Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Srdce_orig_napis.jpg

Alespoň to

První noc v novém domě. Vždycky jsem o tom snila – mít vlastní dům. Sama si ho vybrat, zařídit. Zavřít za sebou dveře, když to budu potřebovat. Uklízet jen když budu mít chuť.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ještě to nevypadalo ideálně: spousta volného prostoru a jen pár kusů nábytku. Ale bylo to moje. Tedy - vlastně naše. Rozumělo se samo sebou, že David dostane svůj pokoj. Teď byl mojí rodinou. Mojí jedinou rodinou.

Ten dům stál na samém okraji malého městečka jménem Forks, ve státě Washington. Na místě, kde lišky dávají dobrou noc. A jak jsem slyšela, také vlci a medvědi grizzly.

Po třech dnech úmorného cestování v našem novém autě jsme dorazili na Olympijský poloostrov. Ubytovali jsme se v malém hotelu v přímořském městečku Port Angeles. David byl úžasný. Řídil, kdykoli to šlo a snažil se mě rozptylovat, abych neupadala do beznaděje. První noc jsem prospala dvanáct hodin.

Když jsme dorazili, byl skoro nadšený. Jeho téměř černé oči dávaly tušit, že poslední dny pro něj byly jako očistec. Dobu, kdy jsem spánkem nabírala síly, využil k lovu. Poprvé v jeho upíří existenci šlo o zvířata. Vrátil se vyrovnaný a celkem spokojený.

Hned druhý den jsme objevili tenhle dům. Místní realitka ho prodávala za hodně dobrou cenu. Navíc jsem ho mohla zaplatit na splátky. Zjistili jsme, že stojí na okraji lesa, což bylo výhodné pro Davida. Nastěhovali jsme se do týdne.

Měla jsem skoro slavnostní náladu. K večeři jsem uvařila stejky s pečenými brambory, nalila si růžové víno a zapálila svíčku.

„Slavíme?“ zeptal se David s úsměvem, když mě našel v kuchyni nad poloprázdnou sklenkou a úplně prázdným talířem.

Lehce jsem se usmála.

„Lov byl úspěšný?“ zeptala jsem se na oplátku.

Spokojeně přikývl a posadil se na židli proti mně. Všimla jsem si, že jeho oči mají o jeden odstín světlejší barvu. Teď vypadaly spíš oranžové než červené.

„Zvyknu si,“ řekl a z jeho hlasu byl slyšet skutečný optimismus. Zabydloval se.

Chvíli jsme jen seděli a mlčeli.

„Přemýšlela jsi, co budeš dělat?“ zeptal se po chvíli trochu váhavě.

„Dole v motorestu Harryho Clearwatera hledají servírku,“ odpověděla jsem trochu nesměle. Už jsem si zvykla všechno s ním konzultovat.

„To nezní špatně, pro začátek,“ odpověděl a já věděla, že to myslí vážně.

„Taky jsem přemýšlela, že si podám přihlášku na univerzitu v Seattlu. Peníze budou stačit bez problémů.“

„Skvělý nápad. Udělej to,“ povzbuzoval mě.

Chvíli jsem ho pozorovala. Pak jsem natáhla ruku přes stůl. Vzápětí pochopil a vzal ji do své dlaně. Byla studená, jako Edwardova. Ve světle svíčky, když se jeho oči postupně barvily do karamelova, vypadal skoro jako on.

„Nezlob se,“ zašeptala jsem. „Ale jsi opravdu skutečný?“

Tázavě zvedl obočí.

„Mluvím s tebou jen já. Vidím tě jen já. Když jdeme po ulici, nikdo s tebou nepromluví, nikdo se na tebe nepodívá.“ Odmlčela jsem se. „Někdy mám pocit, že se mi jenom zdáš.“

Pousmál se a odpověděl: „Mívám stejný pocit. Žil jsem většinou sám. Teď, když jsem neustále mezi lidmi a oni mě přehlížejí... Je to zvláštní.“

Stiskla jsem jeho ruku. Oplatil mi to.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat.“

Očima mě vyzval, abych pokračovala.

„Ale když ti to bude nepříjemné, pochopím to...“

„V pořádku, Belo. Jsi moje jediná rodina. Ptej se na co chceš.“

„Řekneš mi o Heleně?“

Chvíli nic neříkal. Jen sledoval plamínek svíčky.

„Čekal jsem, že se dříve nebo později zeptáš. Co bys chtěla vědět?“

„Proč?“ Vyletělo to ze mě prudčeji, než jsem chtěla. „Mohli jste být spolu. Navždycky! Nebyl důvod...“

Jeho tvář se zachmuřila. Rty se semkly a oči získaly nepřítomný výraz.

„Přemýšlím o tom každý den. Zkus si to, prosím, představit.“ Jeho pohled byl zoufalý a naléhavý.

„Od mé proměny tehdy uplynuly sotva dva měsíce. Najednou ve mně žilo zvíře, které jsem téměř nedokázal ovládnout. Stále jsem velmi miloval svou ženu. Ale abych s ní vůbec mohl být v jedné místnosti, musel jsem před tím zabíjet jiné.“ Hluboce si povzdechl.

„Nenáviděl jsem se. Nenáviděl jsem, co se ze mě stalo. Neustále se mi vracely tváře lidí, které jsem zabil. Bolest a pálení v krku přestávaly jen na pár okamžiků, když jsem uhasil žízeň... Když mi Aro řekl, že ji musím buď zabít nebo proměnit...“ Jeho hlas se zadrhl. Prosebně se na mě podíval.

„Prosím, pokus  se to pochopit! Nemohl jsem jí to udělat! Nesměla se stát tím, čím sem byl já. Byla tak nádherná a čistá...“

Chvíli nedokázal promluvit. Stále jsem ho držela za ruku.Teď jsem ji přiklopila druhou dlaní.

„Rozumím“, řekla jsem tiše a do svého pohledu dala všechno přesvědčení, kterého jsem byla schopná.

Bylo to zvláštní. V tu chvíli jsem opravdu uměla nahlédnout do toho, co se stalo. A možná i víc. Představila jsem si sama sebe na místě Heleny. Viděla jsem, jak ke mně kráčí nejmilovanější ze všech bytostí na světě a cítila, že budu šťastná, ať se rozhodne jakkoli.

Promění mě? Dobře. Klidně se stanu tím, čím je on. Budeme spolu. Už nás nic nerozdělí.

Zabije mě? Ať to udělá. Nikdy nebude muset při pohledu na mě litovat, co se ze mě stalo.

„Ona naprosto souhlasila s tvým rozhodnutím.“

„Ano,“ vydechl těžce David a zavřel oči.

Počkala jsem pár vteřin a pak položila otázku, která mě trápila ze všeho nejvíc.

„Rozhodl by ses dnes jinak?“

Odpověděl bez přemýšlení: „Tehdy jsem netušil, že se dá žít i jiným způsobem. Nikdy jsem se nesetkal s upírem, který nezabíjí lidi.“ Jeho tvář nesla zmučený výraz.

„Neměl jsem dost času, abych se správně rozhodl...“

Moc mě bolelo utrpení, které musel nést. Ale zároveň jsem pocítila obrovskou úlevu. David nebyl stvůra. Miloval svou ženu. Nebylo správné, že ji neproměnil. A Edward... se mýlil.

 

*****

 

Studené kamenné chodby odrážely ozvěnu kroků. Kráčeli zvolna. Nebylo kam spěchat. Minuli růžolící recepční i několik navždy bledých členů personálu. Před velkými dvoukřídlými dveřmi se zastavili.

„Dáma první,“ řekl Edward a zakřenil se na drobnou blondýnku po své pravici.

„Nešaškuj,“ zavrčela a prudce otevřela dveře. Pohybem ruky naznačila, že má jít dovnitř.

Pokrčil rameny a poslechl. Jeho tvář vypadla klidně. Skoro se zdálo, že se dobře baví.

Ve velkém sále, jemuž dominovaly tři majestátní trůny, téměř nikdo nebyl. Jen dva hubení vysocí muži v černých splývavých hábitech. První z nich měl temně černé vlasy a spokojeně se usmíval. Ten druhý, s bílou dlouhou kšticí, se naopak tvářil, že hodlá někoho zakousnout. Doslova.

„Jaká milá návštěva!“ zvolal ten usměvavý a s teatrálně rozpřaženými pažemi vykročil k příchozím.

„Edward! Konečně! A má drahá Jane, ovšem!“

Políbil dívku na obě tváře a pohlédl na mladíka vedle ní.

„Tolik jsme se na tebe těšili! Jaká škoda, že jsi nenašel trochu času už dřív.“ S vyzývavým úsměvem hleděl Edwardovi do tváře.

„Odpusť, Aro. Netušil jsem, že to nebylo pozvání, ale příkaz,“ odpověděl Edward stejně přátelským tónem, ale s lehce jízlivým nádechem.

„Ale jistě, že to bylo pozvání,“ zatrylkoval hostitel, ale jeho mléčně rudé oči měly tvrdý výraz.

„Máme tu tak málo příjemných událostí, které by nás rozptýlili. Že, Caie?“ zeptal se přes rameno svého druha.

Ten neodpověděl. Jen posměšně zvedl koutky.

„A jak se ti daří, drahý Edwarde?“ zeptal se Aro, zjevně nezaskočen nulovou reakcí druhého upíra. „Slyšeli jsme zajímavé zvěsti, že ses usídlil v nehostinných krajích střední Evropy.“

Edward jen přikývl. Tahle komedie už ho pomalu přestávala bavit. Věděl, proč ho Aro zavolal a chtěl to mít co nejdřív odbyté.

„Rád bych věděl víc,“ řekl náhle tmavovlasý upír a napřáhl k Edwardovi ruku.

Tak přeci jen? pomyslel si Edward. Necítil se v tu chvíli vyděšeně. Tušil, že se to stane.

Podal Arovi svou ruku. Jejich dlaně se spojily. Aro zavřel oči a ponořil se do barvitých obrazů, které ho v ten moment zaplavily. Do obrazů Edwardovy mysli.

Usmíval se a pokyvoval hlavou. V určitý moment se ale jeho tělo napjalo, ačkoli úsměv, teď už trochu strojený, z jeho tváře nezmizel.

„Zajímavé,“ řekl nakonec a stáhl svou ruku do širokého rukávu černého pláště.

Jeho oči zvědavě zkoumaly Edwardovu tvář.

„Tolik vášně a tolik úsilí. Pro jednoho slabého člověka.“

Zřejmě čekal nějakou reakci, ale nedočkal se.

„Takže je pryč?“ zeptal se. „Dočista ztracená?“

Edward se při těch slovech sotva znatelně zachvěl. Pečlivě volil slova.

„Není pro nás hrozbou. Nemusíte se tím zabývat.“ V jeho hlase zazněl nesmlouvavý tón.

Aro se uchichtl. „Netušil jsem, že bys k nám mohl být tak loajální.“

„Nechal bys ji být, kdybys věděl, kde je?“ zeptal se Edward podrážděně.

„Ovšemže ne,“ pousmál se Aro. „Znáš zákony. Vlastně, ty víc než kdo jiný.“ Při těch slovech získala jeho tvář tvrdý a přísný výraz.

„Jistě,“ procedil Ed skrz zuby.

Červenooký upír se otočil ke svému bratrovi a položil mu ruku na rameno. Stáli tak dlouhé vteřiny. Kdyby to bylo možné, Edwardovi by teď stékal pot po tvářích.

„To by tedy bylo vyřízené,“ řekl nakonec Aro, když se otočil zpátky. Caius za jeho zády se ale tvářil nesouhlasně.

„Můj milý bratr si myslí, že k porušení zákona došlo, a že bys měl být potrestán.“ Odmlčel se a vyčkával, jakou jeho slova vyvolají odezvu. Opět byl zklamán.

„Dobrá,“ pokračoval trochu roztrpčeně. „Jsme dnes velmi zaneprázdněni a nechceme se tím dál zabývat. Protentokrát.“ Na poslední slovo položil důraz.

„Ovšem, kdyby se to mělo opakovat, už bychom nebyli tak tolerantní. Dokonce bych řekl, že případný trest by se vztahoval na všechny zúčastněné osoby.“

Náhle se rozzářil: „Jak se vlastně daří Carlislovi? Tak dlouho jsem ho neviděl!“

Edward pochopil skrytou narážku.

„Dobře, díky. Vyřídím mu tvůj pozdrav.“

„To určitě udělej,“ souhlasil Aro s jedovatým úsměvem. Pak si povzdychl.

„Jak nemilé. Zřejmě teď není vhodná doba, nabídnout ti místo v našem malém společenství.“

Edward se hořce pousmál.

„Místní kuchyně mi příliš nesedí.“

Aro se rozesmál a zatleskal jako pobavené dítě.

„Je báječné, že naše existence může být i po tolika staletích tak zajímavá.“

Pak pokynul hlavou a audience byla u konce. Jane i Edward se mohli vzdálit.

Zpátky temným labyrintem ho už nikdo nedoprovázel. Byl volný. A pokud před ním Volturriové v mysli nic neskrývali, nebyla v nebezpečí ani Bela. Pokud zůstane tam kde je.

Znovu, snad už po tisící, zajel rukou do kapsy a dotkl se ledového náramku. Tohle musí stačit.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

10)  Janeba (18.01.2011 14:15)

:p :'-( Karolko, ,víc nedám, protože letím dál! Děkuji!!

ScRiBbLe

9)  ScRiBbLe (07.01.2011 17:39)

Forks!!! Už jsem Ti psala, jak úžasná jsi? Když jsem začínala číst tento příběh, tak by mě nikdy nenapadlo, že Belu - teď vlastně Bellu Swanovou! - dostaneš až do Forks! Pane bože, jsi prostě skvělá!!!

David... jsou z nich přátelé ! Dneska se těch slz prostě nezbavím!:'-( Ve chvíli, kdy vyprávěl Belle o své ženě, se ve mně jako by všechno scvrklo. Z plic se staly dvě úplně zbytečné placky o velikosti dlaní, ze srdce se stala malá kulička a každé slovo se do něj vrývalo jako ostří nože!:'-(

A pak jsem se ocitla u Volturiových. Aro se Ti dokonale podařil. Ten stále se slizce smějící podrazácký a odporný Aro. Ta jeho vypočítavost, úsměvy a všechno. Já bych ho a ještě jednou !!!

Znovu, snad už po tisící, zajel rukou do kapsy a dotkl se ledového náramku. Tohle musí stačit. - Tak tohle mě zabilo, úplně!:'-(

Sice to bylo smutné, ale opět krásné!

Carlie

8)  Carlie (28.10.2010 15:25)

Cože? Jakže? Budou oba v bezpečí, pokud nebudou spolu? :'-(

Gassie

7)  Gassie (25.10.2010 18:50)

Nevím proč, ale nějak se mi nezdá, že by Edwarda tak brzy propustili

6)  Lejla (24.10.2010 23:22)

Nečekala jsem že Edwarda jen tak pustí. David na mě udělal milý dojem i upíři někdy dělají špatná rozhodnutí, která se nedají vrátit. A co si na ně připravila dál

Alrobell

5)  Alrobell (13.06.2010 23:04)

David se mi líbí... jsem zvědavá co vymyslíš dál a jestli se Bella s edwardem setkají... já doufám, že ano!

Jdu číst rychle dál, páč se mi klíží očka...

Bye

4)  Bye (29.05.2010 16:24)

Ovšem, to byla ta kapitola, kdy se strhla Davidománie!

ambra

3)  ambra (28.05.2010 19:22)

Bela a David - skutečné přátelství! Ach jo, já ty přesuny do Itálie FAKT nemám ráda, bolí mě břicho jen při zmínce o Arovi a tohle byl navíc nejpřesnější Aro, jakého znám. Úžasná audience, do všech nejmenších detilů!!! A zase porce beznaděje nakonec... Když si vzpomenu, na ten neviňoučký začátek v Liškově, ty jedna liško!:)

sakraprace

2)  sakraprace (29.04.2010 19:18)

David je tak hodný. Je hrozný jak ho všichni přehlížejí :'-(:'-(:'-(
Caius je na ránu. Buď by mu měl někdo namlátit nebo mu najít ženskou.
Bylo to krásné

Ree

1)  Ree (29.04.2010 16:03)

David je celkem sympaťák... Ještě by se konečně mohl stát viditelným :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster