28.03.2015 [12:00], kala, ze série Strážkyně rodinného krbu, komentováno 9×, zobrazeno 2069×

 

 

---

 

Esme

Bylo náročné být hlavou klanu. Čekala se ode mě rozhodnutí, na která jsem nebyla ani zdaleka připravena. Nebyla jsem rozeným vůdcem. Byla jsem spíš jen žena a strážkyně rodinného krbu. Můj muž mi tolik chyběl. Alice měla vizi o Volturiových. Viděla, jak Aro po Eleazarově návštěvě věděl o naší rodině až příliš. Přijdou si pro nás, pro Renesmee, a já se bála. O nás i o vlky, kteří se k nám přidali. Bellina schopnost nám dávala dobrou šanci, ale neměla jsem jistotu. Alice neviděla všechno a Jasper se ani nyní nechystal zaujmout roli vůdce rodiny.

Stáli jsme tam, zády k lesu, jak na bitevním poli. Obloha nad našimi hlavami potemněla v předzvěsti blížící se bouře a větve stromů šuměly pod poryvy větru. Volturiovi přicházeli. Poprvé mě opravdu ochromil pocit strachu a já ztuhla. Uvědomila jsem si své slabé místo. Nebyli jsme tu všichni. Stačilo, kdyby s sebou Aro přivlekl Carlislea nebo mého syna, a naše vyjednávací pozice by byla zcela jiná. Utěšovala jsem se myšlenkou: Proč by to dělal? Šel na jisto a byl v přesile. Nepotřeboval záložní plán.

Volturiovi se pohybovali velice tiše, ale přesto jejich sotva slyšitelné kroky rezonovaly v mém těle jako údery bubnů, které varovaly před nebezpečím a vybízely k útěku. Stačil mi jediný pohled do očí Ara Volturiho, abych si uvědomila svoji nicotnost. Byl to starý upír, bylo mu přes tisíc let, vzbuzoval přirozený respekt a s upíry, které měl po svém boku, byl neporazitelný. Autorita doprovázená hrůzou a krutostí, nejsilnější ze silných, vládce našeho světa. Nikdo se mu neodvážil vzdorovat. Všechny klany poslušně klopily své hlavy a střežily se upadnout u něj v nemilost. A já mu právě teď vyhlašovala válku. Neoznámili jsme existenci naší Niky. Neplánovala jsem se omlouvat. Měla bych naříkat a klečet na kolenou, ale já stála s hlavou hrdě vztyčenou. Nevydám svou vnučku bez boje a věděla jsem, že ani Bella se klanět nebude. Jediné výčitky, které mě dohnaly, byly ty z mých špatných rozhodnutí. Měla jsem zavolat svému muži a Edwardovi. Stále jsem doufala, že je stihnu varovat dříve, než bude pozdě a Aro si z nich udělá štvanou zvěř. Měla jsem Belle říci, jak moc pro mě Edward znamená navzdory tomu, co udělal. Čím pro mě byl celé století, než poznal ji. Ona by to určitě pochopila. Je matka.

Tváří v tvář Arovi jsem si naplno uvědomila, čí jsem žena. Patřila jsem svému muži tělem i duší, a vyčítala jsem si, že nedostal na svou obhajobu ani pár minut. Porušila jsem svou přísahu. Mělo to být v dobrém i ve zlém a on jen chránil svou rodinu. Konečné rozhodnutí ohledně Belly přesunul jen na později. Dopadala na mě tíha myšlenky, že nestát na kraji lesa ona, nezbývalo by nám opravdu nic jiného než klečet na kolenou a doufat v milost nejvyšších. Ona tam ale stála a já rozhodně prosit nehodlala. Nikdo z nás. Bella byla skryta na kraji lesa a po jejím boku stála smečka obrovských vlků. Ani oni se nepřišli poklonit. Niky byla družkou jejich vůdce. Nyní byla součástí i jejich rodiny. Rozhodla jsem se, že až tohle skončí, zavolám Carlisleovi sama. Tohle měl právo vědět. Měl právo tu být stejně jako Edward, a mě mrzelo, že jsem v sobě nenašla tu sílu dřív. Sejít se s ním a promluvit si o minulosti, aby před námi mohla být nějaká společná budoucnost.

Vítr mi vál do tváře a Aro zvedl v náznaku údivu své obočí. Zvědavost mu žhnula z rudých očí. Určitě čekal jiné přivítání. Pokorné přiznání viny. Potlačila jsem chvění a pohled jsem mu opětovala. Jasper vedle mě si neodpustil náznak úsměvu.

Dlouho jsme s Arem na sebe hleděli. Možná čekal, že uhnu pohledem, ale já to neudělala. Buď a nebo.

Nebyly ještě vyřčeny ani uvítací fráze, když se k nám z boku začaly přibližovat dvě postavy. Mít tlukoucí srdce, rozeběhlo by se nyní rychleji. Jeho zlaté vlasy a jistou chůzi bych poznala všude. Přivřela jsem oči a s úlevou vydechla.

Carlisle byl tady a mně bylo jedno, kdo mu vlastně zavolal, nebo jak se to dozvěděl. Byl tady. Jen jsem byla zvědavá, kdo jej doprovází a kde nechal Edwarda. Ten upír vedle něho jako by kráčel v jeho stínu. Podle jeho těžké chůze jsem tipovala na střední věk a neurčité stáří. Ramena měl svěšená a kratší vlasy pečlivě uhlazené. Celý mírně shrbený, uzavřený do sebe a s hlavou skloněnou. Ta barva jeho vlasů mi byla povědomá…

Bodlo mě v hrudi. Po boku mého muže šel můj syn. Možná jen jeho stín, nebo to, co z něho zbylo. Jen nepatrný zlomek toho, kým býval. Nepoznala jsem sedmnáctiletého mladíka, který dokázal dostat Forkskou střední do kolen a o jehož doprovod na školní ples pořádaly tamní slečny bitky. Ta živočišná žádostivost, která z něj dříve doslova sálala, i když nechtěl, byla pryč. Po té louce šel šedý stín a já litovala té obrovské nenávisti, kterou jsem k němu před tím cítila. On byl ve svém osobním pekle a při pohledu na něho se mě zmocňovala spíše lítost.

Oba se postavili kousek od nás čelem k Arovi. Na vítání nebylo kdy.

Byl tu můj muž, ale Aro se stejně obrátil na mě.

„Vím, že se vaše rodina rozpadla. Vydejte mi Niky, Esme. Odejde s námi do Volterry. Je jiná a může být nebezpečná. Nemůže se jen tak volně pohybovat.“ Než jsem se nadechla k odpovědi, promluvil Edward.

„Aro, není nebezpečná a ty to moc dobře víš. Prostě ji jen chceš. Esme je schopna postarat se o její bezpečí. Niky rostla rychleji. Už dávno je dospělá žena dodržující naše pravidla.“

„Tak zoubečky bude tatínek cenit. A ručičku se mi na přivítanou podat bojí, co?“ neodpustil si Aro jízlivý komentář na Edwardovu adresu.

K mému údivu a naprostému zděšení, navzdory mé křičící mysli, se Edward pomalu rozešel k Arovi. Podal mu ruku a Aro ji podržel krátce v té své. Skoro zhnuseně ji pustil a Edward si opět stoupl ke svému stvořiteli.

 

Byla to jen chvíle, ale otevřená upíří mysl mi poskytovala dost prostoru. Viděla jsem Edwarda, ale byl to opravdu někdo úplně jiný. Rysy jeho tváře jsem nepoznávala a držení těla popíralo lidský věk, ve kterém byl proměněn. Ani jeho bronzové vlasy se neleskly jako dřív. Nejvíc mě ale děsila prázdnota a jistá míra nepřítomnosti v jeho pohledu. Nežil, přežíval. Nepotřebný dech se mi zadrhl v hrdle.

Stále se ve mně úplně všechno bouřilo při vzpomínce na to, co udělal, ale byl mým synem. Prvním adoptovaným. Když mé srdce přestalo být, dovolil mi, abych se stala jeho matkou. Byl upír déle, ale já se k němu směla chovat jako k synovi. Občas jsem ho i objala nebo mu rozcuchala vlasy. Přijal mou mateřkou péči… Nahradil mi dítě, o které jsem přišla. Alespoň částečně zahojil to prázdné místo v mém srdci. Bella byla také moje a já nechtěla volit mezi svými dětmi. Na mé myšlenky ale nebyl čas. Arův samolibý hlas pronikal do každé buňky mého těla a já se snažila nekřičet.

„Zajímavé… Tak zajímavé. Jestlipak tvoje dcerunka ví, co jsi provedl její skutečné matce, Edwarde? Mám jí povědět, co její tatínek udělal její mamince?“ Můj syn se celý napjal a slova, která řekl, patřila Arovi.

„Nebudu jí lhát! Už nikdy! Je to silná, dospělá žena a chci, aby se poučila z mých chyb, z mé lži a neupřímnosti, mé zběsilé touhy po zachování lidskosti její matky, strachu z neznámého a zbytečných obav. Ublížil jsem své ženě, aniž bych to chtěl. Zničil jsem celou svou rodinu. Už nikdy nebudu své dceři lhát!“

„Vskutku. Zničil jsi toho opravdu hodně. Čteš mi myšlenky, Edwarde. Víš, že nemáte šanci. Co říkáš mému návrhu? Je dost velkorysý.“ Aro si byl jist svou převahou a úsměv na jeho tváři tomu odpovídal.

„Ano, Aro. Vstoupím do tvé gardy, když necháš mou rodinu bez trestu a Niky bude smět zůstat s nimi.“ Edwardův hlas byl jistý. Narovnal se v ramenou, přesvědčený o správnosti svého rozhodnutí.

Zatnula jsem pevně čelist. Až nyní jsem si s hrůzou uvědomila, že Bella Edwarda pod svůj štít neskryla. On neslyšel jedinou naši myšlenku. Bylo to ale její rozhodnutí a já za něho teď nemohla prosit. Chápala jsem Bellu. Rozuměla jsem jí, ale Edward byl století mým synem. Provedl strašné věci, ale teď jich litoval, a já mu odpustila. Nebo možná ne úplně, ale on nepatřil do Volterry, jeho domov byl u nás a u jeho Niky. Měla jsem ho ráda. A hlavně Bella už byla se svou dcerou… Dívala jsem se před sebe, ale toužila jsem vidět tváře všech členů své rodiny. Edward byl synem, přítelem i bratrem. Celé roky stál při nás a díky jeho daru byla naše existence v lidském světě o tolik snadnější. Doufala jsem, že někdo najde odvahu něco udělat. Já nemohla, protože by to ode mě Bella vzala jako zradu, a nebylo by se čemu divit. Jasper by to neudělal, protože si Belly příliš vážil a do ničeho by ji nenutil. Pravděpodobně se už rozhodl řešit Edwardovu situaci později. Alice toho určitě moc neviděla. Věděla jsem, že ani ona nic neudělá. Nebyla zvyklá konat, když neviděla. Spoléhala jsem na Emmetta, ale… Nestihla jsem dokončit myšlenku. Ozval se hlas toho nejslabšího z nás.

I Renesmee si totiž uvědomila, že tohle je špatně. Její slova byla možná až příliš hlasitá: „Edwarde, nechci to tak!“ On už však stál dávno zády k ní a pomalu kráčel k Volturiovým.

„Bude to tak nejlepší, Niky.“ Ani se neotočil.

„Nebude, tati! Já už to vím. Všechno! Odpustila jsem ti…“ Edward strnul v pohybu. Zastavilo ho už to oslovení. Pomalu se otáčel, aby jí viděl to tváře. Neuměla lhát stejně jako její lidská matka.

„Děkuju, Niky, nezasloužil jsem si tvé odpuštění,“ hlas se mu zlomil. Zavřel oči a chtěl pokračovat směrem k Arovi. Niky však udělala pár rychlých kroků a zkrátila tak vzdálenost mezi mini. Všimla jsem si, jak se štít posunul s ní.

„Nedovolím to!“ Niky si trucovitě dupla nožkou, jak to občas dělávala i její matka, a ruce, které měla podél těla, sevřela do pěstí. Emmett se navzdory vypjaté situaci tiše rozesmál. Usmíval se i Aro, ale úplně jinak.

„Možná by tvé dceři neuškodila malá prezentace naší síly. Co myslíš, Edwarde?“ Byla to jen řečnická otázka plná povýšeného výsměchu. Nečekal na jeho odpověď, i když můj syn kývl.

Bože, on to opravdu dobrovolně přijal. Nechtěla jsem se na to dívat. Aro pokynul Jane a ta svůj pohled upřela na Edwarda. Věděla jsem, co přijde, ale nemohla jsem tomu zabránit. Jane se škodolibě usmála a můj syn s výkřikem padl k zemi. Jeho do luku prohnuté tělo se celé chvělo v křeči nesnesitelných bolestí… Snažil se nekřičet.

Všichni jsme tam jen stáli, abychom situaci ještě více nevyhrotili. Jakkoli to bylo strašlivé a bolestivé, bylo to pomíjivé. Nehrozilo mu trvalé poškození. Niky ale rozhodně na nic čekat nehodlala. Vrhla se před Edwarda s vyceněnými zuby a vrčící směrem k Jane. Od lesa se ozvalo hrozivé vlčí zavití, které rozvibrovalo mé kamenné tělo. Dala jsem si ruce do kapes, aby nebyl vidět jejich třes. Doufala jsem, že Bella a ostatní vlci Jacoba udrží. Poslední, co jsme tu potřebovali, byl rozzuřený Jacob ve své vlčí podobě mezi námi.

Pak už bylo všechno strašně rychlé. Edward byl na nohou a v obranném pohybu skrýval stále útočně vrčící Niky za svá záda. Jane se znovu usmála, ale k jejímu překvapení se její pohled zcela minul účinkem. Poprvé v její upíří existenci se nestalo vůbec nic. Její dar na Niky nepůsobil a ani Edwardova tvář se už bolestí znovu nezkřivila.

Úlevně jsem vydechla. Bella vzala mého syna pod svou ochranu. Trochu jsem zaklonila hlavu a podívala se k nebi. Nebyla jsem věřící, ale za tento zázrak se slušelo poděkovat.

Jane byla nyní zcela ovládána nenávistí. S vyceněnými zuby vystartovala proti Edwardovi. K překvapení obou však udělala jen dva kroky a neviditelná síla ji odhodila o pár metrů zpět. Niky vzala zmateného Edwarda za ruku a táhla ho blíž k nám. Nebránil se, ale couval pozpátku v obranném postoji. Stále čekal na útok. Přemýšlela jsem, co všechno teď asi slyší. Kolem naší skupinky se začal rychle rozprostírat Alecův dar a zviditelnil tak Bellin ochranný štít sahající až hluboko do lesa. Aro zalapal po dechu, ale pak se vzpamatoval a dal pokyn k útoku.

Usmála jsem se, když jsem si všimla, že jen Edward a Carlisle zaujali obranné postavení a starostlivě se snažili ukrýt Niky za svými zády. Jasper i Emmett si pouze zkřížili ruce na prsou a vyzývavě se rozkročili. Všichni Volturiovi, celá garda narazila v plné rychlosti do Belina štítu a odletěla několik metrů zpět. Na Arově tváři se mísil hněv s úlekem, zvědavostí i vzrůstajícím strachem…

 

Tušila jsem, že můj syn pod štítem uslyší naše myšlenky, ale ty Arovy už možná ne. Přizpůsobil se rychle. Možná mu pomohl Jasper. Když Edward narovnal svá záda a tvrdě oslovil vládce našeho světa, bylo mi jasné, že jeho myšlenky ani slyšet nepotřeboval. Znal Arovu zvrácenou a chtivou mysl příliš dobře. Aro se i v této situaci snažil alespoň o zachování důstojnosti a zdání moci a byl přístupný dohodě.

Snažila jsem se nemyslet na náš štít a děkovala v duchu tomu, kdo zavolal Edwarda a Carlislea. Kdyby tu nebyli s námi, jejich osud by byl v tuto chvíli zpečetěn. Aro by určitě potřeboval rukojmí, nebo by alespoň toužil uhasit svou zlost a ponížení.

Edward mluvil ke svému vládci jistě, jako k sobě rovnému. Nečekala bych to od muže, který ještě před pár minutami s hlubokou pokorou a odevzdaností měnil svou svobodu a existenci za naše bezpečí.

„Nabízím novou dohodu, Aro. Nikdy se nepostavíme proti Volteře a budeme žít dbalí zákonů, tak jako dosud. My i naše spřátelené klany. Nechceme nic jiného.“ Vládce byl pravděpodobně překvapen stejně jako já, ale uměl se lépe ovládat. I tak mu pár vteřin trvalo, než byl schopen odpovědi.

„Platí tu tvé slovo?“ Naděje a pochybnost. Aro věděl ze vzpomínek mého syna úplně všechno. Doufal v naše „Ano“ ale potřeboval ho slyšet. Muselo to být vysloveno nahlas a veřejně. Jeho garda to musela slyšet. I já jsem v jeho očích viděla, jak zoufale po té dohodě touží. Odpovědí bylo Arovi přikývnutí nás všech.

„Esme, štít je součástí tvé rodiny?“ Chtěla jsem odpovědět, ale než jsem do plic přes stažené hrdlo nabrala dost vzduchu, od lesa se ozval sebevědomý ženský hlas.

„Ano, Aro, je a vždy bude!“

Nemyslet na štít. Nemyslet na šít. Nemyslet na štít. Nemyslet na ni! Běželo mi hlavou. Bylo to obtížné. Měla jsem z těch slov takovou radost. Hlavně z té jistoty v jejím hlase, vylučující jakoukoli pochybnost. To nemohlo být jen pro Arovy uši, musela to cítit. Navíc schovala Edwarda pod svůj štít. Štěstí. Větší dar mi snad ani dát nemohla.

„Přijímám dohodu,“ řekl Aro a i s gardou odcházel upíří rychlostí. Ustupoval a kašlal na zdání důstojnosti. Viděla jsem Ara Volturiho utíkat. Současně se dala do pohybu i celá vlčí smečka. Běželi chránit svou vesnici, kdyby někteří ze studených dostali chuť lovit.

 

Euforie, která mě na pár vteřin pohltila, zmizela jak mávnutím kouzelného proutku. Napětí v naší skupince by se dalo krájet. Hrozba pominula, ale vztahy všech zúčastněných ještě nebyly vyjasněny. Edward sklonil hlavu a tiše zašeptal: „Už vás neslyším. Mám odejít?“

Bylo mi to jasné, dřív než to řekl. Tušila jsem, že mu Bella neponechá výhodu čtení myšlenek, ale ochránila ho před Jane i před Arem. Možná jen kvůli Niky, ale i tak… Nemohla jsem přeci po ní žádat ještě víc. Byla jsem Edwardovi vděčná, že se pokorně zeptal. Dřív by ho to ani nenapadlo, nebo by se zvednutým nosem odcházel středem pryč. Míval až neskutečně velké ego, ale teď skoro prosil. Byl pokora sama. Znala jsem svého syna dost dobře, abych věděla, jak moc si přeje zůstat. Toužila jsem ho obejmout a pohladit, ale dnes mi to nepříslušelo. Ani se nám nedíval do očí.

„Ne!!!“ vykřikla Niky naprosto spontánně a chytila ho za ruku. Jeho úsměv byl přesto smutný.

„Niky, já nevím, zda to je dobrý nápad.“ Opatrně ji pohladil po vlasech a jeden neposlušný pramen zastrčil za ucho. Díval se na ni pohledem milujícího otce, který si uvědomil, že z jeho malé holčičky je už mladá žena. Bylo v tom tolik něhy a tolik nevyřčeného. Jakoby to jemné pohlazení patřilo i někomu jinému.

Podívala jsem se směrem k lesu a opravdu si nebyla jistá. Nechtěla jsem Bellu trápit ještě víc, ale tolik jsem je toužila mít všechny pod jednou střechou, nebo alespoň na blízku. Neznala jsem Ara Volturiho, ale bylo mi jasné, že si náš klan určitě prověří. Naši jednotu. Já bych to na jeho místě udělala.

Edward určitě neslyšel mé myšlenky, ale viděl mou nejistotu i směr pohledu. Bylo potřeba si toho tolik vyjasnit a můj syn evidentně věděl, u koho s tím začne.

„Niky, řeknu ti teď pravdu. Ty se budeš ptát a já ti už nebudu lhát. Pak se sama rozhodneš, jak to bude dál.“ Hlavou na vyjádření souhlasu nekývla jen Niky, ale my všichni.

 

Niky hleděla Edwardovi zpříma do očí a on neuhýbal. Byl to takový malý výslech. Nebylo toho mnoho, co by Niky nevěděla, ale potřebovala to slyšet od něho. Chtěla vidět výraz jeho tváře, ale hlavně jeho oči.

„Jméno mé matky.“

„Isabella Maria Swan -,“ chvilička skoro posvátného ticha, „Cullen,“ zašeplal tak tiše, že jsem to spíš odezírala z jeho rtů.

„Miloval jsi ji?“

„Ne. Je mi to líto,“ jeho tichý a bolestný hlas mě překvapil stejně jako ta vteřina, kdy sevřel svá oční víčka k sobě, aby skryl černé oči.

„Miloval jsi někdy nějakou jinou ženu?“

„Ne.“ Rozhodné a jasné.

„Ani Tanyu?“ Snažila se do toho Niky vnést stín pochybnosti.

„Ne! Vyhovovalo nám být spolu, ale láska to nebyla.“

„Proč ses vyspal s mou matkou?“ Nenapadlo mě, že Niky bude vůbec schopná se ho na to zeptat. Edward nic netušil a jeho odpověď měla moc ovlivnit celou naší rodinu na několik dalších let. Přestala jsem dýchat. To křehké příměří mohla zničit jen špatně volená slova. Sevřel mě strach. Mlčet bylo tak těžké. Kdyby se mi alespoň podíval do očí, viděl by mé obavy a určitě by vážil slova. On se ale díval jen na svou dceru.

„Náhoda. Zvědavost. Zkouška. Pokus. Přitažlivost. Taky to chtěla. Snad. Asi mě i milovala. Souhlasila s tím, ale nevěděla, kdo jsem. Netušil jsem, že by mohla otěhotnět…“ Edward mluvil rychle a upřímně. Nevybíral slova. Nevěděl, že na nevhodně zvoleném slově, výrazu tváře nebo gestu může záviset celá jeho další existence.

„Proč sis ji vzal?“

„Chtěl jsem, abys měla moje jméno. Ne! To taky, ale museli jsme odejít z města a ona mě jinak nemohla následovat. Nebyla plnoletá. Rostla jsi příliš rychle, těhotenství neprobíhalo jako lidské.“ Nastala chvíle ticha, potřebná na jeden hluboký nádech. Ta chvíle ticha, po které má být řečeno něco obzvlášť těžkého. Zavřel oči a sotva slyšitelně zašeptal: „Toužil jsem, aby ta úžasná křehká bytost měla moje jméno, aby patřila ke mně.“ Edward provinile sklopil hlavu ještě níž, jako by se právě přiznal k něčemu nepatřičnému a naprosto nevhodnému. Chtěl si dobrovolně vzít člověka. Mě to ale nikdy nepobuřovalo. Já spíš vnímala, jaká Bella byla. Statečná, jedinečná, milující…

„Věděla má matka, jak moc je pro ni těhotenství nebezpečné?“

„Ano, věděla všechno, a i tak tě moc chtěla. Milovala tě.“ Edward se usmíval při té vzpomínce a mě vlhly oči.

„Můj porod přežila. Pamatuji se, jaké vás to s dědečkem stálo úsilí ji zachránit. Proč jsi ji pak zavřel do blázince?“

Edward netušil, že si tohle může pamatovat. Zkřivil bolestně tvář a oči mu opět ztmavly. Znejistěl. Kolik toho jeho dcera vlastně ví? Ale chtěla pravdu a on už nechtěl nic tajit. Poznala jsem to na něm. Znala jsem ho.

„Chtěl jsem, aby zůstala člověkem, ale tak nemohla žít v našem světě. Doufal jsem, že se s tím smíří a pak se vrátí do Forks, nebo půjde nějak jinam, ale ona… Pořád to nechtěla pochopit a chtěla být s tebou. Podcenil jsem to. Už nešlo čekat. Všem jsem řekl, že zemřela a přestěhoval jsem ji do toho ústavu.“

„Kdo všechno o tom věděl?“

„Jen tvůj dědeček.“

„Souhlasil s tím?“

„Ne, ale přesvědčil jsem ho, že to je nejlepší varianta. Bohužel, umím být velmi… Donutil jsem ho, Niky, a nejsem na to pyšný.“

„Kdy maminka skutečně zemřela?“ Niky tu otázku vyslovila s něhou a Edward se zachvěl. Výraz maminka Niky ve spojení s Tanyou nikdy nepoužila. Chvíli mu trvalo, než se s očima černýma jako noc zmohl na chraplavou tichou odpověď.

„Před pár měsíci.“

„Byl ses za ní někdy podívat?“

„Dvakrát. Jednou jsem se byl jen zeptat na její stav. Podruhé jsem s ní mluvil na zahradě.“ Až teď, když jsem znala souvislosti a viděla oči svého syna, jsem pochopila, proč za ní nejezdil častěji. Doufal, že ona zapomene. Doufal, že se i jemu podaří zapomenout. Vedle dospívající Niky se mu to ale nemohlo nikdy podařit a on v hloubi své duše vlastně ani zapomenout nechtěl. Proč jsem to viděla až teď? Proč bylo pro něho tak těžké uvěřit, že by opravdu mohl milovat člověka?

„Kdy to bylo podruhé?“ ptala se dál Niky.

„Krátce před tím, než se zabila. Řekl jsem jí věci, které si nezasloužila slyšet. Je mi to líto. Vzal bych to zpět, kdybych mohl. Chtěl jsem se tam později vrátit a omluvit se. Plánoval jsem říct ti pravdu…“ Zavřel oči a zakroutil hlavou. Nechtěl říkat, co by, kdyby.

„Proč?“

„Už jsi dost velká, abys mohla znát pravdu a pokusila se ji pochopit. Tvoje matka byla úžasná žena a já to dřív neviděl. Pamatoval jsem si ji víc jako plachou dívku a nevšiml si té změny. Všichni ji tam, kde byla, měli rádi a já tě připravil o maminku, která by tě opravdu milovala.“ Můj syn měl v očích bolest a cítila znovu potřebu jej obejmout a utěšit.

„Proč ji tam měli rádi?“ Niky byla zvědavá, nebo jen chtěla, aby to Bella slyšela.

„Šířila kolem sebe lásku a světlo. Pomáhala ostatním. Tvůj obrázek tam visí na stěně, i když tě nikdy neviděla. Znají tě tam jménem, které ti vybrala. Renesmee. Tvoje druhá babička se jmenuje René. Ukážu ti ji, když budeš chtít.“

„Proč jsem dostala jméno Niky?“

„Tanya chtěla jiné jméno. Tvé pravé jméno jí připomínalo tvou matku, na kterou žárlila, a já doufal, že s jiným jménem tě spíše přijme. Mýlil jsem se. Byla příliš sobecká, aby mohla opravdu milovat.“

„Tanya žárlila právem?“

„Tehdy jsem myslel, že ne, ale zpětně vím, že na to měla plné právo.“ Niky na něho hleděla s nechápavým výrazem ve tváři, a tak tiše pokračoval.

„Čím jsi byla starší, tím jsem byl raději, že se podobáš své matce, že jsi jako ona… Tanya si toho všimla dřív než já.“

„Co všechno bys udělal jinak, kdybys měl tu možnost?“ Těžká a bolestná otázka pro Edwarda, který si myslel, že jeho žena je mrtvá a nezmění na tom už vůbec nic. Niky to také došlo, když Jasper sykl bolestí, ale zpět to už vzít nemohla.

„Hodně věcí, Niky. Je mi to líto.“ Neuhnul pohledem, ale jeho oči byly temné a vlhké. Plakat namohl a vzlykat se styděl. Niky už se raději na nic neptala. Nechtěla mu ubližovat a zrovna teď se dívala na jeho bolest.

Po chvíli ticha se tedy poprvé zeptal on: „Stále chceš, abych zůstal?“

Niky vzala Edwarda za ruku a otočila směrem k lesu. „Smí tu, prosím, zůstat s námi…?“ Chybělo tam oslovení a skoro všichni přítomní věděli proč, ale o to naléhavěji to znělo. Napjatě jsme čekali na její verdikt. Neušlo mi, jak se Edward nesouhlasně napjal. Nelíbilo se mu, že bude rozhodovat někdo cizí, byť by měl sebevětší dar. V naší rodině se skoro vždycky hlasovalo. Všichni jsme si bývali rovni. Všimla jsem si i pohledu, kterým se zahleděl na ruku své dcery ve své. Její teplá měkká dlaň v jeho tvrdé a chladné. Chápala jsem, že nic pro něho není důležitější. Stačilo mu, že ho tu chtěla Niky. Pokorně sklonil hlavu a čekal na svůj rozsudek.

„Niky, proč se mě na to ptáš? Je to přeci tvůj otec. Ty se musíš rozhodnout.“

„Potřebuji slyšet, že se alespoň pokusíš žít s ním v jednom domě. Nechci ztratit ani jednoho z vás.“ Nikdy jsem neslyšela svoji vnučku mluvit s tak prosebným podtónem a neviděla Edwarda tak rozpačitého. Nebyl konfliktní typ. Nedovedl si představit, že by se s někým, koho si oblíbila jeho dcera, nesnesl v jednom domě.

„Niky, tvůj otec přeci patří do rodiny. Vždycky do ní patřil.“ Byla to pravdivá slova, ale já slyšela, jak se Belle nepatrně zachvěl hlas. Věděla jsem, že si s ní budu muset znovu promluvit. Ujistit ji, že i ona patří do naší rodiny, navzdory tomu všemu, co se stalo, že mi je dcerou stejně jako on synem. Nemohla jsem nad tím přemýšlet, protože ona mluvila dál: „Niky, copak sis nevšimla, že mu Esme připravila pokoj a Alice kompletně vybavila skříně oblečením? Neviděla jsi, že v obývacím pokoji je místo na klavír? Nevšimla sis, že u stolu, kde jsme včera seděli, byly i prázdné židle? Byla to jen otázka času, Niky.“

Sklonila jsem hlavu. Měla pravdu. Ve chvíli, kdy se Niky s Bellou sblížily, jsem v podstatě nemyslela na nic jiného než na to, že bychom jednou mohli žít zase všichni společně. Nebo se alespoň pravidelně navštěvovat… Teď jsem se za to cítila provinile a Edward se snažil potlačit náznak šťastného úsměvu z mého odpuštění.

„Tak to přeci úplně není… připravila jsem pokoje pro hosty…,“ můj hlas zněl najednou úplně jinak. Nejistě. Nechtěla jsem to připustit ani sama sobě, ale ona měla pravdu.

„Esme, já tě znám.“ Zvonivý jemný smích, který se ozval od lesa, vykouzlil úsměv i na mých rtech. „Máme pokoj pro hosty, jehož jednu celou stěnu tvoří prázdné police na knihy a na CD a skříň plnou oblečení stejné velikosti?“

„O oblečení nic nevím.“ Pokoušela jsem se ještě trochu bránit. Ve skutečnosti jsem však byla ráda, jak dobře to bere.

„Smí se tedy přistěhovat?“ vypískla nadšeně Niky.

„Za mě ano. Je někdo proti?“ ptala se Bella zvonivým hlasem a odpovědí byl nadšený Alicin jekot. Mě však úplně nepřesvědčila. Tón hlasu byl jiný. Byla v něm nejistota a pochybnost.

„Vidíš, Jezzi, ona prostě je Cullenová. Říkala jsem ti to! Pořád je Cullenová.“ vypískla radostně Alice. Vrhla se svému muži kolem krku a on ji hladil po zádech. Viděla jsem, jak moc Jasper nesouhlasil s jejím nadšením, ale nechtěl to své ženě kazit. „Já to věděla, už když jsi pro ni vyřizoval nové doklady a tys mi to nevěřil,“ obviňovala ho hravě a doslova na něm visela. On ji něžně objímal a líbal do vlasů. Jen oční víčka měl až příliš pevně stisknutá k sobě.

Edwardovo obočí se nepatrně nadzvedlo. Byl zvyklý používat svůj dar a bez něho se necítil nejlépe. Nerozuměl jejich chování ani jejich nadšení. Niky ho stále držela za ruku jako klíště a viděla jsem na ní, že kdyby se nestyděla, poskakovala by tu stejně jako Alice. To Jasper tak euforicky nevypadal. Podle násilného úsměvu, který si držel na tváři, se jen snažil nepokazit Alici a ostatním jejich radost.

 

Byla jsem tak zabraná do sledování reakcí Edwarda a Niky, že mi skoro uniklo, že se Carlisle usmál a opatrně udělal pár kroků vzad. Pomalu se od nás vzdaloval. Než jsem nad tím začala uvažovat, štěkl po něm Jasper: „Kam si myslíš, že jdeš, Carlisle?“ A jmenovaný se jen zahleděl k zemi. Hledal vhodná slova, kterých se mu zoufale nedostávalo.

„Bylo by správné… Nepotřebujete… Nezasloužím si…“ Otřásla jsem se hrůzou a bolestí, když jsem si uvědomila, že se nás opravdu snažil opustit. Nechtěl tu se mnou být?! Jasper vnímal pocity nás obou a pohrdavě si odfrkl.

„Jste tak staří a chováte se jako malé děti! Carlisle, vrať jí ten prsten, co máš určitě stále u sebe, a slib, že už to víckrát neuděláš.“ Můj muž opravdu vytáhl zpod košile zlatý řetízek, na kterém byl můj prsten. Hleděl mi do očí a poklekl přede mnou. Stejně nejistý, jako když to tenkrát dělal poprvé. Kývla jsem hlavou dřív, než stihl cokoli říct, a on mi dal prstýnek do dlaně i s řetízkem a pevně ji zavřel.

„Děkuji, Esme.“ Ten tichý hlas, jako by mu ani nepatřil. Chyběl mi. Potřebovala jsem jeho objetí a on stále na něco čekal. Klekla jsem si proti němu a objala ho.

„Stýskalo se mi,“ zašeptala jsem tiše jen pro jeho uši. Carlisle mě políbil do vlasů. Byla jsem jen žena a potřebovala jsem svého muže. Jeho oporu, lásku a pevnou náruč. Pocit bezpečí, který mi dokázal dát. Znala jsem ho. Věděla jsem, že zatímco já se starala o Bellu, on dohlížel na Edwarda. Bylo by tak jednoduché nechat Edwarda samotného napospas depresím, ale on zůstal s ním. Jeho syn ho potřeboval. Náš syn ho potřeboval. Měla jsem Belle vysvětlit, co pro mě ten upír s bronzovými vlasy znamená. Byl prvním z mých dětí. Silný, starší upír s darem čtení myšlenek mi dovolil, abych se k němu chovala jako jeho matka. Objímal mě okolo ramen a nechal si ode mě rozcuchat vlasy. I on mě učinil neskutečně šťastnou. Měla jsem Belle říct, jak moc pro mě Edward znamená, že vždy bude mým synem, ať udělá cokoli. Stejně jako se ona stala mou dcerou do konce mé věčnosti. Držela jsem se pevně svého manžela a nedokázala potlačit chvění, které mi procházelo tělem. Jako bych ani nebyla jen studeným kamenem. Musel to cítit i on.

„Tys věděl, že jsem v pořádku,“ šeptala jsem tichounce do jeho hrudi, která se chvěla jemným vrněním a naplno vdechovala jeho vůni. Bylo to jen konstatování. Věděla jsem to.

„Ano, Jasper mi občas zavolal. Sice vůbec nic konkrétního, ale že jste v pořádku, jsem věděl.“ Hladil mě po vlasech a já neubránila slastnému vzdechu. Odpustila jsem mu a on to věděl. Já však nebyla ta, které bylo ublíženo nejvíc. To na jejím odpuštění teď závisela budoucnost naší rodiny.

 

Niky se otočila k lesu. „Půjdeš, prosím, k nám...“ Odpovědí, byly jen praskající větvičky, ale jinak nic. Niky se rozběhla ke stromům a Edward za ní jen nevěřícně hleděl. Evidentně stále nic neslyšel. Na kraji lesa se ukrývala upírka dost silná na to, aby zastavila útočící gardu Volturiových, ale dost bázlivá, aby pohlédla do očí svého manžela.

Po chvilce se Niky vracela a za ruku doslova táhla své dvojče. Byly si tak podobné. Edward stál s otevřenou pusou a nebyl schopen slova. Vlastně ani nedýchal. Hleděl na ni jak na zjevení boží. Niky rozpustile a s dětským nadšením dloubla Bellu pod žebra. „Sundej mu ten štít.“ Udělala to a v ten okamžik padnul můj syn na kolena.

Edward se celý chvěl potlačovanými vzlyky. Nikdo z nás nechápal, co se mu stalo. Nikdo z nás ho nikdy neviděl v takovémhle stavu. V další chvíli už jsem se nad ním skláněla a hladila jej konejšivě po vlasech. Díval se na mě svýma naprosto černýma očima a byl mimo.

„Mami, prosím…“ Tvářil se, jako by se měl každou chvíli opravdu sesunout, ale pak se zamračil a zatnul čelist. Jeho tvář zahalila tvrdá a nepřístupná maska. Pochopila jsem. Nebyl schopen přijmout realitu. Spíš připustil, že je obětí nechutných hrátek Volturiových. Stáhla jsem svou ruku. Bála jsem se, že o ni přijdu. Nesnášel doteky někoho cizího.

Emmett si s jeho stavem příliš hlavu nelámal. Praštil ho přátelsky do zad a odpovědí mu bylo hrozivé zavrčení.

„No, no… Hele, asi máš problém, brácha. Jdeme na medvěda, bo to nemůže nikdy uškodit. Pak si někam sedneme a trochu to probereme.“ Edward pokýval nepřítomně hlavou. Lov nikdy není na škodu. Dával si moc dobrý pozor, aby se nepodíval směrem, kde stála jeho dcera s Bellou. Nedokázala jsem ho v tomto stavu opustit. Následovala jsem ho z bezpečné vzdálenosti i na lov. Bohužel Edward nebyl schopen ani lovu. Sednul si ztěžka na zadek a nezakousl se ani do omráčeného medvěda, kterého mu Emmett s velkým sebezapřením strčil do rukou.

Nebyla jsem tu jediná přihlížející. I Bella Edwarda sledovala. K mému překvapení měla v očích starost. Bála jsem se, že ji pohltí zloba a nenávist, ale zatím měla v očích spíš něhu a soucit. Celá se chvěla. Nechala jsem Edwarda Edwardem a rozběhla se k ní. Vděčně přijala mé objetí.

„Esme, já jsem mu nechtěla ublížit. Já vlastně nevím, co se mu stalo. Nemůže Carlisle…Takhle by se přeci chovat neměl.“ Bezradně jsem pokrčila rameny. Ani já jsem nevěděla co s ním.

Ještě chvíli ho pozorovala a pak pomalým krokem došla až k němu a posadila se. Edward stisknul pevně víčka, ale v další vteřině už ležel v trávě a hlavu měl na jejím klíně. Chápala jsem ho. Stále si myslel, že je to jen iluze, a chtěl alespoň těch pár chvil s ní. Bellu překvapil, ale nebránila mu. Dokonce zvedla ruku a začala se něžně probírat záplavou jeho vlasů. Netrvalo jí to dlouho a dokonale rozcuchala jeho upravené vlasy. Tenkrát je tak rozježené nosíval.  Edward zhluboka vdechoval její vůni a přísahala bych, že jsem zaslechla i jeho tichoučké vrnění. Koutky jeho úst se zvedly do jemného úsměvu a celý se uvolnil. Byl šťastný a užíval si ten prchavý okamžik, v jehož reálnost určitě nevěřil. Zvědavost ho stejně přemohla. Nebyl snílek. Něžně se dotkl jejího kolena a tiše zašeptal: „Bojím se, že otevřu oči a ty odejdeš.“

„Chceš, abych zůstala?“ Při zvuku jejího hlasu se pomalu zvedl a klekl si proti ní. Stále se bál uvěřit. Byla nádhernou upírkou. Byla tím co on. Štěstí, které si nezasloužil. Už jen to, že žila. Opatrně přikývl na její otázku, ale obličej si schoval do dlaní.

„Tolik jsem ti ublížil. Všem jsem ublížil,“ šeptal tichounce.

„Ano, ublížil,“ řekla smutným hlasem.

„Nezasloužil jsem si tě.“ Spustil ruce a díval se na ni smutnýma očima plnýma emocí. Opatrně zvedl svou levou ruku a něžně se dotknul konečky svých prstů její tváře. Když se neodtáhla, položil na její tvář celou dlaň. Byl jemný a opatrný, jako by se dotýkal mýdlové bubliny, která může prasknout a rozplynout se. Bella přivřela oči a překryla jeho ruku tou svou.  Ucítila pod bříšky prstů ten slabý, zlatý kroužek na jeho prsteníku. Opatrně a něžně stáhla jeho ruku z tváře. Nebylo v tom omítnutí.

„Ty ho stále nosíš?“ Poznala to jemné gravírování. Její prsten měl úplně stejné. Edward nevěděl co odpovědět. Nikdy ho nesundal.

„Ano, oženil jsem se už dávno,“ řekl, když znovu našel svůj hlas.

„Byla jsem lidská…“

Skočil jí do řeči a nenechal ji domluvit:

„Čistá a milující. Dala jsi mi dceru… Nechtěl jsem ti vzít duši. Nechtěl jsem tě odsoudit k touze po krvi… Nechtěl jsem ti tolik ublížit... Všechno jsem udělal špatně.“

Položila mu svůj ukazováček na ústa, aby mlčel, a on jí ho lehce políbil. Zářila z něho taková něha a láska. Dřív bych skoro přísahala, že něco takového ani není schopen cítit. Musela to vnímat i Bella. Jejich tváře se najednou přibližovaly, až se dotkli svými rty. K mému ohromení ten poslední kousek překonala právě Bella. Políbila ho. Ona jeho. S rukou na svých ústech jsem šťastně vzlykla.

Nevěřila jsem tomu, co vidím. Carlisle mě vzal za ruku a odváděl stranou. Chtěl jim dopřát alespoň trochu soukromí. Jasper zářil jako sluníčko a nasával tu přeslazenou atmosféru. Nemohla mít dlouhého trvání. Věděli jsme to oba.

Kolem mého pasu se obtočily ruce mého muže a na krku jsem ucítila jeho dech. Byla jsem doma.

Na prahu domu jsem se podívala po ostatních. Byli jsme konečně všichni. My jsme si nehráli na rodinu, my jsme jí skutečně byli.

Se všemi radostmi, ale i starostmi.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

Minulost byla příliš bolestivá, než aby ji dokázali zahojit jediným dotykem.

Nebyla princeznou, kterou probudil ze spánku polibek jejího prince.

Byla jen obyčejnou ženou, které bylo ublíženo.

 

 

---

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!