Teď víš, že tě miluji. I přes všechno, čím jsme si prošli, tě miluji,“ vydechla jsem mu do úst.

„Já tebe víc,“ usmál se a překulil se na mě.

„Lháři,“ řekla jsem škádlivě, ale umlčel mě polibky.

Máme věčnost na to, abychom si dokázali, kdo koho víc miluje.

Celou věčnost.

Konec.

 

Povídky od Sfingy

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

sfinga

15)  sfinga (02.01.2011 22:02)

Všem vám moc děkuju za přízeň a čas který jste věnovali téhle povídce

Hanetko: Na mě takhle působí povídky od Karolky, Bye a Evelyn. A děkuju za pomoc

Tru: Já jsem taky citlivka, tak se nestyď :'-(

Eleanor: Já bych tu hlavinku utrhla spíš Charliemu, že se do nich pletl

Semisko, Kamčí, Katy, Brigito, Joano, Kytko, Mino: Děkuju a něco už připraveného mám, jen to ještě odpočívá v mé hlavě

Carlie: Děkuju, jo a prý Culennovi uvažují, že Esmé přejmenují na Rudý ostrov

Lin: Těším se, ty víš

Lenko326: Děkuju ti hlavně za to, žes závěr pochopila tak, jak jsem ho zamýšlela

14)  nathalia (02.01.2011 21:57)

Krasna povidka! DIKY!!!

Lenka326

13)  Lenka326 (02.01.2011 21:54)

Sfingo,
...a je tu konec. :'-( Tahle povídka byla moje srdeční záležitost a moc ti za ni děkuji . Včera jsem tak přemýšlela, jak bych si přála, aby to skončilo, a tobě se závěr povedl naprosto dokonale . Nejenom, že jsou spolu , ale jsou dospělejší a vyzrálejší, mnohem víc si váží jeden druhého a oba jsou odhodlaní za druhého a za svůj vztah bojovat. Celou věčnost, obklopeni nádhernou rodinou.

Díky za krásnou povídku a přeju ti spoustu skvělých nápadů i v roce 2011.

Linfe

12)  Linfe (02.01.2011 21:51)

Zbytek osobně

Carlie

11)  Carlie (02.01.2011 21:34)

Jako vždy jsi mě rozsvítila jako vánoční stromek , když jsem zmerčila novou kapitolku... i když poslední... :'-(, stejně se mi ale líbí, jak se s počátkem nového roku některé povídky tady uzavírají, taková pěkná tečka za rokem 2010
A ta Tvoje tečka nebo spíš tři tečky, protože budoucnost, věčnost je teprve před nimi , byla luxusní
Alice asi tušila, že potřebují poslední lekci :D, potřebují dozrát a urovnat si svůj žebříček hodnot... a Esmé... aaah , teda jako ostrov Esmé... :D ten se musí červenat dodneška
Díky za krásnou povídku, Sfinguško

mina

10)  mina (02.01.2011 21:30)

fu tak už je tu koniec...som rada, že to takto dopadlo...veľmi sa ti podarila celá táto poviedke a skvelý nápad...
Tony už Edwardovi hovorili Táto:) a bitka s Felixom ma dosť pobavila a ten koniec na ostrove Esmé!!!wow...
skvele

teším sa na tvoju ďalšiu tvorbu!!!!!!!

Joana

9)  Joana (02.01.2011 21:26)

tak to přeci jen dobře dopadlo

kytka

8)  kytka (02.01.2011 21:15)

Naprosto báječná kapitolka a celá povídka. těším se na další od tebe.

7)  Brigita (02.01.2011 21:01)

Překrásná povídka. Krásný konec. Budu se těšít na Tvou další tvorbu.

6)  kamčí (02.01.2011 20:56)

áááách tak krásná poídka to byla a už je konec. myslíš, že bych se mohla začít těšit na nejakou tvou další tvorbu? nebo jsem moc drzá?

5)  katy (02.01.2011 20:54)

Moc krásné, tvé povídky miluji. heart* * Mám jen jednu připomínku: tak dlouho jsi je trápila samotné a teď jedna kapitola spolu a konec? No, nezbýbá než se těšit na tvou další povídku, určitě už něco máš, že?

semiska

4)  semiska (02.01.2011 20:52)

Krásný konec. Všechno se vyřešilo, vysvětlilo a všichni jsou konečně moc šťastní. Krásná povídka a moc se těším na to, co vymyslíš příště.

Eleanor

3)  Eleanor (02.01.2011 20:50)

Teda moc hezká povídka a upřímně, ještěže mají tu věčnost. Jinak bych jim asi oboum osobně šla utrhnout za tyhle patálie hlavinky.

2)  Tru (02.01.2011 20:45)

Ach, ach, ach, dneska jsem nějaká moc citlivka, zase pláču, tentokrát radostí. Krásné, úžasné...romantika, trocha strachu, vše co k tvým povídkám patří Děkuji

Hanetka

1)  Hanetka (02.01.2011 20:29)

Konec dobrý, všechno dobré. Alici bych asi taky přetrhla, ale zase vidět Edwarda, jak se pere... možná to za to stálo. A ten konec? Sfingo, jsem tu úplně rozpuštěná. Budu si muset nechat na sebe otevřít okno, abych se opět uvedla do skupenství pevného.
A co že to budeš psát teď?

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek