Sekce

Galerie

/gallery/wind_burns__by_m0thyyku.jpg

Otisk Quila a Claire. Od jejího dětství až po období, kdy už ta malá holčička není.

Věnováno všem, kterým se v poslední době nedostalo slíbené pokračování povídek. Protesty, prosím, směřujte k neschopné pracovní morálce.

Díky za přízeň, jež mě nutí psát dál.

Nevnímal nic jiného než tupé dopady obrovských tlap na vlhkou lesní zeminu, a nechal okolní les ovládnout svou mysl. Dělal to tak vždy, když chtěl ostatním ukrýt myšlenky, které se v jejich smečce v poslední době šířily jako nenápadný, ale neodbytný plevel, jenž nenechal jediné nervové zakončení suché.

Sdílení myšlenek bylo samo o sobě trochu sporné, dalo se skvěle využít při honech na nežádoucí upíry, ale nikdo si nemohl pěstovat tajemství, leda veřejné tajemství. Ta volnost ve vlčí podobě musela mít špatné stránky a také měla.

V dálce zaslechl výstražné vytí, měl být už notnou chvilku u Emily na křížové poradě. Nedokázal říct přesný důvod, proč se nedostavil včas. Nejspíš si chtěl užít čerstvě nabitého světa v podobě vlka, o níž se mu dříve mohlo jen zdát.

Přes všechnu revolucionářskou povahu, která v něm dřímala, prudce, až za ním drápy zanechaly rýhy v půdě, změnil směr. Moc Alfa samce ho někdy až udivovala a nechápal Jakeovu volbu alfou nebýt, když na ten post měl dědičný nárok. Jednou při táborovém ohni se mu to Jake snažil vysvětlil, ale nechápal jeho zmatená slova o přílišné zodpovědnosti, věděl, že v tom jede Bella.

Když v dálce zahlédl malý červený domek, zpomalil, neměl co na sebe. V záchvatu vzteku se proměnil příliš rychle, aby se zabýval oblečením. Ze dveří vyšel Sam, nezdál se nijak nadšený, ale nesl mu džínové šortky, zřejmě zaslechl jeho myšlenky o zničení dalších kalhot.

„Obleč si to a příště nechci vidět pozdní příchod,“ zavrčel Sam. Jeho směrem hodil vypůjčené oblečení a rázným krokem se vrátil do domu. Tak ho jeho bojkotování schůze naštvalo, přesto se ale necítil vinen, jen chtěl být chvíli sám. Chvíli bez vlezlých cizích myšlenek, bez vlezlých cizích hlasů zpovídajících ho, kde byl a co dělal.

Než se proměnil zpátky do lidské podoby rozhlédl se, Emilyin domek stál až na konce rezervace v těsné blízkosti lesa, těžko by sem někdo zabloudil, ale paranoia při odhalení, že právě on je jeden z vyvolených, mu způsobovala zvláštní pocity v okolí žaludku.

V kuchyni úžasně voněla míchaná vajíčka se slaninou a topinky, obdivoval Emily, že měla odvahu vařit pro tak vydatné strávníky, ale pocit velké a šťastné rodiny ji očividně naplňoval. Někdo si neodpustil nechápavé zavrtění hlavou a posměšný pohled, ale v podstatě očekával větší nevoli.

„Kde je Emily?“ zajímal se mezi sousty vynikající snídaně. Jeho zájem pramenil čistě z toho, že jeho hlad by opravdu velký a jídla na talíři opravdu rychle ubývalo.

„Vzadu na zahradě, sazí nové květiny s Claire,“ odpověděl mu Sam, který dosud nebyl v místnosti. Přisunul si k malému stolu vrávorajícímu pod takovou tíhou plných talířů židli a tiše pozoroval skupinku mladých nedospělých vlků, kteří pod skořápkou neustálého pošťuchování skrývali pevné přátelství.

„Quile, ty už jsi tu taky? Nesnědli ti tu všechno? Můžu ti udělat něco jiného,“ ozvala se mu za zády Emily s úsměvem, který postřehl už při tónu jejího hlasu. Otočil se, aby jí poprosil o recept na ty zapékané brambory, co měli včera, aby si je mohl doma udělat taky, ale při pohledu na malou dívku v Emilyiné náruči se mu vzduchu zadrhával v plicích.

Její bezstarostný smích, když jí Emily šimrala na chodidlech, se mu odrážel v hlavě a nedokázal se v klidu nadechnout, aniž bych se ujistil, zda ji drží dost pevně na to, aby ji neupustila. Dlouho jí sledoval pohledem a nechápal své rozhárané myšlenky obsahující nápad, že jí popadne do náruče a uteče s ní, nebo jí vyběhne natrhat pár kopretin, aby znovu viděl, jak se směje. Připadal si úchylně, ale nemohl si pomoci, jakoby ho ovládala vnitřní síla, kterou nikdy nezažil.

Do místnosti s hlasitým dupáním vstoupil Jared, jenž byl celý den se svou dívkou mimo město a upoutal ho Quil zírající zdánlivě do prázdna, avšak jeho objektem sledování byla maličká Claire.

„Houston volá Quila,“ zasmál se Jared a zamával mu rukou před obličejem. Vyděsilo ho, že Quil nijak nereagoval, že jen stále nepohnutě zíral na Claire. Pomalu si rozvzpomínal, kdy on nemohl odtrhnout oči od Kim a její život byl pro něj důležitější než ten jeho.

„Same, myslím, že si Quil otiskl,“ obrátil se na vůdce smečky s bezradným pokrčením ramen a frustrovaným výdechem, vždyť to byla malá holčička.

„Ach ne, to už jsou tři. A kde to bude končit…“

 

×××

 

Seděli na útesu a sledovali pomalu tmavnoucí nebe, měnilo barvu ze světle šedé na temně fialovou až černou značící přicházející bouřku. Vystrašeně mu žmoulala v maličké ručce jeho prst a on ji uklidňoval tichým broukáním.

Chtěli si udělat malý výlet do přírody a svou výpravu skončili na útesu z důvodu bolavých nohou u Claire, věděl, že by měli odejít než se strhne průtrž, ale ani jednomu se nechtělo. Přes ostrý studený vítr, který v této výšce foukal, jim bylo příjemně, Claire se o něj hřála, a tak ani nepotřebovala svetřík, který stejně pozapomněli někde v lese.

„Claire, kam jdeš?“ vyděšeně se zeptal, když se holčička postavila na nohy a šla až příliš blízko nebezpečného srázu. Na konci se zastavila a se značným respektem nakoukla dolů.

„Quile,“ oslovila ho mírně vyplašeně, její vyplašenost se projevovala o dva tóny vyšším hláskem než obvykle. Nenápadně se usmál, aby nevěděla, jak ho její vysoký skřípavý hlas pobavil a došel až k ní.

„Skočíme si to někdy, viď?“ Její výraz v obličeji nepřijímal nic jiného než souhlas a ani on nebyl tak silný, aby jí oponoval. Shovívavě jí pohladil po vlasech a pomyslel si něco o tom, že ho ovládá, když jí je pět, nechce vědět, jak za ní půjde jako pejsek v jejích sedmnácti.

„Určitě, ale ne dnes, jo?“ Znovu pohlédl k tmavému nebi, kde se díky větru tvořily husté tmavé mraky připomínající nespředenou vlnu. Očividně domů nespěchala, ale on nechtěl poslouchat výčitky svého svědomí překřikujíc je Emily, kdyby přivedl Claire domů celou promočenou.

Husté mraky v tu chvíli proťal blesk, který za moment rozsekl obrovský balvan na dvě poloviny. Pevně držel Claire okolo ramen, až teď mu došlo, že tady nahoře jsem nejlepším bleskosvodem. Naštěstí byla Claire tak zkoprnělá, že kromě upřeného zírání na pár metrů vzdálený rozseknutý kámen a ukrutného mrkání, aby zabránila dalšímu prachu v jejích očích, si nevšimla, že jeho stisk už dávno přesáhl hranici snesitelnosti.

„Máš strach?“ zašeptal jí do ucha s vyschlým hrdlem, a tak jeho hlas zněl jen jako sípání. Přiklekl k ní, aby jí mohl co nejrychleji zvednout a v té nejlepší chvíli utéct.

„Jo, Quile,“ šeptla těžce z důvodu strachy pevně sevřených rtů. „Hlavně to neříkej Emily, nikdy by nás už ven nepustila.“

Úlevně si vydechl z bůhví jakého důvodu, ale těšilo ho, že s ním ráda tráví čas a považuje ho za dobrého kamaráda. Bylo to z její strany tak málo, protože on by za ní položil život, ale přeci tak moc.

 

×××

 

Potěšeně pozoroval, jak se řadí do skupinek malých dětí s novými aktovkami očekávajících vstup do první třídy. Mluvila s nějakou blonďatou holčičkou, ale očividně nebyla tak natěšená jako ona. Ta blondýnka hyperaktivně hopsala po chodníku nestarajíc se o nové lakované boty, které ničila každým hupsnutím do louže, a mávajíc nad hlavou úkoláčkem.

Vedle ní vypadala Claire, jak zbloudilá příbuzná z pohřbu. Nechápal, proč si nechtěla vzít ty barevné šatičky, které jí matka koupila, ale akceptoval její ošoupané džíny a tmavý svetr. Co neakceptoval byl její tragický výraz, jakoby čekala na popravu. On do školy také nechodil rád, avšak jeho mladší sestra skoro nespala den a předcházející noc, kdy měla nastoupit do školy, jak euforie ovládala její neúnavnou pusu a končetiny.

Většina dětí se nahrnula ke vstupním dveřím, jelikož se konečně ukázaly učitelky, které zde měly být již před dobrou čtvrt hodinou, jen Claire zůstala stát na tom samém místě a mlčky kopala do kamínku, který našla u polorozpadlého obrubníku.

„Claire,“ oslovil ji a přidřepl k ní, přestože neustále rostla byla mu sotva po pás a on si, pokud chtěl důvěrný rozhovor z očí do očí, musel klekat. „Co se děje?“

„Nic.“ S odpovědí byla rychle hotova, ani se na něj nepovídala, když vyštěkla to jedno naštvané slovo. Nerozuměl, odkud pramení její rozmrzelost, ale věděl, že v těchto chvílích s ní bylo lepší nemluvit, žel neměl na výběr, jestli z ní nechtěl za dozoru rodičů udělat mladou záškolačku.

„Máš strach, co?“ zeptal se. Podivný tón jeho hlasu ji donutil konečně se mu podívat do očí, sama ty své tmavě hnědé měla plné slz. Naprosto neslušně na mladou dámu popotáhla a slzy, které přetekly, hrubě setřela rukávem. Její chování jisto jistě okoukané od smečky ho nutilo se smát.

„Nech toho,“ pleskla ho přes ruku, kterou dusil smích. Její úder pro něj bylo jako pohlazení pírkem, ať už do něj dala síly, co mohla, nebo ne. „Je doufám normální, že se bojím?“

Mírně se usmál. „Jistě, strach je lidský, neboj.“

„Tak jo,“ přikývla a podívala se na učitelku zuřivě máchající rukama, aby uklidnila ten učení chtivý dav. „Musím jít.“

Vysoukala se z jeho objetí a rychlými skoky přes louže, které na chodnících zanechal předchozí liják, se rychle zařadila mezi své nové spolužáky.

Když už jako spořádané dvojičky vcházely do útrob školy, otočila se a vykřikla:

„Mám tě ráda, Quile!“

 

×××

 

Prsty vyťukávala na desky knihy neklidnou skladbu a co chvíli sledovala šíleně pomalou hodinovou ručička a snažila se ji tvrdým pohledem popohnat dopředu. Čekala na zkoušku, která jí mohla připravit slibnou budoucnost, nebo zašlapat její sebevědomí v prach. Buď a nebo, nic mezi tím nebylo možné.

Po pár minutách hlasitého oddechování a nervózních myšlenek, zda si ještě jednou nemá skočit na záchod, se otevřely dveře a vyšla z nich mladá dívka s vyčerpaným výrazem tváře a vyzvala ji dovnitř.

„Máš strach?“ zeptal se Quil ještě než stihla zavřít dveře.

„Jo, drž mi palce,“ mírně se usmála a pěstí naznačila, jak pevný stisk má být, aby to mělo ty správné meditační účinky.

Byl snad nervóznější než ona sama, věděl, že s její šikovností by budoucnost neovlivnila ani tato pokažená zkouška, která by jí sice znepříjemnila přijetí na jednu z neprestižnějších univerzit ve státech, aniž by musela každý měsíc na stůl rektora předkládat tlustou obálku plnou bankovek, ale bylo by to snazší.

Trochu trpkou kapku bylo, že pokud ona odejde na univerzitu, on bude muset zůstat tady. Po celý život jí byl dobrým přítelem, opatrovatelem, strýčkem, jenže tušil, že pokud nebude chtít ona, aby se stal více než dobrým kamarádem, nic nezmůže. Prosazoval fér hru, a tak nechtěl o Claire bojovat nečestnými způsoby s případným přítelem. Bylo to zbabělé, ale přál si pro ni to nejlepší a nevěřil, že to, co zajisté potřebovala, byl zrovna on.

Už to dávno nebyla ta malá holčička závislá na jeho ruce, aby při každém druhém kroku nezakopla. Vyrostla z ní překrásná plnoletá  žena, až si někdy připadal trapně, jak ji všude jako malou doprovázel, nezdálo se, že by jí to vadilo, stejně tak se nezdálo, že je vlkodlak a přesto to byla pravda.

Čas běžel šíleně pomalu, přestože si byl už u automatu dvakrát koupit kávu a pohlédl si tři roky starou ročenku. Připadalo mu, že je tam mnohem déle než všichni ostatní nadaní studenti.

Unaveně si opřel hlavu o stěnu a zavřel oči, doufal, že tak obelstí čas a bude utíkat rychleji. Z jisté letargie ho probral až prudký závan větru u jeho levé paže, té bližší ke dveřím. Téměř poslepu vyskočil na nohy a odvážil se rozevřít oči až, když mu rozjařená Claire skočila okolo krku.

„Quile, já mám to stipendium. Mám to!“ Hlas se jí lámal důvodem slz tryskajících jí z očí a máčejících mu sváteční košili. Nedokázal jinak než pevným objetím, projevit radost, uvědomoval si, že jejich odloučení je blíže než dřív.

„Copak ty nemáš radost?“ Zadívala se mu pečlivě do tváře a pár sekund podrobně sledovala jeho výraz. „Co se děje?“ Nasadila vzápětí nesmlouvavý tón, znala ho natolik dobře, že i tu nejmenší nejistotu dokonale rozeznala.

Zhluboka se nadechl:

„Jo, mám. Jasně, že mám.“ Snažil se o nadšený hlas, ale příliš se mu to nedařilo.

„Quile,“ zašeptala Claire prosebně, očividně toužila vědět, co mu přidalo vrásku na čele.

Neudržel svou tolikaletou lásku v sobě a přitiskl své rty na ty její. Čekal rychlé odmítnutí a naštvané prskání, ale ona jeho polibek opětovala. Trochu překvapeně a zaskočeně, ale opětovala.

Do té doby než jí došla hloubka všech jeho činů, se odtáhla a se staženým hrdlem zaskučela: „Ne, Quile. To není správné.“

Nebylo, avšak jeho city nebyly pohřbeny tak hluboko, jak myslel. S nevyslovenou omluvou se vymotala z jeho objetí a úzkou chodbou se rozeběhla pryč. Poslouchal její vzlyky a dupot do té doby, než se nadobro ztratila ve středoškolských šatnách.

 

Věděla přesně, kam jít a kde ho najde. Na jejich místě, kde jí slíbil, že si z toho útesu skočí, přestože to dosud neudělali, kde se oba schovávali před vším zlým.

Seděl na jednom v několika kamenů a pozoroval západ slunce, trhalo jí, jak zklamaně už zdálky vypadá. Snažila se jít tiše, ale když pod jejími bosými chodidly zašustil jeden zbloudilý suchý list, otočil se. Bylo bláhové si myslet, že jí neuslyší vlkodlak.

„Claire, pokud jsi se přišla omluvit, zase odejdi,“ řekl tvrdým nesmlouvavým hlasem, přestože jeho samotného každé slovo tímto odstínem hlasu zraňovalo.

„Nejdu se omluvit,“ zavrtěla hlavou a přišla konečně až k němu, trochu se odtáhl, aby jí na balvanu udělal místo, ale nabídku nevyužila.

„Tak co potřebuješ?“ Zněl sám sobě neskutečně překvapeně, což byl. Nepovedlo se mu udržet tu flegmatickou masku, kterou plánoval.

„Sama otisku vzdorovat nedokážu a ty mi také moc nepomáháš,“ Očividně něco chtěl říct, ale utišila ho ukazováčkem, který mu položila na rty. „Po dnešním dni docházím k názoru, že je všechno vzdorování zbytečné, protože proti tobě stejně nic nezmůžu.“

Skryl samolibý usměv za jemným polibkem a beze slova ji za ruku odtáhl ke hraně útesu. Dával jasný signál, že nikdy nebyla lepší doba na skok než teď.

„Máš strach?“ zeptal se a s potěšeným úsměvem pozoroval, jak opatrně nakukuje přes okraj.

„Ne, vedle tebe ne,“ zasmála se a on se k ní rád přidal.

Nevšímajíc si jemných kapek snášejících se z nebe se s společných výkřikem a odrazem řítili do hlubin. Každý sám a zároveň společně.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  kajka (09.03.2012 09:07)

Děkuju.
Vlkům jsem přišla na chuť až nedávno, asi to ve mně muselo dozrát, o to víc to teď prožívám. Nevím, jestli je to tím, ale měla jsem po přečtení slzy v očích, úplně mě to rozněžnilo.
Krásná a skvěle napsaná jednorázovka!

Paike

6)  Paike (02.06.2010 18:20)

Tak jo, sedím tu a nevím, co napsat (říct). Snad jen tisíckrát omílané díky a že se snažím psát volné pokračování. Tak snad brzy

krista81

5)  krista81 (01.06.2010 00:09)

Krásný, romantický, něžný prostě nádhera

ambra

4)  ambra (31.05.2010 22:36)

Paike, co mi to děláš... Tluču hlavou o zeď - nečtu a utíkají mi takové autorky? Musela jsem se podívat, kolik Ti je, a to můj úžas jen prohloubilo... Opravdu píšeš moc dobře a zajímavě. Povídka nádherně plyne, dokonale vystavěná, nepřeslazená a přitom romantická... Šikulka!!!

Lioness

3)  Lioness (31.05.2010 21:59)

To bylo tak něžně romantické, procítěné. Strýček Quil byl skvělý, ale přítel Quil byl mnohem lepší! Oceňuji originálná nápad a bravurní podání.

sfinga

2)  sfinga (31.05.2010 21:07)

Jééééžiš to bylo krásný. Každý, včetně mě, píše o Jakovi a Ness, ale nikoho nenapadlo, co Quil a Claire.
Moc se ti to povedlo

sakraprace

1)  sakraprace (31.05.2010 21:04)

Krásné A něžné a romantické a přesně takové, jak jsem si to představovala.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek